Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn

Musím se přiznat, že tvorba Pink Floyd ( až na drobné výjimky ) mne do roku 1971 moc nezaujala. Dostal jsem se nejdříve k těm legendárním deskám jako Wish You Were Here nebo Dark Side Of The Moon a toto "barettovské" údobí ke mne dorazilo téměř až jako poslední, bylo pro mne problémeme ho vstřebat. Nejraději mám z alba Astronomy Domine, je to pro mne jedna z nejlepších písniček PF z 60.let, ještě mám rád z této desky píseň Flaming a občas si rád poslechnu i závěrečnou "blbinku" Bike, ale to je tak všechno. Pink Floyd mám rád, moc rád, ale toto období není pro mne ten správný šálek čaje a kávy už vůbec ne.
reagovat

Skupina Pink Floyd má své kořeny v kapele s původním názvem Sigma 6, kde mimo jiné od počátku hráli tehdy ještě studenti architektury londýnské univerzity Regent Street Polytechnics (dnes University of Westminster) Roger Waters, Rick Wrigth a Nick Mason, přičemž první dva jmenovaní na kytaru a Mason na bicí. Kromě těchto tří ústředních postav se ve skupině vystřídalo několik dalších lidí, kapela také měnila názvy, např. the Meggadeaths, The Architectural Abdabs, Tea Set aj. Po několika personálních výměnách k nim počasu přibyli Syd Barrett a Rob Klose, oba na post kytaristů, Waters se přesunul k baskytaře a Wright začal obsluhovat klávesy. V Sydovi objevili jeho noví spoluhráči poklad. Příjemný a přátelský mladík, student malířství, doslova hýřil nápady, vymýšlel nové postupy, psal krásné texty a tvořil velice originální experimentální psychedelickou muziku, nespoutanou zaběhlými postupy. Písně, které Syd tvořil, obsahovaly velkou dávku pocitů, měly velice zvláštní náladu a neotřelou atmosféru, otvíral v nich svou duši a promítal do nich svou osobnost, kde vedle psychedelických motivů se objevovaly velké dávky surrealismu a dadaismu, nesporně také stavy inspirované zážitky z užívaní LSD, ale i podivné obavy, nepojmenovaný druh strachu. Syd Barrett byl prostě génius, ale jak je dobře známo, hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy velice tenká, a některé Sydovi písně lze považovat za signál, že Syd Barrett je prostě trošku blázen. Geniální blázen. Zanedlouho se tak Syd stal ústřední postavou kapely, frontmanem, nejvýraznější osobností a tvůrcem většiny písní. Skupina záhy změnila svůj název na The Pink Floyd Sound, a poté prostě na Pink Floyd, podle Sydových oblíbených amerických bluesmanů Pinka Andersona a Floyda Councila. Postupem času odešel konzervativní kytarista Klose, kterému se nelíbily Sydovy podivné nápady a kompozice, ale úspěch skupiny při koncertech mluvil o tom, že Pink Floyd vykročili správnou cestou. Kapela si časem získala určitý věhlas hlavně pravidelným vystupováním v klubu Marquee, kde se jich ujal manažer Peter Jenner. V březnu 1967 slavila kapela první úspěch zdařilým singlem Arnold Layne, který pojednával o jakémsi úchylovi z Cambridge (odtud pocházeli Barrett a Waters, stejně tak i David Gilmour, ale o něm později), který kradl spodní dámské prádlo z prádelních šňůr. V červnu 1967 vydali další úspěšný singl See Emily Play, ale to už měli kontrakt s nahrávací společností EMI a prakticky od února 1967 kutili ve slavném studiu Abbey Road svoje první řadové album. Ve stejné době tam také nahrávali Beatles písně na svou desku Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band a ani oni neodolali, aby se občas nešli podívat na tu "divnou" kapelu (v dobrém slova smyslu). 5. srpna 1967 spatřil světlo světa debut kapely Pink Floyd se zvláštním (což u Pink Floyd není neobvyklý výraz v jakémkoli směru) názvem The Piper at The Gates of Dawn. Všechny písně a texty, až na dvě instrumentálky a Watersovu Take Up Thy Stethoscope and Walk, pocházejí z pera ústřední postavy Syda Barretta.

Už úvodní, těžce psychedelický otvírák Astronomy Domine, odhaluje část duše geniálně praštěného umělce Syda Barreta. Píseň má jakousi tajuplnou, lehce mrazivou atmosféru, obsahuje (stejně jako ostatní kompozice na albu) spoustu rozličných zvuků, jako kupříkladu vysílání v morseovce na začátku skladby (které ale nedává žádný smysl). Další hitovka Lucifer Sam, se opět týká Sydova života (část své osobnosti ostatně Barrett promítá v každé písni), pojednává o jeho siamském kocourovi Samovi. Matilda Mother pak již obsahuje, v tvorbě Barretta často se objevující, dadaismus, jakási dětská hravost a naivita, pojednává o dítěti, které chce aby matka četla pohádky. Opět je zde paralela se Sydovým životem, který byl na svou matku velice fixován. Stejná pohádkovost se objevuje i v následující Flaming, která ale promítá i zážitky z LSD, obsahuje slovní obraty jako spím na pampelišce, cestuju telefonem apod. Následuje prazvláštní instrumentálka s ještě podivnějším názvem Pow R. Toc H., a poté jediná kompozice z pera Rogera Waterse, Take Up Thy Stethoscope and Walk. Druhá instrumentálka na albu Interstellar Overdrive se pak opět zaboří hluboko do psychedelických vod, a stejně jako úvodní píseň na albu se dá považovat za jakýsi prapůvod space rocku. The Gnome patří opět mezi Sydovy hravé dětské písničky, Chapter 24 pak čerpá inspiraci z prastaré čínské knihy Knihy proměn I Ching. Hříčka Scarecrow pojednává o strašákovi v poli, a album zakončuje bláznivá písnička Bike s lehce děsivou instrumentální částí na konci.

Deska se krátce po vydání stala velice úspěšnou, a z Pink Floyd byla již známá kapela. Hlavní postava skupiny, Syd Barrett, se díky své zajímavé osobnosti stal opravdou rockovou hvězdou a idolem tehdejších dívek, ač se rozhodně nedá označit výrazem "žrádlo pro holčičky" jako určitá část některých dnešních "umělců". Stal se velice žádanou osobou, a legendou a fenoménem je dodnes. S úspěchem ale přišly i problémy. Syd rozhodně nežil nějakým uprděným životem, spíš to byl takový jeden velký mejdan, a ostatně celá kapela experimentovala s drogami, převážně s LSD, ale Syd se do těchto vod ponořil tak hluboko, že začal ztrácet sebekontrolu. Časem se stával víc a víc nezvládnutelnou osobou, prakticky pořád se nacházel v podivných stavech a i koncertování začalo být problémem. Stávalo se, že Syd celý koncert koukal kamsi do prázdna a hrál vytrvale jeden tón, nebo si z ničehonic začal úplně rozlaďvat kytaru apod. Kapela se rozhodla angažovat kytaristu Davida Gilmoura, také rodáka z Cambridge a Sydova kamaráda. Gilmour se Pink Floyd hodil, instumentálně byl na mnohem větší úrovni než zbytek kapely, a na koncertech měl doplňovat kytarový tandem s Barrettem, popř. za něj zaskočit, když to se Sydem prostě nešlo. A na konec se ukázalo, že se Sydem to nejde vůbec, stal se s jeho neustálým psychotickým chováním a divnými výstřelky naprosto nepoužitelným. Zbytek kapely viděl, že další pokračování s ním není možné a Syd byl z kapely odejit. Z počátku platila dohoda, že Syd bude pro skupinu skládat písně. Málokdo si tehdy dokázal představit, že bez osobnosti jakou byl Syd Barret, budou Pink Floyd schopni pokračovat, ale s Davidem Gilmourem se jim poměrně dařilo. Sydova spolupráce s kapelou navíc vázla, Syd je provokoval složením naprosto nenormální kompozice s rýpavým názvem Have You Got It Yet? (Už jste to zvládli?), kde se nepochopitelně a neustále měnily akordy a tóny. V dubnu 1968 byl potom informován tisk, že Syd v kapele skončil. Barret dál pokračoval krátce v sólové kariéře, vydal dvě sólová alba, ale poté se stáhnul do ústraní do rodného Cambridge, kde žil až do své smrti, patrně s vleklými psychickými a zdravotními komplikacemi, o čemž se hodně spekuluje, nezřízené užívání LSD v něm patrně odstartovalo jakousi zvláštní formu schizofrenie. Barrett odmítal kontakt s lidmi z minulosti, nebavil se z novináři, žil uzavřeně, ač o něj byl stále zájem, kontaktu se světem se Barret vyhýbal. Například na konci 80. let ho uháněl jeden novinář, ale legendárního Syda se nedočkal, namísto toho mu Barretův švagr vysvětlil, že Roger (občanské jméno Syda) žije úplně obyčejným životem a na žádný nástroj už nehraje, a ať ho nechají na pokoji. Syd Barret, jedna z legendárních osobností rockové historie, zemřel 7.7.2006 na rakovinu a komplikace spojené s cukrovkou.

Zbývá dodat několik závěrečných slov k albu The Piper at the Gates of Dawn. V diskografii Pink Floyd stojí tato deska samostatně, samozřejmě proto, že téměř jejím výhradním autorem byl Barrett, který se na nahrávání dalších alb již nepodílel (ale kapela na něj nikdy nezapomněla, např. celé album Wish You Were Here je věnované jemu). The Piper at the Gates of Dawn rozhodně nenabízí písně na první poslech, ale dáte-li desce čas, silně se do vás zakousne a nechá nesmazatelnou stopu. The Piper at the Gates of Dawn v sobě nese část geniálního člověka Syda Barretta, je to těžko opakovatelné dílo a asi ho nelze ani k něčemu přirovnat, stejně jako Barrettova osobnost. Já jsem si tohle album pro jeho zvláštní náladu, atmosféru a jakési nepopsatelné přitažlivé kouzlo všech písní, opravdu zamiloval a nedám na něj dopustit, mám pocit že mi dalo opravdu hodně. The Piper at the Gates of Dawn nejsou jen skvělé písně, hezké texty a pocity. Je to něco víc, co těžko pojmenovat. Mávám Sydovi tam nahoru a říkám děkuju.

se souhlasem autora: >> odkaz
reagovat

Borek @ 21.01.2008
Tzv. mi to nedalo a mrknul jsem se i na ten odkaz. Jelikož Sabbaty a Zeppelíny jsem už znal z Progboardu, na blogu jsem se zkusil dozvědět něco o Tvých názorech, pocitech a dojmech z poslechu dalších zmapovaných, tedy Syda Barretta a Floydů.
‚…pro bližší pochopení souvislostí a dalších osudů a osobnosti Syda Barretta doporučuji můj článek o prvním albu Pink Floyd‘…, píšeš hned úvodem, nenechaje na pochybách nikoho z potenciálních masochistů, kteří se také přinutí číst, že prostě široko daleko nelze najít nikoho, kdo by na dané téma mohl mít snad něco víc, než Ty.
Následuje tradiční předávkování pedantsky nesmyslně vršenými informacemi, bez schopnosti rozlišit podstatné od nedůležitého, čemuž nepřidá ani užitá forma, hodící se ještě tak učitelce při vyprávění v mateřské škole, ale určitě ne při hodnocení milníků rockové historie.
Ze záplavy slov věnovaných první desce Pink Floyd se vyjadřuješ rádoby sám za sebe ve 4 větách, které jsou jen dalším nekonkrétním blábolem, završeným pokusem o nevkusný patos. Znovu jsem se nedověděl nic o tom, která skladba a proč se Ti na albu líbí. Pokud bych opravdu chtěl znát info k jednotlivým písním, dal bych každopádně přednost, a doporučuji všem, zdroji ze kterého si měrou vrchovatou čerpal >> odkaz
Mj. uvádíš, že rád přijmeš návrhy a připomínky a že bys z toho časem chtěl udělat něco na způsob encyklopedie.
K tomu už jen dodávám, že trocha soudnosti či pokory není nikdy na škodu. A že ani smyslem tohoto příspěvku není prudit, ale vyjádřit názor, aniž bych Tě na oplátku také označil za mdlého duchem.
PS: ‚I ta bábovička je půjčená‘ - a to zase vadí mně.

merhaut @ 21.01.2008
Borku, tobě snad Majkl rozkopal bábovičku, anebo šlápl na autíčko?

Borek @ 21.01.2008
Nic takového, jenom nám tu 'chčije na paty' -:)

Majkl, rock.bloguje.cz @ 21.01.2008
Upřímně řečeno, napadají mě dva důvody tvého prapodivného počínání: buď mě znáš, z nějakýho důvodu mě nesnášíš, a proto celá tahle komedie, nebo jsi na dojezdu a mimo :-)))) Obojí je smutné, nicméně pokaždý, když potkám mezi rockerama nějakýho trapáčka tvého typu, který se nad ostatní nadřazuje, chová se arogantně, staví se do role jakéhosi všeználka a dělá mu potěšení prudit ostatní a vnášet mezi lidi zlou krev a blbou náladu, jen kroutím hlavou. Díkybohu že je vás tak málo. Nevím co si sem chodíš léčit za komplex, ale je to zbytečný, našel sis špatnej cíl, já jsem na tyhle dětinskosti asi už trochu starej a tvůj píseček a bábovičky jsou mi ukradený, takže když tě tak irituju, zkus mě prosím ignorovat a bude klid, myslím si že lidi co sem choděj si chtěj pokecat o muzice v klidu a ne číst tvoje výlevy, které mají s pohodovým člověkem pramálo společného.

Majkl, rock.bloguje.cz @ 21.01.2008
Nevím, třeba je to mezi náma nedorozumění, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se vždycky snažíš najít na mě něco, co mi následně omlátíš o hlavu - tu máš problém s tím, že je to dle tvého názoru málo osobní, pak ti vadí že jsem napsal dvě na sobe navazující data ve dvou větách za sebou a snažím se tím dělat z lidí hlupáky, teď zase jsem si dovolil napsat že někde něco na můj článek navazuje a paranoidně jsi z toho vydedukoval, že tvrdím že lepší zdroj informací nikdo nenajde. :-) Promiň, ale takhle se normální člověk opravdu nechová. Už jsem zažil leccos, ale samozvaného recenzenta recenzí, který na to navíc píše samostatné recenze, to už je i na mě moc. :-)))

PaloM @ 21.01.2008
Vopred sa ospravedlňujem, za komentár na nepatričnom mieste - administrátori, moderátori, pokojne to časom vymažte, ale neviem, kde sa tu dá všeobecne reagovať na takýto druh reakcií, takže:
myslím si, že každý môže svoj názor vyjadriť či 10 alebo 100 vetami na daný album. Ja ako fanúšik sa rozhodnem, čo a či (jestli) to budem čítať celé, alebo nie. Ak si myslim, že v recenzii je faktografická chyba, slušne to v reakcii napíšem.
Pokiaľ tu budem, tak to tak vždy urobím a veľmi si prajem, aby aj moje recenzie boli takto komentované.
Každý sa môže mýliť. Všeobecne, faktických informácií v češtine a slovenčine na tému rock stále nie je dosť, tak si priatelia, doprajme.

Teda u téhle desky je ale živo :)

Tady nemá cenu se rozepisovat a pitvat již x-krát propraný materiál a tudíž jen krátce.

Tahle deska je pro mě nesmrtelným pomníkem Syda Barretta a i přes to, že mi chvíli trvalo, než jsem jí přišel na chuť a začal si ji náležitě užívat.

Někde jsem četl, že ji Gilmour považuje za nej desku Floydů (i když se na ní nepodílel) a v tomhle s ním souhlasím.

Bláznivý démant v plné síle...

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Piper at the Gates of Dawn umístila na 347. místě.
reagovat

Tak jsem si 2x znovu poslechl album, abych oživil dojmy a přemýšlím, co napsat.

Mám tu výhodu, že nejsem muzikant a nevnímám jednotlivé výkony, zvuk kytary, kláves ap., ale hudbu. Neřeším, který nástroj způsobuje který zvuk a vnímám vše jako celek, plně podléhajíc dojmům z výsledného tvaru.

Album důvěrně znám - z mládí zažité desítky poslechů z kazety a od roku XY z nějaké zvláštní verze CD - o níž dále.

Snažil jsem se donutit napsat něco o jednotlivých skladbách, ale nejde to. Alba PF mám tak pevně spojená, že je nelze kouskovat. podařilo se jim vždy u vnímavého posluchače vyvolat náladu a celkové okouzlení - povstupu do jejich čarovného světa, že úplně přestáváme vnímat hudbu jako u jiých kapel, ale jsme ponořeni do jakési aurální studánky rozkoše a nelze se vymanit. Je to skvělé, dokonalé, geniální, ale hlavně kouzelné. Nelze to srovnávat s žádnou jinou kapelou, protože žádná jiná recept na podobné kouzlo neobjevila (s čásečnou výjimkou KC a VDGG).

Ano - je to psychedelie, ale přesto, že snad nejvyhraněnější a nejprogresivnější své doby (srovnej např. s místa velmi podobným Tangerine Dream od Kaleidoscope - UK), kupodivu velmi lahodná a poslouchatelná. Vrstvení ploch, gradace skladeb, katarze ... prostě nadpozemské.

Přátelé, nechtějte po mně víc. PF miluji (jako snad jedinou kapelu) od A do Z a mají pro mne jen dokonalá alba a ještě dokonalejší. Ano - mám u nich větší favority, ale když si PatGoD pustím, atejně bych mu dal 100%...
reagovat

Dovolím si začít osobní vzpomínkou. První setkání s Piperem jsem měl tu čest zažít před opravdu mnoha léty, někdy v době mých začátků vážnějšího poznávání hudby. Je to určitě víc jak 20 let. V té době jsem od Pink Floyd znal jen LP Wish You Were Here, kterým jsem byl zcela okouzlen a pátral po něčem dalším. Debut mně vyznavači Flojdů doporučili jako něco sice jiného než Wish You Were Here, ale zároveň nejcennějšího, co lze od nich slyšet. Napadá mě, že šlo tehdy vlastně o moje úplně první setkání s anglickou psychedelií. A nedopadlo zrovna slavně. Album jsem vnímal jako zmatené, zčásti jednoduché, zčásti nelibozvučné, písničky, s nepřeslechnutelnou obstarožní patinou. Ale protože bylo v té době kazet a desek s hudbou málo, přicházel Piper na řadu poměrně často, ovšem vždy s pocitem, že to budu muset prostě nějak vydržet, tu pololegrační desku s pár úlety.

Tolik historie, uplynulo dalších zhruba patnáct let, hudební obzory se za tu dobu rozšířily asi jako po výstupu z údolí na hřebeny hor, a Flojdí debut jsem objevil podruhé. Tentokrát zabral dokonale a zabírá tak dodnes. V jednoduchých písničkách teď slyším nádherné ukázky toho, jak zněla tehdy rodící se britská psychedelie se všemi pohádkovými postavičkami v pitoreskním reji ve světle svíček Barrettovy obrazotvornosti. Opakovaně se nechávám jeho hravou a potrhlou fantazií unášet do tajemných krajů neuchopitelné hudby. Kousky, které mně tehdy připadaly hůře stravitelné, dnes poslouchám nejraději, skrývá se v nich skvělé dobrodružství pro roztoulané myšlenky, kdy si labužnicky pochutnávám na každém tónu. To je případ skladeb jako Pow R. Toc H. nebo Interstellar Overdrive. Co mně přišlo tehdy obskurní a nepochopitelné, to je dnes otevřené a zvoucí.

Proměnlivou náladou mně Piper velmi připomíná můj další vývojový hudební milník - Their Satanic Majesties Request od Rolling Stones, vydaný téhož roku. Je to způsobeno především nakupením různorodých hudebních střípků, všech možných podivných nálad a hračičkovským mícháním zvuků a pazvuků. Z dnešního pohledu snad naivní, přesto velmi působivé. Speciální případ je má nejoblíbenější skladba Bike. Vždy se mně z této desky líbila nejvíc, to se nezměnilo. Z její zvláštně klouzavé melodie mám pocit, že si ze mně tropí blázny, že se nebere vůbec vážně. Závěrečnou sadou zvuků dokáže věčně ohromovat, je to jedno z nejsilnějších zakončení desky, co vůbec znám. A tak si teď zas beru si svůj stetoskop a walkuji tu kouzelnou podivnost znovu pustit. Dnes už počtvrté.

hodnocení:
5***** Mistrovské dílo, zásadní album
reagovat

Jak několika větami pojmout něco tak neuchopitelného, pro mnohé posvátného, legendami opředeného, náladami a barvami hýřícího, jako je Pištec v Branách Rozbřesku? Tváří v tvář Piperovi veškerá slovní přirovnání selhávají, zůstávají jen neumělé popisy slyšeného, které jsou tak zoufale popisné jako například předem k zániku odsouzený pokus o pojmenování úsměvu Mony Lisy. Přesto se však o to pokusím, byť si koleduji o ranec ostudy. Anebo nepochopení. Nepochopení, jaké nejspíše zažívali i mladí pánové Waters, Barrett, Wright a Mason, když se pokoušeli exportovat své psychedelické experimenty za hranice Londýna. Ono to nepochopení ale bylo docela pochopitelné: hudba, s níž tehdy Pink Floyd v čele svým tvůrčím guru Sydem Barrettem přišli, byla úplně odlišná od všeho, co kdy doposud kdo slyšel. A přestože se od vyjítí Pipera vyrojily stovky tu více, tu méně oddaných následovníků, nikomu z nich se tento majstrštyk překonat nepodařilo. A bez pomoci Syda to nesvedli ani samotní Pink Floyd. Každé další album, které potom vydali, bylo velmi dobré, výborné, mnohé vynikající, alba ze 70. let se pak stala takovými pojmy, jako jsou pro nás dnes třeba egyptské pyramidy. Nad těmito pomníky lidského bytí ale stále září jedna jediná kometa: Piper At The Gates Of Dawn. Kometa, na jejímž chvostu sedí Syd Barrett a kouká na nás shůry dolů. Kometa, která na hudebním nebi září už neskutečných 40 let!
Následný exkurs po tomto albu budiž čtenáři jen lehkým náčrtem či skicou postřehů, které mě napadají vždy, když se vydávám na dobrodružný hudební trip zprostředkovaný tímto albem. Znám Pipera skrz na skrz notu po notě, slyšel jsem ho nejmíň tisíckrát, ale vždycky natrefím na něco, čím mě toto album okouzlí jaksi mimoděk navíc, byť laskominami, na které se už předem těším, je prošpikováno skrz naskrz! Nebudu proto už zdržovat nudnými úvody a šipkou se vrhám do kouzelného tripu zvukobarev:

Barva první – kosmická Astronomy Domine :
Pecka tak skvělá, tak nadčasová, že ji Floydi hráli i na svém posledním turné v roce 1994 nebo starej Gilmour loni, začíná zlověstným odbíjením kytary, do nějž se mísí ruchy vysílaček kosmických poutníků vysílajících zprávy o podivuhodném světě, který ještě nikdo nikdy nespatřil. Morzeovka splašeně pádí k domovům se zvěstí o nikdy nepoznaných božstvech, pánech života i smrti, vládcech vesmírné Tmy. Zaklínačský sbor vzývá Oberon, Mirandu, Titanii, Neptun, Jupiter i Saturn (správně: pro Venuši tu místa není...) hutněný dunivou rytmikou a umocněný tu prorocky blýskající, tu jinde bublající Barrettovou kytarou – to vše nakonec gradující a finišující závěrečným smírným akordem, evokujícím blahosklonnou přízeň Mocných, kteří si to s námi (pro tentokrát!) ještě rozmysleli. Pozemšťanská mise do hvězdných hlubin dopadla dobře, takže s úlevou zpátky domů, k zemi – to the Ground, přesněji řečeno to the „Icy Waters Underground“.

Barva druhá – záhadný Lucifer Sam :
Úvodní bigbítový riff skvěle doplňovaný naboostrovanou kytarou evokuje náladu starých bondovek se vším, co k tomu patří: nespoutané krásné holky, svíjející se ve světelných záblescích rozjíveného Londýna šedesátých let. Má to nachlup stejný šmak jako Antonioniho Zvětšenina, akorát ta trvala dvě hodiny – tady na vykreslení atmosféry sexy sixties stačily mladým underground stars pouhé tři minuty. A obdobně jako Maestro Antonioni ve svém filmu řešil záhadnou vraždu, luští Syd neméně závažný problém: kterak rozeznat svou přítelkyní Jennifer od svého kocoura Lucifera Sama? Text poměrně triviální, ale kdo chce, ten si tam svoje významové přesmyčky, které Syd možná doopravdy do skladby vložil (ale dost možná taky ne...), najde. Neuchopitelnost kočky, neuchopitelnost ženy, Lucifer Sam, Syd Barrett... „And what exactly is a dream? And what exactly is a joke?“

Barva třetí – hrubínovská: Matilda Mother
Stejně jako František Hrubín ve své Kytici, tak i tady nás Syd vypravuje na cestu kamsi do Středozemí za mocným králem a jeho nebeskými rytíři o nichž víme jen z vyprávění maminek, když nás každovečerně vypravovaly na výpravu do snových fantazií... Maminka- Syd vypráví, synek-Syd dychtivě hltá každé slovo, aby nakonec podlehl tíži svých víček a celou pohádku nakonec prožil sám, ve své fantazii... To vše krásně podmalováno Wrightovými klávesovými úlety do orientálních světů plných vůní a nálad, aby nakonec celá skladba skončila smířlivou ukolébavkou na dobrou noc...

Barva čtvrtá – neposedný Flaming
Maminka zhasla a synek spí. Sní. Povětří dálek plných draků a rytířů na bujných koních vystřídal les. Pohádkový les. Les, ve kterém je možné všechno – za každým stromem, za každým keřem, pod každým hříbkem někdo je: „Já tě vidím, ale ty mně ne!“. Schovávaná s lesními skřítky v přímém přenosu – to je Flaming. Pestrá, nápaditá hudba plná projasněného Sydova zpěvu v němž si z nás tento skřítek sice dělá srandu, ale zároveň si nás podmaňuje natolik, že i tu cestu tefonním sluchátkem mu nakonec zbaštíme. Možné je vše, nemožné není nic. Kouzelný svět dětské fantazie vítězí nad knížkami s napsanými bájemi, jak nám je čítávaly maminky a kdo mu jednou podlehne, pro toho není cesty zpět. A Syd, to je přece dítě...

Barva pátá – úchylná: Pow R. Toc H.
Pohádkový les prostoupila tma, srandovní skřítci, co si chtějí hrát, jsou pryč, teď tu je cosi o poznání tajemnějšího. Tohle už není sen pro děti, sem už smí jen dospěláci. Cesta lesem totiž ústí v podzemí. V jeskyních. V tajemných zákoutích plných ješitných podivností, úchylných škodolibců, osamělých podivínů – vítejte v klubu UFO! Citoslovcový (to je ale, panečku, paslovo!) začátek skladby přechází do monotónního jednoduchého rytmu lehounce nadlehčeného skvěle dekadentně najazzlým klavírem, aby opět eskalovala do gejzíru roztodivných skřeků, kvílení, škrábanců a jekotů, završených závěrečným stroboskopickým závěrem - levá, pravá, pravá, levá, levá, pravá, pravá, pravá, levá, pravá... Hlava se točí, není úniku, Sydova kytara nedovoluje odpočinout, protože z tohoto reje není úniku!

Barva šestá – šílenství pokračuje: Take Up Thy Stethoscope And Walk
UFO jede, UFO hučí, UFO se otřásá! Ladies and gentlemen, this is Underground made in London! Swingujicící, halucinogenní, zběsilé nájezdy Sydova Telecasteru, Rickovy vyhrávky, Nick s Rogerem hučí jak piliňáky, dusno až k zalknutí. Hudební trip je změtí motivů, z nichž každý by vydal na samostatnou skladbu, ale to v tuto chvíli neplatí, není čas na dumání, je čas pouze na jediné: znovu a znovu podléhat nekonečnému hlavotoči, za který nemůže nic jiného než Pink Floyd a LSD! Není cesty zpět, je jen cesta někam daleko pryč - stejně jako od šíleného doktora, před nímž jsme utekli do Podzemí. Toto je výpověď o undergroundu ve své nejryzejší podobě – není kytičkový jako ve slunném Frisku, není dusně zhnusený, jako plastikovský u nás, je to ten elesdéčkový, londýnský.

Sedmá barva duhy - Intersellar Overdrive
Pecka od A do Zet! Geniální pokračování předchozí skladby, místo i čas jsou stejné, jízda pokračuje! Změti zvuků, tu vyluzovaných Sydem, tu Rickem, tady zase špikuje Rogerova basa, krátké zklidnění střídá zvlněná hutnost, zmatek, prázdnota (rogerovo opakované basové „kník“ zní jako vykřič-kník, stovky vykřičníků, miliony barevných teček, fragmenty motivů, rytmické linky a jejich vzájemné propletence, které mají začátek, ale ne konec, neklidné ztišení před burácivě odbourávajícím závěrem, který smete úplně vše, co mu přijde do cesty. Dámy a pánové, zachovejte klid, spočítejte si kosti, už je po všem: hudební tornádo odválo zpátky do jiných světů!

Barva osmá – neobyčejně obyčejný The Gnome
Klik-klak, klik-klak, klik-klak, metronomicky jednoduchá rytmika, obyčejná kytara. Vzduch. Jsme venku, podzemní UFO, v němž si s námi pohrávaly víry nadpozemských světů, je za (pod) námi. Stojíme opět pevně na Zemi. Anebo ne? Kde to vlastně jsme? Ve Středozemi? Nejspíš ano, protože kde jinde by se nám zjevil Skřítek, že ano? Průvodcem budiž nám pouze Syd se svou kytarou, s nímž nás sem na reverz pustili. Pěkně poslouchejme a nezlobme, jinak nás zase zakazajkují a šoupnou zpátky na samotku.

Barva devátá – exotická Chapter 24
Poezii, které snad nejlépe porozumí chovanec léčebny, střídá poetika exotická, aneb voňavost orientu. Jediné, co mi tu ještě chybí, je Harrisonův sitár... Jemná skladba, v níž si opět nejvíc vyhrál Rick Wright se svými kouzelnými výšivkami, vypráví o tajemství, o jeho odkrývání, kterým se lidstvo věky věků pachtí, aby toto hledání stejně nakonec skončilo v mlhavém oparu úplně stejně jako samotná písnička.

Scarecrow, aneb barva desátá, exotická:
Jakoby pokračování předchozí Chapter 24 - prostý rytmický úvod směřující k jednoduché melodii, v níž znovu dominuje rozevlátý zvuk Wrightových klávesek. Hudba se teple rozlévá a vlní jako potok uprostřed Cambridgeských luk, aby se nakonec ztratil kdesi v nedohlednu. Barrettovo frázování, které tady nečekaně, zdánlivě náhodně, nelogicky ale přitom dokonale zakopává o přirozený klapající rytmus pak uvozuje poslední zastávku toho hudebního tripu:

Hodiny odbily jedenáctou aneb Bike!
Po všech těch výletech, které jsme předchozích jedenáct hodin barev duhy mohli spolu se Sydem Barrettem projít, máme jasno: Jsme doma, světy daleké a ještě vzdálenejší jsou za námi a my si to pelášíme za klukama na hřiště. No bodejť by ne, když máme KOLO! Tomu radostnému Sydovu zvolání, že má kolo, nikdo neodolá. A jak by mohl, vždyť ten Sydem překotně chrlený text je TAK kouzelný! Jo a ten šramlovitý, skorodechovkově řízný rytmus, to je tak VERY ENGLISH, jak jen může být: to jsou Beatles, to jsou Oasis, to jsou Blur, to je BRITPOP! Koktejl hudby a slov, který zasluhuje obdobně radostné zvolání na druhou: „Dokonalost sama!“

Odbila dvanáctá hodina aneb epilog:
Nemůžu si pomoct, ale konec předchozí Bike pro mě skrývá svou třináctou komnatu: je jí závěr písničky, kterým zároveň končí celé album a který jsem si pro sebe „pracovně“ přejmenoval na Sydův Nebeský Kouzlostroj. To je přesně ten konec, který si toto geniální album zaslouží - vše bylo řečeno, vše bylo namalováno, teď už zbývá jediné - aby zazvonil zvonec a pohádce byl konec...
reagovat

Johndensmore @ 04.06.2007
Čo dodať? GENIALNA RECENZIA

Ryback @ 05.06.2007
fernetti - opravdu lahůdka, nádherná recenze a je vidět, že od někoho, kdo ví, o čem mluví...
napadla mě taková drobnost - nevím, jak hluboce znáš Plastiky - existuje skladba Vožralej jak slíva, kde zejména instr. kytarové pasáže jako by vypadly právě z Pipera - když jsem tu skladbu slyšel, nemohl jsem uvěřit svým uším, úplně jsem měl před očima Syda...
a při téhle souvislosti mě ještě napadá, že upřímně řečeno nechápu, co Plastiky, hlavně Mejlu tak fascinovalo na Velvet Underground; když hudebně to jsou-byly dost odlišný světy; Plastici, když už, tak slyším hudební souznění s Frankem Zappou; ale nechci otáčet recenzi a diskuzi někam jinam - jenom prostě píšu, co mě teď napadlo ;-).....
vždycky, když slyším Pipera, zaplavuje mě takovej divnej, příjemnej, dost abstraktní pocit probuzenej úctou k člověku, jenž byl fascinován nekomplikovaným, dětským, tajemným světem pohádek; ta (byť naivní) touha po žití v jednoduchém, pohádkovém světě dnes kontrastně svítí o to víc, o co víc dnes poněkud zrychleně žijeme v tomhle bláznivým kolotoči spěchostresovýho vydělávání peněz ;-)

Mirek Kostlivý @ 05.06.2007
Souhlasím, jedná se o nejgeniálnější a současně nejméně pochopené album od Pink Floyd.
Vožralej jak slíva sice byl kytarista Pepa Janíček určitě vícekrát, ale to kytarové sólo mi něco od Pink Floyd nepřipomíná ani náhodou. Ale mohu se mýlit a není to podstatné, je to opravdu na jinou diskuzi. Až vyšetřím čas, tak sem ty Plastiky začnu soukat.

Flower-pot @ 06.06.2007
Tesajte to niekto do kamena... :)

peters @ 22.07.2007
Excelentně popsáno, jenom bych řekl, že to asi nebyl Hrubín nýbrž Erben, nebo nešlo o Kytici, že ?

Když jsem prvně poslech toto album, tak jsem byl u vytržení. Tehdy znalý pouze sedmdesátkových Floydů mě překvapilo - psychedelie, hravost, experimenty. To album jsem mohl sjíždět každý den a pořád mě bavilo...

Bohužel dnes už mi moc neříká. Při poslechu na mě jdou vzpomínky na tehdejší bezstarostná školní léta, ale hudebně je to dost mimo mě, jsou to prostě šedesátky. Sydovo nadání nepopírám, pouze mě to už dnes nějak nebaví. Daleko raději mám následující Saucerful of Secrets. Pipera jsem vytáhl naposledy po delší době ten loňský letní den na počest Syda...
reagovat

Psychedelie ve své nejryzejší podobě, Syd Barrett ještě než ho drogy zcela vyřadili. Na týhle desce mě nejvíc zaujaly zejména zvláštní melodický a harmonický postupy, který v tý době byly naprosto novátorský - viz třeba The gnome nebo Flaming. Před vydáním této desky floydi vydali singly Arnold Layne a See Emily play - rovněž doporučuju poslechnout. Já osobně mám tohle album radši než kterýkoliv další album Floydů.
reagovat

Wayne Wahrman tehdy řekl: "Už není třeba dále hledat boha". Mě bylo nějakých čtrnáct a přesto, že jsem nikdy boha nehledal, našel jsem ho v podobě Pink Floyd. Magická síla, s jakou mě tohle album tenkrát ovládlo dodnes nezmizela a v podstatě kdykoliv si od floydíků cokoliv pustím, je to jako dřív. Je to jako stroj času, který mě přenese o celá ta léta zpět. Dodnes jsem vděčný své tetě za její prozřetelnost, protože to byla ona, kdo mi tuhle desku z Emmenu(NL) přivezla. Jistě, nejvíc mě válcují vypalovačky Lucifer Sam a Interstellar Overdrive, to ale neznamená, že zbytek materiálu by neměl tu pravou energii. Naopak, všechny ty šílené úlety, psychedelie a nevšední, dobře utajené samply, které toto album obsahuje jsou právě tím, co mě na začátcích těchto hudebních géniů baví. Měl jsem to štěstí, že jsem nemusel, jako řada z vás žádnou cestu hledat. Byla a je to pro mě dodnes trefa do černého a škoda, že je ta doba pryč. Na druhou stranu, dosud mi nedělá problém přijmout něco nového a nevšedního, co mnozí z mých vrstevníků už akceptovat nemohou.
reagovat

Konečne som sa dostal ajk k tomuto albumu. Po prepočuvaní albumov Dark Side Of The Moon, Meddle, Atom Heart Mother, The Wall, Wish you Were Here som sa nakoniec dostal aj k psychedelickým začiatkom Pink Floyd. Paradoxna ma tento album oslovil len nedávno. Nedávno som zhliadol na Youtube hororovo spracovaný klip k Astonomy Domine. Song Lucifer Sam sa páčil vždy. Matidla mother ma zaujala nedávno a za spomenutie stojí najmä Interstellar Overdrive. Neviem čím to je, ale rockovy riff na začiatku ma zaujal najviac z celeho songu. Vynikajuci je aj klip. Vo Flamming sa mi páči spôsob intonácie a Pow R Toc H je keď nie nič iné, tak aspoň zaujímavá.
The Gnoome (sú tu dobré echá) je taká pohodička spolu s Chapter 24. Zaujímavá je aj the Scarecrow. Bike je taka popovka. Asi jedina na tomto albume.
reagovat

Přiznám se, že toto album mě nikdy nijak zvlášť nenadchlo, může to být tím, že jsem se s "Floydy" potkal až poněkud později, mé první album bylo, pokud se pamatuji, až "More" a to už je poněkud jiná floydovská etapa. Navíc jsem v té době už opustil psychedelickou scénu a naplno prožíval nástup jazzrockových kapel ("Chicago", "Blood, Sweat, Tears", obzvlášť pak Colosseum, atd.), takže "Pištec", když jsem se s ním potkal, už mi připadal koncepčně, a konec konců i zvukově, dosti zastaralý. A ten názor mám dodnes, i když samozřejmě jako první album do sbírky PF patří.
reagovat

sydd Barret Utvoril tvar kapely. Pomohl jim s rozjezdem albem jez je spise jeho nez jejich. Kdyby ostatni cleny nenutil skladat, floydi by bez nej neprezily - na pocatku byl pro ne nezbytny.
Sice se neda rict ze jde o Pink floyd jak je znaji masy priznivcu. Ale je to klenot jez byl vybrousen silenym demantem do absolutni dokonalosti. - jenom ta obalka, priznejme si to, je neobycejne hnusna :) Ruzovy holici!!!!!!!!!
reagovat

Krásné album:)))Jen si nedovedu představit,jak by to s pink floyd dopadlo,kdyby se Sydovi nestalo to co se stalo a kdyby "neodešel".Možná by nakonec upadli v zapomění:/
Tohle album má své kouzlo,jenže v dnešní době by těžko obstálo.
Mé nejoblíbenější skladby:
Astronomy domine
Matilda mother
Flaming
Take up thy stethoscope & walk
Interstellar overdrive
Chapter 24
Scarecrow
Bike

Prosté krása:)
reagovat

Naprosto špičkové album raných floydů. Na albu není absolutně znát žádná nervozita, rozpačitost, jak to u některých debutů často bývá. Syd Barret ve své životní formě, a ostatní studenti architektury zde tvoří opravdu skvostnou sestavu.
Album se rozhodně nedá srovnávat s dalšími floydovskými počiny. Stojí naprosto samostatně.
Skvělý kousek!
reagovat

Astronomy Domine, Lucifer Sam, skvělá hudba! Interstellar Overdrive – to už je trochu obtížnější naposlouchat, ale když už to člověk dostane od ucha, tak je to taky moc dobré. A na kosmický výlet navazuje Skřítek, krásná pomalá písnička. Chapter 24 – „změna přináší úspěch/ Bezchybně přichází a zase mizí/ Činy nosí štěstí…“ Pow R. Toc H. – tato instrumentálka byla kdysi na Vltavě znělkou seriálu „Proti proudu“, kde zahráli dost podstatnou část alb PF. Samozřejmě dávat celá alba, to se u nás stávalo jen výjimečně. V tomhle jsme se měli učit od našich severních sousedů…
První LP Pink Floyd je obrazem své doby. „Kosmický“ zvuk měla spousta tehdejších skupin, zčásti to byla móda, zčásti to způsobovala použitá technika – a to jak nástrojová, tak i nahrávací. Pro toho, kdo moc nezná hudbu 60. let, to celé může znít dost archaicky. V každém případě hudba PF se trochu vymykala tomu, co se běžně hrálo, jejich melodie byly jiné, hodně si vyhráli s dostupnými nástroji (kytara kdákající jako slepice), měla bych trochu výhrady k stereoefektům v Interstellar Overdrive – hlavně ve sluchátkách mi to připadá docela nepříjemné.
Z alba je znát, že se tím určitě náramně bavili. A posluchač se může bavit s nimi. Na pravá tématická alba ještě nedozrála doba, takže jde spíš o písničky, texty jsou takové slovní hříčky.
reagovat

jádro @ 30.12.2005
S tím stereem se to má tak, že PF nahráli pouze monofonní versi alba a stereo dodatečně dodělali zvukaři-tehdy to bylo běžné, stereo byla novinka.

Skutocne nadherny album...poetizmus textov je vynikajuco doplnovany hudbou a spevom. Nadcasovy album a jeden z prvych, ktory by sa dal oznacit za psychedelicky. LP sice nie je monotematicky ladene, ale snazi sa evokovat akysi pribeh ("rozpravka") s podivnymi postavickami, ktory zacina vesmirom a konci samotnym clovekom...
reagovat

Tak na to, že to je první album PF, tak je vskutku vydařené. Zvláště písně ASTRONOMY DOMINE, LUCIFER SAM, MATILDA MOTHER a BIKE jsou velmi dobrými experimenty. Myslím, že na této desce se PF snažili pöznat jakou cestou se vydají...
reagovat

Jeden velky TRIP na LSD :o))) Deska podle mne vystihuje hippie dobu - drogy, zajem o velke nezname ve vesmiru, odtazitost od reality zivota a naopak zdurazneni snu a halucinaci. Pink Floyd touto deskou na sebe upoutali pozornost. Dobry start kariery. Ale tak jako na poslednich spolecnych deskach PF je hlavni rukopis Watersuv, tady je jasne ze autorem a hnacim motorem je Barret a jeho schizofrenicka poetika, na jedne strane ujeta chaoticka Interstellar overdrive, poradne nadupana plna zpetnych vazeb kytary a na druhe strane akusticke pohadky jako Gnome a Scarecrow.
Uz tady jsou ale patrne zvukove experimenty, ktere provazeji PF celou karierou. Sound efekty tvorene s minimem technickeho vybaveni (tedy presneji s zadnym) jsou pusobive a nenapodobitelne.
reagovat

Tak tohle je fakt super nářez!
reagovat

Honza Říha @ 10.01.2005
a to se Pete Towshend vyjádřil v tom smyslu, že oproti koncertům z té doby zní album hrozně uhlazeně :-o)