Zlatý Bůh Percy na vlastních nohou
Nejspíš právě vydal nejpozoruhodnější desku své sólové kariéry. Na úvod malá rekapitulace toho, co jí předcházelo aneb co byste měli vědět.
Robert Plant (nar. 20.8.1948, ve West Bromwich) novináři přezdívaný Percy nebo Zlatý Bůh zpíval a hrál na harmoniku od poloviny 60. let v několika birminghamských kapelách. Pak přijal nabídku New Yardbirds a k bicím doporučil kamaráda z Band Of Joy Johna „Bonzo“ Bonhama. Plant byl vokalistou se silným, nezaměnitelným hlasem, od „dvojky“ přinášel četné hudební nápady a psal většinu textů. Sestava se neměnila. Na baskytaru, a klávesy hrál bývalý studiový aranžér a muzikant John Paul Jones. Dědicem názvu, brzy změněného na Led Zeppelin byl další studiový profík, kytarista Jimmy Page, manažerem a nehrajícím „pátým členem“ Peter Grant. Za dvanáct let se stali jednou z nejslavnějších a nejúspěšnějších skupin rockové historie. Prodej osmi řadových alb, soundtracku ke koncertnímu filmu a dalších „posmrtně“ vydávaných kompilací je už dávno za hranicí 100 milionů nosičů celosvětově. Byli také největší koncertní atrakcí své doby a mnohé jimi dosažené rekordy byly překonány až docela nedávno. Smrtí Bonhama v září 1980 existence souboru skončila, bez přítele nechtěli pokračovat.
Sólista
Téměř dva roky pak o bývalém zpěvákovi Led Zeppelin nebylo slyšet. Občas probleskly zprávy, že hodlá s hudbou úplně skončit. Naštěstí se tak nestalo a od roku 1982 se v různě dlouhých intervalech vrací na scénu se sólovými alby.
V jedenaosmdesátém začal dávat dohromady novou skupinu. Jako první přišel kytarista Robbie Blunt (Bronco, Silverhead, Chicken Shack, The Steve Gibbons Band). S Plantem se znali už dávno. Se skládáním jim brzy pomáhali další dva. S minulostí baskytaristy u Stretch, Cata Stevense nebo P.A.L. se přidal Paul Martinez, prakticky neznámý byl klávesista Jezz Woodroffe. S hostujícími bubeníky Philem Collinsem (Genesis) a Cozy Powellem (Jeff Beck, Rainbow) natočili album Pictures At Eleven (vyšlo u Swan Song/Atlantic) a je nejvíc „zeppelinovské“. Dunivé skladby s výraznými kytarovými riffy Burning Down One Side, Worse Than Detroit, Mystery Title a zejména „kashmirovský“ Slow Dancer, doplňují odlišné kousky. Saxofonem ozvláštněné Pledge Pin a jemnější, pomalejší Moonlight In Samosa, Fat Lip a Like I’ve Never Been Gone, všechny s jemnějším kytarovým zvukem a klávesami. Zpěv na celé desce je méně silový, více se opírá o melodii. Klidnější skladby naznačují další směřování. Nejblíže z minulosti má k In Through The Out Door, což je pro některé fanoušky už „notně splasklý“ Zeppelin.
Příští rok dvě skladby, které nenahrál Collins odbubnoval bývalý člen Jethro Tull Barriemore Barlow. The Principle Of Moments obsahuje Big Log - největší singlový hit celé sólové kariéry. Deska vyšla na Plantově vlastní značce Es Paranza pod křídly Atlantic. Převažuje pomalejší tempo, výraznější je tehdejší druhá strana, nejvíc Horizontal Departure, Strange Here...Than Over There a Thru´ With The Two Steps. Hned po vydání se Plant úspěšně vrátil po tříleté absenci na koncertní pódia. Vedle skladeb z obou desek zaznělo pár přejatých, nedostalo se ani na jedinou od Led Zeppelin. Část koncertů odehrál neúnavný Collins. Trvalým bubeníkem se stal jeho nástupce během turné Američan Richie Hayward (Little Feat, The Fraternity Of Men, Ry Cooder, Joan Armatrading, Robert Palmer). S ním vzniklo třetí, experimentálněji pojaté album. Klade mnohem větší důraz na rytmus. Vokální party ozvláštnil výrazný zpěv Toni Halliday. Shaken ´N Stirred příliš neuspokojilo, s odstupem času zaujmou snad Pink And Black, Little By Little a bez výhrad Sixes And Sevens. Výpravné turné s hostující dechovou sekcí a sboristkami umožnilo připomenout také něco z pamětnických skladeb (Sea Of Love, Rockin´ At Midnight) z EP The Honeydrippers, Vol. 1 (1984), natočeného příležitostnou kapelou za účasti Planta, Page, Jeffa Becka a Nilea Rodgerse. Během americké části turné došlo k vůbec prvnímu, jednorázovému obnovení Led Zeppelin. Na mohutný dobročinný koncert Live Aid v sobotu 13.7.1985 byl zván Plant, aby zpíval s Claptonem. On však nabídl Led Zeppelin. Page, Plant a Jones se dohodli a večer nastoupili na pódium ve Filadelfii s Philem Collinsem. Spustili Rock And Roll, pak přišel Martinez s basou, Jones se přesunul ke klávesám a zaznělo Stairway To Heaven. Ve Whole Lotta Love posílil unaveného Collinse bubeník Tony Thompson. Phil totiž hrál odpoledne na londýnské části, přeletěl Concordem do USA, kde vystoupil s Claptonem i sólově od klavíru.
Nová krev a „návrat Led Zeppelin“
Po více než ročním odpočinku zpěvák postavil úplně novou sestavu z mladých muzikantů - Doug Boyle (kytary), Phil Johnstone (klávesy, kytary, hlavní spoluautor), Chris Blackwell (bicí, kytary) a Phil Scragg (baskytara). Ve studiu opět pomáhala Toni Halliday a přišel i Jimmy Page. Now And Zen překonalo své předchůdce. Zda to bylo delší pauzou, během níž Plant poslouchal mnoho nové hudby (líbili se mu třeba Cocteau Twins), nebo omlazením sestavy těžko říct. I dnes obstojí většina. Nádherná balada Ship Of Fools, úderné střední tempo The Way I Feel, chytlavé Dance On My Own, obě Pageova hostování - singl Heaven Knows a Tall Cool One s citáty skladeb Led Zeppelin. Jejich písně, s výjimkou Stairway To Heaven, se už na všech dalších turné staly běžnou (a vítanou) součástí repertoáru. Proč Robert nemá rád nejvíce hranou skladbu na amerických rádiích a nejpopulárnější dílko autorské dvojice Page/Plant? „Není to píseň, na níž by mi obzvlášť záleželo“ uvedl letos. „Myslím, že jsem byl kluk, když jsem ji napsal.“ Po hudební stránce ji dodnes považuje za „triumf“, spíš má výhrady k textu a popularitě na úkor tolika jiných dobrých skladeb skupiny. Hostování Robert vzápětí oplatil na Pageově sólovém LP Outrider (6/’88), kam nazpíval The Only One, jejich první společně napsanou píseň po devíti letech.
Hned po turné připravila stejná sestava (jen na post baskytaristy přišel Plantův zeť Charlie Jones a jako jediný je s tchánem v kapele dodnes) další dlouhohrající desku. Manic Nirvana je vyrovnané, ale méně nezapomenutelné album. Nejvýraznější skladby jsou I Cried a akustická drobnůstka Liars Dance. Na obřím koncertu v Knebworthu posílil Page Robertovu kapelu v jedné písni. Už v září 1988 společně jako Led Zeppelin (s J.P. Jonesem a Bonzovým synem Jasonem Bonhamem) uzavírali narozeniny firmy Atlantic. Nejprodávanější kapela labelu přeci nemohla chybět. Ve stejné sestavě (byl tam i Peter Grant) se sešli a zahráli si také během Jasonovy svatby na jaře 1990 v Paříži.
První nahrávky na nové značce Fontana (Universal) byly za celou sólovou kariéru (snad vedle Manic Nirvany) nejvíc ovlivněny oblíbeným folklórem severní Afriky. A jestli má nějaká Plantova sólovka blízko k Dreamland, je to právě tato. Fate Of Nations natočili s mnoha hosty (třeba i Michael Lee na bicí). Na turné, které začínalo v Praze (vzpomínáte na nejlepší koncert Planta, který jsme u nás zažili?), jela základní sestava. Hrálo se mnohé z aktuálního alba, hitovka 29 Palms i Hardinovo If I Were A Carpenter, stejně jako skladby Led Zeppelin. Nezapomenutelné bylo, když si Plant, který na koncertech na kytaru nikdy nehrál a španělku používal jen při skládání a sessions, v zeppelinovském You Shook Me vzal elektrickou kytaru a předvedl zdařilé sólo.
V lednu ’94 se Page a Plant dohodli, že zkusí udělat něco společně. Vydrželi pět let, dvě desky a dvě rozsáhlá turné. S novou kapelou pod jejich příjmeními začali ojediněle koncertovat. Zpočátku akusticky se sestavou, v níž byli Charlie Jones, Michael Lee (bubeník The Cult) a Porl Thompson (bývalý člen The Cure, švagr Roberta Smitha). Za pomoci Egyptského a Londýnského metropolitního orchestru a zpěvačky Najmy Akhtar natočili převážně živě v Londýně, s dohrávkami v marockém Marakeši a ve Walesu, vynikající No Quarter. Už název napovídá, co je základem. Kromě tří drobných novinek jedenáct zásadních přepracování skladeb LZ. Hodně je slyšet inspiraci oběma milovanou hudbou severní Afriky. V zúžené sestavě, už pod sloganem Kytara a Hlas Led Zeppelin začali intenzivně koncertovat. Pro druhé, čistě studiové album napsali společně patnáct nových písní, z nichž dvanáct najdete na desce Walking In The Clarksdale (Universal, ale už na značce Mercury). V sestavě zbyli vedle protagonistů jen Lee a Jones. Na turné jel ještě Philip Andrews (klávesy, mandolína). V Praze hráli v únoru i v listopadu, 2x v jediném roce! Z kvalitního alba hráli jen tři (resp. čtyři ukázky), zbytek tvořily skladby LZ. I když většinou pamětnické publikum šlo na „zeppelíny“, které nemělo nikdy možnost vidět, zážitek byl přeci jen odlišný. Nevstoupíš do téže řeky...
Po devíti letech
Začátkem roku 1999 spolupráce skončila. Plant měl dost mamutích koncertů, jemu se víc líbily „bezolovnaté“ transformace skladeb na No Quarter než snaha být jako zamlada. V ústraní vydržel stěží půl roku. „Nakoplo“ jej také, že Page hraje jejich písně po amerických štacích s The Black Crowes (později živé dvojalbum Live At The Greek). Spojil se s kamarádem, kytaristou Kevynem Gammondem (Band Of Joy, byl též s Bluntem v Bronco), nyní hudebním pedagogem na Kiddermister College. Ten přibral kolegu, klávesistu Paula Timothyho a dva studenty Paula Wettona (baskytara) a Andyho Edwardse (bicí). „Prázdninová kapela“ Priory Of Brion byla na světě. Menší část repertoáru tvořily vybrané písně Zeppelin, ale skupina si upravila hlavně Robertovu oblíbenou hudbu z doby před nástupem k LZ a během jejich první fáze (Love, Dylan, Them, Tim Hardin, James Brown, Moby Grape, Youngbloods, Tim Rose, Tim Buckley, Neil Young a třeba i Jefferson Airplane). Kromě klubových koncertů projeli v létě festivaly. Na podzim některé skladby natočili, ale Robert je nemá v plánu vydat. Možná i proto se v tichosti rozešli a Plant opět povolal profesionály. Do Strange Sensation nastoupili staří známí Charlie Jones a Porl Thompson. Tři další mají pestrou hudební minulost, přestože jsou také mladší. Kytarista Justin Adams natáčel s Natachou Atlas, Jahem Wobblem i Sinéad O´Connor, vede vlastní kapelu z oblasti world music - The Wayward Sheikhs. Zavedený skladatel filmové hudby, klávesista John Baggot hrál s Portishead a bubeníka Cliva Deamera najdete na nahrávkách lidí jako Roni Size, Portishead, Jeff Beck. Loni krátce hráli v USA, na pár festivalech v Lotyšku i na Litvě. Hlavní byla příprava nové desky Head First, která byla natočena v zimě. „Nebude to žádné Physical Graffiti,“ prohlašoval zpěvák skromně. „To je ale v pořádku. Vím přesně, jak se věci mají a nemám žádné iluze. Chci však, aby to byla silná deska.“ A je. Bez ohledu na to, že v Británii se dostala nejvýš na 20. příčku. První sólo po dlouhých devíti letech vyšlo 24. června. Na poslední chvíli byl změněn nejen termín vydání, ale také název na Dreamland. Obsahuje z velké části skladby vyzkoušené už s Priory Of Brion, ale přeci jen v propracovanějších transformacích. I některé z těch, které podepsala kapela mají základ v cizích písních. V méně rockovém duchu, s ozvěnami westcoastu, psychedelie a arabských melodií znějí skladby původně a svěže. Plant se samozřejmě nezbaví některých „zeppelinovských manýr“, ale klobouk dolů, co se spoluhráči dokázali. Dylanova One More Cup Of Coffee, mnohokrát zpracované Hey Joe, které se až na text liší, jak rozsahem, tak pojetím. Jen kytarové pasáže v závěru nezapřou jejího nejslavnějšího interpreta Hendrixe. Na evropské verzi CD chybí čistě vlastní Dirt In A Hole. Vrcholnými záležitostmi jsou, když budu nespravedlivý a vyberu jen dvě, uhrančivá verze Song To The Siren a značně zpomalené Darkness, Darkness od Youngbloods. Song To The Siren (Tim Buckley/Larry Beckett, 1970) z pásku v podání This Mortal Coil (v tomto případě Liz Frazer a Robin Guthrie z Cocteau Twins) zahajoval už v roce 1985 Plant své koncerty.
Co bude dál?
Turné Strange Sensation pokračovalo až do léta 2003. Amerika, na podzim Evropa, během jara Jižní Amerika, Japonsko, Austrálie a v létě evropské festivaly. Zatímco jiní hráli pro Alžbětu v zahradě Buckinghamského paláce, dal rovněž pozvaný Plant přednost oživování tradice Isle Of Wight Festival. Thompsona mezitím vystřídal Skin (ex-Cast).
Nad spoluprací s Jimmym Pagem bych nelámal hůl. Sice se rozešli, ale už loni jednorázově vystoupili na Jazzovém festivalu v Montreaux u příležitosti albové pocty Sun Records. Při této příležitosti svorně tvrdili, že žádná další spolupráce rozhodně nepřipadá v úvahu. Spolu s J.P. Jonesem však málem loni 20. října hráli v Madison Square Garden na Koncertu pro New York. Pozvání Paula McCartneyho přijali a potvrdili účast. Podle Jimmyho na poslední chvíli odmítl Robert, nechtěl zkoušet a v žádném případě zpívat Stairway To Heaven. V nedávném rozhovoru však Plant tajemně prohlásil ohledně možnosti další spolupráce s Pagem: „Cokoli je možné kdykoli.“
Vysvětlení je prosté. Na podzim je plánováno vydání CD a DVD z koncertů Led Zeppelin. S největší pravděpodobností se bude jednat o materiál z posledního amerického turné v červenci 1977. Hned tři vystoupení tehdy zaznamenávaly kamery a natočený materiál je, stejně jako audio záznamy mnoha dalších koncertů, v držení Page.
Po výborném albu Mighty Rearranger, před nímž z kapely odešel zeť Charlie Jones (do Goldfrapp) následovalo rozsáhlé turné, jehož součástí jsme byli i my (dokonce 2x Praha 2005 a Colours Of Ostrava 2006). Pak následovala remasterovaná rekapitulace celé tvorby. V plánu jsou další vydání nevydaných i vydaných věcí Led Zeppelin, jediné vystoupení obnovené kapely k poctě A.Erteguna. Plant společně s bluegrassovou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss vydal v říjnu 2007 zdařilé album coververzí Raised Sand. JInak se prý těší na důchod.
Petr Nožička Audio 9/2002 doplněno 10/2007... (celý článek)
