Uriah Heep - Salisbury

Druhá deska ukazuje UH zase trochu jinak než Very \'eavy. Přibývá vlivů z klasiky a mizí blues. Do popředí se jako autor dostává Ken Hensley, který bude na dalších deset let po autorské stránce klíčová osobnost kapely.
Úvodní Bird of prey začíná typicky razantně, klávesový motiv a vícehlasé zpěvy v úvodu jsou to nejlepší z celé skladby. Jinak je samozřejmě výborně vystavěná, na úvod nic lepšího zaznít nemohlo.
The Park je naproti BoP nečekaným kontrastem. Jemné falzety, akustické kytary, spinet a další z nezapomenutelných melodií, tentokrát s krátkou najazzlou mezihrou. Taktéž dobře pojáté sólování - není nutné se předvádět v každém taktu. UH umějí přemýšlet.
Je čas to zase trochu rozjet - Time to live. Ze spolupráce Boxe, Byrona a Hensleye vždy vznikne něco tvrdšího. Jednoduchý riff, chytlavá melodie, sólo...úplně jednoduše vystavěná skladba, jenže to není rozhodující.
To, že UH píší především písně je jasné z hitovky Lady in black. Jednodušeji to snad už nejde. Dva akordy, sloka a \'refrén\' beze slov, opět akustika a klavír. Když někdo umí...
High priestess se zvolna rozjíždí, slide kytary, pak krátké kytarové sólo, další parádní melodie - hlavně druhá sloka s harmonizovanými konci frází.
V protikladu těmto jednoduchým písničkám (to nemyslím nijak špatně, kdyby takhle hráli v rádiích, rozhodně by to nemohlo nikoho urazit a navíc by si leckdo rozšířil obzory o kvalitní muziku) stojí kompozice Salisbury. Autory jsou opět Box, Byron a Hensley, takže je jasné, že si vyposlechneme něco tvrdého a zároveň melodicky a aranžérsky zajímavého. Ale tohle je opravdu ještě někde jinde. Spojení rockové kapely a orchestru zkoušel leckdo s různým úspěchem. Zde to funguje. V šestnácti minutách se toho děje hodně - místy to připomíná filmovou hudbu. Orchestr v hardrockových riffech pomáhá udržovat napětí, obě \'složky\' ale především spolupracují, což se jiným kapelám tak dobře nedařilo. Také musím vyzdvihnout práci rytmiky (Paul Newton - bass, Keith Baker - drums). Skladba je výborně vygradovaná, lepší na konec dát nemohli.
Deska Salisbury je v jistém smyslu ještě hledáním toho správného výrazu, ale o to pestřejší a zajímavější. Snadno se dá ale odhadnout o čem budou UH dál. Přijde ještě mnoho nezapomenutelných melodií.
reagovat

Hned na úvod vypalovačka v duchu nejrychlejších z předchozího alba. Neskutečně působivé riffy/motivy, skvělá práce s vokály , časté změny tempa, dramatičnost a přitom melodičnost - prostě typičtí Uriah Heep.
Následná balada The Park nedosahuje ani zpoloviny účinnosti Melindy či Lucy, působí pouze jako zpestření mezi rychlejšími kusy.
Time To Live je má osobně oblíbená pro několik nápadů - kterých ostatně mají UH vždy na rozdávání. Jak to dělají, že jsou tak působiví a přitom ne až tak prvoplánovitě laciní? Pečlivá produkce + dostatečná sebereflexe??
A je to tady - Hit všech hitů, královna všech českejch tancovaček a zábav - Lady In Black. Nedávno jsem četl povzdech jednoho publicisty, jak strašně tuhle skladbu przněj český zábavový kapely od roku 1971 dodnes. Ano - slyšel jsem těch verzí několik - fakt hrůza. Zdánlivě jednoduchá skladba. JENŽE - zahraje-li ji Agrometal-group z Horní dolní, vyjde z toho těžkoprdelatá povrchní utahaná nemotorná slátanina. Zahraje-li totéž UH, vyjde z toho skvěle gradovaná, odlehčená a zcelajistěvásrozezpívající hymna. Jak to? Kde je tajemství téhle skladby a hudby vůbec? Jaké mikroveličiny hrají roli? Čím změřit a jak precizně popsat umění a talent?
A po klasické HR-UH pecce High Priestess přichází vrchol desky. 16timinutová suita Salisbury. Již monstrózní začátek s dechy (představte si odlehčeného Wagnera) dává tušit, že tady půjde o víc, než pár riffů na poskákání si. A taky že jo. Podle mne povedené spojení některých klasických postupů s hardrockem. Osobně si libuji a nejsem sám. Mimo jiné mne moc dostávají basové běhy v mnoha úsecích, nad nimiž si lebedí někdy jen tiché dechy, někdy plná armáda. Na větší ploše prostě můžete dokázat více - máte-li ovšem talent a Johna Fiddyho, který Vám všechny ty dechy zaranžuje. A to UH bezesporu měli.

Bonusy na reedici Castle records jsou jen 2 - singlová verze High Priestess a skladba Simon The Bullet Freak - která na US a kanadské verzi LP nahrazovala Bird Of Prey. V Evropě vyšla jako B-strana singlu. Dobrá. Dal bych je na desku obě.
Jasné 4 hvězdy.

reagovat

Vskutku parádny pokračovateľ dubutu.

V obmenenej zostave, ale zato s plnou vervou, sa ťažký rockeri vrhli na tú trošku progresu, tak populárneho začiatkom 70-tych rokov.

Slušná prvá strana albumu je zavŕšená absolútnou rádiovou hitovkou Lady in black (ktorú tak okato prerobili Styx v Boat on the river).

Druhá strana platne je samozrejme definovaná predovšetkým skladbou Salisbury, ktorá využíva nejaký ten orchester, ale ide v podstate o slušne nadupaný hard rock.

Rozhodne zaujímavý album.
reagovat

Jednu věc měli URIAH HEEP už na své druhé desce zmáknutou na jedničku. Dokázali dokonale pracovat s náladami nahrávky, potažmo náladami posluchače. Nikdy jsem na tomto albu moc neřešil jednotlivé skladby a Lady In Black se ke své oblibě u CZ zábavkových kapel dostala bůhvíproč. Od úvodního rozjezdu Bird Of Prey (touto skladbou UH zahajovali pro mě naprosto památeční koncert v Hradci Králové v prosinci 87), se všechno odehrává jako ve snu a člověk procitne až s posledními tóny alba do všedního života a chvilku trvá než se zase rozkouká. Uriah Heep meli vše perfektně rozjeté a ten hlavní trumf, který měli ve svých rukách se jmenoval David Byron. Nebylo tehdy moc lepších zpěváků, jestli vůbec nějaký...
reagovat

Výrazný posun oproti debutu. Ubylo jazzových a bluesových pasáží a na řadu přišly vložky klasické.
Bird Of Prey coby otvírak za Gypsy markantně zaostává. Nádherná balada The Park vnese poklidnou atmosféru, Time To Live ji opět vynese. Po nich v českých zemích ze dvou diametrálně odlišných podání populární hymna Lady in Black (tři různé verze: tři různé zážitky). Před orchestrálním titulním opusem se mihne High Priestess, vcelku tuctový hardrock.
Album pěkné, ale pořád mi vrtá hlavou, jak mohou být UH srovnáváni s ostatními "dinosaury"; nemají ani TAK legendární alba, ani TAKOVÝ počet legendárních skladeb.
reagovat

SALISBURY
Naprosto unikátní záležitost!Absolutně nejlepší album skupiny Uriah Heep.
Úžasnej bombastickej nástup - tvrdý kytary a ječivý Byronův výkřik zahajuje jedno z nejlepších -ba přímo jedno z učebnicových alb hardrockové historie vůbec.Bird Of Frey je nadupaná až po samý závěr a na řadu přichází pomalá The Park.Lehounce zahraná i zaspívaná,pomalá,tichá,ale nelze ji přeslechnout.Další věc těžce rozjetá Time To Live,patřící k nejlepším skladbám Uriah Heep - prostě skvost "bigboš" jak má být.Lady In Black,snad nejslavnější záležitost kterou kdy skupina nahrála.Tu jsem znal snad ještě dřív než samotný Uriah Heep.Na tancovačkách jí hrála kdejaká kapela a kdekdo ji zpíval při kytaře.Ale odpíchnem se dál High Priestess s parádním sólem až do samýho závěru.Poslední těžce obávaná Salisbury,věc kterou jsem kdysi vynechával,dnes považuji za absolutní špičku.Skupinu doprovází orchestr.Tehdy dost nezvyklá věc,ale tento záměr je přímo úchvatný.Začátek s dechovými nástroji,Uriah Heep se postupně přidávají a výbušnost na sebe nenechá dlouho čekat.A když se přidá i D.Byron,tak už snad nikdo nezůstává na pochybách,že se jedná o opravdový pilíř tvorby Uriah Heep.Perfektně promyšlená kombinace a souhra orchestru a hardrockové skupiny.Šestnácti minutová skladba ve které se nenudíte s nádherným kytarovým sólem z pozadím dechové sekce.Myslím že tato věcička by měla být(pokud už se tak nestalo)zvěčněna na DVD i s orchestrem.Určitě by to stálo za to,obzvlášt v dnešní době,kdy jsou dá se říct v trendu orchestrové doprovody různých kapel.Nutno však vyzdvihnout,že u Uriah Heep se v tomto případě nejedná o trendovou záležitost,ale o originální věc.Zkrátka,na tomto albu nenecházím jediný slabý místo.Je to absolutní špička.

reagovat

merhaut @ 26.11.2006
Škoda jen, že se už na původní LP vydání nedostala osmiminutová, v duchu titulní Salisbury bohatě rozvitá krásněnka Here Am I. Nejlépe by se podle mne vyjímala před titulkou namísto High Priestess, čímž by Salisbury získala písničko-kompoziční členění, tak trochu v duchu Abbey Road. Naštěstí je Here Am I aspoň přilepena jako bonusovka u novějších reedic dvojky.

Klasická deska UH, kterou se proslavili.. Snad ani není co dodávat, tohle musí znát každý.. Hned první skladba je nádherná vypalovačka s nádhernými vokály.. Hity "The Park" a hlavně "Lady in Black"= no comment. Zajímavý obal- voják sedící na tanku (??)..
reagovat

Po své prvotině UH začátkem roku 1971 vydávají v původní sestavě (Box, Byron, Hensley, Newton) doplněné novým bubeníkem Keith Bakerem svou druhou desku Salisbury. A nutno říci, že se skutečně povedla. Jde o první z pětice klasických LP skupiny.

Už úvodní skladba Bird of Prey na nás nemilosrdně zaútočí kytarovým rifem následovaným vícehlasem (jedním z pozdějších poznávacích znaků skupiny) a ječák Davida Byrona nás nenechá na pochybách, že jeden z nejlepších rockových zpěváků je tady. Tady se začíná formovat to, čemu říkám(e) ?uriášovský? zvuk. Vícehlasy, hammondky, kytarové rify a nezaměnitelný zpěv. - A deska pokračuje přenádhernou baladou The Park - opravdový skvost, dle mého jedna z nejkrásnějších pomalých věcí UH. I po letech, kdy ji poslouchám, mne znovu a znovu přepadne nostalgie (a že už je to skoro 25 let, kdy jsem ji slyšel poprvé). Další skladba je hutná Time To Live o muži, který se po 20. letech vrací z vězení - další klasická vypalovačka. A již je tady nesmrtelná Lady In Black (zvláště v Čechách své doby to byla téměř hardrocková hymna se spoustou více či méně povedených českých textů - jestlipak je někdo, kdo neslyšel třeba ?My jsme chlapci z Moravy a vzali jsme si do hlavy ...?). Nu, věc je to pěkná, ale pro mne právě tím, co jsem výše uvedl, trošku propálená. Řekl bych, že nejzajímavější je na ní, že ji celou zpívá Ken Hensley.

--Druhá strana začíná rychlým 3 1/2 minutovým otvírákem High Priestess a pak přichází 16 minutová skladba Salisbury, podle které je deska nazvaná. To je skutečná perla, ve které se rychlé pasáže střídají s pomalými, krásná, propracovaná věc. Mick Box v druhé polovině v kaskádě svých kytarových sól ukazuje poprvé v celé kráse své kytarové mistrovství. A abych nezapomněl - skupině při nahrávání této skladby pomohl celý symfonický orchestr. Na svou dobu docela odvaha - pro hardrockovou skupinu (ne, že by se to již nestalo - viz např. Deep Purple a jejich Concerto For Group And Orchestra o pár let dříve), ale přece jenom, tady je to něco jiného. Poslechněte si ji a dáte mi za pravdu. Já sám za sebe si vzpomínám, že když jsem ji poprvé slyšel (a v té době jsem byl zapřisáhlý rocker), hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě, cože je to za hrůzu. Jak jen si hardrocková skupina může dovolit použít ve své skladbě žesťovou sekci atd. atd. Trvalo mi dlouho, než jsem to skousnul, ale možná tam leží počátek mého pozdějšího nadšení skupinami Genesis a Yes. Dnes už se tomu jenom usmívám a pokaždé, když Salisbury poslouchám, tak si ji náramně vychutnávám. Doporučuji i vám.

Na závěr hodnocení. Jde skutečně o jednu z klasických desek UH a je třeba ji podle toho bodovat. Nicméně, přece jenom tady ještě UH trochu experimentovali se svým zvukem a teprve na následujících deskách vše dotáhli k dokonalosti. Takže dávám 4 body, abych Salisbury odlišil od vrcholu (dle mého, samozřejmě), který teprve měl přijít. To by nikoho z vás ale nemělo odradit od poslechu této klasiky.
reagovat

dadunka@centrum.cz @ 13.10.2006
prosím kde Salisbury seženu????

Jeden zo štyroch základných pilierov britského (spolu s Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple), ale aj svetového hard rocku svojím v poradí druhým LP zasiahli poriadne hlboko do vôd v tom čase prudko sa rozmáhajúceho art rocku (ach, to bola krásna doba...). Album, podľa mnohých oprávnene považované dodnes za vrchol tvorby tejto stále aktívne fungujúcej, skvelej kapely. Nechcem tu príliš spomínať snáď všetkým notoricky známu Hensleyho (s prepáčením) odrhovačku z každej poriadnej vesnickej (dedinskej) zábavy - "Lady In Black" :-)...
Táto doska obsahuje minimálne tri perly najvyššej kvality: úvodnú dramatickú "Bird Of Prey" s úžasným speváckym výkonom Davida Byrona, krehkú baladickú hensleyovku "The Park" a šestnásť minútovú, art rockovú titulnú, symfonickú suitu "Salisbury". Tak ako u prvej dosky kapely, aj tu sa ešte možno pýtať: Kde je hranica medzi žánrami v hudbe? Je toto art rock, alebo hard rock? Myslím, že to nie je vôbec jednoznačné, v tomto konkrétnom prípade snáď ani celkom podstatné. Dodnes ho uznávajú fanúškovia (väčšinou tí skôr narodení) z obidvoch táborov. Toto LP/CD je proste skvost...
reagovat