Pink Floyd - A Saucerful of Secrets

Druhé řadové album skupiny Pink Floyd kolem mne tak prošumělo a moc si z něj nepamatuji. Jinými slovy není pro mne nepřeslechnutelné. Splývá pro mne v nějakou mlhovinu a vždy si jen vzpomenu - jó, to bylo docela dobrý. Ale už ani pořádně nevím proč. Jedinou písní, kterou si opravdu rád poslechnu a která na mne udělala nějaký dojem, je úvodní Let There Be More Light. Zbytek je na mne moc bláznivý a psychedelický.
reagovat

Album Saucerful of Secrets dokončila skupina již bez odejitého Syda Barretta, nicméně některé kytarové party ještě bývalý frontman nahrál, stejně tak složil i píseň Jugband Blues, která je nadesce zařazena jako poslední. Většina skladeb již však pochází z pera Rogera Waterse, byť je zpívá převážně David Gilmour. Přestože se po odchodu Barretta vyrojily spekulace, že bez takové osobnosti nemohou Pink Floyd nadále úspěšně pokračovat, Saucerful of Secrets dokázalo všem pochybovačům, že je kapela silným seskupením i bez Syda. Hudebně pokračují ve stylu naznačeném na předchozí desce, čili v psychedelických "vesmírných" skladbách, jakémsi space rocku, čemuž odpovídá koneckonců i název alba. Při koncertech se pak zaměřují nejen na hudební stránku, ale různými efekty zdokonalují i stránku vizuální, což ve své době patřilok převratným nápadům. Sejně tak pokračují i v experimentech s tehdejší nejmodernější technikou, jako např. kvadrofonie, kterou uplatňovali i na koncertech. Pink Floyd prostě odjakživa patřili k experimentátorům a k hledačům nových postupů, vždy uměli přijít se zajímavými nápady. Obal k Saucerful of Secrtes vytvořila veleznámá designerská skupina Hipgnosis, dobří známí muzikantů z Pink Floyd. Ostatně ústřední postava Hipgnosis, Storm Thorgerson, se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že s Pink Floyd spolupracoval vždy nejraději.

Hned úvodní píseň Let There Be More Light je pro Pink Floyd naprosto specifická, jedná se o onen zmiňovaný psychedelický space rock a také textová složka se věnuje tomuto tématu, pojednává o setkání s mimozemskou civilizací. Remember a Day je píseň napsaná klávesistou Wrightem (včetně textů), slide kytara, která zde zazní, je nahraná ještě Sydem Barrettem. Set the Controls for the Heart of the Sun je, jak již název napovídá pak opět jednou z vesmírných kompozic, již pro toto album charakteristicky z pera Rogera Waterse, stejně jako následující protiarmádní song Corporal Clegg, která možná vyznívá humorně a ironicky, nicméně pro Waterse bylo toto téma velmi palčivým. Watersův otec zahynul ve druhé světové válce a v Rogerovi panoval po celý život odpor k armádě a k touto tématu se ještě ve svých textech několikrát na dalších albech věnoval. A Saucerful of Secrets je rozsáhlá psychedelická vesmírná instrumentálka, napsaná na konci působení Syda ve skupině. Pink Floyd chtěli složit místo Syda nějaké kratší popově laděné písně pro rádio, a nakonec jim z toho trochu paradoxně vznikla téměř dvanáctiminutová psychoinstrumentálka s několika netypickými nástroji, jako např. cimbál. :-) Skládá se ze čtyřech částí, nazvaných Something Else, Syncopated Pandemonium, Storm Signal a Celestial Voices. Poslední píseň na desce, Jugband Blues, je jedinou písní Syda Barretta na Saucerful of Secrets a zároveň jeho labutí písní na deskách Pink Floyd. Dechovou složku této písně zde obstarává osmičlený orchestr Armády spásy, kterou si pro tyto účely pozval Syd do studia, kde po nich chtěl aby každý hrál co chce, z čehož vznikla kakofonní pasáž před koncem písně.

převzato se souhlasem autora z: >> odkaz

reagovat

A Saucerful of Secrets je poněkud schizofrenní deska, která odhaluje kapelu na rozcestí, které ukazuje drogovou cestu ke skřítkům ala Piper at the Gates a nebo pěšinu do temnějších psychedelických vod, kde už pro nějakou hravost a naivitu není zas tolik místa.

Desku otvírá Let There Be More Light s pozoruhodným kytarovým intrem, plíživým zpěvem a hymnickým refrénem. Závěr pak tradičně patří psychedelickému běsnění.

Prvním autorským příspěvkem klávesisty Ricka Wrighta je pak dvojka Remember a Day ke které jeho lehký a jakoby zasněný vokál skvěle sedí. Jasná hitovka téhle desky, která však spíše spadá do Barrettovského pojetí Floydů. (koneckonců taky vznikla při nahrávání první desky, i když byla později přepracována)

Další parádní floydovskou skladbou je již zmíněná Set the Controls for the Heart of the Sun s šeptavým Watersovým zpěvem a mystickou atmosférou. Nick Mason se zde také konečně pořádně vyblbne na ty svoje škopky.

Po těchto třech, místy až mystických písních, vás z drogového oblaku lví silou, letem sokolím vykopne Corporal Clegg. Acid rockově znějící Watersův počin s tématem války, který ozvláštňuje dechový nástroj kazoo v rukách Davida Gilmoura. Tenhle song se mi jeví jako solidní úlet a hodně velký návrat někam před první desku. A vůbec, prostě mi přijde spíš jak z nějaké experimentální desky The Beatles. Každopádně skladba to rozhodně není špatná.

Naopak titulní, téměř 12 minut dlouhá A Saucerful of Secrets je z mého pohledu nudná instrumentálka, která dnes již posluchači nemá moc nabídnout a buď jsem nepochopil umělcův zájem a nebo tomu nerozumím.

K slabším kusům také patří další Wrightův výtvor a to See Saw, která hraje na podobnou notu jako Remember a Day, ovšem již zcela ne tak povedeně. Z mého pohledu příliš utahané.

Co však barrottofily (třebas mě :) rozhodně potěší je závěrečná skladba Jugband Blues, která je poslední autorským příspěvkem Bláznivého démanta do tvorby Pink Floyd. Skladba se sice snaží znít vesele a nějak tak cítíte, že sranda tentokrát není hlavní hvězdou večera. Konečně, i text je plný hořkosti a vyjadřuje rozrytý stav Barrettovy mysli. Song to je ale skvělý a za pozornost jistě stojí i účast kapely Armády spásy uprostřed skladby.

Celkově za slabší ****. A Saucerful of Secrets je sice deska s Barrettem, ale bez Barretta. Zkrátka, rozpolcená záležitost.
reagovat

Bez mučení přiznávám, že jsem druhou desku floydů nikdy moc neposlouchal. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani nevím proč. Jasně, ve srovnání s tím, co Pink Floyd natočili po Meddle (a před The Final Cut…) obstojí jen máloco, ale i tak mě docela mrzí, že jsme si při svém poslechu floydů spíše vyzobával pouze živé verze Set The Controls a Saucerful než abych si tuhle desku poslechl pěkně od začátku do konce, jak se sluší a patří. A dobře mi tak, protože až teď, kdy jsem si ji opět párkrát pozorně poslechl, si musím svůj názor na ni silně poopravit. Zpětně se jí i tímto způsobem za svůj dřívější macešský přístup omlouvám - nezasloužila si to. Co prvního bych rád vyzdvihl, je to, že album je homogenní, tzn. takové, jaké má podle mě každé pořádné album být: má totiž nejen své vrcholy, ale i poklidné nížiny, z nichž se na tyto špičky v mracích šplhá a následně z nich i sestupuje. Výšiny drsné, nepřístupné, ale božsky dokonalé a nížiny medově úrodné, pozemsky ospalé a líné, tak přízemní a přitom barevné, jak jen může pozemský život být. Tento kontrast, který se ale geniálně v tvorbě Pink Floyd projevuje skoro pořád, vnímám i zde a za sebe jej velice pozitivně kvituji. Udělat desku, na které bude jedna půlka z A Saucerful Of Secrets a druhá ze Set The Controls… by nebyl problém a už to by stačilo k tomu, aby za to byli floydi plácáni po ramenou. Ale právě přítomnost řachavě výsměšné Corporal Clegg (Jak já ji kdysi nesnášel! Dnes už je to o poznání lepší…) nebo obyčejné „vycpávkové“ See Saw, která ale podle mě žádnou vycpávkou není, dělá z toho alba dílo jednolité, které funguje jako celek, nikoliv jako složenina náhodně poskládaná z různých písniček. Půjdu-li dál, pak v tomto ohledu přirovnávám dramaturgii desky složenou z těchto kontrastů k následujícím albům Meddle či Atom Heart Mother (San Tropez a Fearless vs. Echoes nebo Alan´s Psychedelic Breakfast vs. Atom Heart Mother). Je to dospělá deska, která snese srovnání s další tvorbou Pink Floyd, byť v tomto případě si Pink Floyd spíše jen kolíkují své hřiště – definují svůj jedinečný zvuk, harmonické postupy, pracují s vytvářením a proměnami nálad a barev. Už tady ale tohle zvládají s takovou dospělostí a bravurou, že už na tomto albu se přiřazují ke špičce toho, co bylo kdy v hudbě stvořeno. Záměrně nepoužívám žádný přívlastek typu („progresivní“, „artrocková“ apod., protože konkrétně v případě Pink Floyd jsou veškeré, hudebními kecálky vytvořené škatulky zoufale těsné a nepřesné – myslím si, že to, co Pink Floyd tvořili byla, jednoduše Hudba s velkým Há).
Abych ale už neunavoval svými úvahami a analogiemi, přistoupím k lehkému opisu jednotlivých skladeb:

Let There Be More
Deska začíná ozvěnami předchozího Pipera: undergroundová, Barrettovsky nervní kytara, Masonova perkusivní rytmika, Wrightovy orientální klávesy: to vše je shrnuto do nástupu, který se ale ani pořádně nerozjel, aby už byl bez milosti popřen zvukem úplně jiným, ne barrettovským, ale už čistě floydovským. Ten kontrast je tak jasný, tak zásadní a prorocký, jako je samotný hypnoticky uhrančivý konec skladby. Pink Floyd tímto všem jasně říkají, kým doopravdy jsou a hlavně, kým budou.

Remember A Day
Geniální úvodní čtyřtaktí, zlomené do úvodního motivu, kterému dominuje Masonovská rytmika, do níž vyšívají Wrightův klavír a kňouravá Gilmourova kytara – tak začíná Remember A Day; písnička, v níž nám Rick povzdychává nad ztraceným mládím. Je to docela jednoduchý nápěv, který se ale rozkošatil do krásné skladby, kterou shazuje pouze lehká naivita textu – srovnejme zdejší „Remember a day before today“ s hořkým „Remember when You were young“ (Shine on You crazy Diamond z Wish You Were Here) a je jasné, co mám na mysli. Nicméně to, čím se Pink Floyd později proslavili, je už tady velmi zřetelně slyšet a cítit: promyšlená, důmyslná stavba skladby od začátku do konce, vynikající práce se zvukem, rafinované a přepestré vrstvení zvuků a pazvuků, zasněná melancholie (byť na tu ještě pánové, vzhledem ke svému věku ještě úplně nemají…).

Set The Controls For The Heart Of The Sun
První z vrcholů alba; skladba, která se stala nesmrtelnou zejména díky svému živému (a živelnému) provedení, které Pink Floyd natahovali na dvoj- až trojnásobek původní albové stopáže. Na desce prý jsou použity sekvence, které ještě nahrál Syd Barrett (skladbu hráli floydi naživo už koncem roku 1967 ještě se Sydem), ale v celkovém vyznění skladby už po něm není ani památka. Tam, kde byla dřív Sydova hravost nebo nekonečná improvizace, zůstala hypnotická bezútěšnost a vyprahlost – něco, co bylo vlastní nikoliv Barrettovi, ale Watersovi. Oproti koncertním verzím, kde si zřejmě nejvíc užíval Gilmour se svým stratocasterem, je tohle albové provedení o poznání barevnější a průzračnější, posluchačsky stravitelnější.

Corporal Clegg
Pro mě poněkud rozporuplná věc: vadí mi hodně po zvukové stránce (vypálená kytara napravo, v refrénu je pak pro mě úplně nepochopitelně slyšet zase úplně nalevo), bicí jsou takové divně znějící, jakoby z dálky, celkově mi to přijde takové nějaké toporné, jakoby násilně sešroubované, nepřirozené. Jinak je to první písnička, v níž se naplno projevil později tak typický Watersův sarkasmus – v tomto případě na mě ještě působí mladicky nerozvážně, tzn. přesně v té pozitivně laděné rovině parodických skečů Monty Pythonů. Bohužel ve své pozdější tvorbě Roger Waters stále více přimíchával k tomuto základu ještě navíc zlobnou depresi, až je ten jeho pelyněk téměř na hranici stravitelnosti (The Final Cut). Ale o tom až jindy…

A Saucerful Of Secrets
Druhý opus magnum toho alba – zlověstná mračna, psycho jak prase, psychopazvuky, které budou ještě znásobeny na nadcházejícím albu More. NĚCO se blíží, nejistota se dá krájet, husto jak při konci světa a najednou šup, vše náhle nepozemsky mizí. Ale to jen na okamžik, než začne druhá část, kterou uvozuje Masonovo ostináto, k němuž se přidávají Wrightovy apokalyptické údery do kláves a Gilmourovy kytarové nájezdy. Ozývají se pazvuky jak z rádia, které jakoby zoufale ladilo cokoliv, co kdo vysílá z matičky Země. Vládne permanentní frontální porucha, zmatek, destrukce a strach. Bouře utichá, aby se opět vrátila v podobě hluku přibližující se bouře, zní pouze zlověstné varhany, ohlašující zkázu všeho a všech. Naštěstí ale každá bouře jednou končí – i tato: příčná flétna uvozuje postapokalyptické varhanní rekviem, doplněné zpěvem nebešťanů (poslední část nazvaná Celestial Voices). Vše minulé je pryč, vládne jen nebeský mír a soulad. Tato skladba má pro mě osobně hluboké metafyzické sdělení, které ji řadí po bok Echoes a Atom Heart Mother. Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s Watersovým Radiem KAOS (konkrétně závěr alba a Four Minutes a navazující Tide Is Turning).

See Saw
Vždycky mě dostane ta nepopsatelně slunečná nálada a barevnost, která na mě z této jinak poměrně jednoduché písničky sálá. Zvuk nahrávky mě obklopí svou filmovou rozmáchlostí a barvou, kterou dokáží vytvořit smyčce (byť si vůbec nejsem jistý, jestli zvuk těchto smyčců nevykouzlil Rick Wright se svými hammondkami – nejspíš ano, protože nikde jsem o účasti symfonického orchestru při natáčení desky nedočetl). Text a jeho význam je pro tuhle skladbu úplně nepodstatný, slouží pouze celkové konejšivě uspávající náladě. Nemůžu si pomoct, ale jaksi podvědomě mi tahle písnička dělá společníka pro skladbu San Tropez z Meddle.

Jugband Blues
A nakonec vzpomínka na Syda aneb šramlovité blues, jak ho může udělat leda Syd Barrett: přímočaré, rozverné, jednoduché,ale přitom vůbec ne blbé. Písnička mi hodně připomíná Bike nejen tím zakopávajícím rytmem, ale vůbec celým zvukem a náladou. Ale tam, kde Bike končila a začal ještě zvonit a hrát Sydův kouzlostroj, tam v případě Jugband Blues začne hrát pomatená dechovka (pro mě jde o odkaz na Sydovy psychické zmatky), aby nakonec po ní Syd úplně normálně (tedy tak čistě a průzračně, jako když byl Syd ještě v pořádku) dozpíval své poslední verše s Pink Floyd. Slunce zapadlo, jen poslední Sydovy verše zůstaly dodnes nezodpovězeny: A co je vlastně sen? A co je jen pouhý vtip?

Nerad hvězdičkuju, ale pro pořádek dávám čtyři z pěti, byť mám sto chutí dát hvězdiček pět. Bohužel musím – ani ne tak kvůli desce samotné, ale kvůli tomu, že skutečné tvůrčí vrcholy na Pink Floyd teprve čekaly.

reagovat

Hodně podceňované a přehlížené album raných Pink Floyd, kteří stvořili opus magnum mezi Psychedelií a Progresivním rockem bez jediné slabé skladby.
Objevil se tady už i David Gilmour což albu i kapele prospělo.Tenhle "Talíř plný tajemství" se příjemně poslouchá i když jste si ho poušťeli miliónkrát předtím.
reagovat

Album značně odlišné od debutové desky, velmi temné, zahalené oblakem psychedelie. Přitom na první poslech to tak nevypadá; Let There Be More Light má velmi chytlavý rytmus i frázování zpěvu a už na první poslech se vám určitě zažere pod kůži, i když na pozadí se odehrává dost znepokojující děj. Remember a Day je Wrightova píseň postavená na nápaditých klávesách a klavíru, bujaře melodická a odlehčená. Set The Controls for the Heart of the Sun je nádherně vesmírně psychedelická záležitost s neuchopitelnou náladou a velmi decentním, sotva slyšitelným rytmem. Upozornění - jedná se o klenot! Corporal Clegg je veselá jen zdánlivě, text se tak jako ještě mnohokrát v případě Rogera Waterse vrací k válečným tématům. Titulní píseň je 11-minutovou, prakticky neprostupnou spletí možných i nemožných zvuků, vykolejeného rytmu, ke konci přichází ke slovu majestátní varhanní klenba... skladba jen pro otrlé a ochotné naslouchat něčemu, co tehdy bylo skutečně nové a neotřelé... See-Saw s rozvernými klávesami je spíše výplní a Jugband Blues ještě z Barretova pera jako by sem ani nepatřila; kapela ho sem zřejmě zařadila z piety. A Saucerful... je znamenité, mnohdy zcela neprávem opomíjené album, na kterém už lze vystopovat první krůčky kapely k pozdějším úspěšným kompozicím, i když ještě velmi silně ovlivněné zvukovým experimentováním. To ale na působivosti skladeb nic neubírá.
reagovat

slída @ 18.12.2006
w souwislosti se Sydowo neudržitelnou šíleností a s Wrightowým "...why can't we play today, why can't we stay that way..." w Remember a day si spíš myslím, že "...I'm not here..." w Jugband Blues je (alespoň pro mě) důkazem toho, že PF zařadily song na desku jako Sydowo rozloučení (které asi on sám ani neplánowal)... Tak či onak je to ale wýborná skladba

Toto album je dle mého názoru nejpodceňovanější a neopovrhovanější floydovské album. NEVÍM PROČ! Je naprosto senzační. Nové složení s Gilmourem se skutečně povedlo. Je naprostý nesmysl srovnávat toto album s albem předchozím, prostě to nejde.
Skvělá titulní kompozice, na ní navazující Remember day, další bomba Set the control for the heard of the sun, výborně znějící Corporal Clegg, naprosto dech beroucí opus Saucerful of Secrets, výborná See-Saw a na závěr jakési rozloučení Syda Barretta v podobě Jungenband blues - to jsou hudební skvosty, které nejde jen tak hodit za hlavu a říci, že floydi tápali a vydání tohoto alba bylo jen mediální nutností.
reagovat

tohle není recenze ale spíš taková perlička: četl jsem nedávno rozhovor s Watersem a ten říká, že na prvním albu toho moc neměl, že tam měl Take up thy stethoscope and run a Corporal Clegg ...- no, tyhle skladby na jednom albu opravdu nevyšly, ale Roger má na sklezózu trochu nárok, pochybuji, že si v posledních 20-ti letech někdy ranné Floydy vůbec pustil...
jinak Saucefrul of Secrets je přerod, přerod od barrettovských písní k architektonicky vystavěným kompozicím, ale jak už jsem napsal u Atom Heart Mother, krása některých písní se vyloupla až v následných koncertech... vždycky, když slyším doznívat Jugband blues, přičemž časomíra měřící délku alba ukazuje něco kolem 37 minut, říkám si, jak by bylo skvělé, kdyby album ještě doplňovaly věci jako Scream thy last scream + Vegetable man, protože pokud vím, obě skladby vznikly spolu s Jugband Blues ve stejné době...

reagovat

Hned úvodní skladba Let There Be More Light mi připadá úžasná – už tady se projevuje to, co v čem jsou PF tak skvělí – zdánlivě jednoduchá melodie, zdánlivě jednoduchý doprovod, ale je to jen dojem, ve skutečnosti je tam přesně vše v tom správném poměru a vše je skvěle načasované. Remember a Day – melodická, chvíli pomalá, chvíli rychlejší. Set the Controls for the Heart of the Sun – to je taková tajuplná hudba, zpěv tam spíš tušíte, než slyšíte, ale nijak to nevadí. A saucerful of secrets – opět kosmický výlet, zakončený krásnou melodií hranou na klávesy, později se přidá i sbor… Jugband Blues – PF + dechovka, poslední Barrettova skladba s PF.
Nemyslím, že by to bylo nejslabší album PF. Je jasné, že problémy s Barrettovou psychózou se musela na náladě ve skupině projevit, ale myslím, že na tomto albu to není nijak zvlášť patrné.

Ještě malá poznámka: alba THE PIPER AT THE GATES OF DAWN a A SAUCERFUL OF SECRETS vyšla společně v reedici pod názvem A NICE PAIR (jako 2LP).
reagovat

Myslim, ze toto je najslabsia LP celej historie Floydov.. Skladby posobia akoby boli ledva pozliepane, odchodom Syda nastala urcite velka kriza v kapele. Osobne si cenim hlavne pristup Watersa (snaha zacat robit nieco monumentalnejsieho - vid. ustredna skladba) a vacsi prispevok Wrighta na albume. Kazdopadne su tu velmi dobre kusky ako "Let there be more light" - "A Saucerful of Secrets" alebo Barretova "Jugband blues"...
reagovat

bobík @ 14.04.2007
no konečně rozumný názor....naprosto souhlasím a skladba "A Saucerful of Secrets" je nejlepší na verzi Live z Pompeí z roku 1972!!!!!!!

Naprosto skvělé album, ve kterém se dají najít písně skvělé (Let There Be More Light, Remember A Day, Set The Controls For The Heart Of The Sun, Corporral Clegg), ale i horší, trochu se vymikající stylu Pink Floyd (See-Saw,Jugband Blues), nemluě o psychedelickém A Saucerful Of Secrets.
reagovat

Pote co Barret nezvladl situaci s drogami a misto nej nastupuje jeho kamarad David Gilmour (resp. pusobi v kapele nejakou dobu soucasne) se kapela vyrazne posunula do propracovanejsich a promyslenejsich skladeb i kdyz motivy jsou podobne jako na prvni desce. Toto je skutecny prerod ve styl Pink Floyd, podle mne je to zlomove album. Waters zpiva vetsinu veci z desky a je jasne ze tenhle clovek v tuhle dobu stoji na zemi pevneji nez vzdusny Sid. Kapela tvori jako celek a celkove se instrumentalne zlepsila a zdokonalila efekty. Deska je plna songu, ktere si posluchac muze zapet spolecne s kapelou jako Let there be more light, Remember a day, ale samozrejme take pisni kosmickych jako Set the controls for the heart of the sun a Saucerful of secrets (nazev presne vystihuje obsah) . Na zaver jako rozlouceni zazni jedina Barretova skladba na desce, Jugband Blues.
reagovat

david gilmour @ 21.01.2005
Jasně jsou tam sice nějaký ty psychadelický ůlety ale jinak jen to naprosto úžasná hudba>

Kroger @ 14.01.2006
Waters na tomhle album nezpívá většinu,ale menšinu skladeb:
Let there be more light: Gilmour
Remember a day: Wright
Set the controls for the heart of the sun: Waters
Corporal Clegg: Waters/Gilmour
See-saw: Wright (nebo Barrett?to asi ne...:D)
Jugband blues: Barrett