Ten Years After - Watt

Ten Years After - Watt - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1970

Tracklist:

1. I'm Coming On - 3:48
2. My Baby Left Me - 5:23
3. Think About the Times - 4:43
4. I Say Yeah - 5:17
5. The Band With No Name - 1:37
6. Gonna Run - 6:02
7. She Lies in the Morning - 7:24
8. Sweet Little Sixteen (live) (Chuck Berry) - 4:09


Obsazení:

Alvin Lee - guitar, vocals
Leo Lyons - bass
Ric Lee - drums
Chick Churchill - organ

 
03.05.2018 horyna
5 stars

Ten Years After je skupina s bluesovým srdcem a rockerskou duší.

I přes nezpochybnitelné kvality předchozí nahrávky Cricklewood Green je pro mě osobně právě deska Watt jejich nejlepším dílem. Samozřejmě se to může lišit momentální náladou a očekáváním, případně ještě předpokládaným decentním stylovým posunem, ale z vrcholného albového čtyřspřeží, které bylo vydáno během pouhých dvou let (neskutečné, 2 roky a 4 geniální alba), mi Watt přijde nejfamóznější. Není až tak syrové a neučesaně bluesové jako bylo kupříkladu Stonedhenge, ale na druhou stranu je variabilita jeho nejsilnější zbraní. Částečně už naznačuje, kudy se chce Alvin vydat na nahrávce příští.

Už hypnotický startér I'm Coming On, posazený na geniálním Alvinově riffu, dravé Rickově bubenické předváděčce a dlouhatánském sólu stojí za pozornost. My Baby Left Me jde ještě dál. Otevřou ji akustické kápance spolu s Leeovou dominantní basou a skladba pomalu pouští žilou. V jejím závěru se rockuje, jazzuje a sóluje, jako by se kapela zrovna utrhla ze řetězu.

Následující Think About the Times už žádný komentář nepotřebuje. To je prostě urozená nádhera. Stejně jako další, bluesově drsná dupárna I Say Yeah. Jedním z vrcholů alba je pro mne kraťučká instrumentálka The Band With No Name, ve která si kapela vystáčí s pár notičkami a svou naléhavostí a muzikálním citem řekne vše podstatné.

Dalším vrcholem a typickou TYA skladbou zároveň je šestá Gonna Run. Přesně pro tento typ skladeb byla kapela publikem milována. Geniálně jednoduchá, avšak instrumentálně famózní a hlavně nápaditá bluesovka z kategorie nezapomenutelných. She Lies in the Morning je taková pohodovější, melodicky zpěvná píseň, která tuto kolekci podmanivě dobavuje dalšími odstíny. A nakonec tu ještě máme živý Berryho cover Sweet Little Sixteen.

Ten Years After po několik málo let stáli na vrcholu blues-rockového piedestalu, který oni sami kdysi pomáhali vybudovat. Je pravdou, že ten jejich se krátce po této nahrávce začíná povážlivě bortit, avšak odkaz, který našim otcům a jejich dětem zanechali, se bude ještě dlouho předávat dalším pokolením.
reagovat

PaloM @ 03.05.2018 09:59:35
..."odkaz, který našim otcům a jejich dětem zanechali, se bude ještě dlouho předávat dalším pokolením."
horyna, rád čítam tvoje postrehy.
Záver ma rozosmial. To som v minulosti veľmi často počúval, ale nie v súvislosti s hudbou :-))))
Sranda musí byť - a ďakujem za pripomienku.

K albumu Watt, aj ostatnej diskografii nemám čo nové povedať. Pre mňa je to jasná voľba, mám 60. a 70. roky TYA v zbierke na CD nosičoch.

northman @ 03.05.2018 10:18:35
Ten Years After mám spojené s trojicí desek Stonehenge, Ssssh a Cricklewood Green, přičemž nejradši mám prostřední album. Watt už se mi tak nelíbí. Z Cricklewood Green pochází jejich nesmrtelný hit v podobě Love Like Man, tenhle hit hrála v té době každá tancovačková kapela. Díky za připomenutí.

pinkman @ 04.05.2018 09:50:41
Nepochybně jedna z jejich nej nahrávek. Vesměs všecha alba TYA jsou kvalitní, ty pozdější ale rychle zestaromodněli.

04.02.2017 jiří schwarz
5 stars

Mé nejhranější album v posledních 45 letech. Začalo to mejdánky tak ve druháku na gymplu, ploužáček Think About the Times, potemnělá místnost bytu nebo chalupy.... Pravda (jak jinak u člověkových nej... desek), Watt byla má první kazeta s TYA. Za objev TYA vděčím spolužákovi Kubovi, resp. jeho tátovi, který to měl (jakož i komplet Beatles, Joplinu, Hendrixe, Floydy ... děkuju celoživotně).

Stačí mi první riff (ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá) otvíráku I'm Coming On a mám nirvánu. Krása rockového riffu na úvod (ve většině skladeb zde), který se pak rozvíjí nejrozmanitějšími směry - tu do rockové (otvírák, I Say Yeah) či rock'n'bluesové, tu do najazzlé improvizace (Gonna Run), to vše dávno před vypuknutím jazz-rockové módy. Ozve se i názvuk radostného liverpoolského soundu (She Lies In the Morning). Ta posledně zmíněná skladba je geniální - od písňového tématu k čistě rockové improvizaci, která pak s pozvolnou změnou tempa přejde do jazzrockové. A pak se zase vrací ozvěna rockového tématu. Ta pozvolnost změny tempa je vůbec typická pro tohle album - další příklad pomalu se rozjíždějící skladby je My Baby Left Me. Obrovský pokrok kapely za 3 roky od prvního klasicky rock'n'bluesového alba. Watt jakoby ohlašoval, co naplno přinesou v muzice naplno až další léta.

Album má dost specifickou atmosféru (myslím i mezi jinými alby TYA). Alvin nebyl velký zpěvák, lehce přiškrcený, dutý hlas, ale přesto tady tak důvěryhodný, mám rád jeho barvu - je v něm trochu frustrace, trochu rock'n'bluesové drsnosti, ale i něha, citlivost. Jeho kytara na vrcholu melodické invence, bez extrémně složitých či dlouhých sól (byť je uměl, jak známo, skvěle), je to často spíš citovka, než nějaká exhibice. Podpořeno skvělým muzikanstvím zbytku kapely - je na nich vidět, že prošli jazzem, kde se musí zkrátka trochu umět (ukazujou to už na 1. LP TYA, zvlášť na Lyonsově baskytaře je to znát). Poslední klasický rokáč, Sweet Little Sixteen, měl asi desku ještě víc oživit, byl použit záznam z festivalu na Isle of Wight. Mám za to, že tahle klasika byla nahraná ještě lépe jinými kapelami, a taky samotní TYA to uměli mnohem lépe.

Kapelu jsem v Praze viděl celkem 4x. Prvně ještě s Alvinem, tuším v r. 1991, v holešovické Sportovní hale - ten koncert se mi líbil vlastně nejméně. Za to další, v klubech, byly neskutečné (Joe Gooch byl skvělá náhrada za Alvina), obrovská energie a radost z hraní (to jsem postrádal na tom prvním koncertu). Po jednom koncertě jsem si nechal podepsat nové CD (Now z r. 2004) a říkám Lyonsovi (ten de facto vedl kapelu v té době), že je mi divný, že nikdy nehrajou na koncertě nic z Wattu. On říká, dyť hrajem, dyť jsme dali Good Morning Little Schoolgirl, a já jen protočil bulvy - oni neznali vlastní diskografii (ta skladba byla pochopitelně na Sssh o rok dříve)! Pak další koncert, a zase nic (myšleno z repertoáru z Wattu, jinak samozřejmě výborný). Ale... pak jsem se přece jen dočkal! 7.10.13 sedím na balkóně Lucerna baru, asi 10 m od jeviště, nachystaný se zakoupeným kelímkáčem na stole, pokuřuju, a vtom chlapíci vyběhnou a bez jakýchkoli dlouhých keců vypálí to svý ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá, a já byl v sedmým nebi, nejštastnější člověk na světě. Nádherný koncert, od začátku do konce. Jen ta dojezdná toho koncertu byla trochu posmutnělá - povídám si u piva s Rickem, bubeníkem, bráchou Alvina, o jeho nedávné smrti ve Španělsku (jestli si to dobře pamatuju, umřel na plicní embolii po celkem banálním zákroku kvůli arytmii).

A poslední dovětek k repertoáru z alba Watt živém vydání: na hamburském koncertu (Recorded Live z r. 1973 s Alvinem) nebylo nic, ani na záznamu z. 1970 z Fillmore East (vyd.2001), nic na Roadworks s Goochem (2005), ale I'm Coming On a také I Say Yeah se objevuje na posledním živém 2CD, nahraném ve Švýcarsku v listopadu 2014, žel, již bez Gooche (místo něj s Bonfantim) a bez Lyonse (vydáno 2015), dosti pomršené verze.
reagovat

Jarda P @ 04.02.2017 08:14:24
Alba od Sssssh po A Space in Time patří do zlatého fondu rocku. Naživo jsem je viděl zkraje kolem roku 90 s Alvinem a byl to děs. Pak už jsem na ně neměl odvahu jít, ale po shlédnutí DVD s Goochem jsem dospěl k názoru, že jsem asi prohloupil. Jen malá poznámka, Alvin a Ric bratři nejsou, rodné jméno Alvina je Graham Barnes.

jiří schwarz @ 04.02.2017 17:10:45
Je to tak. Děkuju Jardovi P za opravu. Měl jsem to tak v hlavě nastavené , že jsou bráchové, a přes omyly z mládí nejede vlak. A další chybka z mládí Recorded Live jsme omylem nazývali hamburgský koncert, ale správně je Franfurt a zčásti Paříž. Tak se omlouvám za nepřesnosti.

18.05.2011 hejkal
4 stars

Keď sa to tak vezme, všetky okolnosti hrali pre toto dielo. Vzniklo v roku 1970 a to je rok vskutku pamätný. Ba čo viac, jeho autormi boli muzikanti združení pod názvom Ten Years After. Akoby to nestačilo, minulosť im na konto pripísala tri výborné a dva geniálne albumy. Pravda, to posledné môže občas aj zväzovať.

Nič zviazané však v úvodnom hite I’m coming on nie je. Naopak, klasická svižná pecka ako z partesu jednoducho nemá chybu. Tradične si následne Alvin Lee a spol. strihnú selankovú My babe left me, pokoj striedajú pomerne svieže temperamentné refrény, tak to má byť, záverečná gradácia sa stráca za horizontom a pochybujem, že existuje poslucháč, ktorý by si želal jej koniec. Slaďáčik Think about the times plynie ľahučko, mám sto chutí prehlásiť: „I say yeah“. Zhodou okolností sa tak nazýva ďalšia skladba, rozkokošená blues rocková záležitosť, o ktorej poviem jediné – takto si predstavujem vďačnú koncertnú „poďte tancovať“ zahajovačku. Westernová hudba, ktorá by sa hodila niekde ku Keomovi či Djangovi sa volá pomerne tajuplne – The band with no name. Je to krátka inštrumentálka a mne sa páči viac ako veľmi. Ďalšia typická posadená „tenyearsafterovina“, Gonna run, ma obvykle prinúti pokyvkávať hlavou, čo je klad. Odľahčená rádiovka (aspoň v prvej polovici) She lies in the morning neurazí, navyše, v druhej polovici minutáže niekoľkokrát zmení charakter a záverečný pomalý džem je skvelý, o ešte záverečnejšom rýchlejšom vyvrcholení ani nevraviac. Nakoniec je tu živá cover verzia skladby Sweet little sixteen (schválne nemenujem interpreta, ktorý je pre mňa číslom jedna v rock’n’rolle) z festivalu Isle of Wight. Živý neprikrášlený surový zvuk skupine pristane, a (aj) preto ide o vydarenú bodku za takmer štyridsaťminútovým poslucháčskym zážitkom.

Keď sa povie blues rock, tak skupina, ktorá sa mi vybaví ako prvá, je Ten Years After (interpret zasa Rory Gallagher, ale to sem nepatrí). Watt je výborný album, možno obsahuje menej nesmrteľných peciek než staršie albumy, ale to neznamená, že nemá čo ponúknuť. Je tu toho toľko, čo žiari, že by sa posledná dekáda hudobného priemyslu pokojne mohla označiť za dobu temna.

reagovat

pito63 @ 24.10.2012 13:20:52
Hoci sa s recenzentom nezhodnem na počte geniálnych a výborných albumoch po "Cricklewood Green", tento titul beriem ako ďalšiu parádnu blues rockovú jazdu.
Hejkal, vďaka za "Watt"!

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
jiří schwarz, horyna, PaloM, ivazzoo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
hejkal, murphy, Mohyla, kaktus
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000