Led Zeppelin - III

Trojka od tejto veľkej štvorky je ďalší album, ktorý som počul vo veku 8-9 rokov. Je to ďalší z tých albumov, ktoré radím k tomu najlepšiemu, čo vôbec (vo svete hudby) vzniklo.
Úvodná piese� Immigrant song má drvivý nástup ako aj pokračovanie. Jimmyho bezva riff, našľapaná rytmika Jones-Bonham bezchybná, presná a Plantov búrlivý, dokonalý spev na doraz – dokonalosť sama. Hardrock tej najlepšej kvality. Nasledujúca, Friends, nie je zďaleka tak úderná a razantná. Zdobí ju však Plantov spev a výkon celej kapely. Či už výborná rytmika alebo pekná hra na gitare. Tretia, Celebration day, nám ponúka opäť skvelé vokály a hudbu taktiež. Dostali sme sa k vrcholu albumu – Since I´ve been loving you. Bluesrock vo svojej najčistejšej podobe, bluesrock z rýdzeho zlata. Dokonalosť sama! Veľmi precítene zahrané. Fantastické vokály, geniálna hra na gitare s vynikajúcim sólom, perfektná hra Jonesa a Bonzov výkon je tiež z kategórie naj. Toto dokážu iba zeppelíni. Sú jednoducho nedotknuteľní. Drvivá väčšina hudobníkov im ani na päty nesiaha. Načo sa však trápim, to treba počuť, slovami to ťažko vyjadriť. Out on the tiles – rázne zahraná rocková piese�. Veľmi vydarená skladba, ktorá sa možno nespomína tak často, ako predchádzajúca alebo úvodná piese�, ale je naozaj vynikajúca. Každý tu odviedol maximum poctivej práce. Parádna rocková záležitosť. Ďalšia, Gallows pole, začína opatrne, potom sa rozbehne. Plant sa vôbec nešetrí, všetci makajú na plný plyn – výborná skladba. Moja obľúbená, ako aj ďalšie. Nasledujúca, akustická Tangerine, nás trochu ukľudní. Nesmierne krásna piese�. Kapela to vie aj takto jemne a je to radosť počúvať. Za �ou tu máme That´s the way – tu platí to isté, super. Kapela neuberá na kvalite ani v Bron-y-aur stomp. Zaujímavá piese�, presvedčivo zahraná. Hudobníkom to tu veľmi sedí. Posledná piese� je netradičná, avšak s tradične kvalitným Plantovým spevom.
Čo dodať. Skvelý album, akých je málo. Hudobný poklad v tom najlepšom zmysle slova. Hardrock, bluesrock, akustická hra, folk – títo páni to vedia tak ako nikto. Skutočný hudobný zážitok. Profesionalita najvyššieho rangu.

reagovat

Třetí album mých milovaných Led Zeppelin je pro mě velmi niterným hudebním zážitkem, který si vychutnávám přes čtyřicet let a pouštím si ho tak trochu jako ke „svátku“ a proto mi nemůže nějak zevšednět.
Poprvé jsem o něho zavadil v dobách počátku sedmdesátých let, kdy jsem dělal deskové rockotéky a přinesl mi ho kamarád, který byl sabbathovský ortodoxní rocker a poznamenal něco jako, že „tohle country on poslouchat nebude a že do hard rocku patří jenom syrový elektrický zvuk“. Nebral jsem ho vážně (spíš senovážně) a tušil jsem, že budu velmi příjemně překvapen. Pro účel veřejné hudební produkce sice album nebylo to pravé, ale i tak jsem mohl tři nebo čtyři skladby z alba nasadit a nešlo o žádné faux pas. Okouzlilo mě ovšem to akustické hraní, nálady, dynamické proměny a střídající se pocity uvolnění a napětí.
Léta je Trojka součástí mé sbírky na remasterovaném CD, třebaže jsem pozbyl onen zajímavý výtvarný motiv vinylu s otáčivým kolečkem.
Pánové Page, Plant, Jones a Bonham jsou se mnou zase v pokoji, tlumím světlo a hrají opravdu jenom pro mě….

IMMIGRANT SONG – hutný rockový riff, který musí rozpumpovat každého posluchače. Dusající Bonhamovy bicí s Jonesovou baskytarou jsou skutečný motorový kontakt nijak nedolaďovaný tuningem. Plantův řeřavý hlas má co do činění s válečným pokřikem Vikingů, před jejichž ječením prý nepřátelům tuhla krev v žilách….. Výtečný vybraný úvod alba, aby byl posluchač stržen do víru a už se motá pod hučícím jezem. Led Zeppelin neoplývají texty, které by mě mimořádně zaujaly, ale tenhle je opravdu povedený a vyvolává patřiční asociace…..

FRIENDS – úderné akustické kytary v úvodu mě dostávají svou akordickou proměnlivostí a napětím, kdy spodní základ skladby důrazně podporují rezonující basy a zvonivé výšky tónů perlí jako bubliny v jasném slunci. Page si pohrává s kytarami s jistotou mistra, který víc co chce a dokáže to deklarovat i přesvědčivým aranžmá i díky smyčcům. Bonhamovy percussion nejsou sice výrazně dominující, ale přesto jsou čitelné a je dobře, že je použil místo klasických bicích. Skladba díky smyčcům a harmonické hutnosti graduje za Plantova emocionálního zpívání a a dlouhého elektronického doznívání ohýbaného tónu…

CELEBRATION DAY – elektrická kytara je opět v akci a máme tady další riff. Není sice tak výrazný jako v první skladbě, přesto udržuje napětí a vydatně se zde topí pod kotlem. Jonesova baskytara vystupuje z tématu a dodává životodárnou vláhu. Kytarové sólo uprostřed skladby není dlouhé a s ohledem na Pageovu pověst nepatří k nejvýraznějším, ale jeho playbackované kytarové party skladbu posilují a za asistence odvázaného Plantova zpěvu se téma propadá do fade-outu…

SINCE I´VE BEEN LOVING YOU – od první tónu jasné blues. Nejdelší skladba na albu dává prostor rozvinutí nálad a instrumentálních pozic. A tak najednou sedí Jones za hammondkami, které hrají bez exhibičního nátěru spíš v jazzovém duchu, ale krásně se rozlévají nad harmonickým prostorem. Bonhamova zatěžkaná rytmika se plíží v rytmickém schématu občas akcentována důrazným nástupem, ale posílením basovým základem. Plant dostává příležitost se vymezit k blues jeho nenapodobitelným dravým způsobem. Přesto pracuje výtečně s proporcemi a jeho hlasové erupce tryskají jako horká láva posilované tremolem hammondek a ještě důraznější rytmikou. A už je to Page. Tohle je kytarové sólo par excellence, které se dá vystavět jen v nejexponovanějších emocionálních okamžicích a ten právě přišel. Zpívaná slova jsou zbytečná, stejně tak jako moje postřehy. Kytara vypráví, kreslí, vystihuje pocity a dojmy a dokáže se stáhnout do pozadí a dát prostor hutnému soundu s řadou bubenických breaků. Famózní před dvaačtyřiceti lety, stejně jako právě v tomto okamžiku. Plant ve velkém nasazení a kapela se po instrumentální stránce šplhá do nenávratných výšin. Po více jak sedmi minutách a vyvrcholení jsme u konce….

OUT ON THE TILES – výborný kytarový riff posílený řadou playbacků. Page se vytáhl a dodal jednu z nejtypičtějších skladeb Led Zeppelin. Má průkazné poznávací znaky pro kapelu rozpoznatelné a zcela jednoznačné. Jonesova baskytara je parádní, ale i přes remastering její attack je pořád jaksi zatlumen, i kdy ve vypjatých okamžicích ovládne prostor. Pohrávání si s kytarovým riffem patří k Pageovým slabůstkám a po dobře proaranžovaných postupech zde máme velmi silný autorský počin a řadou výtečných bubenických breaků zahušťovaných činelovým svištěním….

GALLOWS POLE – jaké čarovné kouzlení s akordickými proměnami, které se vracejí jako mlýnek a do toho nahazovaný procítěný vokální podíl Planta. V tomhle textu nejde o nic veselého a tak se instrumentální složka výrazně podílí na emocionálním účinku. Jones vypomáhá do akustických kytarových nájezdů svou mandolínou a za chvíli zde máme dokonce i banjo (!), které by ve skladbě asi málokdo očekával. Vynikající akordické proměny a unisono kytar a mandolíny za pikování banja. Tady Bonham hraje na bicí namísto percussion a sluší to nejen skladbě, ale i jeho rytmickému cítění. Jede se tady na plný plyn s řadou expresí ve vokálním podání i v zaranžované instrumentaci. Mám pocit jednoho velkého jamu, kde se přítomní dokázali shodnout a teď nám otevřeli dokořán dveře do jejich hudebního kvasu. Paráda!!

TANGERINE – kytara jakoby hledala harmonii. A už je tu famózní zvuk dvanáctistrunky v akustické provedení a vlastně jednoduchá melodická linka s dozvukem elektrické kytary. Ty akordické sestupy jsou nádherné a pak nečekaně Page nahraje party na elektrcikou kytaru, kterou doplnil kvílivý až bzučivý elektrický tón, ale máme tady také steel-kytaru, přesto nejsme v Nashvillu, ale podle názvu spíš v Maroku. Vždycky mě mrzelo, že je tahle skladba jaksi krátká a více nevynikne její barevnost a rozmanitost, stále na ní ujíždím…

THAT´S THE WAY – tohle je ovšem krásné odbočení. Akustické kytary a steel-kytara jsou podmanivé v nekonečnosti prostoru (mám pocit té nespecifikovatelné atmosféry instrumentálních pasáží z Alan´s Psychedelic Breakfast na Atom Heart Mother, ale také některým sekvencím z Close To The Edge…) Krásná skladba. Vyvolává ve mně dodnes hodně nekonkrétních emocí a uvolnění v prostoru. Nevím, jestli bych dokázal hovořit o skladbě jako o tom nejsilnějším, co dosud zaznělo, ale rozhodně skladba patří mezi to nejlepší, co se podařilo Led Zeppelin na Trojku dostat. Mám rád to inspirativní kouzlení akustických kytar, kde vzniká jedinečné napětí stejně jako famózní interpretaci Planta, jenž si pohrává s jemnými nuancemi téhle křehké balady. Jones se do akustického zurčení připojuje baskytarovými melodickými postupy a Bonham cinká na zvonečky a dotváří atmosféru. Opravdu parádní kousek!

BRON-Y-AUR STOMP – Page řádí na akustické kytary v další příspěvku, při kterém jakoby v imaginární kotlíku míchal nějaký čarodějný lektvar. Vychází se tady ze základního akordu a je zapojená celá kapela, ať už je to tleskáním, pulsujícími bicími a další model aktivního jamování zde slaví velký úspěch. Fantastický smysl pro rytmické cítění je zcela evidentní a opět slyším mandolínu a Plant frázuje a protahuje svoje zpívané tóny ve famózním modelu, stejně tak jako mistrovsky ohýbané tóny akustické kytary. Myslím, že každý kytarista zkoušel vyrovnat se s tímto modelem skladby na akustickou kytaru na nějakém mejdanu. Teď nám jsem vstoupili i kastaněty nebo claves (?) a tohle akustické řádění je u konce…..

HATS OFF TO (ROY) HARPER – další bluesový dotek práce se strunami v černošském modelu uchopení téhle tematiky. Plantův hlas je zatlumený, málo zřetelný, přichází jakoby zdálky a i přesto si uchovává dravý expresivní model interpretace, který se trefuje do Pageova vytahování a skluzu strun. Tahle skladba je poctou jejich kamarádovi folkrockovému písničkáři Roy Harperovi a akustické nálety kytarových doprovodů a tetelivý plantův vokál navazuji na odkaz černošského blues domnívám se v tom nejlepším slova smyslu až do odeznění.

Zeppelinovská Trojka dokázala, že i tak hlučná a hutná kapela jako slavný kvartet dokáže i s občasnou absencí decibeláže, elektrických nástrojů a kompaktního soundu elektrického blues a hard rocku nabídnout odlišné cítění a myšlení. Neklesá do nějakých popových kompromisů a i v případě akusticky výraznějších skladeb si uchovává svůj vnitřní ohe� a napětí, stejně jako nostalgii a snění konce šedesátých let. Tenhle spojovací most kapelu přenesl do sedmdesátých let a ukázal tvář kapely, které symbolizovaly takové skladby jako na začátku Baby I´m Gonna Leave You a podobně.
Není to ryze akustické album, ale to prolínání elektrické hudby s akustickou se děje velmi přirozeně a přesvědčivě a dodnes mám při jeho poslechu příjemný mráz po těle. Po Jedničce a Dvojce jsem o albu nezapochyboval ani poprvé, ani znovu a znovu, když jsem ji na sebe nechal působit…..
Pět hvězdiček bez jakýchkoliv pochybností!

reagovat

Jardo @ 03.02.2013 17:55:54
Ahoj Petr. Veľmi pekná, zaujímavá recenzia. K tvojmu úvodu poznamenám, že poznám zasa opačný prípad z čias otcovej mladosti. Led Zeppelin sú jeho srdcovka a mal kamaráta, ktorého srdcovka zas boli sabbati. Ten kamarát nadovšetko miloval a uznával Iommiho a spol. Tak mu otec raz pustil zeppelínovskú trojku a vysvetlil, že to nie je hudba na prvé počutie, ale že do toho musí vniknúť po viacerých počúvaniach. Ten otcov kamarát - fanúšik Black Sabbath - si nakoniec, napriek tomu, že sa mu iné albumy od zeppelínov až tak nepáčili, tento skvost zamiloval a často ho počúval.

Petr Gratias @ 04.02.2013 11:07:15
ZdravĂ­m, Jardo a dĂ­ky za reakci...
Ta historka je zajímavá a věřím, že se takové případy stávaly. I mnozí další zavilí "nepřátelé" akustické hudby dokázali vzít zeppelinovskou Trojku "na milost" a vyrovnat se s jejím soundem.
Vnitřně musím konstatovat, že i mě tahle příhoda jaksi potěšila a svědčí o otevřenosti dotyčného člověka... Díky a zdravím!

K albumu Led Zeppelin s poradovým číslom tri možno pristupovať rovnako, ako k jeho dvom majstrovským predchodcom.

Uvedomme si, čo sa v hard rockovom ošiali dialo v roku 1970. Každý z velikánov sa pretekal, ako je tvrdší, melodickejší a zárove� narifovaný alebo aspo� sólovo namakaný. Black Sabbath prišli so svojim temným debutom a nesmrteľným Paranoidom, Uriah Heep rovnako debutovali ráznym počinom, Deep Purple vyrukovali s klasikou In rock, Atomic Rooster po mierne psychedelickom debute stihli vytesať do temnoty Death walks behind you, Jethro Tull na svojej ceste za jedinečnosťou ponúkli neprekonateľný Benefit, Wishbone Ash všetkým vytreli zrak s ich po�atím balád na majstrovskom eponymnom debute (napr. Phoenix) a to som stále iba na ostrovoch. Rok 1970 je jednoducho v hard rockovej (ale aj v rockovej) histórii ten naj.

A čo na to Led Zeppelin? Hoci sa im osvedčilo ich „vytvrdené“ blues, nehodlali ostať naveky na jednom mieste. Ich tretí album výrazne vykročil (prvý raz) mimo zavedené cestičky (ktoré sami zavádzali) a prevliekol sa do akustického a mierne folkového šatu. V tomto smere im konkurovalo naozaj málo skupín, z blues cez hard rock po všemožné polohy hádam iba Jethro Tull, prípadne chameleón Vincent Crane a jeho Atomic Rooster (tiež čo album, to úplne iná muzika, ale stále je jasné, o koho ide). Rímska trojka však v roku 1970 prakticky nemá obdoby, jediného dôstojného a porovnateľného kandidáta vidím v podobe albumu Rides again od James Gang (tiež jedinečné elektrifikované i akustické polohy).

A čo to vlastne hrá?

Hneď na úvod je tu nesmrteľná klasika Immigrant song. Čo by som okrem Planta a jeho pokriku vyzdvihol, je hlavne jeden z absolútne klasických bubeníckych rytmov, ktorý je často používaný kade-tade a každý rockový bubeník sa ho skôr či neskôr naučí. Nasleduje prvý šok, akustická nádhera Friends. Zeppelíni znejú tak presvedčivo, ako azda nikdy, a vôbec k tomu nepotrebujú hlukovú stenu nabudených nástrojov. Úchvatné. A do toho vpáli vražedná Celebration day. To snáď ani nejde prekonať.

Kým na debute si ešte bluesové štandardy požičiavali, tu si muzikanti rovno stvorili vlastný. Since I’ve been loving you! Kto nepočul, tomu neopíšem, ako môže znieť blues a ako si Page vytesal pamätník v podobe úžasných gitarových sól. Nejaké snáď z predchádzajúceho odseku sa nechytá.

Kým neskôr už hard rockové skladby tvorili až moc rutinne, tu sa ešte každá tvrdá nota môže pýšiť nespútanosťou a energiou na úrovni spojeného úsilia všetkých atómových elektrární na starom kontinente a priľahlom okolí. Dôkazom je skladba Out in the tiles. A aj nasledujúca akustická geniálnosť Gallows Pole. Viem si ju predstaviť elektrifikovanú a bola by to vražedná hard rocková jazda, aká nemá obdobu. Ale aj akusticky je dokonalá. Z akustických skladieb mi je však najbližšia krehučká a spevná Tangerine. Vrchol raných Led Zeppelin. Vôbec, druhá strana platne už dajaké hlučanie nepripúšťa, rovnako krehká je aj That’s the way. Jarnou krajinou rozvoniava skočná Bron-y-aur stomp a celé to uzatvára srdcervúci slajdový akustický blues Hats of to (Roy) Harper.

Pre m�a síce posledný, ale zato o to kúzelnejší album Led Zeppelin, ktorý bezvýhradne uznávam.

reagovat

PaloM @ 09.01.2011 21:44:04
Láska k trojke sa prejavila aj na vyšperkovanej textovej úprave recenzie. Ako to chodí, poznal som fanúšikov, ktorým sa "III" práve pre akustiku a folkové inšpirácie nepáči. Since I’ve been loving you však vraví za všetko.

hejkal @ 09.01.2011 22:00:01
Však som si k nemu hľadal cestu dlhšie.

Zdeněk @ 09.01.2011 23:38:27
Poslední věta recenze sedí a já s ní bez výhrad souhlasím.

miguel7 @ 10.01.2011 14:56:05
Tak teď rozdýchávám ty nádherná slova mířená na "trojku". Tak to jsem nečekal:) Ale za tuhle recenzi sis spravil veškeré mé úšklebky a zpitvořené ksichtíky věnované tvému jménu, při četbě recenzí na Physical Holy:) Na tvoje recenze na 1. a 2. album jsem již narazil. škoda že oproti posledním tvým recenzím jsou stručné, ale co k nim taky víc psát že?
A co takhle nějaký koncert? Názor na DVD 2003, nebo How the West Was Won, BBC či Song Remains? Nebo dokonce nějaký Bootleg? To by mne opravdu zajímalo

hejkal @ 10.01.2011 15:26:01
To ma teší. Ad koncerty - niečo mám v merku, uvidím ako mi zvýši čas.

moonySK @ 10.01.2011 16:23:36
Hejkal, pán slova. Dúfam, že najbližšie napíšeš ďalšie recenzie na Led Zeppelin, osobne by ma zaujímala In Through The Out Door.

A takisto jedna drobnosť - ako píšeš tie hrubo vyznačené vety?

miguel7 @ 10.01.2011 16:31:29
Poslední dny díky recenzím hejkala přemýšlím o tom, jestli nejsem slepě oddán hudbě ledzep. Pustil jsem si Presence, jestli jsem se kdysi neunáhlil s 5 hvězdičkama. Neunáhlil. Myslím si že i k ledzep dokážu zastat kritický postoj (např In trhough..., Coda). Ale na prvních 7 desek mi nikdo nesmí sáhnout. Vyjímku utvořil Hejkal, ale dokázal to vše tak pěkně ospravedlnit, že ti hejkale odpouštím i ty 3 hvězdy za Physical:)

hejkal @ 10.01.2011 17:14:36
moonySK - In through zatiaľ necítim potrebu, to by mi teprv fandovia dali, tak dajako ma vôbec nezaujala. Ale v budúcnosti nevylučujem, že sa jej pozriem na zúbok bližšie. Čo sa týka grafiky, využívam HTML tagy, v ostrých "zobáčikových" zátvorkách definuješ, ako má text vyzerať a miestny "text reakce" číta html.

miguel7 - s vidinou tvojho nicku nad mojou gilotĂ­nou som sa musel seriĂłzne venovaĹĄ argumentaÄŤnej rovine. :)

hejkal @ 12.01.2011 16:03:06
Až padne progboard, nájdete ma na progarchives. Po čase som sa tam prihlásil a pridal svoju podarenú (načo skromnosť, však?) recenziu aj tam >> odkaz . A s údivom som zistil, že mi funguje prihlásenie a systém sa skvelo vylepšil, už sa napr. dajú editovať recenzie. Skvelé. Tuším sa tam zasa začnem zjavovať aj aktívne.

Apache @ 12.01.2011 19:07:00
Jasně. Tady všichni ovládají angličtinu jak když bičem mrská.

Filozof @ 13.01.2011 07:47:06
Apache
Já myslím, že to není potřeba. Napíšeme to česky a Hejkal nám to vždy přeloží... :-)

Klasicky, pořadovým číslem označený album vznikl po vyčerpávajícím turné a v době, když byli Led Zeppelin světovou jedničkou. Možná i právě proto je tak trochu utáhnutější, intimnější a jeho akustická poloha svého času šokovala prakticky všechny bez rozdílu. Jenže Led Zeppelin nikdy nedělali to, co se od nich očekávalo. Na místo toho, aby při vyhřívání se na výsluní připínali svoje síly, soutěžili se svými schopnostmi a snažili se silou mocí dokazovat, že předcházející revoluční počin nebyl jen náhodou, udělali album, které možná objektivně vzaté není nejlepším z jejich diskografie, ale určitě nejkrásnějším. Elektrické kytary dominují vlastně jen v uvolněných tvrďárnách Immigrant Song, Out On The Tiles a v geniální bluesové perle Since I’ve Been Loving You od autorského tandemu Page a Plant, vyznačující se vynikajícím kytarovým sólům a atmosférou napjatou do prasknutí. Klenot z druhu nejvzácnějších. Mezi nezapomenutelné momenty též patří úprava tradicionálu Gallows Pole, kterou se tu podařilo přímo závratně vygradovat. Balady Tangerine a That’s The Way se svojí křehkou krásou vyrovnávají skladbě Thank You a zajímavá je i hypnotická Friends. Napříč tomu vyznívá toto album trochu rozpačitě. Tak trochu vadí jednoduchost a přímočarost některých kousků, které jsou sice neodolatelné, ale svojí prvoplánovitostí vyznívají v kontextu z jedné nejintonovanějších rockových kapel předci jen zvláštně. Když ale toto dílo chápeme jako nádech před nadcházející periodou, která přinesla tři omráčující řadové skvosty a uvědomíme si, že brilantně instrumentální provedení ani v tomto případě nezaznamenalo pokles, nemůžeme Led Zeppelin III netolerovat.
reagovat

Třetí album od Roberta Planta,Jimmyho Page, Johna Paula Jonese a Johna Bonhama je akusticke ale vypalovačky typu immgrant song zustavají stale.Immigrant Song zůstává svěží i p těch 38 letech. Since Ive Been Loving you je moje nejoblíbenější. Plant tady zde podavá snad nejlepší výkon vůbec. Out on The Tiles je prostě vypalovačka jak má být. Ůvodní riff používali na vystoupeních v písni Black Dog i v roce 1977 v Moby Dick. Gallows Pole je moje neoblíbenější skladba z tohodle alba. Jimmy V týhle písni používá banjo. Thats The Way je velmi emotivní. V Bron yr Aur Stomp zde John Bonham hraje na bicí lžícema: zkrátka jestli chcete si odpočinout od drtiveho rocku Led Zeppelin III doporučuji
reagovat

K hodnocení jednotlivých skladeb a celého LP,j ak to napsal skvělě Majkl, není co dodat.

Jak jsem již psal při hodnocení Houses OTH, po Physical G. je právě HOTH a III. moje nejoblíbeněnjší. Právě pro tu hudebnost,umenšení tvrdosti a dravosti II. a IV. Právě klid na chalupě dodal skladbám melancholii,působivost,krásu a vyjímečnou melodičnost.Kdybych měl nějakou vyzdvihnout,tak právě oba tradicionály a Bron-Y-Aur Stomp jsou u mne o něco výš.

reagovat

LedZep si zřejmě řekli, že rambajzu už bylo dost, a tak na své III vytáhl Page akustickou kytaru a jelo se unplugged. Samozřejmě ne všude, Immigrant Song je šlupka jak z II.

Osobně mám z III nejradši vypjatou kytarovou orgii Since I've Bee Loving You, kterou považuji za nejlepší "baladu" od LedZep. Opravdu věc, která dere slzy do očí. S oblibou se též pohupuji do rytmu v dupárně Bron-Y-Aur Stomp a ?lidovce? Gallows Pole.

Ačkoli je pro mě III jedna z nejlepších desek LedZep, tak na své předchůdce v mém žebříčku nemá. Prostě mi ta jejich akustická tvář zas až tolik nesedí a i na DVD Led Zeppelin je akustický set moje nejméně oblíbená část těch koncertů.

Každopádně, tuhle desku si dám vždycky rád, a tak z olova ulité 4 hvězdy.

****
reagovat

Brokenhero @ 14.09.2007 19:05:12
jojo "Since I've Bee Loving You" vnímám úplně stejně.

Zdeněk @ 14.12.2007 14:16:40
Co se týká zmíněného DVD,právě akustický set považuji za nejdařilejší po všech stránkách.
Časem jsem totiž zjistil,že největší síla téhle
kapely nemusí být hnána elektrikou.

Přemýšlel jsem jakému albu z prvních sedmi studiovek, bych měl dát aspo� 4čtyři hvězdy, aby to nevypadalo moc zaujatě a fanaticky, protože bych dal nejradši každému plný počet plus bonusové hvězdy.Takže si to projdem jedno po druhém.

I.+II. Jsou nesmrtelné bomby musím dát pět hvězd. Bezejmené? No to snad ne, tam nestačí všechny superlativy světa, stejně tak u Phisical a Houses of the holly je geniální, které snad vůbec nic netrvá, protože si ji pustím a než se stačím nadechnout, je pryč. Presence je nejnáročnější, ale nemá slabinku. Chce to jen poslouchat a poslouchat. Tak trojce dám čty...čt...čtyř...ne! Musím dát taky pět!

Podle slov Jimmiho, se chtěli odlišit od kapel typu deep purple a dát led zeppelin nový tozměr. A to se teda povedlo! Síce polovina akustická, ale i tak tvrdé mi přijde dost a to díky jejich podání. Jde zde pouze o obal, kterému dali "španělkový, banjový, mandolínový" nádech, jinak se nic nezměnilo.

To že nezapoměli hrát tvrďárny na elektriku dokazují immigrant song, celebratiion day, Out on the tiles. Ani blues nezapoměli, jen ho vylepšily a dotáhli na vrchol-Since I've Been Loving You.
Vrchol akustické školy ledzep je bron-yr-aur stomp. To je proč jimmiho tolik miluji a je na prvním místě kytaristů. Všestranost! Viděli ste někdy ričího aby vzal jambo nebo jambo a začal takhle ďábelsky hrát?
Galows pole-tady je už zmi�ované banjo, a tenhle kus jede teda jak o závod. Tangerine mám rád a hned s následující tats the way, to je jedna z nejkrásnějších chvilek alba, u kterých se jen dokážu blbě tetelit a zasněně si představovat jak ležím na louce s dívkou mezi poletujícími motýlky a pod krásným sluníčkem v zelené travičce mezi malými broučky.Nevím o čem je text, takže mi toto vyobrazení dodává jen hudba. Ale já sem tvrdej rocker, tak si u posledních dvou aspo� trochu zařádím.

Ledzep nic ze základu nezměnili, jen tomu hodili unpluged oblek, přidali pár novinkových nástrojů v rocku(lžíce v bron-yr jako doprovod), pohráli si s tím, a zahráli tak jako nikdo.
reagovat

REVOX @ 25.08.2007 01:37:26
Nemohu než souhlasit. Trojka se nese v takovém trošku umplugged kabátu, ale o to, je nádherná. Osobně toto album mam velice rád. Moje dva vrcholy alba jsou Since I've been loving you a Bron-Y-Aur Stomp.

Mohyla @ 14.12.2010 17:59:13
Minulý víkend som venoval po dlhšej dobe mojej obľúbenej skupine Led Zeppelin. Prešiel som si všetky jej radovky s úmyslom urobiť si akýsi svoj rebríček. Prekliato ťažká úloha, nedalo sa. Nakoniec som si určil len najobľúbenejší album a dal o vlások na pomyslenú prvú priečku práve tretí album. Je to zaujímavé, že u m�a, obdivovateľa tvrdej hudby vyhralo album s asi najmäkším prejavom v ich tvorbe. Zrejme to bude tým, že je tam veľa toho, čo je i na iných albumoch, ale je tam aj to, čo na iných albumoch nie je, myslím akustickú časť. Asi tak, ako to napísal Miguel. Jasných päť hviezd.

luk63 @ 17.12.2010 11:30:15
V roce 1970 dostal starší brácha vinylový singl Imigrant Song / Hey Hey What Can I Da. Bylo mi sedm a tuhle desku jsem sjížděl kdykoliv to jen šlo na starým gramorádiu co nejvíc volume + (to volume mi zůstalo). Dodnes mám toto SP schovaný. Celou trojku jsem slyšel až o pár let později. Mám ji rád stejně, jako ostatní řadovky LZ kromě Presence. Tu nemusím.

A je to tady! Nadšená obec fanoušků, rozmazlená strhujícím blues-rockovým tornádem jedničky a k zemi došlápnutým pedálem neuvěřitelné dvojky čeká, zda kapela udrží nastoupené strmé tempo. Co dál?
Překvapením se stává posun k akustičtějšímu zvuku, aniž kapela polevila ve své energii. Na albu se prosazují nové zvukové možnosti a subtilnější, hravější a náladovější polohy, které dokazují ještě větší stylový záběr a kompoziční schopnosti, než si kdokoliv troufl předpokládat. Mimo skladeb, pomalu ale jistě vytvářejících nezaměnitelnou zeppelinovskou pečeť, jako jsou úvodní vikingský útok Immigrant Song nebo melodramatické megablues šepotů a výkřiků Since I´ve Been Lovin´you, jsou zde bizarní hádankovité hříčky jako Friends, nespoutané a nenapodobitelné jásavě strunné úlitby hudebním bohům jako Celebration Day nebo uhrančivě šlapavá Bron-Y-Aur-Stomp s Jimmyho kytarovým eskamotérstvím.
K oprášeným starším, přesto fascinujícím skladbám patří Pageova čtyřhlasá kytarová květina Tangerine z časů Yardbirds, Plant má jeden ze svých nejkrásnějších textů v osudové a dojemné nádheře That´s The Way, podle mne asi jedné z nejkrásnějších skladeb Led Zeppelin vůbec. Otvírák druhé strany, tradicionál Gallow´s Pole, stejně jako Babe I´m Gonna Leave You z jedničky, je srdceryvné hudební drama, které Zeppelini přetavili do zcela jiného kovu, trochu do zlata a trochu do břitkého železa. Nálada jak ze starých Bergmanových filmů, středověk, vojenské bubny a opojení. Kontinuitu s rachotivými palbami minulých alb udržuje v novém hávu Bonhamem rozparáděná Out On The Tiles. Závěrečná poklona Roy Harperovi je jen bootleneckem opředený starý tradicionál, ale završuje tuto vpravdě legendární desku ukázkou Pageovy kytarové virtuozity. A obal? Opět něco, co zde dosud nebylo.
reagovat