Jsou kapely, jejichž hudba nestárne a člověk si ji poslechne rád i po letech. Jako třeba právě většina z toho, co za sedm let trvání stihli natočit MOTT THE HOOPLE. Ne zcela výstižně byli od pátého alba považováni za čelné představitele glam rocku (většina souboru tomu načas přizpůsobila svou image). V repertoáru převažoval rock a hard rock, ale některé skladby neměly daleko ke kabaretním písním, dařily se jim i balady. Pro mnohé začínající punkové kapely byli vzorem. Jako vůbec první rockové seskupení vystoupili v divadle na Broadwayi.
Jak bylo v polovině 60. let obvyklé, začínali hraním přejatých skladeb, pravidelně měnili členy i názvy. Jedním byl Doc Thomas Group. To vše ve městě Herefordu (70 km jihovýchodně od Birminghamu, později odtud přišli např. hudebníci, co doplnili Chrissie Hynde na The Pretenders).
V roce 1968 se už jmenovali Silence a sestava se zdála být stabilizována. Kytarista a původní zpěvák Mick Ralphs (31.3.1944, Hereford) měl slabost pro americké písně a kapely. Zejména na hammondky hrál jeho spolužák Verden Allen (26.5.1944, Crynant, Neath, Jižní Wales). Rytmickou sekci tvořili Overend Watts (Peter Watts, 13.5.1947, Birmingham) a Buffin (Dale Griffin 24.10.1948, Ross-on-Wye). Zpěvákem byl Stan Tippens. Věčné objíždění klubů v Anglii, Německu a Itálii nepřipadalo Wattsovi dostatečně perspektivní, a tak to zkusil v konkursu na baskytaristu vznikajících Free. Přijat sice nebyl, ale zaujal skupinu i jejich manažera Stevense, jenž byl svolný poslechnout si právě pořízené demonahrávky i skupinu samu. Guy Stevens pracoval pro společnost Island Records v mnoha funkcích od jejího založení. Mimo jiné produkoval několik jejich akvizic. Proslul vymýšlením názvů skupin a desek (Procol Harum, Sticky Fingers). Za krátkého pobytu ve vězení (na vině byly drogy) si mimo jiné přečetl román Mott The Hoople Američana Willarda Manuse. Titul považoval za skvělé jméno pro soubor. Jeho největším snem byla „dokonalá rocková kapela kombinující pěvecký styl Boba Dylana, se zdvojeným klávesovým zvukem Procol Harum (současně klavír i varhany) a úderná rytmika jak od Rolling Stones. Podle něj by Silence mohli tuto představu naplnit s jiným zpěvákem. Tippins rozhodnutí respektoval, zkoušel vybudovat sólovou kariéru na základech italské popularity, ale za rok byl zpět a stal se cestovním manažerem, který občas zpíval sbory ve studiu i na koncertech. Na inzerát v Melody Makeru: „Hledá se zpěvák/pianista působící sebevědomě a hladově.“ se přihlásilo pětadvacet zájemců, žádný však neuspěl. Ve zbývajícím čase pozvali ještě Iana Huntera, jehož doporučil zvukař. Ian Hunter (Ian Hunter Patterson, 3.6.1939, Oswestry, Shropshire, dlouho byl uváděn jako rok narození 1946) syn pracovníka špionážní agentury Mi-5 procestoval s rodinou většinu Anglie. Byl kopáčem i regionálním novinářem. Od poloviny 50. let prošel mnoha soubory, převážně coby baskytarista. Trochu se proslavil při rock & rollovém revivalu v sedmašedesátém. V zimě 1969 již měl s manželkou dvě děti, pracoval v továrně, snažil se prodávat vlastní skladby a čekal na příležitost. Ta, která se mu nabídla mu nepřipadala právě atraktivní, ale protože jej známý zvukař přesvědčil, přišel. Poté, co se přesunul ke klavíru a za vlastního doprovodu zazpíval Dylanovo Like A Rolling Stone, neměl Stevens, na rozdíl o členů kapely, pochybnosti. Při příchodu byl ukryt za obrovskými tmavými brýlemi. Stevens mu přikázal, že je na veřejnosti nesmí odložit. Hunter protestoval, ale nakonec se staly jeho poznávacím znamením. Jen zcela výjimečně narazíte v celé jeho kariéře na fotografii bez této image tvořící pomůcky, na prvních koncertech byl dokonce považován za zrakově postiženého! Jako živitel rodiny si řekl o pevný plat. Na oplátku drasticky snížil svou váhu a nechal si narůst delší vlasy. Ve studiu i na koncertech hrál střídavě na klavír a kytaru. Po dvou týdnech zkoušek natočili, pochopitelně díky Stevensovi, první LP pro firmu Island. Na dodnes nejzdařilejším zástupci první etapy - Mott The Hoople (11/1969) se střídají coveverze s vlastním materiálem (hlavně Ralphs a Hunter). Při dokončování byl vypuštěn zpěv v Daviesově hitu The Kinks You Really Got Me, které se na koncertech v mnohem delší verzi stalo jednou z nejvíce žádaných skladeb. Nesmrtelnou se stala také Ralphsova Rock And Roll Queen, ta nechyběla na žádném z koncertů až do konce kariéry kapely. Pro živý debut si vybrali Itálii, ale chytili se až po několika dalších koncertech. Album bylo přijato dobře, ale komerční úspěch to nebyl, prodej desek byl slabý. Velmi rychle se stali jednou z nejvyhledávanějších koncertních atrakcí. Brzy, to ještě dělali předskokany slavnějším, s nimi nikdo nechtěl hrát, protože pravidelně vyfoukli show hlavním atrakcím. Bouřlivá vystoupení bývala vyprodaná, excesy na vystoupení v Royal Albert Hall vedly k dlouholetému uzavření tohoto sálu rockové hudbě. Stevens se coby producent pokoušel dostat živou atmosféru do studia při dalším albu Mad Shadows (9/1970), ale ani tentokrát, ani při dvou dalších pokusech to nevyšlo. Při návštěvě v sousedním studiu natáčeli Stones a na počest jejich návštěvy zařadili MTH do závěru Walkin’ With A Mountain citaci Jumpin’ Jack Flash. Následně chtěli vydat skutečně živé nahrávky, ale díky poruše pronajatého zařízení to nevyšlo, a tak byla jediná použitelná nahrávka - rozsáhlá úprava Little Richarda Keep A Knockin’ zařazena na následující, Ralphsovské Wildlife (2/1971). Na převážně melodičtější, písničkové desce poprvé nespolupracovali se svým patronem, ale ani tentokrát výrazněji neuspěli. Bez Ralphsova autorského vkladu a opět se Stevensem jako producentem natočili prepunkové Brain Capers (8/1971). Navrhovaný název Sticky Fingers skupina odmítla, s nadšením po něm sáhli Stones. Koncertní ohlasy byly stále skvělé, nezájem o nahrávky však kapelu přivedl k rozhodnutí v březnu 1972 po vystoupení v Zürichu skončit. Všichni se se rozhlíželi po nových příležitostech. Watts se obrátil na Davida Bowieho, zda nepotřebuje basáka. Fanoušek Mott The Hoople Bowie však nabídl pomoc, pokud se skupina obnoví. Z nabídnutých písní odmítli Sufragette City, žádali Drive-In Saturday, dohodli se na All The Young Dudes. Singl i album produkoval sám Bowie, zahrál si na saxofon, s aranžmá pomáhal jeho kytarista Mick Ronson. Prostřednictvím svého manažera zajistil také novou smlouvu u Columbie. Výsledek All The Young Dudes (9/1972) překonal všechna očekávání. Singl se stal bestsellerem (v UK č.3) na obou stranách Atlantiku, hymnou homosexuálů, který natočila pohříchu heterosexuální kapela. Ale zdařilé je kompletně celé album. Opět se prosadil Ralphs (úvodní riff One Of The Boys použil později v Can’t Get Enough u Bad Company, stejně jako to rozhodující ze skladby Ready For Love/After Lights). Původní vydavatel, firma Island Records kontrovala kompilací Rock And Roll Queen (10/1972). Přes konečně dosažený úspěch odešel Verden Allen, kterému se nelíbila neúspěšnost prosazování vlastních skladeb na desky. Dodnes se věnuje hudbě, ale žádná z jeho kapel nikdy nedosáhla většího významu. Ve čtyřech, ale s mnoha zajímavými hosty (např. Andy Mackay - Roxy Music natáčeli v sousedním studiu) natočila zbylá čtveřice své navždy nepřekonatelné album Mott (7/1973). Přineslo dva úspěšné singly Honaloochie Boogie a All The Way From Memphis napsané Hunterem. Našly by se tam však minimálně dva další. Skvělá, téměř folková, dylanovská píseň I Wish I Was Your Mother pro tento účel byla zamýšlena. Povedla se také hříčka o sestře za volantem Drivin’ Sister a houslemi ozvláštněné Violence - s refrénem „násilí je jediná věc, kterou vycítíš“ (obě Hunter/Ralphs). Dvě pomalé písně potvrzují, že se skupině dařilo i v této oblasti. „Posmrtně“ byla užita píseň Hymn For The Dudes, kterou s Hunterem napsal ještě Allen. Ballad Of Mott The Hoople zase připomíná rozpad ve dvaasedmdesátém. Naposledy sólo si zazpíval Mick Ralphs ve vlastní dvoudílné I’m A Cadillac/El Camino Dolo Roso. Pro následující turné byli přijati hned dva hráči na klávesy. Bývalý člen u Love Affair Morgan Fisher a Michael Bolton (ten hrál jen na evropských koncertech, v USA ho zastoupil bývalý člen The Strawbs a budoucí The Bee Gees Blue Weaver. Během míchání Mott se podobně jako Allen rozhodl odejít Mick Ralphs. Znechucen stále obtížnějším prosazováním vlastních písní proti Hunterovi (neprošlo např. Can’t Get Enough - pozdější první singl a hit Bad Company, s nimiž už v listopadu 1973 natáčel první album). Absolvoval ještě velkou část turné, protože slíbil, že vyčká až bude vybrán jeho nástupce. Stihl ještě natočit další singl Roll Away The Stone, v němž však byla jeho kytara přetočena nástupcem. Stal se jím Luther Grosvenor (ex-Spooky Tooth), Vydržel rok - pod Ianem Hunterem vymyšleným pseudonymem Ariel Bender. Na koncertech byl platným členem, do tvorby se však nikdy nezapojil. Víceméně Hunterovo album The Hoople (3/1974) - jedině Born Late ’58 složil a nazpíval během Hunterovy cesty do USA Watts, není špatná, ale proti dvěma předchozím chybí Ralphsův autorský podíl a oponentura, což posléze uznával i Hunter. Na následujícím turné vznikl záznam Live (11/1974) vydaný v důstojné , zdvojené podobě až v roce 2004. Grosvenora/Bendera ještě krátce nahradil Mick Ronson. Absolvoval pár koncertů a natočil jediný singl. V prosinci 1974 se historie skupiny náhle uzavřela.Hunter během týdenní přestávky mezi koncerty letěl do Ameriky, kde se zhroutil z naprostého duševního vyčerpání. Zotavil se poměrně brzy, ale chuť do spolupráce už chyběla. Základní diskografii uzavřela kompilace Greatest Hits (CBS 3/1976).
Hunter a Ronson odešli společně. Jejich kariéry se v následujících osmnácti letech čas od času spojovaly. Zbylá trojice s novými kytaristy a zpěváky pokračovala do konce 70. let pod názvy Mott a British Lions, aniž by dosáhla významnějšího komerčního nebo uměleckého úspěchu. Buffin se stal rozhlasovým producentem, Watts má prosperující starožitnictví a Fisher žije v Japonsku, kde natáčí a produkuje hudbu pro reklamy a filmy. Ian Hunter dodnes vydává zajímavá sólová alba, na nichž ho doprovázejí skvělí hudebníci (m.j. členové Springsteenova E Street Bandu). Občas usedl na producentskou stoličku. O životě MTH na americkém turné vydal Ian Hunter ve své době populární knihu Příběh rockandrollové hvězdy (Diary Of A Rock'n'Roll Star). Na koncertech svůj nový repertoár pravidelně prokládal písněmi z doby, kdy byl leaderem kapely, která ho „udělala“. Nejlepší představu si můžete získat z živého dvojalba Welcome To The Club (Chrysalis 1980). Z několika ohlášených comebacků se ani jeden neuskutečnil, vždy si to někdo rozmyslel, nejčastěji Mick Ralphs. Jen 17.9.1998 si všichni společně zahráli na krátkém vystoupení v obchodě Virgin Megastore na Oxford Street v Londýně. Mick Ralphs, který nerad létá si zahrál na britských koncertech Iana Huntera v letech 2002 a 2004/05.
Dodnes vycházejí další kompilace a zejména koncertní nahrávky Mott The Hoople. Před klasickými výběry mapujícími buď první (např. Walkin' With A Mountain: The Best Of Island Years 1969-1972 Island 1990) a nebo druhou etapu lze jednoznačně doporučit dvojité CD The Ballad Of Mott: A Retrospective (CBS 1993). Všechna čtyři alba u Islandu jsou zastoupena aspoň jedinou nahrávkou, dále je zde několik rarit a největší prostor je věnován trojici dlouhohrajících desek pro CBS. Celou Hunterovu tvorbu výborně charakterizuje box 3 CD Journey: A Retrospective Mott The Hoople & Ian Hunter (Sony 11/2006). Mapuje léta 1969-2001, polovinu tvoří nahrávky s kapelou, druhou sólová dráha včetně tří nevydaných skladeb z natáčení Rant (2001).
Petr Nožička, Rock & Pop 10/2000, revize 05/2007
... (celý článek)
