Pink Floyd - The Division Bell

Pink Floyd - The Division Bell - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1994

Tracklist:

01. Cluster one (5:58)
02. What do you want from me (4:21)
03. Poles apart (7:04)
04. Marooned (5:28)
05. A great day for freedom (4:18)
06. Wearing the inside out (6:48)
07. Take it back (6:12)
08. Coming back to life (6:19)
09. Keep talking (6:11)
10. Lost for words (5:14)
11. High hopes (8:31)

Total Time: 66:24


Obsazení:

David Gilmour - kytara, zpěv
Nick Mason - bicí
Richard Wright - klávesy, zpěv

Hostují:
Jon Carin - klávesy
Bob Ezrin - klávesy
Dick Parry - saxofon
Guy Pratt - baskytara
Tim Renwick - kytara
Gary Wallis - perkuse
Sam Brown, Carol Kanyon, Rebecca Leigh-White, Durga McBroom & Jackie Sheridan - zpěv

 
10.05.2017 horyna
5 stars

Byl to klip k písni High Hopes, který mě přivedl k lásce zvané Pink Floyd. Léta páně roku 1994 ho česká televize vysílala celkem často a jeho vizuální kouzlo ve spojení s uhrančivou muzikou působilo naprosto fatálně a kladlo častou otázku, proč neokusit něco tak jedinečného a krom skladeb Money a W. Y. W. H. pro mou maličkost naprosto neznámého. Nakonec to trvalo ještě hezkých pár let než jsem k hudbě Pink Floyd dorostl a proklestil si cestu. Zmiňovaná skladba ve mne ale zanechala silnou stopu a tak volba prvního pořízeného alba logicky padla na kolekci z níž pochází. Ohmomující a okamžité podlehnutí jejich čaru mělo za následek, rychlou kompletizaci alb ze 70 a 80 let.

Takže u mne poprvé bez Waterse, což jsem nikterak neřešil, za to magicky a čarokrásně duševně, zaúčinkoval elixír tohoto jména v plné esenci, právě s deskou The Division Bell, kterou dodnes a určitě hlavně proto, že se jedná o prvorodičku, považuji za nejvelkolepější práci pod touto značkou.

Původně jsem chtěl album pitvat do podrobna, ale po poslechu posledních tónu od tohoto rád ustoupím. Absolutně nemám co bych albu vytkl, líbí se mi naprosto komplet, včetně proklínané, zvonivé Gilmourovi kytary v Take it Back (ne nedrží ji Edge:-) i druhé, sukundantní, mající malebně dokreslující význam. Jsou tu precizní sbory, hlavně dámská účast mě přivádí poslechovou radost, tajemná, mysteriózní místa, jako flašinetové plochy během Poles Apart. V Marooned je krásně cítit jak si David strhává album pro sebe a vztyčený Watersův ukazováček tu nehrozí(doslovně). Anglický venkov na mě dýchne s klavírní melodií páté A great day for freedom a něžnější saxofon, jaký hraje prim při Wearing the inside out si ztěží umím představit. Baladický začátek Coming back to life vyloupune parádní rockový odvaz (David nezpíval nikdy lépe) a když přijdou první meziplanetární tóny písně Keep talking, dámské sbory ze mě ždímaj poslední kapky potu. Ležím nehnutě a prostě poslouchám tu krásu okolo, ještě jedno uvolnění s Lost for words, než přijde totální hudební vyvrcholení a tím mě neprovází žádná jiná, než ona High Hopes. Zvony, ptáci, příroda, venkov, kostel, bohoslužba, historie. Magie místa a doby, zvuk klavírních klapek a basový doprovod, Davidův dominantní hlas a tupé a temné údery bubnu. Ve vzduchu se vznáši cosi velmi znepokojujícího, přesto panensky krásného. Takto zní velekompozice složena jako pocta dávným bohům a matce přírodě. Velkolepost na křižovatce víry a rozumu.

Toto album sebou vždy přináší cosi vzácně božského. Během poslechu cítím přítomnost velkého ducha, posvěceného zlatavou aura, která ho v mých očích obklopuje a vznáší se tu jako obrovitánské prapory v klipu k písni High Hopes.

Deska desek, královna sbírky a Mount Everest Pink Floyd.


reagovat

EasyRocker @ 10.05.2017 16:25:10
Nádhera, album jsem kdysi dlouho ochutnával, než jsem do něj pronikl. Nakonec se mi to snad podařilo a patří k mým milovaným deskám. Je to dokonalá přehlídka Gilmourových melodií, skvostná vzdušná Poles Apart, nekonečné sólo Marooned nebo závěrečný opus magnum High Hopes. Poctu mé další zbožněné kapele, U2, s názvem Take it Back, beru všemi deseti. Těžko ale říct, jak to bylo myšleno. Platí ale samozřejmě vše, co jsem napsal na téma Rogera Waterse.

Martin H @ 10.05.2017 16:53:11
Tak já to mám trošku jinak než horyna. První jsem slyšel od Pink Floyd A Momentary Lapse of Reason a poté hned perly ze 70. let. Když vyšla deska The Division Bell, byl jsem nadšen klipem k High Hopes. Jenomže jak se valil ze všech stran, tak se mi ta skladba docela zprotivila a celá deska se s tím tak nějak svezla. Album stále ve sbírce nemám, ale říkám si, že możná nazrála doba k doplnění diskografie.
Každopádně horynovi dík za pěkné čtení.

PaloM @ 11.05.2017 07:06:48
Videoklipy aj celý album sa mi hneď na prvé počutie páčili a neprešlo ma to dodnes. Neviem si predstaviť, že by som to nemal v zbierke :-)

ametyst @ 13.05.2017 07:41:44
Nechť se na mě ortodoxní příznivci tohoto počinu nezlobí, ale já s nimi nadšení nad touhle deskou, stejně jako nad všemi ostatními, které vznikly po The Wall, absolutně nesdílím. Nejsem ani zdaleka nějaký zapšklý staromilec, ale vrchol jejich tvorby spatřuji jednoznačně na přelomu 60. a 70. let minulého století. Jejich pozdější díla už mě zdaleka tak nebrala, a jejich produkce po roce 1980, už mě zcela míjí.

06.12.2015 angus16
5 stars

Pink Floyd jsou má krevní skupina. Tato kapela je pro mě jak hudebně ale i obsahově velice důležitá. Jejich muzika doprovázela několik krásných okamžiků v mém životě. Pár okamžiků zachytily právě některé skladby z tohoto alba. Jak ironické. Sedmnáctiletý nekompromisní punkáč s červenými vlasy a ručně vyrobeným trikem I Hate Pink Floyd nakonec propadl kouzlu jejich tak originální a překrásné hudby. Tento hudební vývoj trval několik let. V rádiu jsem ve dvaceti letech zaslechl High Hopes a řekl jsem si "To přece znám". Nemohl jsem si vzpomenout co je to za kapelu až jsem se dopátral k názvu Pink Floyd. Celou diskografii jsem si okamžitě stáhl. Ano stáhl. Hanbím se. Avšak vynahradil jsem si to kompletní sbírkou Pink Floyd na vinylu. Ale zpět k věci. Jelikož první písnička kterou jsem slyšel, byla z tohoto alba, rozhodl jsem se tedy stručně napsat svůj názor na toto album. Do jejich muziky jsem se ihned na první poslech zamiloval. K mnoha skladbám mám přímo citovou vazbu. Připomínají mi ty krásné chvíle, které byli onou písničkou doprovázeny. Jsou to například Cluster One, Take It Back, High Hopes a nebo Coming Back to Life. Celkově vzato, kdykoliv si album pustím okamžitě si vybavím léto 2011. Venku může být klidně -30 stupňů, ale když hraje tohle album, sluníčko se na mě valí ze všech stran.
Samozřejmě že alba jako Darkside, Wish, nebo Animals jsou nepřekonatelná díla, ale toto album je podle mě jedinečné tím, že není zatížené žádným Watersovským konceptem a je díky tomu velice osvěžující, lehčí a veselejší. Jelikož Gilmourovo hudební stránka je velice silná, a jeho atmosférické a snivé melodie vás okamžitě pošlou do světa snů. Zajisté to není nejlepší album Pink Floyd, ale je prosté, melodické a snivé. A pro mě je díky vzpomínkám důležité. Jako fotoalbum. A proto nekompromisně dávám pět hvězd.
reagovat

Martin H @ 06.12.2015 21:01:04
angus16, ty ses teda rozjel. Budou i další Floydi?

angus16 @ 06.12.2015 21:03:19
Neboj, Floydi budou jako první než se pustím do jiných kapel :)

16.01.2015 R.W.Wright
5 stars

" Změňte obal! "
" Hm..."
" Dejte tam trochu jiný zvuk kytary! "
" ? "
" Chce to jiného zpěváka! "
" Cože?? "
" Na obal dejte klidně jméno jiné skupiny! "
" Cože, zešílel jsi?! "
" Snižte náklady i distribuci! "
" No ty ses úplně pomátl!! "

Vzato čistě teoreticky-pokud by se tohle před dlouhými dvaceti lety událo, možná by se nad tím nikdo ani nepozastavil...Tohle album by, nejspíš, zapadlo v temnotách zapomnění a vypadalo by to, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Tedy-nic zásadního! Je s podivem, jak se dokáže vše postupem času měnit, vyvíjet a doslova jinak vyobrazovat, je to silnější nezvratný pochod, než změny ročních období, mnohé je totiž napořád...Čas dokáže naprosto přesně deklasovat momentální a neměnné názory, které se, s ohledem na minulost, vytváří a v tomto ohledu je čas nedostižný...Nejspíš mnohdy donutí člověka věci jinak vnímat a vstřebávat, i když to může trvat poměrně dlouho, dlouhá léta...A velmi často příjde ona chvíle pokory, každý člověk jí v sobě má, každý! A i já nyní začínám psát s velkou dávkou pokory, dostal jsem se totiž do onoho zvláštního bodu, kam jsem byl dlouhá léta směřován a až teprve nyní jsem pochopil, proč...Pochopil jsem totiž, že nebylo úniku...

" Vrrr", zazvonil telefon a já zvedám plastové sluchátko. " Krávo, vem si pětikilo a hned přijeď, mám to!!" Prásknutí sluchátka na druhé straně drátu mě odsunulo od mého aparátu nejméně o půl metru a mě napadlo, že Kalíšek by potřeboval telefon ze železa, pitomec! Bydlel jsem tehdy na konečné tramvaje, na kterou jsem pelášil ze všech sil a čekala mě cesta na druhou konečnou, tedy dlouhých třicet minut prázdnoty.
Cestou jsem v duchu spílal tramvajákovi za přílišné úzkoprsé dodržování předpisů, cesta se vlekla, haldy lidí posun tramvaje jen a jen ztěžovaly, zatracená práce! Konečně moje cílová stanice a já opustil tramvaj zvířecím skokem, za který by se nemusel stydět ani Carl Lewis a moje, třiadvacetileté stehenní svalstvo, rozkmitalo nohy do rychlosti, která by docela určitě uspěla i na Olympiádě! Zdolal jsem oněch zhruba čtyři sta metrů v rekordním čase a jen tak tak dokázal přibrzdit před dveřmi, za které jsem se dostal bruceleeovským kopem, až zavrzaly a můj atak jen tak tak ustály! A uvnitř...Tam byl ráj! Nevelká místnost s oprýskanými zdmi, na kterých byly police plné desek a cédéček, celá prosycená vůní marihuany a rumu a kdo ví, jakých dalších odérů a uprostřed malý pult a za ním stál on-Kalíšek! Klučina o pár let starší, než já, dlouhé, čelenkou stažené mastné vlasy se leskly jako bakelit a zoufale žádaly o vodu a šampón. Jeho triko, navlečené na nepříliš atletickou postavu, bylo poseto nějakými příšerami, co by maskoty kdoví jakého metalového ansáblu a širokánský úsměv, odhalující chybějící trojku nahoře, pouze tvrdil Kalíškovu teorii o to, že než zubaře, tak se raději uchlastá k smrti...Když mě přivítal pozdravem, poměrně detailně popisujícím to, co mají holky mezi nohama, praštil rukama o pult a zachechtal se: " Sem ti říkal, že to seženu!" a špičatou bradou významně pokynul maličko do prava. A tam, na pultě, který by prožil orgasmus v momentě, kdyby po něm po dlouhé době přejela prachovka, to bylo! Byl tam poklad, fakt tam byl! CD s albem "The Division Bell" a vedle knížka od Nicholase Schaffnera "Odyssea zvaná Pink Floyd!" Zůstal jsem stát jako socha někde na nábřeží u řeky a nemohl věřit vlastním očím! Páni, cédéčko a knížka...Cédéčka v té době nebyla zrovna lehce sehnatelný sortiment, o knížce ani nemluvě, měl jsem kusé informace o tom, že vyšla, ale zaprášilo se po ní jako po starém Warťasovi! A Kalíšek, tenhle prapodivný tvor, tohle dokázal sehnat a já byl tenkrát ve stavu silného dojetí i nutkání mu dát snad i pusu! V tom jeho malém krámku se ukrývaly skutečné poklady, hromadící se zajména díky Kalíškově častým návštěvám sousedního státu, kde se sice hovoří německy, což on neuměl, ale díky zřejmému kouzlu své osobnosti nikdy nepřijel s prázdnou! Jedním z pokladů, ukrývajících se toho památného dne v tom jeho kutlochu, byla i láhev rumu, se které jsme si společně připili, nutno podotknout, že já jednou a s odporem a Kalíšek naopak třikrát a to s takovou slastí, kterou by mu mohl závidět i Dlouhý John Silver! Kalíšek byl takový zvláštní druh tvora, plného nectností, které snad šly občas i trochu závidět...Od jisté doby kalíšky, povětšinou s rumem, putovaly k jeho, trojku postrádájícím ústům, s pravidelností dobře promazaného stroje, z posvátného "ANO", které velkým nedopatřením právě nedávno procedil škvírou mezi zuby
před oltářem, si pranic nedělal, o čemž svědčily dlouhé sloupce telefonních čísel v jeho mastném bločku, kterému s láskou říkal diář života a jehož majitelky se v tomhle kutlochu střídaly s frekvencí dobře nataktovaného procesoru, o šmelinách s bandami ostrých hošíků, kteří si, po vzoru akčních filmů na VHS kazetách, říkali podsvětí, ani nemluvě...Kalíšek měl ale jednu vlastnost, kterou všichni, včetně mě, museli po zkušenostech chtě nechtě nazvat ctností - on byl totiž neskutečný kamarád! Ano, tenhle chlapík byl všechno možné, ale především kamarád a přítel, který nikdy druhého nenechal v nesnázích a já tenkrát jiného a lepšího přítele vlastně neměl! Co na tom, že mi tehdy nedal ani kamarádskou slevu a po mém, tajně ušetřeném pětikilu, hrábnul rychlostí blesku...
A teď, po tolika letech, vlastně dvou desetiletí...všechno je už jinak, tak, jak to pokaždé zařídí ten všudypřítomný, přitom nehmatatelný, čas...Kalíškův krámek s hudebninami a rozkošemi všeho druhu zmizel a místo něj tam stojí nákupní centrum...Zmizel i Kalíšek a já vlastně dodnes nevím, kam...Říkalo se, že odjel někam na sever, někdo v rauši dokonce tvrdil, že se odstěhoval na Mars, kdo ví...Musel jsem ho zde zmínit, kdysi to bývala taková malá minisoučást mého života, tenhle přítel Kalíšek...CD od něj už nemám, ale knížku ano, dodnes jí mám a je už mnohokrát přečtená! A docela přesně si pamatuji ten pocit, kdy jsem tenkrát knížku otevřel hned v tramvaji cestou domů a začal hltat obsah, už bez jakéhokoli zájmu o momentální rychlost kolejového vozidla, ve kterém jsem seděl. A víte, co jsem tenkrát cítil? Kromě takové té zvláštní vůně právě nově vzniklého papíru, jsem cítil i těžko posatelnou a jako by tajemnou vůni pinkfloydovštiny, které jsem tenkrát neměl a neměl dost...Všechno se změnilo, obě konečné tramvaje jsou stále na svých místech, ostatní zmizelo a zavál to čas...Dnes, když slyším "The Division Bell", ihned se mi vybaví ten den, kdy jsem si pro album jel a vybaví se mi i Kalíšek, prostě k tomu albu patří. A když otevřu onu knížku, jako bych ucítil lehký závan vůně rumu a letmý úsměv je akt sice podvědomý, ale neměnný...Kalíšek a jeho krámek už nejsou, přesto ale doufám, že on osobně stále někde je. Je jedno, kde, ale je...


" CLUSTER ONE " Pink Floyd mají vzácnou schopnost připravit posluchače na tu správnou náladu hned první skladbou alba a "Cluster One" není vyjímkou! Stačí zavřít oči a jen poslouchat...Lze vnímat tu opravdu podivnou atmosféru, tak nějak sevřenou do svého vlastního prostoru, je to jako pohled do lávové lampy, kde pohyb barevné bublinky má jen vymezený prostor, přesto je to pohled krásný, i když svým způsobem je cítit jisté napětí...Může to navodit pocit něčeho ve smyslu " sakra, co teď asi příjde?..." Postupem času se onen prostor jakoby rozevírá a přichází určité uvolnění, s prvními tóny neuvěřitelně precizně namixovaných hammondových varhan a syntezátorů, tohle Rick Wright vždycky uměl! Tenhle zvukový pad prostě všechno ostatní drží jakoby pod sebou a nic nepustí ven, až na jeden tón...Gilmour si pohrává se zvukem své kytary skoro bez zájmu, zní to jako improvizace, která po pozornějším poslechu, kdy se přidají tóny piana, přechází v naprostý řád a skoro až bluesovské okouzlení...Tahle skladba nemá tu kouzelnou éteričnost své předchůdkyně "Signs of Life" z alba "A Momentary Lapse of Reason", nejspíš proto, že ve druhé části je zcela evidentní, že je hrána podle metronomu a přidávají se i měkké bicí, což, dle mého názoru, skladbe trošku škodí. Ovšem tu podivnou atmosféru navodit dokáže zcela jednoznačně a počin pánů Gilmoura a Wrighta je to vážně skvostný! Traduje se, že "Cluster One" nebyla nikdy hrána živě na žádném koncertu a já myslím, že je to ohromná škoda! Bylo by nejspíš úchvatné sledovat dav mnoha tisíc lidí, jak ztichne a nechá proplout skladbu nad svými hlavami až někam do dálky...Nu což, i tak je "Cluster One" fantastická!

" WHAT DO YOU WANT FROM ME " Tato skladba vznikla, údajně, na základě hádky Davida Gilmoura se svou partnerkou a později manželkou, Polly Samson. Nevím, co bylo předmětem sporu, ale téměř vždy klidný David Gilmour prý naštvaně vykřikl:" Co po mě vlastně chceš?" a možný námět na skladbu byl na světě! Skladba začíná doslova dokonalým kontrapunktem bicích Nicka Masona, až to budí dojem bicího automatu a zvuk bicích je zde naprosto famózní! Gilmourova kytara dává po prvním tónu ihned na vědomí, s kým máme tu čest, tohle zvukové nastavení bude Gilmour používat i nadále a to je jedna z věcí, která se dá nazvat jediným slovem -identifikace! Basa? Tohle je také malá kapitolka sama pro sebe. Roger Waters býval původně kytarista, po nějakém tom "přerozdělování a usazování" ve skupině v období vzniku její nejsilnější sestavy, na Waterse "zbyla" baskytara...Jistě, je všeobecně známý dobrý riff ze skladby "Money", nicméně jako baskytarista Roger Waters nikdy příliš nevynikal, což ale v širším kontextu není nijak zvlášť důležité. Guy Pratt je ale jiná třída, je považován za jednoho z nejlepších baskytaristů a jako slapbass kytarista možná ten
vůbec nejlepší! S jeho příchodem se hudba Pink Floyd posunula o velký kus dopředu a i v této skladbě Pratt dokázal své mistrovství! Vymyslel zde další vynikající basový riff, který snad lze odhalit pouze v případě, že se posluchač zaměří pouze na jednotlivé nástroje a ti, kdož tohle dělají, mi jistě dají za pravdu, že hudba se tímto dostává do poněkud odlišné dimenze. Já v této skladbě ale oceňuji něco úplně jiného a tím je sborový doprovod! Vážení, dle mého soudu, tato skladba obsahuje ten absolutně nejlepší sborový zpěv v celé historii Pink Floyd a nikdo nikdy mi to nevyvrátí! To, co zde předvedla Samantha Brown a spol. je něco úžasného a absolutně dokonalého! Gilmour opět vymyslel skvělou melodii, zejméne v koncovkách slok a sborový zpěv tohle všechno posouvá o mnoho levelů výš, to mi můžete věřit! V pasáži od 2.55 minuty předvedou zpěvačky něco, z čeho opravdu běhá mráz po zádech a Gilmour může děkovat samotnému Bohu, že mu postavil do cesty zrovna tyto hlasy! Znovu opakuji-v celé historii skupiny Pink Floyd není lépe zazpívaný a podaný sborový doprovod, než ve této skladbě a tohle myslím smrtelně vážně! Kdybych mohl, oněm dámám se hluboce pokloním! A při pozorném poslechu je slyšet takový, téměř neslyšný zvuk hammondových varhan Ricka Wrighta, který při nástupu sborového zpěvu, jakoby pomáhá zpěvačkám a dává jim čas se nadechnout, je to naprosto dokonalé spojení a myslím, že to lze odhalit pouze velice detailním poslechem ve sluchátkách! Gilmour už přesvědčil o smyslu pro detail, v této skladbě je však dotažen k nepřekonatelné dokonalosti! Miluji tuhle skladbu, miluji ten sborový zpěv, fakt miluji!

" POLES APART " Začátek této skladby jako by mě vracel do období "Meddle", které mám, ostatně, velice rád. Tohle je taková velice klidná kompozice, tento přídomek si snad zaslouží díky celkovému aranžmá, které je nadmíru propracované. Skoro až folková Gilmourova kytara, mimochodem s neskutečně citlivě namixovaným zvukem, se line celou skladbou a dává jí punc, řekl bych, "obláčku plujícím si ledabyle po nebi". Gilmour zde má hlas posazený do tóniny, kterou mám fakticky velice rád, tohle je přesně ta poloha pro písničkáře, jakým David, dle mého názoru, je. Je vcelku i možné, že v této skladbě slyšíme Gilmoura zpívat i tím nejhlubším možným hlasem, kterým se kdy prezentoval a zazpívat takhle celou skladbu, vsadím svůj syntezátor na to, že to není on! Ale i v těchto pasážích je Gilmourův zpěv velice zřetelný, na čemž má jistě velikou zásluhu perfektní studiová práce, ale "problém" je, podle mě, někde jinde:Gilmour má totiž neskutečně silný hlas, jako by s přibývajícím věkem neustále sílil a Gilmour s ním umí opravdu velice zdatně pracovat! Já tomu chlapovi jeho hlasivky jednoduše závidím! Po hudební stránce v této skladbě oceňuji a tímto bych rád vyzdvihl, první sólo:vyhrávka na hammondovy varhany zní naprosto fantasticky! Já nevím, zda jí nahrál Rick Wright sám, ale bylo by docela i milé vědět, že v této pasáži si to mezi sebou "rozdali" Rick s Jonem Carinem! Právě s tímto chlapíkem, který snad všechny odehrané koncerty s Pink Floyd, absolvoval ve společenském oděvu s motýlkem či kravatou, což já osobně vnímám jako obrovskou úctu k těm, kteří kolem něj na pódiu vždy stáli...Téměř symfonická vsuvka někde uprostřed skladby, jí nechává jakoby ještě více uspat...Hlavní, orchestrálně stringový zvuk, je nahrán na nástroj Kurzweil, který začal někdy v tomto období Rick Wright používat a Raymond Kurzweil si mohl mnout ruce a to doslova! Kdo jiný by mohl jeho výrobkům poskytnout lepší reklamu, než Velký Rick Wright z Velkých Pink Floyd!! Konec skladby Gilmour uzavírá velice podařeným sólem, kde se střídá čtvrtinový s osminovým taktem, dalo by se říci velmi podobně, jako u skladby "One the Turning Away". Tato skladba, docela určitě, neaspiruje na "albový hit" a pokud by se ještě vydávaly singly, jako kdysi, nejspíš by na ní volba nepadla. Ale rozhodně patří mezi tmelící prvek celé desky a fakt hodně dobře se poslouchá!

" MAROONED " Výsadou lidského druhu oproti všemu dalšímu živému na Zemi je, že člověk dokáže mluvit. Řečí dokáže vyjádřit mnohé, od svých bolestí a radostí až po své pocity a myšlenkové pochody. Řečí sděluje téměř vše, dokáže jí třeba i otevřít své nitro a nechat, více či méně zasvěcené, do něj nahlédnout...Ale nemusí to tak býti vždy, občas se stane něco, co řeč, jako takovou, postrádá a naprosto vylučuje z událostí. Občas se to prostě přihodí, vážně, přihodí...A pak...Pak se zrodí třeba fenomén či malý zázrak, nazývejte to, jak jen chcete! A tohle se událo jednoho dne, v jednu, asi těžko přesně identifikovatelnou, chvíli...To se totiž pan David Gilmour někde ve studiu posadil a mlčky, úplně mlčíc, oslovil celý svět...Davidova kytara by měla hrát, ale ono to tak není! Vážení, zavřete oči, oprostěte se od všeho okolního a zjistěte sami, že je to všechno úplně jinak...Kytara v rukou Davida Gilmoura totiž nehraje, ona...ona zpívá...Teskně zpívá a její hlas dokáže evokovat snad všechny možné pocity, kterých je člověk schopen. Její hlas Vás dokáže vrátit do svých minulostí, dokáže Vás donutit přemýšlet o čemkoli, o radostech i starostech, o něčem budoucím a snad i o smrti...Nejspíš se nikdy nikdo nedozví, co chtěl tehdy Gilmour, během oněch prchlivých pěti a půl minuty, vlastně sdělit, ale asi je to tak lepší, i v nahlížení do pocitů jiných by měla být určitá hranice. Jisté však je, že tohle všechno udělal Gilmour s neslýchanou noblesou a myslím, že lépe to už ani nelze, asi opravdu ne, protože David se dotknul samotné dokonalosti...Ve skladbě je patrné, že si Gilmour velice rád pohrává s velmi vysokými tóny, které, dle zažitého pravidla, že skoro vždy je zapotřebí jistá dávka echa, dokáží lidské ucho a možná i srdce, prostě pohladit tím nejjemnějším způsobem. Velice zdatně Gilmourově výkonu sekunduje i doprovod, v jistých pasážích to vypadá, jako by mu bylo dáno i více prostoru, vše je naprosto přesně vyvážené a decentní sbor v pozadí měkčí celkový dojem způsobem velice taktním, skoro, jako by z povzdálí přihlížel. Skladba má i svou gradaci a je naprosto úchvatné slyšet, že toho bylo učiněno pomocí jedné hi-hat či činelu navíc, zní to jaksi mimochodem, ale skladbu to dostává přesně do kulminačního bodu, kam systematicky směřuje. Všichni oprávnění v udělování různých cen, měli uši nastražené pečlivě a při udělení ceny Grammy snad ani nešlo sáhnout jinam, i když po tom, nejspíš, nikdo z přítomných na skladbě, ani netoužil. Davidu Gilmourovi se již podařilo mnoho kytarových zázraků, kdo ví, zda v tomto ohledu neční nad všemi ostatními, kdo ví...Ale skladba " Marooned" je svojí vlastní kapitolou, je něčím, co se v budoucnu bude asi už těžko, velice těžko opakovat, protože mimozemských záležitostí bývá poskrovnu. Ve své jednoduchosti je tato " kytarová píseň" jedním slovem nádherná, překrásná, nedostižná...A věřte, nebo ne, ale při jejím poslechu jsem už viděl i vlhké oči, věřte mi, viděl jsem je... Chcete opravdu znát můj názor? Víte, já si občas myslím, že ONA přišla ze samotného nebe...

" A GREAT DAY FOR FREEDOM " Jediná skladba na albu, nahraná ve 3/4 taktu, ve kterém Gilmour, obecně, velmi rád pracuje. Opět skvělý a čistý hlas při zpěvu, kdy jen dokazuje, že zpěv za doprovodu de facto pouze klavíru, nemusí být jen výsadou popových hvězdiček. Skvělý je i sborový doprovod na konci skladby, která je opět ukončena Gilmourovým sólem. A právě zde bych se maličko pozastavil a s možným náznakem rouhání napsal svůj názor:závěrečná pasáž této skladby, je pro mě tou nejméně podařenou z celého alba, bohužel...Kytaristé mi jistě dají za pravdu, že vymyslet solidní sólo do pomalého tempa a navíc do převážně jednoho akordu, je velice složité! Gilmour už vymyslel mnoho kytarových skvostů, které jsou velice často téměř alfou a omegou desetitisíců hráčů na kytary a s tím se naprosto jednoznačně ztotožňuji! Ale zde to Gilmour poněkud "přehnal", záměrně nenapíši "nezvládl", protože to není pravda! Je jistě mnoho a mnoho těch, kteří právě toto sólo velice oceňují a právem! Já si ale myslím, že tohle sólo až příliš překombinoval a to bude asi ten správný výraz...Můj čistě subjektivní názor je ten, že v dobách, kdy Pink Floyd pracovali v nejsilnějším složení, by tyhle, pro mě ne moc poslouchatelné "kudrlinky", přes Waterse asi neprošly a pokud ano, nejspíš by si o tom oba pánové aspoň trošku popovídali...Nevím proč, ale tento "trend" Gilmour zachoval i nadále a pro mě je na albu "On a Island" těchto pasáží až příliš, což je už ale, samozřejmě, úplně jiné téma..."A Great Day for Freedom" je bezesporu skvělá skladb, o tom není pochyb! Nechť ale všichni na světě prominou-pokud bych měl já osobně nějakou skladbu z alba vyjmout, je to právě tato! Davide, velice, velice se omlouvám...

" WEARING THE INSIDE OUT " Tahle skladba má takové zvláštní, výsostné postavení v celém albu a všichni víme, proč! Ano, Richard Wright je nejen autorem, ale po přibližně dvaceti letech je to poprvé, kdy na albu Pink Floyd sólově zpívá! Když slyším tuto skladbu, ihned se mi vybaví Rickův sólový počin "Wet Dream", ihned tam slyším přesné Rickovy postupy, které použil při komponování tohoto sólového alba někdy v období po dokončení "Animals". Je s podivem, jak na některé věci zcela rozdílně působí čas...Gilmourův hlas jako by s přibývajícím věkem sílil a mohutněl, rozdíly z období řekněme "Dark Side..." musí slyšet i méně zasvěcený posluchač. U Ricka je to jiné, tedy jiné...prostě takové více normální a přirozené, odpovídající přirozenému procesu stárnutí a opotřebovávání všeho, včetně hlasivek. Jenže Rickovi bylo konečně dovoleno to, co mu bylo před mnoha lety víceméně odepíráno a Rick to udělal mazaně-tuto skladbu si "postavil" přesně ke svým potřebám a schopnostem a výsledek je prostě famózně rickovský! Aranže celé skladby jsou propracovány do posledního detailu, mnohé z nich jsou jistě prací pouze Ricka Wrighta, Gilmour skladbu doladil svou kytarou, dámy svým sborem Rickovi naprosto úchvatně pomáhají při zpěvu a výsledkem je skladba, která je všeobecně milována obrovským počtem fanoušků i kritiky! Ani pořádně nevím proč, ale na mě osobně skladba působí neskutečným melancholickým dojmem, přesně tím, který mě pokaždé provází při poslechu jistých pasáží z legendární "Time..." Tato skladba je tak rickovsky ležérní, až je tklivá a já jí mám opravdu z celého srdce rád...

" TAKE IT BACK " Bylo slyšet poměrně mnoho tezí o tom, že tato skladba je jakousi úlitbou Bono Voxovi a po pravdě-nikdy jsem tomu pořádně nerozuměl! No jistě, určité fragmenty skladby trošku korespondují s prací Bona, ale já docela klidně říkám:No a co? Je totiž obrovská spousta skladeb, kde si jsou různé pasáže velice podobné a ví někdo, proč tomu tak je? Já na to mám svou malou teorii: dnes, i před více jak dvaceti lety, je/bylo nesmírně těžké, mnohdy snad i nemožné, v hudbě vymyslet něco jiného a nového, prostě asi nikdo neobjeví kulatější kolo, pokud rozumíte! Myslím, že je to vcelku přirozený vývoj, protože pokud bude chtít někdo něco někde slyšet, tak to tam zkrátka uslyší..."Take it Back" je ale v mnoha ohledech rozdílná a lepší, než Bonova skladba a víte kde? Především v aranžích, které jsou opět nesmírně pečlivě prokomponované a zvukově navrstvené takovým způsobem, že skladba prostě dokáže tzv. přikrýt celý prostor! A v kombinaci s naprosto famózním zvukem, i malou vzpomínkou na období "The Wall", patří na albu k těm silnějším kouskům! A že je mnohými titulována jako "stadiónovka?" No, víte, Pink Floyd hráli před obrovskými masami lidí právě na stadiónech, byli na to zvyklí a tak prostě dali lidem asi to, co chtěli mít...A dávali to všem zatraceně pompézním způsobem!

" COMING BACK TO LIFE " Asi každá skupina má ve svém repertoáru pár skladeb, které znějí lépe při Live koncertech, než ve studiové podobě a v případě Pink Floyd je tato, myslím, jednou z nich! Studiová verze je skvělá, to nemůže nikdo zpochybnit! Jenže...Víte, je poměrně obtížné pochopit něco, s čím se člověk nesetkal, tudíž je i obtížné to, byť jen, vysvětlit...Já tuto skladbu v živém provedení slyšel a věřte mi-byl to opravdu neskutečný zážitek! Myslím, že "Coming Back to Life" je velice zdatným protivníkem skladbě "Shine On You Crazy Diamond" ve smyslu "Nejlepší předehra!" Tenkrát...Ozvaly se první tóny neskutečně mistrovsky namixovaných hammondek se syntezátory a masy lidí zmlkly...Pak se ozvala Gilmourova kytara a posléze zpěv...a víte, co se dělo? Tenhle zvukový zázrak naprosto pohltil a doslova přeplnil úplně celý prostor, bylo to, jako byste se v tu chvíli ocitli přesně uprostřed něčeho těžce definovatelného...Nebylo nic, bylo jen ticho a tenhle zvuk a člověk při tom opravdu přestával i dýchat, protože tenhle zvukový balzám prostoupil i tou nejposlednější buňkou v těle a byl schopem zahojit snad úplně všechno v dosahu...Kdo tohle nikdy neslyšel na vlastní uši, nemůže v nejmenším pochopit, o čem se tu nyní snažím psát, protože přesně popsat to vážně nelze a představit si to už vůbec ne...Tahle skladba je mistrovským kouskem pana Gilmoura, jenom tma, zvuk a zkreslené představy o prostoru...Nyní z této, těžko popisovatelné ideje, vystoupím a ztotožním se s názory těch, kteří tvrdí, že druhou polovinou skladby tuto zvukovou nirvánu David Gilmour zabil...Další část skladby se totiž obratem promění v téměř hardrockový "duel" baskytary a bicích a já k tomu napíši asi jen toto:škoda, škoda, že nelze vrátit čas, škoda, že to už David nemůže udělat jinak...Přiznám se naprosto bez týrání, že sám nevím, jak jinak by měla skladba celá znít, ne, nevím to! Vím jen jediné-takhle to skončit nemělo...


" KEEP TALKING " Skladba s neuvěřitelně precizně propracovaným aranžmá, s jistým náznakem stylu chill, ale především lehce skrytým odkazem na období "The Wall", které tam znalec tvorby Pink Floyd prostě musí objevit! Vždyť jen syntezátorové sólo zákonitě odkazuje na skladbu "Run Like Hell" a pulsující baskytara na dvě části "Another Brick in the Wall". Nelze to mít Gilmourovi a spol. za zlé, prostě tímto stylem v poslední dekádě pracovali a nejspíš jim to velice vyhovovalo. A opět se zde velice zdatně předvedly doprovodné zpěvačky, tyhle dámy jsou prostě úžasné! V textu se Gilmour nejspíš zpovídá z něčeho, co se mu v životě ne tak úplně podařilo a myslím, že ve své partnerce Polly Samson našel svého "menšího Waterse". Gilmourovo hudební a muzikální umění si nedovolí asi nikdo ani náznakem zpochybnit, to je prostě něco, jako zákon! Ale po stránce textařské Gilmour už tak zdatný není, v prvopočátcích kariéry s Pink Floyd si byl svými textařskými počiny tak nejistý, že občas své skladby zpíval potichu, což se zdá být možná úsměvné, nicméně si to těžko může zasloužit jakoukoli kritiku Gilmourových myšlenkových pochodů...Přínos Polly Samson pro toto celé album je obrovský a nejspíš nedoceněný, po odchodu Rogera Waterse se vlastně vše podstatné točilo především kolem Gilmoura, byl spojován skoro se vším a na jisté věci se maličko pozapomínalo...Já osobně si myslím, že bez Polly Samson by toto album možná ani nevzniklo a pokud ano, nedosáhlo by lesku svých předchůdců.

" LOST FOR WORDS " Začátek jednoznačně připomíná "Wish You Were Here", dvě akustické kytary zní stejně krásně, jako tenkrát...Gilmour má opět hlas posazený v nejposlouchatelnější poloze, celkové aranžmá se znaky folku opravdu odkazuje na skladbu "Wish You Were Here", což může působit maličko rozpačitým dojmem...Bylo napsáno už mnoho na téma "vykrádání sama sebe" a Pink Floyd se tomuto také nevyhnuli. I těm nejlepším muzikantům můžou občas docházet zásoby nápadů a nejspíš to postihlo, aspoň tedy v malé míře, i Gilmoura a spol. Není vůbec jednoduché vytvořit celé nové album s vědomím, že se dostane pod ostrý drobnohled a s vědomím toho, že bude očekáváno jako dokonalé, kdy v případě Pink Floyd nic jiného ani nepřicházelo v úvahu! Možná přišlo pár chvil, kdy bylo snažší vsadit na jistotu a myslím, že Gilmourovi to nelze příliš vyčítat, protože i mistr, jako on, může jednou dojít k nějakému konci a nevědět, jak se s ním poprat a jak ho eventuelně překonat. Čas je totiž všechno možné, tedy i velmi neúprosný...

" HIGH HOPES " Tato skladba je velmi, velmi zvláštní...Je poslední na něčem, co se před dlouhými dvaceti lety tak zvláštně uzavřelo, uzavřelo s otevřeným koncem...Někde jsem četl, že skladba dostala přídomek "Hymna starých pánů z Pink Floyd" a po pravdě - nikdy jsem tohle rčení nepochopil...Textově by se, podle mého názoru, spíš hodila na album "Meddle", docela bych si tento text dokázal představit u "Echoes", těžce se vysvětluje, proč...Mnozí text vnímají jako jakési loučení, ale takhle to, myslím, není, historie potvrzuje, že to tak ani být nemohlo. V textu se Polly Samson, možná bezděčně, reinkarnovala do Davidových mladých let, do mladých let celých Pink Floyd, do doby, kdy tohle všechno začínalo a myslet si, že něco končí, je, přinejmenším, plno nepochopení faktů. Ale text je to nádherný, řekl bych, že je v něm cítit trochu Rogera, ač si to asi těžko kdokoli připustí. Po hudební stránce je skladba opravdový skvost, vlastně je vcelku jednoduchá, bez složitých postupů, zde Gilmour asi opravdu vsadil na rčení o jednoduchosti a síle. Ke skladbě se váží dvě zajímavosti: přibližně uprostřed, v orchestrální pasáži, jsou použity bicí ze skladby "Bring The Boys Back Home", podle určitých zdrojů s tímto Gilmour počítal a údajně tempo skladby synchronizoval se skladbou z alba "The Wall". Na úplném závěru celého alba, ve chvílích, kdy už posluchač většinou stiskne na přehrávači tlačítko Stop, se ozve tichý telefonický rozhovor mezi Gilmourovým synem a Stevem O´Rourkem, dlouholetým manažerem Pink Floyd. Ten si hrozně dlouho přál, aby byl i on na některé z nahrávek Pink Floyd, ale nebylo mu to nikdy dopřáno, ač byl, údajně, poměrně obstojný kytarista. Těch pár slov na úplném konci alba lze tedy vnímat jako jakousi satisfakci...Skladba "High Hopes" končí naprosto překrásným kytarovým sólem Davida Gilmoura, kde znovu potvrdil, že patří mezi ty absolutně nejlepší, kdo kdy vzali kytaru do rukou...


Ženy, víno, zpěv...kdo by neznal tuto otřepanou frázi! Souvislosti? Ano, jsou tady a já myslím, že dost velké...Ženy a víno...dvě záležitosti, které spolu úzce souvisí a které jsou všeobecně zbožňovány, někým více, jiným méně...Co mohou mít společného? Například dobu zrání, prostě všeobecné fáze vývoje, každý v tom svém světě...Obojí zrají pomalu, s jistou dávkou rozvahy a klidu a to všechno proto, aby dospěly do stádia, kdy nabídnou ze sebe to absolutně nejlepší. Jde nejspíš o přirozený proces, otázkou zůstává, kde je onen bod, ta chvíle, kdy je cokoli z této snahy poprvé ochutnáno a to tak, že do sytosti a s přivřenýma očima...I ten zpěv a hudba jako taková, tuto cestu může podstoupit, aspoň v případech, kdy je důvod to takhle vnímat a já ten důvod mám, protože jsem ho našel. Trvalo to dlouhých dvacet let, což je, s ohledem k lidskému životu, zatraceně dlouhá doba...Dvacet let mi stále cosi unikalo, něco, co mě mnohdy ani nenutilo přemýšlet o důvodech, to "něco" tady zkrátka bylo a zrálo to, dozrávalo, dospívalo...
Velmi dobře si pamatuji na den, kdy jsem vezl onou kodrcající tramvají domů album "The Division Bell... " Tenkrát jsem bral schody po třech, v zámku málem zlomil klíč a jen tak tak se nezapomněl i zout! Vzal jsem CD a skoro obřadně jej vložil do hi-fi soustavy značky Aiwa, která pocházela, no jak jinak, s Kalíškovo pokoutných obchodů a byla na svou dobu poměrně výkonná a kvalitní, o tom, že i patřičně mastná, raději pomlčím! Posadil jsem se pohodlně přesně naproti tomu mému zvukovému centru a stiskl tlačítko Play. Vím, že jsem se tenkrát i trochu chvěl, já nevím...asi to bylo nedočkavostí a očekáváním...První tóny mě okouzlily, fantazie, ty varhany tam a všechny ty počáteční pazvuky...Ale s přibývajícími minutami se začalo dít něco podivného, nečekaného, zvláštního...Jako bych přestával věřit svým vlastním uším a přišla naprosto oprávněná otázka: " Tohle jsou Pink Floyd?? Ježiši, co mi to ten pitomec Kalíšek dal??" Postupem minut přicházelo velké a ještě větší zklamání a doslova hořkost z toho, co slyším a na co jsem se už nedokázal naprosto přesně soustředit...Tahle hořkost trvala i nadále, zůstala se mnou, dlouhá léta...Byla na mě zlá, ano, byla zlá...

Uběhla velká spousta času a let a najednou...Najednou je všechno nějak jinak, jakoby se cosi změnilo a já znovu vzpomínám na ten den a hledám nějaké souvislosti a vysvobozením je, že je nacházím. Tenkrát...Nebyl jsem ještě kdo ví, jaký znalec Pink Floyd a nepovažuji se za něj ani dnes. Ale tehdy už jsem byl "nasáklý" alby "Wish You Were Here", "Dark Side of the Moon", "The Wall" a léto roku 1990 jsem prožil v opravdu úzkém spojení s překrásnými zážitky a "A Momentary Lapse of Reason... " "Division Bell" mi tehdy připadala jako nějaký podvod na mně, jako něco, co "zatraceně, tohle je hudba Pink Floyd??" No a vidíte, i já jsem zachytil ten okamžik, kdy byl proces zrání u konce a začal ochutnávat a ochutnávat...Já nevím, jak a kdy přesně k tomu okamžiku došlo, ale dnes to už vnímám jako, nejspíš, nevyhnutelné a přirozené. Možná to má jistou souvislost s výrokem Nicka Masona, který jednou řekl: "Cože? Ono něco nejde? Řekněte, že to je pro Pink Floyd a uvidíte, půjde to!" Ano, šlo to, protože asi prostě muselo, i v mém případě. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl popsat své pocity a postoje právě k albu "The Division Bell", k tomu albu, které mě tenkrát tak strašně moc zklamalo a já se cítil podvedený! A jako v případě vína i žen, i tenhle kus hudby zkrátka dozrál a dal mi to, co jsem od něj očekával. Asi to opravdu muselo přijít, asi ano. Co na tom, že to trvalo tak dlouho...Tenkrát to byl můj osobní, hudebně justiční omyl, kdy jsem soudil a odsoudil bez důkazů, ne, nebyl bych dobrý soudce, nebyl...Dnes jsem objevil spoustu věcí, které mi unikaly a já zjišťuji, že mnohé z nich do sebe zapadají a mají svůj přirozený vývoj. Co tak světoborného jsem asi mohl objevit? No já nevím...co třeba bicí nástroje? Dnes tvrdím, že v otázce právě bicích nástrojů, bylo "A Momentary Lapse of Reason" jeden velký průšvih, kdy se David Gilmour, tehdy pracující pod obrovským tlakem, nechal až příliš ovlivnit zvukovým diktátem té doby, naopak "Division Bell" je, podle mně, absolutně nejlépe znějící album po stránce bicích nástrojů v celé historii Pink Floyd! Bicí nástroje zde mají tak skvělý zvuk, že lépe to už asi ani udělat nešlo a myslím, že to úzce souvisí s tím, že s prací na tomto albu prostě členové spěchat nemuseli! Nick Mason zde předvádí velice dobré výkony, jakoby si byl vědom toho, co o něm řekl Gilmour: " Nick? To je ten nejlepší bubeník pro Pink Floyd!" Nick Mason...Muž, který byl dlouhá léta jaksi zastrčený všemu zájmu, vše se dlouhé roky točilo kolem Waterse, Gilmoura a Wrighta a zaslouží velký obdiv za to, že ho to nijak nepoznamenalo. Nick nebyl nikdy kdoví jaký virtuoz, i když např. výkon ve skladbě "A Saucerful of Secrets" osobně považuji za mistrovský! On byl spíš jakýmsi tmelícím prvkem uvnitř skupiny a jako jediný byl ve skupině ve všech fázích její existence, což zasluhuje obrovský respekt a já mám Nicka Masona velmi rád! Dovolím si také tvrdit, že po stránce celkového soundu, je "Division Bell" to absolutně nejlepší, co kdy Pink Floyd nahráli a to myslím vážně! Postupem let jsem "prozkoumal" i všechna sólová alba všech členů a začaly mi docházet souvislosti, které prostě také spadají do onoho procesu zrání. Na albu asi hodně chybí onen prvek ohně a vody, tedy spolupráce Gilmoura s Watersem a bude už navěky velká škoda, že došlo k jejich rozchodu. Prvek Waters mi před dvaceti lety na albu moc chyběl, ale dnes, po uvědomění si faktů, nacházím analogii s Gilmourovým "About Face" a pokud to mohu takto velkohubě napsat, napíši-vše odpuštěno! Dnes souhlasím s názory těch, co tvrdili, že ve své době bylo album "Division Bell" jaksi nedoceněno a je to i můj případ a já to mohu opravdu už jen omluvit tím, že i ta hudba zkrátka zraje...Dnes, v záplavě ohromného množství muziky, se mi album jeví jako vzácný klenot a troufnu si napsat, že je i nadčasové a to z mnoha důvodů. Tenkrát se ve mě usadil ten hořký pocit, nebyl jsem schopen tohle album pochopit a nebojoval jsem s tím. Takže si říkám, kdo ví, zda jsem vlastně i já nedozrál, jako ta fantazie, která se na albu vlastně ukrývá...Kdo ví...

V muzice se asi stárne trošku jinak, tedy myslím. Já jsem muž ve středním věku a z "Division Bell" se pomalu, velice pozvolna, stává stárnoucí dáma se slabým náznakem vrásek kolem ale stále jiskrných očí. Je tady se mnou už velice dlouho a já jsem jí vděčný za její trpělivost, opravdu! Dlouho, velmi dlouho, jako by z povzdálí a nenásilně říkala : " Příteli, nezapomeň, pořád jsem tady!" A já to pochopil a zjistil, že to bylo učiněno s obrovskou grácií..."Dark Side of the Moon" a "Wish You Were Here" jsou pro mě opravdové hudební královny a to už se nikdy nezmění! Ale "Division Bell", tahle půvabná komtesa, mě i nadále láká a vábí a já jejímu šeptání velmi často naslouchám a podléhám. Jako krásné, zralé ženě...


A ten něžný, sotva slyšitelný, jako by whistleovský zvuk, který se několikrát vynoří během " Cluster One" a obkrouží celý, zvláštně sevřený prostor, který celá skladba vytváří...Je to Rickova duše...já tohle vím...Ricka Wrighta jsem vždy miloval a velice obdivoval, je to můj hrdina a navždy jím bude. Chybí mi... Vždycky jsem ho velice silně vnímal a nadále vnímám a budu už navždycky, napořád...Stejně, jako nyní. A možná...Možná to už Rick Wright teď konečně sám ví...
reagovat

PaloM @ 16.01.2015 23:05:59
Vážne si myslíš, že to niekto po tebe celé bude čítať?
Menej je vždy viac.

Snake @ 16.01.2015 23:25:32
Je fakt, že je to opravdu darda a toho textu je na celý večer. Ale od "Vrrr", po "Je jedno, kde, ale je..." jsem se skvěle bavil. Album hodnotit nemůžu, protože ho neznám...

alienshore @ 16.01.2015 23:33:33
ja som si to pre zmenu prečítal trochu :-), neviem či to môžem nazvať recenziou, nekritický obdiv je cítiť z každého slova, skôr je to teda esej zo života poslucháča ktorý má rád Pink Floyd, Division Bell patrí medzi moje obľúbené diela ale až takú veľkú pochvalu by som mu asi nevystrihol ...

Zdeněk @ 17.01.2015 10:40:56
Skvěle jsem si početl. Díky. Každý pozitivní příspěvek
tady vítám.

Brano @ 17.01.2015 12:51:59
Album vyšiel v roku 1994,teda takmer päť rokov po revolúcii a absolútne nebol problém ho zohnať.V našom okresnom meste (Zlaté Moravce),čo je zapadák jak sviňa...tak v bývalej predajni Opus-u vo výklade bolo cez leto 1994 CD a audiokaziet Division Bell doslova na mraky.Nepotreboval som žiadneho Kalíška s umastenými vlasmi.Vtedy sa už dalo zohnať u nás doslova čokoľvek!A ak nie,tak nebol problém behnúť do Rakúska.

Michálek @ 17.01.2015 12:52:16
Amen....

zdenek2512 @ 17.01.2015 14:26:38
Tohle muselo dát spoustu práce, příliš velká óda na desku, kde Pink Floyd znějí jako U2.

Progjar @ 17.01.2015 14:59:45
Ja to upresním, len v jednej skladbe sú veľmi mierne náznaky smerom na U2. Zbytok znie tak, že U2 sa k tomu kvalitatívne ani len nepribližujú!

R.W.Wright @ 17.01.2015 15:05:37
PaloM-Ano, je to poněkud delší čtení, uznávám, stejně, jako mé ostatní "recenze". Pokud si to někdo přečte celé, budu rád a pokud ne, budu rád také, asi díky vědomí, že jsem dotyčného neobral o spoustu času. Zde, kde žiji, se ale říká, že "Méně je NĚKDY více..."
Brano-Jistě, pravda, nebyl problém album sehnat. Doba, kterou popisuji, byla těsně po vydání alba a věř mi-ač bylo už pár let po té slavné revolúcii, v obchodech byly v prvopočátku pouze audiokazety a o ty jsem zájem neměl! Tento "nedostatek" řešil onen Kalíšek tím, že behnul do Nemecka, tam vše tehdy i dnes funguje trošku jinak. Po pár týdnech později se dalo koupit už i CD, čokoľvek...Tenkrát to bylo asi tou velkou nedočkavostí a té mě zbavil Kalíšek, díky němuž jsem měl CD mezi svými známými, jako první! Tohle už se nezmění.
No a pokud bude někdo chtít slyšet cokoli kdekoli, tak to tam prostě uslyší...

Progjar @ 17.01.2015 15:12:26
Recenzia je vynikajúca a pre mňa to bolo počteníčko. V súvislosti s Rickom spomeniem len toľko. Zažil som, keď zabili Lennona, keď zomrel Freddy. Bol som smutný. Keď zomrel Rick, plakal som.
Keď som svojho času chodieval denne do cd predajne Roxy Music v Bratislave, tak mi majiteľ Peter viackrát hovoril, že to bol aj Rick, ktorý dal tvár celej kapele.

R.W.Wright @ 17.01.2015 15:42:17
Progjar-Děkuji za přečtení! Já vím, může to být nudné, dlouhé články občas bývají nudné...Ale popsat něco, co opravdu miluji a provází mě to celým životem, zkrátka pár větami nedokáži. Vůbec nevím, zda se ještě pokusím o recenzi dalšího alba, v této chvíli jsem psal s vědomím, že už asi ne, takže jsem si to, nejspíš, chtěl užít a škoda, že nejsou nějaké bonusy za písmenka, jak napsal jeden z uživatelů na mou recenzi na WYWH :-)
Na Lennonovu smrt si nepamatuji, byl jsem tehdy ještě dost malý, minimálně tedy v ohledech znalosti světové hudby. Na úmrtí Freddieho ale pamatuji, tehdy jsem to už dost vnímal a bylo mi smutno, měl jsem a dodnes ho mám, vč. celých Queen, velmi rád. No a datum 15.9.2008 si pamatuji velice dobře a byl to pro mně obrovský šok! Můj bratr pracuje v zahraničí, kde nemá občas přístup k internetu, je to možná ještě větší floydomil, než já a já byl tenkrát poslem špatných zpráv, protože jsem mu tu zprávu poslal v SMS...No a pak byl internet plný všech těch kondolencí a já u toho také brečel, jako malý kluk a pořád jsem tomu nemohl uvěřit...Je s podivem, jak člověk vnímá odchod někoho, s kým se nikdy osobně nesetkal, je to zvláštní. A každoročně si 15.září na Ricka vzpomenu, jo, pokaždé to příjde samo...

Voytus @ 17.01.2015 15:45:58
Take it back a U2 - věčný boj. Slyšeli jste někdy The Wall? Možná zbytečná otázka, ale to album je přeci plné kytarového delaye. Je to takový Gilmourův trademark, poznávací značka, typický styl, rukopis.... A U2 se tenkrát teprve rozkoukávali. A zpěv a la Bono? Asi fakt ne, Gilmour je daleko záživnější, trochu nachraplaný, též takový "srdečnější, upřímější" (pro určitou vlastnost, kterou cítím z jeho zpěvu, nenacházím lepší vyjádření, snad to něco někomu řekne). Bono si převážně tak zoufá a naříká nad one love, one world...co já vím. Tak nebo tak, já tomu srovnání nikdá nikdy neporozumněl :-).

Recenzce vyčerpávající, ale já tomu přesně rozumím, mám to album také rád, ta hudba hladí, Gilmourova kytara mě přenáší do jiných světů, a pak ten jeho "dobrý hlas" (Bono Vox :-))!

R.W.Wright @ 17.01.2015 15:47:47
Vlastně mě ještě napadlo-onehdá jsem četl příspěvky pod jakýmsi videem s Pink Floyd na YouTube a tam někdo napsal-volně přeloženo-" Ne Gilmour, ne Waters, ale Wright byl duší Pink Floyd a asi zůstane navždy nedoceněn..." Takže Tvůj kamarád Petr věděl moc dobře, o čem mluvil! Já vím, jednou příjde doba, kdy odejdou i David, Nick a Roger no a pak? Už asi nebude o čem psát...

Progjar @ 17.01.2015 15:56:48
R.W.Wright - recenzuj ďalej. Veľmi by ma zaujímal tvoj názor na The Wall a The Final Cut.
Mám od Pink Floyd aj všetky tri Immersion sety, to je absolútne skvelá vec.

Petr87 @ 17.01.2015 15:57:26
Noo, tak tomu tedy říkám mamutí recenze. Klobouk dolů, chlape... Jde vidět, že se skutečně vyznáš. :)
No a co se týče té věčně diskutované, nešt'astné Take It Back, tak mi to nepřipomíná ani tak U2, jako spíše reminiscenci na Run Like Hell...
Nevím, proč by zrovna Floydi měli potřebu znít jako ti irští "Leprikóni", kteří jim nesahají ani po kotníky.
Díky za skvělou recenzi...

R.W.Wright @ 17.01.2015 15:59:20
Voytus-Ano, máš naprostou pravdu, v "The Wall" je spousta a spousta aranží, které by spíš mohly odkazovat na "Take it Back", než na práci Bono Voxe, takže pokud by šlo jen o to, kdo s tím přišel dříve, odpověď je naprosto jasná! Bono je dobrý muzikant, ale i (tedy možná!) díky svým mimohudebním aktivitám byl hodně tzv. na očích a asi se nějak nabízelo srovnání s Gilmourem, i když ani já dodnes nepochopím, proč! Nějaké souvislosti mezi "Take it Back" a Bonovo skladbou(její název nevím, ale znám jí, jistě) jsou, ale v čistě hudební rovině, nic jiného bych tam já osobně nehledal a tímto to pro mě zkrátka hasne! Ale zmínit jsem to asi musel, snad proto, že vůbec nepovažuji za relevantní srovnávat Gilmoura právě s Bono Voxem! Ne, tohle fakt nejde:-)

R.W.Wright @ 17.01.2015 16:10:39
Progjar-No, příteli...Moje úplně první recenze zde byla právě na album "The Final Cut", protože tohle album mám opravdu velmi, velmi rád a i k němu se váže poměrně krásné a nezapomenutelné období mého života. Jenže tenkrát jsem začal psát on-line no a co čert nechtěl-někde uprostřed mi prostě a jednoduše spadl net...A to už jsem byl někde u "The Gunners Dream":-) Takže jsem to zabalil a zvolil taktiku CTRL+ a začal psát o "Dark Side..." Co se týče "The Wall"-no, minimálně Ty sis jistě všimnul, že se snažím psát nějaké postřehy ke každé skladbě a v "The Wall" jich je dvacet šest, prokrista pána:-) To abych si založil svůj vlastní web:-) Ale možná bych se do toho i pustil, jen by to asi chtělo trošku jiný styl psaní...Ale děkuji za zájem, možná jsi mi nasadli broučka do hlavy!

zdenek3 @ 17.01.2015 16:13:34
Normálně se mi nechce dlouhé statě číst.

Jsem příznivcem "rovnou na komoru", protože poslech hudby , stejně jako hudba samotná, je věc čistě subjektivní, neměřitelná. Tedy tím nemyslím počet kliknutí, či prodejní čísla.

Je úplně jedno, zda recenzent pochválil desku hodně nebo málo. Je jedno, jak popsal jednotlivé skladby.
Ale začátek a konec recenzního románku hovoří za vše. Člověk, který píše takto, má nejen dar slova, ale především, a to hlavně, píše od srdce a tak jak to cítí. A o tom hudba je.

Pokud vezme za srdce a utopí se v ní posluchač, je to to, proč se skládá a nahrává.

Osobně jsem DB koupil hned po vyjití na LP a moje pocity po poslechnutí byly skoro podobné recenzentovým.

Ale už nikdy nedospěju ke stejnému výsledku. Pro mne je například AMLOR lepší.

Nicméně díky za pěknou a kvalitní recenzi.

Brano @ 17.01.2015 16:24:16
No,tak U2 je tiež dobrá muzička!Taký album The Joshua Tree,to je neopočúvateľná nádhera.Pilier svetovej hudby!Mne osobne sa viac páči ako Division Bell.

zdenek2512 @ 17.01.2015 16:28:01
Vojto, Rádio Beat neposlouchám, ale dvakrát se mi stalo když jsem pracovně zašel vedle do kanceláře, kde mají RB trvale, tak mě skladba Také It Back zaskočila svou podobou s U2, ta podoba není ve vokálu, ale skladba jako by vypadla z Joshua Tree. U2 sice mám stejně jako komplet Pink Floyd, ale neposlouchám to. Když Pink Floyd tak The Piper Ať The Gates Of Dawn, A Saucerful Of Secrets a Ummagumma, to co skupina produkuje po The Dark Side Of The Moon je mi okruh mého zájmu.

alienshore @ 17.01.2015 16:44:34
U2 nedosahuje kvalitatívne na Pink Floyd??? :-), napr. album The Joshua Tree jedným šmahom prekoná Momentary Lapse Of Reason alebo Final Cut :-)

Brano @ 17.01.2015 16:56:25
alienshore,neprekrúcaj!Ja osobne mám radšej album Joshua Tree ako The Division Bell.Nie,čo do kvality,ale čo do hĺbky emocionálneho prežitku.Jednoducho Joshua Tree mi dáva po emocionálnej,pocitovej aj ľudskej stránke viac.Toť môj názor a teraz sa môžete rehotať a prekrúcať to ako sa vám hodí.

alienshore @ 17.01.2015 17:08:34
Braňo reakcia nebola venovaná tebe, čiže neviem prečo to vzrušenie, a z akého titulu používaš slovo vám ???, napísal som svoj názor a keď sa ti to zdá konfrontačné je to tvoja vec

Brano @ 17.01.2015 17:17:02
V chytaní za slovíčka sa stáva z Teba majster.Píš radšej recenzie,tie sú perfektné a rád ich čítam.

Progjar @ 17.01.2015 18:12:20
Ak niekomu Take It Back pripomína U2 tak, že ho zaraďuje na ich pre mňa najlepší album The Joshua Tree, je to jeho vec a jeho vnímanie hudby podľa Merhauta. Ale nemal by to prenášať na hodnotenie celého albumu.
Ja som urobil prirovnanie U2 versus Pink Floyd v kontexte celej tvorby oboch protagonistov. Vypichnúť dva najkontroverznejšie albumy od Pink Floyd považujem za nefér.

Nechcem byť hnidopich, ale prečo mám pocit že príchodom blogistov začala zase hustnúť atmosféra?

zdenek2512 @ 19.01.2015 11:38:44
Tvoje recenze mě donutila, abych si to album pustil, vydržel jsem to poslouchat pouze ke třetí skladbě. Potom jsem to musel vypnout. Pro mě je tahle deska vhodná maximálně jako kulisa k práci, ale i pro tuhle činnost bych si pustil něco jiného.

Progjar @ 19.01.2015 11:52:59
Pusti si k práci japoncov, určite dosiahneš vyššiu produktivitu práce. Tvoja úporná snaha o degradáciu Pink Floyd je už smiešna.

honanek @ 19.01.2015 12:22:05
Já to mám na MD./Teda,měl jsem.../.
Všechny "smuténky" zvoucí se Pink Floyd.
Dovezl mi to Spooky,stejně jako Led Zeppelin,U2,Police,Rolling Stones,Aerosmith.
Nahrál jsem to vše.
Neposlechl ani jednou.
Po pár letech zase vše smáznul,to není pro mé uši.
"Vyhoďte to ho chlapa otvorem ven!".

adam @ 19.01.2015 13:47:17
Pre mna osobne je toto cd dokazom ze nestaci nieco dokonale zahrat.

PaloM @ 19.01.2015 13:54:41
Pre mňa je toto CD dôkazom dôstojného záveru kariéry a že to dobre šlo aj bez Watersa.
Na počesť Ricka Wrighta mali pridať k výročnému vydaniu albumu ako bonus paberky, ktoré honosne nazvali "new album Pink Floyd". A boli by sme ušetrení "veľa kriku pre nič", že Šejkspír :-)

zdenek2512 @ 19.01.2015 13:57:31
Ne moje hodnocení této desky degraduje skupinu Pink Floyd, daleko více ji degradují právě takovéhle desky.

Jarda P @ 19.01.2015 20:00:29
Po delší době jsem si pustil Division Bell a i po 20 letech jsou dojmy stejné. Skvělá deska, na které přeskakuji Take t Back, ostatní skladby vzácně vyrovnané. Navíc je poslech spojen se služebkou do Lince, kde jsem ji koupil a s památným koncertem na Strahově. Na tom nezmění nic ani tisíc negativních ohlasů.

b.wolf @ 20.01.2015 07:42:40
Tak tohle je skutečně nářez; vždycky jsem se těšil na recenze třeba P. Gratiase, ty jsou hodně fundované, ovšem TOTO? Neskutečné, sice také oplývám jakýmsi slohem, avšak na tento skvost nemám. Pěkně jsem si početl a pokud jde o Mr. Wrighta (btw, zrovna při čtení běžel na Rebelu klip Learning to fly z Benátek), měl jsem naprosto stejné pocity... dík za obsáhlou recenzi a doufám, že není poslední.

Mohyla @ 20.01.2015 08:44:56
Ja tiež patrím k tým, ktorí pokladajú Division za vynikajúcu dosku!

adam @ 20.01.2015 08:59:05
moje nazory na pink floyd berte s rezervou, kedze okrem pipera mi vsetko pride nudne. este pompeje sa mi pacia a tot vsio

gunslinger @ 20.01.2015 10:06:07
adam ale High Hopes je nádherná skladba.

adam @ 20.01.2015 10:16:19
high hopes je nadherne vykradanie sameho seba - fat old sun...

gunslinger @ 20.01.2015 10:28:15
To nepoznám, takže neviem.

Gerry @ 20.01.2015 10:55:02
Ad vykrádání - viz moje recenze "o pár pater níže".

01.08.2012 Vincent Urban
5 stars

Pri úvahe, ktorou skupinou alebo interpretom pri prvej recenzii začať ma okamžite napadlo Pink Floyd a ich posledný počin Division Bell. Iste, toľkokrát premielaná téza že Waters a spol. svojho času natočili lepšie platne je možno na mieste ale ťažko posunúť Divison Bell len do roviny akéhosi neúplného projektu, ktorý by mal kvalitatívne zaostávať. Zvlášť keď má tento album pre mňa silný nádych nostalgie a akejsi neopakovateľnosti.

Osobne si myslím že koncept a myšlienka ktorá bola započatá na A momentary lapse of reason tu dosiahla o čosi poetickejšie a jemnejšie odtiene. A to nielen čo sa týka zvuku ale textovej časti.

Cluster One

Pôsobivo rozvíjajúca sa pieseň s krásne sekundujúcim pianom. Tak trochu meditatívny začiatok albumu, ktorému kráľuje harmonická gitara.

What dou you want from me

Pieseň začína dravejšou gitarou s bluseovým feelingom. Pokračuje do mohutnejšieho vrstvenia so sympatickým refrénom.

Poles Apart

Melodicky veľmi zaujímavá pieseň. Ani neviem prečo ale vždy pri znení tejto piesne mám pocit, že by rovnako perfektne sadla i na album A momentary lapse of reason Ku koncu znie nádherné sólo, ktoré presne zapdá do konceptu skladby.

Marooned

Ťažko opísať slovami túto inštrumentálku, To čo Gilmour predviedol v tejto skladbe snáď ani nemá obdobu. Nesmierny cit a schopnosť vygradovať motív tak, že sa vám tisnú slzy do očí.

A great day for freedom

Hymnická pieseň s podmanivým refrénom. Ako sa neskôr ukázalo, vždy výborná koncertná voľba.

Wearing inside out

Jedna z mála vecí kde akosi počujem duch albumov Darskide of the moon alebo Wish you were here.

Take it back

Trochu popová záležitosť, ktorá ma ale baví. Táto skladba je jedna z mála tých, ktoré vám zdvihnú náladu.

Záver albumu je grandiózne vyplnený štyrmi skladbami, nad ktorými kráľuje záverečná High Hopes s nesmrteľným sólom.

Záverom snáď iba dodať, že Divison Bell má čo ponúknuť. Je na ňom porcia kvalitnej a poctivej hudby s krásnou snovou amtosférou, ktorú treba pochopiť.
reagovat

PaloM @ 01.08.2012 14:27:34
Vitaj Vincko. Dúfam, že sa tu medzi fanúšikmi dobrej hudby budeš cítiť príjemne.

Vincent Urban @ 02.08.2012 12:08:50
Vrela vdaka :-)

b.wolf @ 03.08.2012 15:24:23
Podívejme, další elegantním způsobem podaná recenze. Sněmovní zvon je labutí píseň gigantů Pink Floyd, ovšem veskrze parádní. Kdyby vydali jenom fantastickou High Hopes, stačilo by. Tady jsou však další zářezy, třeba Marooned-nádhera. Díky za recenzi, musím PF zas trochu oprášit... tento měsíc jedu skoro samé Deep Purple a poslouchám Mr. Lorda...

Vincent Urban @ 03.08.2012 23:17:17
Zdravim b. wolf, dakujem za uznanie :-). Musim suhlasit, tento album je nabity nadhernymi skladbami. Samozrejme, ze mam vo velkej vaznosti i skorsiu tvorbu Pink Floyd. Prave v tej rannej tvorbe az po Watersov odchod som obdivoval ten zapal pre vec, pre temy ktore boli sice vseobecne ale rozhodne sa k nim malo co povedat. Zvlast najcitelnejsie je to na albume Animals alebo the Wall. Ale nemozem si pomoct, tento album ma sprevadzal mojou mladostou, kde som ho vnimal velmi pozitivne ale tu uplnu krasu som pochopil az neskor. Samozrejme, kazdy mame to svoje oblubene :-)

P.S: Purplov som tocil i ja, snad najviac v poslednej dobe Made in Japan. Skoda Lordovho odchodu. Bol to pan muzikant i clovek.

Mohyla @ 07.12.2013 16:09:01
Je tu viacej recenzií, nie sú jednoznačné, ale táto mi je blízka. Krásne melódie, gitara, vokály, u mňa za 5, tak ako u Vinca!

Progjar @ 26.01.2014 23:21:08
Neuveriteľné. Táto placka bude mať tento rok 20 tku.

PaloM @ 27.01.2014 07:12:11
To ma desí, ako čas beží.

b.wolf @ 07.07.2014 14:56:40
Dnes jsem se dozvěděl, že D. Gilmour ohlásil vydání definitivně poslední fošny Pink Floyd "The Endless River"-skvělé!!!

31.07.2012 hejkal
3 stars

K hudbe Pink Floyd som sa bližšie dostal okolo roku 1994, kedy som bol vzatý na ich koncert vo Viedni. Neskutočný zážitok, lasery cez celú oblohu, zvuk, sťaby z playbacku, Another brick in the wall zahrali, rovnako ako High hopes. Áno, boli to klipy k albumu The division bells, ktoré ma spolu so zmieňovaným hitom zaujali čoby malého fagana. Pamätám si ešte videokazetu s Pompejami a pavučinovými bicími, to bolo tiež zaujímavé. Nečudo, že mám k poslednému štúdiovému albumu trošku nostalgický vzťah.

Jedenásť skladieb totálne ovládol Gilmour a jeho meditatívne sóla, pri ktorých aj budhista vyzerá ako splašený kôň. A cluster one, What do you want from me, Wearing the iside out, Coming back to life, to sú skladby, ktoré nabádajú k zatvoreniu očí a snívaniu o príjemných stránkach žitia i bytia. Samostatnou kapitolou je neskutočne podarená skladba High hopes. Tráva je zelenšia, čo môže byť pozitívnejšie (HIV diagnóza určite nie)... Melancholické vzopätie génia a nech niekto skúsi povedať, že skupina sa skladateľsky vyčerpala! Minimálne v tomto prípade to neplatí.

Iste, nájdu sa aj slabšie kúsky (Take it back, Keep talking a iné), album by mohol byť o pätnásť minút kratší a znel by ešte lepšie, rád mu to však odpustím, keďže nič ďalšie už skupina nevyprodukovala a asi ani nevyprodukuje.

Čo dodať na záver? Pokojné dielo na pokojné prežívanie. Podľa mňa je to dôstojná rozlúčka s legendou. A tie videoklipy! Málokedy si s hudbou spájam vizuálne doplnky, avšak nedokážem si spomenúť na žiadne iné klipy, ktoré by som si tak pamätal a ktoré vyčnievali v čase i priestore ako dielo majstra sci-fi v záplave brakových spotrebných rodokapsov. Takto má vyzerať pop do rádií typu Jemné melódie a nie tie vyfabrikované výlučky, čo sa podliezajú masám. K The division bell podliezajú masy a to je sakra rozdiel!
reagovat

PaloM @ 01.08.2012 05:04:01
Pekná recenzia hejkal, cítim to veľmi podobne. Skvelá relaxačná muzika. Toľko príjemných emócií nie je na žiadnej ich platni, ani na sólovkácjh Gilmoura, ktoré považujem za priemer. A tie slabšie kúsky, čo uvádzaš, sa veľmi príjemne počúvajú - ako celý album.
Tvoj zážitok z detstva - už koncert v Benátkach v 80. rokoch (vysielaný v našej TV a potom vydaný v mizernej kvalite na VHS) naznačil super show. Záverečná koncertná šnúra, ktorej viedenskú časť si videl (kolegovia z práce boli v Prahe) a naša TV dávala Earl s Court (z toho je dokonalé 2DVD P.U.L.S.E), je naozaj mega super show, zatiaľ to nič neprekonalo, čo som videl. Počítam, že si dvd P.U.L.S.E videl.

pito63 @ 02.08.2012 00:38:27
Tunajší plodný prispievateľ sa v poslednej dobe pustil do "nedotknuteľnej" modly menom Pink Floyd. Samozrejme, tým Progboard teraz aj žije, je to pochopiteľné. Bolo tu veľa pozitívnych i negatívnych reakcií, netvrdím, že neoprávnených, každý máme právo na ten svoj názor. Mnohé veci ma pobavili, dozvedel som sa veľa nového, ale v mnohých prípadoch som sa aj sklamal. Je mi jasné, že všetko každému sadnúť nemôže, ako v prípade hudby, tak aj v prípade písaného podania daného diela.
Chcem zareagovať na niektoré poznámky, ktoré sa tu objavili teraz a aj v minulosti...
Neberiem litánie o tom, že ak si niekto dovolí napísať negatívnu prácu na Pink Floyd, že je to iba prázdna póza a nejaká frajerina vybočovať z davu.
Neberiem poučky mudrcov, že musím padnúť na zadok pred dielom, ktoré uznáva celý hudobný svet.
Neberiem vyhlásenia, že každý by mal písať iba o tom, čo má rád. Som rozhodnutý, že ak mi to moje možnosti dovolia, napíšem slušnou formou o obrovských sklamaniach vo svojej zbierke.
Budem akceptovať fanúšikov akejkoľvek skupiny a rozvážne reagovať aj na hudbu, ktorá sa mi nepáči. To isté však očakávam aj z druhej strany.

PaloM @ 02.08.2012 08:11:26
Ahoj Piťo, ja ako jedna z trafených husí skúsim zagágať prvý :-) Hoci riskujem, že gagot sa trafí do témy, ktorá nebola cieľom tvojej reakcie. Avšak budem sa snažiť byť konkrétny a osobný, s dôverou v normálnu reč.
V mojich reakciách na hejkalove recenzie nikdy nešlo o kritiku či podozrenie, že recenzie písal ako prázdnu pózu či frajerinu. hejkal všeobecne píše skvelo, srandovne chváli i kritizuje, čo je umenie vymýšľať také metafory a na tom sa vždy dobre bavím (o čo autorovi určite aj ide, aby sme sa zabávali). Súhlasím s tebou, musí byť dovolené všetko kritizovať, modla a zlaté teľa pre zdravo rozmýšľajúcich fanúšikov neexistuje.
Trvám na tom, že hejkalovi oveľa viac sedia recenzie muziky (najmä gitarové kapely), ktorú má rád a tým písačkám aj viac verím. Pokiaľ ide o jeho recenzie-kritiky na niektoré albumy Pink Floyd, tak som presvedčený, že danú hudbu nepochopil a preto k nej nič necíti, alebo menej cíti. Samozrejme, ktokoľvek môže napísať, že Pink Floyd sú horší ako ako opitá dychovka. Len si pritom pomyslím, že chlapec nechápe alebo nerozumie tomu, čo počúva. A na to pomyslenie mám právo :-)

Nikto nemusí pred veľdielom padať na zadok a už vôbec nie kolektívny pád na riť (jedine pre tou modlou), ale pre mňa je vrcholný zážitok zostať s otvorenou hubou nad úžasnou muzikou (predsa len dopad na kostrč je bolestivý, tak radšej takto).

Jasné, nemusí každý písať o tom, čo má rád. No, pozitívne myslenie má niečo do seba. Písať a vravieť o tom, čo má človek rád, prináša väčšiu radosť, ako písať a vravieť o tom, čo nemá rád. A to sa prenáša aj na čitateľov a poslucháčov. Hudba je pre zábavu - a radšej mám napr. v TV humoristov ako tragédie a krváky. No nepochybujem, aj krváky si vyžaduje určitá sorta (a zvyšuje sledovanosť).

Celé je to veľmi jednoduché a to sa zhodneme. Stačilo by tu rešpektovať pravidlo, ktoré si treba často pripomínať. Nadávať na muziku môžme, osobne sa napádať nie. Ľahko sa mi to teraz píše, no dodržať to...

Ďakujem ti Piťo za veľmi poctivú a slušnú reč, verím ti, že to tak cítiš. Želám príjemný deň.

13.02.2010 DeaconJohn
2 stars

Kdybych se měl rychle rozhodnout, jestli volím Losnu nebo Mažňáka... tedy Gilmoura nebo Waterse, odpověděl bych, že hlasuji pro Gilmoura. Je ale krátkozraké dělit kapelu na dva tábory podle dvou hlavních představitelů a skladatelů. Jak tu již bylo řečeno, tak nejsilnější byli pánové spolu. Jestliže Waters byl duchem a kapely, který tvořil i hudební základy většiny písní Pink Floyd, tak Gilmourův vklad v podobě jeho hlasu a uplakané kytary tvořil nedílnou součást všech "velkých" skladeb kapely. Nejslavnější deska - DSOFM - je toho zářným příkladem. Na první poslech je hlavní postavou Dave, který téměř vše zpívá a jeho "guitar work" zdobí celou plochu alba, ale byl to Roger, kdo vymyslel celý koncept a udal směr. Co z toho plyne? Gilmour byl bezpochyby hudebně nejnadanější muzikant v celé kariéře Floyd, ale jeho vliv na kapelu spočíval především v konečném zvuku skladeb a jeho melodice, která zkrášlovala syrové a neopracované struktury písní jeho kolegy.
Poslední studiová deska Divison Bell je o něčem jiném. Z hudby Pink Floyd se tu víceméně používá pouze jeden motiv, chcete-li postup - Wrightovy klávesové plochy, do kterých lká Gilmourův nereverbovaný stratocaster, to vše je poháněno nevzrušivým rytmickým doprovodem Masona. Skvěle to fungovalo u Echoes, Shine On You Crazy Diamond atd., ale při více než hodinovém poslechu začne celé album splývat dohromady a ztrácíte v něm pojem o čase. Nedílnou součastí mnoha skladeb se staly vokalistky, které se tak osvědčily u Dark Side Of The Moon a dokonce se tu objeví i saxofon, který také nechá vzpomenout na toto období. Je to taková reminescence na typické Pink Floyd, i když každý si pod tím představuje něco trochu jiného. Nepodezírám kapelu z toho, že by bylo Divison Bell nějakým kalkulem nebo "podvodem" na věrné fanoušky. Spíš se obávám, že prostě do jisté míry došla inspirace a tak se chtě nechtě museli muzikanti vracet do minulosti. Výsledek je dobrou relaxační záležitostí do nepohody, ale chybí trocha toho watersovkého sarkasmu a přímočarost, bez kterých jsou některé skladby vyložene přeslazené a tím pádem ne moc dobře stravitelné.
Skladby Cluster One, What Do You Want From Me, Marooned a Wearing The Inside Out se moc hezky poslouchají a ona zmiňovaná gilmourovská esence tu vyniká naplno. Vrcholem je glorifikovaná High Hopes, která je nejvíce propracovaným kouskem alba, navíc ji budu mít do konce života spojenou s jistými vzpomínkami. Příkladem kompozičního úpadku je komerčně vtíravá Take It Back a v podstatě celá druhá část Divison Bell.
Občas mám na Divison Bell náladu, ale většinou si poslechnu pouze High Hopes, takže ve výsledku se u mě jedná o lehce podprůměrnou kolekci skladeb Pink Floyd. Písně jsou k běžnému posluchači vstřícné a nedivím se, že je album tak oblíbené, ale já mám své favority jinde.

reagovat

03.01.2010 Deadmonkey
5 stars

Mé nejoblíbenější album od Pink Floyd (neplést s nejlepším kterým je pro mě Dark Side). Jedinou vadou na kráse je Take It Back, které mě prostě k jejich stylu nesedí, ale Wrightovo Wearing The Inside Out (které je podle mě ještě lepší než High Hopes) by to zachránilo i kdyby tam takové "Take It Back" byly tři :)
reagovat

20.08.2009 nowhere_man
5 stars

O tomto albume sa tu vedú zaujímavé spory. Ja nechcem nikoho presviedčať, že je to super album alebo že nestojí za nič. Moj osobní (t.j. subjektívny) pohľad znamená, že The divison bell je pre mňa moje najobľúbenejšie album od PF (a áno, mím napočúvanú celú diskografiu). Všetko záleží na okolnostiach a ja som tento album spoznával v čase, keď som prežíval nádherné obdobie, a tak sa mi fixuje tento album s ním. Preto ho mám najradšej, ale nikoho nechcem presvedčiť, že je naj. Pre niekoho nie, pre mňa áno. Skladby ako Coming back to life či High hopes ma vždy vyšlú do krásnej krajiny plnej krás. Takže to je moje subjektívne hodnotenie, dúfam, že to nikto nezoberie ako že som hluchý a neviem čo. Veď každý má iný sluch a to neznamená, že keď ho ostatný majú iný, tak ho majú zlý. Nie, proste iný.
reagovat

Lothian @ 20.08.2009 10:05:47
Division bell je krásné album,ale nemá moc společného s obsahem názvu Pink floyd. Je to velmi příjemný a vkusný pop. Především to fantasticky zní, krásné aranže....ale když si představím ty skladby natočené a pak doma přehrávané v možnostech sedmdesátých let, tak by to byl spíš podprůměr. High hopes je výjimka, jedna z nejkásnějších skladeb PF. A má úžasně působivý klip, mrazíci jen běhají.

hejkal @ 20.08.2009 10:17:01
Súhlasím, keď pop, tak takto.

PaloM @ 20.08.2009 12:51:02
Súhlasím, je to proste krásna hudba a nikdy som neriešil, či je to rock, pop rock, ešte- alebo už nie- Pink Floyd.

Zdeněk @ 20.08.2009 13:09:56
Ano, tady jdou Pink Floyd opět vzhůru,škoda,že není
pokračování - ikdyž vlastně David Gilmour...

Lothian @ 20.08.2009 19:16:39
Gilmour na Ostrově už je rozplizlost,poslouchat to nedokážu.

03.01.2008 Flower-pot
3 stars

Po ‚zobudení‘ A Momentary Lapse Of Reason vnímam The Division Bell ako pokus o seriózne dielo s cieľom vyrovnať sa klasickým albumom zo 70. rokov- a na prvý pohľad vypadá náramne. Či už ide o perfektný obal, koncept o potrebe komunikácie, nasledujúce pompézne turné alebo fenomén Enigma- omáčka je vyslovene floydovská. Bohužiaľ, o to väčšie je sklamanie- ako keď vôňa prvotriedneho darjeelingu ukrýva čaj z automatu na železničnej stanici.

Cluster One- typický gilmourovský prvok, úvod, ktorý by mal nechať poslucháča ochutnať náladu albumu. A kde pri Castellorizon a Signs Of Life zatváram oči a začínam sa sústrediť, tam na mňa Cluster One pôsobí prinajlepšom ako kulisa. Čo je však smutnejšie, funkciu ochutnávky spĺňa stopercentne. Či už ide o akýsi nechutne uniformovaný a uhladený pokus o vypaľovačku What Do You Want From Me, peknú Poles Apart (kde ma prenasleduje plíživý pocit, že od PF som čakal vždy viac než len ‚pekné piesne‘) alebo o najväčšiu vatu v diskografií kapely A Great Day For Freedom- tam skutočne The Division Bell pôsobí ako nafúknutá bublina, hudobná káva, dokonalé remeslo- ako spestrenie fajn, samotný zážitok však nenahradí. Hranicu ľahostajnosti smerom k nechuti prekračujú Take It Back a Lost For Words. U tej druhej je vykrádanie Wish You Were Here predsa len moc do uší bijúce, tá prvá ma poprvé smolu, že vážne nemám rád U2, podruhé šťastie, že v zásade ‚nepreskakujem‘- inak by bola sľubným kandidátom na permanentné vynechávanie. Silné sklamanie sa čiastočne rozplýva v Marooned- kde rád zabúdam na fakt, že stále prevláda virtuozita nad umeleckou hodnotou, a radšej ju nechávam rozvíriť vlastnú imagináciu. Prvý vrchol ale nastáva tam, kde vyčerpaného Davida nahradzuje Rick. Jeho Wearing Inside Out je nádhernou, náladomalebnou skladbou, silný závan tej prvotnej vône. Vynikajúci úvod Coming Back To Life mi zas pripomenie vyspelejšiu uvoľnenosť A Momentary Lapse Of Reason, kde zážitok z piesne ale úspešne mrzačí nástup monotónneho rytmu. Keep Talking je potom druhý vrchol albumu. Ak existuje platonický svet ideálov, som presvedčený, že takto tam znejú postwatersovskí Pink Floyd.

No a koniec... Vďaka bohu zaňho, vďaka bohu za záblesk duše Pink Floyd. Opus magnum poslednej éry, High Hopes. Melancholická perla vybrúsená do dokonalosti a doznievajúca vo vyvrcholení TDB, excelentnom Davidovom sóle. V hlave sa mi zatiaľ zhudobňujú nostalgické obrazy, inšpirované klipom génia Storma Thorgesona. Bohužiaľ, nechýba medzi nimi jedna nepríjemná myšlienka- že z Pink Floyd tu už ostal iba homérovský duch...

reagovat

detone @ 17.03.2008 02:54:22
My,"naša generácia",asi už nebudeme mať možnosť vidieť Pink Floyd naživo.
Chválim Boha,že mi bolo dopriate vidieť ich koncert v Prahe na Strahove a ten koncert radím ako totálne najlepší,aký som kedy videl.
Nehanbím sa,keď v rebríčku mojich najväčších hudobných zážitkov zaradím tento koncert na prvé miesto a potom ďalších päť miest nechám volných.Potom tam zaradím Geneis-Budapest ´87,King Crimson a Roger Waters-Budapest-2001.

hejkal @ 17.03.2008 07:55:03
detone - aj ja, ako vlažný fanúšik Pink Floyd, musím uznať, že turné k Division Bell, ktoré som mal možnosť vidieť vo Viedni, bolo jedným z najlepších koncertných zážitkov, ktoré som kedy absolvoval. Ten zvuk bol tak neskutočne čistý, svetlá zatienili oblohu (hm, nočnú oblohu zatieniť svetlom...) a bolo to magické.

Panda @ 02.09.2008 14:36:12
Bylo to 7. září 1994. Den od kterého se historie dělí na období před Floydy, a po Floydech. Občas potkám nějaké známé, kteří tenkrát na Strahově taky byli. Je to už skoro 14 let, a my se pořád o tom bavíme. O koncertu skupiny Pink Floyd. Píšu o tom, a běhá mi mráz po zádech ...

10.11.2007 Petrucci
5 stars

Tak, nejprve k vyjasnění mého věku a toho, v jakém pořadí jsem slyšel a poslouchal nahrávky Pink Floyd (pro některé čtenáře a fanoušky PF je to velmi důležité a protože mi přijde, že některým nejde pod nos, že tohle album někdo může považovat za jedno z nejhezčích, které PF nahráli, což zdůvodní věkem, nebo nedostatečnou znalostí, naposloucháním, viz. "mct".)
Takže, je mi "teprve" 21 let, nahrávky Pink Floyd poslouchám chronologicky, čili jsem začínal s The Piper At The Gates Of Dawn.
Dlouho, předlouho jsem přemýšlel, na které album PF napsat nějakou recenzi a zda vůbec. Nejsem si jistý, jestli má slovní zásoba vůbec bude stačit k popsání takové nádhery, ale nakonec jsem se odhodlal a vybral jsem si toto, jelikož mi ho bylo líto pro navážení se některých jedinců do něj.
Podle mého odchod Rogera Waterse PF nijak neuškodil, jen nastartoval proměnu kapely, kterou nebyli a nejsou zarytí "Watersovci" schopni akceptovat. Přesto PF zůstali kapelou životaschopnou, které tato "amputace" možná i pomohla; kdyby Roger kapelu neopustil, možná by jsme se tohoto alba ani nedočkali, což by byla, alespoň pro mě, obrovská škoda.
Toto album má všechno, co od alba PF očekávám - éterický zpěv Davida, jeho překrásnou, zasněnou hru na kytaru; jemné, přesné bicí Nicka Masona; a vzletné, celkové náladě velmi pomáhající klávesy Richarda Wrighta. A co hlavně, všechny sklaby na albu obsahují to NĚCO, tu esenci, kterou na hudbě PF miluju.
Mé oblíbené skladby jsou... Rád mám úplně všechny, protože poslech tohoto alba mě naplňuje neuvěřitelně pozitivní energií a optimismem, ale What Dou You Want From Me, Poles Apart, A Great Day For Freedom, Take It Back, Coming Back To Life a High Hopes o malinko před ostatními vedou.
Takže velice rád dávám pět hvězdiček, které si toto album zaslouží a obhájí i v konfrontaci s veledíly 60' a 70' let. Není horší, není ani lepší, je jen jiné...
reagovat

Jaster @ 25.11.2007 14:15:03
Souhlasím s hodnocením. David Gilmour ukázal, že
i bez Waterse mohou PF vydávat dobrá alba.
Myslím, že jeho přínos pro PF byl před odchodem Waterse nedoceněný.

Petrucci @ 29.12.2007 14:38:26
Přesně tak, podle mého byl David pro PF stejně důležitý jako Roger.

PaloM @ 19.01.2008 15:05:17
Petrucci, súhlasím s Tebou, že je to krásna hudba. Toto album je 2. originál, ktorý som si kúpil od PF (1. bol Dark Side...) práve pre krásu a pokoj, ktorý mi dáva. Mám rád PF pred aj po The Wall, ale ten duch, mágia, napätie "či-ako-to-nazvať"
v hudbe od Momentary Lapse.... mi chýba. Bez pochýb
David je pre mňa jeden z naj gitaristov, nie technicky ale umelecky. "Amputace" Watersa PF určite nepomohla, ale je to ako pri rozvodoch, radšej rozchod, aby sa nepozabíjali...
PF je existenčne minulosťou, zaplaťpánboh za tú všetku nádheru, čo stihli natočiť. Práve teraz z bootlegov znovuobjavujem éru Saucerful, Atom Heart, Meddle a začiatky so Sydom.

Petrucci @ 19.01.2008 15:46:09
PaloM: Přesně tak, souhlasím ve všem. Já beru Pink Floyd bez Waterse jako úplně jinou kapelu, hrající velice odlišnou hudbu od té, kterou dělali za éry Rogera. Ale mám strašně rád obě:)

02.10.2007 Gerry
4 stars

Tak si taky trošičku zareju do vosího hnízda ;-). Dovolím si zahrát si na znalce Pink Floyd, protože od nich mám doma v podstatě všechno, včetně 2x tolik bootlegů než řadovek a aby se mi "zadřeli pod kůži" ještě víc, přeložil jsem si komplet texty. A z tohohle kontextu bych chtěl říct svůj názor, že "Sněmovní zvon" opravdu NENÍ špatná deska. Ano, nejde ji srovnávat s opusy 70. let, kdy byli PF ještě ta "nas***á mladá generace", vždyť když vydali Dark Side, tak jim nebylo ještě ani třicet - a v době TDB už to byli padesátníci. Svou generační výpověď už vykřičeli, tak proč bychom po nich chtěli, aby se násilím stylizovali do mladších ? (jak se o to zoufali snaží Rolling Stones, kteří působí dneska již dost trapně a když je vidím, tak si vzpomenu na Sommersovu Mumii :-D ) Řekli svoje, zklidnili se, smířili (nemyslím s Watersem, na to se ještě 10 let čekalo) - a předvedli důstojný výkon. Postihlo to každého, kdo umí stárnout. Divission Bell je taky svým způsobem generační výpověď - ale pánů v posledním kvartálu života, kteří nechtějí bořit, ale prostě žít se svým okolím. A hlavně nejdou pod svoji úroveň. Opravdu to není mistrovské, zásadní dílo, ale je to příjemná, kvalitní věc. Porovnejte tento tzv. odpad s tím co jiné skupiny považují za kvalitu a stejně je to pobije na celé čáře. A jestli vykrádají sami sebe ? Ano, vykrádají. Je to poznat. Ale PF obohatili hudební scénu tolika nápady, že na to myslím mají právo.
A ještě poznámka na konec. To, že po DB už nevydali nic, je taky bod k dobru. Věděli kdy mají odejít a skončili dříve, než by pod tu svoji laťku sklouzli. Děkuju, pánové, i za tohle.
reagovat

Martin Šrubař @ 02.10.2007 10:59:57
Zdravím Vás,
osobně mám na tuto desku obdobný názor. Rovněž se domnívám, že i když se nejedná o jejich nejlepší album, nakonec je výsledek velmi nadprůměrný. A čím více roků uplyne, budou o tom přesvědčeni i někteří nevěřící Tomášové. (sru)

12.09.2007 Brokenhero
3 stars

Řekl bych, že u alba Division Bell se často dostáváme do konfrontace starších posluchačů a nových mladších vyznavačů Pink Floyd, u kterých je tohle dílo jedno z nejoblíbenějších.
Ač patřím k těm mladším, pro mě je jen průměrným albem. (PF podprůměrná alba nemají). Podle mého názoru je poslední album, které stálo za to A Momentary Laps of Reason, od tohoto okamžiku už jakoby nemají z čeho čerpat. Division Bell je typická Gilmourovka. Takové sladké, uhlazené až popové album. Je tam několik skvělých momentů, zvláště saxofon Dicka Parryho se mi líbí.
No nic proti ničemu, prostě průměr. Dobré album ***

reagovat

23.08.2007 zdenek3
3 stars

Hodnoceno je toto LP (píši LP ,protože jsem ho jako LP měl hned po vyjití)zvrchu a ze spodu a z dalších mnoha stran.Z mnoha recenzemi v části souhlasím,v některých ne.Není to počin PF ani za 0 ale ani za 5*.
Celkově na této placce jsou PF sami sebou.Pěkné melodie,hezké vyhrávky,aranže,ale nějak mi u všeho schází trochu jakoby srdíčko.Trochu je to studené.Když jsem si LP poslechl poprvé,byl jsem na rovinu zklamán.7Let jsem čekal a výsledek,nu?
(Třeba zde docela opovrhovaný Final Cut mě přijde mnohem lepší).Vzhledem ke zklamání,jsem si pouštěl toto LP častěji,abych mu přišel na chuť,ale u mne se málokdy stává,že by se můj názor nějak významně změnil po prvním poslechu.Přeleje se sem tam pozornost z jednoho tracku na jiný,ale nic zásadního.
Stejně jako se mi napoprvé High hopes nelíbil,tak se mi nelíbí dodnes.
Takže sorry,ale
reagovat

13.08.2007 Martin01
5 stars

Tohle album patří rozhodně k tomu lepšímu co PF vytvořili. Nádherná High hopes, parádní začátek u Lost for words, kytara u Coming back to life, atd... Tohle album mohlo nosit i nálepku David Gilmour, ale PF zde ukazují, že i bez RW to jde (aspon pro nás "gilmourovce":)).
reagovat

Petra @ 14.08.2008 13:17:41
pravda. já také nemám pocit, že by bez Rogera byli v pytli

27.06.2007 High Hopes
5 stars

Podle máho názoru je to jedno z nejlepšich alb od Pink Floyd. Myslím že i bez Waterse se Gilmourovi, Wrightovi a Masonovi podařilo udělat vynikající album, ale myslím si že být tehdy ve skupině Waters tak je album ještě lepší. Jsou zde písně které hodně připomínají skvělé Wish You Were Here. Nejoblíbenmější písně bych ani nemohl vybrat protože se mi líbí všechny, akorát bych souhlasil s tím že Take it back nijak nezapadá do hudebního stylu Floydů.
reagovat

24.01.2007 b.wolf
3 stars

Tedy hudbu PF poslouchám stále, a to od prvních placek, tj. Pištec až po DB a každé je svým způsobem dobré. Samozřejmě pro mě jsou vrcholy z díly PF dvě alba a sice Animals a Wish You Were Here. NA Division Bell jsem byl hodně zvědav, jak bude znít bez Waterse a je pravda, že mě nejprve tak trochu zklamalo. Má sice svá silnější místa (take it back, high hopes), v dalších skladbách se vracejí do své minulosti, tudíž nemají čím překvapit. Dobré album, rád si jej poslechnu, ale kdybych jej neměl, nic tak moc by se nestalo.
reagovat

28.08.2006 walker
5 stars

PÁNOVÉ A DÁMY,ŘÍKEJTE SI CO CHCETE,DB JE TYPICKY FLOYDOVSKÉ ALBUM,TZN. MISTROVSKÉ A NADČASOVÉ,NEBOJÍM SE VÝRAZU GENIÁLNÍ! JSEM JIŽ STARŠÍ FANDA,ALE JESTLI NĚKDO DOKÁŽE NAHRÁT TAKOVOU VĚC PO PECKÁCH THE DARK SIDE OF THE MOON A WISH YOU WERE HERE,TAK TO O GENIALITĚ SVĚDČÍ A JE ÚPLNĚ JEDNO,KDO SE NA DESCE PODÍLEL.FAVORIT JE POUZE JEDEN A TO JE SKVĚLÁ MUZIKA.(dle mého názoru jedna z nejlepších desek-ne-li vůbec ta nej) A HIGH HOPES ? (novodobá hymna sirů z PINK FLOYD)
reagovat

10.08.2006 Johny
4 stars

Já teda nemám PF tak zmapovaný, jako někteří pisatelé pode mnou (myšleno v dobrém) a nedokážu fundovaně zhodnotit, jak moc či málo se DB vyrovná předešlým albům s Rogerem W., ale chtěl jsem jen podotknout, že právě díky DB jsem se já osobně k PF dostal, v době jejich koncertu v 94 se v TV dost omílala Take It Back a ta mne teda chytla tak, že ač se o hudbu moc nezajímaje,musel jsem si to album koupit. Dlouho jsem pak točil jen DB, než jsem se odhodlal poslechnout starší desky a ponořit se do fantastických hlubin PF. Asi proto, ale nejen proto zůstává tohle album na mém žebříčku PF dost vysoko, přestože je již bez podílu Mr. Waterse, bezesporu klíčové postavy PF.
reagovat

13.07.2006 Richie
5 stars

Tak jsem se teda zamyslel nad tim albem, jestli to teda fakt neni bez toho Waterse nakej ten brak.. no ale nejak si porad myslim ze ani neee :-) (Oni ty ostatni budou asi taky trochu muzikanti; libi se mi hlavne jak vsichni stavi Gilmoura proti Watersovi, ale treba z takovyho Wrighta sem tam taky vypadne "slusna" harmonie, vite? - takovej great gig in the sky.. coo? ujde, ne?). {prave mi dochazi trpelivost} a bezte se s tema vasema recenzema vycpat, analfabeti, radsi si sednete ke klaviru a zkuste neco vyspekulovat - nejlip nakej druhej dark sajd - koupil bych si ho, ale DB bych kvuli tomu nevyhazoval, nebojte - ja snesu i vic dobrych desek a je mi jedno ktera je nejlepsi, srdecne jedno!
reagovat

mct @ 17.07.2006 00:00:00
Pořád tady čtu to samé. Několik z nás, kteří máme tvorbu PF zmapovanou se tohle album snažilo hodnotit v kontextu jejich tvorby. A za to jsme milovníky DB neustále napadáni.

Richie, jestli myslíte vážně, že tohle je „Mistrovské dílo, zásadní album“, pak jste tady na špatné adrese. Tyhle stránky nejsou o pop rocku, ale o prog rocku.

invisible @ 04.08.2006 00:00:00
Presne si to vystihol, neviem preco tento album mnohi zatracuju..

Konvi @ 27.11.2006 00:00:00
Je to hodně složitý, ten velkej projekt Dave - Roger, se omýlá pořád dokola. Je ůplně jasný, že Floydi v čele Davidem Gilmourem jsou jasně lepší, ale někdo je radši na "zamýšlivky" Rogera Waterse a někdo zas na bezprostřední kytarové umění Davida Gilmoura. Ta deska The Division Bell + jejich živé koncerty působí na člověka, který k této kapele má hlubší vtah velmi bravůrně, jeto podle mě nej. deska po Dark Side a The Wall. Zatímco fanoušci Waterse smutní, "Gilmourovci" - bezprostředně nadšení. I já, který se dostal k PF, jen zcela náhodou, už začínám svá sóla na akustiku, jen díky nim. A za to bezprosřední dík. Těm kdo hledají směr desky The Division Bell ať si pustí DVD PULSE a na konci už to budou vědět...

mct @ 27.11.2006 00:00:00
No, já teda nevím, ale když u Pulse porovnám tu část skladeb, na níž se více či méně podíleli všichni původní členové PF, a ten zbytek, tak mi zejména skladby z DB připadají hodně jalové. Právě tady je to srovnání tak zřetelné. Navíc, jestliže kapela po DB už žádné další album nevydala, je to pro mě důkaz, že si ti pánové uvědomili, že jsou ve slepé uličce a cestu z ní nenašli.

03.09.2005 EasyRocker
3 stars

Já bych byl jen zvědavý, co by většina fandů říkala, kdyby Pink Floyd nahráli album zcela odlišné od jejich předchozí tvorby - třeba v duchu příklonu k moderním technologiím nebo desku s vlivy grunge - k tomu by v roce 94 určitě podmínky byly. Takhle PF vydali desku, která bohatě čerpá z jejich desek ze 70. let (neustále tam slyším asociace na Meddle, Wish You Were Here - tohle album zvláště), a na tom se myslím nedá vidět nic podivného. Gilmour má svůj jasný rukopis, na kterém si vybudoval obrovský respekt a podle mého není důvod jej nějak zásadně překopávat. Album je vybroušené hráčsky i zvukově, a tak jeho jediným problémem je, že v době svého vzniku už prostě nebylo zásadní, stylotvorné ani překvapivé. Tolik diskutovaná skladba Take it Back sice vyznívá na poslech náramně, jenže je to v podstatě přearanžovaná Where the Streets Have No Name od U2 - což je v případě kapely formátu PF poněkud politováníhodné. Že by pocta? Inspirace? Těžko říci, ale jisté je, že U2 jim trochu vrátili prokázanou poctu na desce All That You Can´t Leave Behind, kde se nachází hned několik zjevných floydovských momentů... Jinak jsou skladby velice vyrovnané a svým dalekosáhlým emocionálním a hudebním dopadem vybočuje jen poslední hymna High Hopes, určitě vrchol tvorby post-watersovského období kapely. Čili co říci na závěr? Division Bell je hudebně zcela klasická deska Pink Floyd s dobově moderním zněním a množstvím koncertních hitů, která je ale vydaná v době, kdy svoje zásadní příspěvky do rockové historie měla kapela dávno za sebou.
reagovat

soca @ 27.02.2006 00:00:00
jasně, že je to největší pop ala U2, přesto je tohle album kromě období se Sydem z tvorby PF moje nejoblíbenější. A taky nezní, jak kdyby ho nahrávali v koupelně.

26.08.2005 kamikaze
4 stars

Sakra to je ale ostrá diskuse.
Myslím že v DB ze sebe hoši vymáčkli vše na co jen v te době měli energii-jsou to taky jen lidi a stárnou a časem se mněni myšlení,hudební rukopis atd..
Mne se toto album moc líbí-je jen trochu smutné když v TV pustí HIGH HOPES po eminemovi a před britney spearsovou.(to je holt úděl doby)

Mimochodem nedávno nám floydi ukázali že i dlouhodobí nepřátelé se můžou usmířit odehrát spolu pát starých dobrých skladeb a na konci se s úsměvem na tváři chytit kolem ramen--no optimisti vykřikují PINK FLOYD REUNITED--
-všechno jde když se chce a když zapracuje čas-
reagovat

16.04.2005 ===)))))
3 stars

Musim říct, že tohle album mám rád. Ale něco mi na něm chybí. Něco, na co sem u PF zvyklej. Neni tak provázaný jako alba po Dark Side, nebo je to možná absense Watrse. Každopádně bych to neřadil k předním počinům Pink Floyd. Jinak High Hopes je skvělá a rád bych taky upozornil na Comming Back To Live. - krásná Gilmourova práce.
reagovat

16.03.2005 Joe
3 stars

Tomu říkám diskuse. Takže připojím i svůj názor. Jak už bylo řečeno, objektivně vlastně nejde říci, které album je lepší. Ale tady se to dá a tady je můj argument: Alba PF ze 70. let ovlivnila výrazně mnoho hudebníků a bez nich by hudební svět byl o hodně chudší. Což se o DB nedá říct (snad kromě High hopes). Ale zatracovat DB taky nemůžu. Všechny slavný skupiny, který hrajou 30 let a měli vrchol v 70. letech (PF, Deep Purple, Zeppelini, Stouni, Black Sabbath a další), tak už neměli šanci později vyrovnat uspěch ze 70. let. A zvlášť Vloudi, ty alba z tohoto desetiletí patří k nejlepším věcem, jakým kdy byly napsaný.
Když jsem viděl tu diskusi, tak jsem si poslechl v klidu Dark side, Wish you were here a DB. Ty první dvě mě vždycky znovu ohromí, jsou tam neuvěřitelné hudební (i nehudební) nápady. DB mě potěší jako kvalitní album se skvělou kytarou, Hihg hopes mě nadchne, ale album mě po pár poslechnutí rozhodně neohromí. Co se týče High hopes, podle Hanse je to složenina tří písní. Pokud ano (já si to ale nemyslím), tak je Gilmour bůh, protože ze tří různých písní složit tento melodický skvost, to je machrovina. Mimochodem, komu se High hopes líbí, ať si ji sežene na David Gilmour in concert, když jsem to slyšel poprvé, byl jsem naměko. Ještě mě u Hanse překvapilo, že se mu z tohoto alba nejvíc líbí Také it back. To bylo podle mě opravdu šlápnutí vedle (od Floydů, Hans ať má klidně svůj názor). Ještě se vyjádřím k názoru mct. V některých případech jistá podobnost je, ale tvrdit, že ty písničky jsou okopírovaný a nebo složený, mi přijde přehnaný. Každý hudebník má svůj styl a to se v jakési podobnosti promítne.
Co se týče zda Waters či Gilmour, tak každý má úplně jiný myšlení a záleží na vkusu. Waters je podle mě náročnější na poslech, Gilmour je melodičtější a jemnější. BTW, jeden novinář se vyjádřil o Watersovi jako o jednom z nejlepších skladatelů 20. století a přezdívka rockový Shakespeare taky o něčem svědčí.
Na konec chci říct, že každý album PF má jiný zvuk, jinou náladu. Neznám jinou skupinu, kterou bych takto mohl charakterizoval.
Tak. Dávám 3 hvězdičky vzhledem k ostatním albům Floydů. Pokud bych hodnotil hudbu 90. let, dal bych bez váhání 5.

reagovat

Hans @ 06.04.2005 00:00:00
Sorry, vytrhujes veci z kontextu, ja jsem nepsal ze to je slozenina ze tri pisnicek, chtel jsem tim rict ze jsou v HH pouzity postupy ktery znam i odjinud a nevim proc bych mel ocenovat ze floydi vykradaj sami sebe a sazej na jistotu, vetsinou to delali spis tak ze sli dopredu mimo klasicky postupy, tohle je podle mne komercni zamer. Cili podle mne je DB jasne komercni album a v tomto duchu u mne prave vitezi Take it back, ktera jako komercni hit je dokonala, zbytek je snaha o pseudofloydovskou intelektualni kvalitu. Jo a desku hodnotim v kontextu produkce PF, to co se deje na hudebni scene dneska to je jina kapitola a srovnavani nema smysl. No, ale kdyz jinak nedas, tak si poslechni Thrak od King Crimson (kapela stejne stara a s podobnym vyvojem jako PF) z roku 95, ty KC jsou uplne jina liga :o)

mct.mem @ 19.04.2005 00:00:00
Hudba 90. let mě nijak zvlášť neoslovuje, přesto si myslím, že ani v tomto kontextu bych albu DB dát 5b. nemohla. Řekla bych, že se i v 90.letech najdou mnohem zajímavější a přínosnější alba – i když to třeba není zrovna prog/art. Ale ono Division Bell taky mezi námi nelze označit jako prog/art, ono se to jen tak tváří, a to je to, co mi na tom tak moc vadí. Je to jen takový pseudointelektuální pop rock.

A k tomu všemu tady všichni ti pětibodoví boží bojovníci vykládají, jací jsou znalci PF, a při tom jsem objevila jen 3 (možná 4?) z nich u jiných alb. Kdyby znali ostatní alba z poloviny tak dobře jako DB, tak by z něj tak nadšení nebyli. A pokud ano, tak jsou tady na špatné adrese. Prog/art pro ně není to pravé.

Stokyi @ 14.05.2005 00:00:00
TAKZE HANS!
nemozes porovnavat king crimson 90 rokov z PF 90 rokov uz len z dovodu ze KC sa prakticky pri kazdom albume menila zostava jediny kto zostaval pri zezle je Robert Fripp. Kym PF boli prakticky ( do albumu DB) skoro 30 rokov spolu az na ten vypadok v polovici a zaciatkom 80 rokov. tym padom ze v KC sa menila zostava tym padom sa menil aj sposob hry! neviem ci vies co tym chci rict ale neda sa porovnavat KC s PF. KC je prakticky iba Fripp kym PF su Gilmour, Wright, Mason jedina zmena je v tom ze Waters sa vydaval na vlastne cesticky aj ked to boli dost neuspesne cesticky co sa v provnani PF povedat neda a tym chcem este reagovat ze PF mohlo zit bez watersa a waters nemohol zit bez PF o com dost svedci aj tento album. Myslim ze v 70 rokoch sa dost dobre vsetci styria doplnali aj ked hlavnymi postavay boli gilmour a waters. to je moj nazor.
za pochopenie dakujem :o))

@ 02.06.2005 00:00:00
no zeppelini ani nemuzou kdyz se rozpadly ale treba kdyby se nerozpadly tak by vyrovnaly ten uspech z 70 let co ty vis.

jaster @ 17.11.2007 17:30:50
Je mi 51 let přesto se mi líbí obě desky bez Waterse
nejvíce. Myslím,že David Gilmour ukázal,že i po odchodu Waterse dokážou PF nahrát skvělé desky.
Gilmour jako kytarista patří do první desítky nejlepších kytaristů všech dob v oblasti rockové hudby. Jeho sóla jsou vynikající.

Hooya @ 09.01.2008 21:51:35
a kdo jsou ti 9 zbývající?

Petrucci @ 10.01.2008 13:53:31
Mr. Hooya zavítal už i sem? Já si taky myslím, že tam Gilmour patří. Ale tohle je až moc subjektivní kategorie, záleží na vkusu každého posluchače.

07.02.2005 eee
5 stars

oni su vyborny,je skoda ze sa teraz dostavaju na trh take s prepacenim ,hovadiny z kazdeho kosa´ale na nich nema nikto(mozno sa im vyrovnaju queeni a frenkie goes to hollywood...)ale proste tento album a pesnicka high hopes je VYBORNAAAAAA
reagovat

25.12.2004 Livia
5 stars

Ja by som len svoj názor:Pink Floyd a album The Division Bell je to najlepšie čo som kedy počula. Pesnička High Hopes má nádherný melancholický klip,fakt je to najlepšia skladba v ich histórii.Odporúčam všetkým.



reagovat

18.12.2004 LZ
4 stars

já bych Division Bell porovnal s celým vývojem hudby Pink Floyd, a vlastně většiny těch nejúpěšnějších art rockových kapel. Většina art rockových kapel svou hudbu postupně zjednodušovala, zjednodušování bylo přímo úměrné vyššímu úspěchu. A jen díky tomu se tyhle kapely udržely v povědomí široké veřejnosti, která se zajímá spíš o jednodušší hudbu. Division Bell bych srovnal třeba s posledními dvěma alby od Genesis, které taky byly poměrně přímočařejší, ale i tak patří k tomu nejlepšímu, co v těch letech v rockové hudbě bylo k mání. A i Division Bell převyšuje 99% všech rockových alb, které v roce 1994 vyšly. I když už to není taková hudba, jako v sedmdesátých letech, samozřejmě. Některé skladby jsou skvělé (Cluster One, Keep Talking například), jiné jsou spíš průměrnější. Moje hodnocení jsou čtyři hvězdičky - pro srovnání: Dark Side of the Moon bych dal 5, Final Cut ode mě dostane 3 hvězdičky. Division Bell zapadá pěkně mezi to.
reagovat

07.12.2004 David
5 stars

Fanoušci PF se v celém světě dělí v podstatě na dvě základní skupiny (když vynechám dobu se Sydem Barrettem). Jedněm se líbí víc starší alba jako Dark Side a The Wall a druhým spíš Momentary Lapse a DB. Neboli jednoduše: jedněm se víc líbí PF s Watersem a druhým bez něj. Je nasdaně, že názory na jednotlivá alba se u obou skupin fanoušků zásadně liší. Ale aby někdo psal, že DB je shit nebo trapně vypisoval, jak se která skladba z DB podobá jiným starším skladbám, je opravdu ubohé. Dovedu si představit, že kdyby DB znělo úplně jinak, tak by ten stejný člověk tvrdil, že už to nejsou PF, že je to úplně jiný styl (ve skutečnosti jen proto, že na tom nepracoval Waters).

Můj názor na DB je asi takový: Na DB je mnoho vynikajících skladeb, které může jen naprostý ignorant nebo zatvrzelý Watersovec považovat za špatné. Mezi ně patří např: High hopes, Coming back to life a Keep talking. Výborně zní i instrumentálky Cluster one a především Marooned. DB není rozhodně odfláknuté. Ale na druhou stranu musím říct, že DB jako celek už nemá zdaleka takovou atmosféru jako napřiklad Dark Side. A jestli je DB nejlepší? Na to se asi nedá odpovědět. Podle mě je vůbec nejlepším hudebním počinem (nejen PF) koncertní album Pulse, které vpodstatě vychází především z DB.

Mimochodem já jsem něco mezi oběma skupinama fanoušků. PF se mi líbí jak s Watersem tak i bez něj. Jsou to sice rozdílné styly hudby, ale oba jsou blízké mojí krevní skupině.

Skutečný fanoušek PF nemůže nikdy říct o žádném ablu PF, že je špatné. Pokud to totiž tvrdí, pak není fanoušek PF, ale fanoušek Waterse nebo Gilmoura. Proto dávám 5 hvězdiček, stejně tak jak bych je dal jakémukoliv jinému albu PF.
reagovat

mct.mem @ 12.12.2004 00:00:00
Díky Davide, konečně v tom mám jasno – „nejsem (skutečný) fanoušek Pink Floyd“ a „jsem naprostý ignorant nebo zatvrzelý Watersovec“. Mimochodem, přečetl jste si, co jsem napsala o Final Cut, což je vlastně Watersovo dílo?

Možná jste si nevšiml – a nejste sám –, ale tady nejsme na stránkách obdivovatelů Division Bell, ani to nejsou stránky fan klubu Pink Floyd. Tak proč myslíte, že všichni musíme DB obdivovat? Podsouváte nám i slovo na „s“, ale to nenapsal nikdo z těch, kdo album DB nemají rádi! Já sama tohle slovo používám pro úplně jiný druh hudby (a tomu bych dala 0 bodů). Tady jsem použila slova jako kulisa, řemeslo a kopie, a za tím si stojím. Vy jste tu nenapsal, jestli je tohle album, které jste slyšel od PF jako první, ani jsem si nevšimla, že byste hodnotil nějaká další alba (v tom taky nejste sám), ale i to je pro mě určité vysvětlení.
Nevím, co si o tom myslet, přečetla jsem si tady na PGF u i u jiných alb protichůdné názory, ale ti lidé se tam neurážejí, tak proč zrovna tady? Co vy, milovníci Division Bell, vlastně posloucháte? To bych ráda věděla. Jestli máte odvahu (máte?!), napište mi to. Když budete chtít a dáte si tu práci a přečtete si, co jsem napsala u jiných alb PF, tak moji adresu najdete.

A k těm 5 hvězdičkám – když dáme všem albům 5 hvězdiček, nenapadlo vás, že pak celé bodování ztratí smysl?

Ryback @ 10.08.2007 14:25:46
ono Davide-obecně by nikdo o žádném albu neměl říkat, že je špatné/dobré, protože pojem objektivní recenze je nesmysl a vše je jen naše subjektivní vyjádření-co je fér, říct: album se mi líbí/nelíbí... vždyť je ve skutečnosti všechno tak relativní...

vojcek @ 01.09.2007 14:00:23
mct.mem: opravdu nechápu ten tvůj iracionální a zlostí nabitý příspěvek. David napsal svůj názor, rozumně a rozhodně ne zlostně (narozdíl od tebe) a nechápu proč reaguješ takhle podrážděně. Prostě řekni na rovinu že nesnášíš DB a nemusíš to takhle obalovat a kritizovat ostatní, kterým se DB líbí. Chápu, že pro tebe jsou modly jiné alba od PF, ale to neznamená, že ostatní, post-watersovské, jsou špatné.

20.11.2004 Roger
2 stars

che,jak nekdo muze rict ze DB je nejlepsi album-proboha lidi vzpamatujte se ,vzdyt to se skoro neda poslouchat.urcite si ho nikdy nekoupim.ale jsou tam nektere dobre kousky,i kdyz...jsou lepsi veci


reagovat

Dolfy @ 27.01.2006 00:00:00
jsi přísný,ale tvůj Nick to vysvětluje

11.11.2004 mct
2 stars

DB jako nejlepší album Pink Floyd?!?!?!?! To to teda Floydi dopracovali...
Album DB mně osobně způsobilo velké dilema v r. 1994, když jsem se rozhodovala, jestli na ten Strahov jít, či nejít. Jako dlouholetý fanoušek PF jsem byla pro jít, ale po poslechu alba DB jsem si nebyla jistá, jestli by nebylo lepší zůstat doma.

Názory, že se u alba dobře přemýšlí, nebo usíná, mě utvrzuje v tom, že je to přesně tak, jak si myslím – čili je to výborná zvuková kulisa. Pro mě ale byli Floydi vždycky něčím víc, sahala jsem k nim vždycky, když jsem NECHTĚLA myslet na nic. Sedla jsem si, a soustředila se na všechnu tu nádhernou hudbu, ve které jsem stále objevovala nové. Hlavně na albech z let 1971-79. A než DB, tak to radši ty šílenosti, co nahráli v začátcích. Protože tam je aspoň cítit nějaká invence a hlavně radost z hudby, tady cítím z interpretů spíš únavu. A to, že někdo používá Floydy jako ukolébavku, to snad komentář nepotřebuje.
Takže stručně: Cluster one – to je hybrid Echoes a Shine on you Crazy Diamond, What Do You Want From Me – Have a Cigar + Comfortumbly Numb, Poles apart – to je Hey You předělané z moll do dur, a co tady dělají ty dozvuky slova STONE z Dogs (event. Sheep)?! ?! ?! A ty ladící nástroje – to už tady taky bylo (Jugband Blues, Atom Heart Mother). Marooned – klávesy jako v Sheep, A great day for freedom – Good By Blue Sky v dur, Keep talking – hybrid Us And Them, Run Like Hell a Pigs, Wearing the inside out – asi nejzajímavější a nejoriginálnější, i když i tady jsou odkazy k Shine On You Crazy Diamond a Comfortumbly Numb, Take it back – opět Run Like Hell (předělané z moll do dur), Coming back to life – opět Hey You + Comfortumbly Numb (ten trik s předěláním mollové melodie do dur už vyzkoušel i Smetana, ale tady je to hned několikrát, tak to už není zajímavé). Lost for words – tak tady čekám, že se ozve „Is anybody out there?“ + motivy z Wish You Were Here, no, a High Hopes – hlavní motiv vychází z Wish You Were Here a Shine on You Crazy Diamond a mezihra je z Empty Spaces, to žádné flamenco fígle nezakryjí, to že to zní jako Chris Rea, bych jim odpustila, ale ty krádeže ne.
DB jsou pro mě jen řemeslo. Já chobot tady píše něco o vývoji, ale já si vývoj představuju rozhodně jinak, než že někdo vykrade všechna svá předchozí alba a udělá z nich jedno nové. A nakonec ani to by mi ještě tak nevadilo, ale necítím ani snahu použít staré motivy nějak jinak, prostě je to kopie a zcela nenápaditá. Kdyby s nimi hrál Waters, řekla bych, že jde o vtípek typu – „kdo najde nejvíc hudebních odkazů na předchozí alba, vyhrává“. Ale obávám se, že Gilmour, Mason a Wright to takhle nemysleli.
Pro mě jsou DB jen velká efektní nablýskaná skořápka, ale jak se pokouším kouknout pod povrch – pusto, prázdno... Jako by to nahrál nějaký Pink Floyd Revival Band.

Oblibu tohoto alba vnímám jako naprosté nepochopení toho, kdo jsou (byli) Pink Floyd, a v čem je (byla) hlavní síla jejich tvorby. To, že jste z toho alba tak nadšení, si dokážu vysvětlit jedině tak, že tohle bylo první album PF, které jste slyšeli, ale k tomu se tady nikdo nepřiznal. Přitom to je argument, kterému bych rozuměla. A co už vůbec nechápu, proč tolik zloby, když si někdo dovolí VAŠE album zkritizovat. Psát sem samou chválu přece nemá smysl, to přece není účelem tohoto fóra. Tady by člověk měl spíš najít inspiraci, co poslouchat příště – ale k tomu byste si museli dát tu práci a zaregistrovat se tady, abyste si zjistili, kdo co poslouchá, a s kým se nejspíš hudebně (ne)shodnete.
reagovat

Naštvanej fanda @ 16.12.2004 00:00:00
Kdybys raděj napsala: To album se mi nelíbí. Tečka!!!!
Ale hrát si na rádoby inteligentního a hudby znalého a psát o každé písni, že to je hybrid něčeho a něčeho, nebo že je předělaná z moll do dur,... ...to je přinejmenším nepravdivé, ale hlavně trapné!!!
Division Bell řadím k těm povedenějším albům. A jesli to chceš vědět, tak jsem jako první slyšel The Wall. A poslouchám PF, Led Zeppelin,...

mct.mem @ 22.12.2004 00:00:00
Floydi, Zeppelini – a ty tři tečky jsou kdo?

Zas já @ 01.01.2005 00:00:00
U2, Dan Bárta, Monkey Business

Ravil @ 02.01.2005 00:00:00
Division Bell je průměrné album kapely za zenitem. Má dobrá místa a slabá.
High Hopes je velice důstojné zakončení kariéry, když slyším text What Do You Want From Me tak je mi do smíchu. A nemusím být zatvrzelý Watersovec...
To, že DB považuje někdo za zásadní svědčí maximálně o nedostatečném rozhledu v podobné muzice.

Antony.mem @ 02.01.2005 00:00:00
Myslím si, že jsi to napsal, Ravile, úplně přesně.

Fici @ 08.01.2005 00:00:00
Taky skoro souhlasím s Ravilem.

Honza Říha @ 10.01.2005 00:00:00
taky souhlasim s Ravilem, DB je vyklidněná tečka v historii Pink Floyd... jen to Take it back si mohli podle mě Floydi odpustit, v 94 je prodávalo už samo jméno... i kdyby místo Take it back udělali instrumentálku hranou na dudy (třeba přes klávesy), album by si lidi kupovali stejně a já bych si řekl: sakra, voni ještě uměj i překvapit ;-)
a ještě mě napadá jedna poznámka: mám hrozně rád takové ty fandy Rogera a la až nás smrt od Waterse oddělí, kteří tvrděj, že Momentary Lapse a DB je popík... protože já teda nevim, jak to viděj/slyšej ostatní,ale Radio K.A.O.S. je podle mě načichlé takovým (pro mě nechutným) discopopem, že pánové Gilmour a spol. si můžou naštěstí nechat o něčem takovém jen zdát.....

Bonzo @ 02.06.2005 00:00:00
ś tim uplně souhlasim sice se nevyznam co je hybrid a co ne ale stejne mi to nepride jako neco novyho..

Richie :-))) (pobavene) @ 13.07.2006 00:00:00
Tak uz zbyva jen dodat, ze rock'n'roll je vlastne jedna pisnicka.

Fanoušek Guns'n'Roses @ 23.08.2006 00:00:00
To vypadá na Jardu Špuláka v sukni ;)

michna (registr.) @ 23.08.2006 00:00:00
Fanouškovi Guns'n'Roses:
Takový pohodlný narážky si nech pro sebe a nezveřejňuj je na tomto fóru! Nikdo nemá čas zjišťovat, kdo je Jarda Špulák (pro ostatní: hudební publicista a šéfredaktor jednoho známého časopisu, zaměřeného na rockovou hudbu spíše tvrdšího ražení). Možná jsi to myslel jako kompliment, je ale špatně podaný a je spíš výsměšný, proto si myslím, že by ho měl Admin smazat.

mct @ 23.08.2006 00:00:00
No, já bych měla ještě jednu technickou poznámku: když je někde tolik reakcí jako tady, tak je třeba napsat, komu je ta vaše určena. Ne ze všech přezdívek se dá poznat, kdo je muž a kdo žena, komu že se to tady pošklebujete.

Jinak souhlasím s Michnou, reakce by měly být k věci, sebevtipnější urážky byste si mohli odpustit. Ale holt je to jednodušší se do někoho navážet, než napsat smysluplnou recenzi.

Vojcek @ 01.09.2007 14:26:46
Co dodat. Souhlasím s Ravilem, naopak u mct nesouhlasím snad ani s jedinou větou. Prostě bys to mohla shrnout tím, že DB se ti nelíbí, štve tě, že si někdo o něm může dovolit prohlásit že je to nejlepší album PF a proto tady napíšeš takový zlostný elaborát a podsouváš PF všelijaké zlé úmysly o sebevykrádání apod. Neberu ti tvůj názor, klidně si poslouchej jen watersovské alba a DB nech být, ale netvrď že je to špatné album. Pro mně je například vrchol PF Dark side of the moon, ale DB se mi taky hodně líbí a High Hopes je má nejoblíbenější skladba vůbec. Říct o HH, že vychází z Shine on you crazy diamond a Wish you were here, to je docela silný kalibr. Jak se říká, kdo chce psa bít, ten si klacek vždy najde. A jen na konec - když už napíšeš " A co už vůbec nechápu, proč tolik zloby, když si někdo dovolí VAŠE album zkritizovat", tak nevím proč v reakci na to napíšeš příspěvek přímo plný zloby. Nečetl jsem sice všechny komentáře, ale zatím jsem viděl zlobu jen od zapřísáhlých watersovců jako jsi ty. Popravdě nevím co byste od PF chtěli. Aby hráli stejnou hudbu jako před odchodem Waterse a natočili další Dark side? V tom případě nechápu, proč se tady rozčiluješ nad tím, že v DB slyšíš okopírované starší písně.

deadly death @ 11.10.2009 04:02:30
"division" je kvalitní album. rozhodně si myslím že se krásně řozjíždí a navozuje takovou tu art rockovou atmosféru. toto je klasická intošská fošna pro hifisty. rozebírání co je čeho hybrid je jak to říct? "strange". to že pozdější tvorba jakékoli kapely "se vykrádá" je poněkud přehnané. přesnější je použít termín "styl". dříve nebo pozdějí muzikant neuteče před svou předešlou tvorbou. každý muzikant má styl hraní. nějaké riffy preferuje nebo hudební postupy si oblíbí. to chce se pokusit pochopit proces skládání a vyvoj interpretace autora(skupiny). i posluchač prochází vývojem. odsoudit dílo je snadné, pokusit se POCHOPIT chce trpělivost a zkušenosti. dle mého názoru jsou dvě hvězdy málo na tak špičkový titul. ....no vaše věc.

PaloM @ 11.10.2009 07:44:22
deadly death: reagovať na 5 rokov starú recenziu už asi nemá zmysel, myslím, že ten človek tu už dávno nechodí.
Postoj k albumom P.Floyd bez Watersa je vlastne vyjadrenie vzťahu k Watersovi. Kto ho veľmi miluje, obyčajne zle hodnotí všetko od "A Momentary Lapse..."

Jester @ 11.10.2009 11:22:00
Jen tak pro zajímavost, mct byla jedna z mála, která se tady o to dříve starala, než přišel merhaut. Po slovních rozepřích s merhautem se rozhodla odejít. Dle mého velká škoda, nejenom proto, že má podobný vkus jako já, ale třeba taky proto, že si nemyslela, že sežrala všechnu moudrost světa.
A dle mého poslechových zkušeností měla dost a dost.

merhaut @ 11.10.2009 12:30:47
Jen tak, pro ještě větší zajímavost, ocituji mct: "Richie, jestli myslíte vážně, že tohle je „Mistrovské dílo, zásadní album“, pak jste tady na špatné adrese. Tyhle stránky nejsou o pop rocku, ale o prog rocku." Konec citace mct, co to tu tak báječšně vedla.

Ano, i tohle zde bylo dřív, než jsem to převzal, možné. Myslet mimo nalinkované "prog" mantinely se trestalo. Skupiny - které tu můžou být - se schvalovaly podobnými tdrly, všechno se jim muselo hlásit, schvalovat...

Je zde - mimo Jesetera - ještě někdo, komu se po progdiktatuře stýská?

deadly death @ 28.10.2009 22:43:35
tolik let? ani jsem si nevšiml. četl jsem recenzi. ale jak je vidět čas od času někdo zabrousí i do "zatuchlých vod" historie. to je zajímavé. fundamentální "prog diktatura". v hudbě přece neexistují hranice. dík za upozornění.

08.10.2004 hombre
5 stars

I když o totěch stránkách vím jen krátce a nemám tudíž co držkovat, jednu věc si přece jen neodpustím. Znám PF zezadu , dopředu kompletně všechno a na otázku, který album od nich považuju za prvopodstatný, bych určitě ukázal právě na The Division Bell. Smekám před The Wall, smekám před Momentary lapse..., smekám před Dark side..., ale stejně považuju tohle za nejkrásnější. ( a i když si právě kopu hrob, tak musím říct, že stále nechápu, jak může být toto album považováno za shit oproti třeba dark side of the moon- který je , podle mého názoru až o třídu níž - pravda , že jsem nikdy nebyl zastáncem toho, že je to jejich nejlepší album) Děkuju, ale je prd pro mě obhajoba Dark side ve smyslu, že do doby Dark side se o podobném uspořádní songů na jedné desce mohlo jen zdát, když slyším melodie jako Marooned, keep talking, nebo HIGH HOPES právě na DB. A je fakt , že u každé desky PF jsem ztrávil nejeden den jejím poslechem a nejednu noc při usínání u ní a stejně se vždy nejradši vracím k melodiím, jež se všechny rozejedou z nádherného podkresu v první skladbě DB: Cluster one a nakonci desky zanikají v rozhovoru muže s dítětem po jednom z nejhezčích ( ne-li nejhezčím) kytarových sól , co znám. A jak se na to díváte Vy, mi je fuk :o)

...a ještě řeknu, že potom , co jsem tu psal názor na toten skvostík a potom, co jsem si četl , že PF bez Waterse nejsou PF ( kdo jsi toto napsal, jdi do hajzlu ) se na mě se sbírečky tak krásně usmály ty tři slova s iniciály TDB a těším se až se zachumlám při jejich tónech do pelechu. Čuss :)
reagovat

Milly @ 01.10.2007 22:21:36
Mluvíš mi úplně z duše. :-) Také si užívám PF večer, při usínání. Trochu mi některé příspěvky připadají zbytečně agresivní. Vždyť každému se líbí něco jiného. Není důvod nikoho odsuzovat. (že, mct?)

22.09.2004 Vilo
4 stars

Podľa môjho názoru je DB dobrý album. Po zvukovo studenom The Momentary Lapse ... je táto platňa akýmsi návratom k zvuku 70-tych rokov. Príjemne analógovo znejúce nástroje, dobré a silné melodické motívy (What Do You want From Me) sú návratom do čias Dark Side. Vadí mi hitovosť niektorých skladieb (Take it back,Coming back to life), ale snáď to môžme konštatovať aj u iných albumov.
Úplne mimo sú však hodnotenia, že High Hopes (jednoznačný vrchol albumu a jedna z najlepších skladieb PF) sú skĺbením skladieb od Enyi, či do konca Road To Hell a podobne. Gilmour je známy svojou slide hrou na gitare, preto tá údajná podobnosť s Chrisom Reom. Album má svoje magično a hĺbku. Je to po rokoch opäť konceptuálna záležitosť.
reagovat

22.09.2004 Já, chobot
5 stars

reakce na Hanze: Pink Floyd mam rad, znam od nich kompletne VSECHNO a presto povazuju toto album za jedno z nejlepsich. Nevim, proc by nepritomnost Waterse mela za nasledek, ze PF nejsou PF. Tvuj problem bude v tom, ze nepripoustis zadny vyvoj. Doporucuji ti tedy tvorbu Waterse.
Pises, ze osobni nazory nekomu neberes, ale pokud jsou udavany jako obecne, tak to odsuzujes - ze je nesmysl psat, ze nejake dilo je nejprodavanejsi, nejake nejlepsi atd. Sam ovsem pises, ze Momentary ... je lepsi nez DB a The Wall je lepsi nez momentary..., a navic svuj nazor "povysujes" tim, ze se jakoby schovavas za vetsinu ("100:1..."). Delas to same, co jinym vytykas!
reagovat

22.09.2004 Fici
4 stars

Stejne jako hansův názor, i ten můj předešlí byl pouze subjektivním pocitem (ne ovšem to nejprodávanější album, to je samozřejmě dokázáno ze statistik)...ale myslím, že DB je opravdu albem skvělým a zaslouží si úctu už jen proto, že Gilmour, Mason a Wright ho zvládli (stejně jako "AMLOR") bez Waterse, jehož hudební myšlenky a jeho hudební cítění byly do doby než odešel ASI tím nejlepším co PF kdy měli...
reagovat

21.09.2004 Hans
0 stars

Neda mi to, jsem rejpal :o) V historii Pink Floyd je spousta desek ktere svoji hudebni kvalitou a sdelenim predci DB. Osobni nazory nikomu neberu, pokud nejsou vydavany za obecny nazor stylem tohle album je nejoblibenejsi, tohle nejprodavanejsi a tohle nejlepsi apod - ostatne jak to vis/vite???. .... Nikoho nechci napadat, tak si to prosim nikdo neberte osobne, ale nejprve si poslechnete vsechna alba nez se pokusite o "objektivni" kritiku. Kdyz sem nekdo napise: tohle album se mi libi od kapely nejvic, tak to beru, protoze tim dava najevo, ze je to jen jeho nazor, ale uvedomte si ze to nectou jen znalci PF, ale i lidi kteri treba maji jednu desku a premysli co by si koupili dalsiho, pak taky muzou "sakra" nadavat. Nechci rict ze ja mam patent na rozum a muj nazor je ten pravy, to bych si dovolil dost, ale minimalne jsem 90% materialu PF slysel a to ne jednou a udelal jsem si celkovy obrazek nez jsem se pustil do hodnoceni. Chcete-li nekdo reagovat primo tak muj mail je honzah@karneval.cz, posluzte si kdo ma potrebu, alespon uvidim co je kdo zac? Jinak k vychvalovane High Hopes > uz jsem to tu zminoval, ale poslechnete si Empty Spaces (the Wall), Caribean Sea (Enya), Road to Hell (Chris Rea) a mate to tam - cokoliv treba z Momentary Lapse ... je lepsi a cokoliv z Wall a pred Wall je lepsi nez Momentary Lapse ... . Je to muj nazor, ale tipuju 100:1 ze je to taky nazor lidi ktery znaji a maji radi hudbu PF.
Vas rejpal, tentokrat bez hodnoceni.
reagovat

stokyi @ 30.12.2004 00:00:00
o tom pochybujem ze sa nechavali inspirovat enyou reaom a tymi co si menoval ked skladali high hopes a celkovo tvoje nazory na DB a tvorbu PF su dost stupidne. ja som pocul uplne vsetky albumy od Pf este aj album ked este boli sigma 6 a myslim ze celkovy prevrat v skupine spravil az gilmour a nie ten tvoj roger waters o ktorom sa hovorilo a este aj hovory ze nema hubonu sluch. sa pozry na alb. finul cut kt. prakticky waters robil sam a je to ich najhorsi alb. aky mali. a to ze odisiel waters z pink floyd bolo len dobre od neho a urobil laskavast tym celemu PF prinasal do kapely len napatie. takze ak si myslis ze PF bez watersa niesu PF tak to moze povedat len upny vymetenec ktory je totalne zalozy nanho. A DB neda sa povedat ze je najlepsi lebo to sa neda povedat o ziadnom alb. (az na finul cut) lebo v kazdy je niecim inym naj. ale z istoou sa da povedat ze je to umelecky dielo z nadhernym zvukom nadhernymi wrightovymi a gilmourovymi solami. jednoznacte by som dal 5*****.

Hans @ 30.12.2004 00:00:00
to Stokyi: nevim jestli jsi si vsimnul, ale ja jsem nikoho neurazel tak dost dobre nechapu proc urazis ty mne (to sem snad nepatri). Ano, mam jiny nazor na DB nez vetsina, je mi to divne, ale co nadelam. Pokud tu vsichni obdivuji DB jako jedno z nejlepsich del PF pak je mi jich uprimne lito. Popravde PF byli podle mne vsichni 4 muzikanti dohromady, po rozchodu s Watersem, ktery neodesel ale naopak vsechny ostatni vystval diky svemu stihomamu a neustupnosti uz podle mne pravi PF neexistuji. Waters daval hudbe PF formu a Gilmour dusi a Wright s Masonem je skvele doplnovali, ale jak sam Waters napsal v Animals ...spolecne zustaneme, rozdeleni padneme... ani nevedel jak velkou ma pravdu. Ja nejsem fanda ani Waterse ani zbyle trojice, jsem fanousek Pink Floyd a mam rad kvalitu, ale jen kvalita zvukova a instrumentalni mi nestaci, tomuhle albu chybi duse, resp. ji tam je hrozne malo.

jádro @ 30.12.2005 00:00:00
"Together We Stand..." nebylo v Animals, ale v písni Hey You (The Wall) :-/

Richie @ 13.07.2006 00:00:00
Vite problem je v tom, ze jeste neexistuje databazovy system, ktery by obsahoval veskerou existujici hudbu aby si mohl kazdy muzikant proverit sve napady - jestli nekoho "nevykrada" (tim myslim treba ze zopakoval par intervalu ktere uz nekdo pred nim pouzil v tomtez poradi, byt treba v jine tonine ;-) ). Ono by to pak bylo jednodussi.. ...jeste dodam, ze kdybych mel, jako muzikant, za sebou kterekoli z alb jako Dark Side ci Division Bell, asi bych uz se moc nehlidal - jestli nevykradam sam sebe :-D

18.09.2004 Roman
5 stars

Spolu s The Wall je toto nejlepší album od PINK FLOYD. To, že se na něm nepodílel Waters mi nijak nevadí - zajímá mne pouze výsledek a ten je ohromující (navíc se mi stejně vždy více líbily písně od Gilmoura). Má to krásné melodie a jedinečnou atmosféru. Dokonalý zvuk to jen umocňuje.
PS:
Toto hodnocení jsem použil s rozmyslem, ocenil jsem tak opravdu pouze mistrovské dílo a zásadní album.
reagovat

K. C. Strangelove @ 22.05.2006 00:00:00
A slyšels třeba Animals, Wish, Meddle, The Dark Side? Division Bell je proti nim opravdu slabší.

17.09.2004 Marooned
4 stars

Je sice pravda, že The Divison Bell je jiné než ostatní alba s Watersem, ale podle mě není vůbec špatné, naopak. A myslím, že dát tomu albu **, je spíš nenaposlouchanost alba než nelíbivost.
reagovat

16.09.2004 Pepa
2 stars

Ahoj. Souhlásím s Hansem PF bez Waterse už nejsou PF. Jinak tato deska mě také moc nechytla. Podle mého názoru to není zrovna nejlepší koupě. No a z hudební stránky to taky není žádný převrat. Jinak i tady ukázali, že hrát ještě umějí. Což pak dokonale předvdli na turné Pulse
reagovat

16.09.2004
5 stars

Ten kdo se domnívá, že album The Divison Bell není dobré po hudební stránce by si měl nejspíše vyčistit uši.Ale co? Každý má právo na svůj názor. Jenže tohle album je famozní , geniální, skvostné, ohromující a já nevim co ještě. Vše je umocněno nejlepší skladbou v historii floydů a tím je bezesporu High hopes.
reagovat

16.09.2004 Nessie
4 stars

Tak High Hopes je opravdu super skladba! Ta jedna pisnicka opravdu zni jak U2, takze jsem si chili myslela, ze uz jsem skocila do dalsiho alba. Docela se mi libi i Great Day For Freedom. Neznam zatim vsechna jejich alba, ale prijde mi velice dobre. A dobre se pri nem premysli...
reagovat

25.08.2004 Hans
2 stars

Panove to se na mne nezlobte, ale prohlasit o DB ze je nejlepsi muze jen clovek ktery zbytek desek neslysel, nebo nema Floydy rad. PF bez Waters nejsou PF. Z teto desky se mi libi Take It Back, akorat je blby ze zni jako U2 (mam rad U2 :o). High Hopes jsou chvili jako Enya, chvili jako Chris Rea, chvili tam jsou Empty Spaces z the Wall, ale Floydi nikde. Nic naplat, kdyz clovek cely zivot dela jednu vec tak se jednoho dne prestane posouvat dal a napady uz neprichazeji jako za mlada. Je to skvele odvedene remeslo, uzasne zahrano s perfektnim zvukem, je v tom cejtit prace Boba Ezrina, producenta s velkym P, kterej vytahl na spici spoustu kapel, ale to je vse. Nejak se clovek zivit musi a kdyz holt jiny veci nez muziku neumime ...
reagovat

jádro @ 30.12.2005 00:00:00
To už můžeme stejně dobře tvrdit, že PF nejsou PF bez Syda

03.08.2004 crazydiamond
5 stars

Toto album má zatím docela krátce a tak se o něm nebudu dlouho rozepisovat, ale na první poslech mne velice zaujalo a je PERFEKTNÍ!! Dokazuje, že se floydi již definitivně oklepali z odchodu Waterse a dokázali vydat vyrovnané album plné skvělých písní.

Škoda jen, že je zatím poslední, kdyby bylo možné dát ještě alespoň na jedno album Waterse, Gilmoura, Wrighta a Masona dohromady...
reagovat

14.06.2004 Fici
5 stars

The Wall je nejznámější, The Dark Side Of The Moon nejprodávanější a The Division Bell nejlepší (hlavně High Hopes)!!!
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 16x
Martin01, Petrucci, nowhere_man, Deadmonkey, Deadmonkey, Deadmonkey, Vincent Urban, joel, Feriath, Mohyla, VopiceZHoR, verjan2, R.W.Wright, angus16, ripo, horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 8x
Marooned, LZ, Johny, Gerry, kaktus, martin69, Jarouš
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 6x
b.wolf, zdenek3, Brokenhero, Flower-pot, hejkal
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 5x
Hans, mct, DeaconJohn, Ivan26
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
zdenek2512, adam
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Hans

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000