Rolling Stones, The - Beggars Banquet

Rolling Stones, The - Beggars Banquet - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1968

Tracklist:

Side One:
01. Sympathy for the Devil (6:27)
02. No Expectations (4:02)
03. Dear Doctor (3:26)
04. Parachute Woman (2:23)
05. Jigsaw Puzzle (6:17)

Side Two:
06. Street Fighting Man (3:18)
07. Prodigal Son (2:55)
08. Stray Cat Blues (4:40)
09. Factory Girl (2:12)
10. Salt of the Earth (4:51)

All songs by Mick Jagger and Keith Richards, except "Prodigal Son" (Rev. Robert Wilkins)

Released 6 December 1968
Recorded 17 March – 25 July 1968
Length 40:31

Produced by Jimmy Miller


Obsazení:

The Rolling Stones:
Mick Jagger – lead vocals, backing vocals and harmonica
Keith Richards – acoustic and electric guitar, bass guitar and vocals
Brian Jones – acoustic slide guitar, backing vocals, sitar, tamboura, Mellotron, harmonica
Bill Wyman – bass guitar, backing vocals, and percussion
Charlie Watts – drums and percussion

Additional personnel:
Rocky Dijon – congas
Ric Grech – fiddle
Nicky Hopkins – piano
Dave Mason – Mellotron, shehnai
Jimmy Miller – backing vocals
Watts Street Gospel Choir – backing vocals

 
21.03.2019 horyna
5 stars

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!
reagovat

pinkman @ 21.03.2019 09:51:25
Výborně. Konečně se nám tu zase sešli recenze na pořádnou muziku. Už jsem se v té záplavě metalu a nových, prý progresivních kapel začal pěkně ztrácet.

Chlapy tohle je skutečný progres, do té doby neslýchaný.

Beatles i Rolling Stones jsou dva nejklasičtější a taky největší soubory v rockových dějinách stejně velkého významu.

Těmhle dvěma dinosaurům co do významu, nesahají při vší úctě nějací Led Zeppelin, nebo snad The Who a už vůbec ne Black Sabbth ani po kotníky.

EasyRocker @ 21.03.2019 10:04:51
Ano! Ano! Řičím a otevírám ústa do širokého úsměvu na tuto RS-pozitivní recenzi!! Jen tak dál!

vmagistr @ 21.03.2019 10:07:58
pinkman: Jak Black Sabbath, tak Led Zeppelin a The Who posunuli rockovou hudbu tam, kam už Beatles ani Rolling Stones nemohli (nebo možná spíš nechtěli). Ve všech případech jde o stylotvorné kapely, jejichž odkaz zase posouvaly dál další generace skupin a muzikantů.

Názor: "Tihle byli všechno a tihle nic" je sice jako subjektivní pohled na věc naprosto legitimní, ale další vývoj žánru mu tak úplně za pravdu nedává.

lover-of-music @ 21.03.2019 10:11:58
pinkman: The Who si se Stounama zadek vytírají !!!!!
Když to vezmu z další stránky, tak Mick Jagger pro mě není žádný zpěvák. Jenom nějaký rádoby sex-symbol, který se uměl na pódiu jen kroutit, a běhat sem a tam jako nějaký nadržený čertík. A jako skladatelé tam stojí všichni za starou belu. Jejich nejlepší období je pro mě 1966-1967. Dál to nestojí za řeč.

Kdežto The Who... to je prostě klasika v tom nejlepším slova smyslu. Roger Daltrey prostě Pan Zpěvák, Pete Townshend jednoduše geniální skladatel, spolu s Entwistlem.

A co se týče Zeppelínů, tak, i když od nich mám v oblibě jedno album, tak Robert Plant je taky jednoduše božský zpěvák. Ve srovnání s těmi všemi, je Mick Jagger rozpláclá moucha na zdi.

Fenomén zvaný Rolling Stones zůstane pro mě navždy nepochopený.

EasyRocker @ 21.03.2019 10:14:39
Jen subjektivní juchaření, ale je vždycky legrace se koukat, co ta čarodějka hudba s námi dovede...

pinkman @ 21.03.2019 10:35:29
lovře ty jsi mladší ročník kterému chybí nadhled a retrospektivní úsudek. Hrubě s tebou i s vmagistrem nesouhlasím. Sabbath i Zeppelin pouze navázali, sice ji posunuli, ale ten základ už byl vytvořen touhle dvojicí. The Who měli ten chodník vyšlapaný právě od Rolling Stones a Beatles.

EasyRocker @ 21.03.2019 10:49:09
Ono je to komplikované, každá z těch kapel hrála vlastně něco jiného. A s tím vzájemným ovlivněním - tak RS i Brouci jsou služebně o něco starší, ale hudebníci všech zmiňovaných kapel byli aktivní už v hloubi šedesátek. Na ostrovech, ale i za oceánem to zkrátka vřelo, a proto tolik skvělé muziky potom.

Jarda P @ 21.03.2019 12:50:49
Toto album má smůlu v tom, že než jsem ho poznal, znal jsem některé skladby z něj (Sympathy for the Devil, Stray Cat Blues, Street Fighting Man) z jejich nedostižného živáku Get Yer Ya-Ya´s Out, který povýšil na skvost Mick Taylor. Proto jsem Beggars Banquetu nepřišel na chuť a i dnes ho poslouchám spíš z povinnosti.

Jarda P @ 21.03.2019 12:58:42
Ještě musím reagovat na ty pitomosti, které tady (jako téměř vždy) píše Lover. Že je Sticky Fingers jedním z nejlépe hodnocených alb roku 71 nesvědčí o tom, že by si se Stounama mohl někdo vytírat zadek.

@ 21.03.2019 14:38:49
horyno ať už se s kameny seznamuješ ve dvaceti, nebo ve čtyřiceti podstatné zůstává, že dokážeš svou chybu napravit. V tvém případě to byla jakási vypěstovaná averze ze strany posluchače, které navíc dominoval kult The Beatles. Někdy není lehké si něco přiznat, ty jsi to však zvládl.

Martin H @ 21.03.2019 14:47:04
Marku, bravo, tleskám a dodávàm jen jedno - zkus také Sticky Fingers, nebudeš zklamán.

lover-of-music @ 21.03.2019 14:59:41
Jarda P: Sticky Fingers - jedno z nejlépe hodnocených alb roku 1971... A teď pozor !!! WHO'S NEXT (rovněž ročník 1971) hodnoceno jako jedno z nejlepších alb všech dob.
Tak o co jde, jako !!!

vmagistr @ 21.03.2019 15:48:12
Lovře, lovře. Jde o to, že poslech hudby není sport a jeho cílem není ukázat, že hudba, kterou mám rád já, je lepší (populárnější, lépe hodnocená) než hudba, kterou posloucháš Ty.

Představ si ta kvanta hudby, ke kterým máme v současnosti přístup, jako obrovský švédský stůl se spoustami jídla. Tobě chutná tohle, mně ono, někomu jinému zase támhleto. Budeš na lidi okolo pokřikovat, že to, co si vybírají a jí oni, je úplný hnus, kdežto Ty jíš jen ty dobré věci?

lover-of-music @ 21.03.2019 16:12:44
vmagistr: Na tohle se mi strašně těžko reaguje, protože kdybych měl tady všechno říct, co mi leží na srdci, tak to bych se upsal k smrti.

Odpovím asi takhle: K muzice jsem si vytvořil velice individuální přístup, vím, co znám, vím, co jsem zanalyzoval, proseděl jsem u muziky tisíce hodin, nevnímám hudbu jako spotřební zboží, ale jako umění, před kterým je nutno mít velký respekt a úctu. A to jsem u Rolling Stones nenašel. Je to hudba vhodná na mejdany, a pro tzv. "kulisu". V žádném případě na soustředěný poslech. Proto mě šíleně nudí.

Ale to je jedno. Ať si každý poslouchá co chce. Do toho nikomu mluvit nemůžu. Já můžu jenom jedno. Můžu tu muziku KRITIZOVAT.

vmagistr @ 21.03.2019 16:24:39
lover: A teď si vezmi, že jsme tu i takoví, co si Rolling Stones při soustředěném poslechu užíváme.

Kritizovat hudbu samozřejmě můžeš - to tu občas činíme ledaskdo. Jenomže užití kritiky jako "klacku" na oponenta ve stylu: "Tak tobě se nelíbí, co poslouchám? Jen počkej, tak abys věděl, ta hudba, co posloucháš ty, je pěkná [doplňte sami dle libosti]." už je za hranou korektního jednání - a nejen tady, ale vcelku v jakékoli slušné diskusi.

Balů @ 21.03.2019 16:55:37
Zdravím horyno. Poslední dobou překvapuješ, že by zmoudření středního věku.
Každopádně pozitivní sebekritika je vždy na místě.
I když jsem spíše fanoušek posádky vzducholodi, kvalitu Stounů uznávám.
Zmínil bych ještě, že Stones v šedesátých byli ještě silně orientováni na singlovou produkci, která je úžasná, ale na albech se přeci jen objevuje nevyrovnanost hudebního
materiálu.
Právě Zeppelin to měl jinak, nejdůležitější byla alba.
Ještě na závěr, i když se album Their Satanic ... úplně nepovedlo, tak
2000 light years from home je floyďácká pecka a She ´s a Rainbow třešničkou na dortu.

horyna @ 21.03.2019 18:32:12
pánové díky za vaše názory i trochu těch malicherných hádek:-)

pinkman: a ostatní muzika jako není pořádná?? Dle čeho se to dá objektivně posuzovat?

lovře: že Jagger není zpěvák? Naopak, člověk který dokáže v tak pokročilém věku takové gigy co právě Jagger, musí být zatraceně dobrý zpěvák.

Martine: tahle deska mě pohltila jako nějaká pradávná šílená hydra a domácí diskografie se začala o další následující přírůstky R. S. rychle rozrůstat. Samozřejmě, Sticky skvělé je, ale ještě víc mě k srdci přirostlo Let it Bleed.

Balů: ano, tvá definice se mi líbí, říkejme tomu tedy - zmoudření středního věku:-)

merhaut @ 22.03.2019 00:33:37
Líbí/nelíbí je vrtkavá emoce. Ale u muziky docela zábavná a jednoduše řešitelná, co se mi nelíbí, to neposlouchám.

northman @ 24.03.2019 09:56:03
horyna: před padesáti lety jsem to měl s Rolling Stones stejně jako ty a JardaP. Znal jsem od nich jejich hity jako Satisfaction, Honky Tonk Woman, Jumpin´Jack Flesh ..... Celá deska se mi nelíbila žádná včetně téhle, kterou měl starší kamarád na vinylu ve sněhobílém rozevíracím obalu. Při prvním poslechu Sticky Fingers mi vadily dechy, ale pak jsme měli puštěnou desku od Stones a popíjeli jsme u toho nějaký čučo a při Honky Tonk Woman s parádní kytarovou hrou Micka Taylora jsem si uvědomil jaká skvělá jsou Rolling Stones kapela. Nelíbí se mi od nich všechno desky Emotional Rescue, Undercover, Dirty Work jsou těžký propadáky a desky po Exile On Main Street se mi až na Some Girls a Tatoo You moc nelíbí. Zkuš si poslechnout jak ti radí Let It Bleed, to je moje nejoblíbenější deska a taky výběr Through Past Darkly, kde jsou jejich největší hity.

Egon Dust @ 25.03.2019 12:48:51
Vynikajúca recenzia pán Horyna :)
Skutočne dobre napísaná.
Tie komenty o význame Stones a porovnávanie so Zeppelinmi, či The Who.
Veta, že Stones je hudba na party, je asi taká ako veta Kabát je hudba pre ožranov v 5cenovej skupine a Pepa Vojtek je náčelník ožranov. Ty vole, veď Stones boli tí, čo bielemu blues a rock n rollu nasadili ako prvý ten najväčší význam. Samotný Zeppelin ich v knihe uvádzajú ako vzor. The Who boli ich spolujazdcami na dráhe zvanej rock´n´roll. Teraz v tejto sekunde počúvam tento album a mám práve pocit, že tu je neskutočne, čo čerpať. Je tu toľko atmosférických elementov. Beatles, Stones, The Who, Kinks boli do 1966 tie najdôležitejšie kapely v novátorskej rockovej muzike. Uznávať, len ich psychedelické veci súvisiacej z danou érou je tak tupé. Mick Jagger nie je len nejaký sex idol, ale po Elvisovi prvá obrovská rocková ikona a POZOR!!!!!!!!! Po dnes fungujúca a tvoriaca. Stones na Beggarse, Sticky Fingers a najmä Exil on the main street predviedli také spektrum záberu, že obávam sa, že aj keby Beatles sa nerozpadli mali by, čo robiť aby stíhali.

Skutočne si vážim recenzií pána Horynu, Easy Rockera, Vmagistr má veľmi dobré postrehy.

Ak je pár ikon rock n rollu žijúcich a učinkujúcich po dnes tak Stones su na čele. Za nami Iggy Pop, Alice Cooper, Elton John, Ozzy Osbourne, Paul Mc Cartney.

Poprosím nehodnotiť ich jednotlivý prínos!!! Každý z nich má minimálne dve silné diela!!!

26.07.2018 EasyRocker
5 stars

Valící se šutry jsou pro mě (namísto pro mě přece jen příliš konformních a uhlazených Brouků) už léta symbolem toho, čemu se říká primární, syrový rock, nejlépe s pořádnou černou příměsí. Trocha folkové polevy, a žhavá jízda může začít.

Jen málo rockuchtivých hlav asi nezná úvodní magický tanec Sympathy for the Devil - za to už v tom pekle musí mít plac rezervován hned pod rohatým. Pomalý šamanský rozjezd, "houkající" vokály, načasování a vrchol. Ve volnějších akustických tvarech nastupuje svůdná No Expectations a je tu skvostná Jonesova slide kytarka a Jaggerův charismatický přednes. Folk a blues ruku v ruce. Dear Doctor začíná hutně sázeným bluesovým odzemkem, o který se tříští opět brilantně procítěné akustické kytary v pařátech Briana Jonese - pod tohle album se podepsal vskutku ďábelsky, výsledkem je řádný dusot kopyt. Přichází drobná Parachute Woman a zůstáváme na zaostřeném blues. Nedbalý, zahulený a syrový zvuk, Jaggerův chuligánský zpěv, luftem létají kulky a pěsti.

Jsou tu opět akustické kytary a důrazná basová prošlápnutí terénu z rukou Wymanových, refrén ale báječně ovládl melodický Jaggerův gejzír. Jigsaw Puzzle. Je to pekelný tanec s ďábelsky jedoucím klavírem! Pouličními demonstracemi inspirovaná Street Fighting Man je nekompromisní odpich, hned úvodní riff vás srazí na zem tak, že by záviděl i hrdinný nebožtík Bud Spencer. A pak už se to sype ze všech stran jak hromada haraburdí. Nemáte šanci! Prodigal Son nás vrací na křivolakou cestičku - je jasné, že i na pomezí country a folku jsou pánové jako doma. Protože duše Stones vždy tkvěla v blues, máme tu k duševnímu potěšení Stray Cat Blues, opentlené báječnými Richardsovými sóly. Všechno hřímá, ječí a kvílí až do konce.

K folku jako by nakukujícímu k Dylanovi nebo i Neilu Youngovi nás odveze krásné dělnické vyznání Factory Girl. Jagger vše posouvá až k nebesům. A je tu závěr. Velebné akustiky, hymnické a teatrální pojetí, zachovávající ale i bluesový smutek a nostalgii, opět tu Jagger hlasově čaruje a Watts bicí věru nešetří. Náladu skladby skvěle dotvořil hostující gospelový chór a piano. Vřelé díky i za Salt of the Earth.

Za pět, tady není o čem. Čtyřicet minut toho, co můj závislácký třas u těchto pánů vyžaduje - černavé jádro, rock, folk. Injekce do zadnice a jsem zase na nohou.
reagovat

Martin H @ 26.07.2018 16:21:26
Moc pěkně napsáno. Tady není co dodat. Ta deska tu bude ještě v době, kdy po nás dávno nikdo nevzdechne.
Jedna z mých nejoblíbenějších.

sheik @ 26.07.2018 23:14:16
na desce "Their Satanic Majesties Request" se stouni přihlásili k ultračertovi a původci všeho zla,kterýho uctívali a kterej jim daroval slávu,na týhle desce to první písničkou ve stylu šamanskýho vúdú potvrdili. smutný!!

PaloM @ 27.07.2018 07:41:00
sheik: súhlasím. To je častá dilema pri rockovej muzike. Výborná hudba versus texty a vonkajší prejav hudobníkov.
Už sme to tu často preberali, k ničomu pozitívnemu to neviedlo. Je to osobná vec vnímania, viery či ateizmu.
Žiada sa mi dodať moja obľúbená prupovídka "podle vkusu každého soudruha", ale v tak vážnej veci sa to nehodí.
V prípade tohoto albumu som dal prednosť muzike a zaradil CD do zbierky. Za hudbu by som dal plný počet bodov.

29.03.2018 Martin H
5 stars

Je to už hodně dávno, kdy mi jedna dobrá duše v návalu opovržení a zhnusení nad tím, jakým směrem se rocková hudba vyvíjí, prozradila, že tím nejlepším albem je jednoznačně Beggars Banquet od Rolling Stones. Jistě, je to pouze názor jednotlivce, nad nímž by se dalo s úspěchem polemizovat, ale nesmíme zapomínat, že touto deskou skupina zahájila několikaletou sérii vysoce kvalitních dlouhohrajících počinů, na které může být v rámci své bohaté diskografie opravdu hrdá.

Jako by si pánové Jagger a Richards řekli dost, končíme s psychedelií a dalšími módními pokusy a vracíme se ke kořenům, k tomu, z čeho jsme vyrostli, co nás zformovalo a o čem značka Rolling Stones od začátku byla – totiž k pořádně ostrému rock and rollu vycházejícímu hodně z blues a špetky country, prostě z tradičních příměsí. Sama doba tomu nahrávala, hudba na britských ostrovech se neustále přitvrzovala a nové kapely vznikaly jako pověstné houby po dešti.

V roce 1968 byli početní příznivci valících se kamenů pozváni na hostinu žebráků, jež se však ukázala býti kulinářskou lahůdkou o deseti věru výživných chodech. I když ani předchozí desky nebyly špatné, jakoby až zde nastávaly ty pravé hudební hody, na nichž si ucho hudebního gurmána bude pochutnávat velmi dlouho. Škarohlíd namítne, že Stouni tady nic nového nevymysleli a pouze vykradli Ameriku. Jistě, to je pravda, ale udělali to s noblesou, grácií a drzostí jim vlastní, asi jako o necelých dvacet let později irští U2 na svém albu The Joshua Tree. Navíc se zde naplno projevila síla autorské dvojice Jagger – Richards, která na album dodala celkem devět kompozic. Tou desátou skladbou je povedená coververze písně Prodigal Son z pera Roberta Wilkinse.

Největším tahákem celé desky je samozřejmě neskutečná paráda schovaná pod názvem Sympathy for the Devil. Ten hypnotizující rytmus ve spojení s jedovatým Jaggerovým projevem a ostrými kytarovými výpady pana Richardse mi dlouho nedal spát. Kdyby z nich už nadosmrti žádná píseň nevypadla, tak tohle by jim určitě zajistilo nesmrtelnost a čestné místo v rockovém nebi, nebo pekle. To ať si každý přebere dle své libosti. Druhou ikonickou skladbou je ta s názvem Street Fighting Man. Ano, takhle si představuji Rolling Stones v plné síle, burcující ke změně, vždyť přece jen jsou pořád ještě šedesátá léta a Stones stále symbolizují revoltu, i když jejich přeměna ve zhýčkaná rocková božstva už silně klepe na dveře nahrávacího studia. Trochu ve stínu těchto dvou monolitů stojí parádně zařezávající Stray Cat Blues. Zapomenout nemůžu na mou velice oblíbenou píseň Jigsaw Puzzle, v níž jakoby se ta dravost patrná z jiných skladeb přeměnila v jistou naléhavost, skoro bych se nebál říct až popovou dotěrnost, což samozřejmě nemyslím nijak pejorativně.

K Jaggerovi a spol. patří blues, čehož se nám na albu Beggars Banquet dostává měrou vrchovatou. Za všechny bych jmenoval píseň Dear Doctor, která jakoby zabloudila na chladný Albion odněkud z delty řeky Mississippi. Z podobného základu vychází i přece jenom lehce ostřejší kousek s názvem Parachute Woman. Netřeba se zmiňovat, že obě tato dílka jsou ozdobena vynikající Jaggerovou harmoničkou. Dlouho jsem však nemohl přijít na chuť písni o dívce z továrny, tedy Factory Girl. Nějak mi tam neseděly ty housle a také zpěv mi přišel s prominutím trochu humpolácký. Naštěstí si vše vynahradím při závěrečné písni Salt of the Earth, jejíž až gospelové vyznění se stává důstojnou tečkou za touto vskutku povedenou hudební žranicí.

Co se dělo dál, všichni asi víme. Brian Jones, v té době prý už takřka nepoužitelný, dostává roku 1969 padáka a za pár týdnů je nalezen mrtev ve svém bazénu. Smutný, leč pochopitelný konec jedné padlé rockové hvězdy. Ostatní Stones přiberou vynikajícího kytaristu Micka Taylora a jejich spanilá jízda vesele pokračuje dál. A ač je to neskutečné, tak pokračuje i dnes, víc jak padesát let od vydání desky Beggars Banquet.

reagovat

northman @ 29.03.2018 15:50:37
Skvělá recenze i čtení o pro mě nejlepším albu Rolling Stones. Díky za recenzi, cítím to podobně. Na stejné úrovni jsou pro mě Let It Bleed, Sticky Fingers a Exile On Main Street.

Martin H @ 29.03.2018 18:52:23
Zdravím, Seveřane, jsem rád, že tě má recenze zaujala. A k tebou zmíněným albům dodávám, že nezbývá než souhlasit. Až po Exile je to neskutečná jízda. Pak už to začne mírně skřípat.

EasyRocker @ 29.03.2018 20:03:40
Báječná deska, hned úvodní hymnus je vytesán v historii drsného rocku opravdu hodně vysoko. Tradiční kamenná dravost, drzost a průbojnost mě tu mocně přitahují. Zároveň pestré album. 4-5/5

horyna @ 30.03.2018 08:37:02
Ahoj Marťas a díky za kvalitní počteníčko. Dokonale jsi mi předpřipravil chutě na starý stouny.

Martin H @ 30.03.2018 09:44:15
Horyno, jsem rád, že se ti můj pokus o vyjádření mých pocitů z této vynikající desky líbil. A do starých Stounů určitě jdi, i když zpočátku to může být jako se ženou. Zprvu chladná a odtažitá, ale při troše trpělivosti se ti bohatě odmění.

Snake @ 30.03.2018 10:05:51
Martin - od "stounů" nemám ani "ň" a těžko se to kdy změní, ale recku ti chválím. Napsal jsi ji tak, že mám docela chuť si to aspoň poslechnout. Snad se k tomu někdy dostrkám...

Martin H @ 30.03.2018 10:21:00
Snake, dík za pochvalu, od tebe mě to obzvlášť těší. A že neposlocháš Rolling Stones? Prosím tě, já tady na progboardu neznám tolik kapel, že si někdy říkám, co tady vlastně dělám.

northman @ 30.03.2018 10:23:31
Snake: zdravím, tak to já mám od Rolling Stones asi všechno, mimo živáků, je lepší si zajít na koncert. Ale poslouchám pouze tu klasiku, desky po Exile pouze sporadicky, nemají to kouzlo. Beggars Banquet je klenot. Jinak Sympathy For Devil předělali Blood, Sweat & Tears na trojce s Davidem Thomasem je to celkem pecka.

Snake @ 30.03.2018 10:28:34
Však já proti nim celkem nic nemám, jenom je nepotřebuju vlastnit. Znáte to, o těch holkách a vdolkách...

lover-of-music @ 31.03.2018 12:11:06
"pánové Jagger a Richards řekli dost, končíme s psychedelií a dalšími módními pokusy a vracíme se ke kořenům"

To je ta nejhorší věta, jaká může v hudebních kapelách té doby zaznít. Pro mě tímto albem se Stouni propadli do propasti. Ani jsem to nedoposlouchal celé. Strašná nuda.

Rok 1968 byl pro hudbu strašně významný. Ale také prokletý. Např. The Beatles. Úplně stejný příběh. "Kluci, vracíme se ke kořenům, heja hou!" Je téměř k neuvěření, že po takovém monumentálním skvostu jako je SGT. PEPPER, vydali o rok později "dílo" zvané White Album. Je to fakt k pláči tahle situace.

northman @ 31.03.2018 17:32:50
l-o-m: to myslíš vážně, nuda si říká Moody Blues (pro mě skupina jedné skladby Nights In White Satin).

lover-of-music @ 31.03.2018 17:47:50
northman: "nuda si říká Moody Blues". Takový hnusný žvást může říct jedině člověk, který vůbec nemá hudební cit a smysl pro krásu v hudbě.

A teď ke Stounům: Porovnejte píseň Sympathy For The Devil a třeba Ruby Tuesday.
Na straně Sympathy For The Devil je prázdno, nicota a tma, a na straně Ruby Tuesday je zářící diamant a světlo.

northman @ 31.03.2018 18:03:55
l-o-m: ten cit pravděpodobně máš ty. Dovol, abych se zasmál, dílo Moody Blues časem tak ztratilo, že se to nedá poslouchat. Porovnávat Sympathy For Devil a Ruby Tuesday se nedá, Ruby Tuesday je standartní singlový hit od Rolling Stones, to je jako porovnávat I Wanna Be Your Man s a Day In The Life.

27.06.2014 Akana
5 stars

Přestože za žádnou z předchozích desek včetně rozporuplně přijímané Their Satanic Majesties Request se Stones nemusí nijak červenat, až teď si všechno doopravdy sedlo kam mělo. Beggars Banquet zahajuje několikaletou spanilou jízdu, během níž skupina vysolila čtyři nepřekonatelné grály syrového rock'n'rollu s bluesovými a countryovými kořeny a neoddiskutovatelným vlastním copyrightem.

Na tomto albu prodělali Rolling Stones ráznou a důslednou proměnu. Skoncovali s psychedelií, hippie dekoracemi, nástrojovým hračkářstvím i zbytečnými snahami trumfnout liverpoolské kvarteto a zaostřili na syrové americké tradice, od nichž se ve svých začátcích odráželi. Protože právě opuštěné tendence byly hodně spojené s instrumentální všestranností Briana Jonese, vtírá se otázka, jestli zmenšující se prostor pro jeho aranžérské ornamenty nebyl jedním z faktorů, které ho čím dál víc vzdalovaly zbytku kapely, nebo jestli naopak Jonesova stále problematičtější hráčská použitelnost nezapříčinila příklon k drsnějšímu zvuku. Každopádně je na Beggars Banquet stále plnohodnotným členem a sem tam ještě do písní protlačí nějaký ten nerockový instrument jako mellotron (Jigsaw Puzzle) nebo sitár (Street Fighting Man). Zásadní vliv na celkový dojem už ale přebírají Jagger s Richardsem.

Obě strany původní LP desky otvírají skladby, které vešly do historie. Sympathy for the Devil, provokativní, Bulgakovem inspirovaná sebeobhajoba Lucifera a jeho podvratného vlivu na chod dějin, rozjíždí tribální bubínky a energické piáno, mezi Jaggerův expresivní zpěv se zařezávají strohé Richardsovy kytarové šlehy a nesmrtelné houkání sboru, v němž figurují i tehdejší múzy obou Glimmer Twins, Anita Pallenberg a Marianne Faithfull. Street Fighting Man se snaží reflektovat sociální napětí v tehdejší společnosti, ale v první řadě je to neskutečně nadupaná, ostrá rocková pecka.

V písních No Expectations, Dear Doctor a Factory Girl se výrazně otiskl vliv country, ale v podání Rolling Stones to samozřejmě neznamená nic nashvillsky třpytivého. Z jejich nečesaného pojetí žánru jsou spíš cítit prach, mozoly, whisky, tabák a fazole. A samozřejmě je tu blues, jednou temné a hlasité (Parachute Woman) podruhé akustické, dřevně mississippské (Prodigal Son od Roberta Wilkinse). Hymnický závěr Salt of the Earth s gospelovým sborem a společně pějícími Jaggerem i Richardsem ustavuje další ze stounovských trademarků. Všechno dohromady tvoří bezchybnou kolekci, dospěle sebevědomou i chuligánsky nevycválanou. Mickovy stále ohebnější hlasivky, Keithova kytara (přímo božský zvuk má ve Stray Cat Blues) i jejich společné autorství, Charlieho a Billova nesmiřitelná rytmika i slábnoucí vklad nešťastného Briana tady začaly psát novou definici rock'n'rollu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

reagovat

tykeww @ 27.06.2014 11:46:15
Velice výstižná recenze na výborné album, děkuji ti za ni.

Mohyla @ 24.01.2015 15:40:06
Krásna recenzia na krásny album!

14.12.2013 tykeww
5 stars

Po rozporuplně přijímaném (a podle většiny nepovedeném) psychedelickém úletu Their Satanic Majestic Request se Stones vrátili zpět na zem a v tu dobu stanuli na počátku nové éry, a sice éry ucelených alb s vysokou úrovní (ale ne že by Aftermath nebo Between The Buttons nestály za to). Prvním z takovýchto zářezů v kamenné diskografii byla deska The Beggar’s Banquet. Na první pohled zaujme obal v kávovém tónu a minimalistickým ozdobným písmem, který v Británii nahradil Warholovy veřejné toalety. Už od prvních zvuků je jasné, že jde o něco velkého. SYMPATHY FOR THE DEVIL je jedna z největších pecek historie rock’n’rollu. Je skvěle vygradovaná a Keithovo zkreslené sólo skvěle dokresluje drsný text. Ovšem bylo by krajně nespravedlivé označit „žebráka“ jako album tohoto hitu. Následující „stounovské country“ NO EXPECTATIONS je totiž nádherně zasněná a má jen velice těžko opakovatelnou atmosféru, stejně jako následující bluesovka DEAR DOCTOR. Akustické smýšlení alba spoustu fanoušků překvapuje, ale tohle je jedna z nejpřirozenějších a nejpříjemnějších poloh Stones. Další bluesovou skladbou je i PARACHUTE WOMAN, vynikající zejména údernými bicími Charlieho Wattse a foukací harmonikou. JIGSAW PUZZLE je tuze zajímavou a tak trochu pozapomenutou skladbou. Ten akordový postup a celková nálada mě ale omračují.

Druhou stranu otevírá další Stouní hitovka, tvrdší, ale z tónu alba nevybočující STREET FIGHTING MAN. Jonesova hra na sitár dodává skladbě cosi magického. Písní PRODIGAL SON se vracíme zpět k akustickému blues. Na této platformě byli Stones výjimeční. STRAY CAT BLUES je opět z rodu tvrdších stounovek. Rolling Stones dokázali hrát zatraceně tvrdě, pro mě jsou mnohem tvrdší než nějací zoufalí speedmetalisti. FACTORY GIRL je jedna z mých nejoblíbenějších částí alba. Je to country? Je to blues? Jsou to Stones. SALT OF THE EARTH je neuvěřitelně příjemný epilog jednoho z mých nejmilejších alb. V záhlaví svítí pět hvězdiček a já doufám nemusím říkat proč.

reagovat

zdenek2512 @ 14.12.2013 22:40:37
Michale zdravim,tohle album Let It Bleed, Sticky Fingers a Exile On Main Stret to jsou nejklasictejsi stoneovska alba. Moc hezky jsi to napsal , je videt, ze mas Stones rad :)

tykeww @ 14.12.2013 22:55:23
Díky Zdeňku, ano, Rolling Stones mám opravdu hodně rád :) Krom těch alb, co jsi vyjmenoval, mám dost rád i Aftermath z těch starších a z novějších Black and Blue, Tattoo You nebo Voodoo Lounge a Bridges To Babylon z devadesátých let, ovšem na BB, Let It Bleed a Sticky Fingers z nich objektivně nemá ani jedno.

08.04.2012 Petr Gratias
5 stars

Třebaže jsem sledoval začátky Rolling Stones s jistým zaujetím (ta dravost byla fascinující), mohu říci, že komplexně se mi jejich řadová alba příliš nelíbila. Řekl bych, že to byla tzv. singlová kapela. Studiová alba mi připadala nedotažená a místy s menším množstvím invence, kterou kapela na koncertech doháněla maximálním výkonem na doraz.
Jinými slovy: na koncertě byli Rolling Stones vždycky silnější než ve studiu, ale pak se objevilo album Beggars Banquet a já pozměnil názor. Tohle album jsem jako první akceptoval od „nejstarších britských chuligánů“ se vším všudy a myslím, že také zahájilo další sérii zajímavých a umělecky vyrovnaných alb. Proto se domnívám, že nezaškodí, podívat se mu trochu zblízka na zoubek……

SYMPATHY FOR THE DEVIL – už od prvopočátku cítím, že se zde bude dít něco nezvyklého. Šamansky čarodějnický úvod koketuje se satanismem v obsahu textu a poměrně odvážně provokuje konzervativní britskou středostavovskou společnost. Kapela šlape a dusá ve správných proporcích – Nicky Hopkins na klavír a výborné basové party Billa Wymana jsou sledovány percussion a houkavými sbory nad výtečně frázujícím Mickem Jaggerem. V mezihře prošvihne hudební terén elektrická kytara Keithe Richardse. Je syrová, jakoby neučesaná, ale žádaná. První kytarista Brian Jones je stále v řadách kapely, ale jeho použitelnost pro nahrávání zvolna a neodvratně klesá do nenávratna, díky heroinu, alkoholu a astmatu, se kterým zápasí. Výtečně úderná skladba, jež patří do zlatého fondu hudební tvorby Rolling Stones. Nic neztrácí ze své erotické lechtivosti a její vibrace neustávají ani po čtyřiačtyřiceti letech… Dobře zvolený song na úvod!

NO EXPECTATIONS – baladická skladba s klouzavou steel-kytarou a údernou akustickou kytarou. Melancholická, hladivá, podmanivě konejšivá záležitost s nádechem blues ve výrazu. Jagger zpívá zaníceně a přesvědčivě. K podobnému modelu písně se Rolling Stones vracejí na pozdějším albu Sticky Fingers, kde se pracuje s podobnými náladami a jak vidno, stále to zabírá. Klavírní party v pozadí jsou součástí instrumentace, ale nijak nápadněji nevyčnívají, zato Wymanova baskytara má zaostřený důraz, třebaže nehraje nic neobvyklého, co bychom ještě neslyšeli jinde.

DEAR DOCTOR – další skladba je country-blues v tom nejlepším pojetí. Nikdo si tady na nic nehraje. Všichni naopak míří přímo na branku a správně se zde frázuje jak ve zpěvu tak v nástrojové instrumentaci. Hospodský charakter zve k řadě různých improvizací. Brian Jones hraje na foukací harmoniku a společně s Richardsem se dělí o kytarové party. I tahle skladba je předobrazem některý skladbám na Sticky Fingers. Stones se zde navíc mají čas ještě pitvořit ve své chlapské pospolitosti a dodat ještě více věrohodnosti v téhle valčíkové záležitosti….

PARACHUTE WOMAN – tako tohle je blues podle mého gusta. Údernost rytmiky a odstíněný sound syrové elektrické kytary v pozadí. Důležitá práce basů a Wattsových zemitých bicích. Jones kouzlí na elektrickou kytaru svými přiznávkami a já zase vidím zakouřenou krčmu, kde se povalují povadlé krásky a přiopilí drsňáci přemýšlejí, komu by dali pěstí. Foukací harmonika je výtečná a skvěle dokresluje celkovou atmosféru. Výtečná skladba po všech stránkách…..

JIG-SAW PUZZLE – hezky zvonící akustické kytary a botttleneck na elektrické kytaře. Wymanova baskytara velmi přesvědčivě doluje svoje basové tóny a klavírní party jenom jemně domodelovávají celkový sound. Prvoplánově sdělné a přehledné a proto podmanivé a strhující, i když zde nemáme co do činění s nějakými závratnými instrumentálními výkony kytaristů, které byly v dané době žádány. Řekl bych, že to v té době od Stones nikdo neočekával a kapela si zachovávala především svou nutnou dravost a neučesanost, hlavní poznávací znaky s čitelnou melodií a o to tu vlastně šlo nejvíc…..

STREET FIGHTING MAN – další výrazná úderná skladba dravější rockové podoby. Úderný riff dělá divy a Rolling Stones dokázali s tímto materiálem pracovat podle svých představ, kde vedle úderných kytar nechybějí četné percussion, klavír, ale i tympány a mírný odér orientu, který demonstruje psychedelickou scénu dané doby. Skladba má ovšem ve svém textovém sdělení společenský podtón pouličních bojovníků proti sociální nerovnosti odkazující na stávky a revolty studentské, ale i pouliční mládeže r. 1968, silné zejména v Paříži…..

PRODIGAL SON – výtečná ukázka akustického blues. Rolling Stones se tak těsně přibližují lidovému černošskému blues z mississippské delty. Ohýbání akordů a tónových variacích se děje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Interpretační model je výtečně odposlouchaný od černošských bluesmanů. Rozehrávání základního motivu má svou vnitřní sílu a přesvědčivost a zalézá mi pod kůži a už tam zůstává. Parádní příklad jednoduché a přitom úderné písně….

STRAY CAT BLUES – další skladba nás vrací k údernému jadrnému bigbítu, ve kterém byli Rolling Stones vždycky nejosobitější. Nad hutnou zemitostí kvílí dlouhé tóny Jonesovy elektrické kytary a rovněž i bubenické přechody Wattse jsou velmi čitelným poznávacím znakem. Sociální podtón ulice bez poetických příkras nám nabízí sociální variantu rocku šedesátých let, do kterého vstupují psychedelické prvky prostřednictvím aplikovaných percussion a přeznívajících tónů, které zvolna gradují v jakémsi chaotické směsí tónů a neopracované drsnosti, dotahované dlouhými kytarovými tóny……

FACTORY GIRL – akustické skladby tvoří významnou část tohoto stoneovského opusu. Zvonivé španělské kytary mají svou barvitost, ale nepostrádají údernost a teď dokonce do tématu vstoupí i housle Rika Gresche (pozdější baskytarista Blind Faith a Family). Žádnou závratnou harmonickou strukturu zde nehledejte, opět se vychází ze základního motivu, na kterém se staví emocionální projev za doprovodu čitelné instrumentace a Stones zde oslovují svým pozorovatelsky šťouravým pohledem dělnici z fabriky a milostnou poezie vytěsňují spíš negativistickými postřehy a country-blues jako hudební forma se k dané tématice hodí víc než co jiného…..

SALT OF THE EARTH – další kytarové téma doprovázené klavírními nástupy a sborovým zpěvem, které přivádí nástup gospelu a soulového prožitku a opět základní akordické výměny, žádná sofistikovaná témata nebo instrumentální zapeklitosti. Tohle se prostě od Rolling Stones neočekává a tak vnímáme použití tympánů a stále gradujícího klavíru, který udržuje společně s údernými kytarami napětí a svižnost až do samého ukončení písně….

Obal amerického vydání Beggars Banquet se lišil od britského (jak bylo jejich „dobrým“ zvykem) a já musím ještě připodotknout, že mě fascinoval i vnitřní motiv kolektivní zámecké žranice, kde se Stones jako rozmařilá upadající šlechta válí kolem stolu plných lahůdek. Nic nemohlo věrněji demonstrovat obsah a smysl celého alba! Americké vydání neváhalo provokovat už motivem záchodu popsaným různými vzkazy. Na svou dobu opravdu hodně odvážný design, který v Británii neprošel, ale v USA, kde měli Stones vždycky silné zázemí u svého publika ano. Album rád poslouchám a beru ho takové jaké je, když se mi bude stýskat po instrumentálních pasážích kytar, varhan a dechové sekce, sáhnu po jiné kapele. Tady je všechno jak má být. Pět hvězdiček albu nabídnu s mírně odřenýma ušima....





reagovat

gunslinger @ 09.04.2012 07:10:28
prvé album ktoré som od Rolling Stones počul. priznám sa že ich veľmi nepočúvam až na 4 po sebe idúce albumy začína to týmto a končí Main St. Rolling Stones som ignoroval až kým som nepočul celú skladbu SYMPATHY FOR THE DEVIL a to vynikajúce surové sólo na konci, a že Johnny Winter s tohoto albumu prevzal pár skladieb to vo mne zlomilo nechuť a pustil som si to.. musím sa priznať že tie akustické skladby ma príjemne prekvapili to som som od stounov nečakal..(vtedy som poznal iba Satisfaction)

PaloM @ 09.04.2012 10:56:41
gunslinger, po dlhej dobe už len malilinká oprava:
my máme ten album, Česi majú to album. Nie si sám, čo si to pletie. Tak prepáč.

gunslinger @ 09.04.2012 13:20:11
nehnevaj sa ale to si asi nikdy nezapamätám

Petr Gratias @ 09.04.2012 16:08:41
Zdravím, Gunslingere....
já už jsem to napsal asi někde jinde, takže se budu opakovat. Za sebe to slyší takhle:
BEGGARS BANQUET (1968), LET IT BLEED (1968), GET YER YA, YA´S OUT! (1970), STICKY FINGERS (1971)a EXILE ON MAIN STREET (1972) považuji za skvělá, vyvážená a invenčně a energeticky nabitá alba, která rád poslouchám a když zatoužím po Rolling Stones, tak hledám v těchto vodách.
Netvrdím, že už se na albech dalších neobjevilo nic podnětného, ale jako celek mě už nezaujala. Jako kdyby tam byl jeden hit (nebo jeden silný nosný nápad) a ostatní věci byly rozmělněny nemastným nasládlým obsahem.
Např. THEIR SATANIC MAJESTIC REQUEST (1967) považuji za stoneovský pokus natočit Umění jako jejich derivát Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od Beatles. Totálně se to nepodařilo a přesvědčilo o tom, že Rolling Stones budou nejsilnější v rock and rollu a rhythm and blues lehčího typu a toho by se měli držet. Na přelomu semdesátých a osmdesátých let vstřebali reggae a asi v tom byli docela úspěšní, ale já k reggae nemám žádný vztah a tak nejse ten pravý na nějaké postoje a úvahy na dané téma... Spíš mě vadilo, že stále citelněji upadali do námluv s popem a povrchními trendy, přestože na koncertech si zachovávali svou rockandrollovou šťávu dál......
Tož asi tolik......
Zdravím!
Já patřím mezi posluchače, kteří hodnotí instrumentáolní výkony, aranžérské nápady, nebo netypické postupy v kompozičních principech... a nutno podotknout, že právě tohle mi u Rolling Stones chybí a chybět bude dál. Ze starší tvorby se mi líbí právě ta singlová hitovost, údernost, přímočarost a bezprostřednost.
Také musím konstatovat, že Rolling Stones kvalitu svých alb dotahovali různými studiovými hráči, kteří osvěžovali sound alb, téměř nikdy si nevystačili sami.... a to je staví do nelichotivého světla.
Nicméně v rámci svého respektu a úcty k tradicím přesto prohlašuji, že Rolling Stones jsou nejlepší rockandrollová kapela na světě!

adam @ 09.04.2012 16:51:49
Rolling Stones je hlavne sex. A sex patri k zivotu. Koncert na Letnej, Satisfaction, dážď, ohne. Energia. Jediná skupina kde vek nehra rolu.

OHNOTHIMAGEN @ 09.04.2012 17:50:45
Petře, upřesním:
"Dear Doctor" - Brian zde hraje pouze na foukací harmoniku, nikoli na kytaru
"Stray Cat Blues" - Brian Jones sem přispěl pouze dvěma rejstříky na mellotronu (smyčce, flétny), na kytaru rozhodně ne
"Factory Girl" - Rick Grech na violu

Jinak jestli se nepletu, tak "Beggars Banquet" vyšel jako bílé album všude, tedy i v USA - původně zamýšlený počmáraný hajzlík se na přebalu objevil až v reedici v 80. letech a pak už pořád.

Petr Gratias @ 09.04.2012 18:32:54
Zdravím OHNOTHIMAGENE...
díky za upřesnění...
No je tady asi problém, určití fanoušcí Stones berou Briana Jonese jako sólového kytaristu kapely před příchodem Micka Taylora. Já si to osobně doslova nemyslím, Keith Richards hrál asi "víc" než jen běžné begleity, ale otázka stojí, odkdy dokdy byl vlastně Jones tím "sólovým" kytaristou a odkdy už byl jenom v rámci kapely jejím členem? Měl v téhle partě od začátku významné postavení a nebylo tak jednoduché ho z kapely vyhodit, jako to udělal Waters s Wrichtem v Pink Floyd po The Wall (a Gilmour a Mason - a zejména Mason, tomu nedokázali zabránit).
Četl jsem story od Rolling Stones a Brian Jonmes nebyl jenom kytaristou do počtu. Dokázal hrát na více nástrojů než ostatní a dotvářel nezastupitelným způsobem sound kapely, i když to nebyl žádný Beck, Clapton, Page, Lee, Townshend nebo Hendrix.
Tvůj názor by mě zajímal... díky za Tvoje postřehy.
Bylo kolem mně pár specialistů na Rolling Stones, ale za ta léta se mě z nich nepodařilo "vypáčitů nějakou osvětlující odpověď....
Zdravím!

OHNOTHIMAGEN @ 09.04.2012 20:34:45
PG:
Když Oldham, Jagger a Richard odstavili Jonese na vedlejší kolej, začali mu být Stouni úplně u... a tudíž na ně silně kašlal. Kytara mu byla fuk, věnoval se spíš exotickým nástrojům, jejichž zvuk kapela nechápala, ale v momentě, kdy bylo potřeba, tak na ten dotyčný instrument, který Jones měl zrovna v prackách, ukázali prstem, že to je přesně to, co zvuk písničky doplní.
Čili resumé: Jones byl pro ostatní Stones neskutečnou osinou v řiti, ale rozhodně obohatil jejich celkový sound.
:-D

Petr Gratias @ 09.04.2012 21:52:31
Drsné, bezcharakterní a nemilosrdné praktiky v bigbítovém zákulisí.....
Co k tomu říct?
Na druhé straně jsem viděl Jonese na nějakých dokumentárních záběrech z dané doby roku 1968. Oteklý obličej, nepřítomný výraz a když ještě pil, asi to muselo vytvářet nepopsatelnou atmosféru uvnitř kapely.....
O Richardsovi jsem si nikdy nemyslel nic co by ho v mých očích nejak povznášelo a když jsem četl, jak dokázal usadit, shazovat, ironizovat a zlehčovat jeho kytarovou práci.... oprávněně jsem k němu zaujal negativní postoj. Taylor, který měl bohatou praxi u krále bílého britského blues Johna Mayalla najednou Richards dokázal shodit do duterénu....
Ale pardon, dostali jsme se daleko od Briana Jonese.
Moc díky za zajímavé vysvětlení.
Zdravím!

adam @ 09.04.2012 21:54:17
suhlas, ale bez jonesa aj bez taylora slapu stouni dalej. bez keitha by to asi neslo

22.08.2009
5 stars

Smazano na prani autora
reagovat

PaloM @ 22.08.2009 15:49:23
Apache, výborne ! Jedna z najkrajších recenzií. Prekvapila ma kvalita poézie - textu Sympathy for the devil.

@ 22.08.2009 16:01:15
Palo: Díky, ale za texty musíme děkovat Mickovi. :-) Jj, Sympathy for the Devil má perfektní slova, vždycky jsem si to chtěl přeložit, je to kvalita. Já mám teď týden slaměného vdovce, tak jsem se dopoledne za poslechu příslušné muziky pustil do překládaní některých jejich textů a snad jsem to utrefil, i s tou náladou.
Jinak jsem teď dodal ještě pár svých slov k Žebrácké hostině jako celku a nejspíš jsem tím poněkud pokazil původní dojem...
No, co už, nechám to tak. :-)

@ 22.08.2009 16:14:03
Aha, tak nenechám. :-) Trochu se mi to zašmodrchalo s hvězdičkami. Takže udělám řešení - ponechám tuhle "recenzi" na texty a z dodatku udělám nový komentář na celkový dojem. Snad tímhle nestandardním krokem moc lidí nenamíchnu. :-)

PaloM @ 22.08.2009 17:43:52
Nevidím v tom žiadny problém mať 2x "recenzie" k tomu istému, pokiaľ sú v zhode :-) Nesúhlasím, že za texty treba ďakovať len Mickovi, pretože urobiť dobrý preklad je veľké umenie. Skúšal som kedysi Queen, P.Floyd, D.Purple -školácke pokusy a taký bol aj výsledok.

21.07.2009 hejkal
3 stars

Tak sa predsa len odvážim napísať niečo ku skupine, ktorú nijako zvlášť nemusím. Že mi vadia predovšetkým gitaristi (a nepredovšetkým hra Charlieho Wattsa, ale to je môj problém) a žalostné nevyužitie potenciálu niektorých skladieb (námatkovo Gimme shelter, to je pecka, ale keď ju hrá niekto iný), je jasné. Pokiaľ som už všetkých presvedčil o tom, že som nechutne zaujatý, tak super, pristúpim k predmetu doličnému. Na rade je Beggar’s banquet.

Na úvod tu šamani diabolsky zaklínajú Sympathy for the devil. Má to rytmus, pohodovú atmošku, samohlásku ú ako vokál, to sa jednoducho nedá nazvať inak ako klasika. Až nula protagonistov (slovom nikto) je schopných túto skladbu zahrať ako Stouni, o tom som presvedčený. Pohodová akustická nálada No expectations s kĺzavou gitarou neurazí, navyše, slúži ako predohra k rovnako akustickej Dear doctor. A tá je, už tradične, predohrou k vrcholnému číslu made in akustika, ráznej Parachute woman. Elektrifikácia dorazila na banket v klasickej Stounovke Jigsaw puzzle. Svižná poloha inak vcelku plazivého albumu sa vtelila do Street fighting man. Nič proti, nasledujúca Prodigal son je však, hoci akustická, podstatne presvedčivejšia. Moja jednotka celého albumu. Surová Stray cat blues konečne správne odsýpa, vrátane dynamického pádu uprostred záverečného vyhrávania. Factory girl ozvláštnia husličky a je tu záver, presvedčivá akustická sladina Salt of the Earth s naliehavým vokálnym mnohozvukom. Výborná bodka za celým banketom.

Album pôsobí pokojne a troška nefalšovanej surovosti by mu určite neuškodila. Vo výsledku je to ale veľmi príjemný a dobrý album, rád si ho občas vypočujem. Dám slušné tri hviezdy.

reagovat

04.07.2009 Zdeněk
5 stars

Hned první skladba tohoto alba - Sympathy For The Devil- napovídá,že tohle bude po čertech dobrá deska.
A taky že ano! No Expectations - blues s výnikajícím Brianem Jonesem u slide kytary naznačuje
směr,kudy že se bude vetšina skladeb ubírat.
Dear Doctor je sice trošku parodii na country ale hned v následující Parachute Woman Stones potvrzují
nastolený bluesový charakter alba.Je zbytečné vyjmenovávat všechny skladby této desky avšak Street Fighting Man a Factory Girl jsou vedle Sympatie k dáblovi kmenovými součástmi koncertního repertoáru Stounů dodnes.Za zmínku však určitě stojí Salt Of The Earth s gospelovým sborem v pozadí.Nádherné spojení drsných hochů se souborem provozujícím duchovní hudbu končí jednu z nejlepších desek v historii Rolling Stones. Jo v roce 68 se děly věci.....
Jednoznačně plný počet hvězd.
reagovat

prog fan @ 05.07.2009 15:14:06
Co tu dělá Rolling Stones? tohle je snad o prog rocku/metalu.

Zdeněk @ 05.07.2009 17:10:09
Myslím,že je to tady hlavně o dobré muzice

stanley @ 05.07.2009 17:10:52
možná proto, že se jedná o jedno z nejpov edenějších progresivně rockových alb 60.let

merhaut @ 05.07.2009 19:13:43
3 roky po prolomení dřívější nesmyslné progbariéry tuná se někdo diví zařazení zásadních Rolling Stones?

PaloM @ 05.07.2009 20:26:51
Ďakujem za Rolling Stones na Progboarde. Konečne ma niekto inšpiroval podrobnejšie sa na nich pozrieť. Na rozdiel od Beatles, kde poznám radové platne pieseň po piesni, "Stouni" boli vždy pre mňa max. "Best of" (60.-te a polovica 70. rokov) a pár koncertných DVD.

Mohyla @ 04.06.2011 18:13:01
Zdeněk:
Pri počúvaní sa mi objavila hromada nostalgických spomienok, podľa mňa patrí album k najlepším od stounov, pripájam sa k Tvojmu hodnoteniu. Je tam jedna vynikajúca skladba za druhou.

Zdeněk @ 25.06.2011 11:40:08
ad Mohyla/ souhlasím, já jsem šel při poslechu
stoneovských alb jaksi pozpátku, takže mi chvíli trvalo objevit tohle album, ikdyž Sympatii k ďáblovi jsem znal již z pražských koncertů Stones, což byl vždy jeden z jejich vrcholů

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 13x
Petr Gratias, Zdeněk, Mohyla, tykeww, kaktus, Akana, Jarouš, Martin H, PaloM, EasyRocker, ivazzoo, horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
hejkal
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Rolling Stones, The


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000