Plastic People Of The Universe - Co znamená vésti koně

První album, které jsem od zasloužené legendy českého undergroundu Plastic People of the Universe slyšel a také mé nejoblíbenější; po umělecké stránce vyzrálí a skutečně progresivní Plastici jsou zde kromě svého klasického, temného zvuku trochu načichlí koketérií s církevní a moderní vážnou hudbou; opravdu klobouk dolů před Mejlou Hlavsou, výhradním autorem hudby Plastiků (trošičku škoda, že po tomto albu více „zrockovatěl“, ale Mejla se prostě vždycky vyvíjel a v devadesátých letech se nebál nechat se ovlivnit dokonce i techno/housovou scénou). Jedná se o třetí (po Pašijích a také vynikajícím Jak bude po smrti) spolupráci Hlavsa - hudba a Brabenec - texty a nelze než žasnout, kam se Plastici, po umělecké stránce - přes komunistickou šikanu, zakazování a perzekuce - posunuli od rozverných bondyovek…
Aspo� že Mejla neemigroval a my tak nebyli ochuzeni o jeho rozsáhlou tvorbu… A dokonce na sedmdesátá a osmdesátá léta vzpomínal bez hořkosti, kterou by přitom šlo pochopit…Vždycky mě mrzelo, že počátkem osmdesátých let emigroval Pavel Zajíček (ale dá se tomu divit?), protože skupina DG 307 (kterou založil v roce 1973 Pavel Zajíček a Milan Hlavsa), ať s Mejlou nebo bez něj, také vždycky produkovala zajímavou, originální hudbu a dnes je právě skupina DG 307 (jejichž hudba je v posledních letech založena na čím dál tím více smyčcových nástrojích a Zajíčkově recitaci vlastní poezie) důkazem, že i underground se může a dokáže vyvíjet a to nikoli (zaplaťpánbůh ;-) do tuctově popových směrů...
P.S. Plastiky a DG 307 mám téměř kompletní a v posledních letech mě hrozně baví pustit si všechna alba chronologicky, jak běžel čas… Nevím, jak to mají jiní, ale mě to baví, sledovat ten vývoj, začít s plastickými prvopočátky Muž bez uší z roku 1969 a skončit u sólovky Pavla Zajíčka Kakofonie cesty z roku 2007… Každý koneckonců vyhledáváme dobrodružství někde jinde ;-)

reagovat

EB @ 16.02.2011 16:09:45
Plně souhlasím, jen mi nějak nejde do uší Trouble every day a Muž bez uší.