Queen - A Day At The Races

Toto album je perfektní, obsahuje několik perel, které si každý najde sám podle gusta. Pro mne má ten význam, že je na něm You and I, skladba, kterou jsem slyšel pravděpodobně nejvícekrát ze všech skladeb Queen. John byl asi opravdu pan skladatel, protože prakticky všechny jeho skladby měly na mne stejný efekt.
reagovat

Hoši měli co dělat, aby překonali laťku, kterou položili předchozím počinem neskutečně vysoko. Je ale třeba dodat, že se jim rozhodně povedlo Opeře vyrovnat. Sám vlastně nevím, jestli mám radši Operu nebo Dostihy... Night At The Opera je sice milník rockové hudby se skvělými progresivními songy, ale Day At The Races se mi jeví jako vyrovnanější kolekce písniček. Na desce je patrné, že se Queen pomalu, ale jistě mění. Převládají tu pompézní prvky nad přímočarou syrovostí, což ale není rozhodně na škodu! Co skladba, to vybroušený diamant. Velkou zásluhu má na tom i perfektní zvuk desky, který je dodnes kříšťálově čistý a přitom hutný. Za zmínku možná stojí, že z 10 písniček tu málokterá je v tradičním 4/4taktu.
Mimochodem, kdybych si mohl vybrat, ve které době zajít na koncert Queen, tak bych si vybral roky 1976 - 1977. Races a News Tour mají jednoznačně nejlepší playlist, záznamy Earl´s Court a Houston jen potvrzují, že Queen byli skutečně na vrcholu. Nejvíce se to týká Mercuryho, který se skoro nešetří a přesto dokáže více jak dvě hodiny bezchybně podávat jeden song za druhým. Už Jazz Tour se mi zdá o něco slabší, Freddie trošičku ubírá plyn, ale je to nejspíš dáno delšími turné a programy.
Každopádně Dostihy jsou další jistotou, která rozhodně nezklame... ostatně tvorba Královny ze 70. let mě nezklamala nikdy.

Tie Your Mother Down - Nesmrtelná klasika. Jeden z největších hitů kapely, který se ale oficiálně hitem nestal. Koncert bez "matky" jako by ani nebyl koncertem. Brian tu navíc používá slide techniku při sóle, což zní velmi zajímavě! Holt Queenům není nic cizí...

You Take My Breath Away - Jedna z mých nejmilejších písní vůbec. Ač přívrženec rockové a metalové muziky, tak zjišťuji, že nejvíce pro mě znamenají pomalé a melancholické písně. Ze zpěvu a tichého klavírního doprovodu mi běhá mráz po zádech a smutné sólo na závěr ještě umocní beznaděj a pocit marnosti. Škoda slov...

Long Away - Našlápnutá pohodovka, kterou zkomponoval May, tématicky navazuje na předešlou ´39. Podle mě se jedné o jeho nejlepší píseň, kde si zazpíval sólově. Tato přehlížená skladba také vyniká krásnou basou by John a krásnými vokály.

Millionaire Waltz - Raz dva tři, á dva tři... fantazie! Zde si nemají hoši co vyčítat. Pokud je píseň, která má ukázat, že všichni čtyři byli skvělí muzikanti, tak je to tahle! Skoro učebnicový příklad, jak "zacházet" s harmoniemi, změnami taktů, rytmem. Opravdu nevím, je lepší Johnova excelentní basová linka, Freddieho famózní klavír a zpěv, nebo Rogerovy přesné bicí a Brianovy (nejen) kytarové kudrlinky?

You And I - Johnny zraje jako víno. Svým třetím počinem ještě překonal minulý hit. O baskytaře netřeba mluvit, ale za zmínku stojí i úžasné vokály a klavír, díky kterým tato píseň ještě zkrásněla. Opravdu nechápu, že se neuchytila jako singl, stejně jako Tie Your Mother Down.

Somebody To Love - Pokračování BoRhap? To sice ne, ale opět zajímavý a odvážný výlet do jiných hudebních končin. Hned zmíním, že se nejedná o píseň, kterou bych měl nějak zvlášť rád, ale i tak si ji občas rád poslechnu.

White Man - V tomhle nářezu slyšíme opět ozvěny u předchozího alba, konkrétně z Prophet´s Song. Nicméně hlavní melodie vám bude povědomí i z úplného začátku desky. Parádní rocková, až metalová jízda. Zde se potvrzuje, že "tvrdost" muziky nedělá ani tak riff nebo melodie samotná, jako spíš zvuk a aranžmá. Pokud by White Man zahrál Brian s dnešním "ultarzkreslením" kytary, tak tu máme metal nejhrubšího zrna ještě před nástupem punku...

Good Old Fashioned Lover Boy - Další hravá věcička od šaška Mercuryho. Sólko od Briana je bonbónkem na závěr.

Drowse - Záměrně utahaný 6/8 song o ospalosti. Už jen za přesné hudební vyjádření obsahu si zaslouží Roger pochvalu. May zde opět použil slide kytaru. Není to sice tak docela můj šálek kávy, ale i tak je Drowse velmi zajímavou záležitostí, která vás spolehlivě ukolíbe.

Teo Torriate - Větší poctu fanouškům si neumím představit. Ale nemusím být japonec, abych si tuto skladbu zamiloval! Vynikající věc na závěr. Outro končí stejně, jako začíná intro Tie Your Mother Down, což dává dojem, že Races jsou uceleným dílem, stejně jako např: Queen II. Dostihy skončily, ale pojďme si poslechnout, co se ve světě stalo nového...
reagovat

Brano @ 27.05.2008
Pekne si to napísal.

Skladby z albumu A day at the races vznikali približne v tom istom období ako skladby z Night at the opera,preto môžem smelo označiť Deň na dostihoch za pokračovanie Noci v opere.Na tomto albume je cítiť určitú kontinuitu s predošlým a to nielen čo sa týka témy (opäť humor bratov Marxovcov),ale aj hudobných postupov,zborových vrstvených vokálov,vynikajúcich inštrumentálnych a vokálnych výkonov a tiež celkovej atmosféry.Aj obal platne,je až na pozadie,takmer totožný.Možno by bolo teoreticky celkom zaujímavé,keby Noc a Deň vyšli spolu ako dvojalbum.Na vianoce roku 1976 sa stáva tento album najpredávanejším vo Velkej Británii a na prvom mieste v hitparáde zotrvá ešte dlhé týždne.Nemá význam podrobne opisovať každú skladbu,pretože tento album je skutočne výborný,kvalitatívne vyrovnaný,žánrovo pestrý...Tie skladby sú ako kamienky,ktoré spolu vytvárajú nádhernú mozaiku.Veď aj samotný Groucho Marx bol oboma platňami nadšený a členom skupiny Queen poslal dokonca aj blahoprajný telegram.Dňom na dostihoch sa podľa mňa končí to najtvorivejšie,najplodnejšie a najhodnotnejšie obdobie v historii tejto legendárnej kapely.Nasledujúce platne News of the world a Jazz už zďaleka nedosahujú úroveň albumov Night at the opera a Day at the races.Moje hodnotenie: *****
reagovat

Krásné pokračování Opery, ale rozhodně se nekrčí v jejím stínu. Já osobně ji považuju o fous lepší než A Night At The Opera. Není zde pro mne slabé skladby. Tie Your Mother Down je má nejoblíbenější píseň od Queen a patří mezi mých TOP 12 jako píseň vůbec. Dlouho jsem nemohl přijít na chuť skladbám The Millionaire Waltz a White Man. Dnes však na ně nedám dopustit. No a vrcholem alba je pro mne opět závěr - Let Us Cling Together.
reagovat

Day je fajn, ale přiznám se, že mezi moje oblíbené Queen desky nikdy nepatřila a přehrávání se jí dostávalo jen poskrovnu.

A vůbec netuším, proč jsem si k téhle desce nevytvořil nějak velký vztah, obzvlášť když obsahuje několik mých oblíbených fláků, z nichž nejraději mám kytarovou pecku Tie Your Mother Down a pochopitelně Somebody To Love. I když v podání George Michaela z FM Tribute Concert má taky ohromné grády. Good Old Fashion Lover Boy byla svého času moje vůbec nejoblíbenější skladba od Queen a s chutí si ji pouštím dodnes. The Millionaire Waltz je správná legrácka ve Queen stylu a You and I je taková fajn rockovější pohodovka.

Ale ze zbytku mám rozpačitější pocit a kusy jako Take My Breath Away, Drowse a Teo Torriatte moc nemusím.

Z mého pohledu ošklivější sestra Night a ačkoli je černá má oblíbená barva, tak tentokrát dám přednost bílé. :)

Z mého pohledu: dobré, ne však zásadní. ***



reagovat

V podstatě by se dalo napsat totéž, co o Night At The Opera. Vnímám ty desky jako naprosto rovnocenné a zcela stejně produkované. Jistě, skladby jsou jiné, ale stejně dobré, stejně pečlivě prokomponované a vrstvené. Jen mírně vyměklá hardrockovka Tie Your Mother Down (na Queeny snad až příliš jednoduchá), nádherná balada s krásným Freddieho nástupem a klasicky skělou lahůdkou při poslechu navrstvených vokálů You Take My Breath Away, která sice negraduje a stále si udrží své podklidné temto i náladu, ale nijak to nevadí. Naopak fantastický konec s "vlnícím se" klavírním ocáskem v prostoru (který s ovšem můžete vychutnat na alespoň průměrném aparátku, nikoliv na mikrověži za pár tisíc) je alespoň originální. Po ne až tak výrazné, ale plně zapadající Long Away následuje známá perla The Millionaire Waltz, která - jak už název napovídá - se nese ve tříčtvrtečním rytmu a je skvělou hříčkou, ukazující neskutečný nadhled Queenů. Lehkonohé kudrlinky mayovy kytary, které vykresluje na 3/4 klavírem jsou prostě k sežrání.
You And I je další skvělou skladbou s hromadou vokálů, navíc s neskutečně vzrušujícím harmonickým přechodem před polovinou, ale už je tu jeden z vrcholů - legendární hit Somebody To Love, kde práce s vokály dosahuje maxima a hlasový výkon Freddieho také. Sekané krátké fráze s nástupy přes předchozí v polovině vytvářejí dramatický efekt a napětí, i u Queenů vzácné. Před koncem přichází zklidnění a následný kánonický nástup vokálů s famózní gradací, aby ustoupil vynořivšímu se křišťálovému hlasu Freddieho a následně zase vzplanul... Paráda.
Jenže poté nepřichází nic slabšího. Fanatastická White Man, která stejně pečlivě pracuje s hlasy a nástroji, jen v podstatně tvrdších vodách. Klidný rzjezd a po minutě zaburácení baterie bicích a nástup mohutné zvukové hradby, která určí další ráz tohoto kousku. Bože, to je fantazie. Píšíce recenzi, burácí mi skladba pokojem a moc moc lituji každého, kdo si ji nemůže vychutnat. Jojo - šetřit na nepravém místě se nemá... Po závěrečné ráně opět kliďounký rozjezd, měnící se brzy do skotačivé Good Old Fashioned Lover Boy. Klavírek, vokálky, pohoda, něco kytarových efektů z mayových krabiček a konec. A hned další netypický začátek - klouzavé efekty a po nich stejně klouzavé, zabarvené vokály jen jakoby v pozadí, doprovázející další krásné kytarové "sólo" - neboli skladba Drowse. Ale po ní už majstrštyk celého alba. Přenádherná, na klavíru založená Teo Torriatte. Skoro 6 minut pomalé extáze s nádhernou melodií a několika gradacemi, na konci se sborovým hymnyckým závěrem, na který navazuje zřejmý odkaz na Seržanta. Ovšem již k tomu nebyl potřeba orchestra... :-)
Sami Queeni uvádějí, že po úspěchu Opery je toto album první, kde si mohli opravdu dělat ve studiu co chtěli. I když ponecháme stranou diskutabilnost tohoto výroku, nelze přehlédnout, že produkce a propracovanost alb Queen té doby dosáhla takové míry, že žádné slyšitelné zlepšení Day oproti Opera neslyšíme. Zato přetrvává(naposledy) vysoká kvalita, identifikovatelnost každé skladby (písňový efekt) a přesto sjednocující produkce (propracovanost, použití téhož zvuku, týchž vrstvených vokálů, atd.), díky níž jsou alba Queen daleko jednotnější, než třeba Beatles. A už vůbec než White Album. V tomto s Merhautem silně nesouhlasím.
Hodnotit nelze jinak, než za pět! Majerééé, polepšete sééé!! :-)

reagovat

Svého času moje nejoblíbenější deska a neoposlouchatelná věc. I když byla nahrávána ve stejnou dobu co A night a je k ní dost přirovnávána, myslím si že jde o dost odlišné dílo, ať už ve skladbě jednotlivých písní, nebo koncepci celého alba.

Z A night jsem měl vždy pocit koncepčního alba. Na A day mi přijde, že každá skladba jednotlivě by mohla vyjít jako singl.

Není to takovej "náhul" jako předchůdce, a není tak nápaditě různorodá, avšak každý song je úplně jiný a pár tvrdších tu taky je, a jakých! Například Tie Your Mother Down s parádním úvodem, který jako by neustále rostl a s charakteristickým zvukem Mayovy kytary. Je to pecka, která od té doby nechyběla snad na žádném koncertě (snad jen live aid). Tou druhou je White Man, která mi místy připomíná Prophets Song. Ostatní jsou vesměs baldické, popěvkové a i docela veselé. No to neplatí o You Take My Breath Away, jedné z nejkrásnějších klavírních balad. U mě vyhrává i před Love of my life, kterou mám radši ze živáku. Po téhle písni přichází čtveřice skladeb, které mi vždy zvedaly náladu. Kytarová Long Away s velmi chytlavými melodiemi, valčíko-operetní The Millionaire Waltz, s klasickým Mercuryho rukopisem, svižná You And I, snad jedna z nejpovedenějších věcí o Deacona. Somebody to love je opravdy mistrovské dílo, kde dotáhly své sborové zpěvy už po několikáté k vrcholu. Good Old Fashioned Lover Boy a Drowse mi přijdou jako takové oddechovky před pompézním koncem. Teo Torriatte (Let Us Cling Together) je podle japonské básničky, nevím jestli i melodie, ale je to perfektní, v závěru pořádně vygradovaná záležitost. To byla ta věc, která mě pořád nutila k poslechu alba. Ke konci jsem míval vždy mrazení a ještě dnes to funguje.

Závěrem: Nemůžu srovnávat s A Night, kterou si pouštím častěji, ale ty hodiny které jsem strávil posloucháním A Day, patřili k nejlepším zážitkům s kapelou Queen a vždy se k ní s radostí vracím. Miluji tohle období Queen (74-79). Dávám jednozačně 5!
reagovat