Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1975

Tracklist:

01. Arthur (7:26)
02. Lady of the Lake (0:45)
03. Guinevere (6:45)
04. Sir Lancelot and the Black Knight (5:21)
05. Merlin the Magician (8:51)
06. Sir Galahad (5:51)
07. The Last Battle (9:41)

(total time- 44:58)


Obsazení:

Rick Wakeman - keyboards
Ashley Holt - vocal
Gary Pickford-Hopkins - vocal
Geoff Crampton - guitars
Roger Newell - bass
Barney James - drums
John Hodgson - percussion

with:
Terry Taplin - narrator
English Chamber Choir
English Rock Orchestra
David Measham - conductor

 
10.11.2017 horyna
5 stars

Poslech Rickovi zhudebnělé legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, přesněji řečeno alba The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table, je pro mne pokaždé velkým hudebním svátkem.

S ním mám spojený pocit, který se těžko popisuje, ale který každý nadšenec ať už z oblasti hudební, filmové, nebo třeba výtvarně umělecké dobře zná a velice rád jej opakovaně zažívá.

Toto Wakemanovo mistrovské dílo v sobě ukrývá esteticky čistou hudební krásu, vybudovanou pomocí nápadů a gest jeho taktovky. Tu v rukou svírá opravdový umělec se schopností předat divákovi zážitek vymykající se standardní představě o běžném hudebním útvaru. Ona část jeho kouzla je nepochybně spjata s příběhem, či chceme-li legendou kterou vypráví. Bez mistrovi geniality by to byl zase pouhý příběh, poutavý, literárně a filmově známý, ale to podstatné by chybělo. A tím podstatným je hudba. Tu Wakemanovu je potřeba naplno zažít a vnitřně vstřebat, protože i sebelepší kopie jejího významu položena na papír (monitor), nedokáže zachytit tak magickou krásu. Majestátně silné hudební monolity se tu slévají do procítěných, láskou protkaných motivů a společně s epickým i duchovní rozměr díla, prýští do naprosté euforistické extáze. Tu nejsilnější zažívám v průběhu částí Guinevere, Sir Lancelot and the Black Knight a především Merlin the Magician a v závěrečné poslední bitvě.

V propojování rocku, jazzu, klasické hudby a filmových obrazců byl Rick Wakeman nenapodobitelný. Stvořil i další silná hudební díla, pro mne je tím nejzáživnějším právě Artuš.



reagovat

EasyRocker @ 10.11.2017 09:40:06
Není co dodat ani doplňovat, tohle album je u mě taky u Ricka Wakemana na pomyslném vrcholu, už tím námětem. Mám hodně rád všechna jeho první tři alba, ale krásně zpracované dílo, počínaje obalem, mě tady zasáhlo nejvíc.

@ 10.11.2017 15:46:22
Mezi řádky lze vytušit recenzentovo zanícení pro věc a jeho lásku k dílu, potažmo k Wakemanovi jako autorovi osobně. Takových "bláznů"je nás tady hodně, což je dobře. To chválím.

horyna @ 11.11.2017 15:48:16
Popravdě řečeno: Wakemana solo znám teprve nějaký rok nazpátek a tahle deska mi učarovala tak silně, že okamžitě vystřelila strmě vzhůru a prodrala se mezi to nejlepší co doma mám. Miluju ji a její poslech mě strašně baví.

Ano, toto jsou příznaky většiny těch, kteří na tyto stránky chodí, hudbou žijeme a dýcháme. Pro nás platí Braňovo moto - ANI DEN BEZ HUDBY!

11.02.2017 EasyRocker
5 stars

Tvorbu klávesového yesovského mága jsem si postupně oblíbil a bájné soundtrackové vyznění tohoto díla, které by se mohlo skvěle vyjímat v kterémkoli filmovém eposu, mě strhlo už od prvního kontaktu. K dokonalému účinku doporučuji nahlédnout třeba do Cotterellovy Encyklopedie mytologie, pak už budete vědět vše.

Arthur - majestátní proslov o králi vší Anglie, klávesová stěna a pak už yesovské hříčky, jemně dochucené a prošpikované jazzovými střípky, je ale jasné, že majestát a drama je to, o co Wakemanovi jde především, a tak se hory jeho hammondů a nadýchaných kláves vrství do nadoblačných výšin. Máme tu sboristy - celé dílo vzniklo za mistrné spolupráce Anglického komorního orchestru, který dirigoval Guy Protheroe, orchestrální aranžmá vytvořil Gil Malone. Skladba končí krásně velebnou soundtrackovou melodií za hladivé asistence hlasů a upomíná nejproslulejší autorovy počiny z pokladnice Yes. Jen dramatickému sborovému podání pak patří patří chrámově podaná miniaturní tryzna Lady of the Lake. Chladivé klavírní tóny navozují uvolnění a relaxaci, v něžném, ale i majestátním duchu přichází Guinevere. Sborové hlasy jsou skvěle propojené, Rick za nimi na svých klaviaturách čaruje opět jazzem líznuté linie, propojené s atmosférickými vokály, přichází i jeho dokonale využitý sólový prostor, kdy nám z těch kláves snad rve vnitřnosti. Skladba má duchovní, až pastorální vyznění, nechybí ale ani odkazy na "mateřskou" formaci. Sir Lancelot and the Black Knight nemůže zahájit nic jiného než ostrý rockový nástup, sboristé se divoce překřikují, aby je vzápětí opět vystřídaly božsky vedené hlasy a ze všech hlubin světa prýštící hladivé klavírní kapičky, osvěžující znavenou mysl jako rosa. Náhle se nám objevuje majestátní chrámové varhanní téma, jako by se nám tu na chvíli zjevil už v nebi jamující mistr Emerson. Závěr je emocionální, hudební i rytmickou bouří. Sborová tryzna chrámového vyznění přináší pomyslný vrchol - Merlin the Magician. Dramatické a temné tóny kláves s klavírními aranžmány vytvářejí syrové monstrum, pak už přichází proslulá melodie, znovu neuvěřitelným způsobem propojena se sbory, pracujícími na hraně slyšitelnosti, aby pak vše zválcoval hlavní principál náletem jazzem líznutých klaviatur. Klidné a jemné se tu prolíná s temným a majestátním a odstíny, schopnosti a skutky mocného mága se nám míhají před očima jako dokonalá skládanka. Pak jako by se celý ansámbl úplně zbláznil, nástroje i sbory jako by sváděly pomyslnou válku a čaroděj se kdesi v pozadí temně usmívá... Další majestátní sbory mi přinášejí časoprostorem s ledovým klidem další z mých osobních letitých perel - Sira Galahada osobně. Téma částečně navazuje na Merlina, vždyť i jejich osudy byly částečně spojeny, přichází ale závody na klaviaturách a sbory a dozvídáme se, kdo byl ten, kdo jediný dosáhl na Grál v závanu božskosti. Zásadní roli tu mají osudně odsekávané hlasy sboristů a přicházejí lahodné atmosférická zákoutí, opisující nám tuto čistou a zásadní postavu příběhu v každém detailu, sbory a aranžmá tu mají neskutečnou bohatost a pestrost. S Guineverou a Merlinem u mě kus, který tvoří jádro notoricky známého příběhu. Ten si ale v podobě The Last Battle zasluhuje jako každý dávný epos velké finále - postupně gradované linie klaviatur, temně laděné sbory přivanou všechny ty Saurony, Sigurdy a Ragnaroky z řádek eposů, které tolik miluji. Nechybí ani jemné sborové linky, vracející se k Yes, a v mistrových sólech je vedle všech těch starých mistrů opět i drobný jazzový podíl. Klávírní tóny nabyly osudovosti, blíží se závěrečná srážka, není se kam vracet ani kam se ohlížet, hlasy sborů jsou stručné a neúprosné jako hlásná trouba. Melodie, které jsou v závěru mistrně vrstveny, gradovány za podporu soundtrackového aranžmá, patří k nezapomenutelným momentům spojení klasiky a rocku. Závěr je několikrát odkládaný, ale neodvratný jako Poslední soud a vybičovaný až k slzám. Za ty poslední tři, čtyři minuty vám, mistrovské osazenstvo, děkuji s kloboukem až na zem.

Už meč, vynořující se z vody na zadní straně obalu, hovoří jasnou řečí. Po doznění posledního tónu je nám všem jasné, že tohle není album běžných parametrů, ale lahůdka pro fajnšmekry, kteří se tělem i myslí ztratili v dávno ztracených časech Artuše, Kamelotu, Svatého Grálu, Beowulfa, eposů z Eddy či Tolkienových klenotů. Hladivá, jemná, ale i strhující, majestátní a bojová nálada, valící se staletími, má na mou mysl, vždy podobným počinům otevřenou, vždy stejný - pětihvězdičkový účinek!
reagovat

Martin H @ 11.02.2017 09:53:25
EasyRocker se vrátil a je to návrat vskutku královský. Společně s Wakemanem před námi oživuje dobu dávných mýtů a legend, dobu čarodějů a neohrożených rytířů v čele s bájným Artušem. To není recenze, to je vyznání sympatií k dávným časûm. Když to čtu, úplně slyším řinčení mečů a praskot dřevců, tříštících se o štíty protivníků. Pěkná práce.

horyna @ 11.02.2017 10:02:49
Easy se vrací zpět za řinčení mečů a s fanfárami stříbrných trubek. Impozantní comeback :-)

EasyRocker @ 11.02.2017 10:27:44
Martin H: díky moc :-) Ano, takové pocity skutečně mám. Navíc jsem za měsíc v nemocnici přečetl v podstatě celého Tolkiena, kterého mám doma, a to nemohlo zůstat bez následků. Sympatiemi k těmto časům jsem se nikdy netajil - právě naopak, viz např. recenze na Bathory :-)

Martin H @ 11.02.2017 12:11:12
EasyRocker: to chápu, Tolkienovo dílo je neuvěřitelná inspirace. K té zmínce o Bathory jenom to, že stylizace hudebníků do příběhů temného středověku mě také baví, viz nspříklad Black Sabbath a jejich album Tyr.

tykeww @ 11.02.2017 13:08:02
Rick Wakeman je pro mě jedna z největších osobností britské hudby 20. století. Stejně jako další jména, co mě napadají, je i on nezaměnitelná postava s nebývale příjemným hudebním vyjádřením. I kdyby nesložil nic jiného než Legendy krále Artuše, tvrdil bych to stejně tak. On má ale jak velmi rozmanitou sólovou tvorbu, tak velmi významný vklad v Yes. Jeho tvorbu ve Strawbs jsem si ještě nestihl poslechnout, ale určitě se k tomu časem dostanu.
Mimochodem zřejmě úplně první tóny Wakemanových kláves jsem slyšel na desce Sabbath Bloody Sabbath, kterou dost zajímavě obohatil.

EasyRocker @ 11.02.2017 16:36:23
Martin H: ano, dvojici Headless Cross + Tyr s Tonym Martinem zbožňuji...

horyna: stříbrné trubky - a zase Tolkien. Krása:)

PaloM @ 11.02.2017 18:48:32
Dodal by som, že v r.2016 to Rick nanovo nahral a vyšla doplnená 2CD verzia o dĺžke 84 minút. 20-stranový booklet tentoraz obsahuje komplet texty a grafiku Rogera Deana >> odkaz

17.10.2005 Gattolino
5 stars

Jednoznačná hudební perla, vyzrálé, kompaktní, ucelené, bezchybné dílo. Dílem poctivý, jazzem vykartáčovaný rock, dílem uctivé nakročení do vážné hudby bez potřeby něco okázale přebírat, protknuté náladou staré hudby hrané na moderním nástrojovém vybavení. Úplně si představuji radost, s jakou Rick tu hudbu asi tvořil, je v ní muzikantská preciznost i emotická šťavnatost obou kapel, s nimiž tvořil a jejichž dědictví nezapře - Yes a Strawbs. Pro mne stejně nádherné jako Six Wives, milejší o to, že zpívané. Z dalších Rickových věcí mi srovnatelná lahůdka připadá snad už jen No Earthly Connection. U obou alb mohu říci, že na nich není jediný zbytečný tón. Tato deska by se určitě byla bývala líbila i samotnému králi Artuši! Jedno z prvních CD, které jsem si koupil.
reagovat

PaloM @ 23.01.2008 15:22:36
Súhlasím 100% s recenziou, moje 2. najobľúbenejšie Rickovo sólo dielo, po šiestich ženách. Kedysi písali v Melodii, že tento koncert sa konal ako šou na ľade a kto prišiel v akomkoľvek dobovom kroji (i v brnení), mal vstup zadarmo. Či je to pravda, neviem, ale na túto správu si vždy spomeniem, keď vyberám toto cédečko z poličky.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
Gattolino, EasyRocker, PaloM, horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
kaktus
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000