Led Zeppelin - Coda

Nešťastný konec legendárních, mnou milovaných Led Zeppelin v r. 1980 tragickou smrtí Johna Bonhama byl pro mne velmi citelný. Z mnoha ohledů. Co se albové produkce týče, rozloučení“ albem In Through Of Out Door bylo pro mě z jakéhosi důvodu nespravedlivé. Takovou tečku si tak velká skupina nezasloužila, osud k ním měl být shovívavější. Proto když se v r. 1982 objevilo album Coda, docela jsem se zaradoval. Samozřejmě jsem tušil, že Jimmy Page a Peter Grant připravili nějaké outtakes, které se nevešly na řadová alba v sedmdesátých letech. O to víc mě ale přitahoval obsah, která byl v podobě osmi skladeb nabídnut.
Jak na album vlastně pohlížet? Přísně pragmatický pohled říká, že zde byl cílený záměr vyždímat ještě ze slavné legendy něco navíc a přitáhnout jejich věrné příznivce k jejich odkazu. No prosím, ale přiznám se, že hodnocení pánů progboardistů třemi hvězdičkami mi připadá přesto hodně kritické a snad jaksi neúprosné. Jistě, jedná se o skladby z různých období, které vnímavý Page s ostatními hudebníky z nějakých důvodů nezařadili na alba (tohle je podobné jako u Beatles, ale i jiných kapel).
Podíváme-li se na bonusové přídavky na albech takových Uriah Heep, tak cítíme, že tyto bonusy byly opravdu na hodně nízké úrovni.
V případě Led Zeppelin tyto „bonusy“ ale vnímám přece jenom jinak. Jak už jsem zmínil jinde, poslední řadové studiové album Led Zeppelin nemám rád (asi jsem ho nepochopil a to ani na vícerý poslech) proto bych mu v mém subjektivním hodnocení dal tři hvězdičky (váhal bych dokonce nad dvěma). Jestliže ovšem má někdo pocit, že Coda nestojí za víc jak tři hvězdičky, jsem z toho osobně roztrpčen. Většinu zeppelinovské produkce bych hodnotil pěti hvězdičkami a jen několik čtyřmi (Coda by mezi ně patřila). Už vidím vlnu nevole na mou adresu, ale promi�te, nemohu si pomoci. Podle mého soudu Codě pánové ubližujete, myslím že při troše tolerance a přivření oka na ty čtyři dozrála. Kdyby byly k těm osmi skladbám připojeny ještě „chybějící“ BABY COME ON HOME, TRAVELLING RIVERSIDE BLUES, WHITE SUMMER/BLACK MOUNTAIN SIDE a HEY HEY WHAT CAN I DO – určitě by to albu prospělo a možná by mnozí z vás změnili svůj striktní názor a navíc bychom měli jejich nevydané věci pěkně pohromadě, co říkáte? (Nemám ovšem spočítanou stopáž, takže by se s ohledem na vinylový formát tam asi všechny citované skladby nevtěsnaly…) V USA udělali tento typ mého „vysněného“ CD, ale Evropa to viděla jinak. Ale Page a Grant tohle asi evidentně nechtěli a možná si říkali, že budou mít ještě malé esíčko v rukávě. To už jsou ovšem jenom moje spekulace…
Ale zpátky k albu, tak jak jsem ho slyšel já.

WE´RE GONNA GROOVE – první skladba je převzatou věcí. Klasická zeppelinovská údernost od prvního tónu. Docela dobře by se vyjímalo mezi elektrickými skladbami akustické Trojky. Plantův hlas je ovšem jaksi méně zřetelný a možná přiškrcený. Zato se zde bohatě popřálo kouzlení elektrických kytar, s nimiž se Page vyrovnal v globálu velmi dobře. Úderný riff a akcentování jednotlivých dob žene skladbu stále ve zběsilém tempu vpřed, třebaže nahrávka nemá úplně vyvážený sound

POOR TOM – šlapající bicí nástroje a Plant vyzpívává méně zřetelnou melodii, kterou ovšem docela zajímavě probarvují akustické kytary s klasickými pageovskými rozlamovanými akordy. Jonesovu baskytaru spíš tušíte než slyšíte. Celé to na mě dělá dojem, že skladba se rodila z nějakého akustického jamu v bluesovém duchu, což Plant navíc prokresluje foukací harmonikou

I CAN´T QUIT YOU BABY – mocně zatěžkané blues, které už v podání Led Zeppelin známe z jejich Jedničky. Dixonovské blues zde má ovšem odlišnější variantu. Syrovější, neučesanější, kde si Page pohrává se základním kytarovým motivem a Plant pořádně tlačí na hlasivky. Bonhamovy breaky překrývají Jonesovu baskytaru, ale jenom do okamžiku, kdy dochází k pianissimu, které ovšem vzápětí Page promění téměř ve fortissimo. Stačí během akordické výměny nasázet do harmonie tolik tonů, že se jen těžko dopočítáte. Jeho kytary mají syrový a přebuzený sound. Oproti již uvedené verzi je to humpolácky zahraná skladba, ale osobně mě neuráží. Jednalo se vlastně o nahranou zkoušku během připravy vystoupení v Royal Albert Hall.

WALTER´S WALK – rychlejší tempo nás dostane do varu. Bonham a Jones přesně spojují rytmická přediva a tvoří tak bytelný základ Pageovým kytarovým riffům a Plantovu hrdelně syrovému vokálu. Myslím, že na čtvrté řadové „runové album“ by se skladba zařadit dala, i když by pravděpodobně nepatřila mezi jednoznačné perly, které toto album obsahuje, ale nijak by nesnižovala jeho úrove�. Skladba patří do rodu těch energických vichřic, které Led Zeppelin dokázali vyprodukovat a jimž dali zejména na koncertech tu nejvitálnější energetickou polohu.

OZONE BABY – jak jinak, než hardrockový nosný riff je tím stavebním pilířem téhle skladby. Melodická linka téhle skladby sice nevykazuje nějaké závratně rafinované skladatelské a aranžérské postupy, nicméně v mezihře Page vloží do opakujícího se tématu kytarové sólo, které utvoří spojující můstek a dodá jakousi osvěžující dávku tónových variací. Tenhle recept zvolí v závěru skladby kytarové sílo s protahovanými tóny ještě více prokreslí. Šlapající a opakující se schéma má ryze taneční charakter, ale ani v tomto případě se nejedná o nějaký hluboký interpretační nebo instrumentální propad, jak by se snad někdo mohl domnívat….

DARLENE – Page dokázal vymyslet řadu výtečných nosných riffů a ani v tomto případě nezůstal nic dlužen své pověsti. Plantův přiškrcený hlas výtečně frázuje a zdůraz�uje rockandrollovou atmosféru hlasového podání v mírně elvisovském podání, ale jinak Jones, který stačí vedle dusavých basů zahrát skvělé klavírní party, které jsou pojaty v duchu boogie a zeppelinovskou hudbu dokáží díky jejich vysokému hráčskému potenciálu vrátit k obnaženým kořenům hudby, která byla kolébkou stylů, které se do jejich hudby promítají.

BONZO´S MONTREUX – podobně jako na Dvojce i zde se Bonham rozhodne vytvořit skladbu postavenou na bubenických exhibicích podle jeho vlastní režie. Ve srovnání s Moby Dickem sice cítíme, že dvakrát do jedné řeky vstoupit nelze, nicméně jeho bubenické breaky a plnotučné dynamické odstínění jeho robustního bubnování má svoji celistvou tvář a zejména jeho práce na velký buben a kotle mají úctyhodnou podobu…

WEARING AND TEARING – závěrečná skladba má opět klasické zeppelinovské téma. Nosný opakující se riff s unisony kytar a baskytary a zásadními akcenty na bicí baterii mají charakter mocné hudební vichřice s opakující se frází Plantova zpěvu, který svými pořádně zaostřeným hlasem vyráží hrdelní tóny a emocionálním způsobem dodává skladbě pořádnou transfúzi energetického potenciálu a aniž by měla skladba nějakou mimořádnou harmonickou podobu dokáže přesvědčit, že i s podobně vystavěnou skladbou se dá dosáhnout mocného účinku za syrových kytarových náletů a znovu si musíme připomenout jak se tradiční syrový rock and roll v podání takového Little Richarda dokázal během let přetavit v hardrockové téma s pořádným náporem hutného soundu, který se valí jako divoká bouře…

Jako všude jinde – i zde jsou silnější a slabší místa, ale jak už jsem řekl na začátku mého zamyšlení, myslím, že album „odpadků“ na čtyři hvězdičky může dosáhnout (přivřeme trochu jedno oko). Opravdu si myslím, že jenom tři by bylo vůči takovým hudebním gigantům nespravedlivé, ale chápu, že na jedno téma mohou být různé pohledy….


reagovat

gunslinger @ 03.07.2011 05:56:04
čau petre pekne napísaná recenzia.. škoda že nemám taký talent na písanie ako máš ty... ináč album som počul asi iba raz alebo dva krát,plat�a sa my zdala taká nemastná neslaná piese� od roberta johnsona - travelling riverside blues by albumu strašne pomohla.

Petr Gratias @ 03.07.2011 09:28:08
Ahoj Gunslingere....
díky za poklonu. Možná se ve mně nějaký talent zrodil už v dětství, kdy jsem začal psát svůj první román, později, povídky, texty k písním, slohové práce, charakteristiky a tak jsem nějak pokračoval dál.... Na druhé straně nejsem vůbec technický typ, matematika mě nic neříká, stejně jako fyzika a chemie. Jsem spíš na literaturu, historii možná výtvarné umění a samozřejmě HUDBU (takže nejsou v takovém tom klasickém levelu).
Nicméně pokud chceš psát "trochu" víc, a přijmeš ode mě drobnou radu, zkus nabídnout svoje pocity, představivost, kreativní zážitky a samozřejmě to bude chtít stylizaci. Hodně lidí hledá recept, nebo strategii jak psát, ale podle mého subjektivního myšlení je to otázka emocí a vibrací - ostatně jako hudba sama. Není to žádný ekonomický audit, kde jednoznačně všchno musím být exaktní - jedna a jedna jsou dvě.... Pokud se za pocity nestydíš a nemáš nějaké vnitřní zábrany, dej se do toho. Držím Ti palce a přeji hodně štěstí! Ahoj Petr

luk63 @ 03.07.2011 10:23:22
Ahoj Petře. Myslím, že 3 * není zas tak kritické a neúprosné hodnocení (ba v tomto případě naopak). V době, kdy jsem je Codě dal, to na Progboardu znamenalo dobré album, 4 * pak excelentní přírůstek do sbírky a plný počet zásadní album pro daný žánr (nebo tak nějak). U Cody opravdu víc přivírat oči nemohu. Naopak mi In Through the Out Door nepřipadá jako nedůstojné - nebo jak píšeš "nešťastné" - rozloučení legendy (to spíš ta Coda). A ještě by mě zajímalo, kterým deskám LZ bys nedal plný počet, jestli to cheš tady prozradit nebo si to necháš pod další rezence jejich alb. Měj se

hejkal @ 03.07.2011 10:29:01
gunslinger - v písaní je významné aj naučiť sa škrtať, čím nenarážam na Petra. :)

Petr Gratias @ 03.07.2011 11:00:41
ZdravĂ­m Hejkala....
ano, to je velmi správná replika - umění škrtat.
Bez sebereflexe to samozřejmě nejde. Souhlasím s Tebou!

ZdravĂ­m i Luka63...
respektuji Tvůj názor. Z Tvých postřehů cítím i na jiných místech, že jsi velmi citlivý pozorovate a vnímáš věci do nitra.
Samozřejmě se časem probojují i dalšími zeppelinovskými alby.
I., II., III, IV., Houses Of The Holy, Physical Graffiti - to je všechno pět kvězdiček. Jinak už je to u Presence a The Song Remain The Same...
Opravdu sorry (nemohu to nějak vzít zpátky) In Through The Out Door jsem po více posleších nemohl nějak radikálněji "vzít na milost". Nechci se ohánět jinými, tady jsme každý za sebe, ale skutečně ve svém zeppelinovském okolí jse se dosud nesetkal s nikým, kdo by tohle album akceptoval. Někteří si ho vůbec nekoupili a jiní jen kvbůli pietě, ale vůbec ho nehrají. Občas se stane, že se prostě názorově nepotkáme, ale aspo� je pestřejší a máme možnost více přemýšlet... Díky za toleranci a pochopení. Ahoj Petr.

PaloM @ 03.07.2011 22:43:37
Coda je pre fanúšika a zberateľa "a must have" album a jediný dôvod, prečo som si ho zatiaľ nekúpil je, že v naších končinách mi nedkážu obchodníci zohnať verziu s 12 skladbami (čím ma prinútili skopírovať si to z japonského vydania). Snáď sa ešte dožijem. Pre m�a je celá tvorba Led Zeppelin oficiálnymi videami aj neoficiálnymi 2DVD úplných koncertov posvätná krava. Čo by sme dnes za to dali, keby reunion Led Zeppelin zosmolil ešte nový album takýchto odpadkov :-)

Ivko @ 15.02.2013 10:05:00
Petr Gratias
CODA je síce zaradená do LZ diskografie ako posledná radovka, no pokiaľ si dobre všimneme, kedy bol album vydaný a hlavne, aký materiál obsahuje, má skôr, podľa môjho názoru, charakter kompilácie, alebo nie moc najšťastnejšieho marketingového ťahu. Može sa to porovnať napriklad s vydanim poslednej radovky skupiny Queen Made in Haeven... Napokon v recenzii Petra G. je to veľmi dobre vystihnuté "Přísně pragmatický pohled říká, že zde byl cílený záměr vyždímat ještě ze slavné legendy něco navíc a přitáhnout jejich věrné příznivce k jejich odkazu." V tomto ohšade, ako fanušik skupiny možem iba konštatovať, že napriek všetkému, som rad, že sa toto album vydalo... A preto sa pokúšam vo svojom prispevku o jeden z možných, vysvetľujucich i obhajujúcich pohľadov. A tak to, prosím treba brať.
V tomto ohľade by som len k dobrej a racionálne "triezvej recenzii" Petra G. vsunul iba niekoľko hádam faktických, či doplńujucich poznámok k obsahu materiálu na LP a CD nosičoch.
Obsah LP
A strana
1. "We're Gonna Groove" (nahraná naživo v Londýne, 9.1. 1970). Prevzatá bluesovka od Ben E. Kinga a James A. Bethea. Ked si všimneme dátum nahrávky, tak sa casovo i tematicky presne kryje s obdobím debutového albumu Led Zeppelin I.
Vycerpávajucu informáciu o tejto piesni si môžete doplniť na link
>> odkaz
Skladba, ale jasne ukazuje na to, k ÄŤomu sa LZ vo svojej rannej tvorbe hlasili. MyslĂ­m k blues...
2. "Poor Tom" skladba z dielne tandemu Page a Plant.
Chronologicky sa kryje s obdobĂ­m albumu LZ III.
OpaĹĄ odkaz na link
>> odkaz
3."I Can't Quit You Baby" (opat živák nahratý v rovnakom čase ako prvá skladba), prevzatá skladba od bluesoveho veterána Willie Dixona. Pieseń vznikla v 50tych rokoch 20. storočia. To, čo do nej LZ "vtlačili", tak určite veľmi osobité, citlivé aranžmá. Tu treba asi zdôrazniť hlavne prístup J. Pagea, ako vyborného štúdiového hráča, ktory sa "pohyboval" v nahrávacích štúdiach už v polovici 60tych rokoch minulého storočia. Dúfam, že to pre fanúšikov JP a LZ nie je žiadnym prekvapením.
A napokon si svoje odhral pred vznikom LZ v legendárnych Yardbirds a bol to údajne prave on, čo navrhoval pre novu superskupinu názov The New Yardbirds.
Ak ma niekto chuť si vypočuť ako znela pôvodná dixonovka, tak prosim,link
>> odkaz
Ja by som však verzie osobne neporovnával, len by som odporučal, všimnuť si ako citlivo, vkusne a nápadito, skupina LZ pristupovala k prebraným zaležitostiam od starých bluesovým machrov.
4. "Walter's Walk" je poslednou skladbou na pôvodnej, teda vinylovej verzii albumu. Je opäť z dielne Page a Plant. Skladba časovo korešponduje s obdobim albumu Houses of The Holy.
Viac, opäť na link
>> odkaz
Strana B
Celá druhá strana pochádza výlučne z dielne Page Plant. Nebudem sa k nej špecialne vyjadrovať, nakoľko vyčerpávajúce informácie si možu prípadní zaujemcovia nájsť a prečitať na link a jej odkazov.
A napokon Peter G. vo svoej recenzii tieĹľ tomu venoval dostatoÄŤnĂ˝ priestor.
Tu by som, ale pripomenul jeden fakt. Materíál, ktory sa nachádza na vinylovej a teda pôvodnej verzii albumu Coda, okrem dvoch živákov, možno považovať aj za "zbierku" riadych štúdiových nahrávok LZ, flakov, ktoré sa nedostali na ich radovky a to z rôznych pričin. Nie je ale podstatné, pátrať po týchto príčinách, dôležitym je asi fakt, že sa na ne nezabudlo a boli vydané spolu na tomto "poslednom" albume skupiny.
Ešte ma napadla jedna drobnosť, či odkaz pre zeppelinovských zberateľov, či fajnšmekrov. Toto album existuje vo viac ako štyridsiatich verziách, jednak na vinyloch, ako aj na CDnosičoch. Bolo vydávané v roznych častiach sveta. Posledná vinylová verzia napr. v Ruskej federacii, nedavno a to v roku 2010.
>> odkaz
Druhé moje upozornenie je na jednu publikaciu, kde si zberatelia môžu najsť o LZ nosičoch TOTALNE všetko. Tou je The Illustreted Collectors Quide To Led Zeppelin od Roberta Godwina. Neviem presne koľko nových, doplnených, či rozširených vydaní tejto LZ "biblie" zatiaľ bolo vydaných. Ja vychadzam z konkretnej tretej kanadskej edicie z roku 1990, ktoru mám vo svojom LZarchive.
V spomínanej 480stránkovej publikacii, v suvislosti s albumom Coda je uvedená informacia, že vlastne jedinou a pre m�a nepodstatnou, odlišnosťou všetkých možných doposiaľ vydaných vinylovych verzii, je iba obal. Presnejšie jeho sfarbenie, sýtosť farebných prechodov, ich odtiene. Ale to zberatelia dobre poznaju a niekedy, a vlastne vo vačšine pripadov to bola iba vec tlače, preto to ani nemožno celkom považovať za raritu.
Ak už predsa nejake raritné vydania na vinyloch, tak mexické, len s čiernobielym prebalom, považované skôr za pirátske. Je tu však celkom zaujimavé nemecké, ktore obsahuje aj prvé dva radové albumy. Teda tri v jednom. Aby som bol presný vydanie v bývalej NSR, či ľudovo povedané, v Západnom Nemecku.
No, čo je asi na albume CODA zaujimavejšie, to sú prave tie bonusy, ktoré uvádza Peter G. a ja by som opať k tomu len doplnil par upres�ujucich drobností.
Nebyť tej, či onej CD a bonusovej verzie albumu, by hádam veľké množstvo fanúšikov skupiny LZ sa k štyrom "trackom" asi nikdy ani nedostala... Iste, v rádiách, sa všetko hralo, hrá a bude hrať. Ale...
Nie, nebudem objavovať objavené...
Vyčerpávajúce informacie opäť prosim tu
>> odkaz
Len skutočne jedna zásadná informacia. Skupina LZ patri k mala rockovým formaciam, ktore nevydávali single. Jedinú výnimku tvorí zaležitosť nahraná 5. novembra 1970 v londynskych Island Studios. Singlovka "Immigrant Song" s Bstranou "Hey Hey What Can I Do". Tuto piesen, ktorá sa nedostala z neznamych príčin na radovku LZ III, a daľšie tri skladby, o ktorych píše o. i. aj Peter G. vo svojej recenzii, možeme nájsť v CD bonusovom prevedení, nepravom na bok niekedy odsúvaného albumu CODA.
Ja som práve piese� "Hey Hey What Can I Do" prvýkát počul na stanici Slobodná Európa a uvadzal ju Karel Kryl. Mimochodom, neviem, či je pre milovníkov jeho tvorby známe, žš prave Karel mal veľmi rád progresívny rock podoby Yes i LZ. To len tak na okraj...
A na úplný záver... Album Coda, ja osobne nemám dovôd hodnotiť nejakými hviezdičkami. Určite však stoji za to, aby si ho človek vypočul a trochu sa nad ním, teda nad jeho obsahom aj zamyslel.

Mohyla @ 15.02.2013 10:19:01
ivko, vidieť, že zepelínov máš naštudovaných, len faktickú, gramatickú poznámku, v slovenčine je ten album, nie to album.

adam @ 15.02.2013 11:05:12
Coda vznikla vyhradne len ako zmluvny zavazok, ktory bolo treba splnit a tak aj vyzera.

Ivko @ 15.02.2013 11:15:11
Milá, vlastne milý Mohyla @
15.02.2013 10:19:01
Verím, že som v oslovení nespravil nejakú zásadnú gramatickú, alebo inú chybu. Ešte, že som si pre istotu klikol na Tvoj profil "obyčajného chalana...". Ale dobre, aj toto je reakcia. Možno, ked´ budem nabudúce písať do nejakého jazykového okienka, dám si vačší pozor...
Ale, ked´ si sem-tam čítam niektoré odkazy na Progmoarde, viac ma zaráže niečo iné ako ich jazyková, či gramatická "čistota". Aj tento odkaz, špeciálne pre Teba, dal som pred jeho odoslanim, radšej skontrolovať... Údajne je o.k. Ak nie, tak sa moc ospravedlńujem.

Ivko @ 15.02.2013 11:22:32
adam @ 15.02.2013 11:05:12
Iste, najvačšiu "zásluhu", či záujem, mal hlavne na tom, dnes už zosnulý "piaty Zeppelin" - Peter Grant. Ale to škoda rozoberať...

Mohyla @ 15.02.2013 12:18:13
ivko, klídek, pohoda! O nič nejde! Nie si prvý, ani posledný, ktorý si to mýli. Väčšina to však berie tak, že.. jééj, ani som si to neuvedomil, díky za upozornenie. :-)

První várka písní z let 70 až 73, které (ať už z jakýchkoliv důvodů) nevyšly na řadových LP, našla uplatnění na fenomenálním 2LP Physical Graffiti. Coda je z tohoto pohledu opravdu deska, obsahující naprosté zbytky, nesourodá kompilace nahrávek z celého období existence Led Zep, které ve své době celkem oprávněně nenašly uplatnění na řadovkách.

Myslím, že vše nejpodstatnější už bylo řečeno v předchozích recenzích. Já se proto zaměřím na něco jiného. Mám totiž remasterovanou USA verzi Cody z. r. 1993 rozšířenou o čtyři skladby. O těch se chci zmínit.

♦ Baby Come On Home (Bert Berns, Jimmy Page & Robert Plant) je nádherný blues natočený 10.10.68 během frekvencí pro první LP s Jonesovým klavírem a hammondkama a líbivými vícehlasy. Určitě nejde žádný odpad z jedničky. Vyšlo i na Box Set 2.

♦ Travelling Riverside Blues (Jimmy Page & Robert Plant/Robert Johnson) nahraná v BBC Studio 24.6.69 - Johnsonovo blues s klouzavou kytarou a pozměněným textem, vyšlo na Box Set a BBC Session.

♦ White Summer/Black Mountain Side (Jimmy Page) z koncertu 27.6.69 je především o Jimmyho akustické White Summer, do níž je uprostřed vložen motiv z Black Mountain Side. Vyšlo i na Box Set.

♦ Hey Hey What Can I Da (Led Zeppelin) - B strana USA singlu (A strana: Immigrant Song) natočená v červenci 70. Poloakustická perla, moc příjemná píse�.

Tyto bonusy celkový dojem z "mé" Cody poněkud vylepšují a jsou zahrnuty do tohoto hodnocení.
reagovat

martin69 @ 17.03.2011 14:07:55
Mám také tohle album s bonusy.Sice jen na minidisku.Nahrané z Complete Studio Recordings.Hodnotil bych také 3***.

Co napsat o albu, který obsahuje osm skladeb (jedna z nich je trošku obměnou, ranější verzí převzatého blues I Can’t Quit You Baby) posbíraných kvůli smluvním závazkům už po smrti Johna Bonhama a následném rozpadu? Jde o kolekci v lepším případě ,obyčejně kvalitních� písní z různých období. Do lepší části patří Darlene a nadupaná Wearing And Tearing (úžasná jízda, no bez čáry Communication Breakdown). Bonzo’s Montreux nesahá podobně zaměřené Moby Dick ani po kotníky a je tak vlastně trochu zbytečný. Ostatní jsou stejně nevýrazné. Avšak ten, koho přiváděli Led Zeppelin do vytržení předcházejícími normálními alby, nemůže obejít ani Coda. Už jen kvůli jisté dokumentační hodnotě.
reagovat

Nemohu než souhlasit se Zdenkem3. Když jsem si ho koupil za 350kč, hledal jsem cokoliv pozitivního na tomto albu, abych neměl tolik špatný dojem z jeho poslechu a vyhozených klofáků, tehdy ještě tvrdě a trpělivě našetřených z kapesného. A přeci jsou tu dvě věci, ke kterým se vracím. BONZO'S MONTREUX a závěrečná WEARING AND TEARING, která spadla pod stůl při nahrávání ITOTD (79). Je výborná, ale na synťákově laděné album by se tento (docela) nářez, moc nehodil. Ale baví

Jinak za moc nestojí. Úvodní není tak chytlavá jako v živém podání z Royall Albert Hall a Poor Tom taky není žádná sláva. Ani o dalších kouscích se mi nechce moc psát. Mají v sobě sice chvilky, které jsou mi sympatické, ale to je všechno.

Tohle album nemuselo přicházet na svět a některé povedené skladby si mohli nechat na nějaký ten Remaster. Jako důstojné album bych ho nikdy nepovažoval a vidím v něm jen z dalších tahání prachů jen ze jména, tehdy ještě tak čerstvého a bolestného pro mnohé fanoušky, kteří ještě nezkousli pád vzducholodě
reagovat

Voytus @ 14.12.2007 12:43:38
Ta úvodní je z Albert hall, jen je tam přidaná druhá kytara a odstraněni diváci.

miguel7 @ 16.12.2007 23:33:51
a hned jak to utáhne.

Měl jsem,mám a budu mít Led Zeppelin do smrti rád.Jsou to velikáni,kteří mají své jednoznačné a nezastupitelné místo v dějinách nejen rocku,ale hudby vůbec.Vzhledem k tomu,že k jednotlivým albům všech skupin přistupuji bez protekčních vnitřních sebeklamů,tak když se něco i u mé oblíbené kapely něco nepovede,tak to tak je.Jak jsem již napsal,od fenomenálního Physical Graffiti,to jdes kvalitou \"dolů kopcom\".Presence a In Through the Out Door bych ještě se zavřeným okem dal na 3***.Ale tady už je to fakt dle hodnocení dole \"Jen pro sběratele a fanoušky\".
takĹľe 2**

reagovat