Waters, Muddy - Electric Mud

Waters, Muddy - Electric Mud - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1968

Tracklist:

1. "I Just Want to Make Love to You" (Willie Dixon) - 4:19
2. "I'm Your Hoochie Coochie Man" (Willie Dixon) - 4:53
3. "Let's Spend the Night Together" (Mick Jagger and Keith Richards) - 3:12
4. "She's Alright" (Morganfield) - 6:36
5. "Mannish Boy" (Morganfield) - 3:50
6. "Herbert Harper's Free Press News" (Sidney Barnes, Robert Thurston) - 4:40
7. "Tom Cat" (Charles Williams) - 3:42
8. "The Same Thing" (Willie Dixon) - 5:42

Total length: 36:54


Obsazení:

Muddy Waters – vocal
Gene Barge – tenor saxophone, producer
Phil Upchurch – guitars
Roland Faulkner – guitars
Pete Cosey – guitars
Charles Stepney – organ, arranger, producer
Louis Satterfield – bass
Morris Jennings – drums

 
14.01.2014 Petr Gratias
5 stars

Uvědomil jsem si, že jsem ve svých recenzích neplánovaně „minul“ významné album černošského elektrického blues uznávaného klasika Muddy Waterse…. Album mi před mnoha lety zapůjčil na americkém vinylu můj kamarád a od prvního okamžiku jsem jím byl stržen jako mořským příbojem. On sám album tehdy na burze přeplatil překupníkovi o dobré dvě stovky, než bylo tehdy zvykem, aby odradil další blueschtivé zájemce a léta patřil tento titul k jeho „rodinnému stříbru“... Už po prvním poslechu jsem se jako sběratel té nestandardní finanční transakci nedivil. Tohle album prostě MUSEL doma mít, jinak by sám se sebou nevydržel… Alba černošských bluesových klasiků totiž běžně nepatřila do obchodního artiklu překupníků a kdo tohle album vlastnil, většinou věděl, co má. Prodej takového titulu znamenal pro původního majitele nějakou finanční krizi nebo dluh…
Dnes vlastním tenhle projekt na digipacku s odlišným obalem a s vyčištěným zvukem, který si vychutnávám a tak nabídnu pár svých postřehů na téma tohoto alba…
I JUST WANT TO MAKE LOVE TO YOU – už ten razantní nástup předznamenává velký energetický nápřah (!). Stattefieldova baskytara tady zní důrazně a rezonantně a správně rozostřená elektrická kytara má pořádné zuby. Hlas Muddyho Waterse má zesílenou ozvěnu, která dodává Dixonově skladbě další rozměr vnitřní hloubky. Tohle je blues jako řemen bez příkras a zvukových kouzlení ve studiu. Teď se dostávají do popředí i hammondky Charlese Stepneyho. Třebaže prokreslují sound, jejich děsivé tremolo je jednoduše famózní. Závěr přichází zcela nečekaně…
I´M YOUR HOOCHIE COOCHIE MAN – další klasický standard Willieho Dixona. Tohle je opravdová klasika, o kterou zavadilo tolik bluesrockových skupin v minulosti myslím, že dodnes patří do repertoáru i novějších kapel, které prozkoumávají blues novými pohledy. Výrazný riff skladbě vévodí a instrumentace se podílí o další ingredience, kde nechybí saxofon Gene Barge a foukací harmonika. Bicí Morrise Jenningse zde vykazují řádnou kreativitu v blues většinou nevídanou. Elektrická kytara není sice tak průrazná, ale mírně ji ohýbá v daných finesách wah wah a jsou zde opět hammondky a klavír. Prostě paráda…
LET´S SPEND THE NIGHT TOGETHER – jestliže Rolling Stones vzdávali Muddymu Watersovi svůj hold, tady se role obrátily. Skladba má pomalejší tempo, ale je rockově razantnější než od Rolling Stones, kteří ji víc tlačili jako hit do žebříčků. Muddy to nemá za potřebí. Taky zde cítím asi záměrný kytarový riff ve stylu Cream (Sunshine Of Your Love), který sem nezáludně přichází s řadou různých instrumentálních pikantností k výtečně frázujícímu Watersovu projevu. Velmi zdařilé….
SHE´S ALRIGHT – úvodní téma zní hodně psychedelicky a také další postupy rozvíjejí elektrické blues v podobě, která už zákonitě podle poslechu musela být pro bílé bluesové skupiny inspirací a tak i tady cítím že skupiny Cream, ale třeba i raní Mountain zde sbíraly inspiraci. Téma je čitelně přehledné a akcentace rytmu a kvílení cirkulárkou ostrých tóny elektrických kytar ve mně uvolňují velmi slušné emoce. Muddy zpívá s neuvěřitelnou lehkostí a ležérností. Nedramatizuje, ani neuhlazuje je prostě sám sebou a instrumentace to nádherně podtrhuje od začátku do konce. Ve studiu i naživo zcela určitě výkladní zboží i s dobově efektními přesuny kytar ve stereofonním efektu. Žádná únava, anebo šmíra, prožitek od začátku do konce… Náhle sem vstoupí téma skladby My Girl, který znám nejen od Stones, ale i od pražských Matadors. Příjemné překvapení!
MANNISH BOY – pravděpodobně nejslavnější a zřejmě i nejznámější Watersova skladba, která se táhne jeho kariérou od začátku do konce. Pregnantní, důrazně naléhavé a strhující od prvního okamžiku. Zase zde vévodí propracovaný riff, se kterým skladba roste a padá a rozvíjení motivu je samozřejmě v rukou mistrů. Akcentace rytmiky je příkladná a kytarové kouzlení s méně zkresleným tónem, ale s prošlapovaným wah wah doprovází klavírní práce a clona hammondek. Muddy zpívá opět s velkým prožitkem a uvádí posluchače blues do extáze. Slyšel jsem skladbu ve víc verzích a vždycky jsem z ní u vytržení….
HERBERT HARPER´S FREE PRESS NEWS – výtečné basové melodické linky s propracovanými opakovanými postupy. Rozechvívaný tón elektrické kytary bzučí jako čmelák, nechybí tamburína a pumpující bicí s klavírním doprovodem. Žádnou melodii zde v podstatě nelze najít, ale mezihra popřává prostor výtečnému kytarovému sólu, za kterým bych viděl Pete Coseyho. Kvality tohoto kytaristy dokázal rozpoznat i slavný jazzový reformátor Miles Davis, který ho přizval ke spolupráci na jeho alba…Řekl bych, že tady se blues revolučním způsobem spojuje s funkem a velmi jim to sluší. Klavír je trochu potlačen, ale kytarové bzučení se přelévá a navozuje jedinečnou atmosféru.
TOM CAT – když do blues vstoupí psychedelické klima, je to nová zkušenost. Právě takovou teď prožívám. Elektrická kytara mi připomíná experimentátora Wah Wah Watsona, který spolupracoval i s Herbie Hancockem, ale je i Bargeův saxofon se svým až minimalistickým tématem. Opět precizní baskytarové attacky a ona plastičnost opakovaného schématu mi v jistém slova smyslu evokuje i název (asi kocoura Toma, který skáče při svých nočních toulkách po střechách a pouští se do temných uliček). Další netypická forma elektrického blues – a výborná!
THE SAME THING – závěr patří opět autorské práci Willieho Dixona. Líná bluesová atmosféra, zde není zase tak líná, i když ze všech předešlých skladeb se ke klasickému tématu v tomto aranžmá přibližuje asi nejvíc. Dokáži si představit různé póly bílého elektrického blues/soulu jako např. Eric Burdon, Chris Farlowe, David Clayton-Thomas, Captain Beefheart, Joe Cocker, Mick Jagger, Chris Youlden… ale u nás i takový Michal Prokop či Petr Flyn, jak je tato skladba pro ně inspirací. Houpavé, přesto řízné a emocionální s tou kvílivě řeřavou kytarou a mírně přitlumeným klavírem. Pochvala opět bicím a baskytaře a to už sem vstupují svým tremolem i hammondky. Strhující a jedinečné!
Zajímavé: Radim Hladík mi říkal, že ho inspirovaly bílé bluesové skupiny a černé blues vnímal jako úctyhodnou klasiku, ale inspiraci v něm neviděl. Luboš Andršt mi zase povídal, že právě na Muddy Watersovi a na B. B. Kingovi nacházel hlavně zdroj svých inspirací, když do blues pronikal. Respektuji oba názorové postoje, ale musím konstatovat, že Afroameričané (neboli černoši) blues uměli stejně nejlépe… Právě jsem oslavil svátek – svátek blues za který uděluji plných pět hvězdiček!


reagovat

luk63 @ 14.01.2014 15:52:53
Příliš okatě se zde aktéři snaží "čerpat" z Hendrixe, navíc Muddy jenom zpívá. Zklamání.

Petr Gratias @ 14.01.2014 16:21:14
Zdravím Luka63...
zajímavé. Jsi první člověk v mém okolí, který toto album vnímá jako "zklamání". Ale prosím... každý můžeme vnímat stejnou věc jinak.
Jimiho mám doma kompletně na CD a domnívám se, že i naposlouchaného, ale přiznám se, že jsem to tak necítil. Pravda, je to rok 1968 a asi se podvědomě každý snažil vytvořit nějaký ten "hendrixovský" derivát. Mě se právě na album líbí to, že sem vstupují jiné prvky a nejsou zde standardní dvanáctky..
Díky za názor!

luk63 @ 14.01.2014 17:47:04
Je pár desek, které tu jsou vysoce hodnoceny lidmi se kterými mám dost podobný vkus, ale já jim na chuť nepřišel. A obráceně - pár desek miluju a všeobecně jsou tu dost přehlížené nebo z mého pohledu podhodnocené. Tak je a bude :-)

09.07.2013 Petr Gerneš
4 stars

Muddyho Waterse mám rád a psychedelic-rock taky, a když se tyhle dvě věci spojí, musí tedy zákonitě vzniknout slušná deska, která ovšem občas trochu skřípe. Hrají tu sice perfektní hráči a vytvářejí zajímavé kompozice, ale já když chci slyšet blues, pravý černý blues, tak by mělo být bez ozdůbek. Rozhodně se nedivim, že ani Muddymu moc neseděla. Myslím, že toto album je spíš dílem producentů než jeho, a tak mu asi nemohu dát plný počet bodů.
Sorry, dnes čtyři body.
reagovat

17.08.2011 hejkal
5 stars

Aby tu Muddy nebol takto obnažený, skopírujem sem text z môjho blogu.

Je zaujímavé, ako veľmi sú profesionálni hudobníci ovplyvnení svojimi chlebodarcami. Keď Jimi Hendrix otvoril dvere tvrdej psychedelickej a bluesom ovplyvnenej rockovej hudbe, nastal zaujímavý paradox. Čierni bluesmani boli svojimi producentmi dokopaní k tomu, aby opakovali po tých, čo ich mali za vzory. A neobišlo to ani otca chicagského blues, istého Williama McKinleyho Morganfielda alias Muddyho Watersa.

Ako vždy, aj tu bol na počiatku Chess. Konkrétne Marshall, syn legendárneho zakladateľa Chess Records, Leonarda Chessa. Ten vymyslel odnož Cadet Concept Records, ktorá mala za úlohu reagovať na vtedajšiu psychedelickú vlnu. V praxi to znamenalo pridať gitare kvákadlo a zaistiť jej kyselinovo ostrý zvuk. Nie všetci z toho boli nadšení, taký Howlin’ Wolf svoj album The Howlin’ Wolf Album (1969) neznášal tak, až sa jeho nechuť dostala aj na obal platne. A pritom skladba Evil z neho je neskutočná, ale o inom som chcel. Muddy Waters, legendárny gitarista, z toho vyšiel tak, že na albume Electric mud „iba“ spieva, pričom mu garde robia výborní čierni džezoví hudobníci (napríklad Pete Cosey, ktorý neskôr hral s Milesom Davisom). Muddy sa nikdy netajil tým, že má rád dobre sa predávajúc platne, a preto mu to až tak nevadilo. Nahral ho na jar v roku 1968 a ešte toho istého roku bol na pultoch. Bluesoví puristi ho okamžite odmietli, fakt, že mal byť reakciou na Hendrixa a jeho dvojalbum The Electric Ladyland, v tom nehral rolu. Napríklad ďalší excelentný gitarista Buddy Guy sa vyznal: „Muddy vôbec necíti psychedéliu a keď niet citu, je to v ťahu. Spevák má spievať a nie premýšľať, ako spievať.“ Sám Waters sa o ňom vyjadroval tak, že ho nemožno hrať naživo, lebo ho nahrali štúdioví hudobníci a nie jeho kapela, navyše k tomu treba hromadu zosilňovačov, efektov, a tak sa blues hrať nedá. Gitara mňauká ako mačka, bicie sú až moc vpredu...

Nech je to ako chce, výsledok je kolosálny. Úvodná klasika I just want to make love to you okamžite naznačí, že na albume pôjde nielen o bezduché cover verzie, ale hlavne o osobito zahraté bluesové štandardy, ktoré si tvrdosťou a hutnosťou nezadajú s dielami Cream, Jimi Hendix Experience, Ten Years After a ďalšími dobovými velikánmi z opačnej strany Atlantiku (áno, aj Hendrix pôsobil v Británii s britskou skupinou). Muddyho hlboký hlas dodáva skladbám na temnote, podľa mňa sa Buddy Guy mýlil. Neexistuje obohranejší bluesový štandard, než I’m your hoochie coochie man, aj tu však Muddy a prizvaní hudobníci dokazujú, že z nej môže byť aj hard rocková pecka (koniec-koncov, neskôr to k dokonalosti doviedli Holanďania z Livin‘ Blues a dokonca Motorhead). Rytmika je vražedná, bicie správne rozbité, basa duní ako prívalová vlna v Tichomorí, gitara píli v ušiach a saxofón to celé chutne podkresľuje. Rolling Stones ovplyvnila celú svetovú hudobnú scénu, nuž jej Muddy vzdal hold v Let’s spend the night together. Je to parádne ťaživá verzia, originál sa v nej spoznáva ťažko. Psychedelický blues rock prvej akosti sa volá She’s alright. Vážne uvažujem, kde inde sa takýto húpaný rytmus vyskytuje v lepšej podobe a na nič neprichádzam. Mannish boy je Watersov veľký hit, nezaprie inšpiráciu v skladbe I’m a man od Bo Diddleyho, táto verzia je podstatne tvrdšia, na úvod možno počuť aj harfu, údajne vtedy bola nejaká pohodená v štúdiu, nuž po nej niekto zabrnkal. A je tu najrozkolísanejšia vec albumu, Herbert Harper’s free press news. Tá basová linka je skvelá! Vrcholom Electric mud je samozrejmá súčasť všemožných best of kompilácií pýšiaca sa názvom Tom cat. Podmanivé kvákanie gitary v súlade so saxofónom, do toho Muddy a jeho medvedí spev, túto vec žeriem aj s chlpmi. Záverečný kúsok The same thing pripomenie pomalé blues, špinavé a lepkavé ako to bahno, čo je v názve dosky. Do takého by si dinosaury líhali s radosťou a paleontológovia by ich doteraz našli podstatne viac.

Kde sú tie časy, keď sa komercia a tlak vydavateľov vtelili do takýchto majstrovských diel... Electric Mud je základným kameňom hudobnej histórie a blues nikdy neznelo drsnejšie. Muddy Waters dokázal, že nepatrí do starého železa a aj v najlepšej dobe pre rockovú hudbu bol velikánom. Majster popočúval svojich nasledovníkov a opäť ich poučil, ako na to. Toto dielo je učebnicou blues rocku!

Aj s ukážkou tu: >> odkaz
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
hejkal, Petr Gratias
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Petr Gerneš
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
luk63
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Waters, Muddy


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000