Rolling Stones, The - Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert

Rolling Stones, The - Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1970

Tracklist:

Side A:

1) Jumpin' Jack Flash 4:02
2) Carol (Chuck Berry) 3:47
3) Stray Cat Blues 3:41
4) Love in Vain (Robert Johnson) 4:57
5) Midnight Rambler 9:05

Side B:

1) Sympathy for the Devil 6:52
2) Live with Me 3:03
3) Little Queenie (Chuck Berry) 4:33
4) Honky Tonk Women 3:35
5) Street Fighting Man 4:03

All songs by Mick Jagger and Keith Richards, except where noted

Released: 4. 9. 1970, UK, Decca SKL 5065 & 29. 9. 1970, USA, London NPS 5

Recorded: 27-28 November 1969, Madison Square Garden, New York, United States
Producers: The Rolling Stones & Glyn Johns


Obsazení:

Mick Jagger – lead vocals and harmonica
Keith Richards – guitar, background vocals, and dobro on A/4
Mick Taylor – guitar
Charlie Watts – drums
Bill Wyman – bass guitar

Additional personnel:

Ian Stewart – piano on A/2, B/3 & 4

 
14.12.2011 Petr Gratias
5 stars

K legendárním Rolling Stones mám vyhraněný vztah. Vybraná alba se mi velmi líbí, ale ta ostatní mi připadají vyčpělá, bez nápadu a jakoby recyklovaná. Bohužel se mi zdá, že těch druhých období bylo víc, i když se mnou zarytí stoneologové nebudou souhlasit. Navíc jsem toho názoru, že hlavní síla a energetický potenciál Rolling Stones byl ukotven zejména v jejich nekonečné koncertní práci. Ve studiu se jim už zdaleka tolik nedařilo a velmi často potřebovali ke zvýraznění instrumentální stránky věci řadů hostů na klávesy, dechy a percussion, aby zamkli ústa všem pochybovačům. Tím ale nechci říci, že už se jim nepodařilo natočit tu a tam nějaký mistrovský kousek….
Myslím, že vynikajícím příkladem jejich koncertní potence je právě album Get Yer Ya – Ya´s Out!, které je opravdu mistrovským kouskem a které předčí mnohá řadová alba, jimiž nás tahle legenda oblažila v dalších letech.
Album jsem získal na počátku sedmdesátých let v indické licenci Dum Dum India. Klasicky hrůzný zvuk a praskot se linul z reproduktorů, ale i přes tento handicap mě album velmi oslovilo.

JUMPIN´ JACK FLASH – po nervózním úvodu je tu pořádně úderný rock s přímým tahem na branku, skladba, která se stala jejich velkým hitem. Dobře vymyšlený kytarový riff, který se táhne jednoduchou melodickou linkou vpřed má patřičnou hutnost a pohlcuje posluchače od prvního tónu. Sound získal na průraznosti, třebaže zpívané hlasy se poněkud ztrácejí. Je to ale správně odvázaný nástup, který zabírá….

CAROL – klasické rockandrollové číslo od Chucka Berryho, který byl pro Stones vděčným inspiračním zdrojem nejen při vytváření coververzí, ale i budování vlastního pojetí bigbítu. Richards se kytarově vyřádí podle berryovského modelu, tak jak má být. V pozadí slyšíme úderný klavír Iana Stewarta (neviditelného členy kapely) a Watts buší do své soupravy s neomylnou dravostí za Wymanovy basové podpory. Skladba jako stvořená pro americké prostředí, kde „přivandrovalci“ z Evropy udělali do rock and rollu pořádný otisk v tom pozitivním slova smyslu….

STRAY CAT BLUES – zvolna se odvíjející bluesové téma. Melodie není nijak složitá, nebo rafinovaná, ale dobře vyhovuje nijak mimořádnému, ale přesto výtečně frázujícímu hlasu Micka Jaggera. Mick Taylor konečně přichází ke slovu, ale jeho kytara je v pozadí přece jenom jaksi utopená za vrstvenými kytarovými doprovody Richardse. Remaster je z r. 1986…. Myslím že dnes by byl zvuk více čitelný, ale otázka stojí, zda vůbec vstupovat do stoneovského soundu, který má svoji osobitost v tom jak zní bez úprav (!?)

LOVE IN VAIN – krásný kousek od legendárního Roberta Johnsona (třebaže na albu je uvedeno lakonicky: traditional). Podle mě jedna z nejsilnějších skladeb na albu vůbec. Richards hraje citlivě a sází svoje rozlamované akordy i jemné ornamenty velmi pečlivě (u něho nezvyklé). Nyní se připojuje i Wattsova a Wymanova rytmika a už je tu Mick Taylor se svou slide-kytarou. Hraje uměřené tóny, ale konečně dostává příležitost se blýsknout v mezihře. Tohle je blues jako řemen. Mráz mě leze po zádech, jak dokáže modulovat tóny a jeho chvějivé bzučení mě prorezonovává až do morku kosti. Škoda, že ho nenechali zahrát sólo ještě alespoň o dva takty déle… Za Richardsem teď kreslí a koloruje s velkou citlivostí a v další mezihře je Taylor ještě rozpoutanější a stylovější. Ani Clapton by to lépe nezahrál!. Ale už je konec…. Publikum to ovšem výrazně ocenilo, že Taylor není žádný župní přebor na kytaru.

MIDNIGHT RAMBLER – dravější skladba je rychlejší blues s legátovými kytarovými akordy. Klasický stoneovský model jejich bigbítu, kde je poznáte hned po prvním tónu. Jako dobře namazaný stroj skladba šlapa a dusá a táhne skvěle frázujícího Jaggera vpřed. Ten se v mezihře na okamžik chopí foukací harmoniky, ale už je zase před mikrofonem jeho syrový projev a skladba získává na rychlosti a odfukuje jako parní stroj s přeznívajícími akordickými akcenty od Richardse. Škoda, že tu jaggerovskou harmoniku slyším poněkud potlačení. Velmi emocionální a expresivní s těžko potlačovaným erotickým nábojem. Zdůrazňování schématu zde hraje velkou roli a drží posluchače v neustálém napětí. Žádná nuda se nekoná…. Pak ovšem dojde k téměř zastavení a bloudivé kytarové tóny jsou v bluesovém tématu. Richards a Taylor se zde mírně vzájemně doplňují a nezní to vůbec špatně. Jagger už ovšem určuje expresivní napětí svým deklamovaným zpěvem, který doprovázejí ostré kytarové záseky a skladba se zvolna rozjíždí a získává opětnou dravost…..

SYMPATHY FOR THE DEVIL – další slavný kousek. Nemá sice ten dramatický předobraz jako studiová verze na Beggars Banquet, ale i tak se zde podařilo zachovat dramatické napětí a pohrávání si se satanským ohněm. Výrazně vypreparovaný kytarový riff se v obměnách táhne celou skladbou. Nesází se na žádné komplikované postupy, ale na přirozenou živočišnou dravost, ve které byla jejich hlavní devíza. Pochválit musím i Wymanovu baskytaru, která se občas pouští do zajímavých obrazců. Kytarové sólo si pohrává s melodickou linkou a dochucuje celou atmosféru pořádně ostrým kořením, které vás dokáže správně nabudit. I zde se prolíná kytarová hra Richardse a Taylora – Taylor je opět trochu víc vzadu než se sluší, aby se neukázalo, že „umí“. Pozorný posluchač tohle ovšem dešifruje, ale může si jenom povzdechnout, víc se s tím nedá dělat. Je ročník 1949 a v době koncertu měl jenom dvacet let, na rozdíl od starých mazáků Jaggera a Richardse…

LIVE WITH ME – dravější skladba vykazuje prvky syrovějšího pojetí bigbítu. V podstatě je to zase rock and roll s jiným kabátem, ale více se tady sází na kytarové pojetí v daných intencích velmi nabuzené. Hlasy jsou trochu zatlumené, ale v tom hutném pojetí se s tím dělat moc nedá. I tak je to ale paráda vytvořit říznou bigbítovou píseň s relativně jednoduchými vyjadřujícími prostředky….

LITTLE QUEENIE – král kytarového rock and rollu Chuck Berry posloužil Stones další skladbu ze svého repertoáru. Dusající rytmus kytarových doprovodu v berryovském duchu doprovází klavírní hra Iana Stewarta (na albu ostatně utajeného v seznamu účinkujících hráčů…). V době kdy na londýnské scéně rockové kapely prozkoumávaly nové neznámé mapy rockové hudby, Stones se koncertně přidržovali starého dobrého rock and rollu a dělali to v dané oblasti asi nejlépe na světě. Nic víc, nic míň.

HONKY TONK WOMEN – pravděpodobně nejslavnější skladba na albu a také jedna z klíčových v jejich dlouholeté hudební kariéře, kterou skoro nikdy na koncertech nevynechávali a nevynechávají do dnešních dnů… Vymyslet úderný a valivý riff, jaký se podařilo v téhle skladbě je kumštem už samo o sobě. Simplicity od expression! Skladba, která inspirovaly řadu jiných skupin a dále bude inspirovat a nijak nevadí, že se zde prohazují pouze základní akordy. Jagger ji dokáže procítit do morku kosti a kapela rozehrát v grandiózním rockandrollovém stylu. Kytarové vyhrávky mají napětí, stejně jako občasně tušený klavír, zakryty syrovým bažinatým zvukem richardsovských partů…..

STREET FIGHTING MAN – bouřící davy náš pomalu dovádějí k poslední skladbě, opět z Beggars Banquet. Další dobře vypreparovaný nástup – s výraznou rockovou obměnou, která krátce vstoupí do hutného tématu. Agresivní, nekompromisní a dravé jako „Pouliční bojovník“, který hájí svou pošramocenou pověst. Stones se zde podařilo postoupit na okraj hardrockového modelu. Sice se o něho jenom otřeli, ale zdařile. Povedená věc!

Koncertní záznam z Madison Square Garden v New Yorku v listopadu 1969 se opravdu vydařil. Ostatně remasterovaný zvuk albu velmi prospěl. Album mám rád z mnoha důvodů, jednak je zde výtečný koncertní playlist dobře vybraných skladeb a také proto, že zde hraje Mick Taylor – podle mého názoru nejlepší kytarista, který kdy nosil jméno Rolling Stone. Ani Brian Jones, ani Keith Richards nebo Ron Wood ho nepřekonávají. On je nositelem blues a jemné precizní práce s tónem a výrazem a John Mayall dobře věděl, proč ho nechal působit déle než jiné kytaristy v rámci Bluesbreakers. Na albu je jeho přítomnost čitelná, třebaže ne taková jako u Mayalla a i když je Richards výtečný kytarista rock and rollu, blues v jeho podání mě nepřesvědčuje – rockandrollový prostor nepřekročil. Škoda, že si tohle Jagger a Richards neuvědomovali a že mu neposkytli více prostoru. Hudba Rolling Stones by tak určitě získala větší instrumentální uznání, o které vždycky více či méně (ale spíše více) museli bojovat s hudebními kritiky a kytarovými metodiky….
Také mjsem rád, že zde neřádí nějaká výrazná dechová sekce, ale nějaké dvě vokalistky by nebyly k zahození (!?)
Album má sice poněkud přiblblý obal (třebaže Russelova výtvarná koláž uvnitř bookletu je zajímavá), ale i tak albu dám rád plný počet hvězdiček, protože je opravdu v dané oblasti velmi zdařilé a přesvědčivé.





reagovat

Jarda P @ 14.12.2011 20:05:41
Tato deska v edici Dumdum byla moje první od Rolling Stones. A je to podle mě jeden z nejlepších živáků všech dob. Zvuk kapely už se nikdy naživo nepodařilo zopakovat, hlavně díky absenci kytařy Micka Taylora, který měl zásadní podíl na nejlepších studiovkách RS v letech 1971-74. Pod vlivem tohoto živáku jsem měl ve svých studentských letech problém se vyrovnat se zvukem studiovek jako Beggars Banquet a Let It Bleed. Vyjímečnost desky je umocněna remastrovanou verzí z nedávné doby, jejíž zvuk je s původní verzí nesrovnatelný.

merhaut @ 14.12.2011 20:45:16
Jsme na tom Jardo stejně. První deska, mladistvej problém se studiovkama:-) To kouzlo soundu desky se jmenuje otevřené ladění. Do Stones je přinesl Taylor. Píše o tom Richards v Life, i Ken Hensley ve své biografii (s Taylorem nějaký čas bydlel a učil se od něj).

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Petr Gratias
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Rolling Stones, The


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000