Van der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Hudba VdGG byla pro mě po dlouhou dobu tabu. Do sféry této hudby jsem nějak nemohl proniknout. Dříve jsem poslouchal stále dokola Hendrixe, zeppeliny, párply, AC-DC, prostě tenhle druh. Z art rocku snad jen Pink Floyd nebo naše Kuře v Hodinkách. Proto jsem je i několikrát vymazal z počítače, ale snad z pocitu nějakých sběratelských choutek jsem si je znovu nahrál, poněvač jsem i složitější progresivní hudbu 60/70 let uznával, zřídka poslouchal.
Příjemné jak v prví půlce všechno drží při sobě, žádná extra sóla, žádná divočina a jako celek to působí skvěle. Linie jsou nádherně synchronizované, zvláště bassová linka je famózní. Miluji ten podmanivý nenásilný saxík, který se později náhle zvrtne v bouři. Občas mi to evokovalo avantgardnějšího komedianta Beefhearta. Včera jsem si tohle album pustil na večerní relax před spaním a že byla tak příjemná hvězdná noc, šel jsem ven na zahradu a vyvalil se na trávu, pak už jen poslouchal za pohledu na nádhernou oblohu. Při poslechu se mi vybavují nejrůznější vzpomínky, pocity, občas mě hudba i vyděsí.
Tohle je přesně art rock, který mám rád. Balzám pro moje uši i duši a každý poslech je jedinečným tripem do jiného světa. Za sebe dávám pět ***** a hotovo.

reagovat

Ondra @ 25.09.2007
Ano, ano, hudba někdy dokáže i pořádně vyděsit - nedávno to ocenily i naše otravné kuny na chlaupě, které dostaly 2x poslechovou vsázku tohto albuma po sobě - kupodivu po jedovatých varhanech a saxech se od té doby na chatě neukázaly... :-))
Ale teď vážně - balzám na duši je výstižný a přesný popis.
Osobně se mi najviac páči 11/11 DARKNESS, pamatuji se že první poslech této blahodárné kompozice na střední škole v mých cca 16 letech u mě vyvolal orgastický stav, byl jsem blažený, rozervaný, zděšený a nadšený zároveň, zíral na to zjevení a říkal si - kurrrva tak toto je o něčem...!! Ten emotivní, přerývaný zpěv, důrazy na zásadní slůvka textu - the evil kill the innocent baaabyyyy... a podobně :-)) mě zcela pohltil.
Od té doby jsem se stal, přiznám se, na tvorbě VdGG zcela závislý, a moje závislost stoupala úměrně prozkoumanosti a naposlouchanosti tvorby skupiny.
První období jsem stěží zvládl na střední škole od 16 do 18-ti, příliš jsem nespěchal, abych tu látku prvních 3 alb důkladně zažil a strávil. Dále na vysoké jsem pokračoval Godbluffem, Still Lifem a World Recordem, to trvalo další cca 3 roky, než jsem téměř vše plně pochopil a jako jahůdku na dortu jsem si naordinoval The Quiet Zone-The Pleasure Dome a (nyní již) skvělý VITAL.
Je vidět, že jsem to bral poctivě i z hlediska vlastní chronologie vzniku celé léčivé látky... :-))) Není to nutné, avšak je to lepší.
Ovšem byl to tvrdý souboj, dodnes se mi vybavuje obrovské znechucení, které jsem pocítil při náhodném 1. poslechu alba World Record někdy ve 4. ročníku střední, které mi např. oproti Pawn hearts připadalo nemožně uřvané, hlučné a hnusné. Podobný pocit se po letech dostavil i u Vitalu. Na World jsem se cca pak asi 4 roky ani nepodíval ve svaté hrůze, pak jsem se však překonal, začal s poslechem a postupně mu přišel na chuť, stejně tak i Vitalu, a dnes patří tyto alba paradoxně od VdGG k mým nejoblíbenějším, ale ze zkušenosti vím, že to tak platí u většiny muziky - zpočátku šokující a odmítané - následně milované... :-))
Prostě tot je Van der Grááf - nabídne posluchači to, co dle mého soudu žádná jiná kapela a definuje se vlastní stylovou i žánrovou kategorii.
Před měsícem jsem si nahrál z webu Live at Paradiso a zde mě překvapilo, jak i po bezmála 30-letech kapela dokáže živě (!!) vyšít vypalovačky typu "A Place to Survive" nebo "Meurglys III" - při jejich přednesu v roce 2007 živě jsem se neubránil nadšení i dojetí zároveň, neboť hrají opravdu dobře jak starší tak i novější kousky, leč P.H. už nezvládá maelstromové tempo starých skladeb (nové pomalejší mu jdou dobře), nicméně je výtečné, že nám má i dnes kapela signovaná jako VdGG stále co říci:-))

Ondra @ 25.09.2007
Ještě se vrátím k Live at Paradiso - musím se přiznat, ýe když začínali hrát Place to Survice, jak je tam hned ta úvodní pasáž - ...your eyes burn, yours ears howl, your limbs a-re dis-join--ted... je to vyzpívané do zpomaleného taktu, tak mě skoro vyhrkly slzy, jak mě to dostalo, protože tato patří k mým oblíbeným, mám ji dost naposlouchanou a ten styl "trefení se do černého" jak pěvecky tak rytmikou mě prostě dostal. Na backroundu hraje Hugh varhany jen tak, jakože se jen rozcvičuje, hází u toho ksichty jako že mu "to nejde" úplně dobře:)), ale kapela jede jako brus, jako píst, že člověk zírá. Kór letitý fanda.
Opravdu vynikající zážitek. Jinak mohu v případě zájmu zaslat set 2CD z bnahrávky tohoto koncertu, mastering byl proveden na Elite Pro na 24bit/96kHz a zvuk je vynikající.
Jinak pro zájemce: www.fabchannel/van_der_graaf_generator

Budu vcelku stručný, vše řekli kolegové v předchozích ohlasech. Snad jen když jsem slyšel poprvé tohle album, nevěřil jsem svým uším - nápady, zvuk, Hamillův hlas, kompozice, syrovost a já nevím co ještě...Moc mě mrzí, že tahle kapela ačkoli přirovnávaná nejvíc ke Crimson, stála ve stínu všech tehdejších prog kapel...Mám dodneška pocit, a tahle deska to nejvíc potvrzuje, že je jednou z těch nejlepších a nejoriginálnějších v celosvětovém měřítku. Totéž platí i pro sólového Hammilla...Prostě SÍLA nade vše !!! Těch hvězdiček bych dal nejradši 10. Myslím si, že se jedná o pozapomenutou a podceněnou kapelu, podle mého názoru přitom nejméně stejně zásadní, jako např. Crimson.
reagovat

Ondra @ 10.01.2006
To solarfire: Mluvíš mi z duše, konečně spřízněná osůbka - VdGG byly opravdu ve své době velmi nedocenění, obzvláště v Anglii, rel. největší úspěchy měli v Itálii. Sólový Hammill, hmm, nevím, moc se mi většinou nelíbí - protože už tomu přece jen chybí kýžená mocná originalita a dynamika, připadá mi to moc roználadované...ale jen můj názor. Ovšem takových opravdu dobrých 10 sólovek by se našlo - Fools Mate, NBCH, Sitting targets, Over, Typical, vynikající The Fall of the House of Usher, This...

No, pokusím se o méně vědecké hodnocení....
Myslím že toto album je nejčistší forma VdGG - tvrdé basy Nica Pottera, vynikající varhany Hugha Bantona, které znějí jakoby zkresleně a hlavně přerývaný hlas Petera Hammilla, jenž dribluje z mručivých hloubek do excelentních výšek, nádhera. Nejzdařilejší kompozice je dle mého Darkness 11/11 - Peter Hammill zde podává opravdu nelidský pěvecký výkon, ne nadarmo o něm kdysi Robert Fripp prohlásil, že Peter Hammill udělal pro hlas to samé co Jimi Hendrix pro elektrickou kytaru. V závěrečné After the Flood se objevuje velmi zajímavá krátká pasáž hraná na kytaru, k níž se postupně přidávají další nástroje, zpěv a zvuk se postupně zahušťuje, ztemňuje a potom se ohlásí náhlý konec a závěrečný přemodulovaný vokál - je to síla.
Jednotlivé skladby mají dynamiku a změny tempa, které se už dnes neslyší, zvuk působí místy jako maelstrom a jindy jako jarní vánek. Celé album má velmi zvláštní a ponurou atmosféru, která je dokreslena výbornými texty o středověkých čarodějnických procesech a konci světa, závěrečná pasáž white hammeru zní opravdu drtivě a při poslechu někdy nevím, jestli se rozskočí bedny, nebo mi to utrhne uši.
Celé album prakticky definovalo zvuk kapely do budoucích let, jenž se na Aerosol Grey Machine teprve rozkoukávala.
Byla velká škoda, že v průběhu nahrávání 1. poloviny následujícího alba "Z vodíku na hélium" skupinu opustil basák N. Potter, který se vrátil až v roce 1977, kdy skupina nahrála komorní album Tichá zóna.

reagovat

první "klasické" van der graafovské album, obsahující snad jediný jejich hit (i když hit je u této kapely prapodivné slovo), Refugees... dodnes se fanouškové dožadují, aby ho Hammill zahrál... album je kombinací písničkových postupů (Hammill) a prog/rock/jazzových postupů (others), už na tomto albu Hammill boří klišé sloka/refrén/sloka/refrén/sólo, tato strukturová nekonvenčnost košatěla v následujícím období...album vyšlo počátkem roku 1970, natočeno bylo na podzim 69 a voní ještě naivitou šedesátých let, i když rozdíl oproti Aerosolu je téměř tak markantní jako v případě prvního alba Genesis a následného Trespass... temné skladby Darkness, White Hammer s opravdu šíleným závěrem a After the flood jsou vyváženy světlejšími skladbami, takže album jako celek se velmi příjemně poslouchá... v letech 69/70 byli VdGG a Black Sabbath nejhlasitějšími kapelami a jednomu fandovi koncertu z té doby nakrátko závěr White Hammer dokonce poškodil sluch ;-)
reagovat