King Crimson - Beat

King Crimson - Beat - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1982

Tracklist:

01. Neal and Jack and me (4:21)
02. Heartbeat (3:54)
03. Sartori in Tangier (4:22)
04. Waiting man (4:22)
05. Neurotica (4:47)
06. Two hands (3:22)
07. The howler (4:10)
08. Requiem (6:30)

Total Time: 35:48


Obsazení:

ADRIAN BELEW -- guitar, vocals
BILL BRUFORD -- drums
ROBERT FRIPP -- guitar, organ, Frippertronics
TONY LEVIN -- stick, bass, backing vocals

 
05.04.2018 pinkman
5 stars

Tohle nové hudební pojetí, se kterým přišli King Crimson na začátku osmdesátých let na trh, je dodnes neskutečně povedené. Ve své pro někoho druhé, pro někoho třetí, pro mě dokonce čtvrté periodě naprosto zbořili obvyklé zažité systémy moderní hudby. Všechny mýty, které je spojovaly s minulostí, dali stranou a trojicí barevných alb si totálně zazdili komerční úspěch.

Dávno vyprofilovaná kapela si znovu hledala své pevné místo na trhu. Trojice Discipline/Beat/Three of a Perfect Pair je nepřekonatelná. Jde o totální instrumentální orgie čtveřice individualit, naplno ponořených do svých partů. Zvuk desky je krystalicky čistý, skoro bych řekl až chemický a netradiční zvuky jsou hojně využívány ve všech písních. Belew je výborný zpěvák a vývojově posunul kapelu na vyšší stupeň. Někomu může připadat taková hudba akademicky chladná až ledová. Mě naopak dokáže roztavit jako horké slunce. Pod pojmem progresivní hudba si představuju přesně tyto nahrávky.

Momentální TOP skladba: Sartori in Tangier. Neskutečný masakr s řeznickým maestro Brufordem!
reagovat

Balů @ 05.04.2018 09:27:55
Alba trikolory jsou skvělá.
Baví mne ten mix náladových a drsných ploch.

steve @ 05.04.2018 13:23:52
Samozřejmě se jedná o drahokam progresivního rocku. Kompletní trojice alb z počátku osmdesátých let je revolučně uchopena a objevuje do té doby něco ne úplně prozkoumaného. Lehký závan elektroniky tu zní nadmíru šmrncovně. Za pět,souhlasím.

@ 06.04.2018 14:15:01
Škoda že si podobnou kvalitu neudržela také alba z devadesátých let. Na Thrak ještě několik dobrých skladeb najdu, ale ty desky potom jdou jaksi mimo. Chaos v hudbě, nebo hudba v chaosu?

22.03.2016 horyna
4 stars

King Crimson- toť gigantický pojem a svébytný, zcela originální celek na hudební scéně, zasluhující náš obdiv a úctu. Nejenže ve svých počátcích pánové, pohybující se okolo hlavní persony Roberta Frippa, stvořili něco nového a jedinečného, připadá mi, že přišli (nebo alespoň spoluutvářeli) ze zcela novým hudebním stylem, jež tak často obměňovali a přetvářeli.
Přeskočím tedy proslulé počátky souboru i alba na kterých účinkoval John Wetton-ty mne (žel bohu) příliš neoslovují a vpluji do dalšího období po rozpuštění kapely, do období jež prezentují tři "barevná" alba let osdesátých, kde vokál vychází z hrdla pana Adriana Belewa.
Zastávám názor, že krimsni jako jedni z mála (opravdu mála!) propluli 80-léty bez úhony a ztráty osobitosti. Přišli opět s něčím novým, neslyšeným a vkusným, nezaprodali se době a v tichosti a na dalším vrcholu se opět odmlčeli.

Dnes jsem si vybral pro poslech prostřední z těchto mistrných děl.
Pevně věřím, že nepřipravenému posluchači musí pánové touto hudbou způsobit na několika místech (5. Neurotica) přinejmenším bolest hlavy, nebo jiné podobné obtíže:-) Když totiž člověk nemá tu pravou náladu a chuť tohle vše pojmout, příliž ho muzika zde prezentovaná bavit nemůže. Působí na nás jako neprostupná hradba skládající se z různých polyrytmických poloh a změn, složité struktury, nepravidelné rytmizace často zacházející do jazzových poloh. Orientaci napomáhají snad jen bicí, jež jsou na některých místech čitelné, jinde ovšem maximálně technizované.

První dvě zahajovací skladby posluchče prahnoucího po vědění dokonale strhávají na svou stranu, patří zde jako by k těm přístupnějším, ovšem v jiném slova smyslu než si většina myslí, tepavý rytmus Levinovi basy a neustálé překrývání rytmu akustických kytar vytváří to pravé prostředí pro originální hlasové dispozice páně Belewa. Sartori in Tangier- insrumentální kus jež nesnese srovnání. Zasněnou stránku na labu představuje Two hands. Zbytek desky je v podobném duchu, někdy více nervní z toho se rozbouřené tóny uklidňují a pánové na nás promlouvají svou obdivuhodnou virtuozitou.

Není to hudba pro každého a ten, kdo jí dá šanci, musí počítat s tím, že se bude dlouho vstřebávat, ale za pokus to určitě stojí.
A jak tedy bodovat? V kontextu kapely, Discipline mám o chlup radši, to by bylo za čistých 5*, potom ale první deska, nebo třeba Lizard by muselo být za 6*, ovšem v kontextu (průserové) doby je to maximální nadprůměr to by bylo ak za 10* :-). Takže, 4,5* silných pro tentokrát zaokrouhlím dolů.

A na závěr ještě otázka do pranice, vcelku by mne zajímalo, kolik jejich fandů upřednostňuje to které údobí? Osobně například periodu těchto tří alb, mám raději než období Wettonovo, najde se ještě někdo takový? :-) (tak nějak předpokládám že Lakeovi začátky porazí vše)
reagovat

tykeww @ 22.03.2016 21:32:30
Je to tak, první dvě alba s Gregem Lakem patří pro mě osobně z celé diskografie KC rozhodně k nejoblíbenějším, následující desky ze 70. let si už nepouštím tolik, ovšem s výjimkou Red. Kdybych si měl od KC vybrat jen jednu oblíbenou, ze všech nejoblíbenější desku, bude to určitě ta červená (ale hudebně spíš dost temná). Z barevné trilogie mám pak určitě nejradši Discipline, pak to jde dolů, Beat nemám v oblibě tolik a Three of a Perfect Pair si pouštím opravdu málokdy (i když je to samozřejmě supr muzika - ale Discipline je prostě nejlepší :-) )
Pozdější desky (THRAK, The ConstruKction of Light...) mě moc neoslovily, i když mám jisté výčitky svědomí a pocity, že bych jim měl dát ještě šanci :-)

Jinak pěkná recenze na Beat. Jak říkám, rozhodně to není moje nejoblíbenější deska od KC, i tak je to ale nezastupitelný kousek v diskografii jedné z nejúžasnějších skupin všech dob.

horyna @ 23.03.2016 08:18:00
tykeww: díky z zajímavé postřehy, myslím že podobně to bude mít většina fanoušku karmínového krále

Petr_70 @ 23.03.2016 11:14:26
Pro mne osobně jsou King Crimson kapelou let 69 -75.

V podstatě každé jejich album vydané v tomto období bylo něčím vyjímečné a novátorské. Preferuji zejména první čtyři alba a RED.

Pozdější tvorba, do níž spadá recenzované album mi už nic neříká. Dost mi tam nesedí ten syntetický "new-wave" zvuk...

horyna @ 23.03.2016 11:28:53
Petr_70: děkuji za příspěvek, koukám že Red zatím boduje

PaloM @ 23.03.2016 11:37:40
Petr_70: nikdy nehovor nikdy, raz to príde. Pre mňa boli King Crimson desiatky rokov skupina 5 albumov: In the court..., In the wake..., Red, Discipline a Thrak. A teraz? Som do nich úplne zblbnutý, kompletne :-)

Petr_70 @ 23.03.2016 11:42:52
PaloM: ano, je to tak... určitě bych tomu rád dal ještě šanci. Z vlastní zkušenosti také vím, že je strašně důležité začít "tím správným". Ale v tomto případě nevím... že by Discipline?

horyna @ 23.03.2016 11:45:34
Určitě, Discipline je ideální pro pochopení Belewova období

Petr_70 @ 23.03.2016 11:52:09
horyna: Není za co. Správně jsi napsal, že Lakeovy začátky porazí vše, takže za mne je jejich nejlepším albem vůbec debut ITCOCK. Ale právě na RED jsou vazby na něj více než patrné... :)

horyna @ 23.03.2016 12:01:47
Petr_70: také si myslím že jednička je nedostižná.
Co se týče Red a vůbec alb z období Islands-Red-- tolikrát jsem se do nich zkoušel vpravit a docela mě sejří že se to pořád nedaří:-(

Baxter @ 24.03.2016 15:45:06
Jednička KC z konce 60 let se nedá absolutně srovnávat s deskama KC z let 80tých.. to už byla zcela jiná kapela:_)

ruprecht @ 24.03.2016 15:47:50
Baxter: naprostý souhlas!!

horyna @ 24.03.2016 15:57:07
Baxter, ruprecht: pánové, Belewovo období u vás tedy neobstojí ani ve srovnání s Wettonovým? Pro zajímavost :-)

ruprecht @ 24.03.2016 16:56:46
horyna: Wettonovo období určitě obstojí, neboť Red je crimsonovský majstrštyk. Na jejich hudbě je vidět ten vývoj, který hudba za ty roky udělala. Mezi trojkou Beat-Discipline-Three Of A Perfect Pair nedělám rozdíl. Belew tu kapelu vytáhl zpátky na výsluní. Ano, jinak, novátorsky a má to jiný drive. K tomu navíc vydával svá sólo alba, Lone Rhino z roku 1982 je skvělé. K tomu ještě hostoval u Laurie Anderson a mnoha dalších. Měl nápadů na rozdávání. A dříve s ním hodně kamarádil David Bowie, třeba album Lodger. Nebo Frank Zappa na Sheik Yerbouti, Jean-Michel Jarre a deska Zoolook a tak dále. Adrian Belew je jeden z nejvlivnějších kytaristů naší doby. O to víc nechápu, proč ho Fripp vykopl.

bubak @ 24.03.2016 21:10:54
King Crimson mám hodně rád . Nejradši mám jejich počáteční alba zvláště Islands, In The Court Of Crimson King je podle mě dost přeceňované a titulní skladba až únavná, 21st Century Schizoid Man to zachraňuje. První dvě desky si jsou díky přítomnosti Grega Lakea dost podobné, na In The Wake Of Poseidon vynikající skladba Devil''s Triangl úžasně graduje a je v každém okamžiku sugestivní a doslova vás do sebe vtáhne. Období přítomnosti Johna Wettona a Billa Bruforda charakterizují tři desky s vrcholem v albu Red, které kapela nahrála už v triu s hudebníky, kteří skupinou prošli, jako Mel Collins, Marc Charg a taky David Cross. Disciplin se mi líbilo od začátku, ale desky Beat a Three Of A Perfect Pair nemám moc rád, radši si pustím Talking Heads, které hudba na těchto deskách hodně připomíná. Myslím, že ani Fripp nemá tohle období moc rád.

Petr_70 @ 24.03.2016 22:12:19
Jen krátce k In The Wake Of Poseidon. Je to vynikající album, které je tak trochu neprávem ve stínu debutového alba, přestože bylo po stránce nazvučení v době vydání podstatně podařenější než debut...

Osobně bych si uměl první dvě alba dokázal dobře představit jako dvojalbum, ale to je celkem nepodstatné.

horyna @ 25.03.2016 18:02:49
díky všem pánům za podnětné názory, jak jsem předpokládal, první období jasně vede a za ním jak se zdá, je v těsném závěsu album Red, zase mi to nedalo a zrovna jsem zkoušel pár ukázek na netu, najednou to vypadalo mnohem přesvědčivěji, je rozhodnuto půjdu do něj :-)

Baxter @ 27.03.2016 16:38:03
horyna: ale vubec ne.. Jednicka KC je proste jen uplne jina (= 60 leta).. kdezto tahle barevna trilogie jsou typicky 80 leta a typicka ostra (a spickova experimentalni!) new wave palba smrncnuta lehkym punkem jako treba Pere Ubu nebo Talking Heads, The Clash, Siouxsie, Police atd.. Tahle vyborna trilogie je proste uplne jina kapitola historie KC. Jinak A. Belew je podle mne samozr. vybornej kytarista i zpevak, o tom opravdu zadna.

Jinak ja osobne mam od KC nejvice rad jednicku pro jeji 60 sound a pak az Red (i kdyz na muj vkus je az prilis pretechnizovanej) a pak prave tuhle new wave trilogii. To co vydali mezi tim mne osobne nikdy nijak vic nezaujalo..

horyna @ 28.03.2016 12:34:19
Baxter: když nepočítám recenzenty zmíněných alb, tak jsi prakticky jediný co tu docenil barevnou trilogii, to jsem rád že nejsem sám :-)

horyna @ 30.03.2016 11:45:28
Tak Red přistálo doma, už se točí a pořád dokola, až z toho ženu a prcka bolí hlava :-)

Petr87 @ 30.03.2016 12:08:20
Jak jen někoho může z "Redka" bolet hlava? Tsss... :))

Petr_70 @ 30.03.2016 13:45:12
Tak pokud jde o úvodní, titulní skladbu, tak z toho kolovratu bolí hlava i mě!
Naštěstí je to první a poslední průser na téhle desce...

31.03.2013 moonySK
5 stars

BEAT.

Poznám len málo kapiel, ktorým comeback pomohol v ďalšej umeleckej tvorbe. A o to menej kapiel, ktoré po jednom skvelom (čo skvelom - geniálnom) albume dokázali urobiť ďalší, ktorý sa aspoň minimálne vyrovná predošlému. King Crimson dokázali oboje. Beat sa stal kvalitatívne totožným albumom ako bol Discipline. Miestami i lepším...

Úvodná skladba Neal Jack and Me začína tam, kde doznieva Discipline. Máme tu úchvatný text, inšpirovaný The Beat Generation (takisto ako aj Heartbeat, Sartori in Tangier, Neurotica a The Howler). U mňa táto skladba jednoznačne predbehla Elephant Talk, a keď zostanú len gitary s Belewovym naliehavým hlasom, viem, že počúvam album s rovnakým potenciálom ako bol Discipline. Prichádza "hitová" Heartbeat, ktorá má všetky predpoklady hitového singlu, ale pritom tam stále zostáva ten čarokrásny duch King Crimson. Gitary sa krásne dopĺňajú, Bruford zjemní svoju rytmiku a celú skladbu sprevádza pípanie, pripomínajúce tep. Tretia v poradí, inštrumentálna Sartori in Tangier patrí Levinovmu čudu Chapman Stick, s ktorou vytvára prvé, tajomné šumy. Na to nadviaže ostrou linkou, pravidelne opakovanou. Pridajú sa k nemu aj Frippertronics a spolu s Brufordom (a dokonca aj Belewom na bubnoch!!!) odohrajú štyri minúty čistej novodobodej "krimsoňáckej" hudby. No a pre mňa po nej prichádza vrchol albumu, najkrajšia pieseň s názvom Waiting Man. Opäť raz Chapman Stick, do ktorého sa po pár taktoch pridá známa drevená bednička, použitá aj v Sheltering Sky. Občas hrajú spolu, občas opačne... Do toho spieva Adrian Belew neskutočné texty a po tom sa pridá aj Robert Fripp. No a to je naozaj balzam na dušu. Radím vypočuť keď máte naozaj zlú náladu. No a druhú stranu otvára neurotická Neurotica. Kompozíciou mi trošku pripomína Indiscipline - všetci hrajú rozdielne a pritom spoločne - swingujúca basa, do nej záchvevy skreslených gitár, a bubeník sa môže aj pretrhnúť. Do toho ešte hovorí Adrian svoje nezmyselné texty, znovu čerpajúce z obdobia bítnikov. A zrazu zlom - máme tu 7/8 tému (bicie mi miestami pripomínajú Stewarta Copelanda z The Police). Gitara opäť plachtí hore dole až taký rachot! Naozaj nerozumiem, čo musí človek zjesť, aby tvoril takúto hudbu. Krása, naozaj krása. Potom príde zaľúbená Two Hands, ktorej text napísala spolu s Belewom jeho manželka. Máme tu ďalší hitový potenciál, jemnú gitaru podkreslujú perkusie a sólo znovu raz tvorí Frippertronics. Z ticha nastupuje aj ďalšia The Howler, z ktorej miestami až mrazí. Nastáva tu priam epilepsia zvukov, v ktorých sa ani najlepší odborník nevyzná. Hodné využitie zvukových efektov len doplňuje celkový pocit zo skladby. Potom kapela bez varovania prejde do "regé" pasáže, kde sa znovu rytmika obracia ako palacinka na dobre vymastenej panvici. Záver albumu smutnej Requiem, kde hrá Fripp priam trúchlivé melódie na svojej plačlivej melódie...avšak len do momentu, kým sa nepridá bezpražcová basa spolu s bicími. To mi príde ako boj medzi rytmikou a melódiou. Doteraz netuším kto vyhral.

Beat je pre nového poslucháča asi trošku menej stráviteľný ako Discipline, o to však náročnejší na počúvanie a rovnako geniálny ako jeho starší brat. U mňa má tento album vyhradené svoje miesto. 5/5
reagovat

alienshore @ 31.03.2013 15:53:05
čisto môj názor, z farebnej trilógie mi pripadá Beat asi najviac prístupný a že by bol lepší ako Discipline je minimálne diskutabilné ..., ale s kvalitou albumu súhlasím, je to opäť výborná muzika ...

15.01.2011 Danny
4 stars

Albem Beat navázali King Crimson na tvůrčí principy alba Discipline z roku 1981. Na obou představili hudbu s konkrétnějšími obrysy a spojení rafinovanosti s přívětivostí. Zvláštní kapitolu tvoří texty, mají dojmovou podstatu a jsou plné rozostřených symbolů. Jejich autorem je (s výjimkou jediné písně) Adrian Belew. Tento bývalý kytarista Franka Zappy přinesl do skupiny své vidění světa a zásadně ovlivnil i hudební podobu písní, kterým navíc poskytl své nenapodobitelné zpívání. Album je ale hlavně plné svébytné hudby. Spletité kytarové struktury, složené z drobných miniatur, jsou podepřeny nepravidelným pulsem Levinovy baskytary. Jeho basové figury mají neobvyklou rytmizaci, jsou nervní a energické, přesto jakoby nezištně slouží celku a nevyčnívají z něj. Levin, jak je pro něj obvyklé, střídá baskytary a Stick, což je fošna velikosti žehlícího prkna, na které bývá nataženo až 12 strun. Kapela hojně využívá polyrytmy, kdy se hudba odvíjí na základě současné projekce dvou a více rytmických rovin (už první sekundy alba nám nabízejí možnost nahlédnout do tohoto principu), přesto se v nich neutápí a nepředvádí, čeho je instrumentálně schopna. Vytváří jen různě protkané plochy, ze kterých skládá neobyčejné písně. Práce s rytmem má však ještě jednu stránku, ta do značné míry formovala jeden z přístupů moderní rockové hudby: kontrast mezi složitě vystavěným kytarovým předivem a "rovnými" bicími. Ty jsou na správných místech nejprostší, jak je to jen možné. Komplikované hudební struktury tak získávají zřetelnější obrysy a písně záchytné body. Pokora, s jakou vynikající bubeník Bill Bruford písničky střídmě dotvářel, je obdivuhodná. A na závěr kapelník. Robert Fripp se v nové sestavě, která se King Crimson původně ani jmenovat neměla (soubor nějaký čas vystupoval pod jménem Discipline), evidentně našel. Jeho kytaru najdeme na mnoha místech alba a mnohdy si jí ani nevšimneme, protože budeme strženi okolní hudbou. Nestává se často, aby byl hudební experiment posluchači tak blízko, jako je tomu na albech King Crimson v tomto období.

Poznámky (nejen) pro muzikanty
Mám tu pár postřehů, kterými jsem nechtěl prokládat text recenze, ale které by mohli místní hudebníky, ale samozřejmě kohokoli, zajímat.
První novinkou, zvukovou, je používání kytarového syntezátoru oběma kytaristy. Jeho stopa je velmi zřetelná.
Hned v úvodu "Neal And Jack And Me" nám Belew a Fripp nabízejí první porci polyrytmů, obě kytary hrají rytmicky proti sobě: první na 5 dob a pod ní je druhá, která hraje na 6 dob (současně!), baskytara k nim později přidává chromatické postupy jako v jazzu a bicí to rovnají se svými 4/4. Fráze každého nástroje je v té rytmicko-melodické mase jinak dlouhá a jednotlivé riffy se v ní jakoby potkávají a zase míjejí... Pokud si nastavíte čas 2.45, objevíte tam další polyrytmickou pasáž, kde první kytara hraje na 7/8 a druhá na 6/8 (bez problémů to upočítá i laik, stačí pozorně poslouchat).
V "Heartbeat" se harmonické plochy prolínají tak přirozeně, že si člověk ani nepovšimne neustálé modulace (pohybu z tóniny do tóniny); na několika místech je Frippova kytara nahraná pozpátku.
"Waiting Man" je postaven na etnických perkusích, Belew do toho relativně pravidelného víření zpívá na sedm dob. Většina písně je vystavěna na současném uvedení sedmidobých figur a 4/4 bicích, celek je opět velmi nervní, ale působí celistvě.
"Neurotika" obsahuje pavučinu motivů a rozbíjení dur-mollové melodiky, k tomu je opět jazzově laděná basa s chromatickými postupy a off beat v bicích.
"The Howler" je na 5/4.
Přeju příjemný poslech.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 15.01.2011 13:59:05
Pěkně rozebráno, hlavně ty rytmické posuny, na které jsme tenkrát koukali pěkně vyjeveně! A to jsme za sebou měli masáž alba téměř neposlouchatelné Fripp a Eno! Ale nedávno na koncertě Adrian Belew předvedl, jaký to je kytarista, a ty skladby z Beatu byli naprosto stravitelné i pro naše partnerky ...

PaloM @ 15.01.2011 15:20:04
Danny: skvele napísané, oceňujem rozdelenie recenzie na dve časti. Beat som doteraz zanedbával (počul som asi 2x a dávno), ale Discipline je môj najobľúbenejší album King Crimson, odkedy vyšiel. Dovtedy to bol debut. Ako mám rozumieť termínu "polyrytmy" - je to niečo ako fúga, ale bez posuvu melódie ? Alebo znie viac rytmov naraz ?
Levin a Stick - zážitok nielen sluchový ale aj vizuálny. Skúsim ešte jednu hlúpu otázku: nie je stick skôr spôsob (metóda) hry ako typ nástroja ? Sorry, však vieš, nevzdelanec :-)
Z tejto etapy KC sú minimálne dve koncertné DVD, obrazovo slabšie (málo zaostrené), ale chválabohu, že aspoň tak.

luk63 @ 15.01.2011 18:15:25
To jsem si s chutí početl a hned taky k tomu čtení album pustil.

Danny @ 17.01.2011 21:03:05
Mirek Kostlivý: Fripp - Eno a jejich minimalistický živelní ambient? Mám doma jen Evening Star a to je opravdu na hranici poslouchatelnosti. King Crimson neustále překvapují, vším možným. Na posledním jejich pražském koncertě bubeník Pat Mastelotto během skladby utahoval kloub na stojanu elektrických padů: paličku v zubech, volnou rukou to mordoval a zbytkem těla hrál ultratěžkou figuru, většina lidí to ani nepostřehla. Trey Gunn je kapiltola sama o sobě. Souhlasím, Belew je sólově skvělý, ale Levinovy projekty taky nejsou vůbec špatné.

PaloM: Discipline mám taky rád, ale oni v každé své etapě přicházeli s něčím, co bylo překvapivé. Na rozdíl od mnoha jiných, stále se opakujících kapel. Palo, polyrytmus (a obecně polymetrie, ale nebudu to komplikovat) chápeš správně: je to vrstvení různědobých riffů a figur, které znějí současně. Např. první kytara hraje na pět dob, druhá kytara (současně s tou první) na šest dob, bicí na čtyři doby atd. Díky tomu má riff každého nástroje různou délku a vznikající souzvuk se tak neustále mění. Princip fugy je jiný, ten evidentně chápeš dobře - horizontální posun melodicko-rytmického motivu hlasů vůči sobě. Ale i tam se mohou objevovat polyrytmy.
Stick (přesněji Chapman Stick) je opravdu nástroj, technika se jmenuje tapping. Principem jsou příklepy na struny, většinou oběma rukama. V Praze hrál s King Crimson Trey Gunn a bylo to naprosto fascinující.

luk63: To jsem rád.

Filozof @ 18.01.2011 09:44:04
K polyrytmům doplňuji, že nejčastější jsou v mimoevropských hudebních kulturách. Afričtí a další bubeníci mají v genech tisíce let bubnování, jako jediného hudebního instrumentálního projevu, a proto mají neskonale přesnější rytmické cítění. Uvádí se, že jsou schopni cítit a hrát přesně na 1/12 sekundy - ale neověřoval jsem to.
Hrají bravurně polyrytmy sami o sobě - bez nástrojového skládání.

PaloM @ 18.01.2011 10:12:21
Ďakujem za vysvetlenie.

13.02.2010 nowhere_man
4 stars

Veľmi dobré album, skvelé pokračovanie ducha Discipline. Neskutočne pôsobivá hudba. Neal and Jack and me je toho najlepším príkladom, tá basa nemá chybu. Heartbeat je vraj najkomerčnejšou skladbou kapely som sa dočítal na mnohých fórach, ale na kráse jej to neuberá. Ďalšia úchvatná basa, vlastne celá rytmika je aj v Sartori in Tangier. A všetky zvyšné skladby majú zaujímavú atmosféru. Celkovo však nedosahuje pre mňa úroveň Discipline, pretože niektoré experimentálne veci typu Requiem mi nesadli. Ale rozhodne excelentná hudba.
reagovat

31.08.2007 Martin01
5 stars

Další skvělé a nadčasové album KC, to je Beat. Některé písničky jsou možná přístupnější jako Neal and Jack and me nebo Heartbeat, ale album si drží nadstandartní úrověň. Na Beat je podle mě jedna z nejlepších sestav KC a podle toho je to taky slyšet.
reagovat

fido @ 28.12.2008 22:12:04
Souhlas..navíc já k této desce mám zvláštní sentimentální vztah. Evokuje mi jisté období v mém životě. Velmi silná nadčasová muzika a skvělá sestava muzikantů, co dodat. Tenkrát když to vyšlo jsme si z toho sedli na zadek..prostě nikdy se mi KC neomrzí poslouchat

11.12.2006 Santil
4 stars

To je krasa. Pocut tam vplyvy skupin Police a Toto. King Crismon maju svoj jedinecny rukopis. Naozajstne nadcasove dielko, nieje tam slabeho miesta, tie farby, melodie, to sa musi pocuvat. Kto ma rad neobohratu muziku tak tomu sa urcite beat bude urcite pacit,
reagovat

Mayak @ 13.12.2006 00:00:00
-)) ... je to zaujímavé, počuť v King Crimson vplyvy mainstreamových Toto, alebo dokonca Police ...

Santil @ 13.12.2006 00:00:00
co chces svojim prispevkom naznacit? :-)

Mayak @ 14.12.2006 00:00:00
Vlastne nič, zaujalo ma to, pretože som niečo podobné ešte od nikoho nepočul, ja to tam tiež nepočujem a inšpirovanie sa K.C. od Police sa mi zdá hodne bizardné, to by musel potvrdiť pán Fripp, o čom veľmi pochybujem. Ale nikto Ti to neberie, každý máme svoje uši a svoj pocit, že určitý motív, alebo spôsob hrania sme už niekde počuli...

Santil @ 24.12.2006 00:00:00
mam taky " pocit " u prvej, druhej a stvrtej skladby pripadne este siesta. Inak vesele vianoce :-D

Mayak @ 24.12.2006 00:00:00
Skladby "Neal and Jack and me", "Heartbeat", "Two hands", sú z pohľadu tvorby K.C. komerčné /v dobrom slova zmysle/, teda aj prirodzene, ľúbivo rytmické, a tak v rytmickej sekcii /basa & bicie/ fakt môžeš počuť nejakú paralelu trebárs aj s hudobným postupom u rytmiky Police /Sting & S. Copeland/. Ale takýchto paralel môže byť teoreticky nekonečne veľa v tonách kompozícii vo svetovej hudobnej produkcii...
Preto je u tak novátorskej a špecifickej kapele, akou K.C. je, priveľmi ošidné hovoriť a akejkoľvek inšpirácii inou kapelou, tobôž mainstreamovou...
Pekné, hlavne hudobné Vianoce Tebe aj všetkým prajem...

Santil @ 25.12.2006 00:00:00
Tym padom somonou ciastocne suhlasis. Ano hudobnej produkcie hlavne dnes je velmi vela, tak tazko urcit kto kde nadobudol inspiraciu. Uzavriem to tym ze mi tie skladby pripominaju Police scasti aj Toto. Netvrdim ze King Crimson sa nimi museli inspirovat.

22.06.2006 Zvuk
4 stars

Druhe z trojice nadcasovych diel 80tych rokov unikatu zvaneho King Crimson . Menej freneticke nez predchodca a viac homogenne:-) nez nasledovnik , cisty koncentrat minimalizmu , inspirovany "Beatnickou generaciou" .Bill Bruford nazval ich vtedajsi prejav "Nadhernou vzdusnou hudbou " Originalitou a hrcskou dokonalostou presiaknute dielko . Vdaka .
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 5x
Martin01, moonySK, kali, ruprecht, pinkman
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 9x
Zvuk, Santil, nowhere_man, Danny, kaktus, Petr59, horyna, PaloM, ripo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie King Crimson


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000