Rolling Stones, The - Exile on Main St.

Mick Jagger vzpomínal na nahrávání alba a jedna ze zmíněných historek byla o tom, že naprosto běžně se jelo nonstop - kdo zrovna nenahrával, tak byl stejně přítomen a třeba jen tak pozoroval, užíval si nebo třeba jedl - a prý v některé z písní je slyšet hodně v pozadí zvuk příborů a hovor. Nevím kde, ale jestli je to pravda, pak to dost vystihuje celou atmosféru tohoto skvělého dvojalba.
Pokud není Exile on Main St. nejlepším albem Rolling Stones, tak rozhodně mezi ta nejlepší alba patří. Já jsem se k němu dostal v patnácti a okamžitě se mi zalíbil hudební koktejl, v němž dokázali 'stouni' smíchat všechny možné i nemožné styly, které do té doby hráli. Materiál vzniká v letech 1969 - 1972 na několika místech, především ve francouzském Nellcote, kam se kapela jednu dobu usídlila, aby unikla příliš vysokým daním v rodné Británii.
Podle slov Keitha Richardse bylo Nellcote za druhé světové války hlavním sídlem Gestapa, což dokazovaly svastiky, namalované na podlaze sklepu, ve kterém nahrávali. Proces byl dost chaotický, jelikož fungování kapely byla v té době jedna dlouhá jízda, plná drog, alkoholu a groupies. Prostě přesně tak, jak si člověk představuje život rockové kapely.
Úvodní vypalovačka Rocks off je jednou z těch pro 'stouny' typických skladeb - výrazný riff, odlehčená rytmika, dechy, nařvaný Jagger a překřikující se hlasy ve sborech. Tak to navnadí na poslech celé desky.
Druhá Rip this joint je klasický rock'n'roll, během jejích dvou a půl minut se sice nic zvláštního nestane, ale je to jízda.
Shake your hips je staré blues Slim Harpa, kapela se víceméně drží tradičního pojetí, což zaručí syrové blues.
Casino Boogie svým názvem také leccos prozrazuje. Barová atmosféra z něj přímo dýchá a Bobby Keys tomu ještě přispěje sólem na saxofon.
Pak je tu hitovka Tumbling Dice, tu snad ani není nutno představovat. Atmosféra zakouřeného baru pokračuje. Zvuku kytar v tomto songu se stále nemůžu nabažit. Konec první strany.
Sweet Virginia pro změnu koketuje s folkem a country, ale naprosto skvěle. Zase tu máme ságo a sbory v refrénu, které odpovídají Jaggerově sólovému zpěvu. Paráda. Přestože je celé album dost přehráváno a naplaybackováno, tak tato píse� působí dosti živě hraná.
Následuje balada Torn and Frayed, politické country-blues Sweet black angel a také Loving cup, další naprosto skvělá balada, která se jen tak neoposlouchá. Vypjatý duet Jaggera a Richardse je fakt skvělý.
Druhou desku odpálí Richardsem zpívaná Happy, jeho klasická věc, kterou si kapela dodnes na koncertech neodpustí.
Krátká Turd on the run je další neurvalý nářez, který kolem jen tak proletí a už je tu Ventilator blues, další song, který stavím mezi to nejlepší, co se na desce dá najít. Skvělý riff a hlavně tempo, které má takový tah, že jen těžko vydržíte v klidu.
I just want to see his face je gospel se zpěvem nahraným přes telefon. Původně jen jam Taylora a Wattse. A třetí strana končí opět baladou Let it loose. Také výborná. Navíc v ní hraje na klavír další můj oblíbenec - Dr. John.
A poslední strana? Jiným by došel dech, ale Rolling Stones si to ženou dál výraznou All down the line, také oblíbené koncertní číslo té doby.
Stop breaking down je od Roberta Johnsona, čímž se nedá nic zkazit, ba naopak.
Předposlední je Shine the light, ovlivněná návštěvou kostela v Londýně. A také patří k tomu nejlepšímu - melodie, sbory, aranžmá.
Závěrečná Soul Survivor je pravděpodobně nejslabší písní dvojalba, ale nijak neurazí.
Wow! Tak jsem zmínil všechny skladby, což jistě dokazuje můj téměř až fanatický obdiv tohoto alba. Je to tak. Deska je to pestrá, každý si tu něco najde. Někde máme promakané aranže, jindy je to záměrně odfláknuté a syrové, mix občas není úplně ideální, ale to je právě ono - tahle deska je totiž po všech stránkách opravdová. A co jsem se jí naposlouchal...a ještě naposlouchám.
reagovat