Led Zeppelin - II

Led Zeppelin - II - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1969

Tracklist:

1. Whole Lotta Love (Page/Plant/Jones/Bonham) 5.34
2. What Is and What Should Never Be (Page/Plant) 4.44
3. The Lemon Song (Page/Plant/Jones/Bonham) 6.19
4. Thank You (Page/Plant) 4.47
5. Heartbreaker (Page/Plant/Jones/Bonham) 4.14
6. Living Loving Maid (She's Just A Woman) (Page/Plant) 2.39
7. Ramble On (Page/Plant) 4.23
8. Moby Dick (Page/Jones/Bonham) 4.21
9. Bring It On Home (Page/Plant) 4.20

Originally released as Atlantic 8236 on October 22, 1969
Recorded in January – August 1969 at London (Olympic Studios & Morgan Studios), Los Angeles (Mirror Sound) and New York (A&R Studios, Juggy Sound Studio & Atlantic Studios)
Mixed at A&R Studios, New York, with Eddie Kramer
Engineered by George Chkiantz (1 & 2), Chris Houston (3 & 8), Andy Johns (4) & Eddie Kramer (5-7, 9)
Produced by Jimmy Page
Executive producer: Peter Grant


Obsazení:

Jimmy Page – acoustic guitar, electric guitar, pedal steel guitar, backing vocals
Robert Plant – vocals, harmonica
John Paul Jones – bass guitar, organ, backing vocals
John Bonham – drums, backing vocals

 
08.12.2017 bullb
5 stars

Citujem sám seba: „Už sú to desiatky rokov, čo som začul Heartbreaker a doteraz mám z toho zimomriavky.“
Neviem inak, ale pri hodnotení tohto diela sa pociťujem úctu a pokoru zmiešanú s obavou, aby som správne vystihol to, čo robí túto platňu výnimočnou. Určite to nie je tým, že moje prvé počutie bolo v čase, keď všetko zo Západu bolo nezvyčajné. Predsa sa to dalo selektovať , napríklad že Sweet je „čaj“, ale že Pink Floyd je „fajn“ (vtedajšie naše puberťácke hodnotenie). Skôr je to tým, že aj po rokoch je možné konštatovať len toto: Vynikajúca a neopakovateľná hudba.

Led Zeppelin II. je hudobný drahokam, lebo:
Nahrávanie platne trvalo oproti „jednotke“ dlhšie, preto „dvojka“ pôsobí celistvým dojmom
Sled skladieb má premyslené poradie.
Jimmy Page je „hitmaker“, jeho gitarové riffy aj dnes jednoznačne vyhrávajú ankety.
Led Zeppelin je kvarteto hráčov mimoriadne vysokých kvalít.
Nebáli sa vsunúť „psychedelickú“ časť do Whole Lotta Love.
Nebáli sa dať priestor Bonhamovi v legendárnej Moby Dick.
Nebáli sa spracovať bluesové štandardy po svojom.
atď ...
Analyzovať nemá zmysel. Povedali to už mnohí predo mnou. Ťažko je popísať všetky atribúty hudby vydanej v októbri 1969.
Jedno je však isté. Je to absolútna hudba. Pre mňa jeden z hudobných vrcholov.

reagovat

Voytus @ 08.12.2017 17:28:55
A hlavně se nebáli pod bluesové standardy podepsat :-). Alespoň na původním vydání. Oni si totiž brali tu kus textu, tu nějaký ten motiv a tak, ale tenkrát to nikoho nepohoršovalo, dnes je holt snazší zjistit, kdo si kde půjčil (hrůzné zjištění třeba u mých favoritů Deep Purple, kde jsem si jednu dobu říkal, zda vůbec měli nějaké opravdu své nápady :-)). Každopádně i pro mě je LZ II. jedno z nejlepších. Úplně nejraděj mám Physical Graffitti, ale první dvě alba musela být tenkrát opravdová hudební revoluce. Jo a nikdo mi nevymaže z paměti vystoupení Roberta Planta před třemi roky na Colors of Ostrava, kde celý set odstartoval písní What Is And What Should Never Be. Neskutečný!

jiří schwarz @ 09.12.2017 21:27:24
Voytusi, sám víš, že je vlastně fuk, které z bluesových motivů tihle chlapíci převezmou, důležitá je originální interpretace, a mnohonásobné povýšení blues dalšími vlastními nápady. Zeppeliní dvojka je dokonalá.

bullb @ 13.12.2017 11:20:22
Led Zeppelin kraľovali prvej polovici sedemdesiatych rokov. Dvojka je síce z roku 1969, ale musíme brať do úvahy časové oneskorenie spôsobené železnou oponou. Kedysi dávno kamarát gitarista povedal, že Zeppelin má vo svojej hudbe obrovskú energiu. Mal pravdu. Energia srší dodnes.
Nechcel som spievať ódy.
Chcel som len pripomenúť, kde sú korene dobrej hudby.

Balů @ 13.12.2017 15:19:19
Energie alb let 1969 až 1970 je neskutečná.
Stejně tak u Black Sabbath a Deep Purple!
A dodnes to na mne působí.

Voytus @ 14.12.2017 12:03:34
Jiří Schwarz: Jasně, jejich interpretace je samozřejmě velmi originální, o tom není pochyb.

Balů: Je něco trvalého a věčného v nahrávkách z této doby, všichni hráli jak o život a šli do toho se vší vervou, jak dokládají nejen studiovky, ale především koncertní nahrávky té doby, žádný div, že je třeba takové Made in Japan stále považováno za jeden z nejlepších živáků všech dob.

Balů @ 14.12.2017 15:12:51
Voytus: naprostý souhlas, ten přelom 60/70tých let je neopakovatelná věc !

jirka 7200 @ 14.12.2017 15:50:56
Kvas té doby jsem si připoměl v těchto týdnech s Deep Purple - California Jamming 1974, nebo třeba s jejich souputníky z oné doby - belgickými Irish Coffe, jež dokazují, že kvalitní skupiny vznikaly i mimo Anglii a USA.

Voytus @ 14.12.2017 16:15:02
Irská káva zachutnala i mně. Myslím, že Belgická a Holandská scéna přinesla mnoho talentovaných skupin a hráčů, kteří se s těmi z UK a USA mohou směle měřit. Jako kytaristu mě hodně oslovil Jan Akermann od Focus, ten se těm nejlepším z tohoto ranku hravě vyrovná - a přitom, ne že by nějak figuroval v nejrůznějších anketách (kterým stejně nepřikládám žádný valný význam, takže je to vcelku jedno).

Balů @ 14.12.2017 21:13:29
Mě zas Irská káva připomněla irské Taste a jejich živá alba.
Tam je také mnoho explozivní energie.

09.07.2015 Martin H
5 stars

Neuplynul ani rok a parta kolem kytaristy Jimmyho Page vypustila do světa další album. Zatímco na jedničce Led Zeppelin ukázali, že mohou být životaschopnou kapelou s nemalými ambicemi, na dvojce dokazují, že jsou schopni tyto ambice dále rozvíjet a přiživovat. Jakoby si hudebníci řekli, že to, co zatím předvedli, není nic ve srovnání s tím, co se teprve chystají posluchačům předložit.

Jaká tedy je druhá deska hardrockových bohatýrů? Především neskutečně tvrdá s neuvěřitelným tahem na branku. Agresivní pasáže jsou však důmyslně prokládány jemnými, až lyrickými okamžiky, při kterých posluchači nezbývá nic jiného, než se tetelit blahem. Zvuk je ještě mohutnější, takže od prvního okamžiku máte pocit, že se na vás řítí stádo rozzuřených bizonů, kteří vše, co jim stojí v cestě, nemilosrdně zadupávají do země.

To platí hned pro úvodní Whole Lotta Love, skladbu, jež víceméně definovala pojem hard rock. Ta stojí na geniálním kytarovém riffu podporovaném valivou baskytarou, přesnými bicími a skvělým Plantovým zpěvem. Zhruba po půl druhé minutě nastane změna, úderný riff zmizí a oba zvukové kanály zahltí zvuky připomínající závodní automobily. Tato jízda je završena ostrým sólem, aby se pak píseň znovu vrátila k úvodnímu motivu. V tom dokola se opakujícím riffu je až něco hypnotického. Následující What Is and What Should Never Be je vystavěna na jednoduchém fíglu, na střídání jemných a velice ostrých poloh. Plantův hlas zde zní velice bluesově, ale to je pouhé zdání, neboť celá skladba opět není ničím jiným než prvotřídním hardrockovým nářezem. Na blues se dostane ve skladbě The Lemon Song, i když to by nesměli být Led Zeppelin, aby ho nezahráli co nejvíc tvrdě. Page si zde své sólo vyloženě užívá. Velký prostor zde dostává i Jonesova baskytara. Někdy mám dojem, že celá píseň by klidně obstála jen s baskytarou, bicími a zpěvem. Po této zátěži je čas na tu nejčistší krásu, baladu Thank You. Celá skladba je vystavěna na Jonesových klávesách, nad kterými jako motýlek poletuje Plantův hlas. Bonhamovo důrazné bubnování zpočátku ani nevnímáme, tak je zde všechno propojeno včetně Pageových kytar.

Druhá strana desky opět začíná pěkně divoce písní Heartbreaker. Opět tu máme jeden z těch signifikantních riffů, které spoluvytvářely povědomí o tom, co je hard rock. Ano, tato skladba je především o Pageově kytaře a ostatní hudebníci jakoby celkové vyznění jen lehce doplňovali. Pak přijde svižný kousek Living Loving Maid (She's Just A Woman), jakési odlehčení od těch předcházejících dunivých skladeb. Zde mám pocit naprosté lehkosti a domnívám se, že i pro kapelu se tato píseň stala vítaným zpestřením. Píseň Ramble On je vystavěna na akustické kytaře, ale nenechme se mýlit, jedná se o pěkně svižný kousek s vypjatým Plantovým vokálem. Poté si pánové Page a Jones zahrají pouhou minutu a přenechají prostor Johnu Bonhamovi, aby předvedl své bubenické mistrovství v instrumentálce Moby Dick. V závěru se motiv z úvodu na chvíli vrátí, aby hned přešel do závěrečné skladby Bring It On Home, která zpočátku vyvolává představu mississipské delty. Plantův hlas je velice zastřený, doprovázený foukací harmonikou. Tato poklidná bluesová atmosféra je ale najednou přervána mohutným riffem, Plantův hlas se projasní a vypne se do pro něj typických vysokých poloh, aby se v závěru vše vrátilo do původní nálady.

Po úspěšném startu vzducholoď nabrala směr a pokračovala ve své cestě. Zatím nikdo netušil, kam ji vítr zanese, ale už teď bylo jasné, že to opět bude posluchačský zážitek.

reagovat

Jardo @ 20.07.2015 09:01:39
Len ťažko si možno predstaviť hudobné dejiny bez tohto veľdiela. Pekné čítanie.

21.08.2014 Akana
5 stars

Bible hardrockového riffu a samozřejmě nejen jeho. Zeppelinovská dvojka je dopovězením a zdokonalením toho, co explodovalo o pár měsíců dřív na jedničce a co se týče nosných, původních nápadů, má ještě více materiálu, který může na posluchače vychrlit. Už tak mimořádně masivní zvuk ještě přitvrdil, Pageovy kytarové figury se posunuly ještě blíž k centru dění a často skladbu přímo definují. Bluesový kořen je stále tuhý, ale výhonky jsou čím dál originálnější. Tentokrát se kapela obešla bez přímých coverů, ovšem jen zdánlivě, protože v případě Whole Lotta Love a Bring It On Home byla inspirační injekce natolik silná, že páni autoři alespoň po letech slevili ze svého ega a přiznali spoluautorství bluesovému hitmakerovi Williemu Dixonovi, jehož písní využili už na jedničce.

Hned při úvodní Whole Lotta Love ale jasně slyšíme, že původní vklad čtveřice je minimálně stejně silný jako ten vypůjčený. Vyzývavě tokající Plant a vůdčí neodbytný riff chytře traktovaný psychedelickými intermezzy udělaly z téhle skladby právem jedno ze základních rockových evangelií. Na kontrastu jemných a řízných pasáží je postavená What Is and What Should Never Be, přičemž podobný fígl snad v ještě lepším balení je použitý u často přebírané Ramble On z druhé strany LP. Také The Lemon Song má dvě tváře: ztěžklý bluesrockový kolos se dvakrát prudce láme do freneticky pádících kytarových běhů. Mírné povolení závitů představuje Thank You s akustickou kytarou a sólově romantizujícími varhanami.

Druhou stranu už ale odstartuje další archetypální riff v písni Heartbreaker. Když si uvědomím jaká kvanta kapel v následujících desetiletích hrála a hraje v podstatě přesně tohle, nevím, jestli je to víc známka geniality Led Zep nebo zatuhnutí jejich následovníků. Nejkratší Living Loving Maid (She's Just a Woman) je zároveň nejchytlavějším songem alba. Jádrem instrumentálního Moby Dicka je pro změnu Bonhamova bubenická exhibice rámovaná opět jedním z nevyčerpatelné studnice Pageových riffů. Bluesovým inspirátorům se klaní závěrečná Bring It On Home, jejíž úvod a závěr se nese v duchu původní Dixonovy skladby, střední část ale opět rozvíjí především originální nápady kapely.

Zatímco první album bylo otiskem prvotního rauše, který muzikanti zažívali, když objevovali možnosti svých vzájemně se násobících talentů, dvojka je cílevědomější a sevřenější, završující onen raketový start do formy, k níž už v podstatě nebylo co dodat. Tenhle stav ale skupinu nenavedl na zacyklenou kolej, v níž by donekonečna omílali úspěšný model. Takoví nebyli Led Zeppelin a taková nebyla ani doba. Chtělo se dál a výš a jinam. Další desky měly přinést plody právě tohoto neutuchajícího hladu po nevyzkoušeném.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Jardo @ 23.08.2014 13:14:14
Tu niet, čo dodať. Veľmi dobre s to číta. So všetkým súhlasim. Už len pre tie riffy si toto dielo zaslúži absolutórium... a kde je ešte zvyšok...

bullb @ 27.08.2014 14:32:17
Osobne by som celý album hodnotil 100 hviezdičkami. Ale inak absolútny súhlas s recenziou. Už sú to desiatky rokov, čo som začul Heartbreaker a doteraz mám z toho zimomriavky.

28.06.2013 EasyRocker
5 stars

Zřetelně propracované pokračování první desky. Úvodní razantní riff jedné z největších klasik "Whole Lotta Love" byl důvodem, proč byla kapela řazena do škatulky "heavy metal", ačkoli samotný obsah alba tomu podle mě ani zdaleka neodpovídá. Už další "What Is and What Should Never Be" je zcela mimo tuhle kategorii - psychedelicky působící nápěvy, zpěvný refrén a celková melancholie, kterou občas pozvednou a rozčeří Bonhamovy bicí. Právě tady můžete slyšet celý rozsah jeho geniality - vše od sotva slyšitelných činelů až po pořádné rozbouření oceánu. "The Lemon Song" - to je ale těžký oříšek. Žánrově stěží zařaditelná skladba, oscilující mezi klidnějšími slokami a extremizovaným, rock´n´rollově vypjatým refrénem. To, že kapela vyspěla také po baladické stránce, dokazuje "Thank You" - citlivá, nostalgická věc, kde čaruje Plant s hlasem. "Heartbreaker", hudebně i pěvecky vypjatá skladba, je pro hard rock stejným hitem jako úvodní skladba... "Living Loving Maid..." je na razantních riffech postavený hit, upomínající "Good Times Bad Times" či "Communication Breakdown" z debutu. Jednou z nejlepších skladeb alba, dokonale demostrujících mistrný přechod z akustického úvodu do vypjatého refrénu, je "Ramble On"... jako by tahle skladba předznamenala grunge tak o 20 let... Nechybí ani psychedelická mezihra. Má význam nějak představovat Bonhamovo šílené extempore "Moby Dick", rovněž živě protažené až přes 20 minut? Na rok 1969 nepopsatelné, i když v tomto smyslu poprvé vynikl Ginger Baker o tři roky dříve na debutu Cream v "Toad"... "Bring It On Home" je směs vypjatého, harmonikou podpořeného bluesrocku a odpíchnutého hardrockového riffu - naprosto stylová tečka. Album poprvé ohodnotím plným počtem, i když osobně v tvorbě kapely jsou u mě ještě o chlup výše díla následující.
reagovat

10.01.2013 Vjačeslaf
5 stars

Od malička som hltal hudbu, ktorú mi tatko, country hudobník, s obľubou podsúval. nechal ma v strednom prúde na vlne Elánu, Teamu, Petra Nagya, Michala Davida, Tublatanky a pod. Aby som neostal úplne otupelý, filigrantsky, mi z času na čas púšťal Vivaldiho, Beethovena, Ravela a pod. Ku podivu som mu to zožral aj s navijakom. Vnímajúc melódie, harmónie, zmenu tempa hry, mohutné závery, súhru orchestra a pod., som ostával prekvapený, že hudba sa dá vnímať aj úplne inak, ako doposiaľ. Stredný prúd sa mi časom vytrácal z hlavy a jej útrob vkusu - požadoval som viac. Prišli na rad Beatles. Ako 10 ročný fagan som si namiesto známych hitov od Maduaru, či Metalindy trilkoval Love me do, Come together, All you need is love a pod. To najlepšie však prišlo keď som mal asi 13. V rádiu, v tej dobe, chodila relácia - Hitparáda Popantikvariátu, moderovaná Ferom Horom. Tatko si ma usadil k rádiu. Ako zlatý klinec programu, 1. miesto kola, uviedol Fero najpamätnejšiu skladbu môjho dovtedajšieho života - Whole Lotta Love. Kto pozná stav, v ktorom sa ocitol Michael Corelone keď zbadal Apolloniu, vie, koľká bije. Láska na celý život bola na svete...čo viac?

S odstupom času sa môj postoj na tento skvost (Led Zeppelin II) nezmenil. Pri What Is... ma neustále udivuje striedanie divokých a hlučných pasáží s tichými a jemnými, pričom rozhodne nestrácajú na kráse. Napätie, to je to čo ma na tejto skladbe nesmierne baví ( a nielen v tejto). Lemon song mi príde ako veľmi agresívny, hrubý, egocentrický a sexuálne mega-nabitý výboj nadržaných mladých plemenných býkov zo stredu Anglicka pri pohľade na čisté, mladučké a voňavé kravy privezené z Argentíny. Nehovorím, že nie je dobrá, ale pre mňa, najslabšia z albumu. Hra napätia pokračuje v piesni Thank You. Milá vecička, oddychovka, v ktorej veľmi oceňujem akustické sólo na gitarke a zaujímavý organový Jonesov podmaz. Príde mi ako vývoj Gaussovej krivky, ale to len tak na okraj. Heartbreaker je klasickou Zep hymnou, ktorú možno ani netreba komentovať. Demoluje už od začiatku - nezabudnuteľným riffom, pokračuje rytmicky geniálnou spievanou časťou a čo ma poslalo na kolená, je nástup po skvelom Pageovom sóle. Livin Loving Maid ma neuráža, ale ani nenadchýňa. Veselá, úsmevná piesenka s počúvateľným sólom. Pripomína mi cestu autom počas inverzie v kotline, kedy sa cestou dostanete po čase nad oblaky a razom sa vám zlepší nálada. Prichádza môj osobný vrchol na tomto albume – Ramble On. Neskutočne krásna skladba, pri ktorej mám proste chuť žiť. Kapela následne kráľovsky uvádza Bonza na scénu. Otvorene priznávam, že mi sprvoti prišlo jeho sólo v Moby dick úplne v pohode normálne a v rámci skladby prirodzené a zaujímavé. S odstupom času, keď som videl, čo stváral napr. v Royall Alber Hall, pôsobí verzia sóla na albume, ako jej najmladšia sestra hrajúca sa s bábikami. No koncert a album sú dve rozdielne veci. Na albume to má gustióznu hlavu a pätu, takisto oceňujem, že vymenil svoje „stromy“ za dlane, pričom tomu ani zďaleka neubralo na kráse. Album uzatvára Bring It On Home, song čo ma asi najviac prekvapil. To, čo príde po harmonikovo - spevovom úvode, je paľba z dela lietadlovej lode. Letí, svišti vzduchom, berie so sebou všetko, čo jej stojí v ceste. Končí pre mňa záhadne a hravo, zvukom harmoniky a to je len dobre. Šok, koniec. Človek chce viac, žobroní, no ostáva hrobové ticho. Raz darmo, ťažko sa zmieruje s faktom, že skončilo.

Led Zeppelin II nie je pre mňa hymnou, či opusom rockovej hudby, toho najlepšieho na svete, čo kto kedy nahral. Je pre mňa vstupnou bránou do neznáma a zároveň do miesta, kde sa od začiatku cítim ako doma. Je jedným z vlákna priečne pruhovaného svalstva orgánu, ktorý nosím hrdo v hrudnom koši.


reagovat

Jardo @ 10.01.2013 18:10:12
Ahoj Vjačeslaf. Pekná recenzia, spomienky. Na reláciu s Ferom Horom spomínam v dobrom aj ja. Tiež ma na ňu upozornil otec. Vždy som sa na ňu tešil. Inak, môj naj zeppelinovský album.

Danny @ 10.01.2013 21:44:10
Vjačeslaf: moc dobré, napsal jsi to jako fanoušek, který toto album miluje a přitom má schopnost nadhledu. K tomuto albu se taky rád vracím.

PaloM @ 11.01.2013 22:55:12
Pekne píšeš, zaujalo ma to. K hudbe Led Zeppelin mám nekritický obdiv, nepoznám slabiny a nerozlišujem dobré a horšie albumy.

28.07.2011 Petr Gratias
5 stars

Album Led Zeppelin II považuji za jeden z vrcholů produkce kapely, ale také za jeden ze zásadních albových pilířů konce šedesátých let. Velmi nadějný nástup prvního alba signalizoval, že skupina vlastní nejen vynikající instrumentální potenciál, ale i mimořádnou schopnost dosáhnout dokonalosti nejen na koncertních pódiích, ale i v nahrávacích studiích.
Spojení elektrického blues s rockem posléze definovaným hardrockem zde slavilo triumfální útok a bylo zřejmé, že jejich těžkotonážní hudba zásadním způsobem promluví do příští dekády. Jejich kořeny sice vyrostly z šedesátých let, ale hudební produkt se svým pojetím přesouval do let sedmdesátých a bylo zjevné, že jejich sound bude určovat běh věcí příštích, inspirovat a ovlivňovat dění v daném žánru.
Když se stala zeppelinovská Dvojka posléze i mým vlastnictvím, adoroval jsem ji jako oslavný rockový epos nejen jako disc-jockey, ale i jako jejich věrný obdivovatel a šiřitel její slávy mezi mými vrstevníky
Od začátku do konce na albu nenajdete jedinou slabší, nebo průměrnou skladbu. Ona vzácná vyrovnanost z alba přímo čiší.

WHOLE LOTTA LOVE – úderný, snad nejslavnější (nebo jeden z nejslavnějších) riffů vůbec otevírá úvodní skladbu na albu. Bonhamovy bicí nástroje jedou v hypnoticky přesné rytmu, sledovány důraznou Jonesovou basovou linkou. Page nahrál výtečné kytarové téma a další část skladby v psychedelizujícím duchu za zvuků simulujících atmosféru závodní dráhy automobilů, vytvářenou a vyluzovanou Pagem na kytaru a Plantovým výkřikem vnese do skladby výrazné vzrušení a máme tu opakující se schéma, do něhož vkládá Bonham svoje zemité bubenické přechody. Plantův hlas ve velkém emocionálním vkladu vstupuje svým řeřavým hlasem do prostoru a úžasné dynamické přepětí demonstruje úžasnou atmosféru rockového rebelantství a špatně skrývaných erotických vášní. Mistrovský hardrockový kousek!

WHAT IS AND WHAT SHOULD NEVER BE – po drsném úvodu přichází subtilnější baladický úvod, vzápětí ovšem hudba získá na větším důrazu a jako sopečná erupce vyvrhne z vulkánu svůj žhavý obsah. Úžasná proměnlivost nálad a Page nám nabídné svoje krásně snivé klouzavé tóny, aby vzápětí skupina opět explodovala a nabídla další proměnlivé podoby jejich hudebního vyjádření. Bluesová forma je sice potlačena, zůstává ale zastoupena ve vynikajícím pěveckém projevu. Agresivní akordy ve stereofonním efektu zprava doleva a zpět dodávají další energií sledované činely a gongem a znova dusající a šlapající rytmikou a do konečného odeznívání…

THE LEMON SONG – syrové zkreslení kytarového riffu provází úder na gong a dusající rytmická figura, do které Plant v syrovém projevu vkládá nekompromisní porce pocitů v úžasných proporcích do daného schématu, v němž je blues vnímáno jako prostředek, ale ne jako forma. Vzápětí se hudba skladby rozběhne v nekompromisní rockandrollovém modelu dravé hudby. Vnímáme suverénní kytarový výkon sólujícího Page, ale také výtečné basové modulované tóny Jonese. Ten také zvolí prostor pro vystavění basového tématu ve stylu sóla pod Plantovy hlasové exhibice stojící na půl cesty mezi vykřikovanými pocity a syrovým zpěvem. Bonhamova bicí baterie drží rytmické základy s občasnými akcentovanými proměnami. Pageova kytara sice hraje kytarové vyhrávky, ale drží se poněkud jakoby v ústraní. Vzápětí je ovšem vyprovokována pokřikujícím Plantem k většímu výpadu a vzájemná odpovídání kytary a hlasu mají silný náboj. To už se ovšem protrhla stavidla a divoká rockandrollová jízda se zase opakuje do závěrečného plantovského výkřiku a doznívání zkreslené elektrické kytary. Jedinečný příspěvek!

THANK YOU – kytarový úvod stupňované harmonie elektrické dvanáctistrunné kytary propojené s akustickou kytarou udělá prostor majestátním hammondkám, na které hraje multiinstrumentalista John Paul Jones. Kytarové rozklady nakonec skladbu ve středním tempu rozbíhají vpřed a my vnímáme krásnou baladu s výtečnými harmonickými proměnami, kkterá působí hladivě a něžně. Pageovbo sólo na akustickou kytaru je trochu ovlivněno španělskými mistry, ale možná více vnímáte vynikající pěvecký projev Planta, který zde přesvědčuje o svých mimořádných pěveckých kvalitách. Dokáže zpívat velmi křehce a něžně a na druhé straně drsně a syrově nekompromisně. Je to prostě pan Zpěvák každým coulem. Varhanní preludia v pozadí upomenou spíš na církevní prostředí barokního chrámu ve své velebnosti a prostorovosti. Velmi působivý příspěvek.

HEARTBREAKER – důrazný a syrový kytarový riff (opět jeden z neslavnějších vůbec) zde prezentuje výtečné unisono kytar a baskytary za přesného bubenického doprovodu a Plantova hlasu ostrého jako cirkulační pila. Fascinují ale také výtečně modulované basové tóny Jonese. Skladba jde do výraznější gradační polohy, aby se odmlčela a prostor dostane Page. Pohrává si s tóny své kytary ve velkém rockovém stylu. Rychlostí blesku vymění tónové polohy do detailního zvolnění a Led Zeppelin se opět rozjíždějí vpřed jako závodní stroj. Jak bývá jejich dobrým zvykem – na plný pyn. S výtečným prokreslováním jednotlivých fází skladby. Údernost riffu však náhle končí a přechází do další skladby…

LIVING LOVING MAID (SHE´S JUST A WOMAN) – rychlé tempo dusající rytmiky nabídne další skladbu s dalším vynikajícím riffem. Akcentování jednotlivých dob a důraz na dynamické odstíny společně s krákorajícím hlasem výtečně frázujícího Planta neskrývá svůj erotický náboj a podtón, ale důrazné kytarové téma s basovými attacky a hřmícími bicími nástroji jsou určujícími aspekty skladby. Nemá nějakou složitou harmonii, ale dobře proaranžovaná melodická linka skladbě zajistí jízdenku do kupé první třídy se zrychleným vlakem.

RAMBLE ON – zajímavý akustický kytarový doprovod v úvodu začíná poněkud subtilně, ale hned nato se skladba zase divoce rozbíhá vpřed v klasickém tempu pumpujících bicích a důrazných basů. Zajímavé lyricky pojaté klouzavé sólo kytary vás k sobě přitáhne jako magnet a vy vnímáte jednotlivé odstíny celého tématu. Zatímco Plant ve slokách napůl deklamuje a napůl zpívá. V refrénu dokáže z hrdla vyrazit pořádný energický nápor, který vás srazí k zemi. Zvukové efekty s jeho hlasem vás přesvědčí, že není ve skupině jeho hlas vnímán jen jako zpěvný aspekt, ale i jako samostatný hudební nástroj a budeme si to v zeppelinovské kariéře připomínat docela často.

MOBY DICK – perkusivní zvuky bicích a zvonců a dusavá baterie bicích nástrojů zahájí plnotučné rockové téma, které je ovšem jakýmsi úvodem, chcete-li předobrazem skladby, kterou si napsal sám pan Bubeník a také nám předvede baličkami u holými dlaněmi a pěstmi, jakým způsobem se s vymezeným prostor vyrovná. Jeho bubenické sólo se stalo slavným instrumentálním opusem, které svádělo k napodobování. Bonham využívá všech možností svých hráčských dovedností v divokých breacích, v úderných nástupech a přechodech i při práce s činely a ostatních bubnů. V epilogu se nám opět vrací úvodní téma zpět, aby udělalo tečku za touto legendární exhibicí…

BRING IT ON HOME – poslední skladba je ryzí blues, v přetransformované podobě a dokazuje, jak úzký vztah Plant a Page k této hudební formě měli. Plantův hlas je zastřen a deformován, aby se přiblížil k černošským interpretům mississippské delty. Nezapomene přitom hrát ve stylotvorném pojetí hry na foukací harmoniku. Šamansky tajemné, zakouřené, matné a jakoby v přítmí – zní úvodní téma skladby. Do centra skladby ale Led Zeppelin vloží syrové hardrockové téma, v němž perlí playbackované elektrické kytary, zajímavé basové modulace a bubenická jízda v rychlých obratech a opakujícím se schématu. Hra s přímým tahem na bránu bez příkras s patřičnou úderností riffů a rytmických akcentů patří mezi klasický model hudby daného žánru. V závěru se ovšem opět v zastřeném pojetí vrátíme k původní bluesové formě a člověku nezbývá než zalitovat, že je naše jízda u konce. Famózní zážitek, ze kterého se vám budou třást kolena desítky let, tak jako mně samotnému, ale tohle myslím mohou odpřisáhnout i další posluchači, se kterými jsem během jízdy seděl v jednou virtuálním kupé jejich jedinečného alba…

Do oslavných ód legendárního alba ale vstoupím (subjektivně, ale i objektivně) s připomínkou…
Patřil jsem mezi ty rockery, kteří záhy prozkoumávali překlady zpívaných textů písní svých oblíbených skupin. Později jsem dokonce spolupracoval s firmou Vigneta Print, která zajišťovala překládání jednotlivých alb a tisk ve formátu bookletu, a tak vkusná knížečka mohla tvořit součást CD, kam se vedle bookletu vešla…
Přiznám se, že jsem byl tehdy velmi nemile překvapen, že přeložené texty pro mne nebyly rockovou poezií, ale spíše nahodilými metaforami a zhmotněnými pocity bez ladu a skladu a nějaké hlubší a zásadnější koncepce.
Naštěstí patřím mezi ty posluchače, kteří dokáží hudbu poslouchat komplexně a tento aspekt mi zásadně nevadí v tom, abych si dané album (skupinu) pustil do duše. Řekl bych, že rockoví autoři nebyli většinově nějakými literáty a básníky, po tom, co jsem měl možnost číst a vnímat. Samozřejmě, že o jistém druhu poezie se dá hovořit ve spojení se jmény jako Bob Dylan, Jethro Tull, King Crimson, Emerson Lake And Palmer, Genesis, Lou Reed, Pink Floyd, Yes, Doors, Beatles (zhruba od alba Revolver po Let It Be), Roy Harper, Donovan, Van Der Graaf Generator, Joni Mitchell….
Úroveň textů byla před lety důvodem k mediální přestřelce mezi Ianem Andersonem a Robertem Plantem. Plant se hájil vysokými prodeji jejich produkce se kterou se Jethro Tull nemohli srovnávat a Anderson kontroval, že úroveň textů je příklad vysušeného intelektu textové základny, což ješitného Planta pobouřilo...
Tohle je možná jediným „kazem“ na dokonalosti jejich písní, které ovšem jinak desítky let přesvědčují o své mimořádnosti.
Album je pro mne vrcholným uměleckým opusem daného stylu a proto plný počet hvězdiček je samozřejmou věcí!





reagovat

luk63 @ 28.07.2011 19:43:54
Dvojskladba Heartbreaker/Living Loving Maid (She's Just A Woman) je pro mě snad největší hardrockový hymnus co znám. Mám rád celé LP, ale tuto dvojici si vždycky užívám nejvíc.

Zdeněk @ 28.07.2011 20:27:16
Naprosto s Tebou Petře souhlasím, tady opravdu není jediná slabší skladba.

gunslinger @ 28.07.2011 20:33:42
god bless you zepelíň

hejkal @ 28.07.2011 20:40:15
Je zaujímavé, že Living loving maid prakticky nikdy nehrali naživo, pretože ju považovali za nič moc. A pritom je to taká fajnová skladba... K textom v hudbe všeobecne - občas obstoja ako poézia, ale väčšinou sú do počtu. Chápem, že niekedy túžba po intelektuálnej fasáde opovrhne jednoduchými slovami, aby mal spevák čo jačať, ale na hudbu to aj tak nemá vplyv, hudba funguje aj v tatárčine, s textom či bez neho. :)

Cossack @ 28.07.2011 20:53:14
Ano, klasika, které je těžko co vytknout (ostatně jako každé z prvních čtyř, vlastně bych řekl i šesti, alb Led Zeppelin).
Mně se ale přeci jen o něco víc líbí debut a nejvíc (jako mnohým dalším) čtvrtá deska (tzv. „Čtyři symboly”).
To však kvality „dvojky” nikterak nesnižuje...

ufolog001 @ 22.02.2012 20:42:12
tady neni absolutne o cem diskutovat - jednoznacne za 5*

06.09.2010 hejkal
5 stars

Recenzia? Načo, buď sa budem snažiť byť nasilu originálny alebo budem opakovať notoricky známe veci a mne sa nechce byť ani násilníkom ani notorikom. Navyše, názvy skladieb hovoria samy za seba.

Keď som niekedy v deväťdesiatom štvrtom začal imitovať bubeníka, došlo aj na to, že existujú akési bubenícke sóla. Moby Dick je asi prvé sólo na bicie, ktoré si pamätám, že som sústredene počúval (spolu s Toad od Cream a Palmerovo vyzliekacie sólo z videokazety). Najprv z videa, notoricky známy Song remains the same soundrack, o chvíľu z platne (vtedy sme ešte mali gramec a krstný množstvo platní, ktoré som si rád požičiaval). Odniesol som si z neho niekoľko poznatkov. Každé správne rockové bubenícke sólo sa skladá hlavne z triol hraných cez prechody a kopák. Aj bez paličiek je možné mlátiť súpravu a týrať blany. A napokon, ono to vlastne vôbec nie je ťažké. „Objektívne“ vzaté, Bonzo hrá v Moby Dickovi efektne, ale nie zložito. Existujú davy technicky vybrúsenejších a počtom nôt objemnejších sól, ale máloktoré z nich si ľudia pamätajú! Pre začínajúceho nekoordinovaného koordinátora za bicou súpravou to znamenalo jediné – hraj ako vieš, úprimnejšie sa to nedá.

Osobne sa mi dvojka páči menej ako debut, ale v mojom živote zohrala dôležitejšiu rolu, nuž dám plný počet hviezdičiek a basta.
reagovat

moonySK @ 07.09.2010 10:57:58
Ja ako bubeník Ti musím povedať, že práve toto solo zohralo v mojej "bubeníckej kariere" velkú úlohu. Moby Dick nie je až tak dobre prevedený na II, skôr na live 30-minútovom (!!! :D) prevedení v Royal Albert Hall 1970 z Led Zeppelin DVD.

hejkal @ 07.09.2010 12:02:25
Ja ako bubeník som vlastne napísal to isté. :) To DVD je skvelé, ale vyšlo v čase, keď už som mal základné ovplyvňovanie mojej hry dávno za sebou.

18.10.2008 Tonda
5 stars

Jen dvě poznámky (protože opakovat, jak zásadní album pro rockovou muziku to je, považuju za zbytečný):
Kytarové sólo v Heartbreakerovi bylo "dolepeno" do skladby až dodatečně, původně tam takhle (tzn.samotná kytara) být nemělo.. Mě to taky vždycky přišlo trochu umělý..

Lemon song - pro mě vůbec nejlepší pecka od LZ- bylo nahraný "živě" ve studiu, jen další kytara(y) dodubovaná, proto to má tak úžasnej drajv.
JP Jones po letech potvrdil, že jeho part ve střední části je kompletní improvizace, prostě to tak v tu chvíli zahrál :)

Jo, ještě něco - kytary v Bring It On Home: tón, frázování, atak -absolutní dokonalost, můžu to poslouchat potisící a pokaždý mi naskočí husí kůže..

reagovat

27.12.2007 Flower-pot
5 stars

Nemám rád nostalgiu. Oveľa radšej čítam o hudbe samotnej než o spomienkach recenzenta a konieckoncov ani náhodou na to nemám vek, ale tu spravím výnimku a jednu exkurziu do minulosti si dovolím.

K dvojke som sa dostal ešte za času, keď môjmu vkusu kraľoval pop-art v podaní Pet Shop Boys a Andyho Warhola. Led Zeppelin som mal rád, ale bola to láska v štýle, že som poznal Black Dog, Rock And Roll a samozrejme Stairway to Heaven, automaticky považovaná (u mňa spolu s Africou od Toto a Can You Forgive Her? od PSB :) ) za najlepšiu pesničku na svete. Až raz mi kamarát v nejakom hudobnom obchode ukázal II-ku a (v mene otca) mi ju prezentoval ako najlepšíe album LZ. Očami som preletel tracklist, nezaznamenal Schody, Black Dog ani Babe I’m Gonna Leave You a skepticky som na ich absenciu upozornil. Pravdivostnú hodnotu výroku som si overil, až keď som si vypožičal kazetu a prehral ju v (dnes už niekde zabudnutom) magnetofóne. A na tej energií, čo z neho sálala, vtedy nič neubrala ani mizerná kvalita a to, že Moby Dick bol useknutý niekde na konci Henriho sóla.

Teraz, keď môj vkus medzičasom prešiel míle cesty a aj uši sú skúsenejšie, stále ma II-ka v každodennom stereotype osvieži ako ľadová desiatka v horúcom letnom dni, ako vychladený citrusový koktejl plný bezkonkurenčných riffov, muzikantskej radosti a invencie (a nič na tom neuberá ani fakt, že rozobraté na súčiastky tie nápady nijak originálne nie sú)- od ‚kráľovnej vypaľovačiek‘ Whole Lotta Love cez ‚chobotničie‘ sólo v Heartbreakerovi, bubenícku exhibíciu v Moby Dick (neznášam muzikantské onanie, ale tu Bonzovi s radosťou udeľujem výnimku) až po uvoľnenú, posmutnelú Bring It On Home. Za vrcholy potom považujem skladby, ktoré som kedysi prehliadal a považoval za nevýrazné- nežnú Thank You a hlavne fantasknú Ramble On. Tiež platňu vnímam ako základný pilier hardrocku, ktorý je ale vďaka svojej väzbe k blues oveľa živelnejší a živši ako napr. In Rock od Deep Purple- hlavne je to ale Muzika- hraná srdcom a s nesmiernou chuťou.

Ako by som to nejak inteligentne ukončil... Mám rád ako bluesovú jednotku, ktorá sa ešte drží tradicionálov a predstavuje tvár kapely, tak aj napr. akustickú trojku a mojím najobľubenejším albumom Led Zeppelin je dnes (z môjho pohľadu) najpestrejšie Physical Graffiti- dvojka ale navždy bude môjmu srdcu najbližšia...

reagovat

Filozof @ 28.12.2007 12:52:24
Ahoj, jak Tě napadlo spojení Pet Shop Boys a Pop Art?

Flower-pot @ 28.12.2007 20:23:53
ad Filozof: heh, tých PSB (ktorí už dávno patria do mojej hudobnej minulosti, ale ako mojej prvej serióznejšej srdcovke im stále prisudzujem istý osobný význam) rád spomínam (hlavne pri rockovom osadenstve) s istým provokatívným podtónom- a čakal som, že niekto sa na to nejakým spôsobom chytí... :) A ich spojenie s pop-artom? No, odhliadnuc od toho, že sa tak volá ich výberovka (čo samo o sebe nemá nijakú hodnotu), tak si stojím za tým, že jednak svojou produkciou ďaleko presahujú odpad 80. rokov, ale hlavne je ich pop inteligentný a znie mi ako 'Andy Warhol na tanečnom parkete' (toto prirovnanie som ukradol nejakému novinárovi, tak sa mu ospravedľňujem :) )- a teraz nemám na mysli donekonečna prehrávané Go West alebo Se A Vída E, ale napríklad melancholickejšie albumy Behaviour alebo Release, príp. pre mňa ich vrchol, soundtrack ku Battleship Potemkin- tam nemôžem určitú umeleckú hodnotu poprieť, aj keby som úlohu rockového elitára hral sebalepšie... :)

ad merhaut- prosím ťa, bude v novej verzií možná editácia vlastných recenzií? Anžto rád by som odstránil príšernosti typu "trikrát slovo spomienka v prvom odstavci"... ;)

merhaut @ 28.12.2007 22:49:20
Editace jde, povolím ti přístup. Najeď na >> odkaz přihlaš se - pokud se ti hned nezobrazí přihlášení a potom můžeš editovat. Ale pozor, edituj jen svoje příspěvky! Do cizích nezasahuj, své poznáš podle id 852.

Flower-pot @ 28.12.2007 21:42:15
merhaut: ďakujem veľmi pekne... :)

merhaut @ 28.12.2007 22:50:40
OK. Kdyby něco, ozvi se.

11.09.2007 kneekal
5 stars

Zatímco první vzducholoď ještě plápolá, tak pánové opět startují. A let je to neskutečný, pro kytaristu až neuvěřitelný. Kde sebral Page takových riffů za tak krátkou dobu? To si je dobu syslil v šupleti? :)

Nevím, co bych dodal. Skvělá muzika, skvělí muzikanti, pro mě nejvíc nejlepší LedZep. Není třeba slov, je třeba to slyšet.

***** - Pohodáři na obalu vypadají, že vůbec netuší, jak je tohle explozivní matroš.


reagovat

merhaut @ 11.09.2007 10:21:00
On si Page hodně těch riffů "vypůjčil" od starých bluesmanů ...

kneekal @ 11.09.2007 10:23:48
No vida, však jsem si říkal, že je to nějaké podezřelé... :)

miguel7 @ 11.09.2007 11:05:05
A taky na ně přišli při improvizacích na koncertech především při How Many More Times a spousta věcí je napsaná na koleni během dvou turné po americe, v šatnách, čekárnách, na pokojích atd. Často byli některé věci nahrány na jeden zátah bez jakýchkoliv úprav. Ale pořád tam jsou odkazy na ty staré bluesové věci. Lemon Song je klasickým příkladem starého blues v Zep hávu a s dalšíma vychytávkama a vybrnkávačkama

Dušan @ 30.12.2007 15:09:20
a také nezapomeňte,že byl ze začátku studiovým muzikantem (ještě před učinkováním v Yardbirds ).Měl asi 19.roků.Byl jedním ze dvou nejvyhledávanějším.Ten druhý byl Big Jim Sullivan. Tak vstřebal a zadarmo i to,co vytvářeli jiní (Kinks,Who,Them,Rolling Stones etc.

10.07.2007 miguel7
5 stars

I když mám radši jedničku pro její pestrost, tak tady se nemůžu nabažit těch riffů, kterých tu je požehnaně. Hned na úvod jeden z největších riffů v dějinách rocku! A přeci tak jednoduchý! úplně mi vjíždí pod kůži.Vynikajicí sólíčko a super salvy bonza.
What is and what... se zdá zprvu jako odlehčení, ale pak vybuchující refrén.Zdá se mi že podle této rovnice, klid a pak refrénová bouře, hrále Nirvana.
Lemon song mi připadá jako sestra you shock me z jedničky,ale trochu odlechčenější.
no a pak překrásná thank you. Nádherné a skvostné. Po této sladké baladičce nastupuje jeden z mých nejoblíbenějších riffů! Heartbreaker ve mě vyvolává pokaždé husinu a vidím sebe jak jedu po dálnici kamionem, cigáro v puse,vedle sebe nějakou kočku a do toho ta kytara-už si ji zas broukám.
Pak přichází living loving, která mne moc nikdy neoslovila, ale výborně se na ni paří.
Ramble on jako by vypadla z třetího alba. Už sem na ni slyšel spoustu předělávek, ale žádná nefunguje tak přirozeně(to je snad jasný-originál je originál)
Moby dick je ukázkou hry na bicí Johna Bonhama, a myslím si že je jeden z nejlepších bubeniků co kdy byli. Nemá smysl říkat že je nejlepší,každej je nějakej,ale myslím se že patří do pětky-neil peart,keith moon, mich mitchel,ian paice a bonzo-nebo aspoň mý nejoblíbenější.Ale v Moby dickovi zazní taky jeden z dalších kytarových riffů,který se stal opravdu legendárním.
Závěr zas velkolepý, opět vynikající riff, už mi nabíhá v hlavě a teď se ho nezbavím.Tento riff užívají později jako vstup k black dog,později užívají out on the tills z trojky.
Tohle je opravdu zásadní album, kde mají už všichni členové stejný tvůrčí prostor.Ani nejde z něj slyšet že bylo jeho skládání a nahrávání uspěcháno a snad každej kus byl natáčený v jiném studiu.
reagovat

Mohyla @ 19.02.2012 17:11:46
Pravda, zásadný album " 5* chrumkačka" !

02.05.2007 Gattolino
5 stars

Dynamitová záležitost! Po napumpované jedničce, vytěžující z bluesových standardů a rock´n roll - bluesového rytmicko-harmonického kánonu maximum, je zde ukázka toho, že stávající maximum nemusí být vždy maximální, kopne-li se dostatečně silně do mantinelu. Jedná se o hard rock, nebo nikoliv? Podle mne je bluesový a rock´n rollový modus se svými zákonitostmi výchozím bodem, a Zeppelini se mu ve své tvorbě na prvních dvou albech záměrně nevzdalují, jen jej přetavují do hutnější a nabroušenější slitiny, dotahují jeho možnosti k hranicím a za ně, k původním jednoduchým figurám a riffům vytvářejí nové a nové podoby, ale tu základní kontinuitu dodržují, a to více či méně v celé své tvorbě (jako třeba T.Rex),zatímco třeba Uriah Heep, Deep Purple nebo Black Sabbath tvorbu těchto harmonicko-rytmických figur vpodstatě odbluesovali.
Každopádně, Whole Lotta Love je novátorská věc, co se týče strohého agresivního riffu, kakofonického lávového výronu uprostřed a sopečné erupce Pageova sóla nad Plantovým hlasovým tsunami v závěru. What is and What Should Never Be dokazuje, že ani v agresivním letu se není třeba vzdávat emotivních a silných melodií, The Lemon Song, přetavené klasické negerské blues s vlhnoucím erotickým vábením v džungli na sebe pokřikujících kytar, je opět školou pro blues-rockové talenty. A Thank You je jedna z nejkrásnějších milostných písní Roberta pro jeho Maureen. Heartbreaker a Living Loving Maid, další spontánní kytarová dobrodružství, se sebevědomě valí ve stále zrychlujících otáčkách, kladou otázku, zda tu sílu kapela vůbec ustojí. Nenápadným předznamenáním budoucích zatím netušených akustických hrátek je Ramble On, tolkienovská inspirace, zatím nejvíce opouštějící bluesovou kuklu tohoto ocelového (vlastně olověného) motýla. V té době Page i Plant sdílejí nadšení pro multiinstrumentální svět úžasné kapely Incredible String Band (též zde v PGB), která se na změně jejich stylu svým vlivem podepsala, jak i sami přiznávají. A jak je v té době dobrým zvykem, nesmí chybět přehlídka válečného arzenálu, teď konkrétně bubnů a činelů mistra Bonza, který ve vášni mydlí do své soupravy i holými pěstmi. A na závěr ..... ukázka toho, z čeho to všechno vylezlo, klasické blues, uprostřed "hard" nebo prostě "tvrďácky" zvrásněné po zeppelinovsku, neboť Zeppelini se tímto stávají určovateli stylu, a odteď už budou prostě nezaměnitelní.
reagovat

28.04.2007 Zdeněk
5 stars

Dle mého názoru právě tohle je nepřekonané
album hard-rockové muziky.Mistr kytarových
riffů Jimmy Page zde prezentuje syrový styl
svého mistrovství,Robert Plant již nikde
nezpívá tak agresivně/Heartbreaker/ a zároveň
něžně,když to vyžaduje charakter skladby/Thank
You/.John Paul Jones ,vždycky nějak opomíjený,
předvádí jak skvělým a citlivým je hráčem
/The Lemon Song/ a Bonzo Bonham skvěle buší nejen
v Moby Dickovi.A to všechno má bluesový spodek,
bez kterého to prostě v téhle muzice nejde.
LZ II. to je prostě ikona hardrocku.
Škoda jen,že mám k dispozici pouze pět hvězd.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 28.04.2007 00:00:00
Ale žádný hard-rock, vždyť ta hudba vychází z blues, to by hard-rock hráli i Rolling Stones. Stačí je porovnat s Deep Purple, tam si na žádnou bluesovku (ani její základ) nemohu vzpomenout. Takže 1. pilíř hard-rocku pro mě zůstává LP In Rock s vlajkovou lodí - skladbou Child In Time.
Jinak právě proto, že vychází z blues nebyli sem Zeppelini zařazováni, případně byli vymazáni.
Někteří lidi hold mají k blues averzi, přitom je to prazáklad rocku.
A s těmi hvězdičkami souhlasím, pro větší rozlišení by jich mělo být aspoň deset.

merhaut @ 28.04.2007 00:00:00
Já zeppelíny taky řadím k pilířům hardrocku, už pro tu dobově naprosto ojedinělou razanci, to bylo prostě zjevení, když vydali jedničku, oni jsou samozřejmě tím propojovacím můstkem mezi blues a hardrockem dalších generací, kdy se ale veškeré další skupiny vesměs museli popasovat hlavně s úderností LZ ...

Zdeněk @ 28.04.2007 00:00:00
ad Mirek Kostlivý:samozřejmě,že LedZep vycházejí
hlavně na prvních třech albech z blues,to taky
naznačuji ve svém hodnocení,a pro je mám rád,avšak na rozdíl od
zmíněných Stones,jejich výrazové protředky jsou
daleko agresivnější,jak se občas píše ,je to opravdu těžkotonážní rock. In Rock Deep Purple
samozřejmě mezi základní alba hard rocku patří.
S tím rozdílem,že u Deep Purple je pod povrchem
cítit klasické hudební vzdělání Jona Lorda a u
prvních alb Zeppelinů jsou to bluesové kořeny
ala Willie Dixon apod.

Zdeněk @ 28.04.2007 00:00:00
ad Mirek Kostlivý: ještě k věcem od Deep Purple,
kde je cítit blusový základ:dle mého názoru
No No No /Fireball/,Place In The Line/Who Do you
Think We Are?/

Mirek Kostlivý @ 28.04.2007 00:00:00
Ale samozřejmě, že ten hard-rock tam je, dokonce i art-rock či world music v nádherném Kashmiru, ale základ je v bluesu, to mi nikdo nevymluví.
Každopádně se Zeppelíni škatulce vyhýbají a dávat je do hard rocku vedle jiných kapel typu Nazareth, Uriah Heep, Skorpions ap. skoro "urážlivé". Led Zeppelin jsou škatulkou sami o sobě.
Jinak k tomu blues Deep Purple jsem myslel spíše to, že nehráli žádnou převzatou bluesovou skladbu (aspoň já o ní nevím), na rozdíl od Pink Floyd, kteří si ji na koncertě střihli tak, že bych je nepoznal. A na hledání bluesových kořenů ve skladbách typu Fireball si netroufám. Blues je cítit téměř ve všech skladbách rockových velikánů. Někdy více, jindy méně.

Zdeněk @ 29.04.2007 00:00:00
ad Mirek Kostlivý: OK tak takhle se shodnem!
Co se týká toho hard rocku,samozřejmě jsem myslel
hlavně konkrétně LZ II.Máte pravdu,že s vyjmenovanými kapelami typu Scorpions není možné
Zeppelin vůbec měřit,avšak i ve světě hor je vedle
Milešovky Everest.

lenzi @ 01.05.2007 00:00:00
Myslím si, že hard rock je taaak široký pojem, že LZ sa tam v pohode vpasujú. ;-)
Mimochodom, keď hľadáme blues u Deep Purple, stačí si pustiť napr. Lazy z Machine Head. Prevzaté bluesovky u nich nenájdeme jednoducho preto, lebo na ich klasických albumoch žiadne prevzaté skladby nie sú. Ešte by ma zaujímalo, aké prevzaté (bluesové) skladby hrali Floydi (najbluesovejšia je od nich snáď Seamus, aj to je len taký úlet).

Mirek Kostlivý @ 01.05.2007 00:00:00
Převzaté skladby Deep Purple:
1.LP Shades Of Deep Purple - Hush (South), Help! (Beatles), Hey Joe (Roberts)
2.LP The Book Of Taliesyn - Kentucky Woman (Diamond) ...... ap.
3.LP Deep Purple - Lalena (Donovan)
Takže nevím, že by Deep Purple nikdy nic nepřevzali. A klasický jsou dostatečně (je tam bubeník Paice, stejně jako v současnosti - jediný ze zakladatelů). Samozřejmě jsem neměl na mysli jenom to jejich slavné ("klasické") obsazení po příchodu Glovera a Gillana.
Ti Pink Floyd je raritka vydaná pouze pro členy klubu s dovětkem: "Neprodávat, pouze půjčovat!"
Jinak doporučuji sledovat: >> odkaz
Je to koncertní věc z roku 1970. Je-li ale převzatá si netroufám na 100% říct, protože to předělali dokonale k nepoznání od kořenů. Ale blues to bylo parádní!
A ta moje poznámka o "převzatém" blues byla nepřesná, protože bluesmeni jsou mezi sebou tak "propletení", že tam se dá těžko odhadnou, kdo od koho co přebral. Jedná se vlastně o lidovky - traditionaly.

lenzi @ 02.05.2007 00:00:00
Ano, u DP som mal na mysli to najklasickejšie obdobie aj s Gloverom, aj s Gillanom. Časové rozpätie ich tvorby a existujúce zostavy su natoľko rôznorodé, že je potrebné striktné rozdelenie jednotlivých etáp. Priznám sa, že veci mimo klasickej zostavy ani tak dobre nepoznám. Ale je to asi OT...

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 23x
Petr Gratias, ondrej.cizek, Mohyla, Gattolino, miguel7, Zdeněk, kneekal, Majkl, rock.bloguje.cz, Flower-pot, hejkal, joel, Vjačeslaf, Jardo, EasyRocker, zdenek2512, Akana, Martin H, Petr59, jiří schwarz, bullb, - hodnoceno 2x
oravda.cz, kaktus
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
adam
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000