Ten Years After - Stonedhenge

Ten Years After - Stonedhenge - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1969

Tracklist:

1. Going to Try (Alvin Lee) - 4:52
2. I Can't Live Without Lydia (Chick Churchill) - 1:23
3. Woman Trouble (Alvin Lee) - 4:37
4. Skoobly-Oobly-Doobob (Alvin Lee) - 1:44
5. Hear Me Calling (Alvin Lee) - 5:44
6. A Sad Song (Alvin Lee) - 3:23
7. Three Blind Mice (traditional, arr. by Ric Lee) - 0:57
8. No Title (Alvin Lee) - 8:13
9. Faro (Leo Lyons) - 1:10
10. Speed Kills (Alvin Lee, Mike Vernon) - 3:42

Stonedhenge bylo remasterováno v roce 2002 s těmito bonusy:
11. Hear Me Calling (Single Version) (Alvin Lee) - 3:44
12. Women Trouble (US Version) (Alvin Lee) - 4:48
13. I'm Going Home (Single Version) (Alvin Lee) - 3:34
14. Boogie On (Alvin Lee) - 14:44


Obsazení:

Alvin Lee - vocals, guitar, piano, Chinese fans
Chick Churchill - organ, piano
Ric Lee - drums, tympani
Leo Lyons - bass, bow-bass, string bass, percussion

+ hosté:
Roy Baker - zvukové efekty na "No Title"
Martin Smith - zvuky vlaku na "Speed Kills"
Simon Stable (pod nickem "Count Simon (Stable) de la Bedoyere") - bonga "Going to Try"
Mike Vernon - backing vocals "Hear Me Calling"

 
24.04.2017 horyna
5 stars

Angličtí bluesmani Ten Years After kolem mě prozatím proplouvali bez sebemenšího zaujetí pro jejich tvorbu. Kapela, rodící se do hippie éry Seržanta pepře a studiově končící za nějakých pouhých pět, šest let, mě svým blues/rockovým pojetím nikdy neohromila. S přibývajícím věkem jsem o jejich pozornost jevil urputnější zájem, a po časté YT konzumaci to nakonec přišlo. Jen tu správnou první desku jsem jaksi nedokázal vybrat. Všemi vzývaná Ssssh ani Cricklewood Green to být neměla. Na poprvé jsem objednal nahrávku Watt, která mi přišla nejpřitažlivější. Ale skrze dodavatelské zdržení nebyla ona kolekce nějakou dobu k mání a já už další čekání nechtěl připustit. Vrátil jsem se ještě o nějaký rok nazpět a první setkání umožnil desce Stonedhenge.

Wow, tak tomu říkám bomba od prvních minut - Going to Try. Úvodní rozběh sice chvíli trvá, ale zrychlující se úder a hammondový opar, přecházející do klavírních stop s nasazením basových akordů a Alvinovy kytary přiletí silně bluesové aroma ve strhujícím tempu. Skladba neuvěřitelně šlape, ale z čista akusticky zabrzdí a zpomalí. Elvisovsky něžný moment vystřídá pevnější rytmizace, pánové potí krev a já jen žasnu s otevřenými ústy. Druhý, třetí a čtvrtý poslech, odhalí naprostý drahokam hudební tvorby konce šedesátých let.

Swingující Woman Trouble vedou Churchillovy hamondky a nádherně frázující Lee. Lehoučký Rock'n'roll s prvky boogie, to je další výrazná paráda s názvem Hear Me Calling. U neuvěřitelně temné a z konceptu vypadávající, přesto precizní věci A Sad Song lze těžko uvěřit, že ji mají na svědomí právě Afteři. V osmi munutách písně No Title se zatím ztrácím, zpočátku se odvíjí v podobné linii jako skladba č. 6, ale neúčinkuje tak silně.
Odjezd stařičkého parního stroje odpichne závěrečný rock'n'rollový rychlostní kolaps Speed Kills a mně se nedostává slov.

Procházka starou rockovou učebnicí je u konce, zastavovali jsme na několika různých zastávkách a všude nabrali špetku toho nejlepšího z daného kraje. Krásná deska.
reagovat

Balů @ 24.04.2017 17:39:42
Zdravím Horyno.
Ano takovéto desky je třeba připomínat. Dík za pěknou recenzi.
TYA jsou mí oblíbenci a Ssssh je také mňamka.

horyna @ 24.04.2017 17:54:57
Balů ahoj a promiň, že jsem minule (u Spooky T.) podcenil tvou věkovou hudební zainteresovanost :-)

O Ssssh už to vím, nakonec jsou moji druzí T. Y. A., ale o tom až jindy.
Stručně řečeno, vůbec jsem nečekal, že mě jejich hudba tak příjemně spláchne:-) Ale po Watt, už kouzlo jaksi vyprchává, takže kompletovat je určitě nebudu. Přesto, 30-40 minut jejich hudby vydá více, než u někoho dvojalbum.

Balů @ 24.04.2017 20:10:12
Je pravda, že na přelomu šedesátých a sedmdesátých let některé kapely vydávaly dvě
kvalitní alba ročně. Asi si nešetřly nápady napříště. TYA k nim patřili.

dan @ 24.04.2017 20:34:02
Desky nepřesahovali 45 mniut, kapela odjela krátké turné a hned zase do studia. Mladiství elán a doba co tomu přála, nám zanechali dostatek studijního materiálu. Dnes je všechno příliš zrychlené na podobné experimenty.

john l @ 25.04.2017 07:52:48
Ssssh jsou ti praví Ten Years After, tohle album jim udělalo jméno.

Balů @ 25.04.2017 14:25:22
První skladba se dotýká nálady ranných Pink Floyd.
Další songy jsou krásně blues-jazzové.

Ještě se sluší dodat, že skladba Hear me calling
byla výborně podána kapelou Slade na albu Slade Alive! Skvělý otvírák.

terka @ 18.08.2018 08:25:28
Pro mě je nejlepší deska TYA tahle. A té psychedelie je tady pořád dost, kdo bude pořádně poslouchat, musí ji objevit. Debut je spíš rocknroll.
Lovře vyzkoušej ji.

07.04.2012 Petr Gratias
5 stars

Album Stonedhenge od britských Ten Years After jsem do své sbírky zařadil o mnoho let později, než jsem se s ním měl možnost seznámit. Poprvé jsem o něm uslyšel v r. 1969 z mnou oblíbeného novinového magazínu Pop Music Express, který přinesl poměrně obšírnou recenzi a tak jsem názvy skladeb a obsazení kapely znal, aniž bych skupinu slyšel. O rok později se na mě usmálo štěstí a v hudebním klubu, kde jsme jako kapela zkoušeli kytarista David Kafka pečlivě piloval kytarové party podle kotoučového magnetofonu a já se opatrně zeptal, kdo je originál a on mě řekl: Ten Years After a upřesnil i název alba: Stonedhenge…
Dneska už je řadu let tohle album v mé sbírce a když si chci připomenout kreativní bluesrock z doby, kdy tenhle styl kraloval na britských ostrovech, je volba výběru většinou jasná. A tak po něm sáhnu i teď….

GOING TO TRY – tajemné tremolo hammondek přichází z velké dálky a koordinované zvuky bicích v rytmických důrazech přivádí na svět první skladbu. Rozběh hudebního tématu v pulsujícím tempu je pojednou zastaven. Pracuje se zde s dynamickými odstíny a tím se výrazně zesiluje účinnost a něptí. Ano, i sem v stupuje psychedelický opar doby. Buibeník Ric Lee nahrál dvojí rytmické party – jedny na klasickou baterii a druhy na percussion – vnímám zde conga a timbales a tenhle konglomerát neustále zrychluje. Varhaník Chick Churchill je trochu upozadněn, ale jeho hammondky slyším kroužít nad tím rytmickým běsněním docela výrazně, stejně jako přiznávky kytar Alvina Leeho, který už několikrát vstoupil do tématu i akustickou kytarou. Závěr ovšem patří důrazně patetickému úhozu do klavíru s ozvěnou…

I CAN´T LIVE WITHOUT LYDIA – klavírní téma na úvod další skladby, nemá s bigbítem nic společného spíš s názvuky vážné hudby a s nádechem jazzu. Churchill ovládá klávesnici opravdu suverénně… Zneklidňujícím způsobem vkládá i temnou ozvěnu levé ruky… perfektní uvolněná studie pro klavír!

WOMAN TROUBLE – tak tady se přímo swinguje a jazz se v přesných členěných sekvencích proměňuje s výtečně frázujícím hlasem Alvina Leeho. Leo Lyons a Ric Lee drží páteř rytmiky a Churchill hraje na hammondky v klasickém stylu, kdy vyťukává jednotlivéí tóny a Alvin Lee sází výtečné kytarové přiznávky. Žádné zkreslení neb wah wah pedál všechno má až klasicizující zvukovou podobu a hudební formu. Nádherný příklad toho, jak rocková skupina nezapírá svou jazzovou minulost, třebaže byla propojena s rockandrollem. Tahleta spojení mi ovšem maximálně vyhovují, protože na albu přináší svěží vítr a kreativní hudební okamžiky. Leo Lyons svoje důrazně znějící basy nijak nezastírá. Prostě paráda od počátku ke konci….

SKOOBLY-OOBLY-DOOBOB – tak tohle je model vzájemně vynikající kreativity lidského hlasu ve scatu ve spojení s unisonovanou hrou na kytaru. Svědčí o tom, že suverenita podání a znalost harmonických souvislostí u Alvina Leeho jdou ruku v ruce řízeny jedním centrálním velínem. Improvizace jako bič, která logicky musela dráždit další kytaristy zkoušet to po něm….

HEAR ME CALLING – střední tempo příspěvku ve stylu boogie. Téma je dané a výměna akordických značek je velmi čitelná, tak jako harmonie a stručná melodická linka. Přesto poskytuje prostor pro výtečná unisono a jedinečná spojení rytmiky, klavíru a elektrické kytary. Dusavý rytmus dodává podmanivou energii a kreativní kytarové party sázejí tóny v suverénním sledu krásně ve vzájemných souvislostech. Skladba poskytuje dostel prostoru k improvizačním schopnostem Alvina Leeho. Ve stereofonním efektu se jednotlivé fáze krásně přelévají a chápu že v době vzniku na tom muselo „ujíždět“ hodně posluchačů. Tak tohle je klasický model starého dobrého bigbítu, který nás veterány nemůže nechat lhostejnými. Nic se zde nekomplikuje a je jasné od začátku do konce, ale vše se děje se sofistikovaným modelem hráčské příkladnosti a cítění…..

A SAD SONG – ponurá skladba. Alespoň podle úvodu. Las Alvina Leeho má hall a vibruje prostorem. Lyonsova baskytara opisuje s Churchillovými hammondkami opakující se schéma a dodávají písni pochmurnost. Tady je blues zakleté především v pocitu a interpretaci. Opět nádherná práce s dynamikou, která sugestivně působí na poslech. Vyjádřit smutek v interpretaci a instrumentálním provedení je vždy velkou výzvou, ale také se tento pokus ne vždy může podařit. Tady myslím, žen můžeme hovořit o silné rozháranosti lidské duše a pocitu smutku, samoty a beznaděje…

THREE BLIND MICE – Ric Lee rozjíždí opět svoje bubenické eskapády v řadě přechodů na kotle a tympány… možná jakási spojnice mezi předešlou a následující skladbou….

NO TITLE – je tady opět Alvin Lee se svým posmutnělým projevem, v němž vkládá do interpretace další prvek jakési lidské vyhořelosti a vykořenění. Melodickou linku doprovázejí hammondky opisující unisono s baskytarou. Velmi subtilní pasáže s tajemnou ozvěnou se vzdalují do nekonečného prostoru. Psychedelizující opar dokreslují bicí s přechody a pojednou zčistajasna rozčísne atmosféru syrový zvuk kytarového tónu a Lee začne řádit se svými zkreslenými a ohýbanými tóny, v nichž neustále zrychluje jejich výměnu. Také hammondky vystoupí z bludného pozadí a slyšíme jejich nástup téměř v ironbutterflyovském odéru a Lyonsova baskytara šlape jako zesílený lidsky tep s neomylnou přesností. Churchill na hammondky zkouší prezentovat různé technické finesy, což se jeví jako velmi zdařilé a Ric Lee rozjíždí svoji bubenickou eskapádu napříč prostorem. Experimetování se svištivým zvukem vás na chvíli přimrazí, ale pak se zase vracíte k úvodnímu tématu, které už ovšem nabralo výraznější dynamičtější podobu. Tajemné hlasy a přeznívání zvuků se tříští v prostoru a jsme u konce…

FARO – Leo Lyons si vydobyl prostor na albu pro basové exhibice. Střídá v nich hru na kontrabas a baskytaru ve volných kreativních okamžicích a náladotvornosti….Prostě umí!

SPEED KILLS – písknutí vlaku a supot parního stroje neodváží vlak z nádraží a na něj navazuje zběsilý rytmus, v němž Ten Years After opět popřávají prostor odvázané a dynamické zběsilosti, kdy se na klavír, kytaru a důrazně šlapající baskytaru a bicí odvíjí další ďábelská jízda ve stylu klasického rock and rollu, který dokázali dotáhnout ve své době do dokonalosti instrumentálního provedení. Aby Alvin Lee a Chick Churchill mohli „řádit“ na svoje melodické instrumenty potřebují přesnou rytmiku a to se tady výtečně propojilo až do závěrečného kolapsu a destrukce vlakové soupravy (!?) s přeznívajícím klavírem……

Album Stonedhenge je více kapelovým produktem, než prostorem pro exhibování, „nejrychlejšího kytaristy na světě“. Proto se mi jeví jako spíš experimentální opus, než jako klasický model přehlcení superrychlými a brilantními sólovými exhibicemi, v té době tolik žádanými a myslím, že album patří mezi jejich výkladní zboží. Nebudu váhat a pět hvězdiček albu udělím.



reagovat

21.12.2009 hejkal
4 stars

Tretí album od Ten Years After zhodnocuje predchádzajúce dva albumy a prvý raz sa vydáva na cestu určitého experimentu.

Ten spočíva napríklad v kúskovaní skladieb, Going to try začne bluesovo, zrazu všetko utne akustická tichá pasáž, nastúpia perkusijné šamaniny podkreslené klávesom a tak ďalej.

Štyri skladby z desiatich majú veľmi krátku minutáž, ide o akési útržky reality zo života muzikantov, Ican’t live without you Lydia je iba klavírna, Skoobly-oobly-doobob je o dvojhlase gitary a spevu bez slov, Three blind mice je krátke bicie sólo, no a Faro je sólo pre basu.

Samozrejme, nájdu sa tu aj typické TYR fláky, džezíčková pohoda Woman trouble je absolútnou klasikou, rovnako ako Hear me calling, pomalá nervydrásajúca A sad song nesmie chýbať na žiadnom výbere temného blues, kam až sa dá dospieť v melancholickom prejave, ukáže dlhočizná No title a Speed kills klame názvom, rýchlosť tu rozhodne nezabíja, ale nabudzuje.

Ďalší výborný album, predzvesť dvoch geniálnych diel. Neodpustím si na záver konštatovanie, že ma udivuje, ako dokázali vtedajšie skupiny nahrávať polhodinové albumy a predsa do nich vtesnať viac, než je na dvojcédéčkach dvesto koncepčných albumov súčasnej prog-metal-art-neo scény dokopy. Aj to je dôvod, prečo radšej dávam prednosť tejto ére pred dnešnou.

reagovat

Zdeněk @ 21.12.2009 14:33:48
Je zajímavé jak moc na tomhle albu TYA koketují s jazzem.

Filozof @ 21.12.2009 15:02:55
Zdeněk
Deska je silně najazzlá, když jsem cosi o tom kdysi psal s lidmi z Rock a Popu (teď nevím, jestli Polívka nebo Bezr), souhlasil se mnou jen nevěděl, kde tam mám ten jazz. Což mne dost šokovalo. Aby odborný recenzent tady neslyšel jazz - když polovina skladeb jsou přímo jazzové hříčky...
Právě pro to vybočení z řady a plno experimentů (třeba ty divoké změny tempa hned v úvodní) mám tu desku moc rád. Progrese správným směrem.

Zdeněk @ 21.12.2009 15:07:10
ad Filosof : kvůli špatné úrovni recenzí jsem přestal
Rock + Pop kupovat

Filozof @ 21.12.2009 17:47:25
Hm.... To asi všichni. U mne plus to, že už nepsali vůbec o hudbě, která mne zajímá.
Mám všechna čísla od roku 1990 do cca 2006, pak jsem to vzdal i já - nejvěrnější z věrných. Od té doby jsem ušetřil přes 3.000,- za časopisy... (Hergot to není málo! :-) - Když k tomu připočtu Stereo a Video a dříve Audio... - tak to bude přes deset tisíc!) raději si za to koupím hromadu krásné hudby.

pito63 @ 23.10.2012 11:00:29
Ani po viacerých vypočutiach so sa nezbavil veľkého sklamania z tohto albumu. Bonusová skladba "Boogie On" má pre mňa väčšiu hodnotu, ako celý "Stonedhenge".

hejkal @ 23.10.2012 11:07:51
To bude ten džezíček. :)

pito63 @ 23.10.2012 11:23:21
Áno, presne tak. Nepochopím, prečo sa skupina, ktorá skvelým spôsobom osedlá bluesového tátoša, "serie" do jazzu.

Zdeněk @ 02.12.2012 12:33:30
To je přeci jednoduché, právě chvílemi najazzovělý zvuk je pro TYA charakteristický. Právě to je odlišuje od kapel podobného ražení.

Jardo @ 07.04.2015 13:23:06
Výborný album! Posledný odsek mi hovorí z duše...

hejkal @ 07.04.2015 13:45:19
Som rád, že to niekto dočíta až do konca a ešte sa aj stotožňuje s poslednými odsekmi. Pokojne vytrvaj! :)

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 3x
Petr Gratias, horyna, ivazzoo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 3x
hejkal, Mohyla, ripo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000