Uriah Heep - Wake The Sleeper

Uriah Heep – Wake the Sleeper (2008)

Asi tomu hodně pomohli předrecenzenti, že jsem od tohoto alba vůbec nic nečekal, možná ani tak jsem od něj nic nečekal, stejně jako před pár lety, kdy jsem si poprvé poslechl Sonic Origami a byl příjemně překvapen, každopádně dle mého to názoru to zase tak katastrofálně nedopadlo. Netvrdím, že album není plné uriášovských klišé, ale co jiného by na něm taky sakra mělo být? Po dvou posleších mi nějaký refrén v hlavě zní, takže zapamatovatelné melodie se snad nějaké najdou i když je mi jasné, že The Spell už tady nikdo nevyklene.
Úvodní Wake the Sleeper považuji za solidní fór konvertujicí s názvem písně i celého alba. Prostě jednou místo obligátního úvodu využili možností nového bubeníka a šoupli tam tuhle zběsilou jízdu. Již při prvním poslechu jsem se těšil na nevyhnutelný závěr a opravdu se dočkal parádní Russellovy kulometné palby. A ty „zvony“ v mezihře jsou fajn.
Následujicí 3 songy jsou klasika a jak říkám, něco mi z nich utkvělo a všechno je na svém místě, Box kváká v riffu i v sólech, Hammondy brumlají. Někdy je to trochu natažené, ale většinou se objeví sympatická změna, která skladbě pomůže: přerušení a varhanní mezihra v Overload, střídání syrové kytary se sbory v Tears of the World či příjemné ztišení v Light of a Thousand Stars.
Heavens Rain má mohutný nástup, pak je to jakási pohádka zase s pěknou mezihrou, nevadí mi a je to včasná změna. Další Book of Lies ve středním rytmu, solidný chorálový nástup do refrénu, věřím, že si v tom ještě něco najdu. What Kind of God – snad poprvé zaznamenávám basu, zní to odlišně, je v tom napětí a solidní tvrdý závěr, ještě kdyby tam Shaw místo klasického „aaaah“ zpíval něco jako „no more future“ byla by to bomba
Ghost of the Ocean – další vykvákaný riff, fakt je to ohranej vtip, ale zároveň trademark, prostě to rád poslouchám, tohle je jednoduše Boxova parketa a Clapton taky hraje furt svoje. Refrén zase střídaný s vícehlasy je solidní a opakovaná mezihra celkem tvrdá, to mají mazlíčci rádi, Russellovi to pěkně šlape, to se musí nechat.
Následujicí Angels Walk With You je opravdu lahůdka, jemný klávesový úvod i nasledujicí tvrdý kytarový riff. Je vidět odlišný rukopis a souhlasím, že toho Bolder mohl vložit víc. Možná vrchol alba a cesta do budoucna
Další „singlovka“ Shadow opět nemá špatný riff i refrén je pěkný, změna rytmu, závěrečné sólo se v riffu pěkně „promenáduje“ a přidaný refrén to dobře ukončuje.
Závěrečné War Child je trochu odlišné a podle mne sympatický pokus o zakončení srovnatelný melodickou úrovní třeba s A Year or a Day. Hlavní riff je dosti nosný a refrén sice hodně přezpívaný, ale já to považuji za libůstku. Čekal bych, že závěrečná minuta bude ještě o něco víc nabušená, ale i tak se tam do crashů pěkně řeže…
K desce jsem přistoupil bez předsudků, je rok 2008, kapela hraje skoro 40 let, většinu toho času je Byron po smrti, Hensley a Lawton jsou jinde. Shaw je Kanaďan, tak mu nebudu vyčítat, že zpívá kanadskou angličtinou. Na desce samozřejmě je vata, ale zároveň i slušné momenty a já pánům děkuji, že to ještě ještě nezabalili, pořád slušně hrajou a natočili novou desku, kterou věřím, že si v playeru nějaký čas ponechám. Když to srovnám s posledními Deep Purple nebo Whitesnake, tak je to plichta.
Moje hodnocení: 3,5 z 5 možných


reagovat

Po letošních novinkách Nazareth, Whitesnake, Asia nebo Glenna Hughese jsem se konečně dočkal i toho osobně nejočekávanějšího studiového alba roku - Wake The Sleeper od Uriah Heep.
Úvodní skoroinstrumentálka svým strhujícím a stupňujícím se tempem dává jasně na srozuměnou, že kapela za 10 let studiového odpočinku načerpala dostatek potřebné energie. Následující Owerload, Tears Of The World a Light Of A Thousand Stars obsahují všechny heep-atributy, patřící k tvorbě kapely v první polovině 70. let, Heaven's Rain - asi nejpovedenější kousek alba - i něco navíc. Book Of Lies v reinkarnovaném střihu pokračuje, další změna přichází se vkusně naléhavou What Kind Of God, která dá snad nejvíc vyniknout spolehlivému Bernie Shawovi. Ghost Of The Ocean je prvním výrazně - i zdařile - riffovým kouskem, Bolderova Angels Walk With You zase první a jedinou pomalejší skladbou, prostou však jakéhokoliv hrozícího balastu. Lanzon i svoji Shadow vyšperkoval dokonalým riffem a závěrečná War Child je důstojnou tečkou za albem, jehož 50 minut je nejpřesvědčivějším důkazem o tom, že Mick Box (spoluautor prvních 8 skladeb) není jen karikaturou sebe sama a jeho kapela není jen svým vlastním revivalem.

reagovat

PaloM @ 06.06.2008
CD sa mi dostalo do rúk pred pár dňami, s hodnotením súhlasím. Je to veľmi príjemný, majstrovsky zahratý melodický rock. V mnohom mi pripomína najlepšie roky U.Heep. V zmysle kvalitného návratu kapely, niečo ako Perfect Stranger od D.Purple. Netreba v tom hľadať priekopnícke novátorstvo. Mňa ako fanúšika "hípov" to veľmi potešilo, radosť počúvať. Po Sweet Freedom a Live 73 dokážem celé vypočuť iba Sea of light, no novinka sa mi viac páči.

merhaut @ 06.06.2008
A podle mě totální průser a hlušina :-) Zcela chybí jakýkoliv chytlavý elegatní melodický motiv, všechno je to lopotné, křečovité, neinvenční, S Uriášema to má společného jen povrchový krycí nátěř, ten ale mě neoblbne ... prošlé zbytky z kdysi špičkové kuchyně ... nejhorší album.

Více na >> odkaz

P.S. můj názor starého uriahopologa

JareX @ 24.06.2008
Docela souhlas, mě se CD velice líbí, ani chvíli se u něj nenudím. Nadherný, čirý hard rock, který mohu, kdykoliv a jakémkoliv množství.
4 hvězdy jak vyšité, nejlepší deska od U.H. od Worderworld !!!!!!