Opeth - Damnation

Opeth - Damnation - tracklist alba, hodnocen?, recenze

2003

Tracklist:

01. Windowpane (7:44)
02. In My Rime Of Need (5:49)
03. Death Whispered A Lullaby (5:49)
04. Closure (5:15)
05. Hope Leaves (4:30)
06. To Rid The Disease (6:21)
07. Ending Credits (3:39)
08. Weakness (4:08)


Obsazení:

Opeth
Mikael Åkerfeldt – Vocals, Electric & Acoustic Guitars
Peter Lindgren – Electric and Accoustic Guitars (on Tracks 1-7)
Martin Mendez – Bass (on Tracks 1-7)
Martin Lopez – Drums, Percussion (on Tracks 1-7)


Additional Personnel:
Steven Wilson − Keyboards, Piano, Mellotron, Vocal Backing

Production:
Produced & Engineered By Opeth & Steven Wilson
Mixed & Mastered By Steven Wilson

 
28.01.2017 Voytus
5 stars

Damnation by mohlo být doprovodem k němému černobílému filmu, alespoň na mě tak působí. Jako artefakt z dávných zapomenutých časů, které si máme sklon idealizovat, patrně proto, že jsme je sami nezažili. Jako něco, co jste našli v té staré skříni na půdě, která patřila vaší pra pra pra babičce. Něco, o čem možná ani nevíte, co to je, natož k čemu to sloužilo, ale máte obrovskou radost, že jste to našli. Můžete si k té věci domýšlet libovolné příběhy, může to být kus nějakého starého oblečení, nebo předmět, který se tváří strašně tajemně, ale jeho původní funkce byla veskrze prostá. Možná to byla jen nádoba na víno. Možná jste v útrobách skříně našli starodávný fotoaparát a hrst fotografií. Černobílých, pochopitelně. A ti lidé se zvláštními, soustředěnými pohledy jsou jistě vaši příbuzní. A fantazie pracuje naplno: ten chlapík vpravo, to je určitě ten prastrýc, se kterým byl praděda na frontě. A hele! To přece musí být ta prateta, o které neustále mluví celá rodina. A tak nějak podobně. A všechny tyhle představy se samozřejmě odehrávají v černobílé.

I tohle album je černobílé - a přeci tolik barevné. Ta zmíněná skříň, to jsou zhmotněná 70. léta, ve kterých se můžete libovolně přehrabovat. Něco, k čemu můžete utéct a říkat si, jak to tenkrát muselo být skvělé. To já, jako nepamětník, můžu velice snadno (a přeci tak těžko). Nechat se unášet zvukem předpotopních klávesových nástrojů, které muselo tahat několik lidí, a na které nebyl zrovna spoleh. Když se vám před nástupem na pódium rozsypal mellotron a než jste dali nazpátek všechny pásky, tak bylo po koncertě. A nejen mellotron, prosím i koncertní křídlo! A hammondky! A nějaký ten moog by se neztratil. No dobrá, to už začínám přehánět. Ale o co jde? Je rok 1972 a já mám nárok na vlastní kamion! A dnes? Tohle všechno nacpete do jednoho synťáku, ten dáte do futrálu, hodíte na záda a můžete vyrazit.

Damnation je albem, které mohlo vzniknout v té době. A ne. Damnation vzniklo v té době. Produkoval ho ten chlapík, co dělal s Genesis. Jak se jenom jmenoval? Ale každopádně ho vydala Charisma v roce 1972 nebo možná už o rok dřív a Opeth pak vyrazili na turné s Camel. A předskakoval jim Nick Drake. Vy mi nevěříte? Já tam byl! V Earls Court v Londýně. Byl to fantastickej večer. Jak bych jen mohl zapomenout! Nejdřív hrál Drake svůj krátký akustický set, pak byli Camel. A pak tahle nová skupina, kterou nikdo neznal. Začali takovou posmutnělou skladbou v 7/4 taktu, Windowpane se jmenovala. A ten zpívající kytarista v ní hrál i sólovku. Melodický plochy, jako od Davida Gilmoura z Pink Floyd. Pak pokračovali pomalou věcí In My Time of Need. Taky nic veselýho. To už druhej kytarista vytáhnul akustiku a klávesák zpíval další hlas. Jeden by ani neřek, jak tě může tak smutná hudba naplnit radostí. Přitom samý "dark" a "death". Ale mají mellotron, dokonce s tím rejstříkem jako Tony Banks od Genesis, co tu hráli minule. Teda, ale to ti povím, jak jsou tihle chlapi depresivní a temný! Zpěvák uvedl další skladbu: Death Whispered a Lullaby, kde mě teda hned dostal temnej riff na akustiku, jako by se mělo něco stát. Dávají si celkem na čas, ale refrén, ten se do ucha zaryje hned! Docela znepokojivej song, ale zase s krásnýma vícehlasama a skoro jazzovýma vyhrávkama na kytaru. A to sólo na konci! To hrál ten druhej kytarista, co nezpíval, takovou psychedelii jsme tu dlouho neslyšeli. Spíš jako skučení větru, než hraní na kytaru, ale fakt skvělý. Úplně nás uhranuli. Pak pokračovali dost exoticky znějící písní Closure. A jakej měli skvělej zvuk! To jsi měl pocit, že zpěvák stojí vedle tebe a zpívá ti do ucha. A chvíli zase, jako by ti telefonoval. A to jsem si teprve tady všimnul, co dělá basa s bubnama. Ti dva by normálně zasloužili metál! Když už to vypadalo, že je konec, tak začali hrát takovej rytmus, jak z arábie, to samý ta kytarová melodie a navíc na pódium naběhlo několik perkusáků s jembe a začali divoce tancovat. To už jsme byli u vytržení! A pak ohlásili novej singl - Hope Leaves. Ta už neměla daleko k folku a myslím, že jako singl byla fakt dobře vybraná. Chytlavá, ale nepodbízivá melodie, zároveň ale nic nepřehlednýho. Jenomže pak zahráli další song - To Rid the Disease. Teda, něco takhle tísnivýho a tesknýho, to se jen tak neslyší. Přitom tak krásnýho. To máš pocit, že z tebe všechno zlý a špatný odchází. Nejdřív ty rozkládaný akordy ve slokách, který nevěstily nic dobrýho, a pak ta úleva při refrénu. Ale stejně to nezapomněli ukončit strašně smutným klavírem. A pak? Představ si, že se k nim připojil Carlos Santana a zahrál svý typický, naléhavý sólo do instrumentálky, nazvaný Ending Credits. To víš, jasně, že neodcházím z kina při závěrečných titulkách. Co kdyby filmaři na konec přichystali ještě nějaký překvapení? Jako tahle skupina. Sice se na přídavek vrátili jen klávesák a zpívající kytarista, ale zahráli song, jakej by si od nich fakt nečekal. Takovej zvukově prázdnej, s klesajícím motivem, klidně to moh bejt jazz, ale nebyl. A nebyl to ani rock, ani folk, prostě nic takovýho. Každopádně to album jsem koupil hned po koncertě a pořád ho doma mám. Už je teda dost ohraný, ale určitě jedno z nejlepších, jaký ten rok vyšlo. A pak už jsem o Opeth nikdy neslyšel, vydali jen tohle album a úplně zmizeli ze scény. Tolik slova svědka koncertu Opeth v roce 1972.

A já dávám zpátky do skříně ty fotky, zavírám ji a scházím z půdy. S lehce melancholickým úsměvem na rtech. Nejsem sice melanholik, ale mám právo na takové chvilky. Mimochodem, doporučuji DVD Lamentations, na němž Opeth přehrají celé album. Vynikne na něm umění nenápadného Petera Lindgrena, podobně nenápadná, ale nepostradatelná práce rytmiky i Akerfedtův zpěv, který se stále zlepšuje a zraje. A že Vám zase cpu vynil? Ano, tohle album si nejlépe vychutnám, když se nevyhnu onomu nezbytnému otočení desky. Pak mám opravdu pocit, že poslouchám něco z roku 1972, třeba Foxtrot nebo Meddle. A jasně, nebo se můžu Opeth vyhnout a donekonečně omílat dávná alba, jenomže to bych se ochudil o skvělé album, které sice tenkrát nevzniklo, ale rozhodně představuje velmi zajímavou záležitost. Jo, a abych nezapomněl: Nahrála ho death metalová skupina.
reagovat

Snake @ 28.01.2017 18:47:47
Opeth mě dlouhou dobu míjeli, věděl jsem tak akorát to, že existují a že hrají death metal. A pak se mi do ruky dostala Damnation. Asi si dovedeš představit můj údiv...

Zajímalo by mě, co na to tehdy říkali kovaní fans. Ti museli jít do vrtule :)

Ovšem deska je to parádní, z křišťálově čisťoulinkým zvukem. Radost poslouchat - a to i z toho zatraceného CD. Když poslouchám tikot bicích, mellotronem podepřené akustické kytary a Mikaelovo "And I should contemplate this change...", jsem našrot.

Voytus, díky za pěknou a tentokrát i velmi zábavnou recku. "Damnation" už mi šumí v uších.

Voytus @ 28.01.2017 20:40:46
Tipuju, že kovaní fans Opeth jsou připraveni na všechno a kovaný metalista s nimi může mít problém tak jako tak. Alespoň já na ně naučil spíš nemetalisty a nebo se na ně chytli metloši s otevřenýma ušima.

Recenze měla samozřejmě vypat původně úplně jinak, ale pak přišel ten nápad s tím zasazením do 70. let. Taky mi to přišlo zábavný, tak jsem nechal pracovat fantazii. Psalo se to samo.

Petr87 @ 28.01.2017 23:10:58
Výborná recenze, pěkně a s chutí jsem si početl. ;)
A jak se na tuto desku tehdy tvářili kovaní fanoušci?
Kupodivu - z toho co se mi podařilo vyrabovat na internetu - s touto plackou neměli víceméně žádný problém a bez větších obtíží ji přijali... ovšem to už se nedá říct třeba o takové "Heritage", která teprve způsobila mezi fanoušky metláky ten pravý poprask! Můj brášin, skalní nesmlouvavý metalista, by mohl vyprávět. :))
No a co se týče mne, tak ano, taky mě tento náhlý obrat tehdy trochu vyvedl z míry, ale na rozdíl od ostatních fandů, co vyznávají pouze tvrdou metlu a vše ostatní je pro ně dechařina, jsem se s tím vypořádal s přehledem a "Heritage" si oblíbil. Tož asi tak!

Jinak souhlas - tato deska je i pro mne opravdu výborný kus poctivé hudební práce. A tou melancholií je skutečně nasáklá zkrz na zkrz - však už jen letmý pohled na obal vám napoví, že to asi žádné skotačení na loukách zalitých sluncem nebude. :)

horyna @ 29.01.2017 21:51:49
Nejkrásnější Opeth!!!

03.05.2016 horyna
5 stars

Od alba Still Life se tvorba těchto švédů dá označit za nanejvýš sofistikovanou a silně promyšlenou. Vrstveně strukturovaná hudba plná emocí, částých změn nálad, překypující nápady a jasně odkazující k 70-létům. V albu Damnation spatřuji naprosto ojedinělý a cenný drahokam celé jejich diskografie a to nejen proto, že je prost hlubokého vokálu, což mě velice imponuje a děkuji Mikaelovi že zde tak učinil (ono by to zde ani jinak nešlo). Tudíž jeho hlasový půvab putuje pouze v klidných vodách, čisté a nenásilné polohy se ubírají vysoce melodickým směrem. Instrumentální část alba, to je kapitola sama pro sebe, jen těžko se totiž hledá v dějinách rockové muziky křehčí záležitost, navíc opatřena tak subtilně proaranžovanou, jímavou atmosférou, plnou zármutku a elegie.

S každým prožitkem této mimořádné záležitosti, mi vytane na mysli fakt, že pro mne je toto nahrávka především dvou skladeb. Druhé In My Time Of Need a šesté To Rid The Disease, jejich hodnota se v každém opakovaném připomenutí projeví s neskutečnou silou a razancí. O tom všem o kousek níže, tentokrát spíše než hudební složce věnoval jsem se s poslechem především těchto dvou tryzen i jejich textové náplni a řeknu vám, mé pocity byly umocněny do absolutna.

Windowpane- poletující tesknivé tóny kytar se derou na povrch jako paprsky ranního slunce, jež se snaží prorazit zbývající temnotou, nacházejí se tak v kontrastu k melotronové a sólové pasáži a něžně nás omotávají jemnými nitkami lidských osudů, když přijde na řadu akustické vybrnkávání v různých tóninách, jsou duše smrtelníků vytáhovány na světlo boží, slovutné kytarové sólo v závěru jasně čerpá z odkazu kapel dob dávno minulých.

In My Time Of Need- nesmírný akustický žal, odříkání, oduševnělý refrén stoupající k nebeským branám očistce, houpavé sólo táhnoucí naše těla na věčnost... Může být vůbec hudební prožitek takto hluboký?

Musím zde umýstit fantastický "rozlučkový" text této nanejvýš uhrančivé písně:

Nevidím význam tohoto života který vedu
Snažím se na tebe zapomenout tak jak jsi zapoměla na mě
Tentokrát už nezbylo nic co by sis mohla vzít,
Tohle je sbohem

Léto je míle a míle pryč
A nikdo by mě nepožádal abych zůstal

A já bych měl zvažovat tuto změnu
Abych zmírnil bolest
Měl bych vystoupit z deště
A jít pryč

Blízko k tomu abych to ukončil
Potuluji skrz pódia
Vytrženého zrození uvnitř této ztráty
Uvnitř myšlenky na smrt
Trhají mě na kousky z hlubin mé duše

Léto je míle a míle pryč
A nikdo by mě nepožádal abych zůstal

A já bych měl zvažovat tuto změnu
Abych zmírnil bolest
Měl bych vystoupit z deště
A jít pryč

V dobách kdy
Temnota postupně ustupuje
Ale nikdy neutrpí porážku
Pohlídal by mě někdo
V době kdy to potřebuji

Léto je míle a míle pryč
A nikdo by mě nepožádal abych zůstal

A já bych měl zvažovat tuto změnu
Abych zmírnil bolest
Měl bych vystoupit z deště
A jít pryč

Death Whispered A Lullaby- zasmušilý úvod bolestných vzpomínek, španělky a akustiky svádí nerovný boj pln kontrastů v celé délce této písně, jejich souboj plně vykrystlizuje v obou příznačných kytarových sólech.

Exkurze pokračuje drsnějšími tóny, orientálním kytarovým sólem, složitými rytmi a údery perkusí popoháněné skladby Closure.

Hope Leaves - vroucně plačtivá, zasmušilá, naplněna truchlící kytarovou alegorií, přesto čistá ve své prostotě.

To Rid The Disease- úder, záplava padajících tónů, nezkonalý smutek Mikaelova hlasu, klavírní pochody... nééé, o tom nejdep psát--
předložený "duchovní" text napoví a mnohá vysvětlí, prožitek s totuto písní je pak ještě mocnější:

Nikdo tu není, nidko poblíž
Snažím se nestarat, mrtvé oči vždy zírájí
Nech ty záležitosti, nevěř tomu co vidíš
Vyčkej času, vkroč do řady

Je tu nevinnost trhaná ze svého stvořitele
Mrtvý novorozenec v tebe věří
Toto selhání způsobil stvořitel
Tak řekl bys mu co má dělat (řekl bys)

Nech svou značku na něčí hlavě
Kdo bude plakat za jeho prohlášení, víme že je příliš pozdě
Otáčím se abych viděl co se mělo stát
Mdlý pohyb uvolní zbavení se nákazy

Je tu nevinnost trhaná ze svého stvořitele
Mrtvý novorozenec v tebe věří
(Ztratil veškerou víru kterou jsem v tebe měl)
Toto selhání způsobil stvořitel
Tak řekl bys mu co má dělat
(Ztratil veškerou víru kterou jsem v tebe měl)

Rozlehlá kytarová melodie v mých očích symbolizující nekonečo, rozcupuje zbytky už tak rozervané posluchačovy duše prostřednictvím instrumentální Ending Credits na prach.

Poslední, temně meditující Weakness- pouze dotváří zvláštní fluidum které se v nás s každou příchozí písni postupně zabydlovalo a jehož kouzlu svévolně podléháme.

Wilsonův zvuk se opět povedl na výbornou o tom není pochyb a jeho vklad na poli obsluhujícím černobílé klapky zasluhuje přinejmenším připomenutí, lépe však vyseknutí velké poklony, jelikož tento nástroj zde plně dotváří jedinečnost okamžiku, stejnými superlativy je také potřeba obdařit rytmickou sekci, bravo pánové, bravo všem!!!

The End, během recenze proběhly čtyři poslechy!!, závěrečný dojem byl tak umocněn na 1000 %. 10/10
reagovat

Voytus @ 03.05.2016 12:25:43
"Close to ending it all, I am drifting through the stages"

"stage" není jen pódium, ale také fáze, stupeň nebo úsek. Tak to Åkerfeldt myslel.

"Who'll cry for his state....." spíš asi "stav", než "prohlášení"

Ale jinak dobrý. Překládat texty je úplně jinde, než překládat třeba titulky nebo romány. Furt lepší, než třeba zákoníky....

Každopádně, deska je to skvělá. Krásně sejmutý nástroje a zpěv, jako by Åkerfeldt seděl vedle tebe a jen tak si v rohu místnosti zpíval. Spojení Wilson - Opeth velmi dobrá a fungující kombinace, jemu se podařilo dostat z hudby Opeth maximum. A řekl bych, že se od něj Åkerfeldt něco naučil i ohledně kompozice. Ne, že by Still Life snad byla nějaká slabota, ale právě Blackwater Park definitivně potvrdil Opeth zasloužené místo na hudební scéně.

horyna @ 03.05.2016 12:42:24
Voytus: díky moc za opravu, vytáhl jsem to z netu. Krásně řečeno- jako by Akerfeldt seděl vedle tebe a jen tak si v rohu místnosti zpíval. Bravo:-)

Snake @ 03.05.2016 16:51:20
horyna - "Od alba Still Life se dá tvorba těchto švédů označit za nanejvýš sofistikovanou a silně promyšlenou" - a já si je právě od alba "Still Life" kupuji. I když, koukám, že "Ghost Reveries" mi nějak chybí. Znáš i poslední dvě ? A co na ně říkáš ?

horyna @ 03.05.2016 18:45:00
Snake: ahoj, zdravím tě, hudba na jejich albech počínaje S.L. je vybroušena do maxima, časté změny temp, nálad a akustické přechody jsou jidinečné, ale tvrdý vokál prostě už nějaký ten pátek nevyhledávám, proto jsem jeho změnu na posledních dvou albech max uvítal. Hudba je to opět originální, ještě více alá sedmdesàtky, jen tam krapet postrádám ony tempové zvraty z dřívějška. A jak si vedou u tebe?

Snake @ 03.05.2016 19:22:39
"Pale Communion" mám krátce a ještě jsem ho nestihl pořádně naposlouchat, ale "Heritage" mám rád. Åkerfeldt sice není bůhvíjak vyjímečný zpěvák, ale aj mě je jeho čistý vokál určitě bližší, jak growling. Mám dojem, že "Damnation" bylo první album, které jsem od nich slyšel. Ty desky předtím jsem si koupil až dodatečně...

EasyRocker @ 03.05.2016 19:34:38
Další moji velcí oblíbenci už skoro 15 let. Still Life je u mě dodnes nepřekonatelný monolit, dokonalé album :-)

horyna @ 03.05.2016 20:32:39
EasyRocker: osobně také zastávám názor, že Still Life se hodně povedl,nálada alba a melodie mají neskutečnou sílu. Co ty a další desky? V jedné rovině, nebo něco vyčnívá?

Petr87 @ 03.05.2016 20:36:32
Výborná recenze!
Akorát mne trochu mrzí, že se většinou moc nemluví i o prvních třech deskách...
Třeba taková "My Arms, Your Hearse", či "Orchid" jsou pro mne mistrovská díla, co se týče extrémního metalu... Samozřejmě, že i "Morningrise" je atmosférická petarda, ale tyto dvě, nestydím se to říct, patří mezi vůbec má nejoblíbenější od této švédské smečky! :)
Můj žebříček nej alb by vypadal asi takto - top fajf:
1."My Arms, Your Hearse"
2."Orchid"
3."Still Life"
4."Deliverance"
5."Pale Communion"
......
a nádavkem:
6."Damnation"-"Morningrise"..."Ghost Reveries"... ehmm. :))

horyna @ 03.05.2016 21:10:48
Petr87: zdravím a děkuji,kompliment okamžitě vracím- zrovna jsem si totiž četl tvou parádní recenzi na poslední Anathemu, něco jsem zkoušel na netu a myslím že do toho půjdu:-) Chválu prvních tří desek chápu, ale jak píšeš, je to spíše extrémní metal, který tady tolik příznivců nemá. Jinak dík za zajímavý žebříček, chybí mi tam Watershead,naopak přeceňovaný Black.Park nevadí :-)

EasyRocker @ 04.05.2016 07:38:39
horyna: mám ještě staré desky, Morningrise, to ale člověk musí fakt uposlouchat, My Arms..., a pak Still Life, to byla dost výrazná změna stylu, Blackwater Park, to je v podstatě stejně dokonalé, ale Still... mám nejraději :-)

Jarda P @ 04.05.2016 08:50:37
No nevím. Sice proběhl jen jeden poslech, ale nic. Jako bych slyšel jednu skladbu hrát pořád dokola. Asi si u nich vystačím s Pale Communion.

horyna @ 04.05.2016 08:57:14
Jarda P: plně chápu, kdysi mi to znělo úplně stejně a pěkně dlouho trvalo, než jsem se v tom začal orientovat, ovšem po čase, jako když mávneš kouzelným proutkem, pic a bylo vymalováno, obrovskej skok nahoru a od té doby působí max silně, zkus ho točit po kouskách, průběžně klidně k nějaké činnosti, bude se polehoučku otevírat

Jarda P @ 04.05.2016 10:02:28
Horyna: problém je stále míň času na zkoušení nového na úkor starého. Teď zkouším Heritage, které je zdá se zajímavější. Je zpět do období chrchlání nejdu :-).

horyna @ 04.05.2016 10:28:29
Jarda P: tak tohle myslím více než chápu, tahle věta je božííí---Ja zpět do období chrchlání nejdu :-), osobně tam zabrousím snad jen s těmi Opeth

b.wolf @ 04.05.2016 14:09:51
K Opeth jsem se dostal přes známého, který ve svojí krčmičce pouštěl jejich klipy a celkem mě zaujal, tak jsem se jal shánět jejich CD. Musím přiznat, že Michaelův growling nemusím, takže tyto fošny pouštím málokdy. Damnation je ovšem velmi křehká výjimka v rámci tvorby Opeth, tady vůbec neváhám. Po albu Ghost Reveries už ten growl není tak častý, takže desky jako Watershed či Heritage beru. K recenzovanému albu není co dodat, Mr. horyna vždycky vytvoří počteníčko :). 5/5

horyna @ 04.05.2016 14:16:44
b.Wolf: díky,díky, přesně jak píšeš---Damnation je ovšem velmi křehká výjimka v rámci tvorby Opeth. Také kvituji že od G.R. je tam toho hrubo nezpěvu méně a Watershed mě velmi imponuje. Jsem rád že i na těchto stránkách mají Opeth zdá se hodně příznivců :-)

Balů @ 12.08.2016 14:58:30
horyna
Krásná recenze. Tento titul jsem zařadil do své přihrádky Deska desek.

Již od prvních alb Black Sabbath je tu zajímavý úkaz, že když drsná kapela zvolí odlehčenou notu, bývá to skvělý zážitek ( například Planet caravan ).

Je zajímavé, jak kapela dokáže svou melancholii přenést na posluchače a izolovat ho od reality.
Vidím to na 4,5 *

EasyRocker @ 12.08.2016 17:51:51
Skvělá deska i recenze od srdce... :) u mě navždy nepřekonán zůstane dvojblok Still Life + Blackwater Park, ale to na vrcholné kvalitě tohoto alba nic nemění....

horyna @ 12.08.2016 18:43:53
Balů: díky, mám tu desku opravdu moc rád. Přihrádka deska desek- to zní dobře:-):-)

19.04.2014 alienshore
5 stars

Nie je žiadnym tajomstvom, že albumy Deliverence a Damnation vznikali súbežne a pod produkčným dohľadom Stevena Wilsona. Obidve diela sú úplne odlišné a zároveň krásne "opethovské". Mikael Åkerfeldt sa konečne dostal naplno k tomu čo ho kedysi formovalo ako muzikanta a tým boli 70-té roky. Progresívny rock v ich podaní dostal tentoraz trpkú príchuť spojenú so severskou melanchóliou a citlivou melodikou. Hudobne nápadité kontrasty sú dôležitým prvkom celého albumu a koncept je postavený predovšetkým na krásno-divných piesňach o bolesti a smútku. Takto Opeth ešte nezneli, mali síce vo svojom katalógu skladby ktoré obsahovali akustické gitary a čisté vokály, no tentoraz poriadne prekvapili a zariskovali. Damnation osloví predovšetkým klasickejších prog-rockerov, ale iste sa nájde aj veľa fanúšikov ktorí holdujú tvrdému metalu. Dôvodom je ťažká sugestívna atmosféra, ktorá dokáže poslucháča úplne pohltiť a album ponúka veľa zaujímavých emócií a tradične skvelé aranžérske prevedenie.

Určite nemalý podiel na jeho kvalite má Steven Wilson a takýto typ hudby je presne jeho parketa. Åkerfeldt aj Wilson sú muzikanti, ktorí premýšľajú o tom aký majú mať ich skladby výsledný zvuk a keďže je Damnation návratom do minulosti, tak spôsob akým preniesli 70-té roky do roku 2003 by som nazval ako geniálny. Toľko citu a muzikantstva sa Opeth ešte nepodarilo tak dokonale zúžitkovať ako práve na tomto počine. Mikael Åkerfeldt úplne vynechal hrubozrný vokálny prejav a spieva už len čistým prirodzeným hlasom, treba podotknúť že táto poloha mu ide jednoznačne najlepšie. Rytmická sekcia sa samozrejme prispôsobila a je delikátne distingvovaná, keďže Mendez a Lopez sú neskutočne variabilní hráči. O gitarových schopnostiach Åkerfeldta a Lindgrena by sa toho dalo popísať veľa. Tentoraz mi obaja svojou fantastickou hrou pripomínajú kapely ako Camel, Wishbone Ash či Pink Floyd. Album obsahuje aj dostatok akustických pasáží a sám Åkerfeldt priznal, že je ovplyvnený napr. aj folk-rockovým pesničkárom Nickom Drakeom. Vo svojej podstate je to však stále Opeth s dostatočne vysokým podielom svojráznej osobitosti a charakteru.

Hneď úvodná Windowpane je dokonalou ukážkou ich uhrančivého štýlu. Wilsonov melotrón a krásne prepletené gitary majú v sebe čosi neuchopiteľné a vznešené. Takto by sa dali charakterizovať aj ďalšie skladby. Nedržia sa totižto nejakého vzorca, naopak sú veľmi prirodzené vo svojej otvorenej a košatej forme. Rôznorodé zvuky to výborne osviežujú a občas vytvárajú psychedelickú atmosféru. Akustické vyhrávky sú veľmi nápadité a niektoré aj komplikované na hranie, zhruba takto si predstavujem skutočne kvalitnú hru na tomto nástroji. Skladba Closure je zaujímavá východnými motívmi a vidieť, že hudobníci sa stále inšpirujú týmito mysticky znejúcimi harmóniami. Zosobnením krásy je pre mňa kryštálovo čistá kompozícia Hope Leaves, ktorá dokazuje že Opeth nemusia vyslovene trhať struny aby zneli skutočne ako Opeth. Steven Wilson odviedol výbornú prácu v čarokrásnej To Rid The Disease, keďže do nej prispel klavírnymi a melotrónovými plochami. Inštrumentálka Ending Credits mi pripadá ako keby do seba narazili Camel a Wishbone Ash, neopísateľne nádherná záležitosť pre mňa. Zaujímavé veci predvádza Steven Wilson na klávesových nástrojoch v poslednej skladbe Weakness a Mikael Åkerfeldt v nej zaspieva nenápadnú melódiu a prispeje aj gitarami. Vlastne ako keby predpovedala projekt Storm Corrosion, ktorý prišiel o pár rokov neskôr a aj tento album môže byť dôvodom prečo znel tak ako znel.

Damnation nemá za úlohu, aby sa poslucháč cítil len príjemne a pohodlne, ale aby pozorne počúval všetky tie ťaživé nálady a pocity, ktorými je album naplnený. Za najväčšie plus považujem jeho silnú melodiku a neobyčajne krehkú náturu, čo je na metalovú kapelu niečo neslýchané. Keďže sa tu spojili dvaja géniovia (Åkerfeldt a Wilson) progresívneho rocku a metalu, tak sa nemožno čudovať čo z toho vzišlo. Damnation považujem za vôbec najlepšie dielo Opeth a pravdepodobne ostane neprekonané kvôli tomu, že je v podstate výnimkou v ich diskografii. Albumy ako Deliverence a Damnation definovali hudobný štýl, s ktorým Opeth prišli a dostatočne hlasno dali najavo kto vlastne sú a odkiaľ sú ich korene.
reagovat

b.wolf @ 19.04.2014 15:40:15
Na takovou recenzi se nedá, než zatleskat. Hned si jdu tohle album pustit...

alienshore @ 19.04.2014 19:19:47
vďaka b.wolf, dúfam že budeš rovnko nadšený aj z hudby Opeth :-)

Snake @ 19.04.2014 20:20:29
Zhudebněná melancholie, krystalicky čistý, provzdušněný sound a tradičně záhadný a tajuplný booklet. Můj nejoblíbenější kousek je v pořadí druhá In My Time of Need, ale výborná je celá placka. Alienshore, díky za tradičně výbornou a fundovanou recku. Moc rád čtu si o deskách, které mám naposlouchané, ale protože jsem známý skrblík, dávám "pouhé" † † † †...

b.wolf @ 19.04.2014 21:30:46
2alienshore: k Opeth jsem se dostal až s CD Ghost Reveries, ovšem jakmile jsem uslyšel Atonement, hotovo. Jak to šlo, doplnil jsem DGF a snad kromě debutu to zkrátka nemá chybu. Třeba skvělá deska Still Life v parádně rudočerném digi a uvnitř nářez Face Of Melinda... a o S. Wilsonovi netřeba slov, jeho projekt Porcupine Tree je na stejné úrovni.

29.05.2006 MARTIN ŠRUBAŘ (sru) - Palkovice 300
4 stars

Domnívám se, že nejsem sám, koho tímto albem Opeth příjemně překvapili. Určitě tím přesvědčili i posluchače, kteří ostatní tvorbu kapely dosud přehlíželi. Měli k tomu nejpíš stejný důvod, kterého jsem se rovněž trochu obával. Ten spočíval v jejich tvrdších kořenech. Pro svou melancholickou náladu a propracovanost se ale "Damnation" musí líbit nejen prog-rockerům, ale i převážné části metalových fanoušků. Neřekl bych totiž, že by oba tábory tato deska od sebe oddělila pomyslnou floydovskou zdí, ale spíše naopak spojila dohromady. Samotní členové Opeth se ostatně nakonec nikdy netajili s obdivem k Pink Floyd, od kterých se učili pracovat s atmosférou.
reagovat

03.05.2006 J.Ho
4 stars

Pro Opeth netypická deska, ale v plné míře ukazuje Akerfeldův talent. Narozdíl od jiných alb Opeth jde v podstatě o písňovou folk-rockovou desku s moderním zvukem.Krásné melancholické melodie, skvělé kytary. Na někoho může působit monotóně, téměř nudně, písně opravdu pomalu plynou bez výraznějšího vzruchu,(trochu mi to připomíná The Frames)-pro určitou náladu je však právě toto přednost
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 7x
martinB.Mellman, edy66, alienshore, horyna, Mohyla, Voytus, Lukas
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 5x
J.Ho, JendaCh, kaktus, Snake
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000