Led Zeppelin - I

Led Zeppelin - I - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1969

Tracklist:

1. Good Times Bad Times (Page/Jones/Bonham) 2.46
2. Babe I'm Gonna Leave You (Page/Plant/Bredon) 6.41
3. You Shook Me (Willie Dixon) 6.28
4. Dazed and Confused (Jimmy Page) 6.26
5. Your Time Is Gonna Come (Page/Jones) 4.14
6. Black Mountain Side (Jimmy Page) 2.05
7. Communication Breakdown (Page/Jones/Bonham) 2.27
8. I Can't Quit You Baby (Willie Dixon) 4.42
9. How Many More Times (Page/Jones/Bonham) 8.28

Originally released as Atlantic 8216 on January 12, 1969
Recorded and mixed in October 1968 at Olympic Studios, London
Engineered by Glyn Johns
Produced by Jimmy Page
Executive producer: Peter Grant


Obsazení:

Jimmy Page - electric guitar, acoustic guitar, pedal steel guitar, backing vocal
Robert Plant - vocal, harmonica
John Paul Jones - bass, organ, backing vocal
John Bonham - drums, tympani, backing vocal
&
Viram Jasani - tabla drums on Black Mountain Side

 
25.06.2015 Martin H
5 stars

V průběhu roku 1968 nastala situace, která znamenala konec důležité anglické skupiny The Yardbirds. Tu postupně opustili všichni členové až na kytaristu Jimmyho Page, který musel nějak řešit nasmlouvané skandinávské turné. Obrátil se na baskytaristu a hráče na klávesové nástroje Johna Paula Jonese, který na jeho nabídku kývnul. K těmto dvěma zkušeným studiovým hudebníkům se přidali do té doby nepříliš známí členové skupiny Band Of Joy, zpěvák Robert Plant a bubeník John Bonham. Tato čtveřice krátce působila pod názvem The New Yardbirds, aby velmi brzy zvolila údernější označení – Led Zeppelin. Zbytek už je rocková historie.

Čtveřice velice brzy zjistila, že si rozumí jak hudebně, tak i lidsky. Jakmile získali šikovného manažera Petera Granta, zamířili do studia, aby své hudební představy uchovali natrvalo. V lednu roku 1969 spatřilo světlo světa album s hořící vzducholodí Hindenburg na obalu. Základem jejich hudby se stává samozřejmě blues, ovšem hrané tak hlasitě a agresívně, až se ta původní bluesová podstata mnohdy vytrácí a je nahrazována hardrockovou ostrostí a břitkostí. Skladby na albu mají mohutný, mnohdy až orchestrální zvuk. Hned první skladba, Good Times Bad Times, je neskutečná, ohromně vzrušující jízda. Lepší začátek si posluchač nemůže přát. Následující píseň Babe I'm Gonna Leave You prověří pěvecké kvality Roberta Planta. Nádherná balada se střídavými erupcemi bicích a kytary. Blues Willie Dixona You Shook Me hrál ve své době kdekdo a píseň se stala skvělou příležitostí k tomu, aby se jednotliví členové skupiny předvedli a ukázali, kde jsou jejich hudební kořeny. Pak přijde skladba, kterou Page hrával již s Yardbirds, totiž Dazed and Confused. Jeho hra smyčcem na kytaru vytváří magickou náladu, která je vzápětí rozbita Bonhamovou baterií bicích. Plant vede s kytarou rovnocenný dialog, jenž chvílemi přerůstá v hudební orgasmus. Chvílemi mám pocit, že to celé drží pohromadě jen díky Jonesově baskytaře. Poté je načase, aby si posluchač odpočinul při kousku Your Time Is Gonna Come, který zvolna přejde v křehkou instrumentální věcičku Black Mountain Side, ve které se předvede na akustickou kytaru Jimmy Page doprovázený na tabla. Jakoby si zbytek kapely potřeboval odpočinout před další peckou Communication Breakdown. Ta se hrne nezadržitelně vpřed jako dobře promazaný stroj. Ukázka, jak má vypadat a hlavně znít hard rock. A opět se loví v dílně Willie Dixona, tentokrát to je blues I Can't Quit You Baby, ve kterém Page vystřihne jedno ze svých mnoha nezapomenutelných sól. Závěrečná kompozice How Many More Times opět ukazuje dokonalou souhru všech čtyř hudebníků a podobně jako Dazed and Confused se vymyká žánrovému zařazení.

Myslím, že v historii rockové hudby je málo takových debutů, které měly určující vliv na daný žánr. První album Led Zeppelin k nim můžeme bez obav přiřadit. Vzducholoď úspěšně vzlétla.

reagovat

zdenek2512 @ 25.06.2015 15:54:45
Martine, skvěle napsané,cítím to úplně stejně. Tahle deska byla první album od Led Zeppelin, které jsem si tehdy počátkem sedmdesátých let nahrál, od té doby patří k mým nejoblíbenějším deskám. Dazed & Confused s Jimmyho sólem se smyčcem a skluzy v How Many More Times jsou okamžiky kdy mi naskakuje husí kůže. Led Zeppelin jsou pro mě nejlepšími interprety tvrdého rocku s nádechem blues a hned po Beatles nejslavnější kapela.

yngwie3 @ 26.06.2015 12:26:20
Ja teda neviem, ale ako si mám vysvetliť toto:


1/ zdenek2512 @ 25.06.2015 15:54:45
Led Zeppelin jsou pro mě nejlepšími interprety tvrdého rocku s nádechem blues a hned po Beatles nejslavnější kapela.


2/ zdenek2512 @ 21.01.2015 11:31:08
Led Zeppelin mám hodně rád, ale byli pouze pokračování Yardbirds, daný žánr definovali Cream a Jimi Hendrix.


Vidím v tom dosť veľký rozpor ... ale možno sa mýlim ...

luk63 @ 26.06.2015 12:43:58
Já v těch dvou vyjádřeních rozpor nevnímám. Mohlo by to znít i takto: Led Zeppelin byli pouze pokračování Yardbirds. I tak jsou pro mě nejlepšími interprety tvrdého rocku s nádechem blues, i když daný žánr před nimi definovali už Cream a Jimi Hendrix. Mám je hodně rád a vnímám je jako, hned po Beatles, nejslavnější kapelu. Ale třeba ti to Zdeněk2512 vysvětlí jinak... :-)

yngwie3 @ 26.06.2015 12:53:16
Mýlil som ... ďakujem za vysvetlenie ...

19.01.2015 POsibr
4 stars

Druhá polovica 60.-tých rokov minulého storočia - psychedelický rock je po dosiahnutí svojho vrcholu už na ústupe, resp. sa začína objavovať, dá sa povedať, jeho sofistikovanejšia podoba, ktorou je prog rock; blues rock naberá tvrdšie kontúry a začína sa stierať hranica medzi ním a tvrdším rockom. A práve v dejinách rockovej hudby je toto obdobie mimoriadne plodné a dôležité, heavy metal nadobúda pomerne jasné obrysy, profiluje sa rola gitaristu ako ťažiskového hráča v rockovej skupine. Na svojom prvom turné, ešte ako The (New) Yardbirds, je štvorica hudobných a rockových individualít. Čoskoro sa zatvárajú do štúdia a už pod novým názvom, ktorý čoskoro dobyje svet, vydávajú rovnomenný debut – Led Zeppelin.

GOOD TIMES BAD TIMES – skladba nielenže dôstojne otvára album, pri jej počúvaní si človek musí uvedomiť s čím, s kým má dočinenia. Šikovná výkladná skriňa skupiny, nikto sa nestratí, najviac mi v nej rezonujú gitara – Page, a bicie – Bonham.

BABE I'M GONNA LEAVE YOU – balada, z gitarového folk rocku dopĺňaného bluesovým servírovaním od Planta sa vykľuje hardrockový „duel“ medzi gitaristom a bubeníkom a tieto pasáže sa plynulo prelínajú v celej dĺžke skladby. Zo Zeppelinovských balád mi najviac imponuje Plantov vokál práve v tejto (snáď ešte Since I've Been Loving You...)

YOU SHOOK ME – pôvodným interpretom je Muddy Waters, verzia od Led Zeppelin je charakteristická tým stieraním sa hraníc medzi blues rockom a trebárs hard rockom, čo som spomínal v úvode. Inštrumentálna časť – gitara a najmä premiéra tichého mága skupiny J. P. Jonesa na organe je fantastická. Plant sa predvádza aj hrou na ústnej harmonike, nenapodobniteľná rytmická zložka v podobe Bonhamovho bubnovania je dezertom.

DAZED AND CONFUSED – neviem, či viem byť objektívny keď spomínam túto skladbu, ktorá má na albume u mňa výsostné miesto a patrí medzi moje najobľúbenejšie od skupiny vôbec. Basová gitara, ktorej tóny si človek po počutí bude vedieť vybaviť aj o polnoci u mňa patria k obľúbeným od Jonesa. Pageova rýchlohra, wah-wah a hra so slákom sú nezabudnuteľné, rovnako ako Bonhamovo bubnovanie, pri ktorom dodnes mávam pocit, že mal akosi viacej rúk ako iní bubeníci. Plant do toho spieva, plače, kvíli, vzdychá, a že to tam pasuje o tom ani nemusím.

YOUR TIME IS GONNA COME – melódiou jedna z najveselších, optimistickejších skladieb od skupiny. Nemôžem si pomôcť, keď počujem organ J. P. Jonesa automaticky si predstavujem gospel a vytrháva ma z toho len Bonhamove vytrvalé tuc, tuc, tuc, tuc. Voľajako mi to do koloritu LZ nepasuje, nie je to však zlé počúvanie.

BLACK MOUNTAIN SIDE – ak mi k skupine nesedí predošlá skladba, tak táto už vôbec. V žiadnom prípade nie je zlá, no indický rock a zvuky sitary (aj keď tam žiadna nie je) mi k rockovej explózii akosi nesedia. Ostáva mi len konštatovať, že to je pre mňa jeden z nepochopených prejavov Pageovej skladateľskej geniality...

COMMUNICATION BREAKDOWN – a naspäť do vyjazdených koľají, rýchle, dynamické, rokrenrolové... Skladba začne a skončí ani to človek nečaká a pre mňa to je jedna z tých skladieb kde pekne počuť aké sú členovia skupiny individuality no zároveň ako krásne to spolu vedia zahrať.

I CAN'T QUIT YOU BABY – blues rock, ktorý je skôr blues, ako by bol rockom. Page ukáže, že je správny bluesman (to sólo...), toto sú akísi tvrdší Yardbirds, tu s viac pasujúcim, Plantovým vokálom.

HOW MANY MORE TIMES – ďalšia kompozične nepredvídateľná chuťovka akou je napríklad Dazed and Confused. Striedanie (rockových) žánrov a nálad, opäť (aj) sláková gitara, opäť nezabudnuteľná basa a Bonham-chobotnica. Trošku mi to viacej inklinuje ku „klasickému“ rocku/blues rocku, zatiaľčo v Dazed cítim výraznejšie podfarbenie psychedéliou. Samozrejme je rovnako fajn, ako prvá menovaná, tú mám však o čosi radšej.
reagovat

Jardo @ 21.01.2015 07:34:11
Nesmrteľný album, esencia umenia zvaného hudba. Čo viac dodať.

Súhlasím, že bluesrock a hardrock patria k sebe - počuť to tu ukážkovo.
Vďaka za fajn čítanie.

Progjar @ 21.01.2015 09:07:41
Pri pohľade na rok vydania, to musel byť vtedy totálny šok. Veď len 7 rokov predtým prišli Beatles s popevkom Love Me Do. A teraz toto?

Geniálne!

P.S. Najnovšie mám Jimmyho remastre 2014. Ako to slušne napísať - orgazmus? Ženy máte smolu, toto je viac!

Le Fantak @ 21.01.2015 09:19:06
Proč zrovna takový šok? Neříkám, že to ve své době nebyla moderní hudba, ale jmenujme třeba Jimiho Hendrixe, Cream, The Allman Brothers Band - všechny tyhle skupiny už v té době vydávaly, takže o žádnou ojedinělou práci nešlo. Z roku 69 mě mnohem víc překvapují desky jako In The Court Of The Crimson King nebo Tommy.

vmagistr @ 21.01.2015 10:13:20
Le Fantak: Každý na někoho navazuje. Hendrix a Cream podle mě rodící se hard rock hodně silně ovlivnili (a přidal bych k tomu ještě Vanilla Fudge), ale Led Zeppelin tu rockovou evoluci dokázali hned svým prvním albem posunout zase o kousek dál.

P.S.: Allman Brothers Band své debutové LP vydali až cca 10 měsíců po zeppelinovské jedničce.

Petr_70 @ 21.01.2015 10:23:28
Le Fantak:
Kromě tebou jmenovaných "69" bych tam určitě zařadil Hot Rats Franka Zappy...
Jinak debut LZ byl myslím i v době vzniku hodně srovnáván s první sólovkou Jeffa Becka Truth. I mezi příznivci vznikly dva tábory, kterýže debut je lepší... :)

zdenek2512 @ 21.01.2015 11:31:08
K těm deskám, které způsobily šok v těch letech rozhodně patří první dvě alba Velvet Underground z let 1967 a 68 ( White Light White Heat a debutové album s Nico), album United States Of America z roku 1968, první alba Mothers Of Invention (Freak Out, Absolutely Free), Strictly Personal a Trout Mask Replica od Captain Beefhearta a v neposlední řadě první tři studiové desky Pink Floyd. Led Zeppelin mám hodně rád, ale byli pouze pokračování Yardbirds, daný žánr definovali Cream a Jimi Hendrix. Led Zeppelin byli v té době v rocku taková paralela České filharmonii v oblasti artificiální hudby

adam @ 21.01.2015 11:49:49
by som v tom roku vypichol asi in a silent way od milesa davisa ako velky zlom a tiez asi i Uncle Meat od zappu

Voytus @ 21.01.2015 12:20:13
Black Mountain Side je adaptací staré anglické lidové písně Black Waterside, kterou Page převzal od Berta Jansche, člena jazz-folkové skupiny Pentangle. Tedy žádná Indie. Page jen přidal tabla, což tu Indii může připomínat, ale píseň má kořeny v Anglii >> odkaz

POsibr @ 21.01.2015 13:18:26
Voytus: dik za reakciu, v niecom ta vsak musim poopravit. :) Blackwaterside je pôvodom irska, nie anglicka ludovka a ano Page sa inspiroval Janschom pri BMS, ale sam priznal, ze sa snazil o indicky zvuk, resp. ladenim gitary napodobnit zvuk sitary (tabla to len pekne dokresluju, ten orientalno/dalekovychodny motiv). snazil som sa najst nejaky dokaz aby som to podlozil nuz:

Jimmy Page was in the studio recording with Al Stewart when they discussed Bert Jansch’s version of “Blackwaterside”. Page learned to play the song with on “open” tuning (DADGAD). Jimmy Page later said, ” I used to call DADGAD my C.I.A tuning–Celtic-Indian-Arabic – because that’s what it was.”

Page rozhodne nebol prvy, ktory sa tieto motivy snazil zakomponovat do skladieb, spomeniem napr. Harrisona a Norwegian Wood, The Who, ci spoza oceanu The Doors.

Voytus @ 21.01.2015 14:22:33
Tak to díky za upřesnění. DADGAD je v irské hudbě vcelku časté ladění, Jansch to hraje v dropped D. Sám se na tu věc dlouho chystám, možná zkusím i ten DADGAD - Kashmir je také v tomhle ladění a hraje se velmi snadno. Zkoušel jsem řadu těchto otevřených ladění, ale kdo má pořád přelaďovat kytaru :-).

Voytus @ 21.01.2015 15:02:18
Další zajímavou fůzí východní a západní hudby jsou Devil's Anvil >> odkaz
A třeba doplnit, že jedním z prvních propagátorů indické hudby na západě byl Yehudi Menuhin, který natočil i několik alb s Ravi Shankarem >> odkaz

gunslinger @ 21.01.2015 15:44:37
Voytus dadgad je skvelé ladenie... zopár nádherných skladieb nahral v tomto ladení aj Rory Gallagher.

adam @ 21.01.2015 15:48:14
ja mam jednu gitaru ladenu normalne a jednu na dadgad a netreba furt preladovat. :-)

Voytus @ 21.01.2015 15:59:06
Však je Gallagher další z Irů. S jednou partou hrajeme irské lidovky, docela se to mezi lidmi chytlo - ale zatím se držím standartního ladění, ono to bohatě stačí. Za to neznám snad nic lepšího, než hrát blues v otevřeném G.

gunslinger @ 21.01.2015 15:59:56
adam hej.. na intráku máme 2 gitary jedna je moja kde preladujem dadgad a otvorené d, čo je iba preladenie tretej struny zdola s g na f* a spolubývajúci má bežné ebgdae.

Jardo @ 21.01.2015 17:01:04
Za rok 1969 pridám ešte moje srdcovky - obidva albumy Colossea, legendárnu a nenahraditeľnú Janis Joplin a predovšetkým veľdielo menom Ssssh s neprekonateľným Alvinom.

Voytus @ 21.01.2015 17:18:58
gunslinger: Na otevřené D toho musíš podladit víc, jináč dosáhneš maximálně D6/9 (leda, že bys sundaval éčka) ;-).
Taky mám těch nástrojů víc, ale všechno to s sebou tahat. Víceméně si vystačím se základním, ovšem hlavně díky studii Nicka Drakea před nějakým časem jsem se naučil tyhle vylomeniny přelaďovat hodně rychle. U Page je ještě zajímavé ladění v Rain Song - DGCGCD, je tam pak velmi jednoduchý prstoklad (ve standartním to nedám, na to nemám prsty :-)).

Voytus @ 21.01.2015 17:20:16
Gunslinger: Sorry, teď jsem si to přečetl znova a pořádně, první část komentu beru zpět :-).

15.07.2014 Akana
5 stars

Musel to být opojný pocit, když ti čtyři ve studiu sledovali, co jim roste pod rukama, a stejně takový šok pro posluchače, kteří poprvé vložili placku s Hindenburgovým doutníkem na gramofon a podlehli té dosud neslýchané těžkotonážní masáži. Tohle bylo opravdu něco zbrusu nového, ale přitom dostatečně povědomého a fungujícího, aby si to okamžitě našlo zástupy uhranutých fanoušků. Význam slůvka rock nezvratně posunul své těžiště (pravda, Led Zeppelin nebyli jediní, kdo se o to zasloužil) směrem k drsnějším, tvrdším texturám.

Blues jako pralátka určená ke zpracování je jasný základ, ale fantastické tvůrčí propojení čtveřice muzikantů ho rozvíjí dosud netušenými a vzrušujícími směry. Dodnes z toho naskakuje husí kůže. Jimmy Page doluje z kytary ultimátní riffy, novátorská sóla i abstraktní halucinace. Zpěv Roberta Planta zřetelně koření v blues, ale vynalézá úplně nové polohy, které se brzy stanou vzorem pro všechny budoucí hardrockové a metalové "ječáky". Úder Johna Bonhama se stal pověstným, takového prolnutí razance a lehkosti před ním ještě nikdo nedosáhl. John Paul Jones, naoko trochu zastrčený (protože neexhibující), je tím jediným, kdo to všechno mohl pospojovat svými mazanými basovými linkami. Ale teprve všichni dohromady se mohli stát neopakovatelnou supernovou, která navždy změnila tvář rockového univerza.

Přestože album vzniklo za neuvěřitelně krátkou dobu a v témže roce, kdy se Led Zeppelin dali dohromady, slyšíme z něho hotovou kapelu s jasnou vizí a dechberoucím zápalem. Dva bluesové covery (obě od Willieho Dixona) sice napovídají, že vlastního repertoáru ještě nebyl dostatek, ale oba si Led Zeppelin podávají nejen znalecky a procítěně, ale i s vlastní rozpínavou fantazií, která třeba You Shook Me mění v psychedelicky rozmáznutý trip. Nesmiřitelnými riffy v písních Good Times Bad Times, Dazed and Confused nebo Communication Breakdown pánové právě porodili hardrock jako žánr, ale spíš jen tak mimochodem, na cestě k rockovému Absolutnu.

S jistotou a stoprocentním výsledkem se vrhají do epických kompozic (Babe, I'm Gonna Leave You, kde už vykukují i folkové inspirace, How Many More Times), u kterých přes jejich promyšlenou strukturu ani na vteřinu nepochybujeme, že je to pořád rock'n'roll a ne ušlechtilá nuda. Dvojnásob to platí o valícím se monstru jménem Dazed and Confused, vrcholném to číslu alba. Malinko nevýraznější se mi jeví jen Your Time Is Gonna Come s trochu obyčejnou refrénovou halekačkou, ale to je jen malé škobrtnutí v jinak pro rockovou historii naprosto zásadní erupci originality, vášně a ojedinělé souhry talentů. A ke všemu je to jen první kapitola.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

28.06.2013 EasyRocker
4 stars

Je jednoduše nemožné nenabídnout pohled také na kapelu, která se pro mě v rocku stala č. 1 - legendární Led Zeppelin. Rozhodl jsem se, že večer provedu exkurs první trojicí alb mýtické trojice...

"Good Times, Bad Times" je razantní nástup za užití razantních riffů a tvrdých Bonhamových úderů, který se stal hitem již v době vydání. Následuje procítěné podání tradicionálu "Babe I´m Gonna Leave You", který se z komorní akustické polohy s perfektní gradací mění v rockovou bouři a prochází několika podobnými změnami nálad... Plant představuje již hotový projev blues/rockového frázování a já jsem na kolenou. Pamatuju si, že již před léty, když jsem album slyšel poprvé, na mě mocně zapůsobila právě tato skladba... "You Shook Me" není nutno představovat - bluesový standard, který má v podání LedZep přece jen těžší podobu než např. předvedl o rok dříve na debutovém albu Jeff Beck. Kapela ctí tradici žánru a přesto Page dostává vedle hammondek prostor k ostré kytarové zvukomalbě, když se tónově "přestřeluje" s Plantem... "Dazed and Confused" je velmi známou skladbou a představuje těžkopádné, psychedelické podání bluesrocku kapely, které se v koncertním podání natáhlo na dvacet i více minut trvající kolos. Nálada ústředního motivu je těžká, bezútěšná, i když se skladba rozbíhá i do rychlejších temp. Oproti tomu je "Your Time Is Gonna Come" téměř pravým opakem - zpěvná, melodická píseň, sázející na "stadionový" refrén. "Black Mountain Side" je citlivou ukázkou Pageovy práce s akustickou kytarou a perkusemi zvýrazněné rytmiky. "Communication Breakdown" je rychlou, razantní hitovkou, oproti skladbě úvodní ještě přidávající na tempu. Znovu oproti předchozí skladbě neuvěřitelně razantní proměna a doslova facka do tváře... S "I Can´t Quit You Baby" přichází další těžký bluesový motiv, kde kapela nikterak nevybočuje ze žánrových mantinelů a hlavní slovo si bere jednoznačně Page. "How Many More Times" je závěrečný, více než osmiminutový monolit, kde obdobně jako v "Dazed and Confused" objevují psychedelické vložky, i když finále je rychlejší a razantnější... Obdobně jako v těchto dvou skladbách experimentovali na své prvotině také Black Sabbath... Jednička LedZep je jednozačně na pět hvězd, protože jejich vstup do světa rockové elity byl skutečně razantní, čtyři dávám v rámci tvorby a s vědomím existence skvostů jako III, IV, Houses of the Holy či Presence...
reagovat

10.04.2012 Petr Gratias
5 stars

První (eponymní) studiové albu legendárních Led Zeppelin vnímám jako skutečně mimořádný hudební nástup, který v širším slova smyslu předjímá novou dobu, novou hudbu a nové vnímání hudby. Určitě si Jimmy Page a lidé, kterými se obklopil nemysleli, že by nějakým progresivním způsobem měli změnit svět hudby… Myslím, že pracovali se svými nejlepšími hudebními principy a postoji ve snaze docílit obecného uznání. Page, otráven z vývoje rozpadajících se Yardbirds a rozezlen nad neplněnými smluvními závazky chtěl svými přirozenými ambicemi dokázat, že vystoupí ze stínu Yardbirds a že je schopen postavit novou kapelu, která bude stát na betonových základech. Měl šťastnou ruku při výběru svých spoluhráčů a tak zde máme možnost posoudit vzájemnou kooperaci v tom nejlepším slova smyslu…..
Pro mě začali existovat Led Zeppelin v r. 1969 díky Pop Music Expressu a několika natočenými skladbami na kotoučových magnetofonech, které starší kytaristé úporně kopírovali, ve snaze se co nejúžeji přimknout k téhle muzice a nalézt recept, jak závratné kytarové party vpravit do své mysli a do svých prstů. Nejprve jsem ovšem získal za 100 Kč singl Good Times Bad Times / Communication Breakdown a tomu jsem totálně propadl. Cesta k albu byla otevřená širokými veřejemi a tak přes albové verze jsem se propracoval k digitálnímu CD a užívám si ho dodnes jako před tolika lety…..

GOOD TIMES BAD TIMES – úderný nástup. Nekompromisní tvrdý zvuk výtečně šlapající kapely. Bonhamovy bicí nástroje mají důraznost a ryčnost a přitom, zbytečně nekomplikují rytmickou strukturu a jedinečným způsobem se doplňují s Jonesovou melodickou basovou linkou. A je zde samozřejmě famózní Jimmy Page. Nádherné spojovací můstky a akordické proměny a především výtečně vypreparované kytarové sólo s řadou výjezdů a sjezdu s pořadně zaostřeným tónem, stejně jako Robert Plant a jeho syrový a sytý a výbušně emocionální vokální projev. Jeho hlas je pro instrumentální trio opravdovým požehnáním, jak bude přesvědčovat nejen zde, ale i v dalších skladbách. Přestože název HARDROCK se narodil oficiálně v r. 1970, pro mě je hardrockem jako zvon právě tahle skladba a už to tak zůstane! Díky, pánové!

BABY I´M GONNA LEAVE YOU – krásné playbacky akustických kytar. Rozlamované akordy v sestupných harmonických strukturách. Tohle je setkání melancholie s nostalgií. Jestliže se někdy podařilo mistrovským způsobem někdy někomu vyjádřit obsah smysl loučení a ztráty, pak se to povedlo právě tady. Je tady smutek, hořkost, bezradnost, starost, bolest….. Tohle demonstruje jednak Plant svým mistrovským vokálním podáním, stejně jako harmonie a posléze nástup dunivé rytmiky s řadou breaků a masivní útočností, která se hrne vpřed jako nerozstřelitelná skála. Údernost a nekompromisnost si zde podávají ruce s akustickou melancholičností. Myslím, že spojit akustickou baldu s hřmotným rockem v této poloze v Británii nikdo do té chvíle nesvedl. Vedle dalšímu z díků téhle partě musím vyseknout poklonu i Anne Bredon, která bývá jako autorka někdy vytěsňována… Nádherný záběr v superjemném dynamickém odstínu rozlamovaných akordů v sestupech a v náhlém mollově majovém akordickém závěru. Krása…..

YOU SHOOK ME – Led Zeppelin sáhli po bluesové klasice. V dané době bylo zvykem, aby rockové kapely, které propojovaly důrazný rock spojovaly svoje ambice s blues. Nehledě nato, že Page i Plant měli k téhle hudby vždycky blízko. Rok předtím ovšem předběhl Page jeho starý kamarád, souputník a konkurent Jeff Beck. Přiznám se, že se mi dodnes líbí obě verze, jak Beckova tak tahle. Každá má svoji osobitost a každá přináší vynalézavé postupy, jak se ze starým blues vyrovnat. Těžký zadek Bonhamových bicích se sune jako pomalá želva a já si mohu vychutnat Jonesovy hammondky, které výtečným způsobem jako dokonalý studiový sideman dokázal zahrát s jedinečnou erudicí, ale i Plantovu foukací harmoniku. Page ovšem přichází ke slovu a jeho zkreslený tón se tříští v prostoru v mnoha kaleidoskopických obrazcích. Nádhera, stejně tak vnímat i Plantůlv vokální projev, který bluesově sjíždí do spodních poloh za asistence Pageovy kytary a pak zde máme dnes už pověstný souboj kytarových tónů s Plantovými hlasivkami a jeho naříkavým a mysteriózním projevem. Tomu ovšem říkám odevzdání se hudbě na plný plyn!

DAZED AND CONFUSED – houpavý rytmus a sestupné akordické variace se s Plantem doplňují ve famózním formátu a máme tu dravý rockový riff s výrazným nástupem a s částečně ovládanými emocemi, kdy se dramatický projev jedinečným způsobem dotýká mojí duše. I na tohle album dosáhla britská psychedelie šedesátých let a určitě to nebude naposledy. Tajemné destruktivní tóny v astrálném nekonečnu se strašidelným hallem jsou velmi účinné. Stejně jako tepot bonhamovské baterie a výrazné basové téma. Prudký nástup a kapela jako o život se řítí vpřed jako rychlík temným tunelem plným ozvěn a míhajících se světel. V devětašedesátém roce už britská scéna žila řadou divokých hudebních ambicí ve stylu Who, Jimi Hendrixe, Ten Years After, posmrtných Cream, ale docílit takového hudebního modelu znamenalo uvolnit ventil pořádně přetopeného kotle…..

YOUR TIME IS GONNA COME – nádherné téma na kostelní varhany. Církevní obřad, liturgické zamyšlení, vznešenost gotické katedrály? Asi všechno v jednom. V následné časti se promění Jonesova hra na preludium, kam se vejde Pageova akustická kytara, neomylně dusající Bonhamova rytmika a vypravěčsky umírněný hlas Plant. Interpretace zní umírněně a nic na tom nemění ani údery do korpusu akustické kytary, ale v textu se odehrávají varovné signály, které popouštějí emoce v pomstychtivém pojetí. Page využívá i pedálovou steel-kytaru a její spojení s akustickými kytarami je velmi účinné a zdařilé a my si užíváme skladbu v nekonečném fade-outu, který přechází do další skladby…..

BLACK MOUNTAIN SIDE – a už ji tu máme. Nádherný příklad hry na akustcikou kytaru, v níž se snoubí britské folkové tradice s arabskou, indickou, ale i staroanglickou hudbou. Dobře vymyšlené kytarové schéma doprovází na indické bubínky tabla Viram Jasani, v Londýně žijící indický hudebník, kterého přizval Page do téhle jedinečné instrumentální skladby, vymykající se dosavadnímu hudebnímu materiálu a přinášející meditativní uvolnění..

COMMUNICATION BREAKDOWN – ale jsme zpátky na dravé rockové půdě. Další silný riff, který je páteří skladby a opakující se schéma pro bubenickou jízdu a baskytarovou linku nabízí jedinečný terén. Page opět rozjíždí svoje jízdu na plný plyn, kdy člověk nabývá místy dojmu, že mu nebude stačit počet polí na jeho gibsonu. Ale je tu i Plant, jeho dramatický vokál odrazoval v řadě pozdějších cover kapel zařazovat tuhle skladbu, protože při ní si vylámali zuby všichni rockoví shouteři a už nebyli schopni zazpívat další skladbu. Přerušené spojení má zcela nepokrytý sexuální podtón, čemuž nijak neodporuje obsah textu, ale i emocionální Plantův projev, který bych se nebal charakterizovat jako výraz opravdového orgasmu při milování s nadrženou mulatkou. Dravé, syrové, přesvědčivé a plně emocionální od začátku až do konce!

I CAN´T QUIT YOU BABY – Willie Dixon byl miláček kapely. Další jeho skladba posloužila k vytvoření opravdu osobité coververze. Tohle je elektrické blues jak zvon. Má v sobě eleganci projevu, svoje mystérium (Radim Hladík při něm určitě hledal inspiraci při dotváření alba Meditace… černošské blues Radim nemusí, ale bělošské ho vždycky fascinovalo a tady se domnívám, že se to potvrzuje). Naříkavý nástup Planta otevírá prostor pro náladotvorné pojetí, v němž rytmika šlape v základním gardu a kytara si pohrává s jednotlivými libůstkami a nádhernými bluesovými skluzy. Plant má prostor pro svoje emocionální vyjádření. Myslím, že začínající bluesový kytarista zde nachází hodně inspiračních zdrojů pro svoje tónové variace i práci se zvukem. Kdo by takto nechtěl umět hrát? Zrychlené výměny a důrazné akordické záseky se prolínají s jemným rozvolněním a procítěním. Blues jako řemen bez jakýchkoliv pochybností!

HOW MANY MORE TIMES – výrazný rockový riff prorůstá cellu skladbou a hřmotné bicí s nálety činelového šustění prorůstají celou kompoziční strukturou, která není nijak rafinovaná, ale přesto sofistikovaná a ve výsledku velmi účinná a přesvědčivá. Led Zeppelin tady pracují jako výtečně namazaný megastroj v továrně. Drásavé kytarové sólo v prostoru ukazuje pageovské pohrávání si s detaily a modulace tónových obrazců má famózní vibrace, což se ve stereofonním poslechu nádherně propojuje a navíc se mu sem podařilo dostat i vrcholné dílo evropského impresionismu Bolero Maurice Ravela, sice jen v několika taktech, ale zcela čitelně. Psychedelické kouzlení se zvuky a perkusivní údery bicích možná trochu nahánějí strach z té jeskynní prostorovosti a plantovské vokální vstupu vytvářejí pozici ceremoniáře před nějakým tajným obřadem.. Akcentované údery demonstrují dravost a nespoutatelnost a pochodové rytmy a sekané akordické doprovody s vypreparovanými basovými unisony jsou jedinečné. Emocionální výkřik jako z rozpáraného hrdla se klene prostorem, kterému vzápětí sekunduje instrumentace pořádně zhuštěného soundu výtečně sehrané kapely. Mocný závěr zastřešuje tuhle virtuální monumentální stavbu. Par excellence!

Dodnes považuji první zeppelinovský projekt za zásadní rockový opus, která nezastaral a má pořád nespoutanou energii, vyváženou několika akustickými vstupy. Zamrzelo mě jediné: že po řadě let zcela nečekaně zaútočil famózní baskytarista Jack Bruce proti Jimmy Pageovi a prohlásil, že Led Zeppelin ukradli původní bluesrockový koncept Cream a že na něm léta cizopasili…. Mrzí mě to. Miluji jak Cream tak Led Zeppelin,ale vzájemná řevnivost ani v letech rockových dědoušku neutuchá. Hudba ale za to nemůže.
Jinou volbu než pět hvězdiček ani nemám! Díky – Jimmy, Johne Paule, Roberte a Johne, dokázali jste moje teenagerovská léta pojmenovat a zarámovat, máte tu u mě!



reagovat

luk63 @ 10.04.2012 14:48:43
První, co jsem od LZ vlastnil, byl singl Immigrant Song / Hey Hey What Can I Da. Pak jsem sehnal alba 4 a Physical Graffiti. Jedničku jsem poznal až se supraphonským vydáním a svým hodně bluesovým zbarvením mě moc nenadchla. Časem jsem jí však přišel zcela na chuť a Petrovu rezenci jsem si dneska taky vychutnal. Dodat není co...

Petr Gratias @ 10.04.2012 15:06:11
Zdravím Luku63....
díky za Tvoje postřehy.
Já jsem měl od Led Zeppelin jako první album jejich Dvojku a potom Trojku.... Ta Jednička přišla až za nimi, i když jsem skladby jaksi neuceleně znal. Hlavně díky singlům a neorganicky natočeným záznamům na magnetofonech....
Ano, pamatuji si, že v r. 1982 Supraphon vydal Jedničku s průvodním textem na vnitřním obalu. Třebaže hardrock v té době byl už "mrtvá hodnota" (na venkovských tancovačkách ale ještě přece jenom zabíral), všude byl nastartován metal a taky nová vlna, tahle záležitost ovládla české prostředí a za 80 Kč se po třinácti letech od premiéry v Británii objevila i u nás. Pokud se dobře pamatuji, tak jsme to tenhdy na nějakém mejdanu řádně oslavili, protože to bylo poprvé, co u nás oficiálně kulturní místa vzala na vědomí tuhle světovou kapelu (Deep Purple si svou premiéru odbyli Ochutnávkou v r. 1978.... ani jejich slavná díla In Rock nebo Machine Head nebyli u nás schopni vydat!!!)
Skoro bych napsal, že tím, co pro kluky mé generace narozené v padesátých letech byly knihy Vinnetou, Robinson Crusoe, Dva roky prázdnin, Hrdinný kapitán Korkorán, Tři mušketýři... tak tím pro nás na hudební platformě o něco později stejně významně zapůsobili Led Zeppelin, Deep Purple, Cream, Uriah Heep, Pink Floyd....
(záměrně v mé případě vynechávám Beatles, aby se neřeklo že je pořád podsouvám jako ikonu...)
Taky se přiznám, že jsem se dosud nesetkal s bikým, kdo by zeppelinovskou Jedničku odmítl a to mě mimořádně těší!
Zdravím!

gunslinger @ 10.04.2012 16:28:59
čo skladba to bomba , skvost.. keď som začal hrať na gitaru tak som tento album počúval skoro každý deň lúštil som sóla v COMMUNICATION BREAKDOWN a nedokázal som pochopiť ako to ten Gitarista robí I CAN´T QUIT YOU BABY smutná bluesovka najvyššieho kalibru.HOW MANY MORE TIMES riffovačka jak sviňa jediná skladba ktorú so sám rozlúštil.YOUR TIME IS GONNA COME nádherná akustická skladba. za vrchol považujem však DAZED AND CONFUSED to epické sólo neviem ani opísať. možno mi tu vadí jedna vec... a to absencia skladby White Summer. ktorá je v albumu Yardbirds - little games Page ju zvykol hrávať na koncertoch ale to vy už určite viete.
jeden z albumov kvôli ktorým som sa vážnejšie začal venovať (aj počúvať) hudbe

Jarda P @ 11.04.2012 07:34:25
Kdybych se dostal k jedničce poprvé prostřednictvím desky ze Supraphonu, asi by se zařadila mezi prvními pěti na poslední místo díky hroznému ořezanému zvuku. Naštěstí jsem ji měl nahranou na kotoučáku dávno předtím z originálu ato bylo jiné kafe. Každopádně patří tato deska k jednomu z nejzdařilejších debutů všech dob.

b.wolf @ 11.04.2012 20:56:36
Neskutečný debut, prostě neskutečný. Tak našlapané album se podařilo jen málokomu. Díky za vyčerpávají recenzi, P. Gratiasi. Jedním slovem skvělá deska.

11.02.2008 Jaromiros
5 stars

Pro mě samotného je to nejsilnější album z první čtyřky,byť jen o pověstný chlup.Vlastně zde poprvé jsem jako dvanáctileté dítko ze zapůjčeného vinilu a větnamského gramofonu mého otce nechal uniknout zvuk z jiného světa:)samozřejmě jsem tehdy o LZ nevěděl zhola nic a jejich hudba mi připadala děsně stará a ta ohraná praskající černá placka taky,nicméně skladba Babe i'm gonna.... .Tak tato věc bylo první co mě od nich dostalo, nikdy před tím sem nic tak silnýho a kompozičně promakanýho neslyšel nechápal sem jak je možný z téměř idylickýho vybrnkávání na začátku proměnit se na dravou hlubokou řeku v korytu sevřeným pevnými skalami do toho mlhy v horském údolí podkreslením fantastické kytary, asi Pageovy.Hrál sem to pořád a stále byl fascinován.Nicméně po 20-ti letech jsem slyšel to samé,nedalo mi to a jedničku LZ si sehnal.Jednou ráno přišel vítr....
Prvně tak nějak dobrý, odpoledne se přihnala vichřice na druhý den samozřejmě
pochopení o čem že to vlastně všechno je,
ale tak to určitě ještě není.
Někdy ani nevěřím že to nahráli za deset dní,ale píše se to.Taky poslouchám kvanta muziky snad většinu známé,nicméně takto silný debut jsem dosud nezaznamenal, snad Doors, jenomže jejich prvotina nemá v sobě tolik hudební pestrosti jako L.Z.Alespoň mně to tak připadá.Dnes za bezkonkurenční považuji Dazed and Confused a to i ohledně součastnosti. Nevím nevím, kdo nebo co dokáže překonat veledílo - pokud vůbec.
Nemá ani cenu pět ódy na jednotlivé skladby,každá z nich je opravdovým klenotem, který se bude asi navždy přenášet pokoleními nás k rocku náchylnějších a doufejme že nikdy nespadne v čase budoucím.
reagovat

19.12.2007 hejkal
5 stars

Čo dodať a neopakovať predchádzajúcich pisateľov?
Možno iba to, že pre mňa najlepšia doska od Led Zeppelin nesie číslovku I.
V učebniciach rockovej hudby 20. storočia (Ono sa to ešte neučí na hudobnej v základke? Ako je to možné?) bude pri kapitole Hard rock na prvom mieste práve Led Zeppelin.
A tak to má byť.
reagovat

31.08.2007 kneekal
5 stars

První ze svaté zeppelínovské čtveřice bezesporu patří mezi nejzásadnější debuty historii a mezi nejzásadnější desky obecně.

Deska všehovšudy velmi známá, a tak snad není třeba nějak blíže komentovat, ale tak jen pár poznámek. :)

Přiznám se, že moc nemusím Your Time Is Gonna Come. Má sice vlezlý skandovací refrén, pěknou předehru na varhany a akustické vyhrávky, ale to ani ono mě nezbaví pocitu, že na tuhle poměrně syrovou desku se tenhle song moc nehodí.

No a druhá poznámka. LedZep I bývá často oslavována jako stěžejní dílo, které posunulo rock o kus dál. Určitě ano, ale pro mě zůstává tou první stěžejní deskou, která měla sunout rock někam dál velmi podobná (a nutno poznamenat, že starší) prvotina Jeff Becka Truth. Škoda, že oproti LedZep I se těší nesrovnatelně menší popularitě. Ale tak to už v muzice bývá...

Plný počet. Zde není, co řešit... *****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Led Zeppelin I umístila na 29. místě.
reagovat

10.07.2007 miguel7
5 stars

Se zeppelínama jsem začínal asi před 7 lety a do té doby jsem poslouchal jen a jen queen. Sháněl jsem všechno co se týkalo queen ale všude jsem také narážel na nějaké led zep.,které uváděli kvíni jako své vzory. Ze všeho nejdřív než jsem začal poslouchat led zep, jsem začal číst knihu o nich od jejich cestovního manažera, neboť jsem je nemohl sehnat. Naprosto mne uchvátila a už po první stránkách jsem začal jejich muziku shánět ještě usilovněji. První co mi přišlo do ruky bylo remasters na kazetě a šlo to.Po týdnu poslouchání jsem byl nadšenej, po dvou týdnech jsem šel utratit své těžce našetřené kapesné(bylo mi 15) za led zeppelin I. No...
První úder good times už s mnohem lepším zvukem na cd, si pamatuji do dnes. Připadalo mi to jako zlom v životě, který se od té doby vyvíjel už jen podle pravidel hard rocku, rocku, blues...a můj styl oblékání, názorů, se začal mněnit z nagelovaného kluka v dlouhovlasého hubeňoura ve svetrech a úzkých džínech.
Nějakou dobu jsem neposlouchal nic jiného než jsem si našetřil na další, a letní brigády tomu napomohly.
Tohle album mám radši než dvojku, připadá mi pestřejší a nářezu comunication se snad nic nevyrovná.Nemám nějaký spisovatelský talent ale pokusím se stručně popsat skladby.

good times...-výborný razantní úvod, chytlavé
babe im gonna...-pro mě klasická nářezová balada
you shock me-pořádně syrové blues, ukazují že jsou páni improvizace,a hlavně perfektní závěr,z čeho má ten plant hlasivky proboha!
dazed and confused-tohle už nikdo nikdy takhle nezahraje, neskutečně energické sólo na kytaru,šílené smyčce, a ty pády bicí před hlavním motivem-první část je opravdu nářez, která nemá chvilku oddychu
your times...aaa nádherný melodický příjemný oddych. Tady se předvedl jonesy, a kouzelné vybrnkávání
black mountain side-tohle je vynikjicí,taky jsem se to musel naučit na kytaru.Bere mě ten hlavní houpavý motiv
comunication...-song na mlacení hlavou nahoru a dolů,zbožňuji ten černobílý videoklip, natočený snad v pravěku, ale smete se svojí agresí všechno
i cant quit...-emotivní blues,ke konci dobře graduje
how manny more times-sakra velké finále,ještě že na cd vychází plná a ne zkrácená jako na LP, o dost bych přišel
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 16x
Petr Gratias, miguel7, kneekal, hejkal, Majkl, rock.bloguje.cz, Jaromiros, joel, Jardo, zdenek2512, kaktus, Akana, Martin H, Petr59, Mohyla, jiří schwarz, ZeroCZ
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 3x
oravda.cz, EasyRocker, POsibr
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000