Uriah Heep - Conquest

Jediné album Uriah Heep so spevákom Johnom Slomanom a zárove� posledné album s Kenom Hensleym. Nedalo mi nevšimnúť si, že väčšinou prevláda negatívne hodnotenie albumu i speváka. V mojom osobnom rebríčku tvorby Uriah Heep je tiež toto album medzi tými najmenej obľúbenými, ale vôbec mi nepripadá zlé a raz za čas si ho vypočujem. Takisto spevák je podľa m�a najslabší z tých, ktorí sa v kapele mihli, ale nie je to žiadna katastrofa. A hudba? No return je zvláštna skladba, ktorá mi v podstate v ničom nepripomína Uriah Heep. Imagination už tu má náznaky, má peknú melódiu a skvelú basovú linku. Feelings je jednoznačne najlepšia skladba albumu, pozostatok z éry Lawtona. Krásna melodická vec, potenciálny hit. Fools rozbieha pekná gitarová predohrávka a nakoniec celá skladba sa podarila. Skladby Carry on a Won´t have to wait too long ma až tak neoslovili. Skladba Out on the street sa však podarila a patrí k najlepším na albume. Záverečná It ain´t easy je pekná balada, avšak niečo mi v nej chýba. Album obsahuje päť bonusov. Zostava z tohoto albumu nahrala tri z nich - singlové skladby Love steeler a Been hurt (ďalší pozostatok z Lawtonovej éry a je to poznať) a outtake Lying, celkom zaujímavá poprocková skladba. Po odchode Kena Hensleyho kapela s klávesakom Gregom Dechertom vydala singel, ktorý je takisto v bonusoch. Tvoria ho skladby Think it over, vydarená skladba, ktorú uriáši nahrali na ďalší album znova v novej zostave, a My Joanna needs tunning, ktorá sa mi veľmi páči, hoci stále neviem prečo. Jednoducho je taká príjemná. Takže celkovo Conquest je album rozhodne najslabší v ére Kena Hensleyho, ale nájdem si tam dobré skladby a skrátka prepadák to pre m�a nie je.
reagovat

pito63 @ 30.07.2011 13:38:10
Album, ktorý som donedávna takmer vôbec nepočúval. V súčasnosti sa k nemu vraciam vďaka recenziám na Progboarde. Môžem súhlasiť s recenzentom, že je to najmenej vydarená štúdiovka s Hensleym, domnievam sa však, že John Sloman na tom nemá hlavnú vinu...
nowhere_man, vÄŹaka za "Conquest"!

Hlavný problém Conquestu je spevák John Sloman. O to viac mi je ľúto, že album kompozične nie je prepadák, akoby sa na povrchné počutie zdalo. Úvodná No Return ma znechutila. Neodvratne pripomína karikatúru na Supertramp. Mizerný hlasový prejav speváka nevylepšia ani štandardne dobré zbory. Imagination – výborná skladba, totálne znehodnotená spevákom. Akoby využili služby Hviezdnej roty z práve prebiehajúcej Superstar. Feelings je najlepšia skladba s hitovými ambíciami. Treba poznamenať, že ju povyšuje najmä skvelý refrén so zbormi, ktoré zachra�ujú, čo môžu. Fools má nádherný gitarový úvod a tým si ma získali. Zvykám, si, že Sloman kazí, čo sa dá, ale zbory a skvelé inštrumentálne medzihry eliminujú zlý dojem zo sólo vokalistu. Uvrieskaná Carry On je najslabším článkom reťazca. Won't Have To Wait Too Long a Out On The Street: bez výhrad ku kompozícii, spevák však nadobro pochoval druhú menovanú skladbu. Príšerné ! O záverečnej It Ain't Easy platí to isté: kvalita kompozície je znehodnotená mizerným spevákom. Na vydaní CD De Luxe je 5 bonusov, o ktorých platí to isté: skladby sú dobre komponované, ale spevácky výkon...

Po prvom vypočutí som mal v pláne zadupať pod čiernu zem a prideliť jednu hviezdičku. Ešte aj názov je provokačný, lebo trapne kontrastuje s obsahom. Conquest – dobyté územie, podrobenie. Ani náhodou si ma nepodrobil !

Sú tu však songy, kotré stoja za zapamätanie: Feelings a Fools.

Dve hviezdy so silným varovaním.

reagovat

Po odchodu Lawtona a Kerslaka učinil Ken Hensley svůj druhý (a poslední) pokus pokračovat s kapelou pod původní značkou. Přibral bicmena z Earthbandu a jako hlavní akvizici frontmana z Lone Star. Záměr dobrý, výsledek však z různých důvodů na půli cesty. Nicmémě nevěřte kecům, že tohle je nejhorší deska Uriášů - není. Jsou to ty, které přišly až po ní(bez rozlišení - všechno jsou to neuvěřitelné sračky). Tohle je zajímavý pokus o spolupráci se zpěvákem, který tak úplně nenaplnil Kenova očekávání (asi hlavně při interpretaci starých fláků), ale propadákem tahle deska taky není. Slomanovi je vytýkáno přílišné "funky" frázování, což ostatně na desce opravdu uslyšíte, otázkou je zda je to chyba. Když si odmyslím ty dvě ohavné Bolderovy věci (4. a 8.), album je docela snesitelné a Slomanův zpěv mi přijde docela originální. Jen se prostě nesešli v tu správnou dobu. Nebudu pitvat po skladbách, dávám 2,5 se zaokrouhlením dolů. Sběratelům a fandům ovšem doporučuji, oproti předchozím třem albům je tohle docela originální, i když někde jinde než "Classic Heep".
Touto deskou, po jejímž vydání odešla duše souboru Ken Hensley, pro mě historie kapely končí. Věřte, že kromě nově vydaných rarit a bootlegů z období před 1980 je poslech kterékoli následující desky kapely ztráta času.


reagovat

martin69 @ 31.01.2010 13:54:06
catcer : nevěřím ,nemyslím že poslech dalších desek je ztráta času ,alespo� pro mně teda není .

Lothian @ 01.02.2010 10:15:31
NaprostĂ˝ souhlas s Catcherem.

rozhodně lepší počin, než-li pozdější Abominog. Sice základy skladeb zustali s předcházející demo nahrávky pro čtvrtý album s Johnem Lawtonem, který nakonec ze skupiny po neshodách s Kenem Hensleym odešel, kterého pak nasledoval i Kerslake.
Skvělé album, od prvopočátních tonu No Return, až po nádhernej slaďák It Ain't Easy, jakoby přednaznačoval konec Hensleyho u Uriášu. Nemusím sice dvě skladby a to Carry On a Won’t Have To Wait Too Long, jinak i s bonusovými songy, 4,5.
reagovat

V podstatě souhlasím se svým předřečníkem. Byla to první LP od UH s kterou jsem se cca v roce ´81 potkal. A podotýkám, že se mi vůbec nelíbila, byl jsem totálně ponořen do NWOBHM! Všem doporučuji debatu u Sweet Freedom "Filozof/Antony", nechám to na Vás. V posledních letech objevuji ´70.léta a UH především, bohužel časově opačně. Pro mě tedy teď už výborné, melodické album. Trochu mě nudí "Imagination", ale celkový dojem to neruší. Tedy, k seznámení s UH určitě ne, album je dobré, ne zásadní, ale pro mě excelentní přírůstek.
reagovat

13. studiovou desku Conquest vydává skupina začátkem roku 1980. Jde o počin, který spousta fanoušků skupiny dodnes pokládá za jeden z nejhorších v historii Uriah Heep. Dle mého názoru k tomu ale není důvod.

Před vydáním desky proběhlo ve skupině malé personální zemětřesení, kdy odešel zpěvák John Lawton a s ním i dlouholetý bubeník Lee Kerslake (který se ovšem hned po Conquestu vrátil zpět). Jako bubeník přišel Chris Slade (ex Manfred Mann?s Earthband) a na zpěvácký post John Sloman (ex Lone Star). Zvláště druhá výměna se stala zdrojem problémů. John Sloman byl (a je dodnes) dobrý zpěvák, ale přece jen se značně jiným výrazem, než na který byli fanoušci skupiny zvyklí. Kromě toho přišel do něšťastného období skupiny, která koncem 80. let přešlapovala na místě a k dovršení všeho zlého si velmi nepadl do noty s hlavní skladatelskou osobností, jíž byl klávesák Ken Hensley. Ten byl velmi nespokojen jak s interpretací starých věcí UH na koncertech, tak s tím samým na desce Conquest. Atmosféra ve skupině tedy byla při natáčení této desky slušně řečeno na bodu mrazu.
A přes to všechno na mě Conquest nepůsobí vůbec zle, dokonce ani po letech (spíš naopak). Nemohu si pomoct, ale duch Uriah Heep cítím i při poslechu této desky (což se rozhodně nedá říci o jejich následujících deskách). Pod většinou věcí je opět podepsán Hensley, dvě jsou z pera basového kytaristy Boldera a na dalších dvou se podíleli jak oba výše zmínění, tak i Mick Box. Pravda, Conquest neobsahuje žádný výrazný hit, ale Hensleyho Feelings a Bolderovo Fools jsou vynikající skladby, za zmínku jistě stojí i No Return, Carry On a já osobně mám rád i Bolderovo ?doják? It Ain?t Easy s malinko pompézním závěrem, kterým deska končí.

Co z toho všeho plyne. Nelze mi, než desku Conquest doporučit. Jistě nejde o zásadní dílo UH (pro takové musíte jít do první poloviny 70. let), ale rozhodně nezklame. Jen snad nedoporučuji sehnat si desku jako první od UH. Člověk, který skupinu nezná, by o klasickém soundu UH přece jen mohl získat nepřesnou představu.
reagovat

GMvW @ 18.01.2005 00:00:00
Souhlasím s tím, že Conquest je poměrně dobrá deska (vlastně poslední) a dokonce si myslím, že právě zpěvák Sloman se svým osobitým projevem do Uriah Heep hodil. Škoda je také dvou vyloženě špatných skladeb (1. a 2. na druhé straně desky).