Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII

Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1973

Tracklist:

Side A
1. Catherine of Aragon (3:47)
2. Anne of Cleves (7:55)
3. Catherine Howard (6:37)

Side B
4. Jane Seymour (4:50)
5. Anne Boleyn 'the day thou
gavest Lord is ended' (6:36)
6. Catherine Parr (7:04)

(total time- 36:49)


Obsazení:

Rick Wakeman - pianos, organ, harpsichord, synthesizers, mellotrons

&

Chorus:
Liza Strike (1, 5)
Judy Powell (1)
Barry St.John (1)
Laura Lee (5)
Sylvia McNeill (5)

Guitar:
Mike Egan (1, 2, 5, 6)
Steve Howe (1)
Dave Lambert (3)

Electric banjo:
David Cousins (3)

Bass:
Les Hurdle (1, 5)
Chris Squire (1)
Chas Cronk (3)

Drums:
Alan White (2, 4, 6)
Bill Bruford (1, 5)
Barry de Souza (3)

Percussion:
Frank Ricotti (2, 3, 6)
Ray Cooper (1, 5)

 
20.11.2017 horyna
5 stars

Poslouchat vtělenou Wakemanovu instrumentálně hudební fresku pojednávající o ženách Jindřicha VIII. a neznat literárně nastíněný příběh každé z nich, je jako představa dokonalého sexu s krásnou ženou, v němž si vysněný protipól nahradíte vlastním autoerotickým zážitkem.

Pro mě jako milovníka historie je toto téma příjemným dobrodružstvím na vycestování o několik století nazpátek, do doby krásné i kruté zároveň. Pokud někdo ono Wakemanovo zpracování zná, nebo se na něj teprve chystá a osudy šestice dam mu zůstávají utajeny, výrazně se připravuje o nadstavbovou část tohoto díla.

Avšak je velká škoda, že Rick tento povahový komplet Jindřichových můz pojak v přeházené skladbové formě. Jelikož jde časový tok pouze jedním směrem, je zbytečně zmatečné orientovat se mezi šesticí dam a osudem každé z nich na přeskáčku. Pokud totiž ono pořadí neznáte zapaměť, nebo před sebou nedržíte booklet alba se seznamem písní (jmen), jen těžko si leckterý z povahových rysů panovníkových dam dokážete spojit s motivy, kterými Rick své kompozice naplňuje a demonstruje tím jejich osobité vlastnosti.

Stačilo se přidržet časové osy a mnoho historických souvislostí by do sebe daleko lépe hudebně zapadlo.
Stejně jako na albu by pak na samém začátku stála skutečná a jediná žena s královskou krví Kateřina Aragonská (matka Marie Stuartovny), za ní pak vypočítavá Anna Boleynová ( Alžbětina matka), jež zkončila nakonec sťata. Jako třetí bychom očekávali její dvorní dámu Jana Seymourová, která jako jediná dala králi mužského dědice Eduarda VI. Portrét politiky dosazené ne příliš vzhledné Anny Klevské měla zdobit pozici číslo čtyři. Rozmarná a též sťata Kateřina Howardová přišla jako pátá a poslední máme smířlivou Kateřinu Parrovou.

Na albu najdeme motivy, díky kterým se Wakemanovi povedlo naprosto precizně zachytit ducha doby, atmosféru dvoru, či a to předvším, povahových předností, cností i necností té které z dam. Ovšem pokud budeme na tento hudební celek nazírat spíše z hlediska historického, než z toho prvotně muzikantského, dojdeme na některé rozpory, kterými se mistrovi nepodařilo zachytit určité období, tak jak by skutečně vyžadovalo. Jako příklad bych uvedl do uší bijící chrámovou varhaní etudu ve skladbě číslo 4. která má náležet Jane Seymour a má znázorňovat určitou zbožnost a pevnost víry jí samotné. Tato by však daleko lépe sounáležela s katolickou cestou, které byla oddána Španělka Kateřina Aragonská.

V konečné zůčtování však nebudu hnidopichem jelikož je pro mne tato Wakemanova nahrávka pořád dostateně silná, inspirující a hlavně historicky živočišná.



A pro ty, kteří se nechtějí zaobírat živoopisem byť zkráceným kterékoliv z přítomných dam, doporučuji skvělý dvoudílný film Jindřich VIII. z roku 2003 s Rayem Winstonem v hlavní roli.
Lepšího představitele krále Jindřicha by fanda filmu s historickou tématikou ztěží pohledal.

reagovat

steve @ 20.11.2017 18:46:47
Recenze opřené o fundovaný historický podklad se tady často nevidí. V době kdy jsem si nahrávku pořídil jsem měl potřebu si o Jindřichových women rovněž něco přečíst. Ale od tém doby uběhlo už hodně času takže díky za opakovanou připomínku. Přeskládat pořadí bylo záměrem autora z důvodu zajímavosti konceptu. Těm kdo se v historii nehrabou je to jedno a ti ostatní mají prostě smůlu.

Brano @ 20.11.2017 20:54:38
Horyna má prehlad nielen z oblasti hudby,ale aj z histórie.Veľmi pútavá recenzia,klobúk dolu!

jiří schwarz @ 20.11.2017 22:10:21
Ahoj Horyno, taky v části sebe samého spatřuju hnidopicha, i když historie není zrovna moje parketa. Ale taky mi to trochu to pořadí skladeb vadilo, jakkoli jsem tohle album miloval od prvního poslechu. Jen nějak nevím, odkud máš jistotu, že zrovna ten varhanní part musí být nutně o zbožnosti a pevnosti víry. Možná, že byl o Jindřichově problému, když mu Jana povila dítě a zemřela a třeba se Jindřich konfrontoval s Bohem sám. Krom toho, asi byl i pohřeb. Ale nad tím obvykle při poslechu nepřemýšlím a jen si užívám.

@ 21.11.2017 10:08:15
Můj komentář by pasoval spíš na čsfd, ale když už tu padla zmínka musím se rovněž přidat. Filmů o JINDŘICHOVI VIII. je celá řada, obzvláště povedený je titul Tisíc dnů s Annou, kde si Jindřicha famózně střihnul R. Burton. Ale ten se týká pouze období související s jeho druhou ženou Annou Boleynovou. To bývá historicky nejšťavnatější i nejzajímavější, proto se mu dostává takového prostoru. O zbývajících nástupkyních se víc informací nedozvíme. Dvoudílný televizní film s představitelem Willa z Robina Hooda (titulní role Michael Praed, budou si pamatovat zejména dnešní čtyřicátníci z pořadů Vega a Magion)Rayem Winstonem je hodně povedený a historicky věrohodný. Vřele jej doporučuji.

bullb @ 21.11.2017 13:17:33
Asi najlepšia vec od Wakemana. Napriek tomu sa mi nezdá, že by šlo o nejakú zásadnú a prelomovú vec. Také Rhapsodies, alebo Lisztomania sú na tom horšie. (zdôrazňujem: môj názor)

john l @ 21.11.2017 14:40:35
Každé malé dítko za komunismu milovalo Magion a Vegu. Praedovsko-Vašutovský Robin byl pro většinu z nás tehdejším nejoblíbenějším seriálem. Romantika, akce, dobří herci a zajímavé příběhy (ten s vyvoláváním Satana byl až morbidně hororový), prostě historický skvost. Jinak Ray udělal slušnou kariéru i za oceánem, blízknul se v roli bouchače vedle Jacka Nicholsona ve Skryté identitě. Zahrál si v Návratu do C.M. a skvěle vykreslil příběh Sweeney Todda.

itchycoo @ 21.11.2017 17:23:46
Věcná, Horyno. Kateřina Aragonská byla matkou anglické královny Mary The 1st z tudorovského rodu, známé též jako Bloody Mary, nikoliv Tebou zmíněná Mary Stuart (skotská královna, dcera skotského krále Jamese The 5th a francouzské šlechtičny Marie de Guise).
Stuartovna byla vzdálenou příbuznou anglické královny Elizabeth The 1st, dcery Henryho The 6th a Lady Anne Boleyn, která nechala Mary popravit, byť se dnes řada historiků kloní k tomu, že se takovému rozhodnutí Alžběta bránila...

horyna @ 21.11.2017 18:13:04
itchycoo: samozřejmě máš pravdu, omylem jsem zaměnil krvavou Marii Tudorovnu za Alžbětou setnutou Mary ze Stuartovské linie. Děkuji za opravu, chybička se vloudila.

jiří schwarz: varhanní part a smrt Jany S. spolu může samozřejmě souviset, logicky by měl být umístěn v závěru skladby, ale autorův záměr vpasovat tento námět na samý začátek může mít účel v celkovem pohledu na něj (krále), jako člověka užívajícího si radovánek života, leč velmi zbožného. Průkazně by nám to ovšem vysvětlil pouze Rick sám.

oř: film Tisíc dnů s Annou je naprosto parádním zpracováním společného soužití krále a jeho druhé ženy Anny B. Nejen Richard Burton zde předvádí své herecké maximum, ale i Geneviève Bujold (výborně zahrála vedle Belmonda ve filmu Nenapravitelný) je skvělá, obzvláště pak závěrečná sekvence s poslední řečí k Jindřichovi- to je masakr. Kdo neviděl má co napravovat.

northman @ 22.11.2017 08:15:24
Tuhle desku jsem slyšel naposledy v době vzniku, tehdy se mi celkem líbila, trochu jiné album skupiny Yes.Líbilo se mi tehdy téma i zpracování. Jane Seymour byla ta, kterou Henry miloval a která mu dala dědice, bohužel brzy zemřela na nějakou ošklivou nemoc. O Jane Seymour je i slavná písnička z alba Aftermath (Lady Jane)od Rolling Stones.

Brano @ 23.11.2017 10:25:11
Len taká historická úvaha.Ono ten Henrich VIII. bol riadne vitálny samec.Veď mať šesť žien oficiálnych a popritom všetky tie dvorné dámy,komorné,stážistky a praktikantky...to musel mať doma v apatieke poriadne zásoby viagry!To len tak na okraj... :-)

EasyRocker @ 23.11.2017 12:04:43
Tak už to někdy bývá - nadrženost námětu se přenesla i do hudby :-)

Balů @ 12.12.2017 13:03:19
Ahoj horyno.
Docela jsi mne rozesmál. Měl bys napsat Rickovi, že to má špatně...

U mne jedna z vůbec nejoblíbenějších desek!
:)

horyna @ 12.12.2017 16:44:48
Čau Balů: on už to dávno ví :-) stěžovali si prý Aragonští

16.07.2011 Petr Gratias
5 stars

Druhé sólové album The Six Wives Of Henry VIII klávesového megalomana Rocka Wakemana znám ze sedmdesátých let, kdy na stanici Vltava hudební pořad Větrník v dobách tuhé normalizace v sobotu dopoledne nabízel na svých vlnách zahraniční hudbu náročnějšího zaměření. Jakmile jsem ho celé vyslechl, okamžitě jsem mu propadl a ihned jsem po něm prahnul. Podařilo se mi ho sehnat relativně brzy. Zaujal mě hned od prvního dotyku už samotný obal a i jeho rozevírací vnitřní část, na níž Mistr stojí obklopen klaviaturami nástrojů a v rámci jeho důkladné metodiky byly i nástroje názorně popsány…
The Six Wives Of Henry VIII. na mě dýchlo svou monumentalitu, harmonickou přebujelost a velkolepou krásu. Jsem milovník historie a zejména stará Anglie je mi velmi blízká. Proto mi nápad zpracovat tematicky osobnosti manželek vilného cholerického krále Jindřicha VIII. přišel jako velmi zdařilý nápad. Wakeman vzpomíná, že když s tímhle nápadem přišel na podzim 1972 do nahrávacího studia Trident v Londýně, všechny to zaujalo, stejně tak jako předtím vydavatele, firmu A&M Records, ale když bylo dílo hotovo, přišel vydavatel s otázkou, kdo bude zpívat pěvecké party. Wakeman řekl, že to bude instrumentální projekt bez zpěvů a že to byl pro vydavatele šok. Nikdo si v r. 1973 nedokázal představit, že by takový grandiózní projekt mohl vyjít jako instrumentální koncept a panovaly obavy, že bude album neprodejné a komerčně nezajímavé. Wakeman správně nepodlehl tlaku a prosadil instrumentální podobu a díky tomu dodnes můžeme poslouchat celé dílo v jeho vznešené kráse.

CATHERINE OF ARAGON – bubenické eskapády v pozadí s gongem otevírá prostor pro silné klavírní téma, na které se zvolna napojují varhany, baskytara a přitlumené kytarové party. Od prvního nástupu cítíme úžasnou suverenitu podání a jasný umělecký záměr přinést harmonicky košatou a prokomponovanou hudební jednotku. Bzučení Moog synthesizeru vytváří tajemnou atmosféru hledání a pátrání, ale klavírní a varhanní téma zde jednoznačně získává převahu. Skutečně monumentálně působí propojení vokálních sborů s klavírními běhy, až do závěrečného epilogu….

ANNA DE CLEVES – bublání hammondek otevírá další monumentální opus, kterému sekundují důrazné akcenty v podobě bubenických a basových attacků a my se zde dostáváme na rockovější platformu. Podle prologu můžeme tušit, že nás čeká opravdu silné téma. Wakeman ctí hudební formu a klade důraz na jednotlivé skladatelské principy hudebního předobrazu, vedlejšího tématu, ale i základní nosného motivu. Alana White na bicí nástroje jede ve velmi rychlém a důsledně přesném polyrytmickém pojetí za propojení výborných baskytarových modulací Dave Wintera. Wakeman střídá hammondky a koncertní grand piano Steinway. Vlna energie se valí jako láva ze žhavého vulkánu a nálety klavírních partů, varhanních partů a použití cembala s dlouhými přeznívajícími tóny v jednom akordu rozeznívají téma do monumentálního obrazu. Frank Ricotti vstupuje do hudby svými percussion a Wakeman v šílených bězích na cembalo za úporně přesné asistence bicí baterie a kvílícími kytarovými tony Mike Egana se řítí vpřed jako šílený obraz zkázy…

CATHERINE HOWARD – nádherný hudební motiv pro koncertní Steinway, klasické uchopení tématu je zde více než čitelné. Má svoji majestátnost a pompéznost. Barry de Souza za bicími nástroji hraje superpřesně a velmi agresivně znějí i úderné akordy akustické kytary Dave Lamberta, stejně jako jeho studie na elektrickou kytaru. WAken popřeje prostor syntheszerům, mellotronu a jeho tónové proměny se odbývají s tak rychlou a technickou suverenitou, že zůstává až rozum stát. Rovněž kreativně barevná hra na kovově znějící cembalo vkládá svůj historizující prvek. Ale je tu také elektronika, její bzučení a zajímavá aplikace mellotronu ve Moog synthesizerů zní až přízračně. Klavírní téma má však opět prostor v pompézně vláčné melodii, jako vystřižené z tématu historického filmu. Popravená manželka Catherine Howardová zaujímá ve Wakemanově hierarchii priorit zásadní postavení. Nevím, jak ostatní, ale možná se mi podařilo v této skladbě identifikovat emocionální vzepětí ducha, která v hudebních obrazech vede k tragédii. Výtečná skladba!

JANE SEYMOUR – úvod skladby spíš připomene hudební kantátu. Wakeman také nahrál varhanní party v chrámu svatého Gilese v Cripplegate. Mocný chrámový sound však zcela nečekaně prozáří nové barvy A.R.P. synthesizeru, který v kompozici působí jako blesk z čistého nočního nebe. Pokud někdo v téhle skladbě cítí vliv výtečného barokní skladatele Johanna Sebastiana Bacha, tak mu to nebudu brát. Bach byl ostatně vynikající varhaník a složit mu poctu tímto způsobem nepovažuji v žádném případě za svatokrádež. Tato kompozice se výrazně liší od ostatního hudebního materiálu svým uchopením. Wakeman samozřejmě vytváří odlišné hudební postupy, ale jeho autorský rukopis je čitelný. Tady tu odlišnost cítím jaksi adresněji….

ANNA BOLEYN – klavírní téma zní v úvodu hodně melancholicky, ale vzápětí se celá struktura skladby rozlomí a my můžeme vnímat její jednotlivosti a v nečekaných okamžicích i danou celistvost. Skutečně nepředvídatelné postupy. Klavírní téma na grandiózní Steinway piana se subtilní akustickou kytarou, střídají klenuté sbory a pevné varhanní pozadí. Také zde se střídá Moog synthesizer s dalšími klávesovými instrumenty. Ray Cooper podpořil rytmickou složku hrou na percussion a to už je v hudební struktuře i mellotron. V další části skladby vnímáme mocně gradující atmosféru, která však pojednou zmizí a klavírní akordy se propojují s nádhernými ženskými vokály, až klavír zvolna ukončí celou kompozici.

CATHERINE PARR – poslední skladba má rockový začátek. Mocné bubenické breaky za asistence baskytary proříznou hudební schéma a pak už Wakeman výtečnými hammondkami exceluje ve famózním stylu přesně sázený tónových obrazců. Harmonické a rytmické proměny jsou velmi zásadní a zcela nečekané, ale přesto udržíte pozornost v koncentrovanosti. Sborové hlasy se propojují s mellotronovou stěnou a hypnoticky přesný rytmus bicích nástrojů doprovázejí vrstvené tóny Moog synthesizeru. Zony (tubular bells) umocňují rytmické akcentování. Náhle zklidnění nabízí bzučení synthesizeru a svištění tónových ozvěn, které přivolávají atmosféru virtuální bouře a zase se nám vrací energické varhanní téma pro hammondky a další polyrytmické attacky bicích nástrojů a baskytary. Opakující se schematické téma přináší do melodické linky harmonické proměny a nápor synthesizerů, elektrického piana a varhan v epilogu činí mocnou tečku za tímhle nevšedním hudebním výletem do pohnuté anglické historie renesanční Anglie 16. století.


Rick Wakeman je pro mě klávesový génius. Jako skladatel určitě mimořádný zjev na britské scéně. Protože jsem nevystudoval muzikologii (což dodnes považuji za svoji nevýhodu), tak nejsem zatížen názory, že Wakeman bezostyšně vykrádá nápady klasiků, spoléhaje, že rockový fanoušek neznaje díla mistrů, bude vnímat jeho přínos jako originální počin. Proto mi tyhle věci nevadí, ale samozřejmě, že odborní hudební pedagogové, někteří konzervatoristé, ale také absolventi AMU obor skladba by mohli Wakemanovi mnohé vyčítat a pohlížet na jeho albové projekty s mírou despektu. Takže se oprošťuji od těchto postojů a vnímám album jako osobitý umělecký počin…
Myslím, že Rick Wakeman jako klávesový multiinstrumentalista patří do top society dané kategorie, jako Keith Emerson, Vincent Crane, Anthony Banks, Patrick Moraz nebo Bo Hansson…. aniž bych je chtěl nějak vzájemně porovnávat.
Jeho technická virtuozita, ale i hudební myšlení a schopnost psát kompozice se symfonickými prvky byla opravdu jedinečná (nebude se na tomhle místě vyjadřovat k jeho obsáhlé hudební produkci). Když se dnes zaposlouchám do tohohle alba, znovu na mě dýchne ona monumentalita, velkolepost a harmonicky dokonala kompoziční struktura opravdového génia.
Možná si budu trochu protiřečit, protože pompéznost nemám v oblibě, ale první polovina sedmdesátých let přijala grandiózní projekty za hudební ideál a já jsem mu podlehl, a tak vedle úplně odlišných hudebních stylů, jako je blues, hard rock, psychedelický rock, fusion music, folk rock, jižanský rock... mám ve své duši i velký prostor pro podobný hudební útvar. Ostatně jak vnímám postřehy ostatních pánů progboardistů, zdaleka nejsem sám.
Na albu hraje hodně hudebníků, včetně jeho kolegů z Yes, ale je mi sympatické, že ten yesovský sound a pojetí zde bylo potlačeno a my můžeme vychutnávat album rozmanitých klávesových nástrojů a kytary zde byly odsunuty do pozadí. Samozřejmě je vnímáme a slyšíme, ale nemají zde prostor pro bezbřehé improvizace. Myslím, že to byl šťastný záměr.
Pět hvězdiček je pro mě jasná volba.

P.S. Ještě zajímavá poznámka: vinylový výlisek (britský originál) byl od prvního pohledu velmi lehký a tenký (až moc pružný). Této okolnosti si tehdy povšimlo více lidí. Jak jsem se později dozvěděl, britský gramofonový průmysl procházel v dané době krizí a šetřilo se na surovinách pro lisování vinylových desek. Důkaz této šetřivosti byl mj. evidentní i na dalších albech. Když jsem se potom dozvěděl od brněnského zpěváka, skladatele a hráče na klávesové nástroje Oldy Veselého, že tato krize se promítla i u nás, tak jsem zbystřil pozornost. Nedostatek surovin byl prý vyvažován výrazně vyšším podílem plastu, který se normálně používal při výrobě volantů (!). Možná někdo z pánů progboardistů-pamětníků (nebo otcové mladších progboardistů) ani netuší, že mají doma vinyly z volantoviny…..

reagovat

PaloM @ 27.03.2012 13:29:19
Dosť ma trápi, že som doteraz nezohnal remaster. Mám len to prvé vydanie na CD, podobne aj Mýty a legendy. Mám pocit, že okrem Japoncov na SHM-CD nikto iný neurobil remaster. Rád by som sa mýlil - ak viete, opravte ma.

Petr Gratias @ 27.03.2012 19:51:01
Ahoj PaloM...
také mám ještě původní CD výlisek z analogu, zvukově neupravený. Přiznám se ale, že jsem remasterovanou verzi tohoto titulu dosud neviděl, takže ani nevím, jestli existuje (?!)
Je ale pravda, že právě tento typ hudby je přímo "povinné" mít v remasterované verzi, aby vynikly všechny ty jemnosti wakemanovského klávesového parku a výtečných bicích...
Zdravím!

29.10.2009 Poustevnk
5 stars

Kdybych měl vybrat 10 titulů, které by na tomto portálu rozhodně neměly chybět, určitě by to byly Wakemanovy ženský. To, co má vystihovat art rock, je zde zastoupeno měrou vrchovatou. Nálady, tempa, myšlenky, interpretace. Člověk se pak nutně zamyslí, proč ten divous Jindra tak blbnul; vezme si literaturu, aby našel, která dáma to přežila rozlukou, která zase dopadla hůř. A když tohle sesypeme dohromady, pak se Rickovi podařilo něco, před čím lze vyslovit toliko úžas. Pět hvězdiček je pro Šest žen, ale hlavně pro Wakemana.
reagovat

03.09.2008 Brano
5 stars

Dnes ráno,tesne po prebudení mi tak v hlave hrala krásna melancholická melódia zo skladby Catherine Howard z tohto jedinečného albumu.Krásne prebúdzanie...Táto hudba mi pripadá ako sountrack k celovečernému historickému filmu.Pri troške fantázii,keď poslucháč zavrie oči a predstaví si všetky tie kulisy,dobové kostými...a začne sa odvíjať strhujúci,dramatický príbeh šiestych manželiek rozporuplného panovníka Henricha VI..Rick Wakeman prostredníctvom hudby majstrovsky zobrazil osobnosti jednotlivých manželiek,ich povahové črty,temperament...Čarovná hudba.Či už mohutný kostolný organ v Jane Seymour,alebo strhujúca klávesová virtuozita v Poslednej skladbe Catherine Parr...jednoducho hudba je silná čarodejka,alebo žeby to bola láska? :-)
reagovat

martin69 @ 27.03.2012 09:09:14
Čaroděj Rick Wakeman,vykouzlil výborné album!

PaloM @ 27.03.2012 13:25:41
Môj najobľúbenejší od Ricka. Hneď za ním sú Mýty a Legendy a Criminal Record.

24.01.2008 Filozof
3 stars

Bylo nám dvacet a definitivně jsme propadli hudbě. Mezi směnami v německých putykách jsme u našich kapitalistických sousedů utráceli astronomické částky (na nepracujícího českého studenta) za CDčka a přístroje a objevovali tak hudební svět. V německých halách s elektronikou a nosiči jsme objevili většinu z později obdivovaných interpretů. Kupodivu to ale nebylo v NSR, nýbrž na Václaváku, kde kolega kybernet našel zvláštní CD, které ho zaujalo názvem. Šest žen Jindřicha VIII.? Koupil ho na blind a byl unešen. Jakýsi klasicky (částečně?) vystudovaný hudebník-klavírista se pokusil pomocí svého nástroje charakterizovat 6 manželek – 6 skutečně skutečně žijících historických osobností – manželek kontroverzního anglického vládce Jindřicha VIII. Tudora z 16. století, počínajíc Kateřinou Aragonskou a končíc Kateřinou Parrovou. Jeho eskapády s manželstvími, které měly dalekosáhlé dějinné důsledky a kvůli nimž nasměroval nábožensky (a implicitně i ekonomicky a politicky) Anglii na nejméně půl tisíciletí dopředu, jsou chronicky známé a není divu, že posloužily i jako inspirace hudebníkům.
Hudebně vzato je snaha o vystižení charakteru a povahy 6ti různých žen klavírem velmi zajímavá, byť ne originální. Na posouzení, do jaké míry se toto povedlo je nezbytné podrobně pročíst jejich životopisy, k čemuž jsem se zatím ke své hanbě nedostal.
Konstatujme tedy alespoň, že jde o zajímavou, mírně zvukomalebnou šestidílnou hudební fresku, pohybující se na pomezí klasiky a líbivě popového popisu. Právě tato Wakemanova “lacinost” se často stává terčem kritiky publicistů a hudebních vědců – bezesporu tím patří mezi nejkontroverznější a nejdiskutovanější umělce v okolí populární hudby.
Wakemana po úspěchu tohoto alba v našich uších začal kolega cíleně kupovat, ale přiznám se, že s výjimkou dalšího tématického alba s historickým podtextem (The Myths And Leggends...) už nás nic tolik nezaujalo. Toto album však považuji za poměrně povedené – rozhodně lepší než Wakemanovo působení v některých popových skupinách, kde (jak jsme se později dozvěděli) také působil.
reagovat

Gattolino @ 24.01.2008 13:13:15
Wakeman se podílel na albech mnoha umělců, ale pokud vím, působil pouze ve dvou skupinách, a to v Yes a Strawbs. Nazvat tyto skupiny "popové", zvláště v dobách Rickova členství, napovídá tomu, že autor recenze jejich alba s Wakemanem neslyšel.

Óin @ 24.01.2008 14:55:00
Autor recenze chce asi trošku "zaflejmovat" a vyprovokovat nějakou diskusi. Nechápu, proč ale recenzuje něco, co se mu zřejmě nezamlouvá. Dát šesti ženám tři hvězdičky, to je půl hvězdičky na jednu. To mi připadá málo, pane Filozofe. Howgh.

PaloM @ 24.01.2008 15:55:27
Filozof, rešpektujem Tvoj názor, môj vzťah k 6 ženám som vyjadril k reakcii na predošlú recenziu. Počul si celé toto dielo ? Vystihnutie charakteru nebolo len klavírom, ale celou batériou klávesových nástrojov, s inštrumentálnym a zborovým sprievodom. Ak by to jeho kolegovia z Yes považovali za "lacinosť", asi by ich neprehovoril na "spolupáchateľstvo". Viem,
že i Wakeman sem-tam "vykradol" klasikov - a čo?
Robil to aj Varga, Emerson a neviektoešte, napriek tomu skladali (a skladá) super hudbu! Súhlasím, že neskoršia tvorba Wakemana stráca invenciu, ale občas zažiaril. No a účasť v popových skupinách - napíš, v ktorých? Ak myslíš štúdiové výpomoci napr. D.Bowiemu, C.Stevensovi v "Morning Has Broken", či Ozzymu na "Ozzmosis", tak tento "pop" rád počúvam. Máš pre mňa ďalšie typy?

Filozof @ 24.01.2008 16:02:03
Gattolino:
Každý poznává hudbu jinak. My jsme ji poznávali právě takto, o nějakých skupinách jsme tenkrát netušili. Přesně tak, jak jsem to napsal, nám to tenkrát bylo podáno a zatím nemám proč nesouhlasit.
Autor recenze slyšel s Wakemanem pouze Yes.

Oin:
1) Autor nechce flameovat.
2) Autor napsal recenzi pod vlivem předchozí - která ukazuje natolik odlišné vnímání té hudby a jejího poznávání, že mi přišlo zajímavé ten o 180 stupňů jiný pohled popsat. Kdybych chtěl flameovat, budu se vrtat v předmětné předchozí recenzi. Doporučuji se nevrtat v mojí a napsat své dojmy i Tobě.
3) Recenzuji něco, co se mi dost zamlouvá. Jasně jsem psal již několikrát, že se držím hvězdičkování tak, jak bylo popsáno v návodu (jako jeden z mála). 5hv pouze u zásadního přelomového kusu (10 alb historie?), 4 hv u absolutní špičky, 3 hv u výborného příspěvku do domácí diskografie.
Rač se podívat na zmíněné doporučení hvězdičkování a také si vypiš desítky mých recenzí, ať získáš přehled.
4) I kdybych recenzoval něco, co považuji za špatné, máš s tím problém? Recenzovat pouze kladně je nesmysl. Pochybuji, že by se tak někdo choval.

Martin Souček @ 24.01.2008 16:50:21
Autor je vůbec tak trošku filosof a ne milovník hudby, alespoň jak ho na těchto stránkách sleduji. Z hlediska větné stavby, schopnosti interpretace myšlenky a logiky nahozených výroků, jde pravděpodobně o filosofa mírně pokročilého. Je-li mu dvacet, má ještě šanci. V opačném případě se obávám nejhoršího.

Odhlédnu od prvního odstavce, který nám asi moc nepomůže vůbec něco pochopit (mimochodem ten zasvěcený historicko-politologický komentář jako bych již někde na netu četl).

„Hudebně vzato je snaha …… velmi zajímavá“. Vždy jsem si myslel, že snaha je snaha a jejím výsledkem je „produkt“, ten pak může být i zajímavý a třeba i hudební. Z věty dále vyplývá, že snaha o vystižení charakteru …. není originální. Kolik znáte hudebních počinů se snahou o vystižení charakteru a povahy šesti různých žen ? Já zatím žádný. Autor chtěl jednoznačně říci, že vystižení charakteru a povahy (čehokoliv) prostřednictvím hudby se děje velmi často. Ano souhlasím, ale vždy jde v podstatě o originál, pokud nejde o vyložené plagiátorství. Filosofe, jde v tomto případě o plagiátorství? V případě že ano, pak je informační hodnota této věty velice cenná. V opačném případě si dosaďte sám, co si o výroku myslím.

Druhá věta druhého odstavce je ovšem kalibr z nejtěžších. Měl bych zajít k Vltavě a co bych měl udělat (napít se, vykoupat se, vyčůrat se do ní, nebo se pouze porozhlédnout, odebrat vzorek vody), abych se mohl vyjádřit, zda to ten Bedřich S. vůbec v tom hudebním cyklu Má vlast zvládnul ? To, že jste si životopisy nepročetl je skutečně trestuhodné. Jsem upřímně zdrcen, mohl jsem se dozvědět o této „mírně zvukomalebné šestidílné hudební fresce“ daleko více.

Pozorný čtenář určitě zjistil, že jsem se ve své reakci dostal ke třetí větě (druhého odstavce). Inspiraci v klasické hudbě (respektive v klasických hudebních postupech) cítím rovněž. Ovšem nezaměňoval bych silnou melodickou linku, za popový popis. Navíc slyším spíše rock, jazz, ragtime, a další desítky drobných hudebních směrů, ale pop?

Chtěl bych, aby bylo produkováno více takto laciných hudebních počinů, aby měli kritici o čem psát, ale především, abych já (a nejen já) měl co poslouchat, aby novicové, učedníci i harcovníci cechu klávesáckého měli alespoň o čem přemýšlet, když už dávno opustili své ambice vyrovnat se s „recenzovaným“ materiálem.

No jo, no jo, však už končím. Ještě, ještě, Rickovo 70tá léta jsou v rámci celé jeho (nejen sólové) tvorby jistě dominantní, ale nezatracoval bych léta následující, najde se v nich hodně parádních kousků. Ovšem ne pro každého.

mikepis @ 24.01.2008 19:28:22
pri akomkolvek filozofovani a relativizacii, ze tento album bol jeho NAJLEPSOU solovou vecou. wakeman so 6 zenami vo vtedajsich rebrickoch prvy a posledny raz predbehol emersona. takze treba mu dat, co mu pravom patri. dat mu tri hviezdicky je bud detinske alebo recesia ci provokacia, alebo neznalost….

wakemanovi kritici mu vycitaju: - diatonicke behy, besne rychlo a na efekt hrane rozlozene akordy, absencia jazzoveho pristupu. Uz za prvu Catherine of Aragon s brufordovymi bicimi by sa nemusel hanbit ani taky Keith Jarret ci Corea. Tiez treba povedat, ze tento styl hudby sa z neskorsich wakemanovych platni nadobro vytratil.

Filozof @ 25.01.2008 09:06:35
PaloM:
"...Počul si celé toto dielo ?..."
Ne - vždycky v půlce ho utnu. :-)

"...Vystihnutie charakteru nebolo len klavírom, ale celou batériou..."
To každopádně. Gró je v jeho klavírní práci, ale pochopitelně z toho nevyplývalo, že by tam nic jiného nebylo - navíc nepovažuji za podstatné, zda jde o ty či ony klapky/klávesy. Jde o typ nástroje.

"...Ak by to jeho kolegovia z Yes považovali za "lacinosť"..."
?? Nechápu. Vůbec netuším, co tomu říkali muzikanti ze skupiny Yes a nic jsem o ničem podobném nepsal.

"...Wakeman sem-tam "vykradol" klasikov - a čo?..."
??? Jsi si opravdu jistý, že reaguješ na moji recenzi?
opět vůbec nechápu, jak to souvisí s čímkoliv, co jsem psal já. O vykrádání jsem nepsal ani slovo a nic si o tom nemyslím. On někoho vykrádal?? Vůbec to nevím.

K ostatním skupinám - viz mé dřívější reakce ostatním.

Filozof @ 25.01.2008 09:14:06
Martin Souček
Rozdíl mezi námi je ten, že já jsem Filozof a Ty filozof.
Mohu vědět, kolik toho sem píšeš svých dojmech z hudby? Bylo by to asi přínosnější, než komentovat u jiných "co chtěl autor říci".

Pokud se ovšem natolik rád posloucháš/čteš, že si to nezvládneš odpustit, pak prosím někde v soukromí. Pro ostatní jsou Tvé sémanticko-filozofické výklady poněkud únavné. Alespoň na HUDEBNÍM serveru.
:-) Zkus být více v pohodě a soustředit se spíš na sebe a své dojmy.
Dík.

Filozof @ 25.01.2008 09:18:46
Mikepis
“...dat mu tri hviezdicky je bud detinske alebo recesia ci provokacia, alebo neznalost….”

Každé hodnocení, které se liší od Tvého subjektivního je od ostatních neznalost?? :-))
Ty máš nějaký patent na rozhodování, nakolik se která hudba komu může líbit??
Neuvěřitelné. To tu ještě nebylo. :-)
A paradoxní je, že to píšeš u alba, které se autorovi hvězdičkování líbí - spolu s Myths... nejvíce z Wakemanovi tvorby (z těch pár alb, co jsem slyšel).

Opakuji i pro ty vzadu: V POPISU HVĚZDIČKOVÁNÍ ZDE NA PROGBOARDU I U MNE JSOU 3 HVĚZDIČKY URČENY PRO VYNIKAJÍCÍ ALBUM.

hejkal @ 25.01.2008 09:51:07
Aj keď ma text trošku miatol, je to vec autora.
Čo sa týka hviezdičkovania, už dávno sa netvárim, že majú nejaký prudký význam. Jednoducho sa riadim pocitom - som nadšený - dám 5, nie som, dám dve...nula :)
Filozofa akceptujem, hoci nie vždy sa naše videnie prekrýva :)
Osobne mám toto dielo od Wakemana najradšej, ale ani zďaleka som jeho sólovú tvorbu nepočul celú.

mikepis @ 25.01.2008 11:45:19
filozof - zle ma chapes, nemam v umysle ta vytacat. navod na hviezdicky som necital. ale ked je to to najlepsie, co vyprodukoval, nedam mu len tri. co mu potom das za Silent Nights, Country Airs a podobny ezotericky hnoj 80-tych rokov? minus jednu?

Filozof @ 28.01.2008 10:03:39
Mikepis:
Popis hvězdičkování máš na každé stránce s albem a recenzemi - i na té, kde reaguješ na toto. Také na stránce, která se Ti zobrazí, když chceš přidat recenzi.
Speciálně pro Tebe:
5 hv - Mistrovské dílo, zásadní album
4 hv - Excelentní přírůstek do každé sbírky
3 hv - Dobré, ne však zásadní
2 hv - Jen pro sběratele a fanoušky
1 hv - Slabé, pouze pro kompletisty
0 hv - Špatné, nekupovat!

Pro mne je toto album typicky "dobré, ne však zásadní". Ta alba, která se mi nelíbí logicky označím "Jen pro sběratele..." nebo "Slabé...".

Mistrovských děl/ zásadních alb by každý měl mít jen pár. Pak ta slova ztrácí smysl.

Chápu, že používáš jiný žebříček - jen nevím jaký. Mně stačí ten zdejší.

Mně osobně nepřijde smysluplné dávat 70% alb 5 hv. To pak ztrácí hvězdičkování smysl. Většina může být průměrná, nikdy není většina nejlepší možná.

merhaut @ 28.01.2008 12:33:24
Hvězdičkování jsme zde probírali 100x, každý ať si pod nimi představí přívlastky jaké sám chce.

Ty - které se zobrazují - jsou mimochodem nesmyslné ... například spousta mých nejoblíbenějších alb patří mezi sběratelské záležitosti a nic to neubírá na jejich kvalitě: příkladově Still Life - vysloveně sbírový kus, současně pro mne excelentní hudba.

Doporučujï proto každému soukromou stupnici, vyjádřenou v recenzi vlastními slovy.

Vorvaň @ 07.02.2008 14:10:05
Pre Filozofa

Budem reagovať čiastočne na Tvoju recenziu, ale aj na Tvoju odpoveď Martinovi Součkovi.

>Pro ostatní jsou Tvé sémanticko-filozofické výklady poněkud únavné.<
Pre mňa vôbec nie. Souček vo svojej reakcii na Teba zasiahol čistý stred, čo sa aj odzrkadlilo v tvojej reakcii. :-)

>Mohu vědět, kolik toho sem píšeš svých dojmech z hudby? <
A toto sa pýtaš práve Ty? Veď tvoja recenzia je skôr historicko- psychologická úvaha. Veľmi výstižne to M. Souček napísal hneď v úvode: ´Autor je vůbec tak trošku filosof a ne milovník hudby...´
Totiž, Tvoje ´hudobné´ hodnotenie albumu je veľmi amatérske, ba až plytké a povrchné.

>Zkus být více v pohodě a soustředit se spíš na sebe a své dojmy.<
Nevšimol som si, že by Souček bol vo svojom komentári v nepohode. Tú cítim skôr z tvojich ´erudovaných´ odpovedí tvojim oponentom. Sprdávaš každého, ako by si iba Ty jediný mal patent na rozum, hoci treba uznať, že v niektorých odpovediach veľmi šikovne odrážaš vznesenú kritiku, ale u Součka to neplatí.

>Rozdíl mezi námi je ten, že já jsem Filozof a Ty filozof.<
No, možno že si. Ale naozaj len Filozof. Hudobník určite nie. Inak by si nemohol napísať, citujem:
>Jakýsi klasicky (částečně?) vystudovaný hudebník-klavírista se pokusil pomocí svého nástroje charakterizovat ...šestidílnou hudební fresku, pohybující se na pomezí klasiky a líbivě popového popisu... ... v okolí populární hudby. <
- koniec citátu.
Pobavil som sa. R.W. The Six Wives of Henry VIII - populárna hudba.
Tento album by sa mohol volať trebárs aj ´Filosofie´, to totiž nie je až tak podstatné. :-) Podstatná na tomto albume je HUDBA, ktorá je jednoducho - skvelá. Tú si treba naplno vychutnať.
Filozofovať o anglickej histórii a vystihnutí charakteru jednotlivých manželiek je menej podstatné. To si si mohol nechať do nejakého literárno- dramatického pásma. :-)

Len pre doplnenie tvojich vedomostí.
Je pravdou, že niektoré jeho neskoršie albumy majú nádych ´líbivě popového popisu´, ale určite nie album The Six Wives of Henry VIII. Naopak, tento album dostal veľa priaznivej kritiky a ocenení od mnohých renomovaných hudobných kritikov a publicistov. O tomto albume je reč, nie o Wakemanovej celkovej tvorbe, ktorá je aj ´kontroverzná a diskutabilná´.
Mmch, Rick Wakeman je abslovent a tiež aj profesor Královskej hudobnej akadémie v Londýne.


stanley @ 08.02.2008 09:02:25
asi zase dostanu pomyslně přes hubu...ale jakožto muzikant amatér,který hraje na klavír od 5 let vám řeknu toto:

1."šest žen"mám velmi rád,je to příjemné na poslech,najde se tam několiv silných momentů.takže pro mě subjektivně za pět bodou..o)

2."objektivně":vždyt je to kýčovitá kopie klasiky, všeho,co wakeman naposlouchal.moje mamka,když to slyšela,tak se dotazovala,kdo to tak hezky hraje toho Bacha...o)o).prostě moderně zahraná klasika,ovšem narozdíl od kompozic Yes a jiných je to bez invence...technicky zvládnuté prstolamy..o)

takže chápu filosofa coby milovníka cream a collosea,že v tom zřejmě postrádá opravdového Ducha hudby.

pro mě je "šest žen" příčinou toho,proč se od druhé pulky 70.let začali všichni artrocku vysmívat.opakuji:mám tzo labum moooc rád,ale přece nebudu všehcno co mám rád vyadávat za výborné umění.

mikepis @ 11.02.2008 15:04:47
stanley:

hm, trosku rozporuplna recenzia.

moje mamka,když to slyšela,tak se dotazovala,kdo to tak hezky hraje toho Bacha...
- na bacha (ak sa pod "bachom" mysli preludiovy format skladby a pistalovy organ) sa podoba 1 pesnicka. to je tak vsetko.

ovšem narozdíl od kompozic Yes a jiných je to bez invence...
- tvoj subjektivny nazor a dost tazko obhajitelny. prave tu wakeman zo seba dostal maximum, skladby su pestre - od jazzrocku, cez toho "bacha" az po pop.

pro mě je "šest žen" příčinou toho,proč se od druhé pulky 70.let začali všichni artrocku vysmívat.
- tejto formulacii nerozumiem uz absolutne. zeby sa niekto vysmieval artrocku, o tom nic neviem. ze ho vytlacil punk a punk vymrel na novych romantikov 80-tych rokov, je prirodzeny proces, ktory nijako nezvratis a vhodnost, ci nevhodnost artrocku (progrocku) s tym nema nic spolocne.

naopak - wakeman je typickym prikladom pompezneho, cisto EUROPSKEHO pristupu k rocku ocisteneho od ameriky, bluesu a z velkej casti aj jazzu. a prave na tomto style a odkaze Brahmsa, Mahlera a impresionistov postavili Yes svoje vrcholne platne ako CTTE, Fragile, Tales a Going for the one. Wakeman svojim pristupom DOKONALE zapadol do yesu a inkarnacia yesu prave s wakemanom bola preto najviezdnejsia. ked hras na klaviri od 5 rokov, som si myslel, ze je to zrejme.

mám tzo labum moooc rád,ale přece nebudu všehcno co mám rád vyadávat za výborné umění.
- zavisi , co povazujes za umenie. bach, beethoven stravinsky su so svojim odkazom urcite vyssie ako yes s wakemanom dokopy. ale tato stranka je hadam viac o rock'n'rolle.

stanley @ 12.02.2008 07:05:02
mikepis:

1.máš pravdu,že bacha připomíná skladba č.4.včera jsem si to poslechl.bohužel o všech ostatních se dá říct, že nápodoba jiných klasiků tam je taky a je uplně jedno jestli to je bach či ne.kdybych tam cítil invenci,tak by mi to bylo jedno.ale trvám na tom,že jsou to melodické rozkládané akordy doplněné předvídatelnými prstolamy.

2.možná je to wakemanovo vrchol,ale kvalit klávesáků jiných art či progrock kapel podle mě stejně nedosahuje.chybí tomu ten pověstný Duch hudby.je to muj subjektivní názor.

3.Yes na fragile,CTTE či relayer taky používají klasické postupy,ale rozhodně tam tedy cítím vliv ameriky i jazzu.pořád je to rock.má to nápady,zejména právě díky squirovi či howovi.srovnat yes a wakamena podle mě nejde.yes jsou o třídy výš.

4.co vím,tak artrock byl v druhé pulce 70.let a platí to snad do dnešních časů vysmívaný žánr pro jeho umělost a sterilitu.vím to minimálně od svách starších kolegů muzikantů,co tu dobu trochu více zažili.to není otázka,že by nastalý vývoj nemohl tento směr oslabit/to se punku stalo taky/,ale pravda je,že prostě ta invence od konce 70.let šla rapidně dolu a dokazuje to i všobecný utlum artrockových kapel v té době.bohužel jsem zaznamenal větší výsměch na adresu artrocku než na punk či popík 80.let.

5.máš pravdu,že mé názory jsou asi neobvyklé,už tu byly terčem kritiky.ale právě proto,že je tahle stránka hlavně o rocku,tak po téhle stránce to wakeman v mých očích prohrává.a protože v klasice taky není první třída,vychízí mi z toho ani kočka ani pes..

Vorvaň @ 17.09.2008 20:43:51
Reakcia na
´stanley 12.02.2008´

-
U Yes nápady cítiš, u Wakemana nie. Si si istý, že kompozičné nápady a harmónie skupiny Yes ešte nikto nikdy pred nimi nepoužil? Veľký omyl!
Každý jeden muzikant, aj ten najväčší génius čerpá z odkazu svojich predchodcov. A vôbec nemyslím len na prítomnosť, platí to o ktoromkoľvek skladateľovi. Či už je to Mozart, Beethoven, Liszt, Mahler, Gershwin, Davis, Emerson, atd...
Mám toho napočúvaného dosť, ale ak by som chcel začať ´mudrovať´, našiel by som v každej kompozícii kohokoľvek niečo, čo tu už bolo. Aj v Yes, a to je, prosím pekne, táto skupina v mojej zbierke CD artrocku v prvých priečkach. Six Wives of Henry VIII je však pre mňa jednoznačne No.1.
Keď už si spomenul Relayer, čo myslíš, prečo Yes po nahraní tohto albumu s Morazom, siahli opäť po Wakemanovi (ak by bol na tom invenčne naozaj nejak biedne, muzikanti ich formátu by si hravo našli vo svete lepšiu náhradu)?
Mimochodom, aj samotní členovia Yes neskôr priznali, že album Relayer bol príliš studený a akademicky nabubralý. Okrem toho, vykrádali tam sami seba (z CTTE).

Píšeš, že od piatich rokov hrávaš na klavír. Ak aspoň v troch - štyroch skladbách necítiš invenciu a ducha hudby, ale len prstolamy s melodickými rozkladanými akordami (samozrejme, aj tie sú tam, mimo iného) je to tvoj subjektívny názor.

Mmch, zahral si si niektoré z jeho skladieb? Napr.Catherine of Aragon, alebo Anne Boleyn?

23.01.2008 hejkal
5 stars

Ako vlažný fanúšik skupiny Yes som pristupoval k sólovým počinom jej členov s určitým dešpektom. Ale ako sa občas stáva, zdanie môže aj klamať a osobné pocity nepodložené skúsenosťou nemusia byť tým najlepším mienkotvorným prostriedkom.

Catherine of Aragon vysmrští klávesové orgie, ktoré mi znejú podobne ako Emerson. Krátka jemná pasáž, naopak, evokuje Yes. Keď už som pri Yes, určite je zaujímavé, že inštrumentálne sa na albume podieľali prakticky všetci členovia okrem speváka, a to vrátane obidvoch bubeníkov.
Zlovestný úvod Anne of Cleves prináša ráznu skladbu s dominujúcim klavírom (a inými klávesami, ale veď je to album klávesáka, tak to neprekvapí). Výborné inštrumentálne pasáže okorenené správne špinavou gitarou, čo viac si možno želať (ja viem, ako poznamenal jeden nemenovaný prispievateľ jedného nemenovaného časopisu – prachy Billa Gatesa, vilu na Floride a úľavy na daniach – ale to bolo ešte tesne po revolúcii, tak mu tú destináciu dnešný anti- (-amerikanisti, -globalisti, -peňažisti /doplniť podľa ľubovôle/) hádam odpustia).
Catherine Howard je skôr klavírna, neskôr klávesová, ale pokojná, ba až veselá pesnička, čo pri jej osude prekvapuje. Záver je trošku smútočnejší a jemne melancholický, čo, na druhej strane, neprekvapí.
Jane Seymour organuje o sto šesť a Wakeman si tu po väčšinu času vystačí sám.
Anne Boleyn... začína zdanlivo ticho v šľapajách predchádzajúcej skladby, ale gejzír energie rýchlo vytryskne, využívajúc opäť všetko, čo má klávesy.
Catherine Parr je pompéznou bodkou za prekvapujúco živým, vrúcnym, energickým a emočným dielom (prekvapujúco preto, lebo ja mám z Wakemana pri Yes pocit, že je chladný. Neplatí to ani v Strawbs, kde v Hangman and the Papist z albumu From the Witchwood Wakeman hrá asi najlepší svoj emotívny part z môjho pohľadu).

Rick Wakeman a jeho tematický (aspoň názvovo) album Šesť žien Henryho VIII je klávesovou lahôdkou pre milovníka art rockových zákutí hudobného univerza.

4,5*

P.S.
Táto doska (a zadanie na výške, a film o Henrym VIII) ma inšpirovali k napísaniu krátkej básni, ktorú tomuto albumu dedikujem >> odkaz

reagovat

PaloM @ 23.01.2008 11:45:11
Po čítaní tvojej recenzie som hneď pozrel do Blogu v Sme, dobre som sa pobavil. Túto nahrávku som prvýkrát počul ako 16 ročný sopliak z rozhlasu po drôte, poslednú skladbu po pár sekundách odstrihli, nevošla im do 1/2 hodinovej relácie. LP som mal možnosť nahrať si na kotúčák len vďaka tomu, že spolužiakova sestra z gympla mala frajera futbalistu a ten to "zvonku" doniesol. Ale k veci:
pre mňa je 6 žien stále naj dielo Wakemana. Doteraz vydal príšerné množstvo platní (často pre mňa s príšerným obsahom). 6 žien vnímam ako perfektnú suitu (v reči klasiky sa možno hodí paralela symfonická báseň), kde každá skladba vystihuje povahu a osudy jednotlivých manželiek. S ďalšími rokmi to šlo s invenciou dolu vodou. Dnes som schopný počúvať cca prvých 5 CD Wakemana (ženy, Artur, do stredu Zeme, kriminálne nahrávky, bez spojenia so Zemou), z novších Herritage suite - to je ale klavírna "klasika". Iné je účasť v Yes, kde ho "žeriem" bez výhrad.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 8x
Petr Gratias, Gerry, martin69, Brano, hejkal, Poustevnk, horyna, jiří schwarz
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
ivazzoo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
Filozof, kaktus, luk63, bullb
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000