Supertramp - Some Things Never Change

Od poslední desky uběhlo deset let a z nejslavnější sestavy nám zůstali hlavní autor, klávesák a zpěvák Rick Davies, saxofonista a klarinetista John Helliwell a bubeník Bob Siebenberg. Basák Dougie Thomson se reunionu odmítl zůčastnit kvůli absenci daší důležité osobnosti - Rogera Hodgsona. Toho nahradil Mark Hart už na Free Bird, na basu tu hraje Cliff Hugo, sólovou kytaru třímá Carl Verheyen.

Máme tu písně s promyšlenými texty, pop, jazzové názvuky, funky, někde i kolektivní improvizaci, balady a všudypřítomnou příjemnou atmosféru.
Daviesovo piano a projev nám stále připomíná o koho jde, ale jsme stylově jinde.

Mezi mé osobní favority patří It's a Hard World s postupným rozjezdem. Nejdříve jen sem tam nějaký zvuk proletí prostorem, pak píseň nerušeně plyne a narůstá. O pestřejší zvuk se tu postarají dechy - je tu posila v osobě trumpeťáka/pozounisty Lee Thornburga.
Také ve šlapavém funky C'est What, které mám vůbec nejradši, jsou vyhrávky dechů velmi chytlavé. Dechaři se místy překřikují, doplňují zpěv - v refrénu se Davies vystřídá s hartem. Těch osm minut ani nepostřehnete a přitom se nejedná o žádnou složitost.
Dále titulní s donekonečna se opakující kytarovou vyhrávkou, která zní jak od Jamese Browna. Helliwell tu vytáhne i flétnu a v závěru jamuje s Thornburgem.
Najdeme tu i bluesovku Help Me Down That Road, reggae You Win, I Lose s vtipně přehazovanými dobami a barovým klarinetem. Další z těch silných je 'gospelová' Where There's a Will a '70's Supertramp' Listen To Me Please, kde se Davies doplňuje s Markem Hartem, jako dříve s Hodgsonem. Též tu uslyšíme piano Wurlitzer, což kromě harmonie a celkové nálady ještě více připomene stará slavná alba.
Zbytek tvoří balady a některé méně výrazné písně.

Závěrem: Návrat se podařil, poslouchám často a neomrzí. Hodnotím sice za tři v kontextu tvorby kapely, pro sebe však ještě o jednu hvězdu navíc, protože to bylo první album, které jsem od nich poznal.
reagovat

Filozof @ 31.01.2008
Voytus:
"...Těch osm minut ani nepostřehnete a přitom se nejedná o žádnou složitost..."

asi na každého působí stejně - viz moji poznámku ze září:
"10 minut první kompozice uběhne a Vy ani nevíte jak."
:-))

Voytus @ 31.01.2008
To Filozof:No vidiš! :-)
Já dlouhé skladby rád, tady oceňuji jednoduchost a 'tah'.

Styl Supertramp je jasně a hned rozpoznatelný na každém jejich albu. Nejsou skupinou v popředí zájmu, tak stručně k jejich hudbě obecně. Pohybují se v prostoru mezi soft-rockem, AOR, poklidným promyšleným popem a lehounkým jazzem, ale svým osobním, nezaměnitelným projevem. Většina posluchačů zaznamenala skupinu v roce 1979 v souvislosti s jedním z nejúspěšnějších alb historie - jejich multiplatinovým Breakfast In America, ale skupina tou dobou již měla na kontě 5 alb (první v roce 1970). U nás sem tam někoho zaujala v roce 1982, kdy Supraphon v licenci distribuoval jejich LP Famous Last Words z téhož roku. Ale mnoho posluchačů jejich klidnou hudbu odzívlo, stejně jako kamarádka, která mi LP tenkrát věnovala. Dnes jí za to děkuji.
Hodnocené album Some Things Never Changes bylo označováno jako návrat a mělo ve své době (1997) dobré, ne však oslavné, recenze.
Na muziku Supertramp musíte mít náladu a vyjít jí vstříc. Neoplývá pohlcující energií, není stylově vyhraněná pro příslušné fanoušky, v ruchu všedního dne snadno zanikne. Ale dáte-li jí čas a v poklidu se zaposloucháte, uslyšíte velmi chytrou, proaranžovanou a nesmírně pečlivě zprodukovanou hudbu. Autoři nechrlí melodické nápady na první poslech, album je spíše architektonicky vystavěno s přepečlivým vrstvením jednotlivých nápadů, vyhrávek, rytmů a plošek. Společným znakem všech skladeb je jednoznačně postavení každé kompozice na podmanivém, strojově přesném, mírně neživotném rytmu, na který je navrstveno vše ostatní.
První skladba It's A Hard World začíná úchvatným představením zvuků, ruchů, cinků ap., které se neskutečně jasně a čistě zjevují v různých místech poslechového prostoru, přebíhají z místa na místo a ohromí každého milovníka dobrého poslechu. Je nutno zmínit (i když se tomu jinde vyhýbám), že podprůměrný aparát většinu kouzla jejich hudby zruší, takže Váš dojem při poslechu z "jezevčíka" bude nesrovnatelný. Vůbec nepochopíte, o čem mluvím. V této skladbě a pak ještě mnohokrát používají jemnou práci s dechovými vyhrávkami, připomínající funkové či soulové dechové vyhrávky, ale s o 2 třídy menší energií. Nehodila by se sem. Již zde a často dále se trubka chová silně najazzle a neodmyslitelně podmalovává okouzlující rytmus a chytré opakované vokální sekvence. Jinde místo trubky nastoupí saxofon, ale opět nijak křiklavě. 10 minut první kompozice uběhne a Vy ani nevíte jak. Druhá skladba - You Win, I Lose je jasný hit, který nechá v klidu asi málokoho. Přitom není nijak divoký nebo prvoplánový. Pomalý rytmus, přesto šlape, vytleskávání do protitaktu - velmi účinné. Podobné vrstevnaté postupy na svých geniálních albech ze 70. let používal Traffic, byť zvukově je vše zcela jinde. Naopak zvukově jsou některé skladby (hlavně č. 4 - Live To Love You) velmi blízké Lennonovu Double Fantasy. Máte-li naposloucháno, nemůže Vám to uniknout.
Ještě podmanivější rytmus má Listen To Me Please, snad nejvíce se blížící jazzovým břehům. Zpestřením je velmi bluesová Sooner Or Later, vyslovená lahůdka. Typický sound skupiny však i ona dokonale zachovává. Přes poklidnou atmosféru hudby si téměř neustále pokýváváte hlavou a podupáváte - skladby jsou velmi muzikální. Dobré znamení.
Album je jako celek vynikající a i přes značnou délku (70 min) ani vteřinu nenudí. Recept s ověšeným podmanivým rytmem (bicí či nápaditá basová figura), perfektní produkcí, skvělým zvukem a pečlivou prací s dechy funguje opakovaně. Je nepochybné, že deska patří k těm málo výborným deskám, které byly v hlavním proudu světové pop/rock muziky v 90. letech vydány.
V kontextu tvorby samotných Supertramp je také na špici. Nejsou zde sice famózní melodické nápady jako ve skladbách Breakfast In America či Logical Song (1979) ani tajemná fantazie a neskutečně dokonalé hudební cítění v neuvěřitelných vyhrávkách z Famous Last Words (1982), ale zase je dodáno bohatě z jiných soudků. Ostatní desky skupiny zůstávají za těmito třemi daleko vzadu. Z těchto nechť každý vybere favorita dle svého vkusu.

Poctivé 4 hv. Pět dávám výjimečně.

reagovat

Tak zde musím s kolegou Merhautem nesouhlasit. Jistě,Hodgson je pryč, a takové ty jeho chytlavky nejsou. Je to více najazzle se tvářící CD,velmi pohodová a uklidňující muzika. Hned první skladbička It's a Hard World je jazzík, ale hezkej. Následují kvalitativně stejné skladby, až po dle mého nejslabší Listen to Me Please. Hned ale následuje super věcička Sooner or Later, jak vystřižená z prvních desek Carlose Santany. Help Me Down That Road je už zase obvyklá supertrampácká šlapavka. Následuje pomalá tanečněmačkadlová And the Light. Poslední 3 skladby jsou opět vyrovnaně s.trampovské (snad jen C'Est What bych ukončil v 6´46"). Je to vyrovnané cd,příjemné.
Mě se líbí a to dost.
***+1/2*
reagovat

merhaut @ 28.08.2007
Tak to jsem sám rád, že se někomu jinému líbí :-) Zkusím si je někdy pustit, když budu mít náladu na jazzík - možná pak i u mne zabere.

Dle mého názoru velmi pěkné album.
Jistě mnoho z nás si některou kapelu nedokáže představit bez toho, či onoho, ale vezmu-li v potaz vývoj některých jiných, stejně zvučných kapel a jejich, k mé lítosti, osud vykradačů sebe samých, Supertramp se za nic na tomto, (ale i na následujícím albu) stydět nemusí. Je možná \"prosté\" hitu, ale potřebujeme vlastně nějaký vysloveně chyták u takto na svou délku, (já byl vždy vděčný za klasických 45 min.) vyrovnaného alba?
Mám tuhle kapelu rád od jejich jedničky, která taky ještě nebyla \"supertrampovská\", ale krásně hledačská a naopak jakmile přijde na řadu hit z trojky Dreamer, zpravidla nevydržím jeho vlezlost a volím další skladbu.
Dívám-li se na hvězdičky, tři jsou spravedlivé vzhledem k tvorbě kapely, ale v mé sbírce dostávají čtyři, už jen s ohledem na to čím jsem ji daného roku mohl vážně obohatit.
reagovat