Hendrix, Jimi - Band of Gypsys

Hendrix, Jimi - Band of Gypsys - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1970

Tracklist:

"Who Knows" – 9:32
"Machine Gun" – 12:32
"Changes" (Buddy Miles) – 5:10
"Power to Love" – 6:53
"Message of Love" – 5:22
"We Gotta Live Together" (Buddy Miles) – 5:46

The German/Japanese release contained these bonus tracks:
"Hear My Train A Comin'" (Third set) – 9:02
"Foxy Lady" (Third set) – 6:33
"Stop" (Howard Tate) (First set) – 4:47


Obsazení:

Billy Cox – bass guitar
Jimi Hendrix – electric guitar, vocals
Buddy Miles – drums, vocals

 
10.12.2016 EasyRocker
4 stars

Po vydání posledního dvojalba s Experience už se nepodařilo jejich obnovení, účastníci se dohadovali o hudbě i dalších věcech, do všeho mluvil manažer Jeffrey, jehož role v kauze JH je asi mnohem temnější, než se zdá. Hendrix, slabý v rozhodování a pod politickými tlaky dal dohromady černou superskupinu s Billym Coxem a Buddym Milesem, a tahle nahrávka je vlastně unikátním živým jamem.

Začátek Who Knows je trochu jak z oddělení psychiatrie - živé uvedení nové hudební jednotky na Fillmore East, a klasické Jimiho propletení kytarových tónů do syrově, jen zčásti melodické podoby. Máme tady od počátku razantní práci rytmiky, hlavně Milesova přímá kanonáda nezná přemožitele a máme tady skvěle "spolupracující" vokály a rozpoutané, drsné sólo a druhou půli, tam to trochu připomíná třeba úchylné freejazzové výlety druhé fáze Crimsonů... Machine Gun je po zásluze jednou z nejoslavovanějších věcí černého kytarového mága, pustil se na tenký led politiky a jak to tak vypadá, přivedlo ho to nakonec do zkázy. Plačtivé, pákami tahané tóny s jasným vážným poselstvím, zdrcující marš Buddy Milese, vše se přelije do nepředvídatelného Jimiho sóla, kde si zkusíte nejen vy a vaše nebohé uši, ale i posluchači. Zběsilé strunné laufy, trhanice a sóla ze řetězu utrženého borce z cvokhauzu, zvuková apokalypsa upomínající padající bomby, ale i kulometnou palbu v bicích a strunných "dávkách". Když tohle vnímáte naplno, uvědomíte si, jak daleko před zbytkem celého pole tento pán vlastně byl. Do podobných končin Jimi mířil už na Electric Ladyland, tady je vše dotaženo do absolutna a nová jednotka tomu dává zemitější a tmavší vyznění. Svůj skladatelský talent si bubeník Buddy Miles otestoval poprvé v Changes se svůdnou dobově subtilní melodií, vloženou do Jimiho strun. Rytmika se pustí do pořádně surové rockové hmoty a poznáváme i Buddyho hlásek, i když nikterak pronikavý zpěvák asi nebyl. Skladbu drží precizní a drsná rocková rytmika, Jimi se na svůj vkus dost šetří, přesto pouští do prostoru sóla a disharmonické, atmosférické vsuvky, které spolu s potleskem publika krásně lámou náladu. Hlučný pódiový jam. Power to Love je křehkou připomínkou dob minulých a zašlé éry Experience... silná melodie kytary se rázem přelije do zběsilého sóla, ždímajícího z vás poslední zbytky emocí, na dně ale pracuje opět parádní rytmický marš. Jimiho hlas přináší potřebnou lehkost a vášnivé emoce, ale i větší melodický podíl, jeho melodické vyznání "with the power of soul..." už je skoro památné. Message of Love má pořádný rockový odér, hned se musíte soustředit na provázané vokály různých poloh, je to ale těžká věc, kde marno hledat nějakou ústřední melodii či harmonii, rock z úvodu postupně vstřebává experimentální nádech a Jimi napřáhne k nekonečnému děsivému představení na svých drátech. Jeho hlas přináší tolik žádanou melodii do jinak velmi zvláštní nálady... We Gotta Live Together je druhým skladatelským podílem Buddyho Milese a závěrem živáku. Billy Cox u čtyř drátů dostává prostor jako nikdy předtím a jeho údery se vám zaryjí i do morku kostí, pod tím je opět primární, divošské Milesovo bubnování. Jen Jimi rozrušuje vše svými strunnými výlety do kosmu. Opět těžké číslo s mnoha zvuky, pazvuky a vazbami, podporované živelně i rukama nadšeného publika. Pro Jimiho totální strunný očistec a vykoupení, v nové sestavě se více držel zpátky, ale tady byl neřízeně vypuštěn do prostoru jako za starých časů a jeho děsivé dílo zanechává jen dílo zkázy. Pokud jste na něco podobného nebyli připraveni, měli jste vlastně asi smůlu.. démon tu je, ale nabral jiných tvarů a podob.

I z nového tělesa a jeho charismatu mám husí kůži, ale oproti předchozí desce a debutu Experience přece jen o hvězdičku ubírám, i když Jimi se tu vydal zase dál, do skládání se zapojili i spoluhráči a "Gypsys" se dotkli freejazzu a dalších dosud neznámých zákoutí. Byli více kapelou a projev je tu i přes experimentálnost sevřený a více při zemi. Strhující, pojetím jedinečný záznam.
reagovat

Martin H @ 10.12.2016 21:53:41
Teda doktore, jak oni to dělají, že jim to psaní tak jde. Co já bych dal za jejich nadání.

A teď vážně. EasyRockere, opět nelze než chválit, tak dobře se tvoje recenze čtou. Band of Gypsys je jediná deska Jimiho Hendrixe, která mi chybí na cd. Mám ji sice na vinylu, ale k ničemu, jelikož již dávno nemám gramofon. Zbavovat se jí však nehodlám, byla to jedna z prvních desek, které jsem si pořídil. V dopise Ježíškovi jsem se o ní také zapomněl zmínit, budu to muset v novém roce napravit.

EasyRocker @ 10.12.2016 22:00:19
Martin H: díky, no ještě aby se nepsalo, když u toho skoro vždy recenzovaný kotouč hraje :-) ale Hendrix je zkrátka těžký, a tady to platí zase. Tak se budeme těšit snad na brzké rozmnožení recenzí na album :-)

23.02.2015 Akana
4 stars

Zformováním nového tria nazvaného Band of Gypsys začal psát Jimi Hendrix novou kapitolu, jejíhož rozuzlení jsme se už bohužel nedočkali. Jediné album kapely, v níž se Hendrix tentokrát obklopil hráči stejné pleti, se v mnohém liší od novátorských prací The Jimi Hendrix Experience, ale leccos zatím zůstává ve stadiu hledání, naznačené, nedopovězené. Protože jde o živý záznam zkompilovaný ze dvou vystoupení v newyorském Fillmore East, logicky na něm nenalezneme ty vzrušující studiové experimenty z předchozích alb, ale zato spoustu intuitivních jamsessionových odvazů.

Nový band je zemitější a více přimknutý k rhythm'n'bluesovému jádru, drží se stranou mezihvězdných tras, na nichž vizionářsky hlídkovali Experience, a taky je kompaktnější. Jimi krotí svoje ego a je mnohem víc součástí kapely, svoje mistrovství prezentuje méně okázalým způsobem. Také ve zpěvu dává velký prostor Buddymu Milesovi (píseň Changes je dokonce plně v jeho režii), jehož bicí jsou oproti Mitchellově hře méně excentrické, koncentrovanější a rovněž sloužící celku. Naopak výraznější jsou basové linky Billyho Coxe vytvářející čitelnou osu, kolem níž se muzika rozhýbává a obohacuje Hendrixovu novou tvář svěžími prvky funky a soulu, jako třeba hned v úvodní skladbě Who Knows.

Těžko říct nakolik je to způsobeno tím, že jde o koncertní reál, ale Jimi sám jakoby už se nasytil efektních zvukových experimentů a při hře se obrací víc dovnitř, k podstatě. Vrací se ze snů a tripů do vzdálených galaxií na zem, ale i tam předvádí na kytaru neuvěřitelné věci, jako když ve strhující zvukomalbě skladby Machine Gun dokonale ilustruje vietnamské válečné peklo. V triu s Coxem a Milesem mu to bezvadně šlape a od téhle sestavy jsme se mohli nadít ještě velkých věcí. Jak velkých, to už bohužel zůstane navždy v říši dohadů. Epizoda jménem Band of Gypsys brzy skončila a krátce nato se tragicky uzavřela i meteorická životní i umělecká dráha největšího z kytarových hrdinů.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Jardo @ 24.02.2015 08:30:29
Prvý album, ktorý som od Hendrixa získal a aj po viac, ako desiatich rokov od prvého počutia nešetrím superlatívmi na tento famózny živák. Jeden z úplne top albumov, ktoré som počul. Vďaka za fajn čítanie.

11.04.2013 hejkal
5 stars

Band of Gypsys, projekt fenomenálneho Jimiho Hendrixa, ktorý sa vykompiloval z novoročných vystúpení vo Fillmore East v New Yorku, sa síce stal poslednou platňou, ktorú Hendrix za života vydal, ale to neznamená, že sa preto jedná o nejaký dožívajúci kariérny produkt.

Už prvé tóny gitary v skladbe Who knows dokazujú, že tu máme Hendrixa v klasickej forme, rytmika naopak značne spriamočiarela, už to nie je Mitch Mitchell, ake Buddy Miles. Kto očakáva dlhé sóla plné kvákadla, ten sa dočká. Čo je navyše, to je občasné striedanie spevákov, pretože Jimimu výdatne sekunduje práve Buddy. Po deväť a pol minúte nastupuje ďalšia posadená blues rocková meditačka Machine gun, ktorá je tak „hendrixovská“, až z toho mrazí a má pre zmenu dvanásť a pol minúty. Čakajte nekonečné sólovanie, také, ktoré nikto nikdy neprekoná, aj keď to tvrdí, pretože tak sólovať nevie (zdravím MTV priemysel). Spätné väzby, kvílenie, psycho, extáza, darmo, dobré už tu bolo, spejeme k úpadku. Štvoricu krátkych skladieb otvára parádna pecka Changes, Miles si ju, čoby autor, i zaspieva. Brutálny nárezový hard rock Power to love je typickou zámienkou pre improvizované sólovanie, ale nebojte sa, je tu aj nejaký ten spev. Lásky nie je nikdy dosť, a preto nasleduje Message of love, ďalší hendrixovský trademark. Záverečný kúsok We gotta live together je až prekvapivo rozospievaný, dôjde aj na aktivizáciu publika, skrátka, koncertná klasika.

Som priaznivcom koncertných albumov a tento album je jednoducho geniálny. Dnes už takéto diela nevznikajú, všakže, milí interpreti (nevravím o klonoch, ale o originálnych precítených a prežívajúcich majstroch), škoda.
reagovat

PaloM @ 11.04.2013 10:18:42
Po roku a mesiaci sa tu stretla tvoja recenzia s Gratiasovou. Dobrého nikdy nie je dosť. Geniálny hudobník to bol, nepočul som lepšiu hard rockovú gitaru.

gunslinger @ 11.04.2013 11:49:52
celí tento album je prevažne o improvizácií určite počas hrania ani sami nevedeli ako sa skladby skončia. Who Knows je moja naj Je to také.. také Hendrixovské.

Jardo @ 11.04.2013 21:09:12
Veru, veru... svätá pravda, že dnes už takéto diela nevznikajú. Geniálny album, excelentný živák.

PaloM @ 11.04.2013 22:15:00
Jardo, máš obrovské šťastie, že si našiel u otca zdroje a pochopenie pre rockovú muziku (podobne ako hejkal). Ja som taký vývoj nemal, ale rodičom vďačím za obrovskú toleranciu, keď som im uši pílil s Deep Purple a podobnými zvermi :-)

13.03.2012 Petr Gratias
5 stars

Nebývá v historii rockové hudby tak běžným zvykem, aby se live album stalo řadovým albem. Nicméně v případě The Band Of Gypsys tomu tak je. Čtvrté album kytarového génia už nebylo podepsáno The Jimi Hendrix Experience, ale jenom jeho jménem a kapela která ho nahrála si začala říkat rovněž The Band Of Gypsys. Kapela Experience zanikla. Hendrix lidsky lépe vycházel s Noelem Reddingem, ale nerozuměli si po hudební stránce, protože Redding byl melodik a chtěl hrát spíš písňově orientované skladby a Hendrix chtěl více experimentovat. Naopak po lidské stránce si příliš nerozumněl s Mitchem Mitchellem, ale vyhovovala mu jeho bubenická hra. Hendrix odletěl v dané době do USA a tam nabraly věci jiný spád.
Jeho obchodní záležitosti řídil v dané době Michael Jeffery, protřelý businessman, který chtěl především na Hendrixově mimořádnosti profitovat a zavlekl labilního kytarového démona do podivných právních transakcí, ve kterých nakonec triumfovala firma MCA, která nutila Hendrix natočit v USA album, jinak hrozila právními postihy. Hendrix nerad pracoval pod tlakem, ale tady (pravděpodobně pod vlivem Jefferyho a tlakem Černých panterů) se rozhodl vydat album nezávislé na jeho britské produkci.
Posloužil k tomu koncertní záznam z přelomu prosince 1969 a ledna 1970 z Fillmore East v New Yorku.
Původně chtěl přivolat z Británie Mitche Mitchella, ale nakonec se do kapely dostal víceméně pod tlakem bubeník a zpěvák Buddy Miles a Hendrix si vzpomněl na svého kamaráda z armády, černošského baskytaristu Billyho Coxe.
Vznikla tak úplně neznámá hudebně neprověřená jednotka, samozřejmě zaštiťovaná Hendrixovou famózní pověstí. Politický tlak black power měl zjevně společensko-sociální zázemí a tak vznikla pravděpodobně první černošská kapela, která hrála syrový rock, což předtím v USA neexistovalo.

WHO KNOWS – po úvodním entrée moderátora se nám tady začne odvíjet výrazně vypilovaný riff, který se svým hutným soundem propojuje se zemitou baskytarou a hřmotnými bicími nástroji. Vedle Hendrixova zpívaného projevu slyšíme i výše postavený hlas Milese a pak už přichází mezihra, kde Jimi naservíruje svoje tónové proměny v důrazném gardu střídající se dynamické proměny a nezapomíná k tomu suverénně sešlapovat svůj wah wah pedal značky Vox. V čem se liší pojetí The Band Of Gypsys od bývalých Experience? Řekl bych, že je zde výrazný příklon k funku a soulu v interpretaci. Rockové klima a blues zůstává zachováno, ale tohle je podle mě poznané novum. Buddy Miles hraje na bicí nástroje jiným způsobem než Mitch Mitchell. Na první pohled jakoby neohrabaně, ale zato důrazně a nekompromisně úderně bez technických finesů. Jeho pozpěvování je novým prvkem a také dynamika se zde proměňuje do tichých téměř neslyšitelných okamžiků a Hendrixova práce s kytarovým terénem se posouvá k většímu prostoru pro experimentování. Stopáž skladby se blíží téměř k deseti minutám, což umožňuje více se do hudební prezentace ponořit a vychutnávat si jemnůstky a nečekané obraty, jimiž nás Jimi zahrnuje až do závěru….

MACHINE GUN – Hendrix nám v další skladbě, kterou si sám uvede předvede další ze svých experimentálních poloh…. Konec šedesátých let byl ve znamení americkou-vietnamské války. Hendrix zapřísáhlý pacifista (po svém odchodu z armády) reagoval ná válečné běsnění osobitým způsobem. Podařilo se mu do skladby dostat simulace štěkajícího kulometu, který byl demonstrován kytarovou hrou, ale i unisonem s rychlým bubenickým přechodem. Jeho kvílivá kytara má znázorňovat válečné hrůzy na zaminovaných polích, ve spálené džunglí a demonstrovat i rozjitřenou mysl vystresovaných účastníků válečného konfliktu…. Jeho kytarové eskapády neberou konce. Musím konstatovat, že když jsem viděl řadu Hendrixových vystoupení z různých období a v různé kvalitě, nikde příliš dlouho kamery nesnímají práce jeho pravé ruky, abychom se mohli pokochat nad jeho neobvyklými hmaty, glissandy, vibracemi, rozechvíváním a zbrzďováním během hry. Často jsem si položil otázku, jestli to byl nějaký tichý pokyn ze strany produkce, anebo to bylo proto, že se to tehdy tak jednoduše točilo. Když vidíte koncerty kytarových mistrů, kamery snímají nejen jeho obličej, ale především techniku hry… v tomhle ohledu jsou u Hendrixe podivné „výjimky“…
Kytarové přelévání zprav doleva a podivné kvílení napodobuje nálety a výbuchy bomb. Je to náročná skladba a chce jistě kus představivosti, ale já jsem se vždycky cítil být účasten velkou mírou koncentrace na hendrixovských experimentech. Více jak dvanáctiminutová kompozice mi k tomu dává dostatek příležitosti a téma k přemýšlení, abych se zabýval tím, že kytara v Hendrixových rukou se proměňuje v neskutečně abstraktní neuchopitelnou záležitost. Je to famózní….

CHANGES – další skladbu napsal bubeník Buddy Miles. Úvodní kytarové intro má vydatnou plnotučnou, ale je pouze spouštěčem dalšího hudebního tématu. Výrazný riff se nám do skladby vrací a dodává novou konkrétní energii. Miles zpívá dravým soulovým nátiskem, jak byl zvyklý v Electric Flag. Pochvala samozřejmě míří mi na Billyho Coxe. Jeho basy jsou výrazně propracované a důležitým způsobem drží v základech celou konstrukci. Přesto se nedá hovořit o nějaké písňové formě s vyprecizovanou harmonií, jako tomu bylo v případě Experience. Ještě více se zde pracuje s pocity, uvolněním a publikum spontánně reaguje na ďábelské proměny na pódiu. Závěr skladby ozdobí Miles zrychleně zdivočelými breaky za hlasité odezvy publika.

POWER TO LOVE – po umírněném kytarovém intro se rozběhne vpřed agresivní model elektrického rocku, při kterém jsou šíleným způsobem modulovány zkreslené tóny a další z nosných riffů se na vás hrnou jako dravá voda, která protrhla hráz. Milesův způsob hry na bicí kdosi přirovnal k přeplněné míchačce na beton. Skoro se mi chce s tím souhlasit. Občas sice ozdobí svoje party divokým přechodem, ale technické finesy Mitchella zde nenalezneme. Cox hraje melodicky podmanivé basy, které mají vlastní hudební linku, ale je to především ďábelský Jimi, který stačí zpívat, kombinovat doprovody, vyhrávky a sóla a hledat nová harmonická spojení, stejně tak si pohrávat s detaily.

MESSAGE OF LOVE – stupňující se harmonie nám přináší předposlední skladbu. Objevují se v ní ryze soulově zpívané sbory a třebaže Milesovy bicí hrají dosti staticky podle mého soudu málo tvořivý způsob hry, rytmickou část výrazněji podpírá Cox svými basy a Jimi opět perlí ve svých kytarových eskapádách. Nejsilnější okamžiky přicházejí v mezihrách – zejména v okamžiku, kde Jimi spolu se sboristkami stačí unisono zpívat a ještě hrát kytarovou melodie a potom rozevlátým způsobem rozechvívat jednotlivé tónové nálety jako snopy roztříštěných jisker. Tohle je famózní model jedinečného pojetí emocí a živočišného pojetí hudby od začátku až do konce. Nádhera!

WE GOTTA LIVE TOGETHER – závěrečná skladba je z dílny Buddyho Milese. Další útočný riff, na které publikum reaguje úderným potleskem a musím přiznat, že je krása poslouchat propojování Coxových basů a Hendrixových těkavých tónů. Miles si skladbu zpívá a bubenický doprovod přizpůsobuje šlapavému rytmu a komunikaci s publikem. Jimi má volné ruce a tak vkládá do téhle komunikace různé ozdůbky a ornamenty a skladba graduje zesilováním napětí, v němž Jimi odpovídá na Milesovo zpívání a pak rozběhne další ze svých famózních sól. Tohle je model nového funkového pojetí, kam bych si dokázal představit zapojit percussion Mtumeho, nebo dokonce i Milese Davise… hmm. V šíleně zrychleném tempu se ovšem skladba řítí jako rychlík první třídy a Jimi zde vyšívá tak neuchopitelné tóny, že jde člověku z toho hlava kolem… Závěr je ve znamení dlouhých potemnělých tónů a bouřlivé odezvy publika…..

Dodnes je mi líto, že se nepodařilo Hendrixovi natočit v daném roce plánované album s Milesem Davisem v USA a že se také záhadně „ztratily“ pásky z nahrávacího session, kde Hendrix hraje s Johnem McLaughlinem a že také záměr postavit supergroup dohromady s Jackem Brucem a Keithem Emersonem nebyl realizován… Hendrix při tiskové konferenci prohlašoval, že chce rovněž napříště spolupracovat s velkým orchestrem, který bude řídit Gil Evans a že chce posunout svoje myšlení jiným směrem více k jazzové formě…. Nic z toho bohužel nevyšlo a nějaké materiály spolupráce nakonec po nešťastné Hendrixově smrti Gil Evans vydal pod svým jménem…
Všechny řadové projekty Jimi Hendrixe jsou famózním příkladem práce zcela mimořádného geniálního přírodního talentu a dekorovat je pěti hvězdičkami považuji za zcela samozřejmé a neoddiskutovatelné, i když je jiné, než předešlé tři albové projekty.


reagovat

ackerman17 @ 13.03.2012 09:53:26
Ahoj, Petře.
Jak jsi myslel: "a že se také záhadně „ztratily“ pásky z nahrávacího session, kde Hendrix hraje s Johnem McLaughlinem?"

Já že mám tuhle session doma...

hejkal @ 13.03.2012 09:54:40
Ahoj, mohol by si mi, prosím, vysvetliť bližšie, čo znamená úvodná veta: "Nebývá v historii rockové hudby tak běžným zvykem, aby se live album stalo řadovým albem." Asi mi unikla nejaká významová nuansa, pretože radových živých rockových albumov je habadej.

Petr Gratias @ 13.03.2012 10:17:34
Zdravím Ackermanne 17....
Zírám!!! Kde jsi k nim prosím Tě přišel?
Já asi stále zapomínám, že v dobách internetu se dá leccos získat zcela nepochopitelně, což dříve bylo nemyslitelné....
Oficiálně ale NIC takového nevyšlo!!??
Nemám důvod Ti nevěřit.
MĚL bys ale upřesnit podrobnosti: kdy to vyšlo, kdo to vydal, kdo to produkoval, kdo tam hraje v sestavě,jak se jmenuje skladby....

Už teď jsem opravdu zaskočen!

Petr Gratias @ 13.03.2012 10:20:47
Zdravím Hejkale....
no možná jsem to měl zpřesnit.
V šedesátých letech určitě žádné live album nemohlo být standardním řadovým albem a v sedmdesátých letech.... možná se mýlím, ale že by jich bylo "habaděj"?
Měl jsem použít trochu jinou formulaci....
Samozřejmě další desetiletí už nemám informace pod kontrolou.
Uvítal bych pár příkladů. Zejména šedesátá a sedmdesátá léta.... Díky.

hejkal @ 13.03.2012 10:20:48
Existujú bootlegy, pozri si túto stránku:
>> odkaz

hejkal @ 13.03.2012 10:27:51
Hmm... čo ty chápeš pod pojmom radové? V šesťdesiatych rockoch boli minimálne polovične živé:
Cream - Whels of fire
Savoy Brown - A step further
Savoy Bown - Blue Matter
Vanilla Fudge - Near the beginning
a nasledovali:
The live adventures of Mike Bloomfield and Al Kooper
Nice - Five bridges
QMS - Happy trails
Ten Years After - Undead
...
a 70. roky azda nemusím spomínať, Led Zeppelin (Song remains the same), Deep Purple (Made in Japan), Jethro Tull (Live bursting out), James Gang (Live in concert) a každý druhý...

Petr Gratias @ 13.03.2012 10:35:41
Díky, Hejkale!!!
Pak je všechno vysvětleno.
Ano, jedná se o bootlegy.
V té oficiální podobě jsme se ale vydání těchto
určitě zajímavých projektů nedočkali a asi nedočkáme.
Třebaže např. Beatles vyšla na řadě bootlegů pod labelem YELLOW DOG a teprve potom byly vydány ANTHOLOGY....
Nebylo by špatné kdyby Hendrixova nevlastní sestra (správkyně Jimiho pozůstalosti) se sešla Josephme D´Annou - nanažerem Johna McLaughlina a oba dali souhlas k vydání těchto session!
Je tam řada známých jmen. Album DEVOTION od Johna McLaughlina znám a netušil jsem o jistých propojeních.... Jména Dave Holland, Tony Williams, Larry Young znám také... Jsou to velmi zajímavé informace, které bude třeba pečlivě prostudovat.
V každém případě moc děkuji....
Zjednodušeně řečeno jsem vycházel z toho, že oficiálně nic z těchto rarit nevyšlo...
Musím ale přiznat, že jsem z toho vůbec nic neslyšel (což je logické, protože přístup k těmto věcem nemám), ale rád bych!!!!

ackerman17 @ 13.03.2012 10:37:07
Nebudu psát nějaké sáhodlouhé eseje a tak napíšu seznam Hendrixových "nevydaných" alb, které vlastním ;)

1968 Jack Bruce Jam (Jimi Hendrix, Jack Bruse, Buddy Miles, Jim McCarty)
1969 The McLaughlin Sessions (Jimi Hendrix, John McLaughlin, Dave Holland, Buddy Miles)
1969 or 1970 (released 1990) Jimi Hendrix & Traffic: A Session (Jimi Hendrix, Rick Grech, Chris Wood, Jim Capaldi, Steve Winwood)

Navíc mám doma nějakou nahrávku z NY clubu (1969), kde spolu hrají Hendrix a Clapton a v jednom songu jim "zpívá" i Jim Morrison.


hejkal @ 13.03.2012 10:37:27
Za málo, tiež som to nikdy nepočul, len ma vaša debata zaujala, tak som popátral.

hejkal @ 13.03.2012 10:42:23
A napadlo mi ešte jedno: MC5 - Kick out the jams.

ackerman17 @ 13.03.2012 10:43:57
Tak sehnat tyhle "ilegály" je trochu problém, ale pokud chceš, mohu ti poslat linky alespoň na MP3 (nevím jaký jsi jejich zastánce).

Petr Gratias @ 13.03.2012 10:50:10
Díky, Hejkale....
řadovým albem, rozumím v širším slova smyslu studiové album.
MADE IN JAPAN, BURSTING OUT, THE SONG REMAINS THE SAME, THE CONCERT FOR BANGLA DESH.... vnímám jako koncertní alba, protože obsahují hudební materiál,
který už jednou vyšel ve studiové verzi nebo na singlu a přináší "pouze" živou podobu, nikoliv nový hudební materiál.¨
Rozlišuji tedy řadová (studiová) alba, koncertní alba, výběry nebo např. výběrová alba složená ze singlů nebo alba rarit.
Proto se v diskografiích objevují v závorkách zpřesnění (live album).
Ale jinak máš pravdu: WHEELS OF FIRE je napůl studiové a napůl živé. Ostatně je tam na něm i napsáno (In the studio a Live at the Fillmore..)
jmenovaní Savoy Brown.... tam je to live nahráváno mazaně... Alba začínají potleskem a hlukem a pak se všechno odmlčí a jedou skladby jako ve studiové verzi a pak se zase objeví potlesk. Posluchač může mít dojem, že mnohé labely pod tlakem manažerů a producentů vytvářely live atmosféru, aby se tím posílila pozice a úspěch začínajících kapel. Je to trochu obskurní, ale takových příkladů je dost.
Klasixký model live alba je např. Johnny Winter And Live, kde je slyšet opravdu povykování, ladění a atmosféra před samotnou hudební prezentací....
Tohle je obšírné téma na povídání, ale přiznám se, že jsem vždycky dost výrazně odděloval řadová (studiová ) alba od koncertních záznamů.
Ale samozřejmě jsou i výjimky a asi jich bude víc. Já jse ten model The Band Of Gypsys použil záměrně proto, protože tohle je real live album a obsahuje záznam, který nevyšel na žádném řadovém studiovém albu...
Díky za pochopení.

hejkal @ 13.03.2012 10:56:26
Díky, to dosť vysvetľuje. Rádový album chápem tradične, ako oficiálne vydaný album, bez ohľadu na to, či je to štúdiovka, koncertný záznam, ba dokonca best of. Na progboard systematicky nepridávam akurát tie best ofky, lebo je to fžungľa a niekedy netuším, čo je oficiálne vydanie a čo tesco klon. Inak s tými koncertnými "oblbovákmi" je to veru zaujímavá téma.

Petr Gratias @ 13.03.2012 10:56:26
Zdravím Ackermane 17....
nejsem závistivý člověk,
ale tadymhu zcela bezostyšně napsat
že Ti ZÁVIDÍM!
Tohle bych chtěl doma na CD opravdu mít!
Také musím přiznat, že široko daleko nikdo nic takového nemá a tak je tohle pro mě totálně Velká Neznámá.
Když čtu ta jména, tak si "pochrochtávám".
Jaká je prosím Tě zvuková kvalita těchto záznamů?
Slyšel jsem, že i bootlegy mají svoji stupnici kvality vnímání kvality zvuku.....
Nejsem MP3 fanoušek, ale co by člověk neudělal kvůli takovým superraritám, že?
Jsem z toho příjemně "vykolejen", kde jsi to prosím Tě získal?
Zdravím a díky!

ackerman17 @ 13.03.2012 11:19:01
Zdravím i já tebe, Petře.
Dostal jsem se k nim úplně náhodně:
Hendrix je moje srdcovka a ten jam s Traffic (který je mimochodem úplně neskutečný!), jsem dostal od strejdy. Prý: "byl jsem v bazaru a našel tam tohle, asi by se ti to mohlo líbit" :) No čuměl jsem jako puk a začal také obcházet mini bazary (to už je ale docela dlouho) a divil by ses, co vše se tam dalo najít (i ten Jack Bruce Jam). Ještě jsem z něj doslova vyprosil i ten jam v NY clubu :) ale ten nevím odkud má...

No a ten session s McLaughlinem mám přes známeho. Ten jsem si taky doslova vybrečel :)

Ale zase abych nepřeháněl: kvalita je, když to řeknu slušně, nic moc. Rozdíl mezi MP3 a CD tak nebude žádný. Co se týče bookletu, tak je to jen obrázek a ani cd na tom není nijak růžově (prostě pirátské). Takže když budeš chtít, tak si takové CD uděláš taky :)

Přesto si jich cením :)

ackerman17 @ 13.03.2012 11:24:28
Ještě tedy přidám slíbené

>> odkaz

>> odkaz

>> odkaz

PaloM @ 13.03.2012 12:46:07
Zdravím Ťa, Petr. Za zmienku určito stojí, že vyšlo niekoľko verzií z tohoto koncertu, napr. aj 2CD. Na inak nepresnej wikipédii je bohatý tracklist >> odkaz , teda šlo o 4 koncerty (?), dva 31.12.69 a dva 1.1.70. Už dlhšie som mal 2CD (neoficiálne) a preto som váhal, či si doplniť do zbierky digipack s pôvodnou zostavou 6 skladieb. Nakoniec som to dokúpil (pre ilustráciu tu je tracklist a remaster 2010) >> odkaz
Tie jamovačky Hendrixa s Laughlinom a ďalšími sú internetovým browserom už dávno dostupné, skôr je otázka, či sú linky ešte živé.

ackerman17 @ 13.03.2012 13:26:56
Ahoj PaloM.
Přesně tak, tyto bootlegy jsou všude ke stažení a DÍKY BOHU ZA NĚ!!! Jinak bych si asi těžko mohl poslechnout takové perly jako např. trio Ponty, Clarke, Fleck. Kvalita je sice hrozná, ale album neocenitelné. To platí i u dalších muzikantů (kapel), vyjmenovávat všechny by byla ztráta času...

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 3x
Petr Gratias, ackerman17, Majkl, rock.bloguje.cz, hejkal
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
Akana, EasyRocker
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000