Queen - Innuendo

Smutné, chmurné, zádumčivé, na první poslech nestravitelné, neoposlouchatelné......, takto by se dalo charakterizovat album Innuendo. A kdo by to byl řekl, že se pod krásně hravým obalem bude skrývat tolik beznaděje....... Po zhlédnutí videoklipu ke skladbě "These Are the Days Of Our Lives", jsem zůstal sedět doslova opařený. Ale dost smutku. Po průměrných osmdesátých letech v tvorbě královny , se jim tímto albem povedlo natočit progresivní skvost (dalo by se říci jedna z nejprogresivnějších desek v daném žánru). "Innuendo", "I'm Going Slightly Mad", vypalovačka "Headlong" nebo pro mne srdcová "I Can't Live With You" nebo již zmiňovaná klipovka "These Are the Days Of Our Lives" , jsou skladby jako lusk, které se snad ani nedají oposlouchat. V závěrečné "The Show Must Go On" je vyřčeno vše...... "Šou musí pokračovat", ale bez Freddieho to prostě nejde.......
reagovat

PaloM @ 25.11.2008
Je to naozaj pekné album, ale s progresívnosťou a nestráviteľnosťou na prvý posluch by som to nepreháňal.

Clusťa @ 25.11.2008
Ono je to poměrně relativní... U mě tak, u tebe onak :o)) Ale hlavní je, že se nám ta nahrávka oběma líbí :o))

Queen sa na tejto platni vypäli skutočne k vrcholnému výkonu!Titulná skladba Innuendo debutovala vo februári 1991 na prvom ! mieste britskej hitparády.Pamätám si na veľmi pekný videoklip a v strednej časti doslova exceluje svojimi "španielskymi" rytmami gitarový virtuóz Steve Howe zo skupiny Yes a na záver sa opäť privalí hardrocková smršť.To je paráda!Táto skladba je pre mňa neopočúvateľná a mám ju rovnako rád ,ako Bohemian rhapsody.Druhá skladba je tiež vynikajúca so zaujímavým motívom,mimochodom bola veľmi populárna v Hongkongu,kde obsadila prvé miesto tamojšej hitparády.A tretia pecka Headlong,tú tiež netreba nejako zvlášť predstavovať.Freddie Mercury na tomto albume podal mimoriadny hlasový výkon za ktorý si zaslúži uznanie.Bol to pán spevák s mimoriadnym hlasovým rozsahom...škoda ho.Aj v skladbe Don´t try so hard spieva ako o život takým zvláštnym vypätým vokálom až z toho mrazí.Bohužial na tomto albume sú aj trochu slabé miesta,spomeniem Taylorovu Ride the wild wind -opäť automobilová a pretekárska téma,už je to dosť ošúchané,"mňaukacia" Delilah ma tiež nejako moc nenadchla a tiež All Gods people nepatrí medzi moje obľúbené skladby.Smutný album končí famóznou Show must go on skutočne vo veľkom štýle.Veľmi kvalitná platňa a zároveň dôstojná rozlúčka Freddie Mercuryho a skupiny Queen s fanúšikmi.
reagovat

Queen v období '90 -'91 nahrávali doslova o život a důkazem je geniální nahrávka Innuendo, kde Freddie zpívá jako bůh, opravdu, vrátil se mu starý skvělý hlas, který odložil někdy začátkem 80.let...

V době Innuendo jam sessions nahráli Queen tolik materiálu, že naplnili o pár let později ještě půlku "rozlučkové" desky Made In Heaven.

Skladba Innuendo je fantastická. Ta španělská melodika a akustický prostředek, přecházející v hardrockový nářez je prostě nenapodobitelný. Tohle uměli jen Queen.

Dva tvrdé rockové nářezy jsou Headlong (s hitovými ambicemi) a Hitman (Mayova kytarová zběsilost, při které mě běhá mráz po zádech).

Mám moc rád All God´s People, ani nevím proč. Trošku mi připomíná Let Me Live z Made In Heaven, kterou mám ještě radši.

Kdyby místo skladeb Delilah a Bijou na album zařadili Mayovy sólovky ze stejného období Last Horizon a Too Much Love Will Kill You, nebylo by albu co vytknout.

The Show Must Go On má neskutečně silný vokál. Je to hrozně ohraná skladba z komerčních rádií, ale pořád se mi líbí.

Tahle deska je klenot. (Bijou) Je to, jak by Cimrman řekl, taková pěkná tečka za tím naším případem. Vše, co tuto desku následuje je již nepodstatné.
reagovat

Mr.Black @ 17.03.2008
Zapoměl jsem ještě zmínit grafické provedení přebalu desky, které je velice originální a zdařilé. Zaslouží si ještě jednu hvězdičku ke konečnému výsledku ******

Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera, Nádhera....
Kolikrát to potřebujete ještě slyšet? Jedno z nej, ne-li to úplně nejlepší album Queen, a už tohle samo o sobě mluví za vše. Užasná nahrávka od první do poslední sklaby, přesto, první a poslední svou kvalitou malinko vyčnívají. A.... kašlu na psaní nějaké recenze a jdu si radši znovu pustit tento skvost rockové hudby. A vy koukejte udělat to samé.
reagovat

PaloM @ 14.02.2008
Ja hovorím: Smutné, smutné, smutné, smutné...
je to hneď 2. originál CD Queen, čo som si kúpil
- po Noci v opere (to je moje No.1). Z toho je mi toto cd smutné, že umrel najväčší "šoumen" a ja tu tragiku jeho choroby cítim v každej pesničke Innuenda. Titulná pieseň je po Bohémskej rapsódii moja najobľúbenejšia. Ja lajdáčísko (čo nečíta poriadne booklety) som si až dnes prečítal, že sólo na španielke hrá Howe. No a čo len trochu smrdí s Yes, tak to som na mäkko. Inak, po všetkých tých blbých radovkách (natočené po Jazz) trvalo 13 rokov, kým sa zmohli na niečo, čo sa mi páči. Len ten smútok ,Show must go on, Freddieho zlomený hlas v tomto refréne. Bohužiaľ, pre mňa Queen s náhradným spevákom značí: No Mercury - No Show.

Petrucci @ 14.02.2008
PaloM: Souhlasím ve všem. Právě tá nádherná melancholie, smutek, která je prostoupen celým albem a vrcholí písní The Show Must Go On se mi obrovsky líbí.

Borek @ 14.02.2008
Napsali jste to pěkně, Queeni ještě líp zahráli a Freddie odzpíval/odbojoval, ale PaloM - zvláštní, z možná stejného důvodu nebo pocitu, pro který nevyhledáváš Watersovo Amused, si pouštím jen výjimečně Innuendo.

Poslední řadové album Queen v pravém slova smyslu. Obsahuje hity, které se mi zatím vůbec neohrály a jde patrně o jedny z nejlepších skladeb repertoáru Queen. Mluvím o The Show Must Go On a Innuendu. Snad nikdy mě nepřestane bavit rocková vypalovačka Headlong, snad jen Slightly Mad mne lehce omrzela. Bijou dvakrát nemusím, myslím že vinylová zkrácená verze by bohatě postačila, ale zase nedává tolik prostoru Brianově nádherné kytaře. Za vrchol alba považuji Rogerovu skladbu These Are The Days Of Our Lives. Freddieho slova v ní "I Still Love You" coby rozloučení jsou až smutně reálná a pravdivá. Klip k této baladě je velmi smutný.
reagovat

Nevím jak to bylo na přelomu 80. a 90. let, ale po ušmudlané Miracle se muselo Innuendo jevit jako naprosto nečekaný počin. Ony celé 80. jsou pro mě u Queen vcelku průměr, ale s novým desetiletím je vše špatné odpuštěno.

Innuendo je prostě deska, která dovede chytnout za srdce, hrábnout do duše... Když hřmí titulní skladba, tak mi vždycky běhá mráz po zádech a stejně tomu je i u závěrečné Show Must Go On se zdrcujícím závěrem, která by jistě donutila k slzám i takového drsňáka, jako je Chuck Norris.

Na Innuendu je hodně skladeb, které mám rád, ale zmíním hlavně našláplou vypalovačku Headlong, skeptickou Don't Try So Hard a nebo velmi solidní tvrďárnu The Hitman.

Žel i chybky se najdou a tituly jako Delilah popř. tradiční Taylorova šílenost Ride the Wild Wind mi zrovna pod nos moc nejdou, ale i přes ně považuji Innuendo za více než důstojnou tečku za působením skupiny Queen ve své klasické sestavě. Z desek vydaných v 80. a 90. letech patří s The Game suverénně k tomu nejlepšímu.

Trošku slabší ****.
reagovat

PaloM @ 14.02.2008
Kneekal, na prelome 80. - 90. rokov bola pre mňa vtedajšia rocková hudba mŕtva, okrem Metaliky som v tomto žánre veľa nevnímal (je fakt, že na tieto dekády som sa veľmi nikdy nezameriaval, doslova metalové skupiny z tej doby som začal objavovať cca pred 5 rokmi). Keď umrel Mercury, zdá sa mi, že Innuendo bolo vtedy príliš preceňované - ako vždy, keď je neaký výtvor posledný. V tomoto prípade však (a hlavne s odstupom času) sa však ukazuje, že toto album je výborné, "aj napriek Freddieho smrti" (sorry, trochu morbídne). Kneekal, ale na Delilah mi "nešahej", tú mám veľmi rád. Po predošlých plnesračkových platniach dovoľ Kráľovnej aspoň tento popový roztomilý prešľap.

Tak tohle album je bomba. Je to ten typ na víc poslechů. Klasické, bohaté, různorodé album skupiny.
Po prvním poslechu je docela obtížné se v něm orientovat a až po několikátém poslechu se začnou z něj vyloupávat jednotlivé poklady a je jich tu požehnaně. I když vyloženě slabá místa nemá, je tu pár klopítnutí.
Úvod je bombastický a klasický queen-bomba song s různými přechody, změnami, bohatými aranžemi a pořád drží jako celek. Tak trochu tou strukturou připomíná bohemian, i když o operu se zde nejedná, ale o pořádně depresivní a monstrózní úvod, pak perfektní španěla, titánovské chóry a nářez a nakonec zpět k úvodním melodiím.
Im going slightly... škoda že nerozumím textu, ale i tak chytlavá, zas neveselá skladba
Headlong je klasická mayovka, který se také na tomto albu předvádí a to hned v několika písních. Tahle výborně šlape a rytmus jede jak po másle
i cant live...i když se pod všemi písněmi podepisují všichni, jde poznat kdo byl vůdčím v této písni, a zdá se i na celém albu. Tohle je výborná kytarová hymnická píseň.
Žeby teď něco veselého? Dont try so hard má tak perfektně melancholickej refrén, že mě až chvílemi zamrazí
Ride the wild wind uzavírá první polovinu, která kdyby vyšla osamoceně, byla by mojí nejoblíbenější deskou. Je to Qínovský nářez tahle šestka a tahle šlapavá pecka běží jak o závod, a to doslova.
All gods people je pro mě jedno ze dvou slabších chvilek. Prostě jen samé chóry a řvaní a nic co by mě chytlo
These are the days je nádherný ploužáček čtyř tatíků před pajdou. Klip je teda něco. poslední klip a k tomu mercury tady nijak neskrývá jak na tom je-smutné :(
Druhá slabší chvilka v podobě delilah
Hitman všechno spraví! To je nářez a bomba a mazec atd. jako by jim bylo zas dvacepět
Bijou. Tak tohle je přenádherné kytarové kouzlení podmalované klávesy
A závěr je teda grandiózní a netřeba představovat.
Celý dojem z desky je pochmurný, depresivní a nijak vyměklý. Naopak po těch 80. letech popu a popu a zas popu přišel pořádný nářez, který tehdy snad od nich nikdo nečekal. Miluji tohle album. Různobarevné, ale drží jako celek.
reagovat

Dutch @ 26.07.2007
Ano nádherné album. Moje první nahrávka od Queenů, kterou jsem si pořídil, já tuto perličku pavažuji za nejhlubší a nejsmutnější od tohoto čtyřlístku. Takové úplně jiné než jejich věci ze sedmdesátek o kterých i Fredie mluvil jako o žiletkách na jedno použití. Při poslechu člověk cítí, že to již není ten Fredie, ale člověk, který má velké problémy, prý ho na nahrávání vozili z nemocnice a pak zase zpět do onoho bíleho domu. Album vyšlo v únoru a Fredie odchází do nebe zanedlouho, už v listopadu. Tečka za jedinečnou kapelou je učiněna. A já ležím se sluchátkama na stráni, kousek od rodného domu a čekám co bude následovat. ... I’m Going Slightly Mad