Warhorse - Warhorse

Warhorse - Warhorse - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1970

Tracklist:

01. Vulture Blood (6:13)
02. No Chance (6:22)
03. Burning (6:17)
04. St. Louis (3:50)
05. Ritual (4:54)
06. Solitude (8:48)
07. Woman of the Devil (7:16)

Bonus:
08. Ritual (live) (5:04)
09. Miss Jane (demo) (3:34)
10. Solitude (live) (4:50)
11. Woman of the devil (live) (6:43)
12. Burning (live) (6:06)


Obsazení:

Ashley Holt: vocals
Ged Peck: guitar
Mac Poole: drums
Nick Simper: bass
Frank Wilson: keyboards

 
31.01.2020 horyna
5 stars

Prvotní nepříjemný šok, který jsem utrpěl při prvním kontaktu s tímto albem naštěstí vystřídalo rychlé vystřízlivění a nakonec i radost nad dalším klenotem, přikoupeným do stále se rozrůstající sbírky cd.

Warhorse jsem objevil jak jinak než že přes jméno Nick Simper. Tento baskytarista účinkující v sestavě MK I, přesněji tedy na prvních třech albech tehdy takřka neznámých a rozhodně okrajově paběrkujících Deep Purple, postavil zakrátko po svém vyhazovu od Blackmorovy party novou hudební akvizici s názvem Warhorse (válečný kůň, hm... zní to zajímavě).

Ale to nebyl důvod, proč jsem si obě cd této kapely bez poslechových testů naslepo pořídil. Hlavní podíl nadšení byl způsoben jménem Ashley Holt. Můj velmi velmi oblíbený zpěvák účinkující na některých z ranných děl klávesového mága Ricka Wakemana, mi svou překrásnou barvoou hlasu, imponující technikou a frázovacími prostředky už dávno přirostl k srdci. A tak když jsem Simperovi Warhorse objevil a nalezl zde jméno Holt, srdce se mi rozbušilo radostí a okamžitě jsem onu dvojici cd objednával. Zcela automaticky jsem předpokládal, že hudba bude Wakemanovsky podobná a že Ashley bude zpívat stejně úchvatně, líbezně a čarovně, jako například v epopeji o králi Artušovi.

Když jsem za pár dnů po objednávce nedočkavostí vložil cd do přístroje, nestačil jsem se divit tomu, co za muziku se z reprobeden na mne řine. Žádný art rock alá Wakeman, sporá pompéznost a vypravěčský patos tu dostali jen pramálo prostoru. První skladba Vulture Blood přesto, že začíná hrou na kostelní orgán, zakrátko zaútočí jako vzteklý ratlík a zcela hard-rockově kouše a kouše. Ječícího Holta absolutně nepoznávám. Simper, pokud byl vůdcem a hlavní osobností tohoto projektu, zcela logicky pokračoval a navazoval tam, kde s D. P. přestal. Tomu se není proč divit. Naštěstí tu však jsou místa, která k artovým strukturám odkazují a kde se na pilu tlačí o poznání méně. Kupříkladu hnedle ve dvojce No Chance, nebo šesté Solitude. Tady už dokonce poznávám i Holtův vokál, který jenom neštěká, ale i zpívá v civilnější a klidnější poloze. Největší peckou je však riffoidní masakr Burning, ležící na spojnici tvrdého, ale melodického rocku, přehrávaného v kapku umělečtější formě.

Vlastně až po strávení tohoto dnes už mohu říci brilantního díla jsem si uvědomil, že Holtův odkaz zanechaný na nahrávkách Ricka Wakemana se udál až PO Warhorse. A možná je tomu tak dobře, tady se chlapec "vyblbnul a vyřval" načež pak ukázal, jak brilantním zpěvákem skutečně dokáže být.

Přes všechny zmiňované výtky patří Warhorse do první rockové ligy, a já je dnes k poslechu vytahuji častěji, než třeba léty poměrně provařenou a přeposlouchanou parádu In Rock.
reagovat

Jarda P @ 31.01.2020 07:35:38
Pravdu díš, Horyno. Skvělá deska. Red Sea řadím na stejnou úrověň.

pinkman @ 31.01.2020 08:15:52
Když posloucháš In Rock třicet let a najednou máš doma novinku, která je stejně dobrá a vůbec ji neznáš, není se čemu divit, že ji budeš točit častěj než otravnou Child in Time. Za Warhorse bych dal ruku do ohně.

merhaut @ 31.01.2020 23:21:43
WARHORSE se skvěle poslouchají, když mám chuť na šedesátkový tvrdý rock, v jejich případě pomyslnou kombinaci VANILLA FUDGE / IRON BUTTERFLY. Zatímco album In Rock už vytvářelo nové dějiny, Warhorse se ještě ohlíželo zpět. To není nic proti ničemu, obé je skvělé – každe ale jinak.

Voytus @ 01.02.2020 15:16:19
Warhorse mě před pár lety celkem slušně převálcovali - dnes už je mám dávno ve sbírce. Jasně, In Rock to není, ale drtivý nástup Vulture Blood rozhodně nebere zajatce.

Nějak jsem se nehrnul do projektů odpadlíků z Deep Purple, protože se někteří ze členů na jejich adresu nevyjadřovali zrovna vybíravě. A přitom jednička Captain Beyond i Warhorse jsou skvělý desky.

Otázka na pamětníky: O tom, že se sem dostaly desky Captain Beyond vím, dokonce jsem slyšel o skupinách, které jejich materiál hráli - v jedné pražské prý působil Milan Broum, než přešel Olympic (samozřejmě si nepamatuji název). Alespoň my, když s Flower Cover vybalíme při koncertě Dancing Madly Backwards, tak to vždy alespoň pár znalců v publiku ocení (nejlepší ale byla reakce američanů Sacri Monti).

Ale co Warhorse? To se sem také dostalo? A pokud ano, porovnávali jste s Párply a tak podobně? A jak si vedli? Jsem zvědavý, no.

horyna @ 03.02.2020 07:45:17
Dškuji za vzkazy. Jsem moc rád, že Warhorse u nás stále bodují. Už se těším, až si někdy vybalím i dvojku.

19.07.2012 Petr Gratias
5 stars

Britskou skupinu Warhorse jsem poprvé uslyšel v Divadle hudby v rámci pořadu Underground (jak už jsem několikrát zmínil u jiných alb). Do té doby jsem o skupině tohoto jména neměl ponětí. Proto si taky vybavuji, že už tehdy bylo zmiňováno jméno jejich zakladatele Nicka Simpera, bývalého člena Deep Purple, který s nimi zažil období hledání vlastní tváře a odešel před jejich raketovým nástupem. Jména ostatních hudebníků jsem neznal. Škoda, že kapela nezůstala souputníkem Deep Purple i v dalších letech. Myslím, že by se po několika letch dotáhla na jejich úroveň, třebaže za cenu některých personálních proměn. Osud kapely ale neměl mít úspěšnost mnohaleté závratné kariéry. Přesto si myslím, že eponymní album Warhorse byl výtečný debut!

VULTURE BLOOD – nezřetelné ševelení psychedelických hammondek upamatovává na Iron Butterfly nebo Vanilla Fudge až do okamžiku, než nastoupí jasný rockový odpich a skladba se rozběhne v hardrockovém modelu britského typu. Zpěvák Ashley Holt je ovšem třída. Třebaže jeho hlas je nahrán v poměru k instrumentaci ve zvláštním poměru, musím konstatovat, že je to rockový shouter mimořádných kvalit, který mohl být ozdobou každé pořádné rockové kapely. Vliv Iana Gillana je zde nezpochybnitelný. Instrumentální předností kapely je výtečný souhra rytmiky melodicky podchycených basů Nicka Simpera a Maca Pooleho má dravý spád, třebaže bicí nevykazují větší technickou kreativitu navzdory rockové údernosti. Kytarista Ged Peck hraje dobře nastavené party v rámci komplexního pojetí a zatím se mi nezdá, že by to byl dravý guitar hero, ale spíš poctivý zkušený řemeslník.

NO CHANCE – zvuk další skladby je jaksi málo dynamický s ohledem na hutnost skladby. Basové linky a bicí jsou jakoby nahrány v nějaké krabici a varhany a kytaru slyším v jakémsi oparu a s matným přínosem pro skladbu, která se mi jinak jeví jako velmi zdařilá rocková balada. Jednoznačně zde vévodí Ashley Holt svým dramatickým vokálem a v mezihře Frank Wilson na hammondky přidá na intenzitě tříštivému zvuku. Výtečné voální party následuje cválavá baskytarová práce neurotický rytmus bicích za doprovodu vokální linky a patetických varhan. Skladba budí dojem štvanice, ale má onen majestátní odér typický pro přelom šesté a sedmé dekády. Wilson na hammondky trochu v ducho Jona Lorda nasadí energickou mezihru a Ged Peck vypiluje kytarové sólo. Nahrávce ale chybí hlubší dynamika, muzikantsky je ovšem kapela naprosto v pořádku.

BURNING – klasický hardrockový úvod s téměř pochodovými bicími a melodickou basovou linkou. Hammondky používají oblíbené tremolo a elektrická kytara se opře do nosného riffu. Peck postrádá blackmoreovský švih a kreativitu, ale v daném formátu se jedná o dobře pojednaný hardrock. Simperova baskytara vyšívá důraznou melodickou linii a o jejich kvalitách není sporu. Chybí ji jenom lépe nastavený průraznější zvuk. Kytarové kreace se drží v mezích technických možností kytarista a tak se spíš sází na razantní akcenty a vypilovaná unisono s baskytarou, než na nějaké ďábelské jízdy. Na hammondky je zjevně Wilson větší třída než Peck na kytaru, ale zatím mi tahle subjektivní okolnost nijak nebrání vnímat skladbu jako poctivý hardrock první generace. Ano, teď se Peck rozběhl. Vliv Blackmora nemohu nepostřehnout, ale zároveň Peck má čitelnější mantinely a nejde do nějakých bezbřehých extrémů. Hřmotný závěr přesně v duchu daného žánru.

ST. LOUIS – přehledný rockový riff a skladba se odvíjí jako klubko spletené vlny. Dobře zaranžovaná skladba pro kapelu, kde sborový zpěv překrývá výtečný projev Ashleyho Holta. Obdivuji jeho energetický potenciál. Skladba se podáním blíží do jakési fúze hardrocku a gospelu. Správně nabuzené akcenty narušuje wah wah pedál elektrické kytary a Wilson řádí na hammondky jako správně odvázaný hudebník při nekonečném jamu. Nevím, jestli se skladba prosadila samostatně jako singl, ale řekl bych, že jisté hitové ambice ji nelze upřít, třebaže na rok 1970 byla do nějaké hitparáda hodně tvrdá…..

RITUAL – další klasický model hardrockového běsnění s výraznou cválající baskytarovou linkou, která zde drží hlavní slova s důraznými bicími. Kytara odsekává akordy a zajímavější jsou především varhany a hlas zpívajícího frontmana. Dokážu si představit, jak podobný model skladby mohl inspirovat řadu našich domácích kapel, které na Plzeňsku v sedmdesátých letech objížděly venkovské tancovačky. Kytarové party sice nemají dravost a kytaristickou zuřivost a také postrádám větší barevnost hry, i když v mezihře se Ged Peck na poměry kapely opravdu vyznamenává a sází melodické tóny s hodinářskou přesností rutinního hráče. Hammondky přelévají svůj sound od doprovodu po sólující okamžiky až do komplexního finále.

SOLITUDE – do hry vstupuje akustické kytara a z pozadí přichází téměř kostelní chorál a kombinace klavírního a varhanního soundu. Prolínání nástinu Vanilla Fudge a Uriah Heep je poměrně čitelné. Vyzpívat pocity samoty se Holtovi daří mistrovským způsobem. Jeho hlas má zvučnost, patetický timbr, dramatický náboj a odevzdanost interpretačního mistrovství. Kombinace akustické kytary a mírně nahallované elektrické kytary zní zajímavě, ale podle mého soudu dost krátce. Holt má v hlase divadelní patos a myslím, že by zvládl i některé operní party. Neječí, nekvílí a netlačí na hlasivky škrceným tlakem, ale zpívá přirozeně plnými ústy. Opravdu zpěvák podle mého gusta. Tady se ovšem Peck na elektrickou kytaru opravdu překonává a nabízí prozatím nejsilnější kytarový podíl na albu. Další velmi přesvědčivý podíl na albové produkce vyšší kategorie.

WOMAN OF THE DEVIL – podivné přelévání varhanního soundu se zatlumenými tympány, než nastoupí rockový akcent. Mezihra ovšem zní jako úrovek z nějaké církevní hudby. Potemnělost soundu připomíná nějaký zlověstný zakázaný obřad, což ostatně koresponduje se samotným názvem skladby až se zvolna kapela dostává do stále rychlejší a dramatičtější pozice. Nakonec se Warhorse přihlásí dravým rockovým drivem ve stylu Atomic Rooster. Simper řádí v basových harmoniích a Pooleovy bicí hrají sekané zrychlované rytmy. V poslední skladbě se instrumentace dostává do dravější polohy a hammondky nepostrádají hodně podnětné kreativity. Elektrická kytara získává větší elastický švih a Peck se nijak nešetří v prezentaci. V obecném pojednání zde doznívají psychedelické ozvěny a kapela se nebojí přitlačit na pilu s patřičnou razancí. Holt je ovšem zpívající frontman! Jeho hlas je opravdu cenná devíza pro tuhle kapelu a jsme v závěru….

Ashley Holt se mi připomněl v r. 1976 na albu Ricka Wakemana No Earthly Connection. Zde podává přímo heroický výkon, jinak jsem jeho jméno ztratil z dohledu. Historie se k Warhorse zachovala opravdu macešsky a dneska je tahle kapela zapomenutým pojmem, což se mi jeví jako maximálně nespravedlivé. Je pravda, že sejmutý hudební záznam nemá onu průraznost Deep Purple, nebo plastičnost Uriah Heep a dravost takových Grand Funk Railroad… přesto tkví na tomhle zapomenutém albu tolik energetického zázemí, že člověk žasne. Jsem mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami, ale vyšší počet bude zcela namístě. Ashley Holt mě zcela dostává a nepřestávám žasnout nad tím, že se jeho talent neprosadil v masovějším pojetí.



reagovat

hejkal @ 19.07.2012 19:12:14
Vďaka za pripomenutie jednej z najlepších hard rockových kapiel 70. rokov. Súhlasím, že zvuk je trošku nečitateľný, ale ja to celé tak nabudené, že mi to vôbec neprekáža, naopak, som tomu rád. Simper inak vyšíva ako stredne veľká slovenská dedina plná krosien a babičiek, vážne super. Tento album milujem, aj druhý je veľmi dobrý, debut je len jeden... :)
P.S. Ozaj, St. Louis je predsa ťažký sixtýsový song od Easybeats, takže rádio sa núka samo.

Petr Gratias @ 20.07.2012 11:54:26
Zdravím, Hejkale a díky za Tvoje postřehy....
ST. LOUIS v podání Easybeats opravdu neznám.
Tuhle kapelu vnímám, jako součást koloritu šedesátých let, ale nepronikl jsem (nebo naopak oni ke mně) natolik, abych se suverénně zorientoval v jejich repertoáru, ale díky za informaci - i tak je pro mě cenná!

Mirek Kostlivý @ 22.07.2012 18:45:46
Mám na tuto desku stejný názor. Ale např. Josef Vlček v JAZZPETITu "ROCK 2000" ohodnotil jejich debut slovy: "... soubor se orientoval na tvrdší rock, známo je jediné album slabé úrovně." Asi kapelu publicista ještě neslyšel, protože jak toto album, tak jejich dvojku hodnotím vysoko. Výše než Captain Beyond, které jsem objevil o téměř 40 let dříve ...

Zdeněk @ 22.07.2012 20:46:10
Ačkoliv byl Rock 2000 na dobu svého vzniku velmi záslužným počinem, Josef Vlček dost často tady ve svých hodnoceních ujíždí. Spíše se mi zdá, že jeho některá hodnocení jsou inspirovaná obsahem obdobných publikací vydanými ve Spojených Státech.
Přes tyto výhrady mu patří za Rock 2000 velký dík.

hejkal @ 23.07.2012 07:44:55
Rock 2000 bol skvelým zdrojom, na obranu tvorcu, myslím si, že pri encyklopédiách takého rozsahu je logické, že niektoré veci človek ani nepočuje, nuž opisuje fakty z iných zdrojov a v snahe podať aj nejakú hodnotiacu informáciu jednoducho napíše, čo sa o tom píše/písalo.

21.04.2010 hejkal
5 stars

Z tichého intra hraného varhanmi sa vyrúti rázny hard rock s hlbokým jačákom Ashleyho Holta, ktorý mi sedí od prvej do poslednej polohy. Vulture blood sa s tým nepára, šije do poslucháča párplovský hard rock, ktorý znesie prirovnanie s In rock. Bubeník je klasa, klávesák detto, jediný člen skupiny, ktorý podľa mňa trošku zaostáva, je gitarista, ktorý sa vizuálne podobá na autora týchto viet. Nick Simper je bohovský, jeho basa pláva, vyhráva a je jasné, že sa odviazal viac ako v Deep Purple. Úvodná inštrumentálna pasáž s bicími vyhrávkami patrí k najlepším momentom albumu. Je zároveň dôkazom, že skupina sa nebála experimentovať. Do toho idú klávesy, tempo sa zrýchľuje, slovom, pecka. A je tu stopka, gitara plačlivo zanôti a máme tu slaďák s monumentálnym spevom. Že by to nebolo geniálne? No chance. Navyše, časom sa to hutne vytvrdí. A nasleduje vražedne nadupaná Burning. Bicie vyhrávajú rytmus na rytmičáku, to toho zarezáva gitara a klávesy... Nastupuje rytmizovaná figúra s nanananá spevom, počuť cowbell... Takéto strednotempové ťažkotonážne zveriny môžem v akomkoľvek množstve. St.Louis je cover od Easybeats, priznám sa, toto považujem za jediný slabší moment albumu. Je to veľmi pohodová rockovica, ale chýba jej to experimentálne a inštrumentálne blúznenie, ktoré bolo až dosiaľ nedeliteľnou súčasťou albumu. Pamätám sa, že táto skladba bola zaradená na nejakom tematickom 70’s rockovom CD výbere, čo je dôkaz, že aspoň niekto si na nich spomenul. Ritual je erbová skladba skupiny. Je to vec, ktorú som od nich poznal ako prvú, pretože ju mal otec nahratú na videu niekde z Beat clubu, či skadiaľ. Rýchla, rocková, jačavá, nechýba jej nič. A dominuje gitara. A je tu prvý náznak zmeny atmosféry, ozve sa akustická gitara, do toho zlovestný kláves, vokály si vystačia s jednou samohláskou (dlhé á), postupne to vygraduje a nastúpi elektrické gitarové sólo a naliehavý Holtov spev Ten chlap má ale hlas! Solitude je vydarená pomalá vec s výrazným melodickým a citovým nábojom, čo viac dodať. Záver sa nesie v duchu úvodných skladieb albumu. Mohutne sa valiaca Woman of the devil nenechá nikoho na pochybách, že ako sa bavíme o diablovi, rocková hudba je ten správny podmaz. Už úvodný zlovestný kláves a pomalý ťažký rytmus sú parádne a keď to zrýchli a dostaví sa basová prstohra a spev, tak to nemá chybu.

Tento album mám strašne rád, radím ho na piedestál k velikánom typu Deep Purple. Kto ich má dosť a chcel by počúvať niečo podobné, vie, kde začať. Bonusy som nepočul, lebo mám pôvodné vydanie od Repertoire, ale asi sa oplatí investovať do CD od Angel Air.

reagovat

19.04.2010 nowhere_man
5 stars

Zaujímavý neznámy klenot. Nick Simper sa mi ako basák páčil už u Deep Purple. Práve vďaka Purple som sa dopracoval i k tejto kapelke. Warhorse vybalili v roku 1970 slušnú porciu tvrdého hard rocku trefne označeného ako purpleovského. Warhorse a In rock v roku 1970 mali veľa spoločného. V každom prípade si myslím, že Deep Purple mali hutnejší zvuk, ale Warhorse patria určite do prvej ligy žánru bez ohľadu na ich anonymitu. Čo sa týka albumu, v podstate žiadna slabina. Vulture blood je parádny úvod, klávesy na začiatku sú podmanivé i v sólových častiach, skladba je nadupaná a Ashley Holt jačí ozaj na úrovni Iana Gillana. No chance je takisto veľmi pekná a precítená vec, Burning mi pripomína rifom Bird has flown od Deep Purple, ale obsahuje aj melodické "na na na" časti. St. Louis je náhodou veľmi dobrá vec, čo na tom, že prevzatá a melodická. Veď práve pre tú chytľavú melódiu. Ritual je opäť hardrocková pecka, Solitude je opäť krásne precítená a záverečná Woman of the devil... správne, opäť hardrocková pecka. Určite by tento album mal poznať každý fanúšik Deep Purple i hardrocku ako takého. V rámci žánru top album.
reagovat

hejkal @ 19.04.2010 16:41:20
Presne tak, chvály pre Warhorse nie je nikdy dosť.

black @ 24.04.2010 11:49:19
Také se musím přidat a chválit. Skvělé, výborné dvě desky dnes už bohužel zapomenuté kapely. Patří ke klenotům v mé sbírce.

22.06.2009 Kanon
5 stars

Warhorse. Když kladu jejich CD do přehrávače a měl bych spíše stylově položit LP na talíř gramofonu, nebo ještě lépe pustit pásek na prastaré B444 Lux Super a poslouchat křišťálové tóny jejich muziky z dřevěného chassis této elektronické perly „made in Tesla“ ze sedmdesátých let československého socialismu, která kvalitou zvuku musí dodnes šokovat (ale v tom nejlepším smyslu). Co ten stroj z počátku sedmdesátých let vydržel, darmo mluvit. A právě na samém počátku sedmdesátých let se zrodila i deska, která dosud nezestárla, asi nezestárne, a jejíž poslech je nad všechny drogy světa. Doufám, že deska nikdy nezmizí, tak jako se před rokem navždy ztratil Kosmík, který dnes sedí někde v nebeském hi-fi baru (a vy už jistě tušíte, co za pásky se mu točí pod průhledným víkem boží Tesly ANP240A).

S muzikou se vrací vzpomínky na pracovní soboty a „protestní“ - féty, jak jsme je tehdy pořádali. Tady jsme jako houby nezřízeně nasávali nejen tu nej muziku. Naše pracovní úsilí se měřilo kilometry naposlouchaných pásků a litry konzumovaných tekutin (přiznávám že ne vždy na bázi H2O). Protože měli komančové železnou oponu hodně utěsněnou, prosáklo z muziky na naše protestmejdany jen to nej z nej. Ještě si vzpomenu jak mi mein Stiefbruder dával ten pásek a říkal: “Nikomu to nedávej nahrát, je to úplně nové a super. Budeme to hrát na diskách“ Bylo to tak super, že se to hrálo pořád dokola a hraje se dodnes, i když dnes ten, kdo mi pásek přinesl, sedí na barové stoličce vedle Kosmíka.

V dnešní pomatené „postmoderní“ době se vypařily hodnoty. O hudbě píše a odborně (v časopisech i rádiích) rozumuje kdejaký hudební kojenec, který je schopen do glamm rocku přiřadit i popové zpievanky ABBY, tak oblíbené u socáčského establišmentu. Tak jsme to dopracovali. Proto mne nepřekvapuje, že zrovna Warhorse patří vedle Petera Greena a amerických Blue Cheer k nejnejnej... ublíženějším a nejvíce utajeným velikánům rocku. Přitom jsou to tři žulové balvany podpírající v bahně minulosti celou rockovou katedrálu. Pozor, dno tvoří tekuté písky zapomnění a celá skvostná stavba zapadá pořád hlouběji. Vy mladší nejásejte, abyste tu nakonec za pár let nepsali o Linkin Park, o kterých už nikdo nemusí mít ani šajn. Warhorse jsou tak dokonale utajeni, že dnes existují další dvě kapely tohoto jména. Americká doom metalová. (Že by jméno jako pocta?) A australská, postpunková.

Bez Greena by rock 70tých vypadal jinak a následně celá muzika, až dodnes. Škoda, že v sedmdesátém zešílel. Blue Cheer na svých prvních deskách ukázali, že zešílet je možno i v muzice a ještě to vydat. Posunuli výrazně hranici toho „co se ještě může“. A Warhorse? Ač to není jasno na první poslech (mi se rozsvítilo teprve po desetiletích), nastartovali temný metal již v roce 1970. A Black Sabbath o pár let později navázali. A pak už tu linku asi znáte.

Warhorse jsou asi největší smolaři v rocku. Nedoceněni (dokonce sami sebou), roztěkaní až k rozkladu. Typický je zakladatel kapely Nick Simper. Za první tři LP Deep Purple, kde pikoval basu, přijal jednorázovou odměnu 10000 Liber a vzdal se jakýchkoli dalších finančních nároků. Kdo ale tehdy věděl, co jednou za zlatý důl DP budou? Ale on stejně ledabyle přistupoval i k vlastní kapele. Když si zjistíte, že vyrazil z Warhorse klávesistu Ricka Wakemana (prý pro chronickou nespolehlivost), vyrazí z Vás takové plýtvání talenty dech. Ale to už naštěstí bylo 1. LP připraveno a ve studiu obsloužil hammondky Frank Wilson.

Warhorse doplácejí na neustálé srovnávání se starými Deep Purple ještě s Rodem Evansem za mikrofonem. Nehledě k tomu, že vokalista Warhorse (Ashley Holt) má geniálně agresivní hlas, který Evanse zcela válcuje, má i hudba Warhorse jiný potemnělejší náboj. Objevují se v ní dosud neprobádané hudební krajiny (až kdesi za řekou Styx), kde v temnu cítíte smutek všech, co už odešli (byť by je tam nevrlý dědek Charón oblažoval black metalovou diskotékou jak chtěl).

Po prvním LP Warhorse přišlo druhé - Red Sea. I to je počítáno ke kultovním a obsahuje další perly. Pro mne ale není již tak kompaktně skvostné, jako byla premiéra. Jen pro porovnání: podání jediné cover verze na LP- pomalého blues „I (Who Have Nothing)“, kterou zařadili i Neil Diamond, Joe Cocker, Manfred Mann's Earth Band, Status Quo (a dnes ji má v repertoiru i Dara Rolins)- je geniální a absolutně bezkonkurenční. Celá tato hvězdná společnost kvalitu Warhorse nedokáže přebít.

Tragédie pak nastává u třetího LP, které nikdy nevyšlo. Přišla totiž první ropná krize. Vydavatelství se ulekla a Nick Simper mávl rukou. Poslední ránu zasadil Rick Wakeman, který k sobě stáhl dva muzikanty (Ashleyho Holta a Barneyho Jamese). A roztěkanost se uzavřela jakýmsi rozplynutím se muzikantů doztracena a pohřbením jedné z nejtalentovanějších kapel (můžeme-li u geniality mluvit o talentu). Za úplný konec kapely se počítá rok 1974. Po Warhorse zůstala dvě mohutná a přesvědčivá alba, která ale nenašla adekvátní odezvu u „odborníků“ z kontinentu. V Británii si ale v souvislosti s Warhorse můžete číst o supergroup (Vertigo).

Název 1. LP desky je stejný jako kapely (byl to tehdy u prvotin zvyk). Warhorse znamená stará vojna - pozdrav mezi kamarády z války. Nebo se název dá přeložit doslovně- jako válečný kůň, hudba tak skutečně šlape- tvrdě a nekompromisně.

Už pomalý varhanní nástup v první skladbě alba- Supí krvi (rozbitý ocelovými bicími Mac Poolea a svižným tempem kapely, které se tříští o ostré tóny sólové kytary Geda Pecka, což zběsile dohání napjatý řev Ashley Holta) Vás vtáhne do atmosféry, kterou korunuje nádherný varhanní refrén. No Chance Vás překvapí úvodním zrychlujícím se rifem. Ten vyústí do nebeské kytary a pomalého táhlého nářku Ashleyho potemnělého ječáku. Cítíte temnou atmosféru pohřební síně. Pulzuje ve Vás dojem jakéhosi zastřeného smutku a utrpení. Když zpěvák vyrazí YEEEH, tak jste tam a u ztišených bicích doufáte, že ona se skutečně vrátí, tak jak o to frontman prosí. A nastupuje pochodový začátek Burning. Vypracovaná souhra bicích a basy se láme v sólu kytary, aby nástroje opět společně nabyly pravidelný rytmus podbarvující řvavý text. Skvělé. Zejména rytmus bicích doplněný cow bell se sekundovým zpožděním, které Vás nutí bít hlavou do podlahy. To vše zklidněno mezihrami a vyhrávkami kytary a varhan jejichž tóny Vás přibíjejí do fotelu z něhož Vás to táhne ven k šílenému jurodivému tanci s démony hard rocku. Pak přichází St. Luis překvapivě (u závojem mlčení obestřených Warhorse) diskutovaná věc. Nevím, proč se dumá právě nad touto skladbou. Je to proto, že je nejmelodičtější? Že je nejjednodušší z desky? Že vyšla jako singl? Zpěv je zde skvostný. Ritual se se svou naléhavostí opět vrací k větší vyhraněnosti a znovu slyšíte jakému umění muzikantů tady pan zpěvák nasazuje zlatou korunu zdobenou démanty nedostižnosti. Uvědomíte si, proč bylo na desce vytištěno: “Přehrávat na nejvyšší hlasitost!“ Kvílení kytary přebíjené sóly hammondek je živou vodu pro srdce každého rockera. A přichází Solitude. Už úvod je jasný. Ztichlé varhany, další klávesy doplněné španělkou ústí do jemného sóla elektrické kytary ukončeného plačtivým zpěvem, který jakoby předznamenával celou pozdější tragédii kapely. Je to koncentrovaný smutek. Hudba na mši. Hudba s velkým H, která neumí zestárnout. Hudba, která ze základů rocku proniká až tam nahoru, k nebeským výšinám dokonalosti.

Zesilovač se pálí, bedny chrčí. O pět pater níže někdo bije kladivem do topení. Kopou mi do dveří. Poslední skladbu Woman of the Devil už nestihneme. Pod okny bliká modré světlo. Slyším někoho plakat. Musím už končit. Snad ty božské tóny byly dost hlasité, aby dolehly i k Vám, kamarádi, co už neposloucháte ušima ale celou duší. Pro Vás i tyto řádky.

reagovat

Orel @ 01.08.2009 07:58:23
Obě dvě desky Warhorse mám už dlouho /CD od Angel Air s mnoha bonusy/. Nedávno jsem je objednával kamarádovi, protože to jsou opravdu utajené klenoty starého hard rocku. Podíval jsem se na recenzi Warhorse a narazil jsem na tvůj článek. Napsal jsi to fakt super, prostě recnze jak vyšitá!

Orel @ 01.08.2009 08:08:34
Pro ty, kteří je ještě neznají a mají zájem si je poslechnout >> odkaz

pito63 @ 26.02.2013 15:28:13
Veľmi pekná práca!
Nedávno som titul pridal do zbierky. Som nadšený z toho, čo títo chalani stvorili. Škoda slov, treba počuť.
Kanon, vďaka za skvelú recenziu!

dolycentrum @ 01.02.2020 17:33:46
skvostne napisane..tomu sa neda odolat. Prosto len polozit vinyl na tanier a ponorit sa do pocitov a tonov...skvele

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 6x
Kanon, nowhere_man, hejkal, Petr Gratias, b.wolf, horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Warhorse


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000