Velvet Underground, The - White Light/White Heat

Velvet Underground, The - White Light/White Heat - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1968

Tracklist:

01. White Light/White Heat 2:47
02. The Gift (Reed/Morrison/Cale/Tucker) 8:18
03. Lady Godiva's Operation 4:56
04. Here She Comes Now (Reed/Morrison/Cale) 2:04
05. I Heard Her Call My Name 4:38
06. Sister Ray (Reed/Morrison/Cale/Tucker) 17:27

All tracks written by Lou Reed unless otherwise noted


Obsazení:

John Cale – vocals, electric viola, organ, bass guitar, Medical Sound Effects on 'Lady Godiva's Operation'
Sterling Morrison – vocals, guitar, bass guitar, Medical Sound Effects on 'Lady Godiva's Operation'
Lou Reed – vocals, guitar, piano
Maureen Tucker – percussion, drums

 
05.06.2014 Akana
5 stars

Velvet Underground vystupují mimo bodový reflektor vrhaný jménem Andyho Warhola, odvrhli i zjemňující faktor spolupráce s Nico, a do své druhé desky se vrhají už jen sami za sebe, ještě radikálněji a stejně inspirativně pro budoucí generace. White Light/White Heat je album opravdu hodně jiné než debut, podstatně drsnější, hlučnější, experimentálnější a tudíž ještě méně komerčně využitelné. Čtveřice Reed, Cale, Morrison, Tucker se na něm nebojí ničeho a řítí se tam, kam se zatím nikdo neodvážil. Silnější drogy, delší lajny, palčivější paranoia, totálnější destrukce. Po křehkých písních typu Sunday Morning ani památky.

Album tvoří jen šestice skladeb různých délek, je ale velmi sevřené a ofenzivní. Kratší a přímočařejší písně by mohly mít i hitové aspirace nebýt ovšem brutálního zvukového provedení, křováckých rytmů, přebuzených kytar a textů opět plných drog a bizarního sexu. Titulní píseň zprostředkovává zkušenost s amfetaminy a rozjíždí album v podobném frenetickém tempu, jaké na první desce pohánělo tématicky spřízněnou I'm Waiting for the Man. Melodičnost Lady Godiva's Operation, z větší části nazpívané Johnem Calem, vyvažují disonance kytar i violy, v asi nejjemnějším kousku Here She Comes Now zase melodii svým typickým způsobem sabotuje Reedův zpěv. Bouřlivý song I Heard Her Call My Name je vyšťavený protopunový nářez, který musel být jistě velkou inspirací pro začínající The Stooges.

Ze dvou rozsáhlejších kusů je méně zajímavá osmiminutová The Gift. Hudební doprovod je upozaděný ve prospěch hlasu Johna Calea předčítajícího Reedovu morbidní povídku a skladba se tak přece jen trochu táhne. To ovšem neplatí o více než dvojnásobně dlouhé Sister Ray, kterou album končí i vrcholí. Ta je vzrušující od začátku do konce a pro příznivce noise je povinným studijním materiálem a prapočátkem vší hlukové slasti. Masivní zvuková hmota, vazbení, divoké improvizace, řád v chaosu, to všechno ale bez samoúčelnosti a s nulovým faktorem nudy. Kapely jako Sonic Youth této skladbě, jakož i celému albu, vděčí za mnohé. I když tedy White Light/White Heat stojí poněkud ve stínu slavné první desky a má pro mě v podobě skladby The Gift i jedno slabší místo, je stejně stylotvorná a v mnohém ještě odvážnější.


Recenze jiý zveřejněna na xplaylist.cz

reagovat

zdenek2512 @ 06.06.2014 13:23:57
Tradičně skvělá recenze skvělé desky, pro mě jedna z nejlepších, která v rocku vznikla. Mně se Gift líbí a dokonce moc, tu skladbu přímo miluji. :-). Jinak jsem se díval na ty stránky xplaylist.cz a tam se normálně vyskytují kapely typu Swans (moje kultovní kapela číslo jedna), dá se tam taky diskutovat o bigbítu? Díky za odpověď i pěknou recenzi téhle desky.

Akana @ 06.06.2014 20:09:37
Díky Zdenku. Gift - v pohodě, každý má svoje oblíbené skladby. Já s ní nemám problém, jen se ve mně prostě nezasekla tím těžko předvídatelným drápkem jako v tobě.
Swans jsou na xplaylistu jasně nejobletovanější (a právem!) kapelou, snad ještě spolu s Woven Hand (doporučuju). Komentovat desky se tam samozřejmě dají, pokud nejdřív ohodnotíš určitý počet alb, ale to je tam přehledně vysvětleno. Je pravda, že na progboardu jsou ty diskuze podstatně živější (podle nedávného opatření asi někdy až příliš), uživatelé jsou tady aktivnější. Xplaylist má ale zase mnohem větší žánrový záběr, drží si od těla vlastně jen vyloženou komerční žumpu. Snad to ode mě nebude bráno jako podraz, že chválím konkurenci (ale já myslím, že oba portály jsou natolik rozdílný, že nejdou proti sobě), ale xplaylist určitě doporučuju.

13.07.2012 Matouš
5 stars

1. Velveti nejsou a nikdy nepatřili mezi psychedelic rock. Psychedelic jsou Jefferson Airplaine, ale ne Velveti! Možná je lepší, když učitelky nevyprávějí o podobně zásadních počinech populární kultury ve školách, protože pak si k nim můžou lidé hledat vlastní cestu. V New Yorku, který definoval zvuk Velvetů, se žádný psychedelic trend nepěstoval. Velveti hráli skutečně v podzemních i nadzemních klubech, kavárnách, apod. Ale žádné pláže!

2. Než se John Cale seznámil s Lou Reedem, byl členem avantgardních uměleckých uskupení střídajících členy a sympatizanty. John Cale má klasické, akademické, hudební vzdělání. Tehdy byly v Newyorském uměleckém světě populární experimenty s hudebním minimalismem. Když říkám "populární" myslím tím pořád úzce menšinovou záležitost inteligentních lidí zajímajících se o umění. Jenomže historicky se potvrzuje, že právě tyhle menšinový skupinky často určují kam se bude v budoucnu ubírat mainstream. Učitelem Johna Calea byl skladatel John Cage, který na poli vážné hudby poprvé experimentoval s tzv. konkrétní hudbou. To znamená, že do hudebních kompozic zapojoval i hru na nehudební nástroje. Šlo o různé skupiny lidí, kteří se scházeli po bytech a nahrávali nekonečně dlouhé a repetetivní kompozice. Nejvlastnějším cílem bylo asi vyvovat jak u interpretů tak u publika jistý mentální stav... John Cale často hrával v těchto skupinách. Hrával tam také občas Doug Youle, který se po odchodu Calea z Velvetů objevil jako člen Velvetů na třetím albu. Lou Reed se naopak živil jako nájemní skladatel rádiových písniček. V první polovině šedesátých let hudební průmysl fungoval úplně jinak. Existovalo spoutu nájemních skladatelů, kteří pro hudební společnosti skládali písně a melodie. Tihle nájemní skladatelé své písničky prodávali hudebním společnostem a ta je pak nabízela tehdy slavnějším skupinám a interpretům. Pokud některý z nájemních skladatelů zaujal, mohl se dostat na místo těch pro které skládal. Už ze životních zkušeností dvou hlavních osobností Velvetů můžeme tušit z čeho se bude sestavovat hlavní hudební zbraň budoucích The Velvet Underground. Objasnil jsem teď původ všech těch repetic a repetetivního vytloukání několika málo akordů...

3. Nico ani Andy Warhol nikdy nebyli právoplatnými členy kapely The Velvet Underground! Nico se živila nejprve jako modelka, pak hraním v reklamách, krátce a nevýznamně jako herečka a v podstatě nevěděla co se sebou (Narozdíl od Reeda a Calea, kteří celý život směřovali k hudbě a hledali způsob jak nejvíce rozvinout každý svoje předpoklady a talenty o kterých věděli!). Nebudu popisovat podrobný příběh - dnes je dobře dokumentovaný. Například v obsáhlé monografii o Velvetech, která mapuje individuální historii takřka den po dni každého z členů až po rozpad skupiny - vyšlo česky! Podstatné je, že Nico se přidala ke skupině až na podnět Andyho Warhola. V té době už Velveti Warhola znali a hráli pro něj v jeho klubu. V té době už byla sestava Velvetů ustálená. Nico není autorsky podepsaná pod ani jednou jedinou písní Velvetů. Vždy velmi usilovala o to, aby ji Lou nechal zpívat na koncertech Waiting for the man. Lou Reed to nikdy neudělal.

4. Druhé album Velvetů je první (a poslední) Velvetovské album! Zbavily se už stíhačky Nico a vlivu Andyho Warhola a naplno na tomto albu rozvinuli potenciál, který v nich byl. Co je charakteristickým zvukem Velvetů? Co dělá Velvety Velvetama? Je to zvuk a kompozice. Charakteristickým je z tohoto hlediska skladba European Son nebo Black Anglel´s Death Song z prvního alba. (Mimochodem jedna z těchto skladeb, už nevím která, je věnovaná básnikovi Delmore Schwartzovi se kterým se Lou Reed znal a ke kterému si chodil pro rozumy.) V těchto skladbách se ukazuje to, čím Velveti jsou a čím byli progresivní. Naplno a bez zábran se to ukazuje právě až na albu White Light/White Heat - to jsou The Velvet Underground. Co přišlo potom, to by mohlo být považováno klidně za sólová alba Lou Reeda.



reagovat

Ivan26 @ 14.09.2012 21:15:02
Pěkná recenze, ale podle mně jsou Velvet Undergroud typickou psychedelickou skupinou 60. let stejně jako např. Mothers of Invention. Možná toto druhé album jejich jde dál směrem k avantgardní hudbě, ale pořád bych je řadil k psychedelii. Naproti tomu styl Jefferson Airplaine všichni recenzenti a obchodníci s deskami nepokládají za psychedelii, občas je označují za pouhý folk-rock. Určitě se ale shodnu na tom, že VU nejsou žádná "happy" či "sunshine" kapela západního pobřeží typu Mamas and Papas.

08.01.2010 Deadmonkey
3 stars

Pro někoho neobeznámeného s debutem asi poměrně náročná hudba, která umí odradit od dalšího poslechu. Ale byla by to věčná škoda. Už jenom kvůli The Gift stojí za to si album poslechnout, pointa mě trochu připomněla Gabriela. Přecijen ale o malinko slabší než debut, asi kvůli absenci Nico s Andym.

Mimochodem, při nahrávání tohoto alba vyhodil Reed Warhola s Nico. Warhola kvůli uměleckým neshodám a Nico protože mu ujídala soukromé zásoby speedu :)

reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 6x
Matouš, urzug, zdenek2512, kali, Akana, Karlos80
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
kaktus
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Deadmonkey
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Velvet Underground, The


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000