Rolling Stones, The - Let It Bleed

Pro vývoj bigbítové potažmo rockové hudby byli stejně důležití jako legendární The Beatles. Charakterizovat je jako konkurenty se mi zdá nepatřičné, přestože ve svých začátcích obě skupiny vycházely z amerického rock and rollu. Na druhé straně rozdělili britskou scénu na poloviny. Měli blíž k rhythm and blues a soulu a zdůraz�ovali svoji image zjednodušovanou variantou hudby. Oni představovali tu drsnější, pouliční směs chuligánských rebelů, což se pro ně stalo hlavním poznávacím znamením pro další desetiletí jejich kariéry. Dosáhli však gigantického úspěchu a právem jsou označováni jako „nejlepší rockandrollová skupina na světě“. Ano, Rolling Stones!
Jejich v pořadí osmé studiové album lze bez odporu označit jako jedno z nejlepších v jejich nepřeberné diskografii. Upozor�ovalo na sebe nejen obalem, ale i nápisem THIS RECORD SHOULD BE PLAYED LOUD (Tuto desku přehrávat nahlas). Nahrávání začalo v listopadu 1968 a pokračovalo od ledna do listopadu následujícího roku. Dostalo název Let It Bleed a objevilo se na labelu London/Decca 28. listopadu 1969.
Místo kytaristy Briana Jonese, který tragicky zahynul 3. června 1969 (týden po svém oficiálním odchodu z kapely), byl přijat nový člen – talentovaný kytarista Mick Taylor, (ex-Bluesbreakers Johna Mayalla). Na albu se ovšem objevuje jenom ve dvou skladbách.
Produkce se ujal Jimmy Miller a hudební režie Glyn Johns. Originální obal, narozeninový dort ležící na pneumatice, hodinovém ciferníku a krabici studiového masteru společně s vinylovou deskou a zvukovkou, vytvořil Robert Brownjohn.

GIMMIE SHELTER -úvodní skladba má v sobě patřičné napětí, které postupně graduje s valícím se soundem. Přidušený Jaggerův frázující hlas je zastíněn skvělým vokálem Merry Claytonové. Jednoduchá, přesto zemitá a účinná rytmika vytváří skvělý podkres celé atmosféře. V přímočarosti je síla a tahle píse� to potvrzuje v každém ohledu, ať už skladbu koloruje foukací harmonika, rumba koule nebo upozaděný klavír…

LOVE IN VAIN - jediná převzatá skladba z pera Roberta Johnsona, je jedinečnou příležitostí pro sólovou slide-kytaru Micka Taylora, který přesvědčuje, že u Mayalla absolvoval tu nejlepší školu elektrického blues. Skvěle je sejmutá Richardsova akustická kytara. Nádherně líná atmosféra, do které se Jagger dokáže položit s pověstnou erudicí záletného milence, do které zapadá i mandolína Američana Ry Coodera,v blues méně obvyklý instrument. V živé verzi možná ještě přesvědčivější…

COUNTRY HONK - je nefalšovanou ukázkou osobité country-blues na akustickou kytaru s připojenými houslemi a onou osobitou atmosférou periferie a věrohodnou ukázkou zemitosti. Že se jedná o derivát slavného stoneovského hitu Honky Tonk Women, nepochybuje v nejmenším ani průměrně informovaný posluchač. Lepší jamovací verzi si člověk snad ani nedokáže představit.

LIVE WITH ME - je údernějším rockem přesně stylotvorným podle scénáře Stones se zdůrazněnými klavíry Američana Leona Russella a studiového hráče Nicky Hopkinse, s připojeným tenorsaxofonem Bobbyho Keyse, který nahodí odvázané sólo. Kytary jsou potlačeny, aby dostal více prostoru skvěle frázující Jagger.

LET IT BLEED - první sloku zpívá Keith Richards, aby byl vzápětí doplněn Jaggerem. Přehledná melodická a úderná skladba s vysunutým klavírním doprovodem Iana Stewarta, doplněná kolorováním kytarových ornamentů s protahovanými tóny. Richards si střihne nenáročné, ale přesto stylotvorné kytarové sólo podle daných rockandrollových pravidel. Nic víc, nic mí�.

MIDNIGHT RAMBLER - jedna z nejsilnějších skladeb na albu je působivé emocionální blues podle stoneovských pravidel. Střídání rytmů a působivé dynamické odstíny mají mimořádný rozměr. Upozadněné percussion hraje muzikantsky nepoužitelný Brian Jones, zatímco skvělou foukací harmoniku nahrál Jagger přesně v duchu černého bluesmana Jamese Cottona. Šamansky hypnotický rytmus se posléze ztrácí v prostoru a přenechává místo kouzlení s tóny, s akcentovými motivy. Skladba se stala oblíbeným koncertním číslem, kde více vyznělo její vnitřní naléhavé napětí.

YOU GOT THE SILVER - svou první pěveckou příležitost dostává Keith Richards. Stylotvorný příspěvek akustického blues z mississippské delty s pověstnou línou „bažinovou“ atmosférou. Kytarové party nahrál Richards sám, za doprovodu klavíru a varhan Nicky Hopkinse. Pro milovníky historických souvislostí uveďme, že to byla poslední skladba nahraná za asistence nešťastného Briana Jonese…
MONKEY MAN - je údernější skladbou s plnějším aranžmá. Richards stylově sekunduje emocionálnímu Jaggerovi. Oba se v písni podělili i o pěvecké party za doprovodu klavíru Nickyho Hopkinse. Plnotučný rock podle stoneovské filozofie nechat dozrát skladbu pro pódiovou prezentaci.

YOU CAN´T ALWAYS GET WHAT YOU WANT - závěrečnou skladbu, netypickou pro Stones je tento nádherný gospel, ve kterém se vyznamenávají sboristky. Skladbu aranžoval známý skladatel filmové hudby Jack Nitzche pro London Bach Choir. Významným podílem přispěl respektovaný americký hudebník Al Kooper, na bicí zde místo Wattse hraje producent Jimmy Miller. Píse� potvrdila Jaggerův intimní zájem o soulovou hudbu, jejíž prezentaci se sbory a doprovodem nástrojům zvládl jedinečným způsobem. Žádné rafinované harmonie, ale skvělý pěvecký počin, příjemně vybočující z rockandrollových klišé.
Znalci stoneovského materiálu, ale i odborná kritika, která byla v rámci Rolling Stones většinou skeptická, se shoduje na tom, že navzdory problémům členů skupiny s LSD, kokainem a heroinem, se jim podařilo natočit v období 1968 až 1972 pravděpodobně nejsilnější alba v jejich dlouholeté kariéře.
Nutno podotknout, že nový člen Rolling Stones – Mick Taylor, jak nám ukazují fakta, byl zcela určitě nejschopnější kytarový hráč za celou kariéru skupiny, který stál v jejich řadách. Přes jeho výtečné schopnosti se nepodařilo jeho hráčský potenciál více zviditelnit, než jak tomu bylo u Johna Mayalla. Jagger ani Richards při své pověstné ješitnosti neměli zájem poskytnout „nováčkovi“ zasloužený prostor k seberealizaci, jaký by si zasloužil. Tím se ovšem Rolling Stones připravili o zdatného instrumentalistu, který jim v dalších letech citelně chyběl. Jedinečný stoneovský majstrštyk!
Dávám pět hvězdiček.




reagovat

Filozof @ 15.05.2011 11:54:43
Obávám se, Petře, že toto: "...ve svých začátcích obě skupiny vycházely z amerického rock and rollu..." bys měl vysvětlit.
Jak to myslíš??

OHNOTHIMAGEN @ 15.05.2011 12:32:40
Brian Jones byl ze Stones vyhozen 8.6.1969 a zemřel až 3.7.1969.
Na slajdku v "Love in Vain" hraje Keith.
Keith měl pěvecké příležitosti už dříve: "Connection", "Something Happened to Me Yesterday", "Salt of the Earth".
Jack Nitzsche nebyl jen skladatelem filmové hudby, ale coby stálý inventář nahrávacích sessions Rolling Stones se vyskytoval už od nahrávání druhého alba.
Jinak taky souhlasím s Filozofovou poznámkou.

Petr Gratias @ 15.05.2011 13:30:16
ZdravĂ­m Filozofa a Ohnothimagena...
Já se do toho nechci moc zamotávat. M?yslím si, že ty rané začátky jsou hodně pod vlivem amerického rock and rollu. Chuck Berry, Little Richard, Buddy Holly... to přece byly jasné inspirace raných Beatles ještě když byli Silver Beatles a Lennon se netají svým obdivem v Elvisovi, stzejně jako Paul už v prehistorických dobách, kdy ujížděli na Twenty Flight Rock, Jailhouse Rock, atp. Paul přímo adoroval Buddy Hollyho a to mi nevezmete, panové!
Stones - tam ten Chucky Berry přece taky pěkně vyčnívá z řady skladeb. Vedle amerického rhythm and blues, které samozřejmě dolehlo více na Stones, než na Beatles (podle mého subjektivního pohledu). Nazírám na to ne prizmatem Please Please Me, ale už i toho, co bylo předtím. Americký rock and roll byl pro raná období Stones a Beatles jasnou inspirací... Možná je to zase otázka úhlu pohledu a nějakého nedorozumění ve vysvětlení mé teze, ale jinak se domnívám shodneme.

Za to zpřesnění vydání Magical Mystery Toutr děkuji, ale vím o tom, jenom jsem to už dále nerozvíjel. Samozřejmě, že to bylo dvojíté EP a ta britská verze alba je z r. 1976 (mám ji doma na vinylu).
Zdravím Vás.

Filozof @ 16.05.2011 12:01:07
Petr Gratias
Tvoje věta je (nezlob se) nepřesná a zavádějící. Beatles více méně ano - především z jeho měkčí verze založené na lehkém vokálu a souzvuku - Buddy Holly, Everly Brothers a i skladby od Chucka Berryho si dost "přibílili". Jejich vzory byli kromě těchto Elvis, na počátku pak hlavně Donegan - Skiffle.
Naproti tomu Rolling Stones vyšly z Kornerovy líhně a vzory měli hodně odlišné - Muddy Waters, Jimmy Reed, T-Bone Walker, Little Walter, Howlin Wolf, Bo Diddley... Přímo programově se vymezovali proti Merseysoundu a chtěli být autentičtí bluesmani jako za louží černoši.
To, že se někdy mírně kryjí se zdroji Beatles (Chuck Berry) je dáno tím, že on a někteří další (Fats Domino, Bo Diddley...) jsou řazeni někdy do klasického černého RnB a někdy do RnR.
RS se lišili velmi výrazně hudbou, zvukem, inspiračními zdroji, cílením své hudby, texty, i posluchačstvem od Beatles, proto hodit obě skupiny takto do jedné škatulky bez dalšího nelze nechat bez povšimnutí.

A konkrétně u Chucka Berryho je inspirace pro ostatní hodně dána jeho kytarovou hrou. Byl pro mnoho skupin (včetně třeba dost odlišných Beach Boys) prvním vzorem k napodobování - díky svému kytarovému stylu.

Petr Gratias @ 16.05.2011 18:00:18
Možná se teď dopustím svatokrádeže, ale v minulosti jsem se častokrát setkal s názorem mezi lidmi (ne příliš fundovaným), ale o o víc rozšířeným, že Stones jsou plagiátem Beatles....
Tento názor se mi nelíbil, ale přemýšlel jsem na d tím. Beatles měli krásné dvojhlasy a trojhlasy a Stones s bídou dvojhlasy a proto to možná lidi dráždilo. Navíc bylo známé, že Stones už jako profesionální kapela měli často problémy s intonací a s laděním nástrojů. Všechno se schovalo do toho "chuligánství" rebelie. Jagger nebyl velký zpěvák, ale uměl výtrečně frázovat a to bylo pro jejich hudbu velmi důležité...
Ale jinak ten názor nesdílím, je to příliš rozhoupaná půda pod nohama. Sice v té polarizaci Beatles versus Stones stojím na straně Beatles zcela jednoznačně, ale Stones respektuji a jejich podílu na hudební scéně si vážím... Díky

Filozof @ 17.05.2011 10:15:08
Petr
Já, jako bluesman, logicky preferuji Rolling Stones, Animals, Manfred Mann, Kornera, Bonda, Yardbirds atp.
Z Merseysoundu se mi líbí jen Beatles, ostatní je pro mne z 90 % nudná a povrchní popina.

To je věc každého osobního vkusu. Co je ale podstatné - naprostá většina dalšího vývoje až do dnešních dnů také přišla z té RnB větve.

Filozof @ 17.05.2011 10:46:24
Petr
A co se týče posuzování na úrovni Beatles = plagiát Stounů nebo Stouni = plagiát Brouků, tak to je tak nízká inteligenční a vědomostní obecná úrove� že doufám v kruzích hudebních už nikoho ani nenapadne. Tak se na to mohli z dálky dívat neználkové v ČR v roce 1964, kteří neměli možnost si udělat přehled, nabrat souvislosti atp. a znali jen pár obrázků, první řeči o nastupující vlně skupin a netušili skoro nic o jejich původu a hudební orientaci.
Dnes, kdy známe vývoj před i po a chápeme to základní o hlavní linii populární hudby - tedy country blues - rhythm and blues - britské rhythm and blues - britská bluesová vlna - hardrock - novější tvrdší žánry, už nikoho podobné úvahy ani nenapadnou.

"I hope we're not too messianic or a trifle too satanic — we love to play the blues"

Ač se může zdát stylově nesourodá a neuspořádaná, tak přesně ta stylová rozháranost je to, co mám na téhle desce nejradši. Let it Bleed vyšlo v listopadu 1969 a to bezmála po roce natáčení. Netuším nakolik byl zrod alba složitý, či nakolik měli Stones v onom roce napilno s koncertováním, nebo snad jestli čekali, že se zakladatel kapely Brian Jones vzpamatuje a vrátí se do sestavy. To poslední se přesně nestalo. Jones zemřel ještě před vydáním - 3. července 1969. I na desku přispěl jen perkusemi v Midnight Rambler a autoharfou v You Got the Silver - obě přispění jsou utopena pod ostatními nástroji. Obrovský kus práce tu ale odvedl Keith Richards - kromě většiny kytar zde nahrával i nějaké basové party a ve skladbě You Got the Silver má svůj první sólový vokál.
Jinak úvodní těžce mrazivá Gimme Shelter představuje zhudebněnou vraždu, hostující vokalistka Merry Clayton je zde nepřekonatelná a Jagger se se zpěvem vůbec nemazlí. Klasika.
Akustická Love in Vain od Roberta Johnsona představuje hudební odlehčení, ale po textové stránce jen velmi těžko - je to blues. Richards tu hraje i na tu slide kytaru a na mandolinu hostuje Ry Cooder - právě z tohoto session pochází i nahrávka Jammin� with Edward, vydaná o tři roky později. Session se účastnili Jagger, Wyman, Watts a klavírista Nicky Hopkins.
Country Honk je původní verze později známého singlu Honky Tonk Woman. Tady už jednu z kytar hraje Jonesův náhradník Mick Taylor. Správnou atmosféru tomu dodávají housle Byrona Berlina, nahrané na ulici před studiem, kde je zachycen každodenní ruch.
Pak přichází animální nářez Live with Me. Richars tu nahrával basovku, Nicky Hopkins piano a další z budoucích stálých hostů Bobby Keys přidá živelné sólo na saxofon. Tři a půl minuty totálního bordelu.
Titulní Let it Bleed se zdá být další oddechovkou, jenže se tu zase řeší problémy s drogami. A první sloku nazpíval Richards.
Houpavý rytmus provází song Midnight Rambler, která pojednává o vyhlášeném bostonském škrtiči. Richards píse� nazývá bluesovou operou, což je označení velice výstižné, protože za těch sedm minut se několikrát změní tempo i základní motivy.
O You Got the Silver už víceméně byla řeč, snad jen, že je to vůbec poslední píse� nahrávaná s Brianem Jonesem.
Monkey Man je takovou utajenou perlou - na výběrech a živákách se s ní totiž jen tak nesetkáte. Úderné riffy jsou podpořeny mohutnými bicími, vibrafonem (nahrával jej Wyman) a klavírem (ten je tu obzvlášť vydařený). Jagger tu vypráví o tom, že vlastně všichni jeho kumpáni jsou feťáci. Co dodat?
Po odeznění všeho toho bordelu a vyplavení všech možných negativních pocitů přichází smíření ve formě úžasné You Can’t Always Get What You Want. London Bach Choir obstará začátek, další z hostů Al Kooper zde nahrával hammondky, klavír a lesní roh, také jsou tu perkuse a akustické kytary. A bicí nahrál producent Jimmy Miller - ve Wattsově stylu. Skladba pomalu graduje, zrychluje a její text shrnuje a uzavírá ideály 60. let.
A to je tedy závěr. Poslední deska Stones ze 60. let, navíc poslední s Jonesem. A opět jedna z mých oblíbených, když mě to popadne, tak ji dám i dvakrát za den.

20.07.2009
reagovat