Pink Floyd - The Wall

Kdo pochybuje o kvalitě The Wall, tak tohle veledílo jednoduše nepochopil...Nenapadá mě žádné jiné album které by se dalo se zdí vůbec jen porovnávat.Na druhou stranu souhlasím na 100% s tady vyřčenými slovy,že album nemá smysl jako jednotlivé písně ale jako souvislý celek.A navíc musíte vidět film...který Vás vtáhne a už nepustí...stále nacházíte něco nového...stále vás nutí přemýšlet o věcech které vás dřív nenapadli...nutí přemýšlet o sobě samém. Nejen po hudební ale hlavně po filozofické stránce zanechává hluboký odkaz hodný následování. Zdá se ti že film je vlastně o tobě...Myslím že se spousta lidí ani neuvědomuje kolik milionů lidí tento počin zásadně ovlivnil...A sólo v Comfortably Numb...Bravo Mr.Gilmour !!!
reagovat

Bruce @ 11.04.2008
Docela by mě zajímalo, které jiné-jakékoliv CD dokázalo po lidské stránce zapůsobit na tolik lidí jako The Wall...? Rád bych srovnal typ od někoho kdo kritizuje The Wall...možná budete mít pravdu. (a tím ovlivněním lidí v článku nahoře jsem měl mimochodem na mysli pozitivní ovlivnění, když si člověk při zhlédnutí hrůz spíše uvědomí chyby kterých se má vyvarovat...)

Jedná se o mé pravděpodobně nejoblíbenější album vůbec. Kdo se do The Wall ponoří, zjistí, že její námět je mnohdy mrazivě aktuální i dnes, po více než čtvrt století. Izolace, rasismus, dav... Celé album postupně graduje; první polovina příjemně nabudí (dá-li se v tomto případě o nabuzení mluvit), druhá polovina začíná elitními party Hey you a Is there anybody out there?, pomalu se přelévá přes Pinkovo zoufalství a šílené vize až ke grandióznímu soudu... Nemám právo ani chuť The Wall nikomu vnucovat, ale stěžovat si, že je poněkud ponuré, je asi stejně tak smysluplné stěžovat si, že jste po sprše mokří. Příběh o mučivých duševních prožitcích se prostě nedá odvyprávět jakkoli optimisticky.
reagovat

miguel7 @ 21.12.2007
Ponuré a "zešedlé" mi nepřijde jen obsah, ale i hudba. První album mne dost nudí. Jsou tam dlouhé nezajímavé a opakující se pasáže. Nikdy mne moc nechytla žádná z těch melodií (možná jen Mother+in the flesh?) Jediná věc ke které se vrácím, je závěr alba a to od Comfortably numb.

Jednou se moje mamka zbavovala starých kazet. Byli to většinou ulovené skladby z rádia (Slade, Scorpions, Shelinger, Queen, Abba, Sher) a mezi těma kazetama se občas našla nějaká nahrávka, co dostala od známých. Mezi nima kazeta s nápisem "ZEĎ". Povídala, že prý to je rocková skupina, že je to hodně slavný, akorát že jí to nikdy moc nebavilo poslouchat. Jsou tam prý pěkné písničky, ale většinou to je dost potichu, anebo je to chvílemi tvrdý. Že to má kvůli písničce, kde zpívá dětský sbor. Ta jí baví, ale zbytek jí nebaví.
Ze mě se tehdy stával pomalu lehký roker, i když sem ještě nevěděl nic o LedZep. Poslouchal jsem furt Queen, R.E.M. a balady Scorpions. Tak jsem si vložil kazetu do přehrávače a...namotala se páska.

Takže první poslech The Wall se odložil do té doby, než jsem měl novou kopii od bývalého spolužáka, který mi i pověděl název kapely a povyprávěl mi o ní něco. Vyprávěním jsem byl nadšen, a tak jsem si kazetu konečně doma pustil a...nic moc. Na 6 až 7 let jsem o Pink Floyd nestál. Až tyto stránky mě k nim přivedly zpět, některé recenze mne správně nakopli a já mohl objevit daleko lepší díla, jako Dark Side..., Wish you..., Animals, Maddle.To je teprv vrchol!

The Wall je pro mne až moc zatěžkané, nic co by mne povzneslo a přijde mi dost depresivní. Po každém poslechu jsem měl náladu naprd.
Omlouvám se