Rolling Stones, The - Sticky Fingers

Rolling Stones, The - Sticky Fingers - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1971

Tracklist:

Side One:
01. Brown Sugar (3:50)
02. Sway (3:52)
03. Wild Horses (5:44)
04. Can't You Hear Me Knocking (7:15)
05. You Gotta Move (2:34)

Side Two:
06. Bitch (3:37)
07. I Got the Blues (3:54)
08. Sister Morphine (5:34)
09. Dead Flowers (4:05)
10. Moonlight Mile (5:56)

All songs written by Mick Jagger and Keith Richards except "You Gotta Move" (Fred McDowell, Rev. Gary Davis) and "Sister Morphine" (Jagger, Richards & Marianne Faithfull)

Cover art by Andy Warhol

Released 23 April 1971
Recorded December 1969 - January 1971
Length 46:25

Produced by Jimmy Miller


Obsazení:

The Rolling Stones:
Mick Jagger – lead vocals, acoustic and electric guitar, percussion
Keith Richards – backing vocals, electric and acoustic guitar
Mick Taylor – electric, acoustic, and slide guitar
Bill Wyman – bass guitar, electric piano
Charlie Watts – drums

Additional musicians:
Paul Buckmaster – string arrangement
Ry Cooder – slide guitar
Jim Dickinson – piano
Rocky Dijon – congas
Nicky Hopkins – piano
Bobby Keys – saxophone
Ronnie Lane – vocals
Jimmy Miller – percussion
Billy Nicholls – vocals
Jack Nitzsche – piano
Billy Preston – organ
Jim Price – trumpet, piano
Ian Stewart – piano
Pete Townshend – vocals

 
12.05.2015 Akana
5 stars

Do sedmdesátých let vstupují Rolling Stones silnější a sebevědomější, než kdy dřív. Setřásli jho firmy Decca i vykutáleného manažera Allena Kleina, a debutují pod vlastní značkou. Odstřihli se od stínu nešťastného Briana Jonese a s novým kytaristou Mickem Taylorem se posílila pracovní a tvůrčí morálka i bluesrockové kořeny. Vyplazený jazyk se poprvé stává symbolem jejich rošťáckého rock'n'rollu. Andy Warhol pro ně navrhuje obal, který se proslaví stejně jako jeho „banánová“ práce pro Velvet Underground. Jsou žádaní, jsou provokativní, jsou největší koncertní atrakcí své doby. A píšou svoje nejlepší písničky.

Na Sticky Fingers je deset songů, z nichž každý jednotlivě stačí k posluchačské blaženosti a všechny dohromady dláždí cestu do rockového ráje. Nadčasově šťavnatý zvuk je aranžérsky bohatý i přehledný a přímočarý, je perfektně vyvážený a přitom nasáklý vůní garáže, jižanského slunce a potu. Taylorův přínos je okamžitě rozpoznatelný v bluesových „klouzačkách“ (Sway, You Gotta Move) i v pro Stones do té doby netypických sólech (Can't You Hear Me Knocking). Spolu s Richardsovým rytmickým géniem tvoří nerozborný, doplňující se kytarový tandem, v němž oba zúročují své přednosti. Keith září v archetypálních riffových nakládačkách jako jsou Brown Sugar nebo Bitch, Mick zase v sólových výstupech, přitom ale oba táhnou za jediný provaz. Báječně si jdou na ruku třeba v něžném baladickém zázraku jménem Wild Horses s procítěným Jaggerovým zpěvem.

Nekašírovaná zemitost alba má protiváhu ve stylové i aranžérské pestrosti, nikdy ale přeplácanosti. Všechno je tu funkční a na svém místě. Dechová sekce s neuvěřitelnou razancí zdvojuje už tak fantastický riff písně Bitch, která svojí samčí energií spolehlivě rozhýbe jakoukoli pánev (a nemusí jít jen o tanec). Latinské perkuse, saxofon Bobbyho Keyse a varhanní přiznávky Billyho Prestona přivádějí kapelu ve druhé půlce Can't You Hear Me Knocking na pískoviště, kde si hrává Carlos Santana a dokážou reflektovat dobovou zálibu v dlouhých jamech aniž by zapřely stounovský drive. Ani smyčcové party v krásně rozjímavé Moonlight Mile nejsou lacinou ozdobou, nýbrž organickou součástí celku.

Nechybí samozřejmě obligátní výlety do country (odvázaná Dead Flowers patří k nejlepším zářezům Glimmer Twins v tomto oboru) a dřevního blues (v převzaté You Gotta Move putují Rolling Stones proti proudu času dokonce ještě dál, až někam k pracovním písním z otrokářských plantáží). Když už jsem zmínil některé významné hosty, sluší se připomenout i nemalý vklad stounovských dvorních klavíristů Nickyho Hopkinse, Jacka Nitzscheho a Iana Stewarta nebo nádhernou slide kytaru Ry Coodera zdobící drogovou baladu Sister Morphine, jejíž spoluautorka a první interpretka Marianne Faithfull se s Jaggerem rozešla o rok dříve.

Není pochyb o tom, že za Sticky Fingers stojí hodiny a hodiny poctivé dřiny stejně jako mraky poctivě vyšňupaných lajn, raušů i kocovin. Když ale tohle album poslouchám, mám spíš pocit jakoby se Jagger s Richardsem, Taylorem, Wymanem a Wattsem při jeho nahrávání jen tak povalovali na rockovém Everestu, kam mezitím vystoupali, a z dlouhé chvíle a s prstem v nose odhazovali jednu písňovou perlu za druhou. Tak lehce a přirozeně to celé působí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Mohyla @ 13.05.2015 11:14:25
.....Tak lehce a přirozeně to celé působí..... A presne tak pôsobí na mňa aj táto recenzia, spôsob, ako si ju pojal, výborná práca!

PaloM @ 15.05.2015 13:22:31
Zvláštny album od Rolling Stones. Stále svieži, necíť v ňom 44 rokov od vydania.
Vďaka za pripomienku.

25.02.2014 EasyRocker
5 stars

Ačkoli vlastním jen čtveřici alb a jen některá další alba RS jsem slyšel a nemám tudíž jejich diskografii detailně zmapovanou, tohle album společně s předchozími Beggars Banquet či Let It Bleed lze zřejmě řadit mezi nejlepší díla.

Brown Sugar je podobně škvostně šlapajícím úvodem jako Gimme Shelter na albu předchozím a jednou z naprosto zásadních skladeb, dodnes hraných i na koncertech. Sway je klasická polobalada s opět silně nostalgickou atmosférou, kde si kapela očividně lebedí a Jagger je v těchto polohách jako doma. Na konci ovládá prostor kytarové sólo. Wild Horses patří mezi nejznámější balady nejen Rolling Stones a její folkrocková poloha je další ukázkou nejrůznějších zákoutí, do kterých se kapela dokáže bez potíží vydat. To Can´t You Hear Me Knocking je zpočátku pořádně ostrým a vybroušeným blues, jakousi obdobou Midnight Rambler z alba předchozího, i když získává přece jen větší odpich, refrén je až mimořádně vokálně uvolněný a v závěru úřaduje parádní saxofon. Je dobře, že i tady se RS vrací ke svým hudebním kořenům naplno. V těch rozhodně zůstávají i v You Gotta Move, v podstatě krátkém, stručném a syrovém bluesovém příspěvku. Jako někde na prvním albu Cream...paráda. Na bluesových kořenech je postavena i Bitch, ale vystupuje z ní přece jen rocková údernost a na poměry této desky vysoké obrátky. I Got the Blues hovoří opět sama za sebe....kapele se z této polohy nechce a tak procházíme další těžce působící zálěžitostí... Sister Morphine je krásnou, postupně gradující baladou s neveselým námětem. Skutečně skvost alba... Dead Flowers, opět dylanovská nálada a až folk-countryový nádech, ale i sympaticky šlapající tempo. Moonlight Mile je nádherné zakončení alba, stejně nostalgické a procítěné jako gospel na Let It Bleed, byť podané jinými prostředky. Bezchybný závěr.

Podobně jako předchozí album, bez chyb a za 5 hvězd.
reagovat

03.03.2012 Petr Gratias
5 stars

Album Sticky Fingers jsem poprvé uviděl v říjnu 1972, kdy jsem uváděl svou první rockovou diskotéku a protože jsem potřeboval posílit množství singlů a elpíček na pokrytí večera, jeden kamarád, který až tolik nelpěl na zahraničních deskách mi půjčil několik titulů a mezi nimi bylo i toto album.
Zaujal mě už samotný obal, na němž byla postava v džínách od pasu ke kolenům a měl v rozkroku skutečný zip (!) Poté jsem zjistil, že autorem je renomovaný popartový výtvarník světového věhlasu pocházející z východního Slovenska – Andy Warhol…
Samozřejmě mě zajímala především hudba a já byl ubezpečen, že na některé skladby se bude dobře „trsat“ a na jiné dobře „ploužit“. A tak se i stalo.
Za nějaký čas jsem album získal i do své sbírky a k jeho pojetí se dodnes hlásím, jako k poctivé bigbítové kvalitě kořeněné dalšími ingrediencemi…..

BROWN SUGAR – klasický bigbítový riff rozjíždí první skladbu přesně ve stylu Rolling Stones. Že je ve skladbě řeč o slangovém výrazu pro heroin je dnes už veřejné tajemství… Skladba šlape a dupe a přímý tah úderných kytar na branku podporuje i klavírista Ian Stewart (který kvůli svému věku „nemohl“ být šestým členem Rolling Stones), ale je tady i výtečný studiový sideman Bobby Keyes na saxofon. Ze skladby cítím vzájemnou shodu, odvaz a rozpoutanost sloužit jednomu idolu: rock and rollu…

SWAY – tenhle bigbít je křtěný blues. Všechny kytarové party nahrál nejmladší člen kapely Mick Taylor (jak už jsem napsal jinde, podle mě nejlepší hudebník, který v kapele byl). Keith Richards tentokrát jenom zpívá!. Na klavír zde hostuje další známý studiový hráč Nicky Hopkins, ale hlavní sólo patří Micku Jaggerovi, který přidal další kytarovou hru a hostuje zde i slavný Paul Buckmaster se svým aranžmá smyčců, které se klenou nad proměňováním dvou akordických změn, do kterých se vejde velmi zdařile celá instrumentace.

WILD HORSES – jedna z nejsilnějších skladeb na albu vůbec. Nádherná balada s velmi podmanivými harmonickými strukturami. Nádherné zvonění akustických kytar Taylora a Richardse (slyším zde i svou milovanou dvanáctistrunnou kytaru). Podmanivost a náladotvornost je hlavním poznávacím znakem, do kterého Jagger proniká svým výtečně frázujícím hlasem, doprovázeným zdobnými tónovými proměnami Taylorovy elektrické kytary. Rolling Stones tuhle skladbu vždycky považovali za country music. Pamatuji si, že jsem tohle tvrzení hodně v dané době odmítal, protože v r. 1972 na nás všude z normalizovaných rozhlasových stanic zněli Plavci, Zelenáči a KTO.. a ti měli k Rolling Stones hodně daleko. Jak jsem ale bral rozum, tak jsem country akceptoval v jiných kulisách a už mě tohle slovo neznělo jako nadávka….. Skladba je nádherným příkladem melancholického rozpoložení člověka a asi se bude líbit stále dál. Je krásná!

CAN´T YOU HEAR ME KNOCKING – údernější bigbít přichází s další skladbou řeřavý zvuk elektrické kytary Richardse je velmi působivý. Jagger je ve velmi dobré formě, ale máme tady i další hostující hudebníky: výtečného Billyho Prestona na hammondky, černošského démona Rocky Dijona na conga, producenta Jimmyho Millera na percussion a Bobbyho Keyese na bzučivý saxofon. Skladba ovšem zaznamenává výraznou stylovou proměnu a táhne to latinskoamerickému pojetí, které Jaggera vždycky vzrušovala. Salsa a rumba. Skladba má napětí, ale i ležérní tanečnost a propojení bubeníka Charlieho Wattse s percussion hostů je velmi zdařilé a posouvá nás to až k santanovskému soundu, který byl v dané době v kursu. Sólující kytara sice hraje úsporněji jako Carlos Santana, ale tahle atmosféra je nezpochybnitelná. Rozvíjení základního motivu se zde děje s velkým zaujetím a dokážu si představit, že tahle skladba by se mohla klidně z vrhnout v jam session trvající i několik hodin….

YOU GOTTA MOVE – Fred McDowell a Gary Davis (dnes zapomenutá jména bluesmanů) posloužila touhle skladbou Rolling Stones vytvořit osobitou coververzi. Pravda, zpěv zní hodně hospodsky, je nečitelně zkreslený a také vypadá, že se realizoval v nějaké zakouřené krčmě, ale slide-kytara a akustické kytary v playbacku znějí v nádherném souladu s hutným primitivním dusáním za podpory elektrického piana na které hraje baskytarista Bill Wyman, opravdu stylově. Z téhle skladby se zaručeně nikdy nemohl stát hit, nicméně na album patří a dotváří příslušnost Rolling Stones k blues v té nejzemitější podobě, abychom nezapomněli, z jakých kořenů se tahle syrově pravdivá hudba vylíhla. No, kdybych kouřil doutníky, musel bych si před skladbou zapálit havana a nalít si whisky Jack Daniels, hodit nohy na stůl a nechat si líbat šíji od nějaké pohlavně nakažené mulatky….. tak tohle je pro mě ta pravé vize při poslechu. Musím konstatovat, že Richards a Taylor výtečně ohýbají tóny!!

BITCH – výtečně vymyšlený riff pro kytarovou jízdu prvního plánu, která vždycky bude zabírat a strhávat pozornost hned od prvopočátku. Otvírá se jí druhá strana desky a má v sobě hodně z úvodní skladby alba. Tu stejnou údernost, čitelnost a aranžmá. Tohle jsou Rolling Stones ve své nejvěrohodnější podobě. Hlavní kytarová jízda náleží Richardsovi a Taylor si zde zasóluje, i když je přece jenom čitelně více upozadněn a to se do instrumentace dostává ještě trumpetista Jim Price a saxofonista Bobby Keyes. „Čubka“ je příkladný název z podsvěta, který Stones pamatují z raných šedesátých let, kdy jako chuligáni se přemísťovali z prostředí pochybných lokálů do noblesního světa. Správně úderné a přímočaře jasné. Nic víc, ale taky nic míň.

I GOT THE BLUES – blues je zde zastoupeno tentokrát v jiném pojetí. Jagger nevládne nějakým závratným hlasovým fondem, ale jeho smysl pro frázi a vystihnutí daného momentu je ryzí. Ve skladbě jsem vždycky obdivoval vynikající sólo na hammondky, které zde vystřihl Billy Preston, ale dechová sekce je zde možná až přespříliš zastoupena a táhne skladbu málem k soulu. Uvítal bych větší prostor pro hammondky nebo elektrické piano anebo pro Taylorovo kytarové sólo. To ale zjevně nebylo v úmyslu, což je škoda. I tak je tady ale stále co poslouchat….

SISTER MORPHINE – dotek psychotropních látek podruhé (?!). Ano, i tohle k Rolling Stones neodmyslitelně patří a vyjadřuje dost výrazně obsah a smysl celého pojetí. Mollové akordy na akustickou kytaru to jenom společně s přitlumeným Jaggerovým hlasem potvrzují. Slide-kytaru tady ale nehraje Taylor, ale hostující americký virtuos Ry Cooder spolupracující dříve s Captainem Beefheartem. Jeho chvějivý tón zní neuvěřitelně skoro až záhrobně. Také zvláštní sound klavírních partu Jacka Nitzcheho dodává skladbu jakýsi postpsychedelický odér. Relativně úspornými hudebními prostředky zde bylo dosaženo mimořádné účinnosti. V závěru skladby dochází k jisté katarzi, která je v podstatě zhmotněním pocitů nitra člověka v zajetí drogového rauše….

DEAD FLOWERS – tak tahkle skladba je už s country vyloženě spojena na první poslech. Zvonivé kytary, vedení hlasů, čitelné akordické proměny, klouzavé tóny. „Smrtící květiny“ je sice název, který moc nekoresponduje s optimistickým vyzněním bezproblémové písně, která vyloženě pozvedává po předešlém dotyky deprese náladu a vybízí k tanci, popíjení někde pod širým americkým nebem. Na klavír zde poněkud utlumeně slyším i Iana Stewarta, ale Rolling Stones hraje tak odvázaně přesvědčivě, že by je v daném okamžiku mohl angažovat třeba Johnny Cash nebo mladší Kris Kristofferson…

MOONLIGHT MILE – velmi zajímavá kytarová studie v úvodu. Připomíná mi to Jimmyho Page, ovšem jenom do okamžiku, než se postaví před mikrofon zpěvák. Je to podmanivé a psychedelické a cítím tady ten mlžný opar pozdních šedesátých let americké Kalifornie, ale ta instrumentace je velkým překvapením. Na klavír skladbu zdobí Jim Price a kytarové party natočil Taylor a Jagger. V téhle skladbě vůbec nehraje Richards (!). Velkou službu kapele prokázal i slavný a již jednou zmíněný Paul Buckmaster svými smyčci. Harmonické proměny se od psychedelie dostávají někam úplně jinam a já bych řekl, že díky těm smyčcům až někam k arabským harmoniím a to mě opět dostává nepřímo k Led Zeppelin a přiznám se, že mi nedělá moc problém si představit, že by tohle Led Zeppelin nedokázali natočit. Bylo by to asi prokomponovanější, ale zpátky ze snění. Tohle je skladby z dílny Rolling Stones a přesvědčuje o tom, že v dané době byl jejich potenciál, ale i schopnost přijímat nápady zvenčí na hodně vysoké úrovni. Výtečná tečka za albem!

Album Sticky Fingers určitě patří mezi to nejlepší, co Rolling Stones natočili. Myslím, že vrcholu se dotkli až následujícím dvojalbem…. Je pravda, že se neobešli bez řady hostů, kteří zde významně svou přítomností ozdobili jednotlivá aranžmá, což bylo šťastné rozhodnutí. Rolling Stones zůstali nezasažení hardrockem, ale na druhé straně chtěli také experimentovat, protože pochopili, že hrát stále „jenom“ rock and roll by bylo nevývojové… třebaže mu nadále zůstávali věrni.
Pak už to ale podle mého názoru začalo jít s nimi z kopce. Netvrdím, že se na dalších albech už neobjevovala tu a tam zajímavá hudba, ale komplexní album se mi už žádné tolik nelíbilo. Námluvy s popem a rozmělňování jejich tvorby už bylo pro mě v řadě ohledů nepřijatelné…
Sticky Fingers ale patří mezi jejich vlajkové lodi a jako takový projekt mě natolik oslovil, že plný počet hvězdiček dám rád.



reagovat

OHNOTHIMAGEN @ 04.03.2012 15:56:13
"Dead Flowers" jsou podle mě "zvadlý kytky"...

Petr Gratias @ 04.03.2012 21:50:39
"Zvadlý kytky"...
když tak medituji na countryovým základem téhle skladby, musím Ti dát zapravdu.
"Smrtící kytky" do countryové tematiky a celkového pojetí opravdu moc nejdou.
Díky za upozornění, zdravím, Ohnothimagene!!

Jarda P @ 05.03.2012 08:26:59
Pro mě jednoznačně nejlepší album Rolling Stones. Co pro kapelu znamenal Mick Taylor jsme si uvědomili až poté, co odešel. Sticky Fingers-Goat´s Head Soup-It´s Only Rock´n´Roll je kromě živáku Get Yer Ya... moje nejoblíbenější trojka. Exile Of Main Street jsem dodnes nepřišel na chuť a poslouchám ho spíš z povinnosti.Čímž nechci řícz, že je špatná.Snad se do důchodu můj vztah k ní změní.

fo-ol @ 08.03.2012 16:09:05
pekna dukladna recenze, jako tvoje svechny. jen bych mel poznamku k tem Dead Flowers: to veru neni optimisticka pisnicka, maximalne vytvari drazdivy kontrast pohodove hudby a drsneho textu. Drogova tematika, ktera se Ulepenymi prsty i Exilem neustale prolina, si nasla misto i tady: I'll be in my basement room / with a needle and a spoon... nemluve o tom ze zpevak v nejzapamatovatelnejsim versi pisnicky nezapomina poslat dotycne kytky na hrob...

Petr Gratias @ 08.03.2012 20:08:47
Zdravím Foola....
díky za Tvoje postřehy.....
ano, tady se dostávají do protichůdných vyznění
pohodová, ležerní, uvolněná country s mrazivým obsahem textu.
Moje znalosti angličtiny nejsou natolik suverénní, abych dokázal souběžně s hudbou sledovat obsah textu. K tomu se přiznám....
Je to zvláštní: countryové texty jsou většinou lyrické, romantické, milostné, naivní....a na rozdíl od blues neřeší různé traumatizující pocity a situace jako jsou ztráta milované osoby, nedostatek peněz, lidská vyděděnost a vykořeněnost, alkoholismus....
Nechci se do toho zamotávat... Rolling Stones nejsou
countryová kapela z Nashvillu, i když v jejich biografii je často citován jejich vztah ke country...
To optimistické vyznění bylo míněno z mé strany jako pocitová vibrace z melodie a nálady....
Zdravím a díky!

fo-ol @ 09.03.2012 13:15:00
no ja bych rek ze s tim country to nebude tak jednoznacne. Kdyz pomineme stylove cleneni country-bluegrass-folk tak se bila lidova hudba spojenych statu (z 90% zdedena z folku britskych ostrovu, tedy toho cemu se dnes rika "keltska hudba") rozpada na "farmarskou" a "desperatskou" cast a v te desperatske casti nalezneme ledacos. Uz Jimmy Rogers na zacatku 30. let resil v "Blue Yodel no.1" (alias "T for Texas" - coz je ovsem svou strukturou ryzi blues) svuj vztah k Thelme tak ze ji byl ochoten odstrelit, Johnny Cash v Blues Folsomsky veznice zabije chlapa jen aby videl jak umira... A americka country je doslova prolezla nejen alkoholem a amfetaminama ale i tema opiatama... urcite neni nahodou ze nejvetsi laskou Janis Joplin byl Kris Krisstoferson (kdyz hral "Me and Bobby McGee" a vzpominal na Janis, mel sem v ocich vlhko...)

Petr Gratias @ 09.03.2012 17:19:09
Zdravím Foole...
napdsal jsi to dobře. Je vidět, že se v daném terénu neztratíš...
To členění country folku, bluegrassu je v pořádku v každém případě....
Trochu jsem vycházel z povědomosti, že Richards není žádný intelektuál a Jagger také ne, ale mají výtečné cítění. Nemyslím, že by nad hudbou nějak muzikologicky meditovali. V knihách se píše, že mají rádi country a že se chtěli vůči tomuhle žánru po svém vymezit.... tohle bych bral.
Já skladbu jako country také vnímám a proto jsem pojednal svoje pojetí v daném duchu....
Samozřejmě to můžeš cítit posunutěji do jiné hudební souvislosti. Ale Stones myslím jsou emoce a prožitky a ne nějaká vizionářská hudba, která přináší nějaké nové nečekané pohledy do celkem přehledného hudebního terénu.... tak asi tak to cítím.
Zdravím!"

copeland @ 23.05.2012 23:25:04
Taky proč Stouni hráli country je dáno i tím že se Richards kamrádil s Gramem Parsonsem (Byrds, Flying Burrito Brothers, a to mělo na Keitha ohromný vliv. Gram ho učil poznat rozdíl mezi Nashvillským a bakersfieldským stylem. Keith se od Grama hodně o country učil a proto podle mého názoru bylo taky důvod proč začali hrát country

21.07.2009 hejkal
5 stars

Micka Taylora uznávam. Mám na neho dobré spomienky z koncertu v Bratislave, takže jeho účinkovanie v Rolling Stones tiež vnímam inak, ako Jones/Wood obdobia.

Sticky fingers začína všelijako, iba nie lepkavými prstami. Klasická Brown sugar je esenciálna skladba á la Rolling Stones. Saxíky len umocňujú komplexnejší prístup k štúdiovej práci skupiny. Hutnosť zvuku je neprepočuteľná, krásne to demonštruje posadená, ale nekompromisná Sway. Americkou pohodu sa vyznačuje Wild horses, skladba s divokým v názve klame telom, čo však v konečnom znení nie je na škodu. Pravý opak nabudenosti je Can’t you hear me knocking, čo je dlhočizná pecka jak ošípaná. To snáď ani nie sú Rolling Stones! A jazda pokračuje. Perfektný akustický blues You gotta move nemá chybu. Vážna (až) hard rocková pecka s dychmi sa volá Bitch a považujem ju za najlepšiu skladbu na albume. Tichá I got the blues sa akoby vrátila o dekádu späť. Toto je poloha, v ktorej ma Stouni až tak neberú, hoci kláves je tu perfektný. Psychedelický slaďák Sister morphine neurazí, na gitaru tu hrá Roy Cooder, ale zasa nič podstatné tento fakt neznamená. Country úlet Dead flowers sa do koncepcie albumu prekvapivo hodí a navodzuje pokojnú atmosféru, ktorú už Moonlight mile nenaruší. Naopak, aranžérske orgie dokazujú, že to Stouni vzali vážne.

S prehľadom najlepší album od Rolling Stones, v tomto prípade reklama neklame a ja subjektívne prihodím hviezdičku na plný počet.

reagovat

gunslinger @ 05.08.2011 09:15:11
nie je to zlý album ale I Got The Blues si mohli odpustiť to nemá s bluesom nič spoločné

Voytus @ 05.08.2011 10:06:31
Gunslinger: I got the blues má s blues něco společného, stačí si pročíst text. Blues není jenom těch známých 12 taktů.

gunslinger @ 05.08.2011 10:22:32
Voytus dobre no...

20.07.2009 Voytus
5 stars

Sticky Fingers z roku 1971 s pověstným obalem od Andyho Warhola je oproti starší tvorbě daleko učesanější, produkce i zvuk jsou pečlivě ošetřeny, ale někde vespod je pořád cítit původní syrovost. Takže taková krystalicky čistá špína.
Co se songů týče, tak je to jedna pecka za druhou, včetně těch ne tolik známých.
Keith Richards odpálí první, notoricky známý riff a je tu úvodní jízda Brown Sugar. Song se měl původně jmenovat Black Pussy, což neprošlo. Nevadí. Brown Sugar je slangový výraz pro heroin, kdežto Black Pussy je nepříliš slušným označením pro lehkou dívku, či ženu černé pleti. Zvláštní.
Pak je tu pohodovka Sway, dojemná a snad nejznámější balada Wild Horses, riffová a jamovací Can't You Hear Me Knockin', ve které dojde na pasáže perkusí a saxofonové sólo. Výsledek nemá daleko k latinskoamerické hudbě. Závěr první strany obstará líná bluesovka You Gotta Move, která je udělána v těžce dřevním stylu delta blues.
Druhou stranu odpálí Bitch. Jagger sípe a plive na všechny strany, do toho řízná dechová sekce a lehké bicí Charlieho Wattse - nemůžu si pomoct, ale kombinace Richadsových riffů, mírně utopeného nařvaného zpěvu, dechů a právě těch úsporných bicích, to jsou pro mě ti opravdoví Rolling Stones.
I Got the Blues odkazuje na počátek 60. let a harmonickou stavbou tak trochu i na gospel, Sister Morphine tak nějak podivně vibruje drogama. Skutečně zvláštní atmosféra. Také patří k mým oblíbeným, přestože na Bestofkách není (ale možná se mýlím, výběry mě nezajímají, pokud na nich není něco dříve nevydaného).
Pak následuje country-rocková pohodovka Dead Flowers. V překopané verzi (už ale nevím od koho) se objevila na konci filmu Big Lebowski, kde parádně vystihla děj.
Také bych neměl zapomenout na doprovodné vokály Keitha Richardse a vyhrávky Micka Taylora, který sice hraje dost nenápadně, ale bez jeho slide kytary by minimálně tahle píseň nebyla to pravé.
A závěrečná Moonlight Mile, to je přesně onen pompézní závěr, kterému nasazuje korunu produkce - les smyčců, klavír, citlivě vystavěný doprovod na kotle, akustické kytary.
Na Sticky Fingers nenajdete slabý song.
A jelikož o této desce se napsalo všude možne dost a dost chvály, tak jen konstatuji, že zde je to za plný počet a ještě něco navíc za ten Warholův obal s rozepínacím zipem.
reagovat

hejkal @ 21.07.2009 10:11:44
Ono je ľahké mať tento album rád, slabých skladieb nieto, produkcia je v zhode s Voytusovým vyjadrením, niektoré skladby sú pomerne netradičné (na Rolling Stones) a zostava sa vymanila zo schémy jednoduchá rytmika-upotení gitaristi (čítaj, skôr snaživci, než majstri :))-charizmatický líder. Taylor konečne skupine dodal schopného gitaristu, a preto by som asi aj ja hodnotil za päť.

Taffey @ 16.04.2010 22:40:51
Mám ji ještě v originále se skutečným, funkčním zipem. Je to, spolus origoš Thick as a Brick, zabalenou v novinách, můj největší poklad. Taky považuji Sticky Fingers za nejlepší fošnu.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 10x
Petr Gratias, Voytus, hejkal, minirock, EasyRocker, PaloM, Akana, verjan2, Hikoki777, Mohyla
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
kaktus, ivazzoo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Rolling Stones, The


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000