King Crimson - Islands

Čtvrté album britských progrockerů King Crimson má zvláštní postavení. Znám pár lidí, kteří album zdvořile přeskakují, také pár lidí, kteří mu nepřišli na chuť a stále ji hledají, pak jsou lidé, kteří ho zatracují a považují za nedovařený produkt mezi Lizardem a Larks´s Tongues In Aspic, ale jsou i lidé, kteří ho hodnotově stavějí mezi to nejlepší co kapela natočila? Jak se s těmito emocemi vyrovnat…. Po svém. Robert Fripp dodržel co slíbil. Ve snaze udržet progresivní linii střídal hudebníky a nikdo se příliš dlouho v jeho kapele neohřál. Je tady evidentní snaha vytvořit HUDBU bez nároku na umělecké uznání, prosazení se v hitparádách a ohánět se bouřícími davy příznivců, stejně jako závratnými prodeji albových nosičů

FORMENTERA LADY – začátek sám o sobě začíná nezřetelnými a rozptýlenými tahy smyčce přes kontrabas Harryho Millera a pohrávání si flétnovými motivy Mela Collinse a klavírními uvolněnými tóny jazzmana Keitha Tippetta. Boz Burrell, který se stal sólovým zpěvákem jakoby byl vybrán cíleně pod dojmem mít v kapele model zpěváka jako byl v začátcích výtečný Greg Lake ( ). Skladba má vysloveně alternativní charakter, který se vzdaluje rocku a hledá nová východiska. Bicí Iana Wallace jsou jaksi zatlumené a málo čitelné, ale ani principála Frippa ve skladbě není mnoho slyšet. Píse� opřádá tajemná atmosféra, do které vstupuje náladotvorný saxofon Mela Collinse, šustění percussion a doprovody akustické kytary. Hodně impresí a málo konkrétna, evidentně nás chtějí noví King Crimson zavést do hlubokého lesa, ze kterého budeme hledat těžko cestu ven…. Název dostala skladba podle idylického ostrova Formentera ve Středozemním moři s procítěným Sinfieldovým textem. Zdráhám se mluvit o psychedelii, ale také o freejazzu, je to těžko zařaditelný novotvar, který se každému asi nevpije pod kůži na první poslech….

SAILOR´S TALE – ve druhé skladbě se zrychlí tempo a zvýší se jeho dynamický podíl. Tady se přibližujeme ke crimsonovskému soundu dlouhými tóny elektrické kytary, saxofonu a mellotronu. Bicí nástroje najednou vystoupí do prostoru, třebaže jen na chvíli, ale udržují stálé napětí a Collins na saxofon sem vkládá jazzovou alegoriku a společně s Frippem vytvářejí prostor pro experiment. Rytmický základ zůstává minimalisticky neměnný, ale Fripp začne kouzlit se svou kytarovou jednotkou neurotické akordické proměny se zvláštním těžko napodobitelným soundem. A je zde ten mrazivý sound mellotronu, který byl srovnáván s atmosférou kompozic Richarda Wagnera. Něco cítím v zádech, něco co vyvolává neklid a úzkost, ale přesto cítím, že jsou tyhle proměnlivé imprese součástí širšího konceptu. Hudba se přesouvá na pokraj articifiálního pojetí s kytarovými mučidly pro lidský sluch. Vzdálený chór těžko zřetelného druhu se vznáší prostorem a přichází ticho. Je součástí konceptu a vnitřně vás zasáhne….

THE LETTERS – pokud jsme čekali na nějakou baladu, tak pravděpodobně tahle skladba upomene na nenapodobitelné a tklivé balady z prvního a druhého alba, ale jenom do času. Drsný zvuk saxofonu a kvílivá kytara s dalšími exponenty šíření organizovaného hluku naruší klid a saxofonové rozjímání se dostává k jazzovým podnětům. Nejen pro rockera, ale obecně pro posluchače docela velké sousto, které však po rozmělnění spolknete. Další postupy ve skladbě vylučují konkrétní melodickou linku a harmonie je těžko čitelná. Nálady, pocity, emoce, duševní erupce… nenapadá mě lapidárnější vyjádření.

LADIES OF THE ROAD – Boze Burrella vnímáme ve skladbě, která má zvláštní strukturu. Jeho hlas zní stále nějak málo zřetelně a zpívaná angličtina je utápěna v dynamických odstínech. Doprovod sekaných bicích a relativně jednoduchých basů prořízne jeho vysoký tón, kterému pomáhá Collins a Wallace ve vokálech. Destruktivní kytarové vstupu jsou překvapivé a dotvářejí společně se saxofonem nálady, než že by přinášely konkrétní hudební hřivnu, na které je kompozice vystavěna. V mezihře hraje Fripp neústrojně kvílivé a těžko identifikovatelné kytarové postupy. Frippův zájem o jazz je očividný a drásavé tóny Collinsova saxofonu tuhle tezi potvrzují…

PRELUDE: SONG OF THE GULLS – tahle kompozice jde zase jiným směrem. Spíše působí dojmem nějaké kratší symfonické básně. Hodně napovídá už samotná instrumentace a melancholická atmosféra, která ji provází. Frippovo vzdalování se od rockové platformy zde nabývá přespříliš konkrétního smyslu. Ti kdo byli unešeni prvními dvěma (třemi?) alby, by tehdy těžko mohli předpokládat, že podobná typ skladby naleznou podepsanou na projektu King Crimson. Fripp se ale necítil být nikdy stoprocentním rockerem, ale spíše skladatelem a hledačem a průzkumníkem neznámého terénu. Myslím, že tahle skladba to více než potvrzuje….

ISLANDS – poslední skladba má opět zádumčivou atmosféru, umocněnou nejen Burrellovým zpěvem, ale i Collinsovou basovou flétnou a Tippettovým klavírním přínosem.
„Tmavé přístavní hráze jako kamenné prsty hladově sahají z mého ostrova…. Hnízdo, slova námořníků – perly a dýně jsou roztroušeny na mém pobřeží. Rovni si v lásce, svázáni v kruzích. Proud země a strom se vracejí do moře, vlny odplavují písek z mého ostrova…“ tak tohle je sinfieldovská poezie.
Zůstává zde opar některých okamžiku z alba In The Wake of Poseidon, ale spíše tušený, než hmatatelný, což dokresluje pedálové harmonium, klavír a šeplavý vzdálený Burrellův hlas. Do hry ovšem vstupuje Collinsův saxofon a atmosféra houstne a dynamicky zesiluje. Za podpory mellotronu skladba na ploše devíti minut graduje s výrazným opakujícím se rytmickým podílem bicích a nekonečně dlouhým tónem kláves. Dlouhé ticho a pak jakoby návštěva v orchestřišti divadelního hudebního tělesa, kde se ladí a zaznívá spousta nečitelný lidských hlasů

Musím říci, že i já jsem k tomuto albu hledal chvíli cestu a jestli jsem ho pochopil, mám dodnes spíš pochybnosti, ale velmi mi při tomhle hledání pomohly Sinfieldovy texty, které jsem při poslechu četl a snažil se do nich vstoupit….
Tohle album King Crimson je nejméně rockové – skoro bych řekl že není vůbec rockové a tím Fripp hodně lidí zaskočil (možná i naštval). Bylo by velmi naivní předpokládat, že v době, kdy v Británii ovládali prostor Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Atomic Rooster, T Rex, Uriah Heep, ale i Emerson Lake And Palmer, Gentle Giant a Jethro Tull, že album Islands zaujme daný typ posluchačů. Chtělo to intelektuální ponor a literárně-hudební připravenost…
Netvrdím, že tohle album hraji od King Crimson nejčastěji, ale také ho nepřeskakuji a s odstupem času se k němu vracím s určitou empatií.
Jsou to King Crimson a proto nemohu dát méně než čtyři hvězdičky.



reagovat

The Paul @ 13.01.2012 16:26:33
Tak ja sa hrdo hlásim ku skupine ľudí, pre kt. je táto LP srdcovka z tvorby King Crimson :-) Vnímal som to takto pred 15 rokmi, keď som začal kapelu počúvať a vnímam to tak aj dnes... Najviac sa mi páči skladba Islands a to ako krásne pozvoľna graduje...

Mirek KostlivĂ˝ @ 13.01.2012 17:29:49
Zdravím Petra! Tak já do dneška těžko chápu, jak jsme někdy v roce 1972 mohli s kolegy-vrstevníky z Kolbenky vedle sebe poslouchat tuhle náročnou desku a zárove� třeba Grand Funk Railroad a Santanu. Tenkrát v těch 17-letech byla naše tolerance k různým odnožím rockové hudby téměř bezbřehá. Nevím, zda se to ještě může někdy v budoucnosti opakovat. Skoro o tom pochybuji .....

Petr Gratias @ 14.01.2012 10:28:44
ZdravĂ­m, Mirku...
vracím se retrospektivně do těchto let a musím s Tebou souhlasit. Kamarádi a známí, kteří sbírali elpíčka, ale i nahrávali měli tehdy opravdu hodně široký záběr. Mohu uvést příklad: mít doma Grand Funk Railroad, Free, Flamenga, Deža Ursínyho, Led Zeppelin, Janis Joplin, Jimi Hendrixe, Framus Five, Cream, Shocking Blue, Blood Sweat And Tears, Atomic Rooster vedle Stravinského, Bacha, Mozarta, Dylana, Voskovce a Wericha a Raviho Shankara.... ta to bylo tenkrát NORM�LNÍ.
Ten široký záběr šel napříč žánry v neohraničitelném
stylu...
Hlad a žíze� nasytit se vším, co nám bolševik odpíral, byly tak veliké, až se to nedá dneska ani vyprávět - v době internetu a tolika přílivu hudebních (ale pochopitelně i jiných) informací.
Dnešní třicátníci se nám budou smát, ale my o tom víme svoje. Byla to špatná doba, plná absurdity a nesmyslností, ale ty vytvořené pomyslné ostrovy svbobody jsme si "vybojovali" sami mezi sebou...

Ondr@ @ 26.04.2012 00:17:28
Tohle není zase tak náročná deska, spíš je zajímavé její pojetí a klidné tempo, kdy se velice vkusně střídají různé žánry, v kombinaci s vklídností, jemností a citu pro hudbu. Je vidět, ehmmm, tedy vlastně slyšet, že tvůrci prožívali opravdovou radost při skládání a performanci.
K tomu musím připočíst skvělé texty, např. na Ladies of the Road je opravdu skvostně vtipný.
Nedávno vyšla remastrovaná verze ke 40. výročí a je zvukově opravdu skvostná, doporučuji poslechnout, původní reedice na CD z 90.let byla zvukově velmi plochá s velkým šumem na pozadí.
Nyní je slyšet opravdu vše, a teprve dává pocítit, jaký nedoceněný skvost je právě toto album. Nádhera, čistá radost. Z krimsnů ho mám asi nejraději.

adam @ 26.04.2012 11:20:01
Ako zastupca 30nikov ti mozem peter kludne oznamit ze sa nic nezmenilo a tak ako vy v 60tych, tak my v 90tych rokoch sme fungovali uplne rovnako, akurat s tym rozdielom ze k tej muzike sa dalo dostat jednoduchsie. inac je to o tom istom. :-)

Mne osobne sa album Islands páči viac ako Lizard. Má takú zvláštnu nepopísateľnú atmosféru. A navyše pre m�a ukončuje prvú éru kapely King Crimson. Album Islands je opäť náročnejším kusom. Ale úvodná Formentera Lady je vcelku jednoduchá a chytľavá. Tá basová linka je neskutočná - jednoduchá a pritom taká krásna. Opäť sa ukázalo, že nový spevák a basák Boz je kvalitný. Nasledujúce tri skladby a záverečná Islands sú už potom klasické crimso�ácke veci, ktoré mi pripomínajú skladby z Lizard, avšak omnoho viac mi sadli. Jednoducho kvalita, ktorá s kapelou tak akosi vždy súvisela. Mojou srdcovkou je potom klasická hudba Prelude: Song of the gulls. Veľmi sa mi páči a chytá ma za srdce. Islands je ďalší album King Crimson, ktorý ma nesklamal napriek tomu, že zo začiatku ma jeho náročná hudba odradzovala.
reagovat

Islands predstavuje akýsi medzník v tvorbe King Crimson. Aspo� to väčšina tvrdí.

Formentera lady predstavuje polohu, ktorá sa na albumoch skupiny objavuje od čias debutu, takže sa nič zvláštne či nečakané nedeje. V pokoji buduje atmosféru a má terapeutické účinky, keď sa človek potrebuje zbaviť negatívnych emócií. Sailor’s tale mohutne vygraduje a predstavuje vrcholný moment albumu. Ticho znejúce ticho, to je The letters. Aspo� na začiatku, nájdu sa tu aj hrozivé výbuchy energie, čo hodnotím pozitívne. Vôbec, sa mi táto skladba páči, aj keď možno bezdôvodne. Ladies of the road stojí na výbornom saxíkovom sóle a správne natvrdlej (bacha, o rozume nehovorím) rytmike. Krásna klasicistická vsuvka Prelude: song of the gulls správne zjemní atmosféru a zavŕši to titulná Islands.

Priznám sa, neviem, prečo sa tak často hovorí o tom, že je to úplne iný album ako predošlé. Podľa m�a je to fajnovo sa počúvajúci kúsok a King Crimson z toho prýšti hektolitrami. Pokojnejšia poloha mi sedí, hoci by som dal dobré tri hviezdy, pridávam jednu, po Starless and bible black je to podstatne emočnejší zážitok.

reagovat

Jedná se o konec jedné éry King Crimson, po nahrání Islands dochází k rozchodu Roberta Frippa a Petera Sinfielda, textaře, který silně ovlivnil první čtyři alba kapely.

Ze sestavy z předchozí desky vydrželi jen Fripp s Collinsem, basy a zpěvu se ujal Boz Burrell, bicích Ian Wallace. Mnozí fanoušci hodnotí toto album poměrně negativně, připadá jim, že vybočuje z cesty, nastolené Frippem v počátcích kariéry KC.

Pokud mohu posoudit, opravdu se jedná o jedno z nejmelancholičtějších alb kapely, ale to neznamená, že by postrádalo hudební kvalitu. Jazz se tady snoubí se symfonickým rockem, mellotron si podává ruku s hobojem a soprán Pauliny Lucas mi připomíná The Great Gig in the Sky...

Na pět hvězdiček to možná není, další mistrovské dílo v podání King Crimson ale bude brzy následovat. Islands mohu jen doporučit, více takových nepovedených alb :-)

reagovat

Nádherné, jemné a citlivé album, už jen úvodní balada Formentera Lady - dark lover, je pro znalce předchozích KC výtvorů příjemným šokem, klid a jemnost narušuje jen Ladies of the Road, a potom album plyne dál svým blahodárným klidem.
Skvělý příklad toho, jak lze vystavět žánrově album, aby nenudilo ani při častém, opakovaném poslechu.
reagovat

Brano @ 22.05.2008 19:12:23
King Crimson je vynikajúca kapela,o tom niet pochýb!Jedna z mojich najoblúbenejších.Islands je veľmi pekný album,s tým súhlasím.Ja osobne uprednost�ujem z ich tvorby najmä Red,Larks tongues in aspic a Lizzard.A tiež zatiaľ posledný album The power to believe pokračuje v tomto duchu a rozhodne poteší každého starého artrockera.

Ondra @ 23.05.2008 02:07:20
Mám to podobné, akorát Lizarda jsem naposled poslouchal a nějak sem si poupravil názor, nedrží to moc pohromadě. Můžu říct, že patrně Islands zůstává u mě jakýmsi vrcholem jejich snažení ve "způsobu dělání věcí..." :-))
Pokud mám chuť na vyloženě nabušenou desku v tom správném slova smyslu, pustím si potom velice často Skřivánčí jazýčky v Aspiku, což je neskutečný styl muziky, před níž musí pokleknout i řada tvrdých, téměř metalových kapel, jejichž zvuk se však o mohutné plochy Frippových sól bortí. Zrovna nedávno jsem poslouchal od Tool těch jejich 20.000 mil nebo jak se to jmenovalo, poslouchal jsem důkaldně asi 4x a musel jsem se ve finále smát, jak měkký zvuk ta kapela oproti KC má (hudebně však nechci srovnávat) - v tom je kouzlo dobře zahraného artrocku - drtí naprosto vše.

Brano @ 23.05.2008 08:36:39
Ondra,skús si vypočuť INDUKTI a ich album S.U.S.A.R.Je tam hodne cítiť práve King Crimson z obdobia Larks tongues in aspic.Tá mrazivá atmosféra a zárove� tvrdosť a "nadupanosť".A tiež tie husle sú tam skvelé.Počúvam to práve v týchto d�och a nevychádzam z údivu!

Ondra @ 24.05.2008 12:56:09
Tak to musím poslechnout, Brano, děláš mi chutě,... mmmm:-))

Tak tohle je deska, kdy jsem zas plakal!Tedy konkrétně při skladbě Islands. Neuvěřitelné! King Crimson zase o kus dál.Zase rozhodně přelomové!Písně tak nádherné, při poslechu se člověku tají dech-je to opravdové hudební dobrodružství.Ty změny nálad!Takhle opravdu nikdo nikdy nehrál a hrát asi už nebude!Je Robert Fripp vůbec člověk z této planety?
reagovat

No vidím, že tu se svým názorem budu stát asi sám, ale album "Islands" je prostě vynikající, i když poněkud odlišné od předchozích alb (ruku na srdce - ale zase ne odlišné zásadně - osobně si myslím, že KC jsou po minutě dvou jasně rozpoznatelní). Dostala mě už úvodní Formentera Lady se svým naléhavým, stále se opakujícím, ale velmi působivým rytmem, a i následující A Sailor´s Tale znovu ukazuje nadčasovost této jedinečné formace. Předposlední Prelude...Song of the Gulls je nádherně podmanivou instrumentálkou, předznamenávající závěrečnou titulní grandiózní skladbu s hladivým saxofonem a vynikajícím vokálem. Dávám znovu 4+, protože si myslím, že "Islands" je rozhodně deskou nadpůrměrnou.
reagovat

Tohle album je mnohými fanoušky považováno za vůbec nejslabší v historii kapely. Pravda je, že je dost nesourodé (což ale u King Crimson není nic tak výjimečného), ale podle mně je i tak dost kvalitní. Oproti Lizard ubyly agresivní free jazzové aranže Indoor Games a Happy Family a celé se to posouvá do romantiky, včetně hlasu nového zpěváka. Magický úvod první skladby (asi tak první tři minuty) s klavírem a violou je vystřídán celkem jednoduchým motivem, který jsem už slyšel i někde jinde, skladba pak plynule přechází v prvotřídní Sailor's Tale. Jestli vás nenadchne na tomhle albu už nic, tak tahle instrumentálka ano, první část s rolničkami, zvonky, saxofonem, akustickou kytarou a vytím se postupně propracovává k ústřednímu motivu skladby, potom nastoupí skvělé sehrané bicí a baskytara a skladba přitvrzuje v nové aranži. Uklidnění následuje v tichém úvodu The Letters, která mi trochu připomíná Van Der Graaf Generator. Skladba je skvěle vystavěná. Ladies Of The Road je, jak už bylo zmíněno Hansem, hudební narážka na Beatles. Prelude je pěkná klasická hudba, i když možná trochu rockovější podání by jí neškodilo. Závěrečná kompozice Islands je taková delší ukolébavka založená na klavíru a zpěvu s pěknými sóly na trubku. Dost uklid�ující hudba. Jen se nenechte vyděsit poslední minutou.
reagovat

Islands je prinejmensim divna deska. Stylove, zvukove i obsahove stoji jako osamely Ostrov uprostred ostatnich vytvoru KC a vymyka se vsemu co bylo predtim a potom napsano. Oproti prvni a nasledujicim eram, kdy stejny duch byl obsazen minimalne na trech a vice deskach, tahle stoji sama o sobe jako jedna ETAPA - otevrena a ihned po "odchodu z podia" uzavrena. Mozna to byla vycerpanost z prvni ery a pokus o hledani novych cest, ktere se vsak nedaly dal rozvinout, mozna to byla slepa ulicka a ulet, tezko rict. Vysledek experimentu je podivna kolaz napadu a tipnul bych si ze na prvni pokus tuhle desku hodne lidi odlozi a zapomene na ni. Malem se mi to stalo, ale neco v tech skladbach me upoutalo natolik ze jsem si ji poustel znovu a znovu, a priznam se, dostala mne. Je tam vic nez by clovek cekal, ale neni to zrejme na prvni poslech. Jako vzdy mne upoutal dalsi vyjimecny zpevak/basak Boz Burrell jehoz vyraz by se dal popsat jako "zakriknuty skolacek", ale presto neocenitelnych peveckych kvalit. Prave diky nemu a diky naprosto unikatnimu zvuku a stylu Frippovi kytarove hry (skoro ho podezrivam ze to nebyl on) je tahle deska tak jina. Jednoznance nejlepsim kusem je Sailro's Tail, opravdu velmi drsna skladba, ale nikoliv ve smyslu nabrousenych a tvrde znejicich kytar tak jako na desce RED, tady je drsnost tvorena celkovym pojetim a aranzma skladby, temne dechove a strunne spodky a pres ne jede jen lehce zkreslena kytara, nadupana basa (ale nikoliv Wettonovsky tvrda) a bici v unisonu, opravdu pusobive. Tohle je dukaz ze metalovy zvuk nastroje jeste nedela tvrdou muziku a naopak. Kvalitni je i Formentera Lady, i kdyz se muze jevit jako nudna a opakujici se, zdani klame. Dostala me parafraze Beatles v Ladies of the Road, hlavni motiv pripominajici Come Together a v mezihre (nebo jak to nazvat) perfektne zvladnute vokalni vicehlasy, do toho Crimsonovska rytmika a Frippova kytara, opravdu dobre. Myslim ze v 70 letech se asi s fenomenem Beatles snazil vyrovnat kde kdo a tady to je opravdu vyjimecny kus. Jedine co se mi na desce nelibi je
Song Of The Gulls, to bude asi tim ze nemam v rocku rad snahu o "klasickou muziku" v tom skutecnem slova smyslu - rock je rock a prijde mi ze to sem proste nepatri, nebo to ma byt zpracovano jinak (viz treba Bouree od Jethro Tull).
Jak je deska divna tak divne bude moje hodnoceni, nedokazu se 100% priklonit ani do plusu ani do minusu, zustanu tedy jako ostrov uprostred, davam 3 :o)
reagovat