Queen - Queen II

Kdysi mě upoutal už obal. Tento tajemný, až gotický motiv jsem znal z klipu k Bohemian Rhapsody a tak jsem byl zvědav, jak bude tato deska znít. Po prvním poslechu jsem byl opravdu tak odvařený, že jsem si to musel pustit ještě jednou. Bože, ano… TOHLE JSOU QUEEN! Tehdy jsem znal už více jak polovinu jejich diskografie, ale až druhé album definovalo to, proč je poslouchám. Desky „s příběhem“ a atmosférou mi byly vždy blízké a v tom nemá Queen II konkurenci… Úvodní pochod, bílá strana s Bílou královnou, po bitvě netvorů ovládne černou stranu Černá královna a příběh končí v říši Rhye… Zdánlivě nesouvisející témata se tu slévají v jeden celek, který mi připadá jako soundtrack k nikdy nerealizovanému filmu nebo divadelní hře. Zvuk se lehce pročistil, ale přece jen to občas pod náporem mnohastopých vokálů a nástrojů zaskřípe. Pokud jsem zmiňoval, že je debut poměrně nedoceněnou záležitostí, tak o jeho pokračovateli to platí dvojnásob. Těžko říct proč - jak fanoušci, tak kapela, řadí Over The Top (což byl jeden původních názvů alba) k tomu nejlepšímu, co kdy vydali. Částečně se to dá vysvětlit složitostí materiálu… takové živé provedení Fairy Feller´s Masterstroke nebo kompletní March Of The Black Queen by mohl být opravdu problém. O to víc si užívám studiovou podobu tohoto díla. Po tolika letech poslouchání Queen považuji Queen II za jejich nejlepší desku. Je to sice hodně těsné, těžce ji konkuruje Opera a Heaven, ale opus, který Queen přivedli na svět v počátku své kariéry nemá obdoby!

Procession – Dokonalý úvod dokonalé desky. Vrstvené kytary a rytmus, který evokuje tlukot srdce, dělají z Procession působivý kousek, který volně přechází do…

Father To Son – I Brian se tu vytáhl se složitou a výpravnou kompozicí, která se stala jednou z mála písní, které byly hrány živě. Nutno dodat, že i John zde doslova kouzlí, jen si poslechněte pozorně jeho basové linky a postupy.

White Queen – Vpravdě kultovní záležitost. Jemná balada s něžným textem a nádhernou melodií. Mezihra, která přichází po druhé sloce, tvoří úchvatný vrchol písně který je zakončen dramatickým závěrem, kde se opět ozývají „fanfárové“ kytary, které zdobily Procession…Ne, opravdu žádné syntezátory! Za zmínku stojí i živá verze, kde píseň dostává díky Freddieho klavíru jiný rozměr.

Some Day One Day – První queen-skladba s Mayovým vokálem. Po předchozích dramatických skladbách tvoří jakési odlehčení. Brianovi jde i zpěv, ale zde ještě nemá patřičný nadhled a tak někoho může nudit. I zde je baskytara na samé jedničky díky mnoha vyhrávkám mezi slokami.

Loser In The End – Nejsyrovější a nejrockovější píseň na desce má na svědomí opět Roger Taylor. Nejenže je přesvědčivý jeho hlasový projev, ale rozhodně nezanedbává ani svoji bicí soupravu. Zdatně mu sekundují Brian s Johnem, kteří tu opět doslova „plýtvají“ nápady. Mezitím Freddie nabírá síly na druhou stranu desky…

Ogre Battle – Nářez! Jedna z prvních metalových písní vůbec a nestojí za ní žádný namakaný kytarista ale Freddie Mercury, darlings!:) Celá kapela poctivě hází jeden hutný riff za druhým a nad tím vším se vznáší vypravěč Freddie. Apokalyptická mezihra, která představuje bitevní vřavu, melodický epilog a závěrečný nelidský řev přerušený úderem do gongu… zkrátka tato píseň vás nenechá ani na chvíli vydechnout. Mimochodem další koncertní tutovka.

Fairy Feller´s Masterstroke – To tak Freddie jednou v galerii viděl obraz a ten ho zaujal natolik, že o něm napsal song. Hravá, netradiční věcička, která dokonale vystihuje atmosféru, která dýchá z viktoriánského obrazu. Zvláštní půvab má použití středověkého spinetu, který doplňuje John svou virtuózní basou a Brian svými vyhrávkami.

Nevermore – Krátký lovesong, který navazuje na předešlou skladbu. Něžná a milá píseň o zlomeném srdci, která započala sérii Mercuryho klavírních balad, které se objevují na dalších deskách. I přes krátkou stopáž je to jedna z mých oblíbených skladeb.

March Of The Black Queen – Vrchol alba. Mnozí tento skvost považují za „malou Bohemian Rhapsody“, ale podle mě dává Černá královna Rapsodii pořádně na frak a ve všem ji překonává! Když se po melancholickém úvodu na klavír ozve první rána a Freddieho slova „Do you mean it?“, tak věřte, že jen tak z toho nevyjdete… žádná část se neopakuje, změny nálad, tempa a taktů… Freddie si pohrává se svým hlasem, ve vypjatých vokálech mu zdatně pomáhají Roger a Brian. Klavír tvoří pevný základ, který podpírá přesná a melodická Deaconova baskytara. May drtí jedno sólo za druhým a plně využívá prostoru, který mu tato rozmáchlá kompozice nabízí. Do toho bije jako o život Taylor – avšak umí i cinkáním a lehkým doprovodem okořenit pomalejší části. Zkrátka vynikající, dokonalý song, jeden z nejlepších vůbec. Kašlete na výběry, kašlete na mainstream a kašlete na trendy…tohle je HUDBA!

Funny How Love Is – Po Black Queen by to chtělo něco klidnějšího a taky že to dostaneme. Pohodová písnička, která je postavena na jednom gospelovém popěvku a vokálech. Poněkud nešťastné je spojení této písně s předchozí March Of The Black Queen, ale je to věc názoru.

Seven Seas Of Rhye – Asi jediná „hitovka“ této desky. Někomu se může zdát ohraná, ale já ji mám i přesto rád. I když je na Queen II spousta lepších věcí, tak si myslím, že je to dobře zvolený singl, který dobře reprezentuje celou desku. Krásný závěr…

reagovat

Jaká škoda, že většině posluchačů uniká období, kdy tato kapela byla na vrcholu svého uměleckého potenciálů. Většina posluchačů zná jen fádní osmdesátá leta, která jdou až na pár světlých okamžiků mimo mě. Zvlášť, to co se začalo odehrávat po smrti Mercuryho, bylo velmi nešťastné a v této době jsem byl na nahrávky kapely až alergický (každý snob najednou poslouchal QUEEN, toto jsem zažil ještě u jedné anglické kapely, která u nás v roce 1994 koncertovala P.F.).
K samotné nahrávce, kterou Queen v roce 1974 vyprodukovali, mohu říci, že se jedná o naprostý balzám na uši. Celé to krásně svižně ubývá a když se blíží konec, jen těžko se hledá co si pustit jako další. Dokážu pochopit, co zamýšleli May s Taylorem když se spojili s Paulem Rodgersem. Myslím, že jim šlo právě o návrat k tomu co je v mládí bavilo. Bohužel spousta lidí nesmyslně srovnává Rodgerse s Mercurym, ale to není možné, protože nikdo přece nechce Mercuryho nahrazovat.

reagovat

redrocker @ 19.03.2008
"See What A Fool Ive Been" na CD s bonusem, to jsou Zeppelin jako vystřižení.

Voytus @ 19.03.2008
Těžko říct, ale dost možná, že je dvojka nejlepší. A s tim Rodgersem? Nejdřív jsem si myslel, že by to mohlo fungovat, ale pak jsem slyšel živák a nehodí se tam, je moc 'hodnej'. Docela mě s nima ale překvapil George Michael (!), viděl jsem video, kde zpíval Somebody to love a vůbec to nebylo špatný. Ale Mercuryho nenahradí nikdo, to je jasný.

redrocker @ 19.03.2008
Promiň, ale myslím, že rocková podoba Queen je dobrá a George Michael rockera nemůže uspokojit.

Voytus @ 19.03.2008
To pochopitelně, já jen, že alespoň v tomhle songu zněl líp než Rodgers. Ale taky nevěřim, že by zmáknul některý uřvanější věci. Zpívat Mercuryho je zlo. S jednou kapelou a sborem jsem takhle zpíval Bohemian rhapsody a můžu říct, že v rockový hudbě není technicky těžší zpěvák než Mercury.

Velmi často se mýlím a zmýlil jsem se i ohledně alba Queen II, když jsem si říkal, že to bude jedna z nejhorších desek Queen. Ano, dnes vím, že je to bláhové. Ale do některých desek musí člověk prostě dozrát. A dnes na toto album nedám dopustit. Celá druhá půle desky počínaje Ogre Battle mi přijde úchvatná, nejvíce The March Of The Black Queen a Nevermore. Freddie odvedl dobrou práci ! Jediný slabý moment bych viděl ve skladbě Someday One Day.
reagovat

Tehdy jsem už věděl do čeho jdu a měl jsem již 1. a Operu. Jednička se mi líbila a hodně, ale do opery má dost daleko a tak jsem čekal od dvojkya trojky takové schůdky, kdy to bude něco mezi. Zas mne překvapili, protože zde vykročili jiným směrem než na jedničce a směřuje též jinam než je Opera, i když základy pro Boh.Rap. tu jsou cítit.
Je zvláštní, že si u některých alb vybavuji svoje první pocity z prvního poslechu. Tímto albem jsem byl unešen už napoprvé. Líbila se mi opera s rockem (vždy jsem tak trochu tíhnul ke klasice) a nejednoduchost písní. Zároveň mi přišla deska dosti temná a tajemná. Celé tohle album je na světelné roky vzdálené hitům z 80.let a v každé písni je spousta momentů které jsem si musel ohrávat pořád dokola. Tak třeba ve Father to Son je perfektní, úderný úvod a prostřední nářezová část. White Queen má v sobě tolik krásných melodií (už při téhle písni jsem si vždy říkal, že to je přímo klokaní skok mezi 1. a 2. albem). V Ogre Battle jsem vždy zbožňoval ty vrstvené vokály v závěru (asi od 3. minuty). Nevrmore-tak tuhle skladbu s Love of my live jsem ve své 9. třídě prožíval jako babičky telenovely. Byl jsem tehdy zamilovaný a při poslechu těchto dvou songů jsem měl pocit, že mi tak nějak Mercury rozumí. March of the Black Queen mne pak vždy vytrhla ze snění a zas jsem si užíval nečekané přechody, změny, vokály a klavírní šílenství Mercuryho.
Perfektní a nemám co dodat a pro mne srdeční záležitost
reagovat

Druhá deska Queen je podle mne vyvrcholením prvního (víceméně hardrockového) období skupiny, které končí příští deskou Sheer Heart Attack. Jde o velmi kvaitní muziku, na hony vzdálenou od laciných s...ek, které předváděli v posledním období (po roce 1980). Celé období - i tato deska - ale nese naprosto originální a rozpoznatelné znaky Queen. Opravdu si je nesplete ani začátečník. Až trochu pompézní, vrstvená produkce vokálů a mnoha drobných fórků dává charakteristický zvuk a ani chvíli se nenudíte. Nemáte čas. Ale popořádku.

Slavnostní, jakoby svatební pochod nás uvede do jedné z nejlepších síní této +/- hardrockové budovy. V prvním pokoji (Father To Son) je melodický motiv ve zdánlivém protikladu tvrdé kytaře, která posléze převáží a přinese slušnou porci skvělé tvrdé muziky, na konci však usmířenou s jemnou melodií, nesenou místy vrstvenými vokály. V druhé místnosti nás čeká pomalá, baladická Bílá královna s krásnou tajemnou atmosférou, která však umí i zařvat. Při procházce zámkem se zastavme také v místnosti sedmé (The Fairy Feller’s Master-Stroke), kde nás cirkusový ansámbl provede několika zvukovými kouzly a mnoha fórky a špílci. Způsob, jakým vrství jednotlivé drobné nápady a motivy dává nahlédnout do obrovského talentu tvůrců i do tajemství enormní obliby této skupiny. Přepečlivá a dlouhá práce ve studiu se zde plně úročí. Změny rytmu, neočekávaný vstupy klavírního motivu, který nás přenese do vedlejší místnosti, plné melodicky vrstvených vokálů... (Nevermore). Krása. V devátém pokoji čeká naopak černá královna, další majsterštyk. Vrací se tvrdší muzika a kouzla Mayovy kytary. Nádherné oblažení každé rockové dušičky. Až muzikálové vstupy překrývajících se frází Freddieho vokálu rozehrávají skvělé poslechové divadlo. Znáte někdo jinou skupinu na světě, která by si TAKHLE pohrála ve studiu s vokály? Já ne. Desítka je roztomilá Funny How Love Is, relativně jednoduchý popěvek, ale díky quenovským atributům výborně poslouchatelný. Závěr obstará luxusní výstupní hala v podobě Seven Seas Of Rhye s říznou HR kytarou. Jo jo. Může být.

Podle mne vynikající muzika. Škoda té kapely...

reagovat

Rozhodně první věc, která mě na desce Queen II zaujala, byl velice působivý a stylem lehce gotický obal, jehož motiv se ve velkém stal okupantem triček s tématikou Queen a taktéž se zjevil ve videoklipu k Bohemian Rhapsody (ale to je zcela jiná kapitola).

Rozhodně druhá věc, která mě na desce Queen II zaujala byl velice působivý a stylem lehce královský název Queen II. Nápad by to byl originální, kdyby podobnou taškařici neprovedli před pár lety třeba slovutní Led Zeppelin. Na rozdíl od svých legendárních vzorů si toto číslování Queen po této desce rozmysleli a ti hudebně erudovanější z vás jistě ví, že následující dílo má název Sheer Heart Attack. Ale zpět k desce…

Rozhodně třetí věc věc, která mě na desce Queen II zaujala byla velice působivá a stylem lehce gotická první skladba s názvem Procession a je to název vskutku trefný, moji milí čtenáři, protože tohle něco přes minutu dlouhé intro by se skvěle hodilo na jakoukoli akci na které je hlavním hřebem večera pokládání věnců na různé pomníky a pokorné klopení hlav všemožných papalášů.

Už jen díky výše zmíněným činitelům nemohu říct, že by deska nezaujala. Povedlo se jí to a to ještě ani nedohrála první skladba.

Ovšem nejsem z těch, které ukolébá obal, název a pochodová písnička, ale naopak jsem zcela jistě z těch, kterým učarovala trojka s názvem White Queen. Pomalejší, křehčí skladba se snovou atmosférou, decentní kytarou a jemným Mercurym za mikrákem. Tajemný nádech dodává skladbě i velmi střídmé používání bicích, protože Taylor se spíše věnuje víření a lehkému klepání do činelů. Určitě jedna z nejlepších skladeb raného období Queen.

Největším hitem (a pravidelným reprezentantem desky Queen II na různých Queen-kompilacích) je bezesporu poslední Seven Seas of Rhye a ti kteří pozorně čtou moje články dobře ví, že se v instrumentální verzi zjevila již na debutové desce. Pekelný klavírní riff a tamburína jsou elementy ženoucí tuhle pecku vpřed. Skladba se stala hitem i přesto, že není kompozičně zrovna dvakrát jednoduchá.

Velmi nedoceněnou skladbou z tvorby Queen je 1:17 dlouhá balada Nevermore, které sice nepřináší nějak extra objevný text, ale hudebně je to nádherný kousek a myslím, že je velká škoda, že se v zástupu balad od Queen krčí ve stínu profláklejších kolegyň. Klavíristi určitě ocení, neboť zde téměř není jiného nástroje (ano, je zde basa), který by narušoval klávesovou hegemonii.

Výše zmíněné skladby jsou dle mého to nejlepší, co Queen II přináší a myslím, že by byla velká škoda, kdyby se nedonesly k vašemu naslouchátku.

Co máme na desce dál? Ledacos… Pro fandy heavy-metalu zde máme Ogre Battle, dále popovější Some Day One Day a nebo přírůstek do skladeb Queen od bubeníka Rogera Taylora, který nese název The Looser In the End. Vyskytují se i kompoziční skladby např. Father to Son (s nepřeslechnutelným začátkem ve stylu The Who) a The March of the Black Queen. No a pro kompletnost, Fairy Teller’s Master-Stroke ve které si Queen opravdu vyhráli s vokály a konečně Funny How Love Is, kterou považuji na nejslabší prvek celé desky.

Pro závěrečné zhodnocení použiji srovnání s první deskou.

Celkově vzato se kapela Queen od svého debutu posunula dopředu. Vliv Led Zeppelin už lehce ustoupil a víceméně se zdá, že kapela už našla onen pověstný ksicht. Rozhodně mě potěšily plynulé přechody a návaznost mezi jednotlivými skladbami, což je můj oblíbený prvek na deskách a myslím, že je škoda, že se nevyskytuje častěji. Na rozdíl od svého debutu deska obsahuje více hitovějších skladeb, ale nějaký příklon k popu se zde nevyskytuje, protože heavy metal s prvky glam rocku, který je ochucen trochou té progresivity je stále žánrových vládcem této desky. Deska Queen II má své nezpochybnitelné kvality a myslím, že patři k těm deskám slavných kapel na které bohužel pomalu, ale jistě padá prach. Takže jestli se bojíte gotických obalů, tak se zkuste ovládnout a nabídnout tuhle desku vašemu přehrávači .Ten můj ji hraje relativně často.
reagovat