Uriah Heep - Look At Yourself

Tam, kde som skončil svoju prvú recenziu, začnem druhú. Kazeta z čias otcovho „mládí“, na ktorej sa nachádzal spomínaný geniálny In rock, skrývala aj druhý poklad. Jedná sa o vynikajúci album uriášov: Look at yourself. Aj tento album som počul vo veku 6-7 rokov. Formoval môj hudobný názor, pohľad na hudbu, vnímanie hudby... Tiež sa mi vynárajú z pamäti krásne spomienky z detstva: úvodná titulná pecka, za �ou nasledujúca druhá piese�, ktorú sme si s bratom radi pospevovali a spolu s �ou aj kúzelnú 6. piese� What should be done, alebo megaopus Júlové ráno, či Byronové geniálne na-na-na v nasledujúcej piesni. Tento skvost sa od skorého detstva zapísal nezmazateľnými písmenami do mojej pamäte, do mojich uší a tak som postupne budoval svoj vkus na podobnej hudbe.

01 Look at yourself: úvod ako hrom. Hardrock, ktorý robí česť svojmu pojmu. Takéto tvrdé kúsky milujem – a pritom v pozícii „otváraku“ albumu – paráda, nič nevie lepšie naladiť na počúvanie albumu ako takáto, skutočne majstrovsky zahraná tvrdá pecka. Myslím, že uriáši by sa kľudne mohli nazvať praotcami power, či speed metalu. Nepíšem, to preto, že Gamma Ray (s fantastickým Scheepersom za mikrofón urobili naozaj dobrý /s originálom však ani náhodou neporovnateľný/ cover tejto piesne. Jednoducho to tempo, neuveriteľná energia, využitie kláves v kombinácii so šialene nadupanou muzikou (okrem spomenutej napr. predovšetkým 5. alebo 7. piese� albumu) sa stali poznávacími znakmi spomínaných štýlov. Ešte keď k tomu pridáme námety textov o boji dobra a zla, mýtické motívy (viď ďalší album Demons and wizards), tak máme vo veci jasné. Všetko skôr spomenuté, Byronov vynikajúci vokál a neskutočné sólo začínajúce približne od druhej minúty, robia z tejto piesne klenot hardrocku.

02 I wanna be free: výborný melodický hardrock. Mnohé skupiny v 80. rokoch, snažiac sa o melodický hardrock alebo melodický rock, skĺzli do nepočúvateľných, gýčových podôb, niekedy aj označovaných ako popmetal. Táto piese� je vynikajúcim návodom, ako urobiť melodický, nenudný hardrock a nespadnúť do podobných hlbín. Šťavnatá hardrocková vypaľovačka, ktorú je radosť počúvať.

03 July morning: úžasná, nádherná, veľkolepá... Už samotný úvod je paráda a to, čo príde potom, ešte graduje. Byronov spev – nerozumiem, ako môže mať niekto taký hlas, takto spievať. Gratulujem, majstre! Samozrejme aj ostatným. Niet čo dodať... Drahocenný klenot.

04 Tears in my eyes: Boxova „slajdka“ to pekne rozbalí hneď od začiatku. Ďalší parádny hardrockový kúsok. A tie Byronove vokály... Brutal! Neskutočne nádherné!

05 Shadows of grief: moja najobľúbenejšia uriašovská skladba a jedna z naj vôbec. Zdrvujúci hardrock od začiatku do konca. Počutie tohto ihneď vybije niekomu (kto si to myslí) myšlienky, že Desmod je rocková kapela. Je to v tom najlepšom zmysle slova beštiálne šialenstvo geniálne zahrané, majstrovsky podané. Človek má až zimomriavky alebo strach. Súhlasím s tým, že blackmetalisti (praví, skutočne praví, najsprávnejší...) môžu len snívať o takej atmosfére, temnote (temnota piesne nemusí vždy znamenať čiernu mágiu, okultizmus... niektoré piesne si to vyžadujú, aby vyzneli temne) a celkovému vyzneniu piesne. Klobúk dolu pred July morning, ale pre m�a je toto uriášovský vrchol.

06 What should be done: veľmi príjemná piese�, ktorá po predchádzajúcej padne vhod. Kapela to pasuje veľmi fajn.

07 Love machine: pri predošlej si trochu oddýchneme a už na nás Hensley a spol. vyrukuje s ďalšou vypaľovačkou. Takto sa robí poriadny klávesový hardrock. Zabudnite na HIM a podobné odpady. Tie Boxove „kudrlinky“ a vyhrávky medzi Byronovým spevom sú neskutočnou pochúťkou pre môj sluch, rovnako ako Kenove sólo na hammmondky.

Kapele sa asi zdalo, že náš sluch priveľmi zaťažila hardrockom, tak ako bonus tu máme jemnú poslednú piese�, kde opäť nemožno neobdivovať Byronov spev. Aj gitara je uchu lahodiaca.

Hardrockový klenot. Elita medzi elitou. Geniálny album geniálnej skupiny.

reagovat

nowhere_man @ 20.01.2013 16:58:32
Jardo: Perfektná recenzia, super. Len jednu poznámočku by som mal - v titulnej skladbe Look at yourself spieva Ken Hensley, pokiaľ sa nemýlim, nie David Byron.

Jardo @ 20.01.2013 17:02:45
nowhere_man: moja chyba - máš pravdu. Je to tak. Spieva to Ken. Vynikajúci cover tejto piesne urobili aj Synkopy.

pito63 @ 20.01.2013 17:26:06
Jardo
Môžem Ti v recenzii opraviť to meno. Ak chceš prípadne k tomu niečo doplniť, zmeniť, pridať, napíš to tu, potom to zmažeme.

nowhere_man @ 20.01.2013 19:30:10
Jardo: Nič sa nestalo, pomýliť sa môže každý. Len zopakujem, skvelá recenzia.

Jardo @ 29.01.2013 21:17:35
Ďakujem Piťo. Nemusíš, nech je to autentické. Sedí tam za tým potom tá diskusia. Pozdravujem.

Mohyla @ 15.02.2013 19:37:07
Toto je pekne napísané! Určit jeden z najsilnejších albumov Uriášov!

Look at yourself je album, ktorým Uriah Heep opäť priniesli o niečo inú hudbu. Myslím to tak, že prvý album je iný ako druhý a tento je opäť iný od obidvoch prvých... Skrátka, vyvíjali sa v rámci žánru veľmi excelentne. Aspo� ja to tak cítim. Tento album priniesol hlavne priamočiare rockové skladby, ale na vysokej úrovni a niektoré z nich aj s progresívnou príchuťou. Úvodná Look at yourself je priamočiary ťah na bránu s úžasnými hammondkami Keny Hensleyho, ktorý si tento song aj odspieval, a takisto skvelými bicími nielen Iana Clarka, ale v závere aj troch členov Osibisa. Potom príde I wanna be free, melodická pekná vec, v závere ktorej to Byron opäť vybalí ako sa patrí. No a nasleduje jedno z vrcholných diel - July morning. Myslím, že všetci tu na progboarde sa už stretli s tým, že je to spolu so Stairway to heaven a Child in time základ rockovej hudby 70-tych rokov. A áno, je to tak. Úžasná melódia, miestami temná, Byronove citlivé vokály, ale aj napäté a k tomu sólo Manfreda Manna robí z tejto skladby jedinečný zážitok. Ken Hensley a jeho hammondky sú nezameniteľné. A ideme ďalej - Tears in heaven je skladba, ktorá mi evokuje slide gitarou Led Zeppelin. Ale opäť tu musím spomenúť úžasné vokály značky UH. David Byron je jednoducho extra trieda. Nasleduje moja najobľúbenejšia skladba albumu Shadows of grief. To je skvelá, temná skladba s riffom, ktorý môžu závidieť všetky metalové kapely. Navyše to, čo predvádza Byron s vokálmi, to som ešte nikdy nepočul. Táto skladba je prvá trieda čo do temnoty aj do vokálov. What should be done je potom taká oddychovka. Príjemná, ale oproti zvyšku albumu obyčajná. Záver patrí vypaľovačke Love machine. A čo bonusy? Tak v prvom rade je to What´s within my heart - krásna akustická baladička chytajúca za srdce. No a potom je tu ranná verzia skladby Why o minutáži 11.18. Tá je takisto úchvatná a ja osobne ju odporúčam počúvať na prechádzke v noci. Takž opäť mi neostáva nič iné len dať plný počet bodov.
reagovat

pito63 @ 11.07.2011 21:11:08
Opäť som si to raz parádne vychutnal, tentokrát v sprievode Tvojich slov.
Aby som sa stále neopakoval, tak pridám spomienku z kúpy tohto albumu. Po prevrate vznikli v Prešove mnohé predajne s CD nosičmi, bohužiaľ, dnes je to o ničom. Pri likvidácii jednej z nich sa mi podarilo zlicitovať cenu remasterovanej verzie "Look At Yourself" (1996) z pôvodných 499,- SK na konečných 250,- SK.
nowhere_man, vÄŹaka za recenziu!

nowhere_man @ 11.07.2011 21:34:13
Ja ďakujem tebe, pito63. Inak s tými CD, ono človek musí mať šťastie. Málokedy sa mi to podarilo, ale najviac práve pri tvojom príklade, čiže keď likvidovali obchod.

pito63 @ 11.07.2011 22:30:11
Jasné, je to tak, niekedy to vyjde cenovo prijateľnejšie, inokedy riadne "zacvakáme". Keď som s tým začínal, zobral som aj knižnú kompiláciu "A Time of Revelation" (1996) a tá bola poriadne mastná. Tu sa mi nepodarilo zlicitovať ani halier. Hovorí Ti to niečo?
Som milo prekvapenĂ˝ z Tvojho pozitĂ­vneho vzĹĄahu k Uriah Heep!

nowhere_man @ 11.07.2011 23:43:41
Time of revelation poznám. Uriah Heep je po Led Zeppelin moja najobľúbenejšia kapela na poli hardrocku, respektíve klasického rocku 70-tych rokov. A preto som si chcel zohnať všetky ich skladby a tým pádom som zhá�al aj Time of revelation. Nezohnal som ho originál, len sprostredkovane cez kamaráta, ale našiel som na �om skladby, ktoré sa inde nevyskytovali. A inak jediná vec, ktorú nikde nemôžem zohnať a po ktorej túžim je kniha od Jeffa Perkinsa o Davidovi Byronovi Born to perform. Do toho by som chcel investovať určite.

pito63 @ 12.07.2011 12:43:40
nowhere_man
Snáď mi niekedy v budúcnosti "pomôžeš" pochopiť genialitu a výnimočnosť Led Zeppelin. Možno je to divné, ale zo silnej britskej štvorky je to formácia, ktorá ma oslovuje najmenej.

nowhere_man @ 12.07.2011 12:46:41
No, ak by som tým prispel k tomu, že Led Zeppelin ťa oslovia, veľmi rád. Určite ich teda zrecenzujem v blízkej budúcnosti. Inak Uriah Heep by kľudne u m�a Zeppelinov tromfli, ale predsa len, zeppelíni mali tak 12 rokov na tvorbu, kým uriáši 40, čiže je jasné, že za tak dlhú dobu mali aj výkyvy kvality. Ale keby napríklad existovali UH len v období 1970-1976, tak by boli samozrejmou jednotkou (bez ohľadu na to, že sa mi páčia aj ostatné albumy, ale Byronova éra je jednoducho top of the world).

pito63 @ 12.07.2011 13:07:34
nowhere_man
To je pre m�a ďalší pozitívny šok! Tak nám to spolu ladí, až mám strach, že za svoju lásku k Uriah Heep "vyfasujeme". :-)
Led Zeppelin - Budem rád! Ak to nepomôže, aspo� konečne zotriem prach s "The Complete Studio Recordings" (1993). :-)
Vrátim sa k Uriah Heep. Pôvodný tracklist je lahôdka, tu nemám čo dodať. Veľmi milo ma prekvapila bonusovka "What's Within My Heart", ale tu sa už opakujem, spomenul som to pri inej recenzii.

Počátek sedmdesátých let se na britských ostrovech nesl v duchu mohutné přívalové vlny hardrocku, který se stal na zhruba šest let v ostrovní zemi určující hudební disciplínou. Byli zde průkopníci (Led Zeppelin, Deep Purple…) Na této hudební vlně se však v závěsu vezly další skupiny, které více či méně zásadním způsobem promluvily do jejího vývoje. Anglická skupina Uriah Heep patřila mezi ty kapely, jejichž kariéra a popularita v první polovině sedmdesátých let šla výrazně nahoru. Počátkem této doby byla nápadná snaha soutěživým způsobem etablovat svoje působení na slunci a proto mohlo vzniknout několik zajímavých a umělecky podnětných alb, které se zapsaly v tom pozitivnější slova smyslu do hardrockové historie. Jedno takové album si právě teď připomeneme…
Uriah Heep měli ve druhé polovině šedesátých let svůj hudební předobraz ve skupinách Gods a Spices. Varhaník, klavírista, hráč na kytary, zpěvák a skladatel Ken Hensley byl uměleckým mozkem skupiny. V Uriah Heep byl řadu let hlavním strůjcem jejich úspěchu a kreativním tvůrcem jejich hudební koncepce. Skupina ovšem procházela řadou personálních proměn. My se ovšem přidržíme sestavy, která je spojována právě s albem, které se stane zdrojem naší zesílené pozornosti.
Na jaře r. 1971 vychází skupině druhé album Salisbury, jež nastínilo koncepci, které se skupina měla striktně držet, ve snaze vyprofilovat vlastní sound. Úspěch, který vydání alba provázel, znamenal masivní koncertování v Evropě a také poprvé v USA. Zde společně koncertovali s kanadskými Steppenwolf a Three Dog Night. To znamenalo nový impuls k další skladatelské práci. Uriah Heep stačili připravit novou kolekci skladeb, které umožnily ve stejném roce (v červenci) opětný návrat do nahrávacích studií Lansdowne Studios v Holland Park, v Londýně, a v říjnu 1971 vychází ve Velké Británii album, které bylo pojmenováno Look At Yourself (Podívej se na sebe). Vtipně řešený obal alba představoval lidské oči a uprostřed formátu byl nalepen lesklý staniol (alobal), který měl nastavit držiteli vinylu jeho vlastní portrét. To vše v šedomodrém tónu, zatímco zadní strana nabízela otištěné texty a v dolní části obalu byla poměrně nenápadně zachycena skupina vlasatých hudebníků…
Producentem skupiny byl opět Gerry Bron a album vychází na labelu Bronze Records.
Na rozdíl od předešlého alba se jejich hardrocková orientace ještě více prohloubila směsí víceméně syrověji pojatých skladeb a rovněž i hlasitost jejich prezentace nabyla na větší intenzitě. Nejen na koncertních vystoupeních, i při práci v nahrávacích studiích.

První skladba LOOK AT YOURSELF byla velmi vhodně dramaturgicky zvolena jako úvodní entrée. Masivní zvuk varhan Hammond a playbackovaných elektrických kytar s dunící baskytarou a dynamickými bicími nástroji se rozbíhá vpřed s vokální podporou. Nosná rocková skladba posluchače strhne hned na první poslech. Pro zvýraznění polyrytmických vrstev přizvali Uriah Heep ke spolupráci Mace Tontoha, Loughty Amarfia a Teddyho Osseie hráče na percussion z etnické skupiny Osibisa, jejichž koncertem v Londýně byli nadšeni. Tato skladba patřila během koncertů k pravidelně zařazovaným číslům, jejichž obliba s přicházejícími léty neochabovala. Není divu, že se stala inspirací pro brněnskou, původně west-coastovou skupinu Synkopy 61, které v první polovině sedmdesátých let velmi zdařile vytvářely vlastní hardrockovou variantu podle modelu Uriah Heep, coververzí Hraj se mnou fér (sólo zpíval Pavel Pokorný).

Druhou skladbu I WANNA BE FREE autorsky zaštítil Hensley. Otevírá ji syrový riff na elektrickou kytaru a potom dochází k nápadnému ztišení, kde pod tichou podporou hammondek Byronův hlas s asistencí Hensleyho vyzpívává jednotlivé, velmi působivé fráze skladby, které jsou rázem jako šlehnutím biče akcentovány elektrickou kytarou. Skladba má nepřeslechnutelné napětí, které graduje až do závěrečného finále, což vytváří velmi účinný dojem.

Třetí skladba JULY MORNING má v sobě vnitřní naléhavost a emocionální přesvědčivost. Podle mého soudu asi nejsilnější kompozice na albu. Kvílivé tóny Boxovy kytary jsou prologem, zatímco po něm následuje podkres hammondek a niterně vyzpívávaná slova emocionálním Byronem. Střídání tichých a hlasitých pasáží se opakuje a přináší kýžený prožitek. Potvrzuje to poetickou polohu věčného hledání nenaplněné lásky…
Hledal jsem lásku na těch nejpodivnějších místech, není kamene, který bych neobrátil. Musel jsem prozkoumat víc než tisíc tváří, ale ani jeden člověk nerozpoznal ten ohe�, co hoří v mém srdci, v mé mysli, v mé duši… (transl. Trans Inter)
Podle mínění odborníků byla tato skladba zařazena mezi tři nejzásadnější rockové kompozice sedmdesátých let (vedle Child In Time – Deep Purple a Stairway To Heaven – Led Zeppelin). Celkem pochopitelně se skladba stává nejvýznamnějším počinem jejich kariéry (i když ne asi nejpopulárnějším). Fascinující byly gradující vokály přecházející do falzetu a nekonečný fade out elektrické kytary, jemuž asistoval Moog synthesizer přizvaného legendárního hudebníka Manfreda Manna. Bylo to poprvé, co Uriah Heep použili tento nový elektronický klávesový instrument, který se od té doby stal součástí jejich nástrojového vybavení.

TEARS IN MY EYES – po předešlé baladě přichází nekompromisní syrový hardrock s elektrickými kytarami a dunivými bicími nástroji. Zcela určitě nejrychlejší skladba na albu. Uprostřed dochází ke zklidnění a lyrická část akcentuje nosné vokály. Použitý wah wah pedal a úderná akustická kytara ve stylu flamenca se stávají důležitými aspekty při vytváření soundu skladby. Určitě další zásadní záležitost na albu.

SHADOWS OF GRIEF je vystavěna jako jistý druh experimentálního pokusu. Výrazně se zde pracuje s náladami a se zvukovými obrazy a opět se střídají syrové a zklidněné pasáže. Snaha o hledání nové kompoziční polohy.

WHAT SHOULD BE DONE první a poslední výrazně odlišná baladická kompozice v níž dostává prostor Hensleyho klavír, a velmi účinné pěvecké sborové aranžmá, které ornamentálně kolorují tóny elektrické kytary ohýbané wah wah pedálem, jenž Box rád používá. Potvrzuje se Hensleyho schopnost pro vytváření působivých melancholických balad, jako protipól agresivně znějícímu hardrocku.

Závěrečná píse� LOVE MACHINE nás vrací zpět na syrovou hardrockovou platformu. Silný riff skladbu učinil oblíbeným číslem na koncertech, kde se skupina dokázala vybičovat k suverénnímu soundu řeřavých kytar, dunících bicích nástrojů a zemité baskytary, podporované varhanami s klenutými a dramatickými vokály.

Třebaže ve druhé polovině sedmdesátých let Uriah Heep začali poměrně rychle ztrácet dech, tady na začátku sedmdesátých let to bylo plnokrevná energie, sevřený tvrdý sound s vynikajícími vokály, které na hardrockové scéně ve vícehlasém pojetí neměl snad nikdo. To byla jejich hlavní devíza.
Speciálně k tomu albu mám blízký vztah, ale i kdybych neměl, i zdravý rozum mi říká 5 hvězdiček!
reagovat

Elvis @ 18.06.2011 23:36:03
K tvému zdravému rozumu se přidávám,od začátku do konce geniální hudba a největší orgasmus mi přináší Byronovo Na na na ná na na ná ná v Tears in my Eyes.Něco neuvěřitelnýho!!

Look at Yourself bylo hned po Best of z r. 1977 první, co jsem slyšel od UH a okamžitě mě dostalo. Tak trochu jsem sice byl připraven z toho, co jsem o ní četl v profilu UH v Muzikusu, ale stejně...
Razantní nástup titulní písně se nese v dusavém rytmu, který je typický pro mnoho skladeb této kapely. Refrén a vyhrávka po něm se okamžitě zarejí do paměti. Skladba má takovou zvláštní, jakoby děsivou atmosféru, kterou ještě umoc�ují bicí, které jsou neustále v pohybu a vícehlasy, které ale mají UH vymakané už od první desky, nehledě na zběsilé Boxovo sólo.
I wanna be free je jedna z mých nejoblíbenějších písní z celé tvorby kapely. Opět začíná 'výbuchy', tentokrát zmírněnými rozklady v hammondkách. Přichází náhlé zklidnění a dvojhlasý zpěv. Jestli něco UH umějí naprosto dokonale, tak jsou to melodie. Chytlavé, zapamatovatelné, ale rozhodně ne tuctové nebo vyloženě vlezlé. I wanna be free opět vrcholí 'bordelem' a Byronovým ječákem. Opět vydařené kytarové sólo, místy zharmonizované.
A je tu July morning. Tady není co řesit. patří ke klasickým hard rockovým hymnám. Byron tu předvádí moc pěkné kousky jak ve výškách, tak ve slokách, kde vynikne jeho jemný, vpodstatě nerockový hlas. Naléhavý motiv, který se objeví po dozpívání textu, nás provází až do konce, je po několika repeticích obohacen moogovým sólem, které hraje Manfred Mann. Moog lítá ze strany na stranu a skladba působí jako by nikdy neměla skončit (vydržel bych to poslouchat ještě jednou tak dlouho).
Vypalovačka Tears in my eyes je takové odlehčení, ozvou se i akusticé kytary a falzety a celé se to příjemně poslouchá.
Shadow of grief je další 'děsivou' píní na této desce. Kapela si pohrává s jednoduchým hypnotickým motivem, mění dynamiku a pak to rozjede naplno. Skladba je plná nečekaných zvratů, vyhrávek, typického 'dusání', zklidnění...několikrát se zdá, že skončí, ale vždy se to zase znovu nakopne. To co předvedou sbory krátce před osmou minutou, je nádherná kakofonie, navíc takhle vysoko....
Konec desky už ale není taková síla. What should be done je sice příjemná klidná věc s klavírem, ale nic výrazného. Taktéž Love machine, i když u té za to může konec - člověk by čekal jinačí vrchol při poslechu tak kvalitní desky. Jinak to vůbec není špatná píse�, na Live in January zní o moc lépe. Možná, kdyby byly písně na desce v jiném pořadí...ale to nemá smysl řešit.
Teď už si ji sice tak často nepouštím, ale stále je to pro mě jedna z nejzdařilejších desek UH.
reagovat

pito63 @ 02.04.2010 12:48:56
Veľmi vydarený album! Pre m�a silný od začiatku, až do konca...
Osobne mi sadla bonusová skladba What´s Within My Heart.

PaloM @ 02.04.2010 15:17:09
Piťo, to bola moja prvá kúpená štúdiovka - CD s Uriah Heep, lebo ju mám najradšej. Asi to spôsobil český song Hrej se mnou fééééér >> odkaz Mám neaké staré vydanie, zvuk je zlý.

pito63 @ 02.04.2010 15:47:15
Paľo, ja mám to vydanie z roku 1996. Zvuk posúdiť neviem, nikdy som sa tak na nahrávky nepozeral.
Tí, čo to tu trošku sledujú, tak mohli vycítiť, že túto kapelu milujem. Písal som to už pri Black Sabbath, v jednom mojom pokuse o recenziu, ale nikdy žiadnu skupinu neodsúdim a nezatratím kvôli personálnym výmenám, nevydarenej nahrávke, kritike médií, okolia i samotných fanúšikov. Uriah Heep sú pre m�a nedotknuteľní a v obľúbenej polici hard rocku tým, čo pre progresivistov a art rockerov Genesis, Yes, Pink Floyd a ďalší.

PaloM @ 02.04.2010 16:43:47
Jasné Piťo, rozumiem ti. Aj u m�a bol vždy na prvom mieste obsah, až potom technická kvalita. Toto je obdivuhodná skupina, ak keď mala niekoľko slabších chvíl.

luk63 @ 02.04.2010 16:45:52
Mám tuhle desku taky moc rád už skoro 40 let. A jenom pro zajímavost: v Karlovaých Varech existuje výborný revival. Na jejich koncertě stačí zavřít oči a jsem 40 let zpátky někde na britských ostrovech :-). Neznám lepší revival (asi jakýkoliv kapely, nejen UH). Pro zájemce odkaz >> odkaz

martin69 @ 19.07.2010 19:56:55
Pro mě vrchol tvorby Uriah Heep . Mám ji nejraději .

chameleos @ 21.02.2011 22:16:43
Pravda,pravda,v poslednej dobe ich počúvam skoro komplet a musím uznať že "trojka" je asi ich vrchol. Jasne že, July Morning,je July Morning ,ale mne sa najviac páči Shadows Of Grief - má to "drive" .Ďalšie Top sú pre m�a : Wizard,Gypsy,Rainbow Demon,Salisbury a aj dokonca The Other Side Of Midnight a Wake The Sleeper ./ Ešte jedna zabudnutá skladbička Pilgrim /

Úvodní motiv ukradený od Deep Purple, klasické kadence bicích, divoké klávesové běhy, nezaměnitelné vokály v pozadí - aneb Look At Yourself - úvodní vypalovák další výborné desky UH.
I následující skladby nesou pečeť špičkové muziky. Poctivý hardrockový spodek, důrazné a nekomplikované rytmy, vznosné juriášovské zpěvy, silné melodické linky, pečlivá práce s hudebními nápady a absence hluchých míst.
Jsem zastáncem teorie, že dobrá muzika se dá někdy udělat i bez geniality - prostě se mírně nadprůměrný melodický nápad hodně dlouho zpracovává a vylepšuje, přivěšují se na něj nápadečky a motivky, zapracuje se s dynamikou a poctivě a s chutí se to celé zahraje. Vznikne tak hudba, kde je slyšet pečlivost, zaujetí a poctivá práce. Líbí se Vám, i když uznáváte, že melodicky to není Yesterday, technicky to nejsou Baker s Hendrixem a energií nesoupeříme s GFR. Máte-li k tomu alespo� dva prvky (zde klávesy a vokály), které skupinu ihned odliší od konkurence, můžete mít vyhráno - přijdete-li ve správný čas. A ještě jedna věc je nesmírně důležitá - i přes vnější podobnost a jednotný styl skladeb je každá z nich navýsost osobitá a nezaměnitelná. Nehrozí nuda či slití do beztvarého celku. Podle mne hodně zásadní problém mnoha jiných skupin.
Jo. Dobrá muzika - snad se nikdy nestane, že bych si ji neposlechl s opravdovou chutí.
Deska dostává poctivé 3 hvězdy, což u mne je hodně. Nemůže dosáhnout tam, kam dokonalé nadčasové opusy Lady In Black, Salisbury, Lucy Blues a Come Away Melinda posunuly první 2 alba skupiny, ale nemůže být každý den supersvátek. A desetiminutová July Morning se svými fantastickými klávesovými motivy od páté minuty dále (hlavně ten konec - ach) jim (přiznejme)téměř šlape na paty.

Poznámka nakonec - klasické vydání na CD - Castle Classics z roku 1990 - zvuk nic extra, bonusy - nula.
reagovat

merhaut @ 09.11.2007 22:32:34
"Úvodní motiv ukradený od Deep Purple" - kterou skladbu ti to připomíná? Mě žádná nenapadá ...

Filozof @ 17.11.2007 14:46:45
:-) pusť si úplný začátek Deep Purple (III). Úplně stejný postup (či motiv - jak kdo chce).

merhaut @ 10.11.2007 23:41:00
Kuš :-) To není žádný motiv, to je jen startovní vteřinový břinkobrnk, jakých jsou rozesety v rocku tisíce, to bys mohl říct, že ty bicí v předehře ukradl párplům Santana ...

Filozof @ 17.11.2007 14:45:04
Já o žádném další použitím takového motivu nevím, ale Santanu znám jen pár alb. Jestli je ještě někde jinde, fakt nevím - u těch cca tisíce věcí co znám ne. Ale při těch milionech alb...

Slušnú pozíciu skupiny po dvoch albumoch by sa patrilo potvrdiť tretím albumom.

Od úvodných behov v Look at yourself po záverečnú notu Love machine ide o klasické hard rockové dielo so všetkým, čo k tomu patrí. Veľa sa (aj tu) popísalo o July morning, ku väčšinovému názoru sa pripájam. :)

Výborná jazda veštiaca ďalšie horizonty.
reagovat

Look At Yourself = naprostá klasika žánru a asi nejlepší album URIAH HEEP.
Každá ze skladeb je perfektním vybroušeným diamantem, na který ani po dlouhých letech nepadl prach. Překvapivě je pro mě asi zajímavější druhá strana alba. Nejsou na ní snad lepší songy, ale víc mě bere za srdce. Ten kytarový rozjezd skladby Tears In My Eyes, mě zní v uších kdykoli si na toto album vzpomenu. What Should Be Done považuji za téměř nejlepší na albu. URIAH HEEP v ní představují nádhernou paletu zasněných nálad a při poslechu mě z této parády vytrhne až rozjezd závěrečné Love Machine. A ten Byron - to je něco!
Jestli ještě někdo nezná URIAH HEEP, tak toto album doporučuji za všechna ostatní.
reagovat

Pro mne zcela pominutelné album nebýt July Morning, v níž Hensley předvádí to samé co Blackmore v Child In Time. Zbytek jsou lehce nadprůměrné hardrockové skladby, které mohly být nesmírně populární v době svého vzniku, ovšem nadčasovost si nezachovaly. Možná pro pamětníky zásadní kus, já však nejsem pamětník.
reagovat

Dick Steel @ 18.01.2007 00:00:00
Co je to za nesmysl? Vždyť Blackmore hraje na kytaru a ten druhej hraje na klávesy ne?

Veru, jeden z najlepších albumov Uriah Heep, zavalí ma ťažkou nostalgiou, akonáhle sa hromovo ohlási titulná skladba.
Jediným kvázi slabším miestom je predposledná skladba "What Should Be Done".
Prvotriedny hardrockovĂ˝ album.
reagovat

Zdeněk @ 21.02.2006 00:00:00
Ale kdepak nejslabší,What Should Be Done je jenom
krásným komorním protějškem hard-rockových
kusů téhle desky.Jinak souhlasím,když se ohlédnu
zpět po tvorbě Uriah Heep,tohle album je si vrchol

"LOOK AT YOURSELF" je jednoznačně nejlepší co kdy UH spáchali. Není tam snad vše pro co je milujeme?? Opusy "July Morning", "Tears..." nebo magnificentní "Shadows..." jsou nesmrtelné. Zvláště posledně jmenovaná má nádherně temnou atmosféru, kterou můžou severští blekoši nebo přímo mistři COF jenom a pouze závidět!! Geniální záležitost! Zásnuby art rocku s hard rockem...!!
reagovat

Vynikajíci tvrdá a rychlá deska. Hammondky.. tak trochu mi připomíní staré Deep Purple.. Na obalu originálního LP té doby byla hliníková folie (zrcadlo) krásně korespondující s názvem desky "Podívej se na sebe".. Když se v době největší slávy ptali Blackmorea který zpěvák by mohl nahradit Gillana, resp. kterého by si on přál na jeho místo v případě jeho odchodu, řekl: Byron z Uriah Heep nebo Robert Plant z Led Zeppelin..
reagovat

Na podzim roku 1971 vychází v pořadí třetí LP UH. Sestava stejná jako u předešlé desky, pouze na postu bicích je další změna - bubeník Ian Clark (kterého můžete slyšet pouze na této desce - na další již jej nahradil Lee Kerslake).

A už uvodní jízda Look At Yourself - to jsou klasičtí UH. Výborná šlapavá věc- Po rockové I Wanna Be Free přichází to nejlepší z desky. July Morning (Červencové ráno) je klasika všech klasik. Od úvodních tónů hammondek ke kterým se přidá kytara - přes zklidnění, které přinese David Byron svým zpěvem - až po frenetický závěr, hudební extázi, kdy vás hradba nástrojů téměř zavalí. Když si téměř po jedenácti minutách oddechnete, nelze říct nic víc než - nádhera. A i tak nadnesené slovo jen nedostatečně vystihuje, to co člověk právě slyšel. - Slide kytara na začátku Tears In My Eyes malinko přivane dech Led Zeppelin, ale skladba sama vás nenechá na pochybách, že se jedná o UH. Nadupaná a složitější Shadows Of Grief, klavírem začínající What Should Be Done s bluesovou náladou a téměř rock?n?rollová (ovšem po uriášovsku) Love Machine - a LP Look At Yousrelsf je za námi.

Co dodat. Tady už je všechno jasné. UH přitvrdili a jejich zvuk a aranže se již ustálily. Dávám 4 body (jinak to nejde), kdybych mohl, tak ovšem přidám navíc 1/2 bodu, když za nic jiného, tak za July Morning.
reagovat