Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida

Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1968

Tracklist:

Side one
01. "Most Anything You Want" –3:44
02. "Flowers And Beads" –3:09
03. "My Mirage" –4:55
04. "Termination" (Brann/Dorman) –2:53
05. "Are You Happy?" –4:29

Side two
01. "In-A-Gadda-Da-Vida" –17:10


Obsazení:

* Doug Ingle: Organ, keyboards, clavinet, piano, vocals.
* Erik Brann: Guitars, violin, vocals.
* Lee Dorman: Bass guitar.
* Ron Bushy: Drums, percussion.

 
31.10.2018 terka
4 stars

Kapela Doors nikdy nenašla žádného přímého nástupce, který by ji po smrti Jima Morisona dokázal nahradit. Ovšem ve stejné době bylo v Americe několik podobných skupin a jednou z nejslavnějších zůstali dodnes Iron Butterfly. V jejich muzice je podobná vůně poetiky a klávesový zvuk Douga Ingleho mně jejich velké vzory připomíná. Doors pro IB vlastně žádnými vzory nebyli, neboť kapely začaly účinkovat ve stejné době a obě jen směřovaly podobným směrem.

Pojem železný motýl je celkem dobrý, nemyslíte? Dnes už možná nezní tak zarputile, ale na konci šedesátých let se jednalo o originální název. In-A-Gadda-Da-Vida je jejich nejznámější deska, kterou měl v sedmdesátých letech doma každý, kdo to s rockovou hudbou myslel jenom trochu vážně a toužil zařadit do sbírky něco nového a neprofláknutého.

IB hrají americkou podobu tvrdého britského hard rocku, kořeněného mírnou dávkou psychedelie a blues. Mně stejně jako Doors připomínají ještě Atomic Rooster. Jsou dobrou alternativou k oběma kapelám a snadným soustem pro sběratele neotřelé muziky sedmdesátých let.
reagovat

Voytus @ 31.10.2018 08:38:08
Jak Ingle, tak Manzarek hráli na varhany Vox Continental, proto ta zvuková podobnost. Butterfly je skvělej, první tři alba nemají chybu. Obdivuji jejich schopnost udělat ze sebeveselejšího songu funébr marš :-D. Ne, vážně, po těch prvních třech albech sáhnu vždycky rád. Jen by mě zajímalo, jak to opravdu bylo s nahráváním titulní skladby tohoto alba, protože na to, aby to byl náhodný jam na první dobrou - jak se dá leckde vyčíst - je to až moc dobře zorganizované. A nebo opravdu mezi hudebníky zavládla v danou chvíli ukázková telepatie.

PaloM @ 31.10.2018 09:12:03
Voytus: Dovolil by som si tvrdiť, že prvých 5 albumov sa oplatí počúvať.

Terka: opäť si potvrdila, že máš dobrý vkus a je potrebné vyťahovať na svetlo takéto stariny.

Iba v tomto výroku si to trošku prestrelila:
"...je jejich nejznámější deska, kterou měl v sedmdesátých letech doma každý, kdo to s rockovou hudbou myslel jenom trochu vážně a toužil zařadit do sbírky něco nového a neprofláknutého."

No ja som to myslel smrtelne vážne s rockovou hudbou a túto LP som nemal :-) A ver, že nás boli tisíce ak nie viac. Nemal som sa ako o platni dozvedieť a nemal som ju ani kde ju kúpiť.
Keby si dodala, že "na Západe ju mal doma každý", to by pravda.
Lenže u nás bol veľký až obrovský problém čokoľvek kvalitné a zo Západu na LP kúpiť.

To len na vysvetlenie. Nedaj sa odradiť mojimi poznámkami a píš ďalej. Vždy si rád prečítam a rešpektujem tvoj názor, aj keď nie vždy súhlasím.

Voytus @ 31.10.2018 09:29:02
PaloM: Píšu první tři zcela záměrně, protože ta další jsem už dlouho neslyšel. A to tak dlouho, že si z nich nevybavím ani notu. Matně si pamatuji, že u Scorching Beauty mě tahal za uši nepříliš zvládnutý zpěv Erica Branna. Zkusím jim dát někdy šanci, třeba.

vmagistr @ 31.10.2018 09:39:45
Na dolování tíživé atmosféry z durových akordů byli Iron Butterfly mistři. Znám první tři studiovky, mé srdcovky to sice nejsou, ale rozhodně oceňuji jejich osobitou melodiku - takových kapel s vlastním "ksichtem" není nikdy dost.

northman @ 31.10.2018 09:52:25
Jako první desku od Iron Butterfly jsem měl nahranou desku Live, kde je taky titulní skladba této desky v trochu jiném provedení, potom jsem si nahrál i ostatní desky. Můžu potvrdit, že i moji kamárádi měli desku s krásným názvem In A Gadda Da Vida ve svých fonotékách a ti od koho jsme si ji nahráli ji měli ve vinylové formě. Krásná deska, mě se asi nejvíce líbí album Metamorphosis, takže prvních pět desek platí když počítám ten živák.

Jarda P @ 31.10.2018 12:46:54
Také mám nejraději Metamorphosis díky novým dvěma kytaristům a vyspělejšímu zvuku. U In-a-Gadda mi vadí zvuk na CD, který je nesrovnatelně horší než je ten, který mám ještě na pásku nahraný z vinylu. Souhlasím, že prvním 5 desek včetně Live je skvělých. Scorching Beauty už se poslouchat nedá (v mém případě)

02.07.2013 Petr Gerneš
5 stars

Možná vám to přijde velice zvláštní, ale já jsem se s touhle fantastickou deskou seznámil díky Simpsonům, přesněji díky tomu dílu, v němž Bart prodá duši Milhousovi. Této dramatické zápletce předcházel jeden vskutku d´ábelský kousek tohoto dua, vyměnění všech kancionálů ve springfieldském kostele za notový a textový záznam velmi silné, dlouhé a prazvláštně temné skladby od jakési rockové kapely, kterou celá místní obec perfektně zapěla, a musím říct, že mne hned na první poslech uhranula. Po shlédnutí této epizody jal jsem se na internetu zběsile hledat všechny podrobnosti o této výjimečné písni a našel jsem toho mnoho, jenže jsem je všechny po krátké chvíli zapomněl a opět se vnořil do undergroundových vod. Před nedávnem se mi ovšem pamět´ vrátila a já si konečně celou skladbu i s albem, které ji obsahuje, poslechl, a musím říct, že jsem udělal dobře.
Hudba obsažená na této placce je velice zajímavá. Co se týče soundu, tak svým způsobem připomíná Doors, ale zde není podle mne kladen tak velký důraz na text a na výkon zpěváka, který je podle mne u výše zmíněné losangeleské kapely klíčový a bez kterého si ji ani nedokáži vychutnat, zde se spoléhá mnohem více na instrumentaci a celková forma je dle mne mnohem blíže ke klasickému hard-rocku, či v případě songu titulního k progrocku.
Velice dobrá je na tomto albu i jeho postupná gradace. Od vcelku jednoduchého love-songu MOST ANYTHING YOU WANT, který obohacuje především zpívající varhaník Ingle, se přesouváme k FLOWERS AND BEADS, která je vlastně stejného charakteru jako ta předcházející, ovšem poněkud složitěji strukturovaná, po níž následují MY MIRAGE a TERMINATION, v nichž nás především Ingle a Brann okouzlí svými instrumentálními výkony. Nápaditá kytara se zde snoubí s naléhavými varhanami a vytvářejí spolu prazvláštní hudební plochy na pomezí artificiální hudby. Vypalovačka ARE YOU HAPPY?, plná zajímavých změn nálad a originálních, prolínajících se motivů, však ovšem napoví, že ve vz. dvou skladbách ještě Ironi zdaleka neřekli vše.
První strana desky končí a my se dostáváme ke skladbě titulní, k IN-A-GADDA-DA-VIDA, otevřenou záhadným barokním intrem na Vox Continental (tuším)...
Co se děje potom, je těžko popsatelné slovy. K Inglovým zpočátku tichým voxkám se přidává s obrovskou silou zbytek kapely, a my již slyšíme ten dnes již klasický riff, který tenkrát ve springfieldské obci vzbudil značné zděšení. Nuže, já musím uznat, že na toto tento hudební motiv sílu má, a osobně ho považuji za jeden z nejlepších v historii rockové hudby (a nemohu být sám!). Možná by někomu nevadilo, kdyby tahle píseň byla jenom jeden dlouhý, hard-rockový kolovrátek, ale to není styl Iron Butterfly. Ti jej s precizností opravdových mistrů rozvedou do rovin vskutku netušených a solidně se na něm vyřádí. Nad tím vším se vznáší Inglův silný baryton, který skvěle dokresluje magickou atmosféru tohoto výborného fláku. Po chvíli však umlkne a začne se věnovat především svým klávesám, na nichž vykouzlí orgasmické sólo, které určitě patří k těm nejlepším ze 60.let. Ale to ještě není konec! Nastupuje Brann se svou kytarou a rozpoutá hotové peklo, z něhož se sice na chvíli dostaneme, ale pak je tu ještě dlouhé, ale zajímavé sólo na bicí, na první poslech možná působící monotónně, avšak při delším studiu člověk zjišt´uje, že toto vcelku prosté vyjádření sem naprosto perfektně sedí. Bushy sice nebuší jako o život, naopak se drží středního rytmu skladby a soustřed´uje se především na bubny, čímžto vytváří takovou jakoby šamanskou atmosféru, která postupně graduje a graduje, až zase uslyšíme ty tajemné varhany a všecko to začíná se stejnou intenzitou odznova. Iron Butterfly nám nadělují dalších asi šest minut blaha, Ingle se vrací na chvíli za mikrofon, aby pak za klávesami skladbu ukončil rázným zopakováním hlavního tématu, podpořený svými spoluhráči.
Cesta do rajských zahrad končí, vracím se zpět do našeho světa, a přemýšlím, co říci na závěr. Dalo by se říci hodně, vždyt´ tahle deska, to je skutečný majstrštyk, perfektně vyvážená, vypointovaná i vygradovaná. Ale to se mi nechce říkat, to by znělo poněkud neoriginálně, vždyt´ to o tom říká každej. Tak, snad jen:
Chvála BOHU za Simpsony!
reagovat

urzug @ 02.07.2013 18:09:36
Díky za recenzi!
I když mám o trochu radši jejich první album, tak ani na toto nedám dopustit.
Předpokládám, že jsi nebyl minulý rok v březnu na jejich koncertě v Praze, že? I když tam z této sestavy byli jen Lee Dorman a Ron Bushy, byl to pro mě obrovský zážitek. V roce 2010, když tady hráli, jsem si jejich koncert nechal ujít, ale vloni už jsem to nemohl dovolit (a měl jsem štěstí, v roce 2010 totiž chyběl Bushy a zaskakoval bubeník od Wishbone Ash). Navíc se mi povedlo si s Bushym před koncertem podat ruku (+ společnou fotku), na což jsem moc pyšný :-)
Bohužel nás v prosinci minulého roku opustil Lee Dorman, který tu skupinu v posledních tak nějak vedl, a skupina jak to tak vypadá už nikdy hrát nebude.

gunslinger @ 02.07.2013 19:05:40
Nie je to zvláštne. Ja som vďaka Simpsonovcom spoznal napríklad White Stripes. Prvé 2 albumy Iron Butterfly podľa mňa sršia absolútnou originalitou nič podobné som nepočul.

Petr Gerneš @ 03.07.2013 09:28:38
Tak v Simpsonech toho zaznělo ještě mnohem víc, především v těch prvních řadách : Aerosmith, The Doors, Cream, Sonic Youth, The Rolling Stones, David Byrne, Sting, Mountain, Grand Funk Railroad etc. etc. Škoda, že se postupný úpadek tohoto seriálu projevuje i v hudebních stopách jeho zatím posledních epizod.

tykeww @ 03.07.2013 11:25:58
Památná je epizoda z deváté série Rozdělený Springfield, kde podstatnou úlohu sehráli The Who. Stejně tak je dost dobrá Homerova rock'n'rollová brnkačka, kde jel Homer na letní rokenrolový tábor Rolling Stones. Hláška "zítra pořádáme koncert ve prospěch obětí dnešního koncertu" je prostě památná :-) A nejlepší na tom je, že většina rockových ikon v seriálu jimi byla skutečně také nadabována. Dneska si můžeme "vychutnat" maximálně tak Lady GaGa nebo Katty Perry...

Petr Gerneš @ 03.07.2013 11:37:01
Hm, vzpomínám!

gunslinger @ 03.07.2013 11:45:30
Mne sa najviac páčila tá časť kde Homer vynašiel Grunge >> odkaz

Petr Gerneš @ 03.07.2013 11:50:33
Hm, na to si vzpomínám. A co ta, jak se Homer stal hippiem?

Voytus @ 03.07.2013 12:00:33
"Homerova zelená medicína"? Je to ono? Ten díl, ve kterém zaznějí Hatfield & The North? Staří Simpsoni dokázali lecčím překvapit.

tykeww @ 03.07.2013 12:04:00
S tím grungem, to byla Zlatá devadesátá, to byla dobrá epizoda, i když je už z asi dvacáté série. Stejně je to hrozné - ve starších epizodách Homer vyrůstal v 60. a 70. letech, kouřil trávu a poslouchal The Who, v těch novějších už je to o dvacet let později... Jak byl Homer hippie bylo taky skvělé, jak tam ležel nahej před domem na gauči :-) A vůbec - Simpsonovi jsou kult.

Petr Gerneš @ 03.07.2013 12:15:13
Souhlasím.

08.05.2011 Petr Gratias
5 stars

Koncem šedesátých let se i ve Spojených státech amerických zrodilo několik albových titulů, které významným způsobem promluvily do rockové historie a staly se součástí galerie rockových alb, které poznamenaly vývoj. My se dnes vydáme na západní pobřeží do slunné Kalifornie. V San Diegu tam ve druhé polovině šesté dekády vznikla zajímavá skupina, jejíž vrcholný hudební opus si právě teď připomeneme…
Skupina Iron Butterfly se formovala kolem mladých a dravých hudebníků, kteří se snažili prosadit nejen na západním pobřeží, ale i v dalších státech Unie. Hlavním ideologickým mozkem a zakladatelem skupiny se stal talentovaný varhaník a zpěvák Doug Ingle (1946). Hudební orientaci měl v krvi. Jeho otec byl kostelním varhaníkem a malý Doug odmalička vysedával na kůru spolu s ním za klaviaturou a vstřebával široké spektrum tónů, které se nadzemsky linuly pod kostelní klenbou…
Ke spolupráci přizval kytaristu Dannyho Weisse, baskytaristu Grega Willise a bubeníka Jacka Pinneyho. Tuto sestavu doplnil sólový zpěvák Darryl DeLoach. Ten se stal obdivovatelem Jima Morrisona a skupiny Doors, která se stala největší rockovou atrakcí na západním pobřeží, ale Ingle měl jiné představy. Na přelomu let 1966-1967 se sestava proměnila a zůstal v ní bubeník Ron Bushy, který naopak pocházel z východního pobřeží (Washingtonu). Iron Butterfly absolvovali úspěšné turné po západním pobřeží společně s Doors a Jefferson Airplane. Jejich úspěch byl jednoznačný. Ještě než získali nahrávací kontrakt, jejich popularita přesahovala všechny představitelné meze. První album Heavy, vydané v r. 1967 se stalo nadějným, ale přesto se skupina v citované sestavě neudržela. Dva členové zakládají skupinu Rhinoceros.
Ingle už ovšem spřádal nové plány, které měly být brzy realizovány. Ze San Diega přesídlila nově zformovaná skupina do Los Angeles, kde se stala atrakcí na věhlasném Sunset Stripu a rýsovaly se jí zde perspektivnější podmínky.
14. června 1968 na labelu Atlantic/Atco objevuje dlouho očekávané druhé album Iron Butterfly s poněkud záhadným názvem In-A-Gadda-Da-Vida (V rajské zahradě). Překlad zní až příliš lapidárně, nicméně název dlouhou dobu vyvolával různé spekulace, že se jedná o extatický výkřik při tajemném obřadu neznámého etnického národa, či tajemné zaklínadlo, které propojovalo skupiny s démonickými silami…
Stačilo pouhých čtyřiadvacet hodin a album se stalo hudební atrakcí nejen v Kalifornii, ale i v ostatních státech USA, díky pilotní skladbě, která byla vysílána přes den ve zkrácené verzi a v noci v dlouhé albové verzi. Album se stalo multiplatinovým a dalo se o něm hovořit jako o kasovním trháku. Do dnešní doby se ho prodalo 25 milionů kusů. 140 týdnů vydrželo v americké hitparádě – z toho 91 týdnů v první desítce alb. Produkce a i hudební režie se ujal Jim Hamilton a nahrávání bylo realizováno přímo v Hollywoodu
Na tomto projektu se Iron Butterfly představili v následující sestavě: Doug Ingle: varhany, sólový zpěv, Eric Keith Brann: elektrická kytara (v době natáčení alb měl pouhých sedmnáct let a hovořilo se o něm jako o talentovaném hudebníkovi, jehož hvězda zvolna vychází), Lee Dormann: baskytara, vokál (pocházel z rodiny vysokého důstojníka, který snil o tom, že syna čeká závratná vojenská kariéra… což se mu nevyplnilo) a Ron Bushy: bicí nástroje.

MOST ANYTHING YOU WANT - úvodní skladba rozjíždí svoje pojetí ve výrazně melodickém duchu. Velebné varhany, kreativní baskytarové běhy a syrová elektrická kytara se svými přiznávkami a zkresleným tónem ženou skladbu vpřed. V jednotlivých motivech je nepřeslechnutelné, že Doug Ingle má klasické hudební vzdělání, které v rocku nijak nepotlačuje.

FLOWERS AND BEADS – v následující písni vás zaujme nosný sborový vokál, stejně jako Ingleův vroucný interpretační vklad. Rytmická údernost drží kompozici pohromadě a závěrečný okamžik nás přenese do velebného kostelního prostředí. Silná melodická a procítěná záležitost.

MY MIRAGE – výrazně rytmičtější a rockovější přínos se objevuje v následující skladbě, kde se výrazněji hlásí ke slovu Brannova kytara bloudivými tóny, kombinovanými akcentovanými přiznávkami, vznášejícími se nad varhanami.

TERMINATION – další výrazný rockový příspěvek demonstruje skvělou souhru Brannovy kytary a Ingleových varhan, prozatím nejvýraznějším způsobem. Údernost je zde skvěle propojena s kreativními nápady, umocněnými v závěrečné psychedelické pasáží, v níž zaznívá cinkání zvonků, tetelivý zvuk varhan a tříštěných kytarových tónů.

ARE YOU HAPPY? – v této skladbě se ještě výrazněji zesiluje sound skupiny a její rocková platforma je jednoznačně nezpochybnitelná. Nástroje znějí syrově a bicí nástroje ve spojení s baskytarou se rozbíhají nezadržitelně vpřed jako vody horské bystřiny. Ukázkový příklad rockově vystavěné kompozice s rytmickými přechody bicích nástrojů, nad kterými drží varhany harmonii a kytara dostává prostor k sebevyjádření. Gradace posledních tří skladeb posluchače zajisté překvapí….

IN-A-GADDA-DA-VIDA – největší překvapení ale přichází v poslední a pilotní skladbě, podle které je celé album pojmenováno. Klasický varhanní motiv a skladba se rozbíhá zvolna vpřed s ortelnou nezadržitelností ve své výpovědi. Sofistikovaně promyšlený riff se stal ve vývoji rocku stejně významný jako ty ve skladbách Sunshine Of Your Love (Cream), Love Like A Man (Ten Years After), nebo Smoke On The Water (Deep Purple)… Hypnoticky se opakující unisono baskytary a řeřavé elektrické kytary, strojově přesné bicí nástroje a psychedelický zvuk varhan. Přichází kytarové sólo, v němž Brann používá wah wah pedal ve stylu Jimiho Hendrixe a opět tříštivý kosmický elektrický sound, poté se odpojuje kytara, varhany a baskytara a prostor ovládnou bicí nástroje Rona Bushyho. Takový prostor šamansky nebo až pohansky znějícímu rituálnímu bubnování s kreativními přechody znamenal v době svého vzniku doslova malou revoluci v hudbě.
Pravda – v Anglii se na dvojalbu Wheels Of Fire (Cream) bubeník Baker v témže roce odvázal rovněž netypickým způsobem, ale v USA se dosud nikdo neodvážil věnovat tolik prostoru bicím nástrojům…
Poté se chrámovým soundem připojují varhany a jejich preludování navozuje opět onu velebnou atmosféru, až do okamžiku, kdy destruktivními zvuky se hlásí ke slovu Brannova kytara. Po varhanním rozjímání se rocková identita opět vrací svým plnotučným riffem a Bushovo bubnování nabírá na intenzitě, propojeno s přesnou Dormannovou baskytarou řeřavými tóny Brannovy kytary. To vše na ploše sedmnácti minut!! Heavyrocková příslušnost propojená s psychedelií a acidickým rockem podle nejlepšího svědomí čtyř aktérů z Iron Butterfly. V závěru a těsně před posledním úderem přichází opět Ingle se svým klasickým varhanním motivem… In-A-Gadda-Da-Vida bylo vyhlášeno jako Nejlepší album roku 1968 v USA a stalo se skupinovým majstrštykem. Jeho význam se skupině nepodařilo překonat.
V socialistickém Československu patřilo mezi filigránskými sběrateli k bontonu album zařadit do své sbírky…
Na jednom mejdanu před odmatřiceti lety jsme dokázali tuto skladu při svíčkách hrát přes dvě hodiny (!) To se nadá zapomenout.
Anniversary Edition tohoto alba dodává celkem 3 verze skladby In-A-Gadda-Da-Vida. Tu klasickou albovou, potom editovanou (singlovou) a ještě (aby se to nepletlo) tak živou verzi... No řeknu Vám, že
byl docela výkon tuhle skladbu poslouchat třikrát za sebou...
Dávám pět hvězdiček!




reagovat

22.03.2010 hejkal
4 stars

In-a-gadda-da-vida, povinná záležitosť v našej rodine už odmalička...

Iron Butterfly je jedna z najsvojskejších skupín, ľahko ju identifikovať, či už je to kvôli hlasu, soundu postavenom na klávesoch alebo podľa skladieb, ktoré sú odlíšiteľné takmer vždy. Proto-hard-rock seknutý miernou dávkou psychedélie, priekopníctvo, ach, kde sú tie doby. Ako dieťa som však k tomuto dielu moc neinklinoval, takže svoj vzťah k nemu som si budoval opatrne, postupne a celoživotne. A vybudoval som ho.

Most anything you want prinúti aj paralyzovaného kývať hlavou v rytme, Flowers and beads je priam milučká skladba, určitá nervydrásajúcosť je v My mirage, prvom vrchole albumu, ktorý nádherne pokračuje v Termination. Are you happy je vražedná tvrdá vec, takéto môžem v akýchkoľvek množstvách. A jazda ani zďaleka nekončí. Nesmrteľný motív otvorí titulnú sedemnásťminútovú perlu In-a-gadda-da-vida. To je vec, ktorú by mali vyučovať na hudobnej výchove a nielen ako históriu!

Aj keď som to zobral krok za krokom, pravdou je, že album na mňa pôsobí celistvo. Keď si ho pustím, tak jednoducho plynie až do konca bez toho, že by som musel striktne rozdeľovať jeho plochu na menšie časti. A je výborný, staromilský.

reagovat

pito63 @ 21.04.2014 12:07:52
Mám prvé dve štúdiovky a koncert (1970), po ďalších dielach som zatiaľ nepoškuľoval. Vzťah k albumu som si rovnako vybudoval postupne. Zo začiatku som nedokázal zabrať. To isté sa mi stalo pri Vanilla Fudge, ale niekedy to chce čas a aj odvahu zariskovať, ako som to robil na začiatku 90. rokov - prišiel do obchodu a dielo kúpil. Ak by to bolo iba stiahnuté v počítači, ktovie, či by som mal chuť sa k tomu častejšie vracať. Niekedy možno zaberie aj ten originálny Hendrix, ale v tomto prípade je chuť k opakovanému posluchu minimálna.
hejkal, díky za recenziu!

31.03.2008 Voytus
4 stars

Druhá deska Iron Butterfly je známá především díky rozsáhlé titulní skladbě. Váže se k ní množství historek, jak už to u podobných kultovních skladeb bývá. Že kvůli prodejnosti zkrácené singlové verze vzniklo ocenění Platinová deska (to je dost pravděpodobné), že nicneříkající název vznikl tak, že zpěvák Doug Ingle byl při natáčení zpěvu tak sjetý, že nedokázal vyslovit In the garden of Eden - pravděpodobnější je, že se někdo při zkoušce přeslechl a název zkomolil a kapela u něj zůstala. Že sedmnáctiminutová verze je nahraná na první 'take' - původně měla trvat tak dvě minuty, jenže při zvukovce zvukař neustále šteloval korekce, takže po odehrání vlastního schématu kapela začala improvizovat a bylo to tak dobré, že to nachali být (ta je obzvlášť kuriozní).....No, nechme být. Skladba je to hodně hustá. Klávesové arpegio na začátku a poté zlověstný monotónní riff, zvlášťní, jakoby nevýrazný, ničím nepřikrášlený syrový vokál...a poté sóla - hammondky, kytara (sedmnáctiletý houslista Erik Brann hrál na kytaru údajně pouze tři měsíce), poté bicí - a to je lahůdka! Ron Bushy své sólo vystavěl jako samostatnou skladbu. Nemá zapotřebí předvádět kulometné přechody, sextolové běhy a 'traktory' jako jiní, ale o to víc přemýšlí. Ztišuje, nasadí jakousi smyčku přes přechody, kterou podporuje tepem kopáku, po pár minutách se připojí Ingle s hammondkami a kapela se přes snovou hypnotickou pasáž, rušenou kytarovými hluky, postupně gradující a víc a víc noiseovější, vrátí zpět k původnímu tématu. Možná tou psychedelickou improvizací připomenou barretovské Pink Floyd. Přál bych si to slyšet v šedesátémosmém naživo, nejlépe pod vlivem:-).
Ale ani zbytek desky není k zahození! První dvě skladby by leckomu mohly navodit bezstarostnou sixties náladu - doprovodné falzetové sbory, chytlavé melodie - někde jsem četl, že prý skladatelsky nebyli žádní zázraci, no, posuďte vlastní poslechem, podle mě sází jeden hit za druhým. A jako instrumentalisté mají také co nabídnout. Především neustále pohyblivá melodická basa Lee Dormana. Jediný, kdo tomu dodává něco rušivého, je při prvních posleších noisemaker Erik Brann. Ale i na jeho zfetovanou kytaru si zvyknete.
Teprve při třetí skladbě Mirage začne být jasné, že s těmi chlapci až taková sranda nebude. Dostaví se neurčitý pocit strachu, případně zděšení. Tajemná atmosfára písně Vám zůstane ještě dlouho v hlavě. Vše pak ztvrdí závěr první strany - kakofonická vypalovačka Are you happy? s obzvlášť zastrašujícím úvodem.
Skladba před ní - Termination - má opět chytlavý odsekávaný riff, jen je odlehčená vyhrávkami na kytaru (aby se nezdálo, že na ni Brann neuměl, tak v každé skladbě má přichystané nějaké ty vyhrávky, připomínající klasiku) a hlavně krásnou poklidnou závěrečnou pasáží.
Neměl jsem dříve rád, když někdo pokládal IB za pionýry heavy metalu (ani teď si mi to moc nelíbí, ale budiž), ale v něčem tomu rozumím - temné sekané riffy, syrový zvuk a celková atmosféra mají s pozdějším metalem opravdu něco společného.
Mimochodem, In-a-gadda-da-vida se dočkala svého uznání i v Simpsonech - ten díl si přesně nevybavím, ale varhanici při mši jsou podstrčeny noty, podepsané jako I. Ron Butterfly, načež píseň celý kostel sborově odzpívá.

A je to jedna z řady 'Železných' kapel:-)
A kdyby měl někdo výhrady k značnému množství 'že' na začátku tohoto mého výlevu (heh!), tak to je schválně:-). Že?
reagovat

Merrick @ 09.05.2009 01:15:34
Ten díl Simpsonů se jmenuje Bart prodává duši.

Olaf @ 13.11.2009 17:20:36
Skvělá deska a skupina, mohu je poslouchat dodnes a to je už dobrá doba (skoro 30 let)

Ivan @ 13.03.2010 11:00:47
Nechápu proč to nemá 5 hvězdiček. Vždyť je nejlepší hard-rockové album všech dob a to i co se týče komerčního úspěchu (nejprodávanější deska roku a platinová deska) i podle kritiky. Škoda, že to nebylo známější v Čechách, kde se poslouchaly druhořadé kapely typu "juriášů" či "nazaretů".

PaloM @ 13.03.2010 11:07:34
Ivan - poznáš Vladimíra Mertu ? Napísal pesničku Kecy (, kecy, kecy...)

Zdeněk @ 13.03.2010 11:22:13
Promiň Palo ale tady s Ivanem souhlasím.

PaloM @ 13.03.2010 11:52:11
Zdeněk, samozrejme aj ja súhlasím, že je to výborný album. Ale prehlásiť to za najlepší album všetkých dôb a vyjadrovať sa o Judas Priest a Nazareth takto - tak mal Ivan napísať, že pre neho to je tak a nie pre všetkých. A keď pre všetkých, tak pre mňa nie :-)) Sorry, nechcel som uraziť. A Mertova pesnička je aj tak úplne o inom.

Zdeněk @ 13.03.2010 12:24:57
OK Palo, pro mne je rozhodně Iron Buterfly víc než Nazareth.

Borek @ 13.03.2010 13:04:36
Ivan: Nevím jak u vás, ale u nás (taky v Čechách) to znal každej. Stejně jako ostatní nosný pilíře amerického hardrocku Blue Cheer, Vanilla Fudge a Mountain. A poslouchali jsme je stejně často, jako britskou 'velkou čtyřku', do který nezpochybnitelně patří i Uriah Heep.
A k tomu stovky dalších kapel ze všech koutů, z toho množství určit nejlepší album všech dob se jednoduše nedá.

PS: 'In-A-Gadda-Da-Vida' mám na vinylu od konce sedmdesátých let.

Mirek Kostlivý @ 13.03.2010 13:18:11
Vždyť na skladbu "In-A-Gadda-Da-Vida" se tancovalo v Praze na diskotékách! Aspoň někdy v roce 1972 nám jí tam pouštěl Honza Hrůza(?) společně se Sunrise od U.H. To se ještě na diskotékách pouštěl skutečný bigbeat. Takže tvrdit, že nebyla známá, je opravdový nesmysl.

pito63 @ 13.03.2010 13:38:51
Môže mi niekto vysvetliť, prečo sa v reakcii na album skupiny Iron Butterfly útočí na iné kapely? To, že ich nemám rád, mi dáva právo nazvať ich tvorbu druhoradou hudbou? Nedá sa to napísať inou formou?

PaloM @ 13.03.2010 17:36:39
Piťo, už nemá zmysel sa v tom rýpať. Každá jeho veta je nezmysel, preto som použil názov Mertovej pesničky. Toto album má dátum 1968 - kde boli vtedy "druhoradé" skupiny ? Takže čo porovnávať v nehoráznom časovom rozdiely ? Aký najlepší album všetkých dôb, keď kúsok predtým píše "len" o platni roka ? Ja mám rád Iron Butterfly, lebo mali v hudbe niečo výnimočné, čo priťahuje ešte aj teraz. Každý si tu môže vyjadriť slobodne názor. No, nech hovorí buď za seba, alebo keď vynáša sebavedomé všeobecné súdy, tak aspoň nech píše pravdivo. Ako som napísal ráno v diskusii o počúvaní, mám radostný víkend s druhoradými skupinami Saxon a Judas Priest. A je mi s tými šmejdami výborne :-))

pito63 @ 13.03.2010 18:10:06
Paľo, do nikoho nerýpem, iba sa slušnou formou pýtam, prečo je to tak?
Tomu samozvanému expertovi pod značkou Ivan odkazujem, že som šťastný a hrdý na to, že som veľkým fanúšikom druhoradých skupín Uriah Heep a Nazareth.

PaloM @ 13.03.2010 20:00:51
Piťo, vôbec som nemyslel osobne teba, chcel som len povedať, že nemá zmysel tých pár Ivanovych uletených riadkov stále analyzovať, lebo nemajú logiku. Na Progboarde je veľa príspevkov k Nazareth a Uriah Heep, a z nich je jasné, že pozícia týchto skupín v rockovej muzike je neotrasiteľná. Podľa Ivanovej logiky je celá metalová garnitúra treťoradá :-)

pito63 @ 21.04.2014 12:21:27
Simpsonovcov som nevidel ani jeden diel a vôbec mi to nechýba, ale Tvoju recenziu som si s chuťou prečítal. Rovnako som sa zamýšľal nad zásluhami tejto skupiny ako pionierov heavy metalu, ale nechám to na odborníkov.
Voytus, vďaka za "In-A-Gadda-Da-Vida"!

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 5x
Petr Gratias, Petr Gerneš, Le Fantak, Jarouš, PaloM
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
Voytus, hejkal, kaktus, terka
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Iron Butterfly


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000