Porcupine Tree - In Absentia

Tak tohle je hudba dle mého gusta. Díky In Absentia jsem se vlastně k Porcupine Tree dostal. A okamžitě jim propadl. Málokdy se stane, že mě nějaké album okamžitě chytne za srdce, a už mnohem méně častěji, když se mi na první poslech líbí všechny skladby. Desku hraji často a doposud se mi neoposlouchala. Steven Wilson je prostě hudební génius. Tvrdší kousky jsou tu střídány s typickými, porcupinovsky melancholickými melodiemi, agresivní rify se lámou do smutných až tesknivých hudebních ploch. Album doporučuji všem, kteří PT neznají a ptají se, od které desky začít. In Absentia je pak jasnou odpovědí.
reagovat

Pokrok v mezích zákona. Je to renesance téměř umírajícího stylu nebo cesta, jak hrát progresivní rock tak zajímavě, aby oslovil mnohem širší publikum?

Britským Porcupine Tree se jako jedněm z mála v „pamětnickém“ stylu, jakým progresivní rock v podstatě je, podařilo dostat se k velké firmě (se všemi výhodami i nevýhodami s tím spojenými). „Nevykoupili se“ nějakými ústupky komerci. Jen vytrvalým vydáváním nahrávek (s oblibou se vracejí k materiálům, které se nevešly na původní alba) a důsledným zajížděním za fanoušky v Evropě i USA zaujali jejich dostatečný počet. Navíc mají velmi silnou domácí podporu.

Však to také jejich letos šestatřicetiletému, drobnému vůdci - kytaristovi a zpěvákovi (ale umí na mnoho dalších nástrojů) Stevenu Wilsonovi dalo práce. Poté, co své ostruhy získal v 80. letech u kapel Altamont a Karma, vrhl se začátkem 90. let na vlastní projekty. Hned dva současně. V No Man se zpěvákem Timem Bownessem a dalšími hudebníky zamířil spíše do artrockových vod. Porcupine Tree ovlivněné psychedelickou hudbou dlouho „táhl“ úplně sám. Teprve po slušném ohlasu nahrávek vydávaných u malých firem postavil za účelem koncertů čtyřčlennou sestavu. Dodnes v ní jsou bývalí členové přeci jen jinam nasměrovaných Japan - klávesista Richard Barbieri a baskytarista Colin Edwin. Úplně nový je bubeník Gavin Harrison.

V USA a Británii se aktuální album objevilo již v září, my zato dostáváme verzi rozšířenou o druhý disk se dvěma srovnatelně kvalitními tituly a videem Strip The Soul. Z hudby Porcupine Tree netrčí, že mají rádi Yes, Genesis nebo EL&P. Wilsonovi se daří držet se svého kréda: být jedinečný a nedělat, to co jiní. Kdybych chtěl být hodně přísný, lze v Prodigal (částečně v Gravity Eyelids) vystopovat jisté shodné rysy s Pink Floyd první poloviny 70. let. Ostatní jsou originály, částečně vycházející z někdejších zavedených postupů, někdy výtečné jako Trains nebo Strip The Soul, jindy jen dobré. Wilson & spol. jsou zdatní, i když ne fenomenální muzikanti a rozsáhlé pěti- až sedmiminutové skladby naplňují pestré vyhrávky, sóla i plochy. Někdy nechybí nápady ani textům. V hudebně zdařilém The Sound Of Muzak se zpívá o budoucnosti (ale jako bychom ji znali), kdy hudba nepobaví, slouží k vymývání mozků a „rebelskou hudbu už dělají jen milionáři dvakrát tak staří“ jako vypravěč.

**** Petr Nožička Audio 3/2003

reagovat

Pocit a duše, nadhled a nápad, čistota a klid, relax. Právě těmito slovy začínám o nové desce, hudebně mi doposud neznámých Porcupine Tree... sepsáno dne 24|03|2003 ...více již zde .:. marastjakcyp.com/new/?c=2&id=248/
reagovat

Po neuvěřitelných 15 letech od svého vzniku vydávají Porcupine Tree konečně album u velké firmy. Ke kontraktu s labelem Lava koncernu WEA jim do značné míry pomohlo společné turné s Dream Theater (to ostatně umožnilo i českým posluchačům tuto kapelu zaregistrovat), kteří prakticky jako jediní z tzv. progresivně rockové scény točí desky u někoho z mocné pětky. Zakládající člen a hlavní tvůrce repertoáru britských Porcupine Tree Steven Wilson nic neuspěchal, k nahrávání připraveného materiálu došlo až na jaře roku 2002. Vše se odehrálo na druhé straně Atlantiku, kde má tento druh hudby přece jen výrazně větší posluchačské zázemí a respekt. "In Absentia" se také dočkala svého vydání během loňského podzimu nejprve v USA a na evropský trh se dostala až v úvodu roku 2003. V americkém časopise Rolling Stone ji jeden z kritiků orientující se na tuto hudební oblast neváhal zařadit mezi nejlepší tři desky roku 2002, čímž ještě umocnil mé očekávání. Prohlášení Stevena Wilsona, že jde o jejich nejlepší album, jsem bral přece jen s rezervou (který z hudebníků to o svém posledním díle neříká?), přímý poslech mi ale velí jeho slova potvrdit. Zatímco stopy po kosmických výletech ve stylu krautrocku, patrné na prvních nahrávkách z 90. let jsou definitivně zaváty, láska k Pink Floyd a především "Wish You We´re Here" se tvorbou Porcupine Tree stále proplétá jako nekonečná nit. Wilson ji ovšem pojímá po svém, tiskne jí punc originality a ono příjemné deja-vu zažíváte především při skvěle sezpívaných vícehlasých vokálech (asi nejvíc v "Prodigal"). Oproti předchozím deskám je In Absentia ostřejší, přibylo elektrizujících riffů a běhů kytar (až metalově zní "The Creator Was A Mastertape" nebo singlová "Strip The Soul"), svou nejsilnější stránku však kapela neopouští. Přestože až na tři delší věci se délka skladeb pohybuje kolem pěti minut, prakticky v každé z nich dokáže Wilson & spol. upříst ze zvonících akustických kytar a podkreslujících kláves velmi působivou náladu. Ne, nic nového pod sluncem se nekoná, jenom se to moc hezky poslouchá a pokud jsou pro vaši partnerku Dream Theater moc tvrdí, zkuste "In Absentia" Porcupine Tree. Evropská verze navíc obsahuje bonus CD se dvěma dalšími skladbami a editovanou verzi "Strip The Soul"
reagovat

V dnešnej záplave albumov sa občas nájde nejaký, ktorý vyčnieva. No toto je však dielo, ktoré nevyčnieva, ale sa týči nad ostatnými. Pre mňa je to jednoznačný víťaz kategórie album roku 2003 (aj keď vyšiel v roku 2002, ja som sa k nemu dostal až v roku 2003). Kapela si vás získa hneď nádhernou prvou skladbou vťahuje vás stále viac a viac a nepustí vás do samého konca. Každým posluchom poznávate stále nové a nové krásy tohoto diela. Musím súhlasiť s názorom, že je to pre každého fandu progrocku absolútma nutnosť, alebo ako hovoria Nemci - muss. Pre toho, kto tento klenot nepozná, mám jedinú radu - kúpiť!
reagovat

A. @ 25.09.2008
uplne sa stotoznujem s nazorom.

in absentia je to najlepsie co mohlo od pt vzniknut ♥

su jednoducho uzasni.

Ano, musím se všemi jen souhlasit. Slyšel jsem toto album sice jen 5 - 6 krát, ale hlavně úvodní Blackest Eyes a poslední, křehoučká Collapse The Light Into Earth mi nejvíc bzučí v mozku. Melodie a vyhrávky jsou prostě BEST. Možná jste neslyšeli bonusové CD, jsou tam celkem 3 skladby, hlavně Chloroform je super. Tahle deska nemá chybu...
reagovat

Bez debat vrchol tvorby těchto Anglánů.Brilantní kus ve sbírce každého stoupence možná trochu depresivního progrocku.Musí být neuvěřitelný zážitek sledovat tento band naživo, jak přehrává tento studiový materiál v nádechu potemnělé haly. Možná , že slabší jedinci při poslechu dostanou duševní trauma. Deska je doslova nasáklá hyperemocema.......tohle nelze vyprávět, to se musí prožít.
reagovat

je dost zaujimave, ze som sa k tomuto albumu dostal az vlastne akymsi navratom cez dielko "damnation" od opethu, ale snad o to viac som sa donho pustil, avsak svoj boj som prehral, pretoze tento nosic ma absolutne knokautoval a uvrhol do nebezpenej zavislosti
reagovat

20 hvězdiček z 10!!! naprosto geniální album..... NAPROSTÁ NUTNOST! Neskutečné bicí, skvělá kytara, geniální vokály a sbory, klávesy, basa... Vím, zní to až nekriticky, ale fakt je to nadupané album, do kterého vnikáte neustále hlouběji a hlouběji a hlouběji... "The sound of muzak", "collapse..." - prostě tutovky!
reagovat

Zatím posledním Wilsonovým příspěvkem, In Absentia je trochu přímočařejší, tvrdší záležitost oproti předchozí tvorbě. Tentokrát se nám Steve snaží přiblížit co se odehrává v hlavě všech těch masových vrahů, násilníků a jiné spodiny společnosti.

Úvodní Blackest Eyes je klasický rockový song, který slouží jako seznámení posluchače se směrem, kterým se bude PT udávat. Trains je oproti tomu poklidná, melancholická skladba, která je velmi radio friendly. V Lips Of Ashes se deprese dvojnásobí, hudebně se vrací do dob inspirovaných kapelou Pink Floyd. Sound Of Muzak pojetím navazuje na Trains, obsahuje mimo jiné pěkné sólo. Gravity Eyelids je jedním z vrcholů alba, sám Richard tento song označuje jako to, o čem Porcupine Tree je. Zpočátku pomalá syntetizátorová salva a sladký Wilsonův hlas, posléze změna nálady a nástup tvrdých riffů. Wedding Nails udělá člověku radost ve chvílích, kdy potřebuje něčím vzteky třísknou o stěnu; od začátku se tu nešetří energií a jde se rovnou na věc. Zhruba v polovině nastupuje intermezzo a poté se najede na staré koleje. Prodigal je návratem k věcem dřívějším, circa Stupid Dream. Epické .3 je dalším highlightem In Absentia, nic víc netřeba říkat. The Creator Has A Mastertape je temnou a zvláštní zvrhlostí, dobře zapadající do celkového konceptu alba, jedná se u mě však o snad nejméně poslouchanou skladbou. O Heatattack In A Layby platí to samé co o Prodigal, čili o připomínku na časy minulé. Strip The Soul je spolu s Blackest Eyes reprezentativní skladbou In Absentia. Text "This Machine, is there to please, strip the soul, kill them all" spolu s agresivní a chvílemi 'opatrnou' hudbou dávájí jasně najevo, o co tu kráčí. Existuje také videoklip, který si můžete stáhnout na oficiálních stránkách Porcupine Tree - >> odkaz který rozhodně stojí za to. Konečnou je tu Collapse The Light Into Earth, ve které hraje symfonický orchestr; hudba se zde stupňuje výš a výš, dokud nedosáhne vrcholu a poté zhroutí.
Celkově nelze In Absentia nedoporučit, hlavně těm, kteří nejsou s tvorbou Stevena Wilsona dosud seznámeni.
reagovat