Pink Floyd - Ummagumma

Několik měsíců po vydání soundtracku k filmu More přichízejí Pink Floyd s dalším počinem. 25. října 1969 spatřilo světlo světa dvojalbum s názvem Ummagumma, což je slangový cambridgeský výraz pro soulož. Jak jsem již uváděl, z Cambridge pocházel Roger Waters, David Gilmour, i bývalý frontman kapely Syd Barrett. První deska je v podstatě živák, obsahuje čtyři písně nahrané 27.4.1969 v birminghamském Mother´s Clubu a 2.5.1969 v Manchester College of Commerce. Díky těmto živým nahrávkám se skupině podařilo výrazně se prosadit i v USA, kde se o Pink Floyd do té doby sice vědělo, ale významějšího věhlasu tam kapela nedosahovala. Druhá deska obsahuje studiové nahrávky, přičemž ale tentokrát muzikanti komponovali a nahrávali zvlášť. Každý z nich dostal prostor na polovině strany vinylu, a úplně sám tak realizoval svoje nápady. Album vyšlo nově pod labelem Harvest, což je v podsatě dceřinná společnost EMI, založená roku 1969 pro vydávání progresivní muziky. Obal mají na svědomí samozřejmě Hipgnosis.

Živá deska obsahuje Barrettův hit Astronomy Domine z prvního alba, dále song Careful with that Axe, Eugene, který vyšel na B-straně singlu Point me at the Sky roku 1968, a potom dvě kompozice z desky Saucerful of Secrets, Set the Controls for the Heart of the Sun a A Saucerful of Secrets. Všechny skladby mají poměrně dlouhou stopáž, nejkratší je osm a půl minutová Astronomy Domine.

Na studiové části alba Ummagumma se jako první představí klávesista Rick Wright se čtyřdílným insturmentální avantgardním dílem Sysyphus. Prim zde hraje samozřejmě piáno, hammondky a mellotron. Sysyphus je poměrně zajímavá záležitost, avšak podle mého názoru větších kvalit než průměrných nedosahuje. Rogers Waters se na Ummagumma blýskne jednak velice povedenou poetickou folkovou písničkou Grantchester Meadows, ve které hraje na akustickou kytaru a zpívá o krásách přírody v okolí Cambridge, a dále trošku podivnou legráckou s ukrutně dlouhým názvem Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict. Tato záležitost je plná studiových efektů, smyček apod., jedná se o jakýsi zvukový pokus. Již podle názvu se dá dovodit, že obsahuje spoustu "zvířecích" zvuků, je důležité zmínit že většina věcí na albu Ummagumma byla vkládána do koncertního konceptu Pink Floyd, The Man a The Journey. Jako třetí přichází na řadu David Gilmour s třídílnou písní Narrow Way. V první části využívá hlavně akustickou kytaru, druhá část je tvrdší, obsahující elektrickou kytaru a v poslední části přidá Gilmour zpěv a bicí, což mi přijde trochu nešťastné, protože na těch bicích je prostě slyšet, že na ně hraje někdo, kdo se tím obvykle nezabývá. Podle mne jeho těžce amatérský výkon na bicí strhává kvalitu Narrow Way a trochu kazí celkový dojem z písně. Čtvrtou část vinylu dostal k dispozici bubeník Nick Mason, který přišel s perkusivní kompozicí (jak se dalo očekávat) The Grand Vizier´s Garden Party. Skladba je trojdílná, první část je nazvána Entrance, druhá Entertainment, a třetí Exit. K nahrávání si Nick pozval svou ženu Lindy, taktéž profesionální hudebnici, která se v první a třetí části blýskne hezkou hrou na flétnu.

Album Ummagumma budu hodnotit odděleně, živou a studiovou část zvlášť. Živá část nemůže dostat jinou známku než nejvyšší, všechny písně jsou v živém provedení naprosto strhující a dokládají, že již v roce 1969 byli Pink Floyd velkou kapelou. Studiová část již tak jednoznačně bombastická bohužel není.

Hodnocení: live album: 6 / studio album: 4 (pozn.k hodnocení: známka 1 = nejnižší, známka 6 = nejvyšší)

se souhlasem autora: >> odkaz

reagovat

Výjimečný, extravagantní, vzrušující skvost. U Pink Floyd kladu na stejnou úroveň jako ostatní jejich vynikající desky. V historii rocku opravdu monument, legenda, klasika na entou. Chápu, že někoho může prudit, ale já ji mohu poslouchat stále, možná jsem ji taky slyšel v "pravý čas". Patří (pro mne) mezi vrcholnou desítku legendárních dvojalb v historii rocku (Genesis - Lamb lies down on Broadway, Zeppelin - Physical Grafitti, Yes - Tales from Topographic Oceans, Beatles - White album, Incredible String Band - U, Stivell - Symphonie Celtique, Oldfield - Incantations, Who - Tommy, Zappa - Freak Out, Pink Floyd - Ummagumma). Nicméně, pro první seznámeni se s PF bych spíše preferoval Wish You Were Here nebo Meddle.
reagovat

Matěj Kostruh @ 12.11.2007
Myslím, že je to nejlepší deska Pink Floyd.
Live část je zajímavě tajemná, strhující, psychodelická i naživo, něco jako 1. album Live In London.
Studiová část je dle mého názoru vrcholem hudebního umění, je krásná a dokonalá. Zvláš Sysyphusy a Zvířata.

Taky zastávám názor že se fakt poslouchat nedá. Je to jen natočený pro určitou dobu.V tu dobu se to asi hodilo. Dneska kdyby s tím někdo vyrukoval tak končí. Šílenost.
reagovat

jádro @ 30.12.2005
Tehdy taky nebylo album Ummagumma úspěšné-přitom je vážně dobré-třeba Narrow Way-to je skvost

slída @ 18.12.2006
nehledě na total hustou werzi Sydowo Astronomy domine...

Tak tohle je skutečně bomba. Výtečné album. Jeho živá nahrávka mě pravda moc neoslovila, více se mi líbí Astronomi domine v originále, Sekyrka je trochu protáhlá a někdy nudná, naproti tomu Saucerful of secrets se ohromě povedl a už vůbec nemluvě o Set the control...
Druhá studiová polovina alba je ale výtečná celá. Psychedelická symfonie Ricka Wrighta se může řadit k pilířům celého hudebního stylu zvahého psychedelika. Waters zde dokázal svůj smysl pro krásnou melodii a předevím pro psaní textů, Gilmour vyniká svým lehkým, jednoduchým a zároveň dechberoucím stylem hry i komponování. Masonova vezírova slavnost zůstává trošku ve stínu, ale nelze jí úplně opomíjet.
Výtečné, leč skutečně "husté" album.
reagovat

UG – to je něco jako film,o němž všichni mluví a skoro nikdo ho neviděl. Tak o tomhle albu se taky víc mluví, než se poslouchá.
1. část – koncertní (skladby 1-4) – tak tam není co řešit. V 60. letech mělo hodně skupin problém předvést na živo to, co ve studiu. PF nám tady ukazují, že pro ně to neplatilo. Dokázali své skladby zahrát přinejmenším stejně tak dobře jako ve studiu. A třeba Astronomy Domine, tak ta se mi tady líbí víc než na albu The Piper at the Gates of Dawn. A živá verze A Saucerfull Of Secrets je taky povedená. „Evžen“ mi tady naopak připadá příliš rozvleklý.
2. část – studiová – to už je rozporuplnější záležitost. Mě osobně nijak neoslovuje. Věřím, že se PF při nahrávání bavili, ale moc dobře se to neposlouchá. Srovnání s F.Zappou je tady asi na místě, ale FZ není zrovna moje krevní skupina a jeho skladby nemusím. Trochu melodičtější a poslouchatelnější jsou tady jen dvě věci – Grandchester Meadows a The Narrow way. Ale u Grandchester Meadows mě rozčiluje ta nekonečná smyčka se zpěvem jakéhosi pseudoskřivana, to si mohli odpustit.
Pozoruhodné na UG je hlavně ta odvaha – jak PF, tak producentů – vydat v podstatě začínající skupině album, kde polovina je live a na druhé každý její člen dostane svůj díl, se kterým má možnost si naložit, jak sám uzná za vhodné. Neumím si představit, že by něco podobného vzniklo dnes. Řekla bych, že by k tomu neměli dost odvahy ani interpreti, o těch účetních v čele nahravacích firem nemluvě.
Poslech tohoto alba beru jako průpravu na jiné šílenosti jiných, ke kterým jsem se dostala později, a které jsem pak naposlouchala snáze, než kdybych se s albem UG nikdy nesetkala. Ale přiznávám, že když si chci poslechnout PF, raději sáhnu po jiném albu.
reagovat

zastávám názor, že na toto album se hodí: genialita hraničí se šílenstvím :-)
osobně toto album považuji s Piperem za mé nejoblíbenější a že je to úlet? tak si pusťte Franka Zappu, který byl v té době desetkrát šílenější a to ani nekouřil trávu :-)
je to prostě triumf experimentu, ale nikoli totálně nemelodického
reagovat

Já jsem přitelem spíše skladeb kladoucích důraz na melodii. To na tomhle albu postrádám. Jediný Gilmour složil skladby velmi pěkné. Jinak je to jen zvláštní hudba a kdybych tohle album slyšel od Pink Floyd první, nejspíš bych si pomyslel, co je to za sfetovaný šílence. Jako zajímavost je to dobrý ale poslouchat se to moc nedá.
reagovat

Na tehle desce se PF opravdu vyradili. Zustava mozna trochu nepochopena, ale svuj dulezity vyznam ma, pokusim se to priblizit.
Podle mne nejexperimentalnejsi (fuj to je slovo) album PF vubec.
1 cast - kocertni vyber jiz drive hranych veci, takze spise takove shrnuti.
2 cast - ctyri solove projekty na jednom LP, to se hned tak nevidi. Kazdy z clenu dostal sanci vyjadrit se po svem a kazdy se toho zhostil jinak. Skvela ukazka toho kdo ma jaky prinos do kapely a ze prave
spojenim ruznych hudebnich citeni kazdeho z muzikantu vznikaji tak vyborne veci. Wrightuv Sysyphus spise inklinuje ke klasicke hudbe a jeho opus by se perfektne hodil jako scenicka muzika do dobrych scifi nebo hororu :o) Waters dokazuje schopnost skladat jednak kvalitni pisnicky (Grantchester Meadows) a na druhe strane vybornou praci se zvukovymi efekty, ktere jsou pro hudbu PF zasadni slozkou (Several Species of Small Furry ...). Gilmour je rovnez dobry pisnickar, ale predevsim vytecny kytarista a zpevak (Narrow Way), jeho vkladem do PF je urcite velky cit a skvela instrumentace jako protiklad Watersove zemitosti a primocarosti. A nakonec Mason (Grand Viziers Garden Party), jeho prinos do PF urcite neni skladatelsky, ale jeho napadita presto skromna hra na bici a smysl pro akcent a dynamiku, neubira prostor ostatnim a naopak je skvele podpori.
Dovolim si jeste trochu jiny uhel pohledu. Vyjimecnost kapely podle mne spociva v tom ze jsou tu rovnomerne zastoupeny vsechny zivly a jednotlive kontrasty se vic nez dobre doplnuji.
Hromotluk a bojovnik Waters (znameni Panna, zivel Zeme), nezna a placha duse Gilmour (Ryba, Voda), nezavisly a hudebne "bohaty" Wright (Lev, Ohen) kamaradsky a "prosty" Mason (Vodnar, Vzduch). UMMAGUMMA je ukazka prave techto elementu v krystalicke podobe a proto si ji cenim.
reagovat