Led Zeppelin - I

Debut Led Zeppelin určite posunul hudobný vývoj. Veď táto kapela ovplyvnila kvantum hudobníkov a jej prínos pre hudbu je obrovský. Napr. takí sabbati len s utajeným dychom, obdivom a závisťou počúvali tento album keď vyšiel a ich bubeník Bill Ward tvrdí, že pozorne počúval Bonzovu hru a preberal od neho jazzové prvky. Kdeže sa však Ward hrabe na Bonza..., lepší vzor si vybrať asi nemohol. Poďme k albumu.

Úvodná Good times, bad times je vynikajúca štartovacia piese�. Energická, pozitívna, skupina je absolútne perfektne zohraná, Jimmy tu má skvelé sólo. Nasledujúca piese� nás opäť presvedčí o kvalitách tejto skupiny, Plant je (nielen) tu fantastický! Ako 8-9 ročný fagan som si na �u trochu ťažšie zvykal, trochu neskôr sa mi však náramne zapáčila, čo trvá dodnes. You shook me je geniálne spojenie rocku a blues. Klasika Willieho Dixona im vyšla perfektne. V bluesrocku boli dominantní - spôsob, akým títo chlapíci spájali rock a blues je nedostižný. Snáď mi to páni z Ten years after (alebo z Cream či z Free alebo Rory, či Mayall) prepáčia, ale pre m�a sú zeppelíni určite najlepšou bluesrockovou (aj keď nie čistokrvnou bluesrockovou) kapelou aká tu bola. Plant – 18 ročný tínedžer spieva geniálne, rovnako geniálne hrá rovnako starý Bonzo a zvyšok kapely tiež nebol o mnoho starší (22, resp. 24 r.). Všetci mladí, pritom bezchybní muzikanti. Dazed and confused je vynikajúci kúsok, ktorý patrí medzi naj od tohto kvarteta. Pozor, niečo tak skvelé človek nepočuje často. Každý z členov tu predvádza svoje umenie v celej kráse. Piese� nám ponúka mimoriadne, bravúrne výkony – ten spev, basgitara, bicie, gitara. Iní hudobníci by sa mohli učiť u najlepších učiteľov a cvičiť spolu roky rokúce a výsledok by bol... neporovnateľný. Prečo to vlastne píšem? Jednoducho, neviem vyjadriť to, čo stvárajú títo virtuózi, majstri, to treba počuť. Nasledujúca, Your time si gonna come, nás po predchádzajúcej hudobnej smršti ukľudní. Je to taký zeppelínovský štandard, čiže skvelá piese�. Black mountain side je veľmi zaujímavá piese� – inštrumentálka, krásne zahraná. Žeby predzvesť kúskov na Trojke? Communication breakdown – považujem za jednu z naj piesní vôbec. Vynikajúci, bezchybný, geniálny kúsok. Plant je tu nenapodobniteľný. Nikto to tak nikdy nezaspieva. Pre m�a osobne je Plant tzv. „nespievateľný spevák“ z hľadiska mimoriadnej náročnosti jeho vokálneho prejavu, určite nr. 1. Počul som mnohé covery tejto piesne, ale na spev sa nechytá nikto... až kdesi veľmi ďaleko je Dickinson a potom veľmi, veľmi ďaleko opäť nikto... Plant je len jeden. Rytmika je parádne úderná a perfektne frčiaca. Jimmy Page nám ponúkne fantastický riff a sólo. Obe radím k najlepším, aké som kedy počul. Jimmy je proste macher. Viem, že hudobný vývoj nestojí len na jednej piesni, ale ak by sa ma niekto opýtal, ktorá piese� podľa m�a najviac ovplyvnila vývoj hudby, tak by som spomenul práve túto. Prečo? Mohol by som zájsť ešte ďalej a povedal by som, že moment, ktorý podľa m�a najvýraznejším spôsobom vstúpil do dejín hudby je Jimmyho riff v tejto piesni. �no, tento riff podľa m�a výraznou mierou prehovoril do uší hudobníkov a stal sa im tak múzou. Čo bolo predtým? Beatles hrali inak, Dylan tiež, Stouni taktiež a to isté platí aj pre Cream, ale tento riff to je niečo, čo nemá obdoby, naozaj. Ďalej sa hralo podobne a riffovalo na tento spôsob... môžem spomenúť napr. Paranoid. Aj v 80.-tych rokoch heavy metal, či NWOBM – cítiť v tejto hudbe aj Jimmyho jasný odkaz. Myslím, že mnoho riffov by tak neznelo nebyť tohto Jimmyho parádneho kúsku v Communication breakdown. Pre škatuľku hard a heavy je to určite obrovská inšpirácia. Táto krátka piese� znamená pre m�a veľmi veľa. No dosť bolo o zamyslení sa nad významom jednej významnej piesne, radšej už končím, lebo sa na m�a zosype vlna kritiky, že čo si to dovoľujem písať a aký význam dávam jednej (navyše len 2,5 min.) piesni. Jasné, že nie len ona mala vplyv, je tu aj veľa ostatných piesní, albumov, hudobníkov. To som si len sám odpovedal na otázku, ktorú som si vyššie položil... povedz len jednu piese�... tak som povedal. Nasleduje I can´t quit you babe. Ďalší Willieho cover, ďalší geniálny bluesrock, špičkový výkon celej štvorky. Album uzatvára How many more times. Vynikajúce ukončenie vynikajúceho albumu. Svižná hardrocková záležitosť. Opäť nedostihnuteľný Plant a skvostné výkony muzikantov. A tá brutálna rytmika! Taký Slipknot (fúj, prečo tu spomínam ten hnoj) môže mať aj troch bubeníkov, nikdy by však nevytvorili niečo ani zďaleka podobné tomuto. Záverečná piese� albumu je proste super.

Poznám veľa vydarených debutov, ale takto namakaný nie je ani jeden. Pre m�a nielen debut všetkých debutov, ale aj jedinečný album, ktorý ponúka to, čo máloktorý. Veď ide o zeppelínov, tak niet sa čomu čudovať. Vysoko kvalitné výkony a geniálne nápady idú spolu ruka v ruke. Unikát!

reagovat

tykeww @ 25.02.2013 19:20:00
Upřímně řečeno mám toto album od Led Zeppelin snad nejraději, i když první čtyři desky jsou pro mne velmi vyrovnaná čtveřice, ve které je každé album jiné a něčím výjimečné... Díky za recenzi!

OHNOTHIMAGEN @ 26.02.2013 07:40:56
Jen upřesním - při nahrávání alba nebylo ani Plantovi ani Bonhamovi osmnáct, ale dvacet.

Jardo @ 26.02.2013 10:31:03
Ďakujem. Nechápem, ako som si to tak zle mohol vypočítať veď obaja sa narodili v r. 1948. Je to teda jasné. Dík za postreh.

PaloM @ 28.02.2013 12:03:59
Každá spomienka na Led Zeppelin je vítaná, takže ďakujem. M
ám iba formálnu výhradu. prosím ťa, rob v texte odstavce s medzerami. Keď vidím dlhý text, v jednom kuse nekonečný prúd slov, tak sa vystraším. Pripomenie mi to slovný prejav jedného kolegu. Ak mu mám volať, musím mať dopredu aspo� pol hodinu čas, aby som "dopočúval". Ak sa tomu chcem vyhnúť a napíšem mail, tak ma čaká odpoveď na pol metra dĺžky :-)

Menej je skoro vĹľdy viac.

První (eponymní) studiové albu legendárních Led Zeppelin vnímám jako skutečně mimořádný hudební nástup, který v širším slova smyslu předjímá novou dobu, novou hudbu a nové vnímání hudby. Určitě si Jimmy Page a lidé, kterými se obklopil nemysleli, že by nějakým progresivním způsobem měli změnit svět hudby… Myslím, že pracovali se svými nejlepšími hudebními principy a postoji ve snaze docílit obecného uznání. Page, otráven z vývoje rozpadajících se Yardbirds a rozezlen nad neplněnými smluvními závazky chtěl svými přirozenými ambicemi dokázat, že vystoupí ze stínu Yardbirds a že je schopen postavit novou kapelu, která bude stát na betonových základech. Měl šťastnou ruku při výběru svých spoluhráčů a tak zde máme možnost posoudit vzájemnou kooperaci v tom nejlepším slova smyslu…..
Pro mě začali existovat Led Zeppelin v r. 1969 díky Pop Music Expressu a několika natočenými skladbami na kotoučových magnetofonech, které starší kytaristé úporně kopírovali, ve snaze se co nejúžeji přimknout k téhle muzice a nalézt recept, jak závratné kytarové party vpravit do své mysli a do svých prstů. Nejprve jsem ovšem získal za 100 Kč singl Good Times Bad Times / Communication Breakdown a tomu jsem totálně propadl. Cesta k albu byla otevřená širokými veřejemi a tak přes albové verze jsem se propracoval k digitálnímu CD a užívám si ho dodnes jako před tolika lety…..

GOOD TIMES BAD TIMES – úderný nástup. Nekompromisní tvrdý zvuk výtečně šlapající kapely. Bonhamovy bicí nástroje mají důraznost a ryčnost a přitom, zbytečně nekomplikují rytmickou strukturu a jedinečným způsobem se dopl�ují s Jonesovou melodickou basovou linkou. A je zde samozřejmě famózní Jimmy Page. Nádherné spojovací můstky a akordické proměny a především výtečně vypreparované kytarové sólo s řadou výjezdů a sjezdu s pořadně zaostřeným tónem, stejně jako Robert Plant a jeho syrový a sytý a výbušně emocionální vokální projev. Jeho hlas je pro instrumentální trio opravdovým požehnáním, jak bude přesvědčovat nejen zde, ale i v dalších skladbách. Přestože název HARDROCK se narodil oficiálně v r. 1970, pro mě je hardrockem jako zvon právě tahle skladba a už to tak zůstane! Díky, pánové!

BABY I´M GONNA LEAVE YOU – krásné playbacky akustických kytar. Rozlamované akordy v sestupných harmonických strukturách. Tohle je setkání melancholie s nostalgií. Jestliže se někdy podařilo mistrovským způsobem někdy někomu vyjádřit obsah smysl loučení a ztráty, pak se to povedlo právě tady. Je tady smutek, hořkost, bezradnost, starost, bolest….. Tohle demonstruje jednak Plant svým mistrovským vokálním podáním, stejně jako harmonie a posléze nástup dunivé rytmiky s řadou breaků a masivní útočností, která se hrne vpřed jako nerozstřelitelná skála. Údernost a nekompromisnost si zde podávají ruce s akustickou melancholičností. Myslím, že spojit akustickou baldu s hřmotným rockem v této poloze v Británii nikdo do té chvíle nesvedl. Vedle dalšímu z díků téhle partě musím vyseknout poklonu i Anne Bredon, která bývá jako autorka někdy vytěs�ována… Nádherný záběr v superjemném dynamickém odstínu rozlamovaných akordů v sestupech a v náhlém mollově majovém akordickém závěru. Krása…..

YOU SHOOK ME – Led Zeppelin sáhli po bluesové klasice. V dané době bylo zvykem, aby rockové kapely, které propojovaly důrazný rock spojovaly svoje ambice s blues. Nehledě nato, že Page i Plant měli k téhle hudby vždycky blízko. Rok předtím ovšem předběhl Page jeho starý kamarád, souputník a konkurent Jeff Beck. Přiznám se, že se mi dodnes líbí obě verze, jak Beckova tak tahle. Každá má svoji osobitost a každá přináší vynalézavé postupy, jak se ze starým blues vyrovnat. Těžký zadek Bonhamových bicích se sune jako pomalá želva a já si mohu vychutnat Jonesovy hammondky, které výtečným způsobem jako dokonalý studiový sideman dokázal zahrát s jedinečnou erudicí, ale i Plantovu foukací harmoniku. Page ovšem přichází ke slovu a jeho zkreslený tón se tříští v prostoru v mnoha kaleidoskopických obrazcích. Nádhera, stejně tak vnímat i Plantůlv vokální projev, který bluesově sjíždí do spodních poloh za asistence Pageovy kytary a pak zde máme dnes už pověstný souboj kytarových tónů s Plantovými hlasivkami a jeho naříkavým a mysteriózním projevem. Tomu ovšem říkám odevzdání se hudbě na plný plyn!

DAZED AND CONFUSED – houpavý rytmus a sestupné akordické variace se s Plantem dopl�ují ve famózním formátu a máme tu dravý rockový riff s výrazným nástupem a s částečně ovládanými emocemi, kdy se dramatický projev jedinečným způsobem dotýká mojí duše. I na tohle album dosáhla britská psychedelie šedesátých let a určitě to nebude naposledy. Tajemné destruktivní tóny v astrálném nekonečnu se strašidelným hallem jsou velmi účinné. Stejně jako tepot bonhamovské baterie a výrazné basové téma. Prudký nástup a kapela jako o život se řítí vpřed jako rychlík temným tunelem plným ozvěn a míhajících se světel. V devětašedesátém roce už britská scéna žila řadou divokých hudebních ambicí ve stylu Who, Jimi Hendrixe, Ten Years After, posmrtných Cream, ale docílit takového hudebního modelu znamenalo uvolnit ventil pořádně přetopeného kotle…..

YOUR TIME IS GONNA COME – nádherné téma na kostelní varhany. Církevní obřad, liturgické zamyšlení, vznešenost gotické katedrály? Asi všechno v jednom. V následné časti se promění Jonesova hra na preludium, kam se vejde Pageova akustická kytara, neomylně dusající Bonhamova rytmika a vypravěčsky umírněný hlas Plant. Interpretace zní umírněně a nic na tom nemění ani údery do korpusu akustické kytary, ale v textu se odehrávají varovné signály, které popouštějí emoce v pomstychtivém pojetí. Page využívá i pedálovou steel-kytaru a její spojení s akustickými kytarami je velmi účinné a zdařilé a my si užíváme skladbu v nekonečném fade-outu, který přechází do další skladby…..

BLACK MOUNTAIN SIDE – a už ji tu máme. Nádherný příklad hry na akustcikou kytaru, v níž se snoubí britské folkové tradice s arabskou, indickou, ale i staroanglickou hudbou. Dobře vymyšlené kytarové schéma doprovází na indické bubínky tabla Viram Jasani, v Londýně žijící indický hudebník, kterého přizval Page do téhle jedinečné instrumentální skladby, vymykající se dosavadnímu hudebnímu materiálu a přinášející meditativní uvolnění..

COMMUNICATION BREAKDOWN – ale jsme zpátky na dravé rockové půdě. Další silný riff, který je páteří skladby a opakující se schéma pro bubenickou jízdu a baskytarovou linku nabízí jedinečný terén. Page opět rozjíždí svoje jízdu na plný plyn, kdy člověk nabývá místy dojmu, že mu nebude stačit počet polí na jeho gibsonu. Ale je tu i Plant, jeho dramatický vokál odrazoval v řadě pozdějších cover kapel zařazovat tuhle skladbu, protože při ní si vylámali zuby všichni rockoví shouteři a už nebyli schopni zazpívat další skladbu. Přerušené spojení má zcela nepokrytý sexuální podtón, čemuž nijak neodporuje obsah textu, ale i emocionální Plantův projev, který bych se nebal charakterizovat jako výraz opravdového orgasmu při milování s nadrženou mulatkou. Dravé, syrové, přesvědčivé a plně emocionální od začátku až do konce!

I CAN´T QUIT YOU BABY – Willie Dixon byl miláček kapely. Další jeho skladba posloužila k vytvoření opravdu osobité coververze. Tohle je elektrické blues jak zvon. Má v sobě eleganci projevu, svoje mystérium (Radim Hladík při něm určitě hledal inspiraci při dotváření alba Meditace… černošské blues Radim nemusí, ale bělošské ho vždycky fascinovalo a tady se domnívám, že se to potvrzuje). Naříkavý nástup Planta otevírá prostor pro náladotvorné pojetí, v němž rytmika šlape v základním gardu a kytara si pohrává s jednotlivými libůstkami a nádhernými bluesovými skluzy. Plant má prostor pro svoje emocionální vyjádření. Myslím, že začínající bluesový kytarista zde nachází hodně inspiračních zdrojů pro svoje tónové variace i práci se zvukem. Kdo by takto nechtěl umět hrát? Zrychlené výměny a důrazné akordické záseky se prolínají s jemným rozvolněním a procítěním. Blues jako řemen bez jakýchkoliv pochybností!

HOW MANY MORE TIMES – výrazný rockový riff prorůstá cellu skladbou a hřmotné bicí s nálety činelového šustění prorůstají celou kompoziční strukturou, která není nijak rafinovaná, ale přesto sofistikovaná a ve výsledku velmi účinná a přesvědčivá. Led Zeppelin tady pracují jako výtečně namazaný megastroj v továrně. Drásavé kytarové sólo v prostoru ukazuje pageovské pohrávání si s detaily a modulace tónových obrazců má famózní vibrace, což se ve stereofonním poslechu nádherně propojuje a navíc se mu sem podařilo dostat i vrcholné dílo evropského impresionismu Bolero Maurice Ravela, sice jen v několika taktech, ale zcela čitelně. Psychedelické kouzlení se zvuky a perkusivní údery bicích možná trochu nahánějí strach z té jeskynní prostorovosti a plantovské vokální vstupu vytvářejí pozici ceremoniáře před nějakým tajným obřadem.. Akcentované údery demonstrují dravost a nespoutatelnost a pochodové rytmy a sekané akordické doprovody s vypreparovanými basovými unisony jsou jedinečné. Emocionální výkřik jako z rozpáraného hrdla se klene prostorem, kterému vzápětí sekunduje instrumentace pořádně zhuštěného soundu výtečně sehrané kapely. Mocný závěr zastřešuje tuhle virtuální monumentální stavbu. Par excellence!

Dodnes považuji první zeppelinovský projekt za zásadní rockový opus, která nezastaral a má pořád nespoutanou energii, vyváženou několika akustickými vstupy. Zamrzelo mě jediné: že po řadě let zcela nečekaně zaútočil famózní baskytarista Jack Bruce proti Jimmy Pageovi a prohlásil, že Led Zeppelin ukradli původní bluesrockový koncept Cream a že na něm léta cizopasili…. Mrzí mě to. Miluji jak Cream tak Led Zeppelin,ale vzájemná řevnivost ani v letech rockových dědoušku neutuchá. Hudba ale za to nemůže.
Jinou volbu než pět hvězdiček ani nemám! Díky – Jimmy, Johne Paule, Roberte a Johne, dokázali jste moje teenagerovská léta pojmenovat a zarámovat, máte tu u mě!



reagovat

luk63 @ 10.04.2012 14:48:43
První, co jsem od LZ vlastnil, byl singl Immigrant Song / Hey Hey What Can I Da. Pak jsem sehnal alba 4 a Physical Graffiti. Jedničku jsem poznal až se supraphonským vydáním a svým hodně bluesovým zbarvením mě moc nenadchla. Časem jsem jí však přišel zcela na chuť a Petrovu rezenci jsem si dneska taky vychutnal. Dodat není co...

Petr Gratias @ 10.04.2012 15:06:11
ZdravĂ­m Luku63....
díky za Tvoje postřehy.
Já jsem měl od Led Zeppelin jako první album jejich Dvojku a potom Trojku.... Ta Jednička přišla až za nimi, i když jsem skladby jaksi neuceleně znal. Hlavně díky singlům a neorganicky natočeným záznamům na magnetofonech....
Ano, pamatuji si, že v r. 1982 Supraphon vydal Jedničku s průvodním textem na vnitřním obalu. Třebaže hardrock v té době byl už "mrtvá hodnota" (na venkovských tancovačkách ale ještě přece jenom zabíral), všude byl nastartován metal a taky nová vlna, tahle záležitost ovládla české prostředí a za 80 Kč se po třinácti letech od premiéry v Británii objevila i u nás. Pokud se dobře pamatuji, tak jsme to tenhdy na nějakém mejdanu řádně oslavili, protože to bylo poprvé, co u nás oficiálně kulturní místa vzala na vědomí tuhle světovou kapelu (Deep Purple si svou premiéru odbyli Ochutnávkou v r. 1978.... ani jejich slavná díla In Rock nebo Machine Head nebyli u nás schopni vydat!!!)
Skoro bych napsal, že tím, co pro kluky mé generace narozené v padesátých letech byly knihy Vinnetou, Robinson Crusoe, Dva roky prázdnin, Hrdinný kapitán Korkorán, Tři mušketýři... tak tím pro nás na hudební platformě o něco později stejně významně zapůsobili Led Zeppelin, Deep Purple, Cream, Uriah Heep, Pink Floyd....
(záměrně v mé případě vynechávám Beatles, aby se neřeklo že je pořád podsouvám jako ikonu...)
Taky se přiznám, že jsem se dosud nesetkal s bikým, kdo by zeppelinovskou Jedničku odmítl a to mě mimořádně těší!
ZdravĂ­m!

gunslinger @ 10.04.2012 16:28:59
čo skladba to bomba , skvost.. keď som začal hrať na gitaru tak som tento album počúval skoro každý de� lúštil som sóla v COMMUNICATION BREAKDOWN a nedokázal som pochopiť ako to ten Gitarista robí I CAN´T QUIT YOU BABY smutná bluesovka najvyššieho kalibru.HOW MANY MORE TIMES riffovačka jak svi�a jediná skladba ktorú so sám rozlúštil.YOUR TIME IS GONNA COME nádherná akustická skladba. za vrchol považujem však DAZED AND CONFUSED to epické sólo neviem ani opísať. možno mi tu vadí jedna vec... a to absencia skladby White Summer. ktorá je v albumu Yardbirds - little games Page ju zvykol hrávať na koncertoch ale to vy už určite viete.
jeden z albumov kvôli ktorým som sa vážnejšie začal venovať (aj počúvať) hudbe

Jarda P @ 11.04.2012 07:34:25
Kdybych se dostal k jedničce poprvé prostřednictvím desky ze Supraphonu, asi by se zařadila mezi prvními pěti na poslední místo díky hroznému ořezanému zvuku. Naštěstí jsem ji měl nahranou na kotoučáku dávno předtím z originálu ato bylo jiné kafe. Každopádně patří tato deska k jednomu z nejzdařilejších debutů všech dob.

b.wolf @ 11.04.2012 20:56:36
Neskutečný debut, prostě neskutečný. Tak našlapané album se podařilo jen málokomu. Díky za vyčerpávají recenzi, P. Gratiasi. Jedním slovem skvělá deska.

V celé historii rocku se najde jen málo, po všech stránkách tak přesvědčivých debutových alb, jako se začátkem roku 1969 podařilo vyprodukovat startující čtveřici Led Zeppelin. Na druhé straně, když si uvědomíme, že kytarista Jimmy Page, baskytarista, klávesák a vynikající aranžér John Paul Jones jako i bubeník John Bonham patřili v tom čase mezi nejvyhledávanější studiové hudebníky, kterým byly podstrkané každým dnem lákavější angažmá, nejedná se až o tak velký zázrak. K tomu se blíží skoro samotný vznik kapely a fakt, že se v něm střetli čtyři tak výrazné osobnosti. Tehdy devatenáctiletý zpěvák Robert Plant sice nebyl až tak ostřílený jako jeho kolegové a studio poznal jen velmi okrajově, ale zato disponoval nepřehlédnutelně zbarveným vokálem s bluesovým cítěním, nesporným talentem a až zarážející cílevědomostí. Výsledek jejich první společné práce tedy těžko mohlo dopadnout jinak. Nejen v první etapě existence, když všichni disponovali množstvím svěžích nápadů, nadšením, skladatelskou i interpretační neotřelostí, odvahou a nejen touhou experimentovat a nekráčet cestou, kterou už vyšlapali jiní. Jejich snaha vyletět co nejvýše a doletět co nejdál nemohla najít pevnější základy.
Z devítky skladeb je nemožné vybrat lepší či slabší už jen z toho jediného důvodu, že každá z nich znamená strašně mnoho pro budoucí vývoj v takřka celé šířce pozdějších rozvíjení postupů. Přes převzaté bluesové klenoty You Shook Me a I Can’t Quit You Baby od Willie Dixona jasně naznačují, kde leží jejich kořeny. Možná nebude přehnané ani vyhlášené, že Led Zeppelin i právě takovými coververzemi udělali z bluesu to, co The Beatles z rock and rollu. Na úpravě tradicionálu Babe I’m Gonna Leave You (též s bluesovým nádechem) a krátké, ale geniální Pageově instrumentálce Black Mountain Side je možné vysledovat intimní akustickou polohu, která takto sehraje v budoucnosti kapely obrovskou úlohu. A příjemně překvapují i další skladby, mezi kterými vyniká úvodní hardrocková záležitost Good Times Bad Times a nejen potom první ,hymna� skupiny Communication Breakdown. Ta svojí důraznou úderností předběhla dobu o pěkných pár let, přičemž dodnes neztratila nic ze svého kouzla. Domnívám se, že pozdější nastupující punková generace, která na kapely typu Led Zeppelin narazila se značným despektem, se svému ,řemeslu� učila i právě na skladbách typu Communication Breakdown. Akorát přitom jaksi zapomněla na její aranžérskou dokonalost a množstvím důležitých detailů, pozdvihující celý přednes (například fantastická Jonesova basa). Kdo ji oplývá na žánr pozdější nazývaný heavy metal též nemůže pochybovat. Naopak v skladbách Dazed And Confused (dokonalý pokus o plnokrevný blues rock), Your Time Is Gonna Come (příjemně překvapí nejen nádherně vrstvený orgán v úvodě) a velkoryse rozvrhnuté kompozici How Many More Times je možné vybádat náznaky budoucích epických kousků a při pohledu na autory vytušit, kdo se pod ním podepsal v největší míře – John Paul Jones. Funkční obměnění základního motivu a plynulé aranžmány jsou už tu zvládnuté na výbornou.
Debut Led Zeppelin tedy neoddiskutovatelně patří do klenotnice hard rocku a patří mezi nejhodnotnější přijatá alba z celé diskografie skupiny. Sice na mnohé odkazuje, ale o mnoho víc naznačuje a dnes si už málokdo uvědomuje, nakolik byl ve své době v jistém směru progresivní. Start se tedy podařil a každý další krok v následujících šesti letech byl pro Led Zep krokem za ještě větším uznáním a suverenitou.

reagovat

Pro mě samotného je to nejsilnější album z první čtyřky,byť jen o pověstný chlup.Vlastně zde poprvé jsem jako dvanáctileté dítko ze zapůjčeného vinilu a větnamského gramofonu mého otce nechal uniknout zvuk z jiného světa:)samozřejmě jsem tehdy o LZ nevěděl zhola nic a jejich hudba mi připadala děsně stará a ta ohraná praskající černá placka taky,nicméně skladba Babe i'm gonna.... .Tak tato věc bylo první co mě od nich dostalo, nikdy před tím sem nic tak silnýho a kompozičně promakanýho neslyšel nechápal sem jak je možný z téměř idylickýho vybrnkávání na začátku proměnit se na dravou hlubokou řeku v korytu sevřeným pevnými skalami do toho mlhy v horském údolí podkreslením fantastické kytary, asi Pageovy.Hrál sem to pořád a stále byl fascinován.Nicméně po 20-ti letech jsem slyšel to samé,nedalo mi to a jedničku LZ si sehnal.Jednou ráno přišel vítr....
Prvně tak nějak dobrý, odpoledne se přihnala vichřice na druhý den samozřejmě
pochopení o čem že to vlastně všechno je,
ale tak to určitě ještě není.
Někdy ani nevěřím že to nahráli za deset dní,ale píše se to.Taky poslouchám kvanta muziky snad většinu známé,nicméně takto silný debut jsem dosud nezaznamenal, snad Doors, jenomže jejich prvotina nemá v sobě tolik hudební pestrosti jako L.Z.Alespo� mně to tak připadá.Dnes za bezkonkurenční považuji Dazed and Confused a to i ohledně součastnosti. Nevím nevím, kdo nebo co dokáže překonat veledílo - pokud vůbec.
Nemá ani cenu pět ódy na jednotlivé skladby,každá z nich je opravdovým klenotem, který se bude asi navždy přenášet pokoleními nás k rocku náchylnějších a doufejme že nikdy nespadne v čase budoucím.
reagovat

Čo dodať a neopakovať predchádzajúcich pisateľov?
Možno iba to, že pre m�a najlepšia doska od Led Zeppelin nesie číslovku I.
V učebniciach rockovej hudby 20. storočia (Ono sa to ešte neučí na hudobnej v základke? Ako je to možné?) bude pri kapitole Hard rock na prvom mieste práve Led Zeppelin.
A tak to má byť.
reagovat

První ze svaté zeppelínovské čtveřice bezesporu patří mezi nejzásadnější debuty historii a mezi nejzásadnější desky obecně.

Deska všehovšudy velmi známá, a tak snad není třeba nějak blíže komentovat, ale tak jen pár poznámek. :)

Přiznám se, že moc nemusím Your Time Is Gonna Come. Má sice vlezlý skandovací refrén, pěknou předehru na varhany a akustické vyhrávky, ale to ani ono mě nezbaví pocitu, že na tuhle poměrně syrovou desku se tenhle song moc nehodí.

No a druhá poznámka. LedZep I bývá často oslavována jako stěžejní dílo, které posunulo rock o kus dál. Určitě ano, ale pro mě zůstává tou první stěžejní deskou, která měla sunout rock někam dál velmi podobná (a nutno poznamenat, že starší) prvotina Jeff Becka Truth. Škoda, že oproti LedZep I se těší nesrovnatelně menší popularitě. Ale tak to už v muzice bývá...

Plný počet. Zde není, co řešit... *****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Led Zeppelin I umístila na 29. místě.
reagovat

Se zeppelínama jsem začínal asi před 7 lety a do té doby jsem poslouchal jen a jen queen. Sháněl jsem všechno co se týkalo queen ale všude jsem také narážel na nějaké led zep.,které uváděli kvíni jako své vzory. Ze všeho nejdřív než jsem začal poslouchat led zep, jsem začal číst knihu o nich od jejich cestovního manažera, neboť jsem je nemohl sehnat. Naprosto mne uchvátila a už po první stránkách jsem začal jejich muziku shánět ještě usilovněji. První co mi přišlo do ruky bylo remasters na kazetě a šlo to.Po týdnu poslouchání jsem byl nadšenej, po dvou týdnech jsem šel utratit své těžce našetřené kapesné(bylo mi 15) za led zeppelin I. No...
První úder good times už s mnohem lepším zvukem na cd, si pamatuji do dnes. Připadalo mi to jako zlom v životě, který se od té doby vyvíjel už jen podle pravidel hard rocku, rocku, blues...a můj styl oblékání, názorů, se začal mněnit z nagelovaného kluka v dlouhovlasého hube�oura ve svetrech a úzkých džínech.
Nějakou dobu jsem neposlouchal nic jiného než jsem si našetřil na další, a letní brigády tomu napomohly.
Tohle album mám radši než dvojku, připadá mi pestřejší a nářezu comunication se snad nic nevyrovná.Nemám nějaký spisovatelský talent ale pokusím se stručně popsat skladby.

good times...-výborný razantní úvod, chytlavé
babe im gonna...-pro mě klasická nářezová balada
you shock me-pořádně syrové blues, ukazují že jsou páni improvizace,a hlavně perfektní závěr,z čeho má ten plant hlasivky proboha!
dazed and confused-tohle už nikdo nikdy takhle nezahraje, neskutečně energické sólo na kytaru,šílené smyčce, a ty pády bicí před hlavním motivem-první část je opravdu nářez, která nemá chvilku oddychu
your times...aaa nádherný melodický příjemný oddych. Tady se předvedl jonesy, a kouzelné vybrnkávání
black mountain side-tohle je vynikjicĂ­,taky jsem se to musel nauÄŤit na kytaru.Bere mÄ› ten hlavnĂ­ houpavĂ˝ motiv
comunication...-song na mlacení hlavou nahoru a dolů,zbož�uji ten černobílý videoklip, natočený snad v pravěku, ale smete se svojí agresí všechno
i cant quit...-emotivní blues,ke konci dobře graduje
how manny more times-sakra velké finále,ještě že na cd vychází plná a ne zkrácená jako na LP, o dost bych přišel
reagovat