Eddieho Van Halen nebo Yngwieho Malmsteena lze možná považovat za větší celebrity, ale coby kytarový hráč se Steve Vai oběma nejen hravě dorovná, pokud je dokonce nepřekoná, ale nastavil i slušně vysoko laťku supertechnického hraní pro každého sólového kytarového aspiranta 80. let. Už v prvních ročnících střední školy se nepřiučoval u nikoho menšího než Joe Satrianiho, jehož vliv na kytarovou hru oné dekády byl nemenší. Vai projevil takový talent pro nástroj, že jej v osmnácti přijali k řádnému studiu do bosotnské prestižní školy Berklee. Jako velký příznivec Franka Zappy se pustil do přepisování jeho nesmírně komplikovaných skladeb pro kytaru a transkripce se pak odhodlal poslat samotnému autorovi. K jeho velkému překvapení Zappa odpověděl nabídkou, aby se Vai připojil k jeho kapele, což dotyčný s povděkem a okamžitě přijal. Od té chvíle ztělesňoval "malého italského virtuóza", "kytarového kaskadéra" nebo "stratocastrového tyrana", podle toho, co vyžadovala ta či ona nahrávka. Spolupracoval na několika Zappových albech z počátku 80. let, včetně desky Ship Arriving Too Late to Save a Drowning Witch, jejíž skladbou "Valley Girl" se Zappa nejmyslitelněji přiblížil hitovému singlu.
S rokem 1984 Vai usoudil, že nastal čas se osamostatnit, a téhož roku vydal své první album Flex-Able. nezdráhal se však ani potom vystupovat s kapelami nebo hrát na albech druhých, a tak jeho jméno najdeme na četných nahráckách pozdních 80. let. Ve formaci Grahama Bonnetta Alcatraz nahradil Yngwieho Malmsteena a natočil s ní v roce 1985 album Diturbing the Peace a téhož roku si ve filmu Crossroads zahrál kytaristu, který se upsal ďáblu. (Film nabídl zajímavý paradox: Vaiovu postavu v něm na kytaristické soutěži pokoří Ralph Macchio, když předvede několik mistrných arpeggiových akordů, na čemž ostatně celý film stál; ve skutečnostiikytarový oart, který Macchio markýroval, hráal - ano, hádate správně - Steve Vai.) Následujícího roku se Vai stal kytarisotou v sólové kapele, kterou si po odchodu od Van Halen založil David Lee Roth. To posílilo jeho reputaci, zvláště když videa kapely jej ukazovala, jak hraje na tříkrkou růžovou kytaru ve tvaru srdce.
Vai odešel od Rotha v roce 1988, aby se věnoval tvorbě další sólové desky, ale přijal nabídku skupiny Whitesnake, která v té době připravovala desku, jež se měla dorovnat jejich eponymnímu hitovému albu z roku 1987. vyšla z toho nahrávka Slip of the Tongue, která příznivcům Vaiovy ultrarychlé technické hry moc neřekla, a nadšený z ní nebyl nejsíš ani on sám, protože šlo o první, ale také poslední album Whitesnake s jeho účastí. Raději pak natočil sólovku Passion and Warfare, která vyšla roku 1990 a dotáhla to až na zlatou deksu, což je na desku nenaplněnou prakticky ničím jiným než běsnými arpeggii a staženým trsáním slušný výkon. Tehdy také vyvinul pro firmu Ibanez kytaru, kterou se však mnozí zájemci zdráhali kupovat, protože měla 7 strun. Od té doby Vai vydává nová a nová sólová alba a se svým někdejším učitelem Satrianim vyjídí na každoroční turné G3. Pokračuje i ve studiovém hraní, kterému se věnuje po většinu své sólové dráhy, a jeho jméno tak lze nalézt na nahrávkách tak rozmanitých umělců jako Alice Cooper, Al DiMeola či Billy Sheenan, a poněkud nepochopitelně se objevil dokonce i na albu Public Image Ltd. z roku 19986 nazvaném Album. Ty, kteří se zajímají o spolupráci se Zappou, potěší skutečnost, že Vaiovo působení v Zappově kapele přineslo bohaté plody, z nichž mnohé lze nalézt v hudební řadě vycházející pod názvem You Can't Do That on Stage Anymore.
kubys 7/2007... (celý článek)
oficiální www «
