Nick Cave & The Bad Seeds - Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus

Snad na vydání žádné jiné desky jsem nebyl tak nažhaven, jako na Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus. Po těžce prokaučované Nocturamě odešel můj oblíbenec Blixa Bargeld a já se moc bál, co s Bad Seeds bude. A ještě 2CD, takový nelehký projekt.

A hned první skladba byla šokem i úlevou zároveň. Žádné lkaní, žádná melancholie... Get Ready For Love je hrubá vypalovačka jak někdy z konce 80.let, kdy byl Cave ještě pořádnej undergroudnovej šílenec. Geniální tahem se ukázalo být angažování gospelového sboru, který nejen tuhle, ale i všechny ostatní skladby, kde se vyskytuje, posouvá do nebeských výšin. Spojení rocku a gospelu tu funguje na jednotku s velkou hvězdičkou.

Nick ale řádí celý první disk, kde vás nejprve kolébá Cannibal Hymn, aby vás následně trošku postrašil zlou a bluesem načichlou Hidding All the Way. Chcete vidět, jak to ten sbor umí pořádně vohulit? Ok, There She Goes My Beautiful World - nadpozemské. Trošku pop-rockem nám zavoní první singl z desky Nature Boy, ale tahle skladba je přesně to, co si představuju pod pojmem kvalitní alternativní pop-rock. První desku uzavírá hodně psycho Fable of the Brown Ape, kvůli které rozhodně nemůže Caveovi nadávat do popu.

Jak začalo Abattoir Blues zběsile, tak začíná The Lyre of Orpheus v poklidu a to pouze klidným zpěvem (téměř recitováním) ze kterého se vyklube další takové Caveovské blues při kterém je ideální pokyvovat hlavou a s kapelou naříkat: „Oh Mama“.

A teď se přátelé (i nepřátelé) podržte… Nick Cave nikdy nebyl žádný humorista a veselou písničku byste u něj hledali velmi obtížně a o nějakém pozitivním náboji nemůže být ani řeč. Ve stejném duchu se nese i toto dvojalbum… Ale je tu jedna výjimku a tou je „veselý song“ Breathless. Je to snad jediná skladba z dílny Nick Cave u které mám pocit jakéhosi veselí či pohody. Ale je to výborná skladba a vřele doporučím i klip ve kterém excelují animovaní zajdové a lišky.

Naopak další dvě skladby Babe You Turn Me On a Easy Money se nesou ve stylu starších desek a nesou typický Caveův rukopis, ale o vykrádání sebe sama se zde fakt mluvit nedá. Supernaturally se na vás opět vrhne s obrovskou energií a je jedinou výjimkou z poklidnějšího tempa druhého disku. Určitě se zmíním i o závěrečné skladbě celého dvojalba O Children, která je zároveň nejdelší skladbu na dvojalbu, ale rozhodně to není taková ta nudná dlouhá dojezdovka na konec, ale působivá pomalá balada s parádními vokály.

Nick Cave má můj obdiv. Čekal jsem ledacos a trochu jsem se bál, jak to bez Blixy bude vypadat, ale naštěstí jsem navýsost spokojen. Gospelový soubor dal Caveově muzice nový rozměr a Cave prokázal, že má stále talentu a inspirace na rozdávání. Navíc potvrdil, že stále patří mezi skladatelskou špičku a že tak obtížní projekt, jakým je dvojalbum, zvládá s přehledem. To že jsem nevyjmenoval a blíže nerozpitval všechny skladby (je jich celkem 17) rozhodně neznamená, že nejmenované skladby jsou nějaké špatné nebo obyčejné – to fakt nejsou. Rozhodně se zde také nevyskytuje nešvar mnoha dvojalb a to, že místy nudí a deska, která by vznikla jejich smrsknutím na jednu, by byla neskonale lepší a kompaktnější.

Zcela jistě jeden z nejlepších počinů Nicka Cavea a jeho boys. Už se těším, co bude příště. Tenhle pán ještě do důchodu rozhodně nepatří.

***** - Že já blbec nejel na to Love Planet, kde hrál s tím sborem... Blbej nedostatek financí...
reagovat

Mute/EMI 43:07 a 39:27
Opět spolupracovali s producentem Nickem Launayem. Oba disky jsou hlavně tempem pojaty jinak, dva samostatné názvy jsou namístě. Úvodní zběsilá jízda Get Ready For Love je vystavěna velmi podobně jako Babe, I’m On Fire, rozsáhlý závěr předchozího alba Nocturama. Také zde se po krátkých slokách mnohokrát opakuje úderný refrén, jen stopáž je kratší a slok zdaleka není osmatřicet. Cave první double v historii kapely zdůvodňuje tím, že má v kapele dva bubeníky. Humor mu nechybí ani v textech písní, které jako do zaměstnání chodil skládat do klidu kanceláře. Odrazilo se to prý zejména ve větší porci černého humoru než dosud. Příznivcům řecké mytologie se asi nebude líbit převyprávění Orfeova příběhu. Druhý disk je pomalejší, ale najdou se výjimky: Svižné Supernaturally s houslemi, netypicky znějícími flétnami, mandolínou a buzuki (vše houslista Warren Ellis) v poněkud folklórně znějícím Breathless. Na obou discích si možná chvíli budete zvykat na užité gospelové sbory.
Proti původním plánům na nahrazení Blixy Bargelda novým kytaristou se ukázalo, že to není nezbytné, přibral se další klávesista a veškeré kytarové party excelentně obstaral Caveův nejvytrvalejší souputník Mick Harvey. Hudba je nadále plná nápadů, lehce poznatelná, i když místy trochu jiná. Zaujme i výpravný obal. Cave & spol. mají stále co nabídnout. Už se těším na březnové trojalbum B-sides & Rarities.
**** Petr Nožička 01/2005 psáno pro RockShock

reagovat