JOURNEY
Třetí vzkříšení
Nabízím vám příběh o kapele s názvem Cesta. Už ji dvakrát pohřbili, ale stále pokračuje. Čím se sanfranciští Journey proslavili? Ničím, co by rockové hudbě nějak zvlášť rozšiřovalo obzory. Spíš potvrzovali standardy a klišé amerického rocku sedmé a osmé dekády. Na druhou stranu spolu s několika dalšími (Kansas, Boston, Foreigner, Styx) definovali kritiky vysmívané kategorie pompézní rock a rock pro dospělé. Na vrcholu slávy měli co nabídnout zejména na koncertech. Hráli pro vyprodané stadióny. Jako jedni z prvních začali pro desetitisíce diváků používat obří obrazovky, aby ani těm nejvzdálenějším z dění na pódiu nic neuniklo. Na konci přidávali ohňostroje. Navíc prodávali hromady desek (dosud kolem třiceti milionů, s mamutím podílem LP Escape a výběru Greatest Hits).
Lidé se mění, Journey zůstávají
Jediným, kdo nikdy nechyběl je Neal Schon. Narodil se jako Neal Joseph Schon 27.2.1954 v Midwest City, Oklahoma, dorůstal v San Francisku a byl považován za zázračné dítě. Na kytaru hrál s kdekým. Pak jako šestnáctiletý během čtyřiadvaceti hodin odmítl nabídku Erika Claptona (tehdy Derek And The Dominos) a přijal tu od Carlose Santany a připojil se k jeho kapele. Dnes už není úplně jasné, zda hrál roli lokální patriotismus nebo větší proslulost místní Santany a skvělý prodej prvních dvou alb skupiny po úspěchu na festivalu ve Woodstocku. Schon nastoupil. Po třech letech byl dostatečně slavný, aby jeho jméno mohlo být zárukou ohlasu jeho nového souboru. Také pozdější pilné hostování na mnoha deskách a projektech (sólová alba lidí z okruhu Journey, Joe Cocker, Lenny White, Michael Bolton…) jeho prestiž ještě zvýšilo. První album ze spolupráce s dvojicí Jan Hammer - Colin Hodgkinson Untold Passion (1981) mělo pochvalné kritické ohlasy, neztratilo se ani druhé Here To Stay (1982). Tím pravým zpěvákem pro Journey se v roce 1977 stal Steve Perry (22.1.1949, Hanford, Kalifornie, některé prameny uvádějí též rok 1953). Měl nejen nepřeslechnutelný, originální "ječák", ale stal se rovněž významnou autorskou oporou. Proslul zejména skladbami ve středním a pomalejšímu tempu. Jeho nástupce Steve Augeri (30.1.1959, New York) nebyl žádný začátečník Sice se už po relativně úspěšné kariéře v kapelách Tall Stories a Tyketto věnoval civilnímu zaměstnání, pak však přišla nabídka, která se neodmítá. Schon jej zaslechl někdy koncem 80. let v rádiu a málem prý tehdy sjel z dálnice. Když pak hledali náhradu za Perryho, dal mu někdo jeho číslo. Augeri vydržel až do léta 2006. Na části amerického turné ho musel kvůli krční infekci nahradit Jeff Scott Soto ze skupiny kytaristy Yngwieho Malmsteena. Pár měsíců poté byl potvrzen jako trvalý zpěvák kapely, ale v červnu 2007 byl vyhozen. Kapela hledá náhradu.
Ještě když se Journey jmenovali Golden Gate Rhythm Section přidal se hráč na klávesy, autor a zpěvák Gregg Rolie (2.6.1947, Seattle). Ten byl v kapele Santana od samého počátku, o to větší bylo jeho pozdější zklamání. Když v roce 1980 Journey opouštěl, doporučil svého nástupce. Stal se jím Jonathan Cain (jako Jonathan Leonard Friga 26.2.1950, Chicago), který s britsko-americkými The Babys dělal na rozsáhlém turné Journey předkapelu. O co méně Cain zpíval, o to více pomohl změnit zvuk - jeho klávesy jsou melodičtější, zejména na koncertech často hrává druhou kytaru. Hlavní přínos je ten autorský, některé písně složili s Perrym bez zpočátku dominantního Schona. Journey často zpívají dokonce pětihlasně, zapojuje se rovněž sympatický spoluzakladatel - basák Ross Valory (2.2.1949, San Francisco). Ten už měl při nástupu svoje odehrané mimo jiné ve Steve Miller Bandu. Britský veterán Aynsley Dunbar (10.1.1946, Liverpool) hrál u Johna Mayalla, Franka Zappy, později u Jefferson Straship a Whitesnake. Byl vyhozen údajně pro přetahování času vymezenému bubenickým sólům, s méně improvizovanou podobou skupiny se nemohl vyrovnat. Zastoupil ho a "smetanu slízl" Steve Smith (21.8.1954, Brockton, Massachussetts). Spolehlivý a přesný bubeník (poslechněte si jeho sólo v živé verzi La Do Da) se pohyboval hlavně v jazzových kruzích (například ve skupině houslisty Jeana-Luca Pontyho, hrál krátce ve Focus a jako studiový hudebník), u Journey dělal jeden čas bedňáka. K jazzu se zase vrátil, jak se zdá už natrvalo. Zatím posledním je Deen Castronovo (17.8.1965, Westminster, Kalifornie, hrál mimo jiné s Montrose, Wild Dogs, Bad English, u Ozzyho Osbournea, Paula Rodgerse i Stevea Vaie). Castronovo je také výborný zpěvák, takže vedle doprovodů zpívá občas sólo v pomalejších skladbách. Epizodní role v historii Journey sehráli kytarista George Tickner, první bubeník Prairie Prince, zpěvák Robert Fleischman a hudebníci najatí v letech 1986-7, bubeník Larrie Londin a basák Randy Jackson.
Až na vrchol Cesty
Kariéru Journey odstartoval odchod Neala Schona z kapely Santana, kde doplňoval melodické hraní leadera ostřejšími kytarovými doprovody a sóly. Nešel sám. Carlos Santana se už v průběhu natáčení LP Caravanserai příliš ponořil do meditací se svým guru, což jeho směřování po skvělých deskách Abraxas a Santana III začalo odklánět na čas jinam. Budoucnost po jeho boku přestal vidět též spoluzakladatel, hlavního zpěvák a hráč na klávesy Rolie, a dokonce cestovní manažer Walter „Herbie“ Herbert. Herbert a Schon se rozhodli postavit skupinu více podle svých představ. Brzy se přidal též Rolie, naopak k The Tubes se vrátil první bubeník Prince. Jméno si vybrali z návrhů posluchačů místní rozhlasové stanice. Na konci třiasedmdesátého debutovali v San Francisku a vzápětí hráli na Havaji pro stotisícový dav. Za necelý rok rádia hrála jejich demonahrávky a firma CBS jim nabídla smlouvu. První tři alba nabídla hlavně instrumentálně propracovanou fúzi rocku a jazzu, vůbec ne špatnou, ovšem kromě okolí San Franciska bez nějakého omračujícího ohlasu, i když už debut se prodával slušně. Zpívat zkoušeli v různých kombinacích, nejvhodnější byl Rolie. Po prvním větším turné odešel druhý kytarista Tickner. V kvartetu připravili dvojku Look Into The Future se zdařilou rozsáhlou titulní skladbou a úpravou Harrisonova It’s All Too Much. To už snadno překročilo prodej sto tisíc kusů. Na turné po třetím albu firma dodala zpěváka Roberta Fleischmana, po půl roce se vrátil ke studiu a pozdější sólové dráze. Pak konečně našli toho pravého. Steve Perry se svým výrazným, trochu zastřeným tenorem i jako spoluautor soubor doslova nastartoval. Mizely rozsáhlé improvizace, nahradily je sevřenější písňové tvary. O svižnost se postaral také producent Roy Thomas Baker (byl u největších úspěchů Queen). Hned první LP Infinity jen těsně zůstalo pod Top 20 a přineslo menší singlové hity Patiently a nadlouho finále koncertů Wheel In The Sky. Hned úvodní Lights věnovali svému městu. Dál pilně vystupovali, poprvé objeli celé Státy, Japonsko a kus Evropy jako headliners. Výběr z prvních tří alb In The Beginning rekapituluje první etapu. Každé další album a turné byly úspěšnější než to předchozí. Od počátku byli všichni kolem kapely - od muzikantů přes manažera Herberta až po bedňáky téměř rodinný tým, který většinu výtěžků reinvestoval do aparatury, světel a dalšího vybavení. Dunbar do této party nezapadl, a tak byl vyhozen. Všichni se dobře bavili během turné, ale tvrdé drogy byly tabu, maximálně nějaký alkohol a trochu "travky". Prvními singly v Top 20 byly pomalé Lovin', Touchin', Squeezin' a vypalovačka Any Way You Want It (obě z Departure). Po dosud nejdelším turné ohlásil odchod Rolie: "Cestuju už patnáct let, je čas si trochu odpočinout." Hudbě se věnuje v méně hektické podobě dál - mimo jiné vydal tři kvalitní sólová alba. Naposledy hraje, a poměrně dost vedle Perryho zpívá (Just The Same Way, Line Of Fire) na vinylovém dvojalbu (1 CD) Captured se živou, mnohem rockovější podobou kapely. Hned na dalším turné vznikly další koncertní nahrávky a o dva roky později rovněž. Příští "živák" měl však světlo světa spatřit až patnáct let po posledním záznamu - v roce 1998. Potvrdil však, i když v souvislosti se změnami, že Journey jsou naživo opravdu silná kapela.
S nástupcem Jonathanem Cainem (Rolie už v té době téměř neskládal, kdežto Cain se do toho dal s vervou), šly prodeje ještě nahoru. Bezkonkurenčně nejúspěšnější z řadových alb je Escape (kolem deseti prodaných milionů a několikatýdenní špička hitparády, překonalo jen Greatest Hits s více než 14 milony) nestojí jen na třech singlových hitech - Who’s Crying Now, Don’t Stop Believin' a Open Arms. S tou poslední později slavila úspěchy Mariah Carrey, až tak univerzální (nebo popová?) může hudba Journey být! Na desce nejsou slabší místa. Na chytlavost balad jako Patiently navazuje Still They Ride. Escape či Lay It Down připomíná rockovější okamžiky předchozí etapy s Roliem. Trochu opomíjeným klenotem je Mother, Father s dramatickými údery kytar a vypjatým zpěvem. Nástupem do hitparád bylo srovnatelně úspěšné i pokračování Frontiers natočené a vydané po dlouhém turné. Na první příčku ho nepustil Jacksonův Thriller. Bodovaly však singly. Bombasticky pojaté - Separate Ways (Worlds Apart) a Cainova balada Faithfully. Hlavními autory byli Perry a Cain, Schon jako by se "vyčerpal" vedlejšími projekty. Perry povzbuzený úspěchy kapely i sólovými stále více přebíral vůdčí roli, což bohužel znamenalo rozbití kdysi tak skvělé party. Trápení se během přípravy dalšího alba dokonce způsobilo vyhazov rytmiky. Do studia i na turné jeli najatí náhradníci. Ač byl úspěch slabšího Raised On Radio stále ještě ohromující, rozhádaná trojice se na počátku osmdesátého sedmého rozešla. Posmrtně vyšly kompilace největších hitů a box nazvaný Time3 (Time Cubed), v němž můžete najít také devět dosud nevydaných skladeb.
První návrat a poslední zápletky
Než se dohodli, trvalo to devět let. Schon a Cain se hned v v roce 1988 spojili s bývalým zpěvákem The Babys a úspěšným sólistou Johnem Waitem. Pod hlavičku Bad English přibrali ještě rytmiku Ricky Phillips a Deen Castronovo. Zejména 1. album Bad English (1989) mělo velmi dobrý ohlas. Píseň When I See Your Smile pro ně napsala hitová autorka Dianne Warren a bylo z toho číslo 1. Mnohem skromnější ohlas "dvojky" Backlash (1991) způsobil neshody a rozchod. Za vyjmenování dalších, vždy aspoň částečně společných aktivit pohrobků Journey (včetně Rolieho), stojí krátkodobé kapely Hardline, The Storm a Abraxas Pool. Perryho sólová dráha měla být velmi úspěšná. První sólo Street Talk (1984, ještě v době existence kapely), mělo obrovský ohlas, srovnatelný s Journey. Dvojka se však Columbii nelíbila, odmítla ji vydat. "Stálé koncertování mě přivádělo k šílenství. Cestování je návykové, a reakce diváků nepřekonatelně opojné. Byli jsme pohromadě deset let, bylo těžké se rozejít se, ale chtěl jsem vyskočit z kolotoče než se úplně vyčerpáme," viděl rozchod s odstupem Perry. "Vyhořeli jsme," soudil Schon. "Když dosáhnete bodu, kdy to přestává být sranda, je vhodný čas pro odpočinek." Usmiřování trvalo poměrně dlouho. Obnovení inicioval Cain, který se sešel s Perrym a pak společně zavolali Schonovi. V létě 1995 byla celá pětice, i Valory a Smith pohromadě. Všichni sice za sebou měli různé projekty, ale jejich úspěch se s tím u Journey nedal srovnávat. Vše probíhalo dobře. Po téměř dekádě se vrátili, úspěšně. "Zkouška ohněm" - Trial By Fire, stejně jako singl Message Of Love měla velmi dobrý ohlas. Navíc vyšla většina katalogu Journey v remasterovaných podobách. Zbývalo kout železo dokud je žhavé a znovu vyrazit. Perry se na Havaji zranil a měl jít na operaci kolena, takže turné odkládal. Pro udržení pozornosti byla vydána kolekce živých nahrávek z vrcholného období Greatest Hits Live. Perry však stále ještě nebyl připraven. Když mu kolegové dali nůž na krk, urazil se. Vybrali náhradníka s podobným hlasem a rozchod byl definitivní. Čekání nevydržel Smith - raději se vrátil ke své jazzově orientované kapele Vital Information.
Na jaře 2001 vydali Journey první studiové album po pěti letech, představili na něm nového zpěváka. Sice už s nimi nazpíval písničku Remeber Me pro veleúspěšný soundtrack k filmovému hitu Armageddon, tam ale většinu pozornosti upoutaly singly Aerosmith a Chantal Kreviaczuk. Dokončené album se dostalo ještě před vydáním na Napster k volnému stažení. Ihned se ozvali fanoušci, že deska je skvělá, ale chtělo by to víc rockových skladeb. Vydání alba bylo zpožděno, dotočily se písně jako Nothing Comes Close a World Gone Wild, které předtím marně prosazoval rocker Schon. Rozšířená podoba Arrival však ani tak nebyla přijata nadšeně. Kapela vidí příčinu v tom, že je dnes málo hrají rádia. Vůbec to není špatné album, doba se však přeci jen změnila. A tak firma po skončení turné vydala ještě tutovku - dvojnásobnou porci hitů The Essential Journey s dvaatřiceti skladbami z "perryovského" období. Bonusy jsou nevydané, nepříliš výrazné skladby Only The Young a Ask The Lonely ze soundtracků víceméně zapomenutých filmů Vision Quest a Two Of A Kind.
Následně kapela intenzivně koncertovala, sama i společně třeba se Styx) a po čtyřech letech vydala další, ještě lépe přijaté album Generations. Americkou koncertní atrakcí nadále zůstávají, nejvyšším příčkám hitparád už museli odvyknout. Jelikož se objevují různé reedice, DVD atd. od bývalé vydavatelské firmy, mohou to jako malinko zchudlí milionáři určitě vydržet.
Petr Nožička Classic Rock 1/2002, doplněno 10/2007
DISKOGRAFIE
(vše, kromě označených titulů na značce Columbia/Sony/Legacy)
Journey 4/1975
Look Into The Future 1/1976
Next 2/1977
Infinity 5/1978
Evolution 4/1979
In The Beginning (kompilace) 1979
Departure 3/1980
Dream After Dream (japonský soundtrack) 12/1980
Captured 2/1981
Escape 7/1981
Frontiers 2/1983
Raised On Radio 5/1986
Greatest Hits (kompilace) 11/1988 (znovu 2006 s přidanou skladbou)
Time3 (Time Cubed) 3 CD (kompilace) 12/1992
Trial By Fire 10/1996
Greatest Hits Live 3/1998
Arrival 4/2001
The Essential Journey (kompilace) 2 CD 10/2001
Red 13 EP Sanctuary 11/2002
Generations Sanctuary 10/2005
... (celý článek)
