McCartney, Paul - Band on the run

McCartney, Paul - Band on the run - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1973

Tracklist:

Band on the run (5:13)
Jet (4:08)
Bluebird (3:24)
Mrs. Vandebilt (4:42)
Let me roll it (4:50)
Mamunia (4:50)
No words (2:35)
Helen wheels (3:47)
Picasso's last words (Drink to me) (5:49)
Nineteen hundred and eighty five (5:28)
Bonus tracks:
Country dreamer (3:08)

5.12.1973 Apple SO-3415
Nahráno: září 1973
Producent: Paul McCartney
Zvuk. inženýr: Geoff Emerick
Obal: Clive Arrowsmith
47:59


Obsazení:

Paul McCartney - sólový zpěv, kytary, baskytara, bicí, syntetizér
Linda McCartney - klávesy, perkuse, doprovodný zpěv
Denny Laine - kytara, doprovodný zpěv
Howey Casey - saxofon
Tony Visconti - orchestrální doprovod

 
19.08.2017 horyna
5 stars

S kapelou Beatles mě seznámil můj otec, někdy v šesté, sedmé třídě ZŠ, řekněme okolo dvanáctého roku mého života. Nepamatuji si onen letopočet naprosto přesně, ale vím, že to bylo prostřednictvím červeného dvojalba hitů z let 62-66. Tehdy jsem tento skvělý výběr, mapující první období kapely, dostal k vánocům a hned druhý den jsme si ho šli společně poslechnout. Některé skladby jsem samozřejmě znal z rádia, některé byli úplnými novinkami. Jejich hudba mě přirostla k srdci doslova okamžitě. Dobře si vzpomínám, jak jsem z těch písniček byl nadšený a každý další opakovaný poslech, mne bavil víc a víc. Beatles byli mou vstupní branou do světa hudby. Do té doby jsem znal možná tak Abbu a Boney M, jejich hity, ale ta "pravá rocková muzika" začala právě s The Beatles.

Liverpoolská čtyřka de facto odstartovala moji (vím, že jsem jedním z mnoha, kterému tito kluci otevřeli hudební oči a byli jeho první kapelou) amatérskou hudební pouť. Beatles byli a navždy zůstanou kapelou number one, jejichž písně přežili nástrahy všech hudebních cyklů a epoch, které se tu vystřídali. Odolali době, zdomácněli a přetrvali. Žijí a budou žít navždy v srdcích svých fanoušků. Jsou jedni z mála, u kterých mladší hudební nadšenci, přebírají štafetu od svých otců a starších sourozenců. Beatles obdivuje a dodnes zbožňuje i ženské pokolení, samozřejmě, že zdaleka ne tak intenzivně a slepecky jako v letech šedesátých, ale svůj vysoký kredit si kapela stále zachovává. Beatles jsou zkrátka součástí našich životů ať chceme nebo ne, jelikož oni byli ti první a největší!

Po mnoho let byl pro mne nejsilnějším magnetem v jejich řadách především John Lennon, jehož sólovou tvorbu jsem jako jediného z beatlů prozkoumal. Až nedávná recenze kolegy POsibra ve mne zažehla zvědavost, poohlédnout se i po deskách jeho kolegů. Jako druhý přišel na řadu tedy Paul a první velký oběv v mé fonotéce, se týká alba Band on the Run. Ó, jak hluboce se dnes kaji a lituji, že jsem zkoušku ohněm s tímto famózním skladatelem a hudebníkem nepodnikl daleko dřív. Jelikož omamná síla jeho hudby na mne prostřednictvím této nahrávky zaúčinkovala okamžitě a silou težce vyslovitelnou. Takřka ihned jsem se ocitl nazpět v letech 65-66, v dobách alb Rubber Soul, či Revolver.

Tohle album je totiž mimořádné, skvělé a překrásné. Obrovská variabilita provázející tvorbu jeho bývalých domovských chlebodárců, se stejně vzepjatě přenáší i na tuto Paulovu sólovou práci a s velkých přehledem dokumentuje jeho mimořádnou skladatelskou potenci. Garantuji vám dva, tři poslechy a budete ji milovat stejně jako teď já. Jednak deska disponuje velkým hitovým potenciálem, prvních pět skladeb, plus devátá, by mohli stát na jakémkoliv z alb velkých Beatles s dnes by je znal celý svět a jistě by pravidelně rotovali v mnoha rozhlasových vysíláních. A za druhé, každá skladba je silná a svébytná sama o sobě a zkouška časem se na nich prakticky nepodepsala.

Chlapci, kteří recenzovali tento klenot přede mnou, už každičkou píseň do detailu rozcupovali, takže následný rozbor vynechávám a za sebe snad jen poznamenám, že ono pověstné příjemné mrazení po těle, se mi dostavuje v hojné míře a takřka po celou hrací dobu nahrávky. Tento blahodárný pocitový vjem, který jistě mnoho posluchačů dobře zná, vynáší onu nahrávku v mém hodnocení do závratných výšin a nějaká "připitomnělá" bodovací stupnice ji může ztěží ohodnotit.
reagovat

Balů @ 19.08.2017 13:34:35
Zdravím Horyno.
Jsem spíše fanoušek Johna a George, ale touto deskou se Paul opravdu předvedl.
S albem RAM jsou mé nejoblíbenější.

tykeww @ 19.08.2017 18:49:25
Band on the Run mám hodně rád, všeobecně mě Paulova tvorba z fab 4 oslovuje nejvíc. Maccu beru v Beatles jako takovou hlavní hudební a skladatelskou osobnost. John nemá na svém kontě tolik písniček, které počítám k oblíbeným, a George uznávám hlavně jako skvělého kytaristu.

@ 20.08.2017 09:06:45
Nechť hodí kamenem ten, u jehož kolébky nestáli právě Beatles.
Horyno díky za příjemné, retrospektivní vyznání. Paul má několik mimořádných nahrávek a tahle k nim rozhodně patří taky. Vyzkoušej hnedle následující Venus and Mars, mladší sestřičku této, rovněž vynikající.

EasyRocker @ 20.08.2017 17:09:37
No u mé tedy rozhodně nestáli, a nestojí dosud ;-)

@ 20.08.2017 18:44:55
To budeš vymírající druh:)

PaloM @ 21.08.2017 13:40:34
Spolu s Ram a London Town moje najobľúbenejšie albumy McCartneya. Úvodná pieseň je najlepšia "Mekyho" vec zo sólo kariéry.
Horyna, díky za peknú spomienku.

04.07.2017 POsibr
5 stars

Relatívne nedávno oslavoval Sir Paul McCartney úctyhodných 75 rokov, z ktorých väčšinu symbolizuje veľmi plodná umelecká tvorivosť. Naozaj málokto sa môže pochváliť takýmto katalógom piesní, navyše posluchovo veľmi slušných záležitostí. Dnes si na paškál vezmem album Band on the Run, piaty Paulov po odchode z The Beatles, tretí s "Krídlami".

Album otvára aranžérsky veľmi zaujímavá titulná pieseň. Gitarovo-klávesové entrée plynulo prejde do pokojnej, viachlasne spievanej pasáže, ale čo to, prichádza parádny gitarový zlom a sme v druhej kapitole. To však nie je všetko, orchestrálne ladená medzihra nás posunie do najchytľavejšej časti, v ktorej Macca spieva aj titulné BAND ON THE RUN. Veľmi pekný, pohodový kúsok, dôkaz toho, že McCartney naozaj vie robiť umelecký pop vysokých kvalít. Silný otvarák, budú ďalšie piesne iba podliezať laťku? Ale kdeže, už JET je super rockovica, nenechá vydýchnuť, ženie dopredu. Musím pochváliť gitarohru, jednoduchá no precízne odvedená práca. BLUEBIRD je pokojnejšia záležitosť, so zaujímavými africkými perkusiami a inštrumentáciou. MRS. VANDEBILT je opäť dynamickejšia pieseň, s úžasnou basovou linkou. Ho-hey-ho! Chytľavá záležitosť, za zmienku určite stoja aj gitarové a saxofónové sólka. Zaujímavá je posledná pieseň prvej strany platne, LET ME ROLL IT, či už gitarovým riffom, alebo "ozvenovým" vokálom. Zmeny nálad tu naozaj pasujú, krásna pieseň a zároveň vyznanie.

Výrazná basa lemuje aj pieseň MAMUNIA, opäť pohodová skladba, nesúca sa v pomalšom tempe, zrýchli len v refréne. Taký soundtrack k ničnerobeniu, kvalitná hudba k relaxu. Za zmienku určite stojí zaujímavo vyriešený, prelínajúci sa vokál v 3/4 skladby. Opäť dôkaz toho, že nejde o žiadnu tuctovú popovú odrhovačku. V piesni NO WORDS si môžeme užiť aj sláčikové kvarteto a orchestráne dychy, ide však o najkratšiu skladbu na albume. Kompozične zaujímavá je skladba PICASSO'S LAST WORDS, ktorej kostra údajne vznikla zo stávky McCartneyho a Dustina Hoffmana. Je to však taká oddychovka, celkovo druhá polovica druhá polovica albumu sa nesie v pokojnejšom duchu než rockovejšia prvá strana platne. Skladba je fajn, možno trošku pridlhá na môj vkus. Z pokojnejšieho koloritu však vybočuje záverečná pieseň 1985, ktorá je dynamická a valí sa vpred. Veľmi sa mi tu páčia prechody a vyzdvihnúť musím aj všadeprítomný motív na piano. A ten záver, v ktorom sa mieša gitara, orchester, vokály, piano a ktovie čo ešte je veru podarený. Naozaj dôstojná rozlúčka s albumom.

Zhrniem to, album sa mi naozaj páči, aj keď možno druhej polovici by som, osobne, dodal trošku viac dynamiky. Ak sa mám vyjadriť v hviezdičkovom jazyku, nie som si istý či to vidím na plnohodnotných 5, ale moje hodnotenie určite osciluje v tej oblasti. No keďže Paul McCartney mal nedávno tie narodeniny a ja som túto recenziu veľmi dlho odkladal (napísať ju som sa rozhodol ešte minulého roku), veru albumu ten plný počet dám. Je to predsa super hudba.
reagovat

horyna @ 07.07.2017 13:43:34
Je to ostuda být milovníkem (nebo milence:-) Beatles a nemít v zásobě ani jednu studiovku sýra Paula. Posibr, tvá práce mě konečně dokopala něco si od mistra poslechnout a z alb co jsem vyzkoušel, mě právě tohle pěkně sedlo. Poslouchal jsem a šel s tvou recenzí skladbu po skladbě a řeknu jen bravo vám oběma :-)

POsibr @ 08.07.2017 15:02:55
horyna: Vďaka za reakciu. Sám sa musím priznať, že McCartneyho nemám až tak napočúvaneho, okrem BOTR som "komplexnejšie" počul ešte Ram, no pri porovnávaní sa určite prikloním k recenzovanému albumu. Okrem toho poznám ešte zopár singlov, no určite to plánujem napraviť, nakoľko Macca má nespochybniteĺný talent a cit na tvorbu kvalitnej hudby, čo sa neopočúva.

20.09.2011 Petr Gratias
5 stars

Album Band On The Run patří mezi bohatou hudební produkcí pod kterou je podepsán Paul McCartney a jeho skupina Wings mezi nejlepší alba sedmdesátých let, ale obecně to platí napříč jeho grandiózní kariérou dodnes…
Osobně se s tím mohu ztotožnit. Ve Wings to ale zaskřípalo. To tehdy, když chtěl Paul mluvit do kytarové hry vyhraněnému Henrymu McCulloughovi, se zkušenostmi z Grease Bandu (později i Spooky Tooth a ještě později ve vlastní skupině..). Zkušený skotský blues-rocker měl ale dost Paulovy panovačnosti a tak podal ve Wings výpověď… (Opakovala se v jiných kulisách historka z ledna 1969, kdy Paul zase „radil“ Georgeovi, jak má hrát na kytaru…). Nakonec tedy Wings skončili jako trio. Sebevědomý Paul byl toho názoru, že připravované album natočí společně s Denny Lainem a s Lindou sám a všechny instrumenty nahrají jenom oni. Protože ale kapela měla naplánované koncertní turné, které mělo propagovat nové album, bylo jasné, že bude třeba přibrat do kapely od r. 1974 sólového kytaristu.
Album Band On The Run trio Wings nakonec natočilo opravdu samo vlastními zdroji. Paul vedle elektrických a akustických kytar, nahrál baskytarové party, občasné party na varhany, elektrické piano, klavír, ale zasedl také za bicí soupravu a nebál se ani percussion. Denny Laine univerzálně podle potřeby střídal kytary, baskytaru a Linda hrála na klávesy. Její úloha ve Wings byla „nevyjasněná“. Nebylo to žádná zpěvačka a na klávesy hrála triviální postupy, které nebyly pro kapelu žádnou oporou, navíc občas přidala tamburínu, rumba koule a vokály. Navzdory této „provizorní“ situaci, se podařilo natočit skutečný majstrštyk, který i dnes po letech nese výraznou pečeť kvality mccartneyovského soundu a pojetí, kde se krásně prolínají melodické rockové písně s baladami…

BAND ON THE RUN – kytarové intro v elektricky melancholickém pojetí se spojuje s bzučením Moog synthesizeru, tepajícími bicími nástroji důraznými basy a máme tu Paulův mírně zadumaný hlas, který je vzápětí spojen s vokály Dennyho Lainea a Lindy McCartney. Výrazná orchestrace a silný hudební nápad rozbíhá skladbu ve výtečném melodickém základu, na kterém stojí architektura celé skladby. Rytmika je důrazná, ale zrnitě jednoduchá a podmiňuje melodickou linku, do které jsou vsazeny zvonivé akustické kytary a klouzavá elektrická kytara. Paul nevkládá do skladba žádná rafinovaná témata a spolehává na svou geniální schopnost sázet silné nosné melodie (což uměl s bývalých Beatles nejlépe právě on). Ideální recept na hit v pravém slova smyslu.

JET – masivní úvod a máme tu další úderný přímočarý rock. Harmonie přechází z durových stupnic do mollových a velmi výrazná melodická linka je akcentována pilířovým slovem „jet“. Sborové zpěvy se snoubí s přiostřenou elektrickou kytarou a připojenou orchestrací, kam vedle klavíru vstupuje i minisólo na Moog synthesizer u Paula použitý na albu vlastně poprvé. Dusavá rytmika se hrne do popředí s výraznými údery na bicí soupravu a Paulův rozpoutaný vokál je zakončen melancholickým saxofonem Howieho Caseyho. Další silný hit v pravém slova smyslu.

BLUEBIRD – nádherná balada. Paul prokazuje, že smysl pro napsání krásné subtilní balady mu nečiní nejmenší problém. Nádherné akordické obraty na akustické kytary a celková atmosféra podvečerního stmívání, něhy, laskavosti a melancholie. Výtečně nazpívané vokální party, tak jak to Paul vždycky preferoval. Na saxofon zde opět hostuje svým podmanivým sólem Howie Casey, který podmiňuje tu akcentovanou melancholii. Krásná písnička, která asi bude oslovovat především něžnější, lyričtější duše, v níž Paula poznáte zcela čitelně hned od okamžiku, kdy začne svým hlasem vstupovat do instrumentace. Tuhle písničku jsem vždycky jako správný romantik obdivoval a akordicky se vyrovnával s jejími harmonickými postupy… Opravdu se Paulovi povedla po všech stránkách….

MRS VANDEBILT – šlapavá melodie přináší přímočarou melodickou písničku, nezatěžkanou nějakými progresivními postupy. Sází na čitelnost, srozumitelnost, tanečnost a podmanivost a tak veškerá instrumentace se podřizuje primárnímu Paulovu záměru napsat zapamatovatelnou skladbu, kde všichni pojedou na plný plyn a nebudou dělat velké Umění.
V mezihře se harmonie více zaostří a elektrická kytara získá částečnou převahu, ale potom už všechno jede v již zmíněném šlapavém tempu a rytmu dál v jakémsi pochodovém duchu. Zajímavé basové modulace a aplikace saxofonu se nedají přeslechnout – tvoří společně se zvonícími akustickými kytarami k páteři celé skladby, včetně závěrečného povykování….

LET ME ROLL IT – tak tohle je skutečně výtečná rocková skladba. Není to „jen“ tak obyčejná píseň…. Výrazný basový attack, melancholické varhany a valivý rytmus bicích nástrojů…. Paul v ní oslovuje Johna, kterému v ní nabízí smířlivou ruku a k narovnání též jistou velkorysost (Nech mě s tím skoncovat). Nevím, jestli to postřehli také ostatní posluchači, ale osobně mám dojem, že Paul zde záměrně nechal přiblížit sound Wings ranému Plastic Ono Bandu s tím pověstným syrovým kytarovým riffem, líným zvukem a dokonce i zkresleným hlasem. Podle mého je to hodně metaforická záležitost a já tam ty paralely opravdu vnímám. Myslím, že i koncertně se jednalo o vynikající záležitost, kde vedle syrového ostří cítím jistou smířlivost. Moje oblíbená skladba na albu od prvního poslechu. Hodně povedená skladba!

MAMUNIA – příjemné akordické výměny na akustickou kytaru v derivátech Paulových skladeb na beatlesovském „bílém albu“. Jeho tradiční melodika a jemné, přesto důrazné rytmické akcenty. Chápu, že v dané době, tento typ balad musel ortodoxní rockery rozčilovat, ale myslím, že podobný typ skladeb na britské scéně nesl pořád jakési dávné beatlesovské poselství a proto se písně tohoto typu stále líbily navzdory připomínkám, že Paul je až příliš sentimentální písničkář. On ovšem nikdy nedal na hudební kritiky a cíleně ho zajímal název posluchačů a s těmi zápasit nikdy nemusel. Aplikace percussion a akustických kytar společně s ryčením Moog synthesizeru dělá příjemný základ pro klasickou píseň jeho formátu….

NO WORDS – instrumentace má sice hlubší aranžmá a vedle klasických nástrojů se zde objevují i smyčce a výraznější rockové party v kytarových nástupech a rozkládaných akordech. Paul je výtečný zpěvák, který s hlasem pracuje velmi citlivě a tak lze vnímat jednotlivé detaily podle atmosféry a exprese, jež cíleně vkládá do interpretace. Elektrická kytara zde dostává nadějný nástup k prezentaci, ale zcela nečekaně je její linka zatlumena a ukončena, jakoby se zde jednalo o naznačování a ne prokreslování…..

PICASSO´S LAST WORDS (DRINK TO ME) – klasická Paulova píseň přesvědčivého autorského rukopisu. Je rozmáchlá v harmonií, ale i v pevné melodické lince, kam jsou varanžovány výtečné vokální předěly. A pak je tu najednou klarinet a bzučení starého jazzového bandu a nečekaný medley a my vnímáme téma ze skladby Jet (v pomalejší a skromnější verzi) Prolínání smyčců a elektrického piana s tepajícími rytmy se náhle opět rytmicky proměňuje v ležérní až téměř hospodskou pohodu nezřetelných hlasů a volání

NINETEEN HUNDRED AND EIGHTY FIVE – dusot šlapajících bicích nástrojů a přímočaré baskytary se prolíná s klavírem, synthesizerem a Paul suverénním hlasem sází melodické nápady do daného tématu, kde pojednou dochází k zvážnění a dlouhé varhanní tóny se tváří vážně a odpovědně a je tu opět rozpoutaný Paulův vokál. Výtečné propojení klavírních postupů a jeho hlasu a opět je zde ono základní téma, které se neustále vrací a opakuje. Kytarová ornamentika dotváří atmosféru v rozverné mezihře, kde celá skladba graduje za aplikace mohutnější orchestrace, bzučení synthesizeru a mocných smyčců. Závěr je výrazně pompézní svým soundem, ale vrací se k základnímu tématu skladby Band On The Run. Paul zde naznačuje, že je sice klasickým rockovým písničkářem, ale že se u něj občas setkáme s nečekanými proměnami, se kterými musíme nadále počítat…

Album Band On The Run dodnes rád poslouchám a vracím se k němu. Na albu vnímám výrazný autorský, aranžérský a novátorský průlom, který jsem na předešlých albech nezaregistroval. Ortodoxní rocker sice namítne, že na albu chybějí výrazné kytarové pasáže, v nichž se sóluje a rafinovaně vstupuje do děje… Je to možné, ale realizace alba se vešla do období kdy Henry McCullough už odešel, ale Jimmy McCulloch byl ještě v řadách rozpadajících se Stone The Crows a v tomto předělu musel kytarovéí party vykrýt Paul a Denny Laine sami.
Určitě bych sem zařadil píseň Helen Wheel´s (objevila se nakonec na americkém vydání alba). Nicméně komplexně viděno a slyšeno je album vynikající a přesvědčivé z mnoha úhlů pohledu a tak se nerozpakuji dát mu plný počet hvězdiček, protože ta síla drtivé většiny písní „slabší okamžiky“ totálně překrývá a bere mi jakékoliv argumenty. Opravdu mistrovský kousek!



reagovat

Hikoki777 @ 27.09.2011 10:04:29
Je to prostě geniální deska, provazí mě celým mým životem už dobrých 35 let. ´Let me roll it´ jsme kdysi v 15 hrávali s kámošem na španělky a balili na ni holky.
Pro mě jednoznačně vedle ´Ram´, která je ale úplně jiná,nejlepší deska Paulovy sólové kariéry.

leon66 @ 10.04.2012 19:17:01
Malá zajímavost k písni PICASSO´S LAST WORDS. Vznikla na jachtě Dustina Hoffmana poté,co Paul prohlásil,že dokáže napsat písničku na jakákoli slova. Načež Dustin přinesl noviny s posledními slovy Pabla Picassa - Drink to me, drink to my health... a vybídl Paula, ať teda udělá píseň z těchto slov. Jak to dopadlo, víme.

10.01.2008 Jan Šimek
5 stars

Bezpochyby jedno z nejlepších alb Pualovy sólové tvorby. A pokud si někdo myslí něco jiného, musí se mnou souhlasit, že je to určitě nejlepší MacCova deska ze 70.let. Jsou zde hity Band on the run, Jet a Let me roll it, dnes klasika Paulova repertoáru. za zmínku stojí i mnoho dalších věcí, mně se moc líbí Mrs. Vandebilt. Za vrchol celé desky považuji poslední píseň Nineteen hundred and eighty five. V jejím závěru slyšíme kousek titulní skladby Band on the run, což z desky dělá takový kruh nebo chcete - li koloběh. Helen wheels je výborná našlapaná skladba, ale objevuje se jen v americké verzi. Na CD UK vyšla jako bonus, byla to singlová záležitost. Jediná píseň, která je možná trošku slabší, je No words. Zbytek alba ji ale jednoznačně převálcuje ! Doporučuji všem.
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 7x
Petr Gratias, Hikoki777, Jan Šimek, POsibr, horyna, PaloM, ZeroCZ
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
kaktus
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
ripo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie McCartney, Paul


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000