Uriah Heep - Wonderworld

Wonderworld, Země zázraků... jenže na téhle desce jsem žádný zázrak nenašel. Nápadů poskrovnu, přestože kapela začala psát dohromady. Není se čemu divit, protože ty tři Hensleyovky nejsou žádná sláva. Shadows in the wind je slaďák, který by se dobře vyjímal na deskách s Lawtonem a The Easy road? No dobře, je to hezký, ale to je všechno. Titulní věc se zdařila, Hensley začal více využívat synťáky, ale jako bych to už odněkud znal. Další skladby mi přijdou nedotažené. Riff v I won't mind je vyloženě otravný, We got we se sem nějak vůbec nehodí, čekal bych to od jiných kapel z jiných žánrů, přestože nerad škatulkuji a v hudbě oceňuji pestrost. Dreams je snadno předvídatelná (proč tam Hensley hraje riff z Look at yourself?!), ale po Wonderworld asi nejlepší, So tired má refrén jak od Sweet, Suicidal man - trocha disharmonie,možná v jiném aranžmá by to byl solidní Heavy metal, jinak pěkné sbory, ale je to nutné zmiňovat? Kapela zní skutečně unaveně, Gary Thain se rozhodl zopakovat své nejoblíbenější výjezdy z předchozích desek, Boxovy linky jsou také nenápadité, Lee Kerslake jen tak z povzdálí udržuje rytmus a Byron? Jako by to celé natočil bez jakéhokoli zájmu za jedno odpoledne. Prostě mu na téhle desce ten projev nějak nemůžu uvěřit. Přes veškerou kritiku to ale není nejhorší deska, jak jsem někde vyčetl. Do průserů z let osmdesátých má daleko a zhruba polovina písní se poslouchat dá, jen tu chybí nějaký výrazný hit. I když pak by to bylo dost nevyrovnané. Je těžké dát jen dvě hvězdy, ale tři už se mi zdají moc ( jedna z mých nejoblíbenějších - Look at yourself - dostala čtyři ), takže dvě a půl, na dalším albu se naštěstí polepšili.
reagovat

V Uriah Heep jako by znenadání někdo zapomněl přiložit pod kotel. Spanilá jízda od jednoho vrcholu k dalšímu náhle drhne. Zatímco Sweet Freedom je dokonalá do posledního cinknutí činelu, tady najednou - bezradnost. Přesto je titulní skladba jedna z nej-nej skladeb UH, a pod jejím dojmem si lze vychutnat krásnou první stranu (LP desky) po bonbónek Easy Road (nemůžu si pomoci, ale myslím, že to zpívá Ken, ne David), i když u nich je to asi jako u tandemu Gabriel-Collins, kde se barvy hlasu navzájem ovlivňují a jsou si pak více podobné. Druhá strana však mi bohužel i po mnoha letech nějak zní jako jedna dost jednotvárná plocha, dodnes si hned neuvědomím, jestli hraje I won´t Mind nebo We Got We. Chybí tam záchytný bod, je to "uriášovská polévka", rozlitá přes celou druhou stranu. Škoda, možná kdyby nemuseli pospíchat s vydáním alba, třeba by inspirace zase přišla. Jinak ale vcelku pěkná věc, bezesporu. Možná určitá krize v klasickém UH soundu byla příčinou stylového odbočení na dalších dvou deskách.
reagovat

Nemyslím si, že by Wonderworld bylo vyloženě unavené album, i když jiskru a tah těch předchozích do jisté míry postrádá, ale není nijak výrazně horší. Mám toto album rád už pro nádhernou titulní věc a rád se k němu často i vracím.
reagovat

WONDERWORLD
Album ve většině hodnoceních jako průměrné otevírá právem titulní skladba "Wonderworld", která je na tomto albu jednoznačně nejlepší a navíc velmi působivá. Přesně ušitá pro Byronův hlas. Myslím, že by se těžko hledal někdo, kdo by tenhle přímo skvostný kousek zazpíval líp.
Po této skladbě přichází hned od začátku našlápnutá "Suicidal Man". Album jakoby se pomalu ale jistě rozjíždělo. Skladba se dere kupředu nabitá energií.
Následující "The Shadous And The Wind" sklidňuje tempo předehrou tichých kláves a dále pak klidným, ale přitom chytlavým vícehlasým vokálem. Přichází opět našlápnutá kytarová "So Tired", která patří na tomto albu k nejlepším.
"The Easy Road" je zajímavá věc nezvykle doplněná orchestrem, kde převládají smyčce, ale pozadu tu nejsou ani dechové nástroje a klavír. Ukazuje se, že David Byron by se neztratil ani mimo své rockové působiště.
Další "Somethink Or Nothing" je však bohužel poslední z pouhé trojice rychlých rockovek, což je na celé album Hard Rockové skupiny dost málo a následuje nudná a chladná "I Wont Mind". Jediné zajímavé v této věci je kytarové sólo na konci, při kterém mám pocit, že k ní ani nepatří. Nuda pokračuje a s "We Got We" jako by Uriah Heep docházel dech a nevěděli, kudy dál. Na začátku slibně rozjeté album ztrácí jiskru, kterou se v závěru celého alba skupina snaží vykřesat zajímavým snímkem "Dreams", ale už se nepodaří rozpumpovat to, co skladba "I Wont Mind" utnula.
Přesto že už album WONDERWOLD nepatří k nejtvrdším hard rockovým záležitostem Uriah Heep, mám ho rád a rád se k němu vracím.
V závěru nelze opomenout obal. Skupina stojící v hudebních pózách sobě vlastním na podstavcích jako sochy je myslím zajímavým nápadem. Považuji ho za jeden z nejzdařilejších obalů Uriah Heep.
reagovat

V březnu 1974 vydávají UH své sedmé studiové album Wonderworld (Země zázraků). Je to poslední album, na kterém na basu hraje Gary Thain, který začátkem roku 1975 ze skupiny odchází (problémy s alkoholem a drogami) a koncem roku 1975 umírá na předávkování. Další z výtečných muzikantů, kteří neunesli kolotoč koncertů, nahrávání a slávy. Velká škoda.

I přesto, že obsazení se od ?Démonů? nezměnilo, je nutno říci, že Wonderworld je slabá deska (aspoň v porovnání s předchozími). Muzikanti působí unaveným dojmem, nápadů ve skladbách je poskrovnu, občas dokonce skupina vykrádá sama sebe (kytarový vyhrávka ve skladbě We Got We, která nás vrací na The Magician?s Birthday). Deska je prostě ve výsledku nevýrazná. UH sice poznáte ve většině věcí po pár vteřinách, ale co je to platné. Není se nakonec čemu divit - UH v první polovině 70 let chrlili jednu desku za druhou a zákonitě musel nastat čas, kdy se to projeví. A ten nastal právě zde.

Z celého LP na mne nejlépe působí hned první a titulní věc Wonderworld. Moc pěkné. Přitvrzená ?Suicidal Man? ujde a z třetí ?The Shadows And The Wind? v hlavě zůstane aspoň závěrečný popěvek, kde se hlasy proplétají přes sebe. Šlapavá ?So Tired? je další z dobrých věcí, které lze na albu najít. Řekl bych, že potom jde kvalita rapidně dolů a do konce se to již moc nezlepší. Nepříliš zajímavá ?The Easy Road? se sirupovitými smyčci a posléze s orchestrem,o něco je lepší celkem našlapané ?uriášovské boogie? ?Something Or Nothing?. Následná věc je utahaná (a přes 6 minut dlouhá) ?I Won?t Mind?, kde snad na konci v posledních dvou minutách zaujme dlouhé Boxovo kytarové sólo (ale stejně se ke konci nudíte). Přichází další nevýrazná věc ?We Got We?, kde, jak jsem psal výše, si sami hudebníci ?půjčují? své staré nápady (možná je to záměr, ale stejně to nepomáhá). Malinko lepší (aspoň chvilkama) je poslední ?Dreams?, která jako druhá skladba na desce přesahuje 6 minut. A když je v konci této věci přimícháno několikrát kříčené ?Dreamer, dreamer? z předchozí desky, jen si člověk v duchu povzdechne při vzpomínce na ?jinou? kvalitu.

Tak to je vše, přátelé. LP Wonderworld jako by trochu charakterizoval název čtvrté skladby ?So Tired? (Tak unaven[i]). Přesně tak na mě celá deska působí. Bez jiskry, bez invence. Není to sice takový průšvih, jak by se podle toho, co jsem až doteď napsal, mohlo zdát. Ale fakt je, že po poslechu (i vícenásobném) vás nic moc nebude nutit, abyste si desku (CD) znovu pustili. A následující mé bodové hodnocení je tedy nevyhnutelné. Tři body.
reagovat