Jethro Tull
V pozdních měsících roku 1967 se v jihoanglickém městě Lutonu v hrabství Bedfordshire setkala čtyřka střapatých mladíků hledajících příležitost. Z trosek rozpadnuvších se kapel John Evan Band a McGregor's Engine se spojily přirozené, neškolené talenty Iana Andersona, Micka Abrahamse, Glenna Cornicka a Cliva Bunkera aby vytvořily původní sestavu Jethro Tull.
Po nějakém čase stráveném pod vlajkou Johna Evana se kapela sama uvedla jako Jethro Tull, nová skupina působící ve slavném Londýnském klubu Marquee. Předtím vystřídali i několik jiných názvů, jako "Navy Blue", "Ian Henderson's Bag 'o Blues", "Jethro Toe" a nebo sebevražedné "Candy Coloured Rain".
Do března 1968 se zavedli jako nová tvář britské, na blues postavené, undergroundové hudební scény. Všechno se točilo kolem čtvrteční noci, kdy vystupovali v klubu Marquee. Ian Anderson se obvykle postavil do fronty jako by si chtěl koupit vstupenku a měl na sobě ošumělý potrhaný kabát, který se stal pro několik příštích let jeho poznávací značkou. Často byl také spatřován jak nese tašku s flétnou, harmonikami, poplašnými hodinami a lahví horké vody, představuje postavu tuláka ze skladby Aqualung.
V těchto časných měsících měli na kapelu vliv John Peel a Brian Mathews z rádia BBC a John Gee z klubu Marquee.
Následovala vystoupení v Hyde Parku a na Jazzovém a bluesovém festivalu v Sunbury v létě 1968. Kapela se dostala do širšího povědomí veřejnosti také vydáním prvního alba s názvem "This Was", které jednak podtrhovalo bluesový původ, kterého si všichni vážili, a dotýkalo se širších vlivů, které byly patrné v pozdějších dobách.
Kvůli osobním i muzikantským rozdílům, které se odrazily v zatrpklém odcizení, opustil kapelu Mick Abrahams a založil krátce úspěšnou skupinu Blodwyn Pig. Zbylí členové začali znovu s novým členem Martinem Barrem a začátkem roku 1969 nahráli album "Stand Up", které se stalo mezníkem v jejich dráze.
Bez podpory Johna Peela a jiných skupina bojovala o znovunabytí publicity u veřejnosti i médií.
Naštěstí nové album "Stand Up" se ukázalo být velkým úspěchem a otevřelo cestu k novým příležitostem v Evropě a v USA. Skladby Iana Andersona vycházely ze soudobých stylů, ale i z vlivů klasické, jazzové, folkové a etnické hudby a napovídaly, jak se bude kapela dále vyvíjet.
Poté co obsadili první místo v britském žebříčku, Jethro Tull, nejprve ve stínu Led Zeppelin a jiných, započali svůj bleskový vzestup do vzdálených hvězdných výšin britského šoubyznisu. Vzestup kulminoval během příštích tří let na stránkách časopisů Time nebo Rolling Stone, pěti vystoupeních v hale Forum v Los Angeles a tří koncertech v New Yorském Madison Square Garden.
Několik hitových singlů oživilo kariéru skupiny, především to byla "Living in the Past", napsaná během prvního amerického turné začátkem roku 1969. Udržela naživu jejich pověst doma v Británii.
Nicméně to však byla alba jako celek, co dávalo tvořícím Jethro Tull sílu. Alba zahrnovala ne jednu, ale obvykle několik klasicky rockových nahrávek, které bylo možno hrát v rádiu, což udržovalo Jethro Tull v povědomí mezi koncertními turné a novým albem.
"Benefit", "Aqualung" a takzvaná konceptuální alba "Thick as a Brick" a "A Passion Play" potvrzující visačku progresivního rocku, který doplňoval jiné termíny jako art-rock, blues-rock, folk-rock nebo hard-rock, závisely na osobních názorech kritiků na hudební myšlenky flétnisty a zpěváka Iana Andersona.
Jeffrey Hammond-Hammond nahradil basistu Cornicka, Barriemore Barlow převzal bicí od Bunkera, a přírůstek v podobě starého kamaráda ze školy, pianisty Johna Evana, usnadnil přerod bluesové kapely z roku 1968 ve skupinu sedmdesátých let znějící jako ... znějící prostě jako Jethro Tull.
Prvním rockovým vystoupením v Shea Stadium v New Yorku od éry Beatles se Jethro Tull dostali na severoamerický koncertní trůn. Howard Stern se snaživě naučil slova ke skladbě "Aqualung". Elton John se pokusil znovuzískat titul nejhranějšího interpreta v největších amerických městech. Bill Clinton se moudře rozhodl pro saxofon namísto pro flétnu.
Jethro Tull se pustili i do obtížných a někdy i kontroverzních témat, často upadali do sebepardování a používali humor k odlehčení občas nabubřelých a převážně vážnějších skladeb.
S dvěma prvními místy v amerických i jiných žebříčcích a mnoha komerčními úspěchy kapela začala upouštět od komerčního trendu v nahrávání a koncertování. Během pozdních sedmdesátých a začátkem osmdesátých let vyprodukovali několik nahrávek a koncertů, které, přestože nezaznamenaly takový úspěch jako raná díla, dokázaly, že kapela je schopna udržet uměleckou úroveň a dále se rozvíjet.
"Warchild", "Too Old to Rock and Roll: Too Young to Die", "Minstrel in the Gallery", "Songs from the World" a "Heavy Horses" zajistily kapele popularitu rozšiřující se i do těch částí světa, kde rocková hudba až dosud nebyla přijímána. Pověst Jethro Tull zapustila kořeny v Buenos Aires počínaje, až po Budapešť. Pořádali vystoupení i v mnoha místech, kam se jiné skupiny obávali vkročit, nebo se o ně prostě nestarali.
David Palmer, John Glascock, Dave Pegg, bubeník Doane Perry, a v nedávných dobách i nynější členové klávesák Andrew Giddings a hráč na basu Jonathan Noyce, přidali svůj jedinečný a cenný příspěvek sestavě kapely, když se přidali ke vždy připravenému kytaristovi Martinu Barremu, který, stejně jako Anderson, zaručoval kontinuitu a odkaz příštím letům.
Oddanost starých dobrých fanoušků a stále trvající přísun nových příznivců byly zárukou přežití Jethro Tull do osmdesátých a devadesátých let, kdy vydali "Crest of a Knave" (1987) a "Roots to Branches" (1995), což byly mezníky těchto desetiletí, stejně jako sólové album Iana Andersona "Divinities", které dosáhlo v časopisu Billboard Magazine rekordu v setrvání na prvním místě žebříčku od roku 1973.
S šedesáti miliony prodaných alb a více než 2500 koncerty odehranými ve 40 zemích kapela stále tvoří a vystupuje. Odehrají 100 koncertů pro asi 300 000 lidí každý rok ve všech hlavních rockových oblastech světa.
Tull stále lákají zástupy v Americe i v Evropě, představují současné miláčky popového světa. Jejich pověst poslední tři desetiletí roste stejně rychle, jako je rocková hudba přijímána mladší generací i současníky kapely samotné.
Stejně jako komerční rekordy a reputace Grateful Dead, Jimiho Hendrixe a Led Zeppelin těší současné fanoušky, Tull pokračují a dosahují hudebních cílů příštího milénia, bez omezování managementu a komerčních úmyslů nahrávacích společností.
S mnoha koncerty v USA a v Evropě plánovanými pro rok 1999, a s novým albem "j-tull Dot Com" (vydání plánováno na srpen) je kapela připravena pro další činný rok. Není pochyb, že stovky či tisíce fanoušků bez rozdílu věku budou napjatě čekat na trylek flétny. Kritikové budou remcat a reptat, a moderní rozhlasové stanice se budou ptát, "Kdože? A my mysleli, že skončili už před léty, jdouce se věnovat rybaření."
JETHRO TULL 20.5.2004, Brno, Městská hala Vodova
Když nazval Ian Anderson poslední živé album Jethro Tull Living With The Past, vystihl to přesně. Naprostá většina interpretů, kteří hrají už nějakou tu dekádu, musí chtě nechtě se svou minulostí žít a donekonečna opakovat své nejslavnější písně. Nakonec, jak by se vám coby návštěvníkům koncertu líbilo, kdyby Gabriel nezahrál Sledgehammer, Yes Roundabout nebo And You And I, Iron Maiden Run To The Hills či The Number Of The Beast, Ozzy (s Black Sabbath i bez) Paranoid? Stejně tak by člověk asi z koncertu Jethro Tull odcházel "ošizen", kdyby se nedočkal písní Aqualung a Locomotive Breath.
Tull však na tomto turné trochu překvapili. Nejznámější písně nechyběly, ale bylo jich méně. Zaznělo mnohé z toho, co si člověk rád poslechne, ale na koncertech už dlouho nebo spíš nikdy neslyšel. Nebo jste někdy měli to potěšení s Beggar’s Day z vůbec prvního alba This Was? A slyšeli jste živě něco z Benefitu? To bylo jedno z největších překvapení, aspoň pro mne, když skvěle naladěný Anderson ohlásil With You There To Help Me a se spoluhráči přednesli kompletní, jen mírně modernizovanou verzi se všemi kouzelnými flétnovými triky a kytarou, která střídala doprovod i drsnější sóla. Také věci z Crest Of A Knave oceněného Grammy za Nejlepší heavymetalové album patřily k často hrávaným někdy před patnácti lety. Anderson neopomněl i po letech nad oceněním zakroutit hlavou, ale je to jediná Grammy, kterou Jethro Tull obdrželi. Předvedli jak o něco drsnější (jako by chtěl, zejména Barre ujistit, že se akademici tehdy zase tolik nespletli) verzi Farm On The Freeway o těžkém životě malých farmářů. V závěru koncertu pak ještě Budapest - smyšlený (nebo skutečný?) příběh zpěvákova dobrodružství s maďarskou dívkou za horké červencové noci při první návštěvě metropole na Dunaji (1986). Ian Anderson má už přes deset let problémy s hlasem. Tentokrát si síly pečlivě rozložil a v rámci svých možností odzpíval celý koncert spolehlivě. I přídavky byly zcela v pohodě. Dosáhl toho jednoduše. Kratší skladby prodlužovaly rozsáhlé, ale zdařilé, nenudící instrumentální improvizace. Potěšilo střídání exhibic flétny a elektrické kytary. Skoro všechny známé písně zněly malinko odlišně proti minulým vystoupením nebo živým nahrávkám. Kapela neomílá jednu naučenou verzi do omrzení (to by je snad ani nemohlo bavit), ale improvizuje i tady. Z loňské sólové novinky Rupi’s Dance a skupinového Christmas Album dostávaly přednost instrumentálky. Klávesista Andy Giddins přešel dopředu s akordeonem v Eurology, a pak ještě jednou. To ze svého postu obklopeného plexisklem vyšel i bubeník Doane Perry, aby v popředí zahrál na bonga. Mother Goose začínala jako folková záležitost, Barre a Giddins se předvedli na zobcové flétny, ale i zde došlo na části zahrané pěkně od podlahy. Kapela bez problémů zvládá vše sama v pěti. Na rozdíl od jiných neužívají elektronické berličky, samplery, počítače a předem natočené pasáže. Pouze instrumentální podklad drobnosti Cheerio dozněl od zvukařů a ve směsi ze tří po sobě jdoucích alb zarámované Songs From The Wood došlo na drobné vokální samply, ale nikoli k předstírání, že je zpívají členové skupiny. Naopak Giddins na to upozorňoval, když doprovodné vokály zpíval do podaného banánu. Anderson směs uvedl: "Vrátíme se do 70. let, z alba Songs From The Wood to bude píseň Songs From The Wood, z Too Old To Rock ‘N‘ Roll: Too Young To Die skladba Too Old To To Rock ‘N‘ Roll: Too Young To Die … a z Heavy Horses Smoke On The Water!" Žertoval i když nám jako novým členům EU věnoval novinku Eurology a poptal se, zda ještě platí naše měna. Když později představoval Martina Barrea, předstíral popletenost a ztrátu paměti. Vyjmenoval Jeffa Becka, Blackmorea, Page a Keitha Richardse než se "trefil". Na druhou stranu to byla i zasloužená pochvala, protože kytarista je už pětatřicet let opravdu spolehlivým pilířem Jethro Tull. Barre s kapelou bez Andersona pak předvedl instrumentální skladbu Murphy's Paw věnovanou oblíbenému domácímu psímu mazlíčkovi. Pochází z jeho loňské 3. sólovky Stage Left. Poslední, trvanlivá sestava s baskytaristou Jonathanem Noycem nemá slabinu a svého principála doprovází naprosto suverénně. V Brně šířili písněmi optimistickou, radostnou náladu téměř dvě hodiny. Zpěvák tentokrát užíval jen dva nástroje, trvale flétnu a párkrát akustickou kytaru. Přesto, že se poněkud "spravil" hrál často ve stoji na jedné noze, druhou různě pohyboval. Dirigoval kapelu i bubeníka a občas předvedl energický tanec. Závěr tradičně tvořilo vyslání dvou velkých nafukovacích balonů se siluetou flétnisty stojícího na jedné noze mezi diváky.
Ač pořadatelé očekávali nějaké tři tisíce lidí, nakonec bylo diváků všeho věku (ale s převahou pamětníků) víc, takže zaplnili všechna místa na sezení i celou plochu. A to se jednalo o jeden ze tří českých koncertů v průběhu tří dnů a čtvrtý den je čekala Bratislava. "Hudebních turistů" bylo tentokrát určitě méně. Zdařilé setkání nepokazilo ani pár zvukových kiksů.
Skladby: Living In The Past, Nothing Is Easy, Beggar’s Day, Eurology, With You There To Help Me, Farm On The Freeway, Pavane, Mother Goose, Murphy's Paw, Weathercock,
God Rest Ye Merry Gentlemen, Budapest, Aqualung. Přídavky: Wind-Up, Locomotive Breath, Cheerio.
Petr Nožička RockShock 7/2004
... (celý článek)
