Nick Cave & The Bad Seeds - No More Shall We Part

Mute, 67:45
Všechny mé rozchody
Nick Cave nás nechal na jedenáctou řadovou desku s kapelou The Bad Seeds (od minula nezměněnou) čekat dlouhé čtyři roky. Výsledek, autorem zvolna připravovaný a ve slavných studiích Abbey Road pečlivě natočený, však stojí za to. Letmým vyslechnutím můžete nabýt dojmu, že vyšlo The Boatman’s Call Vol. 2. Ale pozor! První dojem nemusí být většinou správný. Komornější pojetí je přeci jen nasměrováno malinko jinam. Také v textech došlo k posunu, jsou možná ještě smutnější a osobnější. Hojně užitá smyčcová aranžmá napsali Mick Harvey a Warren Ellis. Interpretův píseň od písně se měnící zpěv a výrazný klavír je téměř ve všech skladbách decentně doprovázen basou a bicími či perkusemi. Ostatní nástroje, kromě častých jednotlivých i zmnožených smyčců, dostávají příležitost jen občas, o to více zapůsobí. Smyčce ovšem netvoří jen jakési pozadí, několikrát hrají vedoucí roli aspoň v části skladby. Poklidnou ponurost dokáže autor s pomocí kapely vystupňovat do dramatického závěru třeba v My Sorrowful Wife. Nejméně komorní záležitostí je Oh My Lord, kde dostává příležitost kompletní obsazení The Bad Seeds. Důležitým rozšířením proti minulé desce je doprovodný zpěv Anny a Kate McGarriglových. Jejich hlasy nevyčnívají, převážně jsou jen ozvěnou vypravěče. V závěru nejrozsáhlejší, a vedle úvodního As I Sat Sadly By Her Side, pro mne nejpůsobivější skladby Hallelujah ženská recitace doplňuje zpívané opakování titulu a doznívá bez doprovodu, když už se zpěvák odmlčí. Jednou si zapěli také "hoši z kapely" (Fifteen Feet Of Pure White Snow).
Zpěvák proslulý svými bouřlivými a málo trvanlivými vztahy má kde čerpat inspiraci, aniž by popisoval konkrétní události. V roli vypravěče se nejčastěji obrací na bývalé lásky a Boha. Přesvědčivě popisuje duševní problémy, podivné představy i nesnášenlivost členů lidského společenství. Ponurou atmosféru smutných příběhů o pozdní lítosti z jednostranných konců vztahů ještě umocňuje často přítomný déšť jako součást vyprávění. Těžko přesně rozlišit hranici, kdy a zda se jedná o příběh vyprávěný a kdy prožitý. Že by výňatek z Hallelujah vypovídal i o tvůrčí krizi autora? "Můj psací stroj oněměl jako náhrobek/Mé piano se krčí v koutě pokoje/Všechny zuby odhalené." Kdyby nešlo o neobyčejně přesvědčivou stylizaci (aspoň doufám), volám lékaře stejně jako sám zpěvák ve Fifteen Feet ...
Skladeb vzniklo ještě víc a objeví se na singlech. Album s tuctem balad má i na Cavea nadprůměrnou délku, ale myslím, že kterákoliv ze skladeb by chyběla. Prostě je třeba si na poslech této desky rezervovat klidných téměř sedmdesát minut. Věřím, že příště bude tentokrát dříve, ale i tak máme z Nickovy pestré, kvalitou víceméně vyrovnané diskografie co poslouchat ještě hodně dlouho. Nejsou to veselá setkání, ale přesvědčivá a těžko srovnatelná s něčím podobným na současné poněkud krátkodeché hudební scéně.
****1/2 Petr Nožička Rock & Pop 4/2001

reagovat