Moore, Gary - Still got the blues

Moore, Gary - Still got the blues - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1990

Tracklist:

01. Moving On /Moore/ (2:39)
02. Oh Pretty Woman /Williams/ (4:25)
03. Walking by Myself /Rogers/ (2:56)
04. Still Got the Blues (For You) /Moore/ (6:12)
05. Texas Strut /Moore/ (4:51)
06. Too Tired /Watson, Davies, Bihari/ (2:51)
07. King of the Blues /Moore/ (4:36)
08. As the Years Go Passing By /Malone/ (7:46)
09. Midnight Blues /Moore/ (4:58)
10. That Kind of Woman /Harrison/ (4:32)
11. All Your Love /Rush/ (3:32)
12. Stop Messin' Around /Davis, Green/ (4:00)


Obsazení:

Gary Moore: lead vocals, lead & rhythm guitars
Don Airey: keyboards
Stuart Brooks: Trumpet
Albert Collins: guitar
Bob Daisley: bass
Raul d'Oliveira: trumpet
Brian Downey: drums
Martin Drover: trumpet
Andy Hamilton: saxophone
George Harrison: guitar, vocals
Nicky Hopkins: keyboards
Albert King: guitar
Frank Mead: saxophone
Nick Payn: saxophone
Nick Pentelow: saxophone
Andy Pyle: bass
Graham Walker: drums
Mick Weaver: piano
Gavyn Wright: strings

 
27.02.2018 Martin H
5 stars

Je tomu již sedm let, co se do hudebního nebe odebral irský rockový a bluesový kytarista a zpěvák Gary Moore. Jeho tvorbu jsem poprvé zaregistroval během roku 1990 prostřednictvím klipu ke skladbě Still got the blues. Ta melodie mi doslova učarovala a byla jedním z hlavních spouštěčů mého dosavadního zájmu o bluesovou hudbu.

S tvorbou samotného Garyho Moora jsem se však docela dlouho míjel, pokud tedy nepočítám album Still got the blues, které jsem si poprvé pořídil na polské kazetě pochybné úrovně. Něco jsem věděl o skupině Thin Lizzy, v níž se Gary občas mihnul, a také jsem zaregistroval jednorázový projekt BBM a její excelentní pokus vyvolat ducha starých dobrých Cream. Nakonec muselo přijít to, co zákonitě přijít muselo, a já jsem si pár Moorových nahrávek pořídil do sbírky.

Na desce Still got the blues se kytarista, zpěvák a autor pěti vlastních skladeb z celkových dvanácti obklopil zajímavou sestavou spoluhráčů, z nichž tím nejzářnějším jménem je bezpochyby ex-beatle George Harrison, jehož skladba That Kind of Woman je na albu také zastoupena. Dalším výrazným hostem je černošský kytarista Albert King, který společně s hlavní personou rozpoutá bluesovou bitvu ve skladbě Oh Pretty Woman. V následujícím kousku Walking by Myself mě kromě velice ostré kytary upoutá foukací harmonika, která k bluesové hudbě neodmyslitelně patří. A pak to přijde, jedna z nejzdařilejších Moorových písní, skladba, která se urodí snad jednou za deset let. Někdo namítne, že ten hlavní motiv v písni Still got the blues může být tím neustálým opakováním až unavující, ale právě v okamžiku, kdy už i já si říkám, že je to přespříliš, něco se stane a Gary těch pár tónů rozvine takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. V tom jeho sóle je snad veškerá bolest světa. Ale to může platit i o další autorské skladbě, nádherné King of the Blues. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Moorova kytara je všudypřítomná a vyjadřuje takovou škálu barev, že se vždycky ptám, kde se to vtom člověku vzalo. Nelze zapomenout i na dechovou sekci, která na celé desce dodává mnoha skladbám tu správnou atmosféru a náladu.

Každé setkání s dílem Garyho Moora je pro mne malým svátkem. A i když hudební svět opustil předčasně, pro mě bude vždy jeho hudba znamenat hodně. Ale pozor, je nutné ji užívat jen se souhlasem ušního lékaře, neboť hrozí velká závislost.

reagovat

Snake @ 28.02.2018 10:11:42
Garyho bluesové období mě míjí, ale tohle album jsem měl - kdysi - také. Po "After The War" to pro mě byl docela šok...

Ano, titulní pecka je dobrá, obsahuje výborné sólo a stal se z ní obrovskej hit, ale jinak mě to nechávalo chladným a kazety se zbavil. Jenže tenkrát my bylo dvacet a frčel na metálu, dneska bych se na to koukal - asi - jinak. Jenomže muziky jsou kvanta, člověk si musí vybírat a mě stačí to, co od něj mám. Tedy "Run for cover", "Wild Frontier", "After the war" a poněkud kontroverzní "A different beat".

Díky za recenzi.

PaloM @ 28.02.2018 10:32:37
Je to relatívne kvalitná hudba, ale ten titulný hit hrali vtedy úplne všade, až sa mi to trochu sprotivilo. Podstatne viac sa mi páčia Blues Alive (1993), Back To The Blues (2001), Power Of The Blues (2004) a dve posledné štúdiovky. Vrelo odporúčam koncertné dvd r.2010. Celkovo mám asi 10 originálnych CD.
Album Wild Frontier sa mi páči najviac, lebo som to počul ako ako prvý výtvor od Garyho.

Martin H @ 28.02.2018 16:25:36
Chlapi, dík za reakce. U mě ještě vede deska Blues for greeny, ta je parádní. To hard rockové období z osmdesátek znám, mám nějaké desky, ale přece jenom mám raději Garyho bluesovou kytaru.

Jarda P @ 28.02.2018 17:17:30
After Hours je rovněž skvělá..

20.06.2011 Petr Gratias
5 stars

Když se tohle album u nás objevilo, všichni se radovali nad pádem komunistického režimu a nad stržením „železné opony“. Všichni byli opojení přítomností a budoucnost považovali jako bezproblémový život v absolutní svobodě….. takže tehdy na poslech hudby obecně bylo málo času a tak v tom tartasu možná některá alba nedošla uznání, jaká by si zasloužila. Tohle se týká i Mooreova alba Still Got The Blues, které se prodávalo souběžně na vinylu, ale už i na CD….
Garyho Moorea jsem už samozřejmě znal jak z jeho členství v Thin Lizzy, Colosseum II, tak i z jeho sólové produkce, ale tenhle projekt byl myslím pro něho tím pravým ořechovým, třebaže nebyl ryze autorskou záležitostí a obsahoval i skladby jiných autorů…

MOVING ON – album otvírá šlapavé rhythm and blues. Bicí nástroje a baskytaradusají v přesném rytmickém metru a z pozadí k nám doléha tlumené staccato klavíru. Hlavní prostor má ovšem Gary Moore nejen jako výtečný kytarista se svým zkresleným tónem na Les Paul Gibson, ale i jako zpěvák, ctící formu a frázi

OH PRETTY WOMAN – máme tu první převzatou skladbu. Vedle zpívajícího Moorea na kytaru se zde představuje i renomovaný host, černošský kytarista Albert King, ale ani ostatní hráči nejsou žádní pání z Nemanic – baskytarista Andy Pyle z Blodwyn Pig, stejně jako bubeník Graham Walker z téže kapely, ale pak je zde břeskná dechová sekce, která dodává výtečné přiznávky. Moore na kytaru svým drásavým způsobem bluesovou formu zpracovává drsně a nekompromisně, zatímco Kingovy vyprecizované rozechvívané tóny poznáme hned ve výrazné odlišnosti. Skvěle našlápnutá skladba!

WALKING BY MYSELF – další převzatá skladba – tentokrát od Jimmyho Rodgerse. Důležitým prvkem skladby je výtečná foukací harmonika Franka Meada, který se učil na Jamesu Cottonovi. Moore výtečně ohýbá svoje elektrické tóny a bezpečně frázuje ve zpěvu. Jedna ze skutečně zdařilých přínosných skladeb díky své přímočarosti a emocionalitě…

STILL GOT THE BLUES – pilotní skladba alba. Gary Moore napsal skutečný majstrštyk po všech stránkách. Líbí se mi tady ještě zesíleněji víc jako zpěvák. Ne, že by jinde zpíval matně a nevýrazně, ale tady si bezpečně uvědomuji jeho niterné bluesové přesvědčení, které vkládá do své výpovědi. Přitlačí na hlasivky a dokáže i ubrat na intenzitě a uvolněni se svěřit se svým sdělením a pořád mu můžeme jeho pocity věřit. Kytarové sólo vystavěl mistrovským způsobem. Jeho dlouhý protahovaný tón vyniká jak ve stratosférických výškách, tak i ve spodních polohách. Technická suverenita podání se krásně propojuje s výtečně proaranžovanými smyčci Gavina Wrighta. Vedle uspořádané rytmiky zde máme další známé hudebníky – klavíristu Nickyho Hopkinse, ale i klávesového hráče Dona Aireyho (Colosseum II, Rainbow a nyní Deep Purple). Pro drsné bluesmany bude možná tato skladba „nasládlá“, ale mě to vůbec nevadí, myslím, že se v ní propojují ty nejlepší bluesové odstíny daného žánru….

TEXAS STRUT – po klasickém bluesovém entrée přichází divoká jízda možná s jemným odérem ZZ Top (odtud ten Texas), ale jinak je skladba mooreovsky svébytná a poskytuje prostor výtečnému kytarovému sólu s vyprecizovanými doprovody. Hammondky ovládá opět Don Airey, ale na baskytaru sází dunivé tóny Bob Daisley (Uriah Heep) a také bubeník Brian Downey střídá Walkera. Píseˇm je plná divoké tanečnosti, ale i důrazného bluesového náboje… a v závěru dochází ke zklidnění v klasické formě, stejně jako v úvodu…

TOO TIRED – slavný Johnny „Guitar“ Watson je autorem další skladby, kterou si Moore upravil k obrazu svému. K tomuto známému číslu si přizval dalšího slavného hosta – kytaristu Alberta Collinse, ale také dechovou sekci. Moore se blýskne výtečným sólem a přenechává prostor Collinsovi, zatímco řízné dechy akcentují hudbu ve zdůrazněných dobách. Moore a Collins si střihnou duet a skladba je přivedena ke svému závěru…

KING OF THE BLUES – dechová sekce zůstane a svou důrazností prořezává jednotlivé fáze další skladby. Moore si ve vlastním příspěvku opravdu dává záležet na interpretačním pojetí, výrazu i frázování a tak tu máme výtečně pojaté blues, které zvoní, pozvedává i sráží k zemi. Z pozadí slyšíme Aireovy hammondky, ale výměnu bubeníků téměř nepostřehneme. Moore sice používá jednu barvu tónu, ale ohýbání tónů pokračuje s nezměrnou pečlivostí a jistotou až do posledního tónu…

AS THE YEARS GO PASSING BY – další převzatá skladba. Trochu zde máme pocit, jakoby se Moore „otřel“ o Fleetwood Mac. Změnil barvu a výraz tónu a pojetím písně se přiblížil k Peteru Greenovi. Nebyl to ovšem záměr, ale spíše výrazné odbočení od dané skladbové koncepce, kterou jsme až dosud na albu vnímali. Je to patrné zejména v mezihře, kde Mooreova kytara získá onen prostorový sound čistého tónového napětí. Aireovy hammondky z pozadí jemně bublají. Výrazněji vnímáme oba saxofony, které ovšem také prokreslují celkovou atmosféru. V další mezihře dostane prostor vyprecizovaný klavír Nickyho Hopkinse, který se výtečnou technikou zmocní svého sóla. Další velmi niterná a senzitivně pojatá skladba….

MIDNIGHT BLUES – další vynikající Mooreovo blues. Nosný opakující se riff dává příležitost Mickovi Weaverovi na elektrické piano, ale i Mooreově přitlumené elektrické kytaře. Stejně jako v pilotní skladbě alba, i zde musíme Moorea opět pochválit za výtečný pěvecký výkon a za citlivě nasazované elektrické tóny jeho gibsona. Z pozadí slyšíme dech smyčců aranžovaných Gavinem Wrightem a půlnoční atmosféra ze skladby čiší díky melancholii a vyzpívávané osamělosti. Také tato skladba patří mezi mé oblíbené nejen na albu, ale i v tom obecném slova smyslu, když se hovoří o blues…

THAT KIND OF WOMAN – v této skladbě přizval Moore skutečně elitního hosta. Je jím kytarista George Harrison. Oba se sblížili při spolupráci na instrumentálních pasážích projektu Traveling Wilburys a Harrison „oplatil“ Mooreovi svou účast na tomto albu. Ve skladbě si nejen zazpíval doprovodný vokál, ale zahrál na kytaru, ale také na slide-kytaru. Harrisonovský rukopis je zde dost čitelný nejen melodickou linkou, ale i proaranžováním. Jeho slide-kytara si zde v pár taktech střihne s Moorem zdařilý duet. Ale jsou tu také opět řízné dechy a Hopkinsův úderný klavír a šlapavá rytmika

ALL YOUR LOVE – coververze je od Otise Rushe. Známá je z mnoha další coververzí, zejména z výtečného podání Claptona u Bluesbreakers v polovině šedesátých let. Tato podoba je ovšem díky rytmice rychlejší a svižnější, ale zpívající Moore nezůstává za Mayallem nijak pozadu. Elektrická kytara má svou drsnou neučesanost a zní agresivněji, ale je zahrána se stejnou erudicí a nasazením za asistence dechové sekce. Za hammondky tentokrát usedl Mick Weaver a harmonicky drží skladbu pohromadě a usměrňuje správně dusající rytmiku. Výtečné uchopení daného tématu.

STOP MESSIN´ AROUND – jsme v závěru. Tentokrát došlo i na již jednou vzpomínané Fleetwood Mac. Greenovu skladbu ovšem Moore hodně přepracoval do vlastního pojetí rhythm and blues. Pochválit musíme i řádně frázující saxofony v playbacku nahrané Frankem Meadem, klavír Micka Weavera. Moore nám zde opět předvede uvolněné kytarové téma, v němž s graciézní lehkostí rozechvívá tóny, jímž sekundují akcentované údery bicích, které nás zatím dovedly do samého finále…..

Still Got The Blues mám rád v každém slova smyslu. Je to poctivě zahraná, zaranžovaná a interpretovaná hudba a Moore nám zde poskytuje hodně prostoru k pozitivnímu vnímání bluesové formy, kterou si velmi dobře osvojil. Záměrně ho nechci srovnávat s jinými věhlasnými kytaristy, kteří blues na britských ostrovech orazítkovali svými jmény, jako je Eric Clapton, Peter Green, Alvin Lee, Mick Taylor, Jeff Beck, Jimmy Page, Tony McPhee, Paul Kossoff, Les Harvey, Miller Anderson, Mick Abrahams, Dave Edmunds, Kim Simmonds, Rory Gallagher nebo Stan Webb… Myslím, že nějaká měřítka na „famóznost“ zde selhávají…
Docela mě pobavilo, že se na horní straně obalu vpravo objevil nápis STEREO.... psal se rok 1990 a dělení na mono/stereo mi přišlo v této době jasi nepatřičné. Ale jinak byl obal alba zajímavý už tím, že jsme téměř v identickém interiéru mohli sledovat Moorea v chlapeckém i chlapském věku v komparativním provedení...
Gary Moore nahrál řadu alb, na kterých zanechal výrazný otisk své osobnosti. Řekl bych, že tohle patří mezi to nejlepší co udělal a proto mu dávám plný počet hvězdiček.



reagovat

martin69 @ 20.06.2011 16:53:33
Vyčerpávající recenze výborného alba. Mě se na obalu velmi líbí obrázek Jimi Hendrixe.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
Petr Gratias, Martin H
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
PaloM, ripo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000