Moore, Gary - Blues for greeny

Moore, Gary - Blues for greeny - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1995

Tracklist:

01. If You Be My Baby /Adams, Green/ (6:38)
02. Long Grey Mare /Green/ (2:04)
03. Merry-Go-Round /Green/ (4:14)
04. I Loved Another Woman /Green/ (3:05)
05. Need Your Love So Bad /Mertis John Jr./ (7:54)
06. The Same Way /Green/ (2:35)
07. The Supernatural /Greenbaum/ (3:00)
08. Driftin' /Greenbaum/ (8:29)
09. Showbiz Blues /Green/ (4:08)
10. Love That Burns /Adams, Green/ (6:28)
11. Looking For Somebody /Green/ (7:12)


Obsazení:

Gary Moore: Guitar, Vocals
Tommy Eyre: Keyboards
Nick Payn: Baritone Sax
Nick Pentelow: Tenor Sax
Andy Pyle: Bass
Graham Walker: Drums

 
10.09.2019 horyna
3 stars

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.
reagovat

steve @ 10.09.2019 11:12:41
Pěkně jsi se do nás metálistů obul:)

horyna @ 10.09.2019 11:46:16
Čau steve: špatně jsi si to vyložil. To není do vás metlošů-jedinců/posluchačů. Každému co jeho jest. Zabořil jsem se do kapel samotných, do těch, kteří takovou ne-muziku komponují a přehrávají. Já to zkrátka nesnáším, nemožu je ani čut:-) je to můj vnitřní boj :-) proti tvrďákům, moderně, amerikanizmu a komerčním snahám té muziky, o jejím konzumu, o stádovitosti.... Tu averzi jsem si vypěstoval :-) hned z nástupem neo-punku prostřednictvím dvojice Green Day, Offspring, Rage Against... kteří přišli hned po ještě akceptovatelném grungi. Jejich následovníci, ať už to jsou Korn, Limp Bizkit, nebo tvrďáci Napalm Death, či nedávno zmiňovaní Fear Factory (z debutu jsme byli v osmnácti pos...) teď je mi z podobných na zvracení:-) nechápu, jak může někdo „ohavnosti tohoto typu“ komponovat (a někteří se nad tím ještě rozplývat) mimo pubertu:-) A všechny černokněžníky, smrťáky a další sorty házím do stejného pytle.


Muzika v pravém slova smyslu je o melodiích. Proto budou Beatles žít navěky. Ale ta je pro ty výše jmenované španělskou vesnicí.

jirka 7200 @ 10.09.2019 12:42:23
Ještěže já v sobě nemám taková vnitřní pnutí a osobní boje, či nesnášenlivost vůči nějakému stylu. To by mi potom při čtení nějaké recenze nemuselo být dobře :-)

pinkman @ 10.09.2019 13:35:59
Nebudu hodnotit metal jako styl. Neposlouchám ho. Nad hudbou ve které se třicet minut ze čtyřiceti drhne jeden akord a chlapíka s mikrofonem právě propustili z Bohnic, nemá cenu ztrácet čas. Většinou jsou to pózeři, kteří na ty nástroje neumí pořádně hrát. O znalosti notového zápisu ani nemluvě. Proto je metal okrajový žánr pro mladistvé bouřliváky.
Předmětem recenze je Mooreho deska Blues for Greene. Tady musím s hodnocením hrubě nesouhlasit. To je čistá pětihvězdičková porce. I když recenzentovi rozumím, pokud ji dekádu zatracuje, těžko najednou vytasí nejvyšší známku.

vmagistr @ 10.09.2019 13:59:08
"Nebudu hodnotit blues jako styl. Neposlouchám ho. Nad hudbou, ve které se třicet minut ze čtyřiceti drhnou tři akordy a chlapík do mikrofonu ani neumí zazpívat čistě, nemá cenu ztrácet čas. Většinou jsou to zabedněnci, kteří na ty nástroje kromě klasické dvanáctky neumí nic jiného zahrát, o znalosti notového zápisu ani nemluvě. Proto je blues okrajový žánr pro zahořklé starce."

Vše je v uvozovkách, aby někoho náhodou nenapadlo, že to myslím vážně. Hromadu předsudků lze totiž napsat o jakémkoli žánru, ale víc než o něm to pak vypovídá o nás samotných.

Od Garyho Moora mám několik "metalových" alb z 80. let i několik "bluesových" z následujících dvou dekád. Některá se mi zdají lepší, některá horší, ale poslouchám všechny. Blues for Greeny mezi nimi (zatím) není - třeba na něj časem dojde.

Zdeněk @ 10.09.2019 15:56:11
Zajímavé, já hned po prvních posleších desku zařadil mezi to nejlepší co Gary natočil.

john l @ 10.09.2019 18:39:18
Mrzí mě, že už nikdy Gary nenahraje rockovou desku. Další Run bych bral.

VaclavV @ 11.09.2019 07:33:31
Pinkman: Napsat, že většina neumí na nástroje hrát, je celkem silné kafe. Je vidět, že nejsi muzikant, protože metal, především pak extrémnější, je hráčsky dost slušná disciplína...

pinkman @ 11.09.2019 07:49:32
drhnutí jednoho akordu je těžká disciplína? Nenech se vysmát Václave.

horyna @ 11.09.2019 10:17:12
pinkman, zdeněk: pokud posloucháte blues od narození, není se čemu divit, že hodnotíte jak hodnotíte. Vsadil bych se, že znáte i origo od F. M. Mě blues do třicítky (možná i déle) nic neříkal. Byl to pro mne uprděný styl pro dědky :-), mrtvola. Ohrnoval jsem nad ním frňouzla podobně, jako teď nad čímkoli tvrdším než je Metallica :-)

Zdeněk @ 11.09.2019 10:24:52
ad horyna/ Tak to bych do Tebe neřekl. Pomineme li artrock,
potom tvrdím, že každá rocková muzika,která je k něčemu má bluesové kořeny. Tak to prostě je. Samozřejmě, že jsem šel pozpátku dejme tomu od Led Zeppelin směrem k bluesrockerům typu Stevie Ray Vaughana a dnes spoustě výborných muzikantů o kterých se ani moc nepíše.

horyna @ 11.09.2019 10:40:43
Zdendo co bys neřekl? Že jsem neznal/neposlouchal blues? :-) Mě jako teenagera potkal hold rovnou ten metal (když nepočítám první krůčky s Tublatankou, Citronama, Team...) na kazetách přišli Helloween, Metallica, Kreator, Sepultura a jiné ještě horší děsy, hrůzy a ohavnosti, ze kterých mě dnes vstávají zbytky vlasů hrůzou na hlavě. Třeba právě blivajzy typu Fear Factory:-) (vůbec nechápu, jak jsem tohle mohl konzumovat, jako omluvu bych použil snad jen mladickou nerozvážnost:-), a proto mě hlava nebere, že ten který odrostlejší jedinec může podobný kravál do sebe/ze sebe pouštět dobu delší, než je jedna minuta:-), ale naštěstí to trvalo jen nějaký pátek/rok a rychle jsem pochopil, že tudy cesta nepovede. Semlel mě grunge, který ač není příliš melodický, alespoň se v něm NORMÁLNĚ ZPÍVÁ. Ani nevíš jak moc lituji!!! toho, že neznám od patnácti floydy, yesáky, crimsny, a moře dalších, které jsem objevoval až před třicítkou, jelikož mezi tím bylo ještě období hair a heavy kapel, plus výrazná perioda s klasickou hudbou.

Zdeněk @ 11.09.2019 11:04:41
No považoval jsem Tě spíše za rockera co vyrostl na hard-rockových partách a vůbec bych nevěřil , že jsi se vyvinul vlastně z metalu. Co se týká Petera Greena, asi v 17 letech
jsem poprvé četl v Melodii o Fleetwood Mac /těch původních/
a jakmile jsem je poprvé slyšel bylo všechno jasné...
Proto jsem musel koupit i tohle album Garyho Moora.

VaclavV @ 11.09.2019 11:10:37
Pinkman: A kde furt bereš ten jeden akord? Chceš říct, že kapely jako Death, Cynic nebo třeba i Helloween drhnou jeden akord? Nechci tady orodovat za metal, protože je mi to úplně jedno, ale tohle je fakt názor, nad kterým musím kroutit hlavou. Přesně takový pohled může mít i opačně metalový fanoušek na rock, pokud zná maximálně AC/DC a Nazareth...

horyna @ 11.09.2019 11:17:04
Máš částečně pravdu. Ono tvrdé období které zmiňuji mám umístěné někdy mezi 14-16 rokem života, zhruba. Když přišel řekněme v 92-hém Dirt od Alice v řetězech, začal jsem tyto břehy opouštět. Ale třeba konkrétně kapelu Death jsem poslouchal mnohem mnohem déle a dokážu je uznávat i dnes (ale už si je nepustím, nebo ne déle jak jednu skladbu, prostě to nedávám :-) Poznal jsem poté kopu zaoceánských rockových partiček, které jsem si postupně zamiloval, ale jen některá a především netypická alba. No a do progu mě vlastně dostali Dream Theater s jejich Images and Words a první Shadow Gallery - obé z půjčoven. To jsme s kámošem nechápali, co je to za muziku. Kdybychom jen tehdy tušili, že všechno vymysleli jejich o dvacet a více let mladší soudruzi :-)

VaclavV @ 11.09.2019 11:47:39
Jasně, přitom kdybych to bral paušálně jak kolega nahoře, tak Dream Theater? Progmetal, tedy metal, tedy jeden akord? Nikdy jsem neměl rád to vymezování ála extrémní metal vs melodický metal, hard rock vs progresivní rock a podobně. To povyšování jedné skupiny nad druhou. Nikde není daný, co je jediná správná muzika. Že fanoušek Pink Floyd je víc než fanoušek Thin Lizzy. A díky bohu za to :-)

yngwie3 @ 11.09.2019 13:43:08
to pinkman: Nechystám sa prudko obhajovať Metallicu, Kreator, Sepulturu a pod., lebo ma vlastne nikdy poriadne neoslovili, ale už si niekedy skúsil "drhnúť jeden akord"
/ čo je btw poriadne pritiahnuté za vlasy, lebo skladba na jeden akord sa dosť zle realizuje / tak aby ti metronom podchvíľou nepripomínal že si "mimo" ? ...
Ak si to teda neskúšal, vyvaruj sa prosím vyjadreniam takým ako dnes o 07:49:32, lebo nemáš tušenia vo co go ...

pinkman @ 11.09.2019 14:12:47
Nechápu proč se pánové trefujete do mě, když tu debatu nakousnul horyna. Já metal neposlouchám. Tvrdím jen, že je to muzika jednoduchá(kromě podobných Dream Theater), nudná, stále se opakující, agresivní, ubíjející a .......Nebo mě snad chcete tvrdit, že takoví Sodom nehrají humpoláckou muziku.

yngwie3 @ 11.09.2019 14:36:11
Súhlasím s Tebou, že je to "nudná, stále se opakující, agresivní, ubíjející", niekedy až strašne deprimujúca tvorba ... ale nie je to drhnutie jedného akordu ...
Vieš čo ? Skús toto, >> odkaz a potom Ti možno príde metal ako pohodový, aj keď troška nudný rock ...

VaclavV @ 11.09.2019 14:56:59
Já jen vysvětluju, že to muzika jednoduchá v žádném případě není. Pokud bych to bral takhle úzkoprse, tak můžu na základě poslechu Motörhead (když se zde zmiňují Sodom) stejně tak říct, že je hráčsky primitivní rock. Jenomže na opačné straně spektra jsou třeba Led Zeppelin - a pořád je to rock :-) Mimochodem obecně k diskuzi - zajímalo by mě, kde je u odmítačů metalu hranice mezi ním a rockem. Je už Rising od Rainbow metal? Victims Of The Future od Moora? Cokoliv od Black Sabbath?

lover-of-music @ 11.09.2019 16:37:45
Zajímavá debata, a s dovolením, já bych jí uzavřel.
Takže: Není nad pravověrný, čistý, panenský ART Rock, a jeho příbuzného, psychedelický rock !!!

Všecky ostatní žánry se můžou jít vycpat. Kdybych mohl, tak je vyhubím. Myslím to zcela vážně.

Progjar @ 11.09.2019 17:00:35
Lover, vieš čo? Zalez niekam a mlč. Mlč, mlč a mlč. Urobíš tak najlepšie čo môžeš.

EasyRocker @ 11.09.2019 20:34:03
Moje poslední zastání se metalu, protože to už je poněkud ubíjející. Budete "žasnout", ale metal, kupovidu, jako naprosto každý další žánr, má kapely průměrné, ale i geniální a invenční, Tahat sem i pro mě humpolácké Sodom je mimo. Jestli ale kapely jako Gorguts, Martyr, Necrophagist, Nocturnus, Pestilence, Sadist, Atheist, Atrocity, Samael, Emperor, Ulver, Death, Cynic, Coroner, Gojira, Alchemist, Morbid Angel, Suffocation, Root, Bal-Sagoth, Sigh, Solefald nebo Mekong Delta hrají humpoláckou muziku, tak jsem buď hluchoněmý, nebo něco horšího. Bubeníci zaseklí jako samopal? Můžete na tom nenávidět všechno, ale techno-metal je královský styl, jako art rock a shromažďují se v něm ti nejlepší hudebníci.

bullb @ 12.09.2019 08:10:37
Chlapci, vidno, že ste po dovolenkách, oddýchnutí a máte chuť sa prieť o nepostihnuteľnú vec - hudbu.
Každý nech si počúva čo chce.
horyna: menej je niekedy viac. (čiže menej textu)
S úsmevom .-)

horyna @ 12.09.2019 08:50:52
bullb: to zkrátka nešlo :-)

merhaut @ 12.09.2019 14:24:42
Shodou okolností jsem před pár dny dopsal pro metalový Sparku (10/2019) dvoustranu o excelentní art-hard-bluesové desce "Then Play On" Greenových Fleetwood Mac:-)

Petr_70 @ 12.09.2019 17:51:54
EasyRocker:
Nic proti, ale pokud si někdo dá název jako Death či Sadist, tak to o nich samotných leccos vypovídá..

Zdeněk @ 12.09.2019 17:52:36
Tak by mne zajímalo proč u bluesových Fleetwood Mac to slovíčko "art" ?

EasyRocker @ 12.09.2019 18:40:25
No jo, když je ti 17 nebo 18 a hraješ metal, tak účelem v tom žánru je hlavně šokovat. A metal je celý o provokaci, šoku, nadsázce a hodně hustém černém humoru. Někdo to pobere, jiný hrozí holí jak nazlobený táta.

Hodně lidí tu evidentně zapomnělo na vlastní dětství. To tu totiž bigbít, a notabene za bolševika, měl podobné postavení šoku a rebelie jako později metal. A všichni jste toho byli součásti, a to pořádně hrdě.

P.S. Já obecně na škatulky, natož pak názvy, sejřím. Názvy, ohozy, účesy apod. kádrovali ti, kdo měli být v propadlišti dějin a furt tu otravujou vzduch. Zajímá mě jen muzika - ta je dobrá nebo špatná. Jak říkal Hendrix.

merhaut @ 12.09.2019 22:09:27
Then Play On je pro mě zkrátka art-hard-blues-rock:-) Neznám jinou takovou bluesovou desku.

Mimochodem, Fleetwood Mac v šedesátém devátém předstihli v některých anketách Beatles i Zeppelin, v úspěšnosti v žebříčcích byli v Británii dvojkou po Beatles.

Voytus @ 13.09.2019 09:33:10
merhaut: Then Play On je výborná deska. Je tam pár songů, který se tomu, jak hráli do té doby, zcela vymykají a vznikly sestříháním studiových jamů. Možná Mayallovy Bare Wires by se k tomuto albu daly - alespoň vzdáleně - přirovnat. Ani ne tak kvůli nějakému hudebnímu srovnání, ale spíše kvůli přístupu k blues a snaze hledat jinde.

Jináč je to ale zase jednou náramná debata: Milovník hudby se stává jakýmsi hudebním Hitlerem, EasyRocker to shrnul i za mě.

No a Blues For Greeny si budu muset někdy připomenout, lépe mám zažité Still Got the Blues. Gary Moore samozřejmě extratřída, téměř univerzální hráč, kterému to věřím, ať už hraje cokoli (teda, je pár desek, kde si trochu ulít, ale to se stane), hráč s obrovským nasazením a vášní, jeden z těch, kteří mě vždycky hrozně nakopnou, abych taky trochu na tu kytaru něco dělal.

EasyRocker @ 13.09.2019 10:14:28
Voytus: díky nejen za podporu, ale jsem rád že tě opět vidím, jsi už jeden z posledních z té nejstarší gardy snad... :-)

Voytus @ 13.09.2019 11:06:22
Easyrocker: No, pravda je, že moc nás tady nezbylo - a nebo moc nepřispíváme. Já pozoruji z povzdálí, alespoň čtu.

Teď jsem byl celý rok naložený v jedné vcelku ambiciózní věci: Chystáme publikaci o lounských kapelách, je nás tu na malé město vážně kopa a stojí za to to zaznamenat. Jenže projekt během té doby bobtnal a tvaroval se, nabíral nové nápady a nakonec je to nejen o téměř dvaceti vybraných kapelách (museli jsme si dát nějaký limit), jednom nahrávacím studiu, ale díky tomu, že se sestavy fotily na různých místech, je to i takový alternativní průvodce po městě a jeho historii (náhoda tomu chtěla, že to všechna stanoviště daly dohromady parádní cestu městem).

Navíc jsme z každé kapely vybrali jednoho ochotného jedince, který byl ochoten podstoupit malování na obličej - doslova zamalování do okolního prostředí - a pak se nechat vyzpovídat. No a já to vlastně celé organizoval, domlouval, přemlouval, vyzpovídal, sepsal...

Původně totiž jsem jen oslovil kámošku, která maluje, jestli by nám na jednom festivalu nepomohla v rámci doprovodného programu ve výtvarné dílně. A že to malování na tělo vážně umí - a ono je to samo o sobě zajímavé, jen nejde o nic trvalého, můžeš to max. vyfotit - tak jsme z toho chtěli udělat nějaký výstup, nejprve padl návrh na kalendář, pak přišel nápad zapojit lidi z kapel - a spustili jsme monstrum a máme v ruce, troufám si tvrdit, naprostý unikát, co do koncepce i pojetí. I kvůli tomu, že jsme mapovali jen tu aktivní část hudebníků - cílem je poslat Louny do republiky, nabídnout pořadatelům jakýsi katalog, a případným návštěvníkům města tuhle cestu, která nám z toho vypadla.

Zabralo to strašnýho času a energie. Teď už má nejhorší za sebou a další práce jsou na kámošce, která malovala na ty lidi a teď už jí čeká grafická úprava a sazba.
Jestli všechno klapne, tak to chceme vydat začátkem příštího roku. Tak snad i já budu mít čas na něco jiného.

EasyRocker @ 13.09.2019 11:59:50
To je paráda, každá hudební propagace je skvělá, a tohle je ještě něco víc.

Petr_70 @ 13.09.2019 12:36:49
EasyRocker:
Chápu-li správně obsah tvé odpovědi, pak vlastně jinými slovy říkáš, že metal je hudba pro teenagery.
S tím já samozřejmě naprosto souhlasím, jenže ouha... osmnáct mi už dávno pradávno není, takže není jediný důvod, abych se touto hudbou jakkoli zaobíral..
Možná jeden důvod tu je: nostalgie z časů dospívání. Já jsem ve svých čtrnácti a patnácti letech metal taky hltal plnými doušky a vzpomínám na to rád. A i na ty kapely, třebaže některé z nich (i slavné) na mne dnes působí spíše směšně... :)

EasyRocker @ 13.09.2019 13:08:41
Petr_70: máš samozřejmě pravdu, ovšem, většině členů těch kapel už bude 50 (nebo jim už bylo), mě už taky není 18 a spoustě dalších, které znám, taky ne. O tom to asi nebude. Metal už zdaleka není u mě prioritou, i když to bude vždy nostalgie, protože jsem na něm vyrůstal. Ale instrumentální schopnosti těch top (teď proboha ne Venom, Sodom apod.) jim upřít nelze - metal je, bez ohledu na vnějškovou nepřijatelnost, velmi náročný. I většina lidí, co znám, je poslouchá kvůli technice, ne kvůli textům.

P.S. "Brave" od Marillion, "Amused to Death" Rogera, "Wish You Were Here", "Animals" nebo Zeď, Jehně, "Wasteland" od Riverside, "Subterranea" od IQ nebo In Absentia" od Porcupine Tree, alba VDGG - určitě hodně veselá témata a hudba, co? Většina klasiky žánru přitom. Jinými slovy, i tyhle soubory pracují s vážnými tématy, ta budou zkrátka vždycky vděčná. Jen metal k tomu přistupuje drsně, naturálně a bez skrupulí, ano, pak se stává, že spousta kapel sklouzne k trapnosti a hlouposti. I já už té temnoty měl dost, a tak jsem objevil Flower Kings, Pendragon, Kaipu a podobné věrozvěsty světla.

Jinak zdar, beru to jako plodnou diskusi:-)

08.05.2012 Petr Gratias
4 stars

Když se objevilo album Blues For Greeny od irského bluesrockového kytarového matadora Garyho Moorea, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Album coververzí už natáčel kdekdo a Gary Moore měl navíc k albu svůj důvod.
V klubu Rado v Belfastu v r. 1967 slyšel hrát poprvé Bluesbreakers na kytarovém postu s Peterem Greenem. Byl jím uhranut. Po nějakém čase Moore už se skupinou Skid Row vystupovali jako předskokani před headlinery Fleetwood Mac v Dublinu v Adelphi Cinema a Green si tehdy povšiml Mooreovy kytarové hry. Seznámili se a Green prosadil, aby se skupina Skid Row dostala do nahrávacího studia…. Tím byla nastartována Mooreova hudební kariéra.
Moore na to nikdy nezapomněl. V r. 1995 se rozhodl jako poctu Greenovi natočit album coverů od Fleetwood Mac na samostatném albu a tohle je výsledek….

IF YOU BE MY BABY – dravý nástup ve stylu klasického blues. Když bych slyšel skladbu jen bez jakýchkoliv informací, asi by mě napadla kapela Fleetwood Mac. Ovšem pojetí hudebního uchopení je dravější a drsnější a také když se před mikrofon postaví zpěvák, budu vědět, že tohle není ani Peter Green a ani Jeremy Spencer. Gary Moore má svůj interpretační styl. Dechová sekce je ovšem parádní a dokonce v ní objevuji Steve Gregoryho a Johnnyho Almonda, kteří spolupracovali nejen z Fleetwood Mac, ale také z Bluesbreakers nebo Chicken Shack. Moore na svou kytaru vyšívá ty nejsprávnější vzory a Tommy Eyre zpozadí hraje klasické klavírní doprovody. Saxofonové sólo před přiznávkami ostatních dechařů patří Nicku Pentelowovi. Tohle je výtečný model začátku klasické desky elektrického blues…

LONG GREY MARE – další coververze od Fleetwood Mac je opět velmi čitelná. A znovu musím potvrdit, že se zde hraje s větší energií a že sound kapely je více rockový, než rhythmandbluesový model ze šedesátých let. Hráno s velkou elegancí a erudicí, bez příkras a se smyslem pro výraz…

MERRY GO ROUND – doprovod této coververze je výraznější. Graham Walker je především rockový bijec a možná zde hraje trošinku víc hlučněji, než by si skladba zasloužila. Zato Andy Pyle, opět jeden z vynikajících baskytarových hráčů své doby je zcela namístě. Nechci ho srovnávat s Johnem McVie, ale myslím, že jejich pojetí od sebe není příliš vzdáleno. Model skladby, kdy se skromnějšími instrumentálními prostředky dosáhne silného účinku. Podobně jako Peter Green se učil zpívat blues u svých černošských amerických vzorů, Moore vystihuje Greenovu podstatu, ale dává do ní svůj vlastní otisk. Výtečné…

I LOVED ANOTHER WOMAN – krásná skladba. Jak v originále, tak v coververzi. Podobnost se skladbou Black Magic Woman vytýkali kritici Greenovi už v šedesátých letech. Údajně v tom nebyl žádný nedostatek nápaditosti, ale snaha natočit alternativní verzi s jiným textem, třebaže melodika zůstala stejná. Green se zbaví jakýchkoliv krabiček a pracuje s čistým zpěvným tónem. Krásně se to poslouchá, jak ty jeho tóny plují prostorem s mírným hallem. Walker a Pyle vytvářejí zcela jednoznačně elegantní rytmické podhoubí se vším všudy…

NEED YOUR LOVE SO BAD – moje oblíbená skladba od Fleetwood Mac a tak se není čemu divit, že i zde s napětím sleduji, jak se Moore vyrovná s tímto coverem. Skladba má stejnou vláčnost a mysteriózní podmanivost. Smyčce v pozadí jsou velmi důležité, jsou závanem svěžího větru a přitom zdůrazňují akcenty s výtečně frázujícímu Mooreovu hlasu, který používá ve zpěvu občas vibráto, ale nevadí mi to. Green měl zastřenější timbr v hlase, méně dravosti – ale Moore se do tématu pokládá se vší vervou. Někdo by možná řekl, sentimentální slaďák – odmítám. Vyjádřit tím to způsobem svoje ryzí pocity, je velké umění a ještě navíc k tomu tak výtečně ohýbat nezkreslené kytarové tóny – to je opravdu paráda. Tommy Eyre připojuje tremolo hammondek, které se spojují s harmonickou strukturou. Musím konstatovat, že Moore do skladby vkládá delší kytarové téma a také skladba zní jasněji a čistěji – přesto bych si netroufl říci, která ze dvou verzí je lepší – líbí se mi obě stejně. Kouzlo skladby tkví v tom, že má tu správnou harmonii a melodickou linku a to je základní kámen. Velmi silná skladba, které chytí za srdce i drsňáka…

THE SAME WAY – dravější skladba má zemitější podobu. Černošský model je zastoupen v interpretaci a frázování. Důrazný riff je odvíjen vypilovaným základem kvílející kytary a Moore si dopřává výtečně vypilované vyhrávky, včetně sólo v mezihře. Přeslechnout se ale nedají i legátové kytarové doprovody, které uvolňují napětí…

THE SUPERNATURAL – tak tohle je přesný model Fleetwood Mac v novém kabátě. Pokud ale budu poslouchat pozorněji, uslyším zde i jistý podíl santanovského odkazu. Není to jenom rytmikou, ale i dlouhým tónem. Moore nasadí tón a dokáže ho famózně dlouho držet a natahovat, že člověku až leze mráz po zádech. Tommy Eyre je zde hammondkami a posiluje harmonické pozadí – nevyčnívá – ale plní zde důležitý spojovací most – Moore má rozvázané ruce a také to dává znát – není co dodat – skvělé!

DRIFTIN´– blues s trochu těžkým zadkem. Rytmika se jakoby mátožně odráží ode dna. Zato Mooreova kytara hraje zrychlené tónové výměny, aby se „vešla“ do rytmického stroje a Eyre zasedá za klavír a jeho stacatto nelze přeslechnout. Moore ovšem perlí. Rychlé kytarové běhy, po několika dobách vždycky prudce zabrzdí a pak už běhá ve stupnicích. Ovšem, když spojí kytarovou frázi se zpěvem a rozvibrován tóny, člověk musí smeknout. Po výrazové stránce je zde Moore pravděpodobně v nejvyšším podlaží virtuálního kytarového domu. Hudební forma je čitelná a nekomplikovaná, ale sdělnost a přesvědčivost je famózní….

SHOWBIZ BLUES – další coververze z mého oblíbeného alba Then Play On. Moore trochu změnil přístup, nicméně snaží se i zde zachovat čitelnost skladby. Proměnlivost a prolínavost elektrických kytar si tady nahrál sám (na rozdíl od Fleetwood Mac). Obžaloba a smutné konstatování politiky hudebního průmyslu zde získává emocionální podobu. Moore mění barvy tónů, ale zachovává vibráto a výtečné frázování. Nezbývá než chválit.

LOVE THAT BURNS – zvláštní. Tuhle skladbu jsem u Fleetwood Mac respektoval, ale nějak mi nevlezla do duše a vlastně dodnes si lámu hlavu proč. Nevím, jestli to bylo těmi utahanými a unavenými dechy anebo to bylo přílišnou ležérností skladby. Těžko říci. Jsou různá blues – různě zahraná a různě zazpívaná, ale tady se moje cítění nějakým způsobem nedostává do souladu jak s originálem (už před lety), tak s tímto coverem. V podstatě se tady nedá nic vytýkat nebo namítat, ale sám zde téměř nic necítím. Místo napětí zde vnímám spíš únavu a jen trochu to Moore mění kytarovou mezihrou…

LOOKING FOR SOMEBODY – poslední coververze začíná famózním kytarovým zakvílením a pak je tu výtečný rytmický riff. Skladba je z prvního alba Fleetwood Mac a byla myslím tím prvním, co jsem od nich slyšel a asi jsem na to nezapomněl. Moore výtečně frázuje a zpívá. Je zde nepostižitelné napětí, vyvolávané bicími a baskytarou šlapajícími jako pekelný stroj – ale také Moore zde kouzlí se zvukem, který zní drásavě a naříkavě. Překračuje původní model, ale tuhle podobu opravdu vítám. Dostat ze strun takový tón s ozvěnou při které naskakuje husí kůže, tomu říkám kumšt. Nepotřebuje k tomu ani varhany, ani dechy, ani klavír – jenom rytmiku a svůj kytarový potenciál. Moore se rozhodl vložit do skladby silnější experimentální prvek a vůbec mu to nezazlívám a dokážu si představit, jak tohle muselo zabírat v potemnělém sále Marquee Clubu v Londýně. Velmi důstojné rozloučení s covery od legendárních Fleetwood Mac….

Když údajně Peter Green uslyšel tohle album coververzí, velmi ho to dojalo a zareagoval opravdu vévodským způsobem. Jak vděk věnoval Mooreovi legendární Vintage model Fender Stratocaster vz. 1958, které byl a dodnes je ceněn jako nástroj nejšpičkovější kategorie. Tohle Moorea opravdu zaskočilo. Bylo to celoživotní vyznamenání! Starší výtečný hudebník odměnil mladšího výtečného hudebníka…..
Koupit si tohle album bylo velmi snadné – leželo v sudu se slevami za pouhých 99 Kč. Kdyby to tak platilo u ostatní hudby bylo by to výborné a možná by MP3, vypalování a stahování vzalo zasvé a hudba by zůstala záležitostí nosičů…. (i když jsou lidé, kteří by si možná i tak nikdy nekoupili originál a spokojili by se s kopií). To je ovšem naivní představa bossové elektronického průmyslu tyhle věci vidí zcela odlišně…..
Obal alba už ale nevykazuje větší výtvarnou nápaditost, což vnímám jako nevýhodu. Myslím, že Gary Moore a jeho doprovodná suita odvedli zajímavou práci a na velmi slušné úrovni a že si čtyři hvězdičky zaslouží zcela jasně.





reagovat

Zdeněk @ 08.05.2012 12:42:29
Tak tady bych Petře ještě hvězdičku přidal.Pro mne nejlepší Mooreovo album za 5 hvězdiček.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Zdeněk
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Petr Gratias
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
VaclavV, horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000