Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire

Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1973

Tracklist:

01. Birds of Fire (5:41)
02. Miles Beyond (Miles Davis) (4:39)
03. Celestial Terrestrial Commuters (2:53)
04. Sapphire Bullets of Pure Love (0:22)
05. Thousand Island Park (3:19)
06. Hope (1:55)
07. One Word (9:54)
08. Sanctuary (5:01)
09. Open Country Joy (3:52)
10. Resolution (2:08)

Total Time: 39:48


Obsazení:

John McLaughlin - kytary
Jerry Goodman - housle
Jan Hammer - klávesy
Rick Laird - basa
Billy Cobham - bicí

 
17.03.2017 steve
4 stars

Hudba na Birds of Fire, potažmo všech albech kapely Mahavishnu Orchestra, je prvotně určena jazzofilům nebo rockerům s hlavou v oblacích, kterým jazzový mráček a vysoká hráčská průprava vrásky nedělá. V druhém případě pak i všem věčně nespokojeným rýpalům, kterým už hudba Yes, ELP či možná i King Crimson nedokáže nabídnout víc.

Tady válí naprosto všichni - u McLaughlina jsem to čekal, ale Goodmanovy housle a Cobhamova baterie, to je unikátní přívalová vlna a do puntíku propracované harmonie a společná aranžmá dělají z tohoto alba monolit věků.

Nejlepší momenty? Energické eskapády v titulní Birds of Fire (skvělé Goodmanovy housle). Jazzový poklad Miles Beyond, dále barokní romanťárna Thousand Island Park. V kratičké Hope toho vznešený houslový akord řekne tolik, co u jiných půlka alba. A pak určitě největší prog-jazz pecka alba, píseň One Word. Trochu rušivá mi přijde osmá Sanctuary, kde slyším kopírku s nápisem King Crimson. A dramatický závěr s Resolution - to je další velká paráda.

Tohle dílko si svou slávu zaslouží, jeho žár pálí jako roztopené polední slunce.
reagovat

bullb @ 20.03.2017 08:22:51
Spomedzi prvých troch platní vydaných v klasickej zostave Mahavishnu sa mi Birds javí ako najviac "popová". Po prvotine Inner Mounting Flame je viac učesaná, ale o to viac prijateľnejšia "širšími vrstvami poslucháčov". Trojka je zase v niečom iná, lebo ide o záznam z koncertu, ktorého kvalitu ovplyvňuje dosť faktorov.

Jedno je však charakteristické pre Mahavishnu I. Ako kvintet prináša obrovskú energiu, ktorá vôbec nezmizla ani po rokoch.
Je chvályhodné, že sa Mahavishnu pripomína, lebo patrí medzi piliere dobrej hudby. Preto vďaka recenzentom !

U mňa absolútna hudba.

@ 26.11.2017 09:57:40
Zásadní a neoposlouchatelná jazzová vymazlenost. Trvalo dlouho než se mi zaryla pod kůži. Goodmanovy housle tu úplně žeru, stejně jako Cobhamovu bohatou hru. Jen McLaughin se místy tlačí dopředu až moc, ale to je pro kytaristy jeho kalibru typické.

bullb @ 27.11.2017 15:06:56
Nerád škatulkujem. Napriek tomu si myslím, že jazz to nie je. To už skôr sa dá povedať o Weather Report.
V konečnom dôsledku je to jedno. Hlavná vec, že sa zhodneme na tom, že ide o niečo výnimočné (Mahavishnu).
Konkrétne Birds som počul cca rok-dva po vydaní. Tiež mi trvalo, kým sa mi zažrala do uší. Oproti jednotke Inner... sú podľa mňa stráviteľnejší. Rozpaky vo mne vyvoláva trojka živé Between ...
Tam je jasná dominancia Johna McLaughlina.
Až cez PB som sa dozvedel, že existuje aj zabudnutá štúdiovka Lost ...

adam @ 27.11.2017 17:34:25
Je to fusion jak rit. Dnes som si to pustal a teda objektivne suhlasim s nazorom ze je to neopocuvatelne. Je to originalne a majtrovsky zahrate. Prva vec co som od Mahavishnu bandy ocul bolo sice vcelku nudne Apocalypse ale tento album je monstrozny.

jiří schwarz @ 20.12.2017 00:37:28
Když jsem četl Stevovu recenzi (výbornou, 5* :-), dlouho jsem váhal, zda nenapsat taky vlastní. Nenapíšu. Jsou tady samé skvělé (od Petra Gratiase, přes Hejkala – [krom těch 4*], Easyrockera). K albu vlastně není nově co dodat, podstatné již tu bylo napsáno a diskutováno.

Já se chci spíš zastavit nad kontextem tohoto alba: tak omluva za delší, dost osobní (subjektivní) vzpomínání o dobovém kontextu jazz-rocku (ale dyť to nemusíte číst! :-)) naší, v podstatě bigbítové generace. Duší jsem rockový fanoušek a to, že jsem kdy narazil na jazz-rock, považuju jen za určitou shodu náhod svého, nejen hudebního, dospívání.

Nejsem hudebník, na základce jsem jen chodil na piáno, které mě bavilo, ale nebylo dost času a asi ani talentu být dobrý, zájmů bylo spousty (např. sport, čtení). Takže ve 14 letech, rok před koncem devítiletky, tak v r. 1971, byla moje hitparáda následující: 1. Beatles, 2. klasika od Bacha a Beethovena po Debussyho a Prokofjeva, 3. pop Middle-of-the-Road (na Progboard nepatří), Sweet a T. Rex, 4. nově Deep Purple (štěstí - měl jsem doma na kazetě Fireball!). Pak nastal šílený upgrade na gymplu – v prváku základ toho, co mám nejraděj dodnes, rock’n’blues (Ten Years After, Stones, Led Zep, Taste, Janis, Santana, The Who, jako vedlejšák Jethra, Yes, Genesis, poznání Pink Floyd, malinko delší cesta k Jimimu H. ve druháku, a jasně, taky hard-rock (Sabati, Párpli a spol.). To se psal r. 1972. Na dizinách (později diskoškách) se hrál ještě v zásadě rock. Jenže normalizace přituhovala, čs. bigbít byl takřka do mrti rozprášen. Před půlkou 70. let pro mě skončily i diskotéky, rock byl nahrazen tuhou komercí a následně diskem, místo posthippiesáckých dívek tam byly najednou úplně jiné, unylé, za to vyfešákované holky. Trochu lidskosti v tomle období přinášeli lidi s kytarou, folk (někdo měl Spirituály, já chodil, když směli hrát, na lidi sdružené v Šafránu – Hutka, Merta, Třešňák). Taky jsme tu zaznamenali jisté pokusy s jazzem a jeho fuzí s rockem – ty nejlepší totiž nemohli hrát imperialistický rock, ale jazz byl jaksi šanovanější (soudruzi mysleli, že je pro mládež méně nebezpečný). Tak tu byli Jazz Q, Energit, Blue effect snažící se o vysoké a režimem tolerovatelné umění s Jazzovým orchestrem čs. rozhlasu, taky Pražský výběr hrál jazz – chodili jsme na ně spíš ze zvědavosti, při absenci autentického bigbítu u nás. A taky misionářská činnost Jirky Černého a jeho poslechových antidiskoték – tolik mně daly.

No, a v r. 1973 vychází tohle album (prvně jsem slyšel titulní skladbu, hádajte kde – no kde jinde, právě na Černého Antidiskotéce). Ano, vnímal jsem předtím, že některé rock’n’bluesové kapely dávaly do svých improvizací prvky jazzu (opět: Ten Years na albu Watt, Taste na On the Boards, alba Cream, atd.). Ale tady najednou to bylo v r. 73 nekompromisně naplno: avantgarda jménem jazz-rock, vedle již trochu „zajeté“ avantgardy art-rocku. Na tohle jaksi bigbíťák úplně připravenej nebyl, a chápu, že ti mladší progboarďáci, bloumající mezi pro ně histockými kousky bez jasné časové osy, to mají ještě podstatně těžší se k této muzice proposlouchat; pro nás to byl přece jen plynulejší vývoj světové scény, byly tu už i 20minutové skladby na celou stranu LP. Ale Birds of Fire (a živák Between Nothingness and Eternity ze stejného roku), to byl šílenej nářez, to jsem cítil (vynechávám 1. album skupiny, to jsem poznal až později). Už ten začátek, po tom gongu (vlastně obě alba jím začínají), v podstatě rockový riff naznačený kytarou a pak dále (patrně) hraný Goodmanovými houslemi, rozvinutý další najazzlou kytarou. Energie prýštila, a schroustat vší tu energii při složitosti hudebních postupů byla přece jen nelehká věc pro kluka, který ještě před 2 rokama poslouchal, jak uvedeno výše. Trvalo dost poslechů, než jsem sdělení Mahavishny přivykl, a než mně to začalo něco dávat. Pět dokonalých hudebníků, naprostá špička. Ve skladbě One Word, jak McLaughlinova kytara ve stereu rotuje z jednoho kanálu doporostřed, pak na druhou stranu, a vše zarámováno neskutečnou jízdou rytmiky Lairdovy basovky a Cobhamových bicích. Paralelní, podobná zkušenost té doby byl ještě Chick Corea. Jazz-rock skoro musel být, chca-nechca, vstřebán naší generací, byl v letech cca 1973-75 všudypřítomný - když chtěl člověk náročnější nekomerční muziku, nemohl se mu v té době vyhnout.

Jenže, je tu malé jenže. Jak jsem uvedl, já jsem rockový fanoušek, ne jazzový. Radši jsem měl věci, kde bylo v té fuzi víc rocku, než jazzu. Např. šlapající rock’n’blues, kde hlavním jazzovým prvkem bylo třeba jen použití dechů, namátkou, třeba Colosseum. Dnes vím, že jazz-rock byl jakousi epizodou experimentování rocku a jeho možných fuzí s kdečím – s popem, klasikou, folkem, a taky neposledně s jazzem. Hráči v jazz-rocku byli často úžasní, virtuózní, a když se to skloubilo i se srdcem a zaujetím, výsledek byl (jako v případě Birds of Fire) úžasný. Jazz-rock byl pak ještě u nás podpořen po půlce 70. let 2 neobvyklými supraphonskými vydáními alb, z nichž to jedno bylo jistě zásadní a stylotvorné – Where Have I Known You Before od Coreových RTF (měl ho ve sbírce každý rockový fanda) a pak druhé, možná slabší, Apocalypse od Mahavishny. A tak podobně jako ve světě, i u nás v ČSSR, byla přece kopa lidí, kteří to skutečně poslouchali a kterým tahle muzika něco dávala (jen se u nás k ní dostávali lidi o dost strastiplněji). Asi 2x, když nám svaz mládeže (SSM) povolil si udělat školní diskotéku (cca 1975), pustil jsem tam Mahavishnu O. i k tanci (úryvek s Between...). Ti, co viděli víc do hudby (nebo se tak tvářili), říkali, že to tempo té skladby mělo 33/16, nevím. Přesto lidi trsali jak o život. Ale přece jen ..., nebyl to bigbít. U nás byl pak později v 70. letech jakousi jeho masovou náhražkou režimem tolerovaný Katapult – pro lidi, navyklé poslouchat náročnější muziku, to bylo stejné, jako je to s náhražkami sexu bez partnera. Pak tu byl ještě již trochu vyšeptalý a s režimem srovnaný Olympic, později Elán. Bigbít však po polovině 70. let neskomíral jen u nás, jistá vyčpělost rockových věrozvěstů začátku 70. let byla patrná i ve světě. Z našich dřívějších rockových miláčků se staly zábavné instituce, plodící megashow (které jsme tehdy ale neměli až do revolučního r. 1989 vidět, to až později ze záznamů), spontaneita ale mizela (tu měl přinést zpátky až punk), ale to je už jiná story. Jako doklad, že jazz-rock, jakkoli hudebně skvělý, byla pro mě jen jakási dobová odbočka rocku, jen uvádím, že nyní mě popadne si pustit Mahavishnu tak jednou za pět let (a Coreu a polské SBB tak jednou za rok), zatímco své staré bigbítové bardy musím mít pořád.

northman @ 20.12.2017 06:57:49
jiří schwarz: při čtení tvé reakce jsem se vrátil o těch čtyřicet pět let zpátky. Bylo to přesně podle toho jak píšeš, já jsem Mahavishnu Orchestra poznal díky JazzQ, kteří zahajovali koncert úvodní skladbou z prvního alba Inner Mountig Flame. Potom jsem si nahrál Birds Of Fire a Between Nothigness & Eternity. Jazz rock tehdy režimu nevadil, jednalo se převážně o instrumentální záležitost, ale jestli si dobře pamatuji, tak Supraphon vydal desku Mahavishnu Orchestra , až když tam nehrál Jan Hammer a Weather Report, když tam nehrál Miroslav Vitouš. Patti Smith díky Ivanu Královi nevyšla v Supraphonu nikdy.

EasyRocker @ 20.12.2017 07:40:27
Pořád pecka... musí na ten nástrojový útok být člověk naladěn a připraven, ale pak dostane, co se do něj vejde :-)

jiří schwarz @ 20.12.2017 11:11:42
Northmane: i já si myslím, že vydání Apocalypse Supraphonem bylo umožněno odchodem našeho emigranta Hammera ze skupiny. Škoda, Apocalypse bylo fádnější ve srovnání s Birds of Fire.

Jarda P @ 20.12.2017 14:48:05
Apocalypse je jedním z mála vinylů, které mi zbyly. Nikdy jsem ji ale nedokázal doposlechnout do konce.

bullb @ 20.12.2017 15:42:34
to jiří schwarz:
Mahavishnu nie je porcia hudby pre denné, ani týždenné menu. Ak som niekde spomenul, že Zeppelin má v sebe obrovskú energiu, tak Mahavishnu je atómová elektráreň. Inak: Inner Munting Flame je oproti Birds podľa mňa omnoho energeticky výdatnejší (pre niekoho menej počúvateľnejší).
Nakoniec, niet čo riešiť. Vždy ide o vynikajúcu hudbu :-)

northman @ 21.12.2017 04:47:26
Mahavishnu Orchestra se nám v době vzniku nejslavnějších alb líbila, přímo jsme ji žrali. S odstupem mi připadá jejich tvorba hodně akademická a předváděcí. Instrumentální výkony všech hráčů jsou úžasné. Mně na poli jazz rock učarovala canterburská scéna, která je podle mě daleko invečnější, stačí si poslechnout třetí album Soft Machine.

19.07.2014 EasyRocker
5 stars

Za posledních pár let se snažím proniknout také do jazzrocku/fusion a ačkoli nejsem zapřísáhlým fandou jazzu, obohatil jsem svou sbírku také o několik zásadních alb v téhle oblasti. Vedle jazzrockem ovlivněné tvorby Santany, tuzemských Energit či Return to Forever se sbírka rozrostla také o toto album, ve své době považované za jakousi "absolutní hudbu"...

Úvod obstarává téměř šestiminutová titulní skladba... dramatický úvod, Cobhamovy činely a pak už nastupuje klasické jazzrockové kytarové téma s parádními McLauglinovými hmatníkovými přejezdy, svádějícími souboj s Goodmanovými houslemi. Cobham je od počátku neuvěřitelný a jeho v podstatě stále vířící rej vás okamžitě strhne do děje. Tady ani není potřeba vokálu, tenhle instrumentální atak hovoří sám za sebe... Dramatičnost je hlavním mottem této famózní věci. Miles Beyond vstupuje na scénu velmi decentně, McLauglin jemně kreslí tóny a prostor dostává i Jan Hammer. Postupně skladba dostává rockovější odér výrazným riffem, ale její zbytek je věrně jazzrockový... dokonalá souhra McLaughlina, Hammera a skvělou techniku přechodů od jemného k brutálnímu bubnování tu předvádí i Cobham. Skladba Milese Davise a klasický jazzrockový model, který MO dovedli k dokonalosti. Celestial Terrestrial Commuters má necelé tři minuty, ale za ty stihne suverénní kapela vystřihnout výtečné jazzrockové číslo, Hammer se tu blýskne s moogy a také Goodman opentlí tento skvost výtečnou melodií na housle. Sapphire Bullets of Pure Love je šílenou mezihrou, která uvozuje Thousand Island Park - nostalgický úvod s Hammerovým pianem a podobnou náladu si zachová celá skladba - komorní, zadumaný, vysoce inteligentní, zapojí se McLaughlin i Laird... Hmatatelné zklidnění nálady. Hope je další krátkou, ani ne dvouminutovou kompozicí, ale pocit nudy nenastává ani na vteřinu. Goodman nasadí dramatickou linii houslemi a postupně se zapojuje grandiózní orchestr všech spoluhráčů i s démonickým Cobhamem v pozadí. Temná a vpravdě ďábelská záležitost, jež jakoby se svému názvu snad vysmívala... Přichází ale kompoziční a dramatický vrchol, desetiminutová One Word, kterou jsem si dokonale vychutnal i na živém záznamu z r. 1972. Hned od počátku instrumentálně zápolí McLauglin s Hammerem a hlavně Cobhamem (asi jeho úplný vrchol na albu, druhá polovina je v podstatě jeho sólovým výstupem), své klavírní téma ale vkládá i Hammer a vzniká mohutná hudební řeka, která se tu a tam změní v drobný potůček a tu a tam v potopu, která bere všechno kolem. Po tomto očistci se decentně s přispěním Hammera a Cobhamových činelů rozjíždí Sanctuary a oproti předchozí skladbě se jedná znovu o komornější, až kontemplativní záležitost přesně v duchu fusion. Někde v naprostém klidu si tuhle záležitost vychutnat a propláchnout mysl... Open Country Joy pokračuje ve vyklidněném duchu, Hammer, McLaughlin a Goodman se svými houslovými tahy ale tentokrát navodí takřka pozitivistickou, zčásti i nostalgickou náladu. V polovině do ní hromobitím nečekaně vstupuje Cobham a jeho souboj s Goodmanovými houslemi je skutečně fantastický. Nestíhám vstřebávat, co se na mě všechno valí... Závěr v podobě Resolution opět přebírá dramatický podtón, určující je McLaughlinova figura, do níž se zapojují Goodmanovy housle a nakonec i celý "orchestr" Mahavishnu... skutečně velké finále a moc by mě zajímaly ty bezprostřední reakce mnoha fanoušků, když tohle album dohrálo. Oproti debutu asi trochu méně přístupné, ale přesto zničující a dokonalé. Znám vlastně jen první dvě alba, znalci by mi možná doporučili něco i z následující tvorby se změněnou sestavou...

Tahle hudba, naprosto zjevně "hudba pro hudebníky", se velmi těžko nějak objektivně a nezaujatě hodnotí. Jak jsem psal, nejsem zarytý fanoušek tohoto hudebního žánru a dokonce ani aktivní muzikant, který by pitval každý tón, rytmus a zapisoval pánům přehmaty. Pokud nejste na daný typ hudby připraveni, asi záhy ztratíte koncentraci, ale soustředěný poslech v klidu umocní všechny přednosti téhle elitní jednotky.

reagovat

15.06.2013 hejkal
4 stars

Druhý album Mahavishnu Orchestra, Birds of fire, ma v čase dospievania veľmi nezaujal. Cítil som z neho akýsi bližšie neurčený chlad. Hoci som milovníkom zimy, v prípade hudby mi emočné cencúle predsa len prekážajú. Ale, ako sa vraví, človek sa mení a po rokoch som si k fusion vypracoval o niečo vrúcnejší vzťah.

Akože áno, hneď od začiatku tu máme kus poriadne hustej nakladačky, v ktorej by naberačka nielenže ostala stáť, ale mala by čo robiť, aby sa vôbec do hrnca ponorila. Servíruje sa Birds of fire, pálivá zmes brutálnych muzikantských schopností s vydareným napätím, ak ochutnám, čo to so mnou spraví. Na albume sa deje "stále to isté". Desať inštrumentáliek postupne predstaví všetkých hudobníkov, nuž skúsim vybrať to, čo mi reže. Miles beyond má niekoľko zaujímavých medzihier (nie, že by ostatné skladby niečo takéto nemali). V prípade Mahavishnu Orchestra mám rád výlety mimo rokové rinčanie, ako to núka napríklad klavírno-gitarová klasika Thousand island park. Samozrejme mi sedia aj slákové dominanty, čuj krátku kompozíciu Hope. Kam sa na toto hrabe symfonický metal. Temnota, pompa, gradácia, kapele nič nie je cudzie a s vervou kresťanského misionára sa o tieto svoje blízke stavy delí s poslucháčmi , nech by kládli akýkoľvek odpor. Basové sólo nemôžem nezmieniť, bubenícke duplom, rytmika má na hranie skladbu One word. Najlepšiu atmosféru vytvára Sanctuary a zvyšok si vypočujte.

Muzikantsky výnimočné dielo, poslucháčsky nie práve prístupné, samé rýchle vyhrávanie, ktoré občas privodí bolesť hlavy, ale my, poslucháčski masochisti, si v tom po čase nájdeme to svoje. Otázkou ostáva, odkedy (a dokedy).
reagovat

vmagistr @ 07.06.2014 09:46:36
Deska Birds Of Fire mi oproti The Inner Mounting Flame přijde trošku méně energická, ale o to barevnější. Hammer má větší prostor, využívá širší paletu nástrojů a mám pocit, že s jeho hrou přichází víc jazzového cítění. Ačkoli jsou si obě alba samozřejmě také ve spoustě věcí podobná, vnímám na Birds Of Fire určitý posun. U mě to bude za plný počet.

21.02.2012 Petr Gratias
5 stars

Druhé řadové album legendární fusion skupiny Mahavishnu Orchestra dodnes vnímám jako absolutní zázračné zjevení. Jestliže na prvním albu byly vytýčeny nové směry dosud netušených hudebních schopností, na albu Birds Of Fire byla tato hudební filosofie potvrzena a rozkreslena do ještě větší šíře.
S albem jsem se seznámil relativně brzy po jeho realizaci - na jaře 1973. Bylo to v období vrcholného britského hardrocku a já měl osmnáct let. Přijmout na první pokus tohle hudební dobrodružství se mi hned nepodařilo (v daném období jsem všechno poměřoval vlivem Led Zeppelin a Deep Purple), ale poměrně rychle se mi podařilo tuhle hudbu absorbovat a dá se říci, že mě pohltila její koncepce. Byl to ten typ hudby, při jejímž poslechu bylo třeba oprostit se od vůkolních starostí, problémů, povinností a úkolů a totálně se oddat poslechu – nejlépe zcela sám a potmě. Když jsem se blíže seznámil s historií kapely a dozvěděl jsem se něco i o této hudbě a jejich hudebnících, byl můj pohled na tuto hudební problematiku ještě rozšířen….
Birds Of Fire se časem stalo součástí mé sbírky. Musím konstatovat, že ale hodně rockerů v mém okolí nebylo příliš nakloněno tuhle hudbu akceptovat, třebaže uznávali mimořádnost hudebního umění Johna McLaughlina, Jerryho Goodmana, Jana Hammera, Ricka Lairda a Billyho Cobhama. Nevím jak dnes…. Hudba se od té doby hodně vyvíjela a možná už bude pro řadu lidí akceptovatelnější než v době jejího vzniku.

BIRDS OF FIRE – úvodní údery na gongy předjímají závažné téma…. Vzápětí se do uši zařízne rychlá akordická výměna rozlamovaných akordů, sledovaná kovově znějícím zvukem elektrického spinetu a vzápětí už je tady baskytara a jako výbuchem parního kotle se rozběhnou vpřed od počátku těžko kontrolovatelné bubenické běhy…. Famózní souhra, kdy se ještě připojí do tohoto konglomerátu elektrické housle a my můžeme být svědky komplexního vrstvení hudebních témat. Tohle není čistý rock, ani čistý jazz – hudební kompozice se posunuje k articifiální hudbě, kde platí jiná pravidla. Neuvěřitelně rychlé běhy elektrické kytary se dvěma krky Johna McLaughlina, sálajících houslových partů Jerryho Goodmana, elektrického piana střídajícího s Moog synthesizerem Jana Hammera, skvělými basovými doprovody Ricka Lairda a démonicky ďábelského Billyho Cobhama za baterií bicích nástrojů vytvářejí neuvěřitelnou hradbu energie a muzikantské geniality nebývalého formátu. Nikdo se zde nešetří a hraje od prvopočátku na plný plyn a hledají se další možnosti k posunutí hudebního výrazu. Fantastický příklad hudební geniality…..

MILES BEYOND – rozklady akordů elektrického piana Fender-Rhodes zahajují dalšé skladbu. Není z autorské dílny kapely, ale napsal ji reformátor jazzové hudby 20. století trumpetista Miles Davis. Jeho vliv na muzikantské cítění nepopírá nikdo z kapely, ostatně John McLaughlin (tehdy ještě bez přezdívky Mahavishnu) a Billy Cobham s ním přímo spolupracovali…. Ve skladbě oceňuji střídání dynamických odstínů. Je zde spousta dravosti, ale zároveň i citu a lehkosti, které se vzájemně prolínají. Vzájemné improvizace Hammera a Goodmana jsou jedinečné – pojímány téměř v hračičkovském pojetí vzájemnéjo naslouchání. Pask se ovšem opět divoká energie McLaughlinovy kytary a Goodmanových houslí za nezbytné asistence Cobhamových bicích ujímá své vlády….

CELESTIAL TERRESTRIAL COMMUTERS – třetí skladba se opět odehrává ve značně zrychlených rovinách. Cobhamovy paradiddly a ďábelské breaky s polyrytmickým členěním se vám zarývají do nitra stejně jako střídání kytarových a houslových improvizací. Goodman zleva, McLaughlin zprava a Cobham uprostřed a nad nimi bzučivý Moog Jana Hammera a důrazná Lairdova baskytara. Je neuvěřitelné, co se dokáže vměstnat do necelých tří minut hudebního materiálu a jak se s tím dokáže pracovat. Úžasná sebejistota a mistrovské ovládání hudebních nástrojů ve vzájemném respektu. Živelné, živočišné a přesto s vnitřní kázní…..

SAPPHIRE BULLETS OF PURE LOVE – téma na dvacet vteřin, kdy se popřeje prostor uvolnění energetické záklopky, které se ve smršti vteřin odpoutá od země a ztratí se v nekonečnu jako hudební ilustrace v tomhle experimentálním intermezzu……

THOUSAND ISLAND PARK – pro vyvážení poměrů elektrické a akustické hudby se možná nečekaně, ale přesto velmi vítaně objeví na albu tato meditativní skladba. Hammer sedí za koncertním klavírem, McLaughlin nás omráčí čistou technikou hry na akustickou kytaru Ovation. Baskytarista Laird hraje na kontrabas a rezonuje dlouhými tónovými vibracemi. Vliv evropské vážné hudby je zcela zjevný. Skladba má mírně melancholický nádech…. Pauzíruje v ní Goodman s houslemi – stejně jako Cobham se svou baterií bicích nástrojů. Dumavá skladba v rytmických obrazech nakonec vygraduje a my stále slyšíme neuvěřitelné běhy a práce s jednotlivými tónovými obrazy a bleskurychlými tónovými výměnami. Cítím výrazné uvolnění…. Hudba zde připomíná nekonečný proces kolotání vody, která se zrodí v horách a razí si složitě cestu dolů do údolí a vytváří zde dravý tok…. Úžasně vyzrálá záležitost…..

HOPE – stupňování harmonie s použitím houslových partů, dravých bicích nástrojů, kytarových rozkladů a důležitých basů. Docela by mě zajímalo, co by na takovou kompozici řekl Leoš Janáček…… Tady jsou vyloženě preferovány prvky symfonické hudby, které se podařilo vměstnat do syrového jazzrockového tvaru

ONE WORD – fantastická práce Cobhamových bicích nástrojů. Jeho šílené virbly a vpravdě démonických přechody nutí mozek přemýšlet, jak lze dosáhnout tak precizní dynamické hry a stát se absolutním motorem, který táhne rychlost závodního vozu vpřed. Laird je ze všech přítomných hráčů v kapele „nejméně“ nápadný, ale o jeho jedinečných baskytarových schopnostech není pochyb a v téhle skladbě si tuto skutečnost uvědomujeme v plné šíři. Chvíli atmosféra připomíná hukot ve včelím úlu a chvíli dunění parního vlaku nebo předimenzované elektrárny. Rytmy zde jednoznačně vítězí nad melodickou složkou. Sólující McLaughlin se zde uchyluje k rychlým doprovodům, které gradují a nakonec vybuchnou v divoké bezbřehé sólo, střídá se s Hammerem na Moog synthesizer a s Goodmanem, který používá u svých hadovitých tónů elektrických houslí navíc ještě wah wah pedál. Tohle je hudby z alchymistické kuchyně. Střídání improvizací kytary, synthesizeru a elektrických houslí se děje v takové ryclosti a propojenosti, že člověk přestává vnímat časoprostor. Cobham dostává příležitost nabídnout svoje fantastické sólo na bicí nástroje z umělé hmoty, které si nechal postavit u firmy Fibes a dociloval tak ještě větší údernosti a hlasitosti. Na bicí se ovšem vyjadřuje svým specifickým jazykem a hovoří a křiči, mumlá a šeptá a pořád drží famózní rytmus, který je k nezastavení (ta práce dvou velkých bubnů je neslýchaná)….. A už je zde zpátky elektrické piano, elektrická kytara, které akcentují jednotlivé doby a pak se ovšem polyrytmická struktura promění v ďábelský model stupňované harmonie a superpřesných nástupů v nespočitatelných dobách. Jakákoliv další slova jsou tu zbytečná. Myslím, že jsem byl svědkem opravdového zjevení…..

SANCTUARY – další skladba, jak už napovídá název má v sobě duchovní energii a pokoru. Je pomalejší, vážnější…. Nekonečně dlouhý tón elektrických houslí v unisonu s elektrickou kytarou, za kreativních akcentací bicích a elektrického piana dotváří atmosféru meditace a vnitřního souznění s vlastním egem. Atmosféra pod základy skladby je ovšem držena pod pokličkou a my cítíme, že k výbušnosti zde není daleko. Ostatně akcentování akordických proměn a basové důraznosti to jenom potvrzují. Jakési nespecifikovatelné tajemno a možná záhadno sálá z této skladby, která rovněž nemá daleko k articifiální hudbě.

OPEN COUNTRY JOY – z téhle skladby od začátku sálá jakési pozitivní mylšení. Elektrická dvanáctistrunná kytara se krásně prolíná s elektrickými houslemi a melodická čitelnost zní téměř hladivě…. Chvíle odmlčení a pak zcela nečekaný nástup, který vás málem srazí k zemi. Lairdova melodická basová linka je čitelná, ale kraluje zde šíleně rychlý kytarová hra a s ní zápasí ještě rychlejší houslové party pod nimiž se ještě vkliňuje do tématu synthesizer, všechno pod kontrolou výtečných bubenických nástupu a attacků. Najednou jako bychom poslouchali názvuky country s přítomností blues. Přinášejí je proměny houslové hry a kytary… absolutně nečekané rozuzlení a nová past na posluchače….

RESOLUTION – závěrečná skladba má rockovou údernost, ale stupňující se harmonická struktura upomíná na articifiální model hudby s indickými ozvěnami. Jakoby zde vznikalo nové impresionistické dílo v duchu Maurice Ravela Bolero… Harmonie se stále stupňuje a podle symfonických pravidel dochází k jejímu vyvrcholení. Dokážu se představit, jak se tahle skladba na koncertním pódiu proměňovala do dalších fantastických hudebních tvarů až do konečné katarze, což nám formát vinylu bohužel neumožnil…. Pln dojmů, pocitů a vibrací cítím vzájemný dotek energie a vyrovnanosti a zároveň bázeň a úctu před tímhle dílem….

Album Birds Of Fire přineslo Mahavishnu Orchestra nehynoucí slávu a úspěch. Odborná kritika neštřila chválou a dekorovala projekt řadou ocenění a jednotliví hudebníci byli označení za par excellence v oblasti progresivního elektrického jazzu. Album bylo vyhlášeno Albem roku a získalo stejné vavříny jak v jazzové tak rockové oblasti. To se už myslím nikdo potom žádné kapele nezdařilo.
Tolik hudební energie, mimořádného muzikantského potenciálu a bezbřehých improvizací, kolik se vešlo na tohle album bylo opravdu zázračné. Mahavishnu Orchestra nastavili laťku tak vysoko, že na onu úroveň nebylo možné dosáhnout. Zároveň se kapela stala inspiračním zdrojem pro řady dalších napodobitelů, kteří chtěli jít v jejich stopách.
Dodnes jsem fascinován tím, co se zde na albu odehrává a myslím, že hovořit o nevybojovaném souboji dvou živlů Vody a Ohně je zcela namístě… tenhle termín jsem už o Mahavishnu Orchestra vyjádřil už jednou a rád to zopakuji znova.
Pět hvězdiček!!!!!!



reagovat

hejkal @ 21.02.2012 12:04:21
Debut mi prišiel vždy podstatne ľudskejší. Toto je presne ten druh hudby, o ktorom mi stačí vedieť, že existuje, ale nemusím ho vlastniť/počúvať. Keď zaznie, je to paráda, hlavne, ak človek vníma aj inštrumentálnu stránku hudby pre jej... inštrumentalitu (napr. takého Cobhama a jeho bubnovanie). :)

Petr Gratias @ 21.02.2012 12:41:34
Zdravím Hejkale, díky za Tvoje postoje a názory.
Posílám upomínku na výtečnou knihu, která se u nás
prodává a mapuje historii Mahavishnu Orchestra.
Myslím, že by to mohl být dobrý návod pro Ty, co se v téhle kapele nějak nenašli a hledají způsob, jak jí přijít na chuť.....


Walter Kolosky: Síla, vášeň a krása.
Příběh o Mahavishnu Orchestra - nejlepší skupině na světě.

PaloM @ 23.02.2012 10:43:37
Mám tiež radšej The Inner Mounting Flame pre neskutočnú živelnosť, energiu a virtuozitu. Dvojku som tak ľahko nestrávil, čo však ešte môže prísť.

17.10.2010 Marcelus
5 stars

Ano, musím souhlasit s glorifikací tohoto alba a kapely! Je neskutečné, kolik je v tomto albu energie. A to dokonce i v pomalých pasážích - přímo to z nich kape.
Není to na první poslech, alespoň mě to zpočátku nenadchlo, ale s každým dalším puštěním jsem tomuto albu propadal více a více. Takže neváhejte...
reagovat

PaloM @ 17.10.2010 13:13:57
Keby si ma chcel presvedčiť niečim konkrétnym, okrem energie, čím je Birds of Fire také výnimočné, že ho najviac oceňujú z Mahavishnu diskografie ? Mne sa viac páči jednotka.

Marcelus @ 11.11.2010 10:33:44
Já nevím, ještě jsem jedničku neslyšel :o) Ale až si ji poslechnu, tak to srovnám a dám vědět...

pito63 @ 11.11.2010 12:38:30
Marcelus
Dnes je dosť ľahké dostať sa k niektorému dielu a vypočuť si ho. Neviem, aký spôsob uprednostňuješ, ale, ak to náhodou nepoznáš, tak toto by Ťa mohlo zaujať. Je tam prvých 5 albumov skupiny:
>> odkaz

PaloM @ 11.11.2010 14:49:16
Chachacha Piťo, sme lepší ! Česi to majú drahšie :-))

Mohyla @ 11.11.2010 15:36:07
Tuná je to ešte menej >> odkaz

PaloM @ 11.11.2010 16:17:05
Tak Mohyla, ale nechcel by som vidieť príplatky pošty za poslanie balíka do iného štátu :-) Niekedy mám pocit, žeby bolo lacnejšie si to ísť kúpiť do Londýna osobne.

Marcelus @ 12.11.2010 11:18:19
O přístup k albům nejde, v dnešní době opravdu není nic snadnějšího. Tím předchozím příspěvkem jsem chtěl jenom říct, že jsem se k poslechu debutového alba MO ještě přes nával další muziky nepropracoval.
Ale i přesto.. Už dlouho přemýšlím, že bych si zakoupil legálně nějaká zvlášť oblíbená alba nebo diskografie určitých skupin (třeba těch 5 od Mahavishnu), ale nejsem si jistý, kolik z té částky se skutečně dostane k zainteresovaným subjektům... Pokud by totiž z těch 600 Kč šlo 558 do kapes nějakým obchodníčkům a agentům a pouhý zlomek skupině (vlastníkům autorských práv atd.), tak to pro mě nemá cenu. Chtělo by to něco na způsob hudebního Fair trade..

PaloM @ 12.11.2010 12:15:28
Marcelus: tak to si ma pobavil :-)) Tvoje úmysly sú nepochybne čestné, túžba po spravodlivosti... koho by neštvali lakomí obchodníci, že ? No, ak som správne pochopil z tvojich náznakov, ešte len uvažuješ kúpiť originálne CD, čiže si ešte nikdy originály nekúpil ? Ak je to tak, doteraz ti nevadilo, že tvoje obľúbené kapely od teba nedostali vôbec žiadne peniaze ? Fakt zaujímavá logika: keďže dodávatelia sú zlodeji, nezaplatím nikomu, radšej okradnem všetkých :-)))
Sorry, rád by som sa mýlil, a možno som ťa zle pochopil. Poznám veľa "fandov", čo pokladajú kupovanie originálnych CD za zbytočné bláznovstvo.
Dodám len, že nie som obchodník, hudbu kupujem aj sťahujem.
Čo ty na to ?

Marcelus @ 12.11.2010 23:44:51
Myslel jsem to trochu jinak. Důvod, proč bych si ty originály koupil, není samaritánský, ale spíš majetnický. A znalost toho, kolik z mých peněz dostanou "ti správní lidé", by třeba mohla moje rozhodnutí, zda do toho investovat, uspíšit nebo naopak zhatit. Originály jsem samozřejmě už kupoval mockrát, ale bylo to spíše v době, kdy pod pojmem rapid znali lidé pouze ten vídeňský fotbalový klub :o) Navíc, originály jsou v klasických formátech, což není z hlediska velikosti dat a skladnosti úplně praktické...

03.04.2007 kubys
5 stars

Poněkud bizarní progová sestava Mahvaishnu orchestra ve svých nejlepších letech. Mne osobně nejvíce zaujali dvě písně a to Miles Beyond a One Word. Na té první je pozoruhodné, že ji nenapsal JOhn Mclaughlin ale neuvěřitelný jazzový trumpetista Miles Davis, také celý koncept skladby je založen an největší přednosti jazzu a to an vynikající improvizaci. A druhou zmíněnou píseň považuji za druhou nejlepší v celkové tvorbě Mahavishnu (po Noonward race) její naprosto rozházený začátek je naprosto unikátní a následné střídání kytary, basy, kláves a houslí za vytrvalých a přesných bicích jednoho z nejlepších jazzových bubeníků Billyho Cobhama.

P.S.: Píseň je velmi založena práve na bicích a pak také na velice zajímavé basové lince, všichni milovníci kvalitní hudby si ji musí poslechnout;)
reagovat

07.01.2006 k.
5 stars

Prenadherna deska! Zasadni pro historii rocku! Co skladba to skvost! Je pro mne nepochopitelne, ze kapela, ktera dokazala stvorit takove dilo, ve svych nejlepsich letech vyprodavat haly a byt predskakovana velikany typu "aerosmith" je v dnesni dobe temer neznama a skoro nikdo o ni nemluvi. Hruza! Vratme Mahavishnu pozornost, kterou si beze sporu zaslouzi!!!
reagovat

k. @ 08.01.2006 00:00:00
zapomnel se zaskrtnout hvezdicky! samozrejmne davam 5*!!

26.09.2005
5 stars

Tahle deska je opravdová bomba, navíc je zásadní v jazzrockových hájemstvích...nemá cenu rozebírat výkony a nápady individualit v souboru, to se prostě musí slyšet...SÍLA!!!
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 9x
Petr Gratias, kubys, vmagistr, EasyRocker, bullb, adam, jiří schwarz
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
hejkal, steve
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Mahavishnu Orchestra


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000