Plant, Robert - Manic Nirvana

Vzpomínám si, že album Manic Nirvana bylo jedním z prvních, které jsem zaregistroval po politickém převratu u nás, kdy se najednou začaly (po zvednutí závor) k nám hrnout nová alba a Robert Plant se svým sólovým projektem byl v té době nějak hodně čerstvý a tak jsem si mohl vychutnat jeho vlastní ambice. Popravdě řečeno, sledoval jsem jeho sólovou tvorbu po rozpadu Led Zeppelin poměrně pečlivě a musím konstatovat, že ne všechna alba od bývalého zeppelinovského shoutera se mi líbila a zdála vyrovnaná a tak jsem k poslechu přistupoval poněkud opatrně, ale zvědavě zárove�. Tady jsou moje dojmy…

HURTING KIND (I´VE GOT MY EYES ON YOU) – začátek se nese ve zkresleném kvílivým tónů elektrických kytar a pak se rozběhne strojová rytmika. Jsem trochu na rozpacích, nejsem si jistý, jestli Chris Blackwell hraje na klasické bicí nástroje, anebo jestli tady máme co dělat s nějakým programováním, které se přelilo z osmdesátých let… Uvidíme, co se z toho vyklube dál (!) Hudba je energický v zeppelinovském duchu s výrazným riffem a pumpujícími rytmy. Trochu mám pocit, jakoby sem vstoupil hodně přetransformovaný rock and roll oblečen do moderního kabátku. Plant má stále energii a charisma a tak je schopen udržovat ve skladbě napětí a strhávat i k tanci…. Jeho forsírovaný vokál zde nechybí a téma se strojově opakuje až do závěru.

BIG LOVE – bicí jsou opravdu důrazně nazvučeny s důrazem na druhou dobu, ale nechybějí zde breaky a tak to nebude žádné pumpované techno. Nutno podotknout, že ani ani zde se Plant nemůže zbavit toho zeppelinovského odéru, který na něm hodně lidí miluje, ale já se přiznám, že čekám jiné postupy a něco nečekaného (nechci říct přímo diametrálně odlišného). Možná je tady ale také trochu kalkul, že pokud „jsem s Led Zeppelin dosáhl celosvětové slávy, lidé to ode mě v nějaké transformované podobě očekávají dál a tak se nebudu pouštět do neznámé krajiny…“ Kytarista Doug Boyle sem vloží krátké syrové sólo, ale máme tu také sbory a trochu nádechu etnických prvků. Atmosféra zde je, ale stále jsem ve střehu, jestli se dále nebude tak trochu vařit ze stejné vody.

SSS AND Q – kytarové téma jak od Tommyho Bolina, ale další postupy už mají nový bubenický model. Hraje se stručně, nekomplikovaně, ale úderně a přímočaře. Kompozičně se zde neděje nic závratného. �ekl bych tak trochu hardrockový kompromis sedmdesátých let s trendy let osmdesátých. Musím konstatovat, že nahrávka má skvělý zvuk a pumpování basů a kytarové spojovací můstky se dobře dopl�uje. Boyle v mezihře sólí svoje kytarové běhy v umírněných rovinách. Není to heavy metal, není to new wavě, je to derivát moderního hardrocku, spoléhající na vyhladovělého zeppelinovského fanouška, který se ani po deseti letech nezvykl na rozpad Led Zeppelin a hledá nějakou náhražku. No nevím…

I CRIED – konečně výraznější změna. Akustické kytary v úvodu rozbrnkávají základní téma a přidává se baskytara Charlieho Jonese. Sborové vokální party znějí skoro andělsky jako duchovní zpověď. Omílají se tady zase základní akordické postupy, ale Plant dokáže vytvořit atmosféru podmanivé balady a tak mu odpustím i méně invence a mohu pochválit aranžmá. Vidím mávače se zapalovači, ale nechci být ironický. Zajímavé prolínání hlasů je trochu coverdaleovsko-osbourneovské. Do akustických partů vstoupí dravá elektrická kytara (možná zbytečně, mohlo zůstat u akustických kytar, aby to pročistilo téma). To poměrně věrně názorně vyjadřuje plačtivé pocity, což deklaruje samotný název. Bloudivé tóny akustických kytar se prolíná s elektronikou až do ztracena…

SHE SAID – elektrické smyčce s kvílivou kytarou a opět ty zestruč�ující bicí a základní basové party. Ano to je pozdrav z osmdesátých let. Výtečný zvuk, ale všechno je příliš zahuštěné a zestručněné. Zapome�me na prokreslování pocitů standardně věrohodnými prostředky a využijme elektroniku, když se nám nabízí tolik možností. Přiznám se, že rytmiky už mám tak nějak dost. Elektrické smyčce vytvářejí atmosféru napětí, ale pro mě působí jaksi nevěrohodně. Plant je ovšem pořád interpretačně rozpoznatelný, ale v hudbě tohoto pojetí bych ho jako neinformovaný posluchač asi nehledal. Chabí mi tady blues, klasická balada a procítění bez elektronických berliček. Muzikanti ale samozřejmě hrát umějí a není zde žádný průměr, ale nevím, jestli tak trochu příliš nepodléhají tlaku doby. Některé postupy jakoby pocházely od Briana Ena (?!).

NIRVANA – syrový kytarový nástup s hlučným bubenickým nástupem. Kytarové doprovody jsou v těch známých rychlých kmitech pravé ruky tak trochu ve znamení The Edge z U2. (Čekám, kdy se z toho vyklube In The Name Of Love). Baskytara tady ovšem vykazuje jistou vynalézavost a je protipólem. Zajímavé jsou vokálně namixované party, ale z bicích už jsem opravdu tak nějak otráven. Samozřejmě, že šlapou, ale takhle hraje spousta bubeníků a to činí album do jisté míry hudební anonymní (bez přítomnosti Plantova zpěvu). Ani tady se moc nápadů nesnaží bojovat o posluchače. Čarodějný závěr v závěru je nečekaný.

TIE DYE ON THE HIGHWAY – tak tohle je klasický model stadionového rocku pozdních osmdesátých let. Gary Boyle asi pod vlivem Jimmyho Page vytváří další zeppelinovský derivát. V něčem ale musím přiznat, že se album přihlásilo k hudebnímu modelu alba Coverdale And Page (1993), už v r. 1990. Možná že odtud se tahaly postupy. Ale na druhé straně se zase tady tahají postupy od Led Zeppelin. Myslím, že průměrný znalec zeppelinovského materiálu mi dá za pravdu. Skladba ale drží kompaktně pohromadě a udržuje energii i napětí po celou dobu prezentace. Phil Johnstone ale možná mohl ubrat na těch elektrických smyčcích, obecně ale lze skladbu přivítat…..

YOUR MA SAID YOU CRIED IN YOUR SLEEP LAST NIGHT – trochu odlišný bubenický princip. Rytmika se valí klopotavě vpřed jako neomylně pracující stroj. Melodii zde nehledám, Plant si víceméně pohrává z motivem, do kterého se trefují ostatní instrumenty. Máme tady ale také ženské sbory. Rytmický proměna uprostřed skladby na okamžik vybočí, ale hned se zase vrací zpět. Charlie Jones sem implantoval téměř funkově znějící basy. Opakování zpívaného motivu je podmanivé, ale stejně strhující je rytmický proces. Tady se vkrádá do tématu trochu blues a soulu, ale především v pocitové rovině vyjádření. Plant zde také poprvé použije jeho standardní „oh yeah“. Kytarový sjezd je příjemným vybočením a jsme u konce.

ANNIVERSARY – zatěžkané „velké“ téma. Elektrické smyčce a široký prostor pro procítěnou baladu. Plantův hlas zní smutně a vnitřně naléhavě. Bicí jsou preparovány nějakým drum-computerem, což bylo pro dobu příznačné. Hlas se pouští k výškám, ale je nějak zastřený nebo přiškrcený. Boyle dostává příležitost vložit sem kytarové sólo v mezi poloze Carlose Santany a Trevora Rabina. Elektronika vytváří mocný background a bicí vedle akcentace víří pochodovým rytmem, jako kdy vojska pochodují do bitvy ve staré dobré Anglii za zemi a za krále…..

LIARS DANCE – tak tohle zní moc krásně. Ryzí a čistá akustická balada. Vydrží až do konce. Po takové skladbě jsem vnitřně volal od začátku. Je zde samozřejmě „opět“ pageovský odér, jaký záme z Black Country Woman a taky Plant opakují a zvýraz�uje motiv. Trochu je zde i Bron-Yr-Aut Stomp. Prstě se jednoduše nezbavím jistých nátěrů, zeppelinovská minulost je jako skalnatý masiv, který se nedá odstřelit ani semtexem. Moc hezký příspěvek!

WATCHING YOU – tak v závěrečné skladbě se mi ty nové prvky implantované do hudby docela pozdávají. Nevím, čím se to podařilo, ale zná to skvěle a má to napětí. Akustické kouzlení ve spojení s důraznou rytmikou s mírně etnickými prvky se mi zdá zdařilé, stejně jako celé pojetí skladby. Dramaturgie postupovala uváženě, že tenhle typ skladby zařadila na závěr. Píse� je alespo� podle mého názoru schopna zaujmout a tím pádem i zesílit zvědavost, jak asi bude znít příští album. To je z psychologického, ale i obchodního hlediska důležité. Skladba patří mezi to zdařilejší, co se na albu podařilo.

Co se týče alba Manic Nirvana, řekl bych, že Plant natočil i lepší alba, ale také i horší alba. Při dekorování hvězdičkami jsem tedy na rozpacích. Původně jsem chtěl dát tři, ale přesvědčily mě určité skladby a některé drobné nápady a tak přivřu oko, a dá čtyři Objektivní by bylo tři a půl, ale to tady jako známo nejde. Netvrdím ovšem, že mladší posluchač (nezatížen zeppelinovskou tvorbu a znalostí jejich hudebního terénu) nebude albem nadšen.
reagovat

Zdeněk @ 17.03.2013 12:02:26
No, 4 hvězdičky za tohle album se mi zdá moc.

ferry @ 17.03.2013 12:53:24
Placku sice nemam, ale v kvetnu 1990 jsem mel moznost si tuto desku poslechnout zive na koncerte R. Planta - Manic Nirvana Tour.
Byl jsem tehdy velmi zklaman. Urcite to nebylo na 4 hvezdicky.

Petr Gratias @ 17.03.2013 13:46:15
Zdravím, pánové....
můžeme na to mít různá měřítka.
Já si myslím, že oba jste příliš zakotveni v Led Zeppelin a podle toho poměřujete Plantovu sólovou tvorbu.
Podobně je na tom např. i tvorba Iana Gillana, když sestavoval svoji doprovodnou skupinu a i když zde byla snaha zbavit se purpleovské minulosti, také se pořád poměřovalo. Někdy záměrně - někdy nevědomě.
Přiznám se, že i já se tomu občas nemohu ubránit a proto cítím ty zeppelinovské názvuky v Plantově hudbě.
Je to do jisté míry stigma, kterého se Plant asi už nezbaví. Vystoupit ze svého stínu se podařilo opravdu málokomu.
Nicméně že by album bylo vyloženě "na odpis" si nemyslím, Plant má i slabší alba.
Myslím, že mi na Manic Nirvana chybí blue, které Plant miluje a které umí a více balad... tam je jeho síla (podle mého názoru), ale třeba tuto koncepci záměrně obešel...
Ale dávat Plantovi např. 2 hvězdičky by bylo přece jen nespravedlivé. Jak píšu, zvažoval jsem tři, ale pak mě pár zajímavých momentu "dotlačilo" ke čtyřce.
To není spekulace, ale nevfěčná úloha recenzenta.
Mě se třeba zase moc nelíbí projekt Walking Into Clarksdale, ale zase srovnávat s Manic Nirvana není namístě..., ale srovnání s Led Zeppelin ano.
ZdravĂ­m!

martin69 @ 17.03.2013 14:38:51
Mám rád Roberta Planta s Led Zeppelin i jeho sólové alba. Manic Nirvana řadím k jeho nejlepším. S hodnocením souhlasím.

Voytus @ 17.03.2013 16:38:51
Sólového Planta jsem nesledoval, dokud mi nepřišlo do ruky album Mighty Rearranger. To, spelečně s Dreamland považuji za jeho nejlepší počin, i když jsem zatím některým albům moc prostoru nedal. Bohužel, právě všude možně opěvovaná Nirvana mě neoslovila.

Zdeněk @ 17.03.2013 16:47:14
Omyl Petře, když srovnávám, potom s výbornými alby jako Fate Of Nations nebo Mighty Rearranger. S tvým
negativnĂ­m hodnocenĂ­m Walking Into Clarksdale souhlasĂ­m.

PaloM @ 17.03.2013 17:48:38
Manic Nirvana bol prvý Plantov sólo album, čo som mal na kazete, a čo je prvé, k tomu je bližší vzťah. Potom som sa postupne prepočúval celou diskografiou. Po úletoch v 80. rokoch sa mi toto dalo konečne celé počúvať. U m�a je to na 3-4 hviezdy tiež. Chýbajú mi tu výraznejšie melodické nápady ako napr, sú na Fate Of Nations.
Zrovnávať to s albumami 21.storočia (všemožné iné vplyvy mimo hard rocku) sa dá ťažko, je to proste iné.
Takže Petrov názor na manickú nirvánu mi je najbližší.

Petr Gratias @ 17.03.2013 20:11:27
Možná bych ještě mohl podotknout, že alba
PICTURES AT ELEVEN (1982), THE PRINCIPLE OF MOMENTS (1983) a SHAKEN´N´STIRRED (1985) byla pro mě rovněž zklamáním. Od jednoho z největších hardrockových zpěváků se čekala alba jiného kalibru než to, co předvedl.... Je pravda, že jsem tyto desky slyšel naposledy před mnoha lety (skoro v době vzniku) a tak mi detaily unikají. Doma je nemám... jestli ke mně někdy doputují, dám jim ještě "druhou šanci", ale nevím...